Archiv rubriky: Míjení

Nová povídková kniha

Stejně si ho změřte!

„Tak, miláčku, chceš si mě vzít za manžela?“ Klečel jsem na levém koleni a pozoroval její medový úsměv. Ukázala perličky zoubků a já si potichu vydechl toužebným očekáváním.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


Napínala tu chvilku až k prasknutí, ale já přece vím, že jsem tak jedinečný a mohu se stát jejím mužem. Změnil jsem všechno, změnil jsem sebe, vyřadil nevhodné kamarády, zrušil staromládenecké pitky, vymazal nevhodná telefonní čísla kamarádek.

„Libore, víš, já nevím, jak ti to říct.“

Překvapeně jsem zvedl oči od kotníků, které jsem ještě včera hladil a líbal.

„Libore, já si tě nechci vzít.“

Bomba vybuchla. Docela jsem nechápal význam těch slov. Včera jsem jí koupil zásnubní prsten s pěti diamanty. Teď tu trapně klečím s pugétem těch nejčervenějších růží a nechápu vůbec nic.

„Miláčku, vždyť já tě miluju.“

„Já vím, broučku, ale mít rád občas nestačí. Jsi můj něžný princ, ale to prostě je na manželství prostě málo. Víš, já jsem živel a mám svůj svět a nenechám se ponižovat mužským šovinistickým přístupem, chápeš mě?“ usmívala se, a já nerozuměl ani tónu, ani větám.

„Jak to myslíš? Já ti nerozumím…“

Změnila mi celý život. Ze staromládeneckého bytu udělala byt k bydlení. Rolety na oknech vyměnila za skvostné záclony, zrcadla v ložnici sundala, vybrala novou postel tak, abych ji prý mohl poutat, koupelnu přemalovala do teplých odstínů růžové. Donutila mě uklízet si ponožky, zakázala mi účast na pravidelných squashových turnajích, vyměnila mé zánovní oblečení za nové z Kenvela. Udělala mi prostě průvan v životě za ten rok.

„Ty můj naivní broučku, já přece vím, že mě máš rád, já přece vím, že kupuješ dárečky jen proto, abych měla radost, ale víš, i to je málo. Láska prostě nestačí.“

Už se neusmívala a já cítil, jak mi teče studený pot po zádech.

„Jano, já ti opravdu nerozumím, vždyť jsi mluvila pořád o dítěti, rodině, baráčku, společných dovolených… fakt tě nechápu.“

„Právě, jen jsem tě zkoušela, kam až bys zašel. Víš, co ti povím, ten náš vztah je prostě sterilní, rozumíš sterilní…“

„Proboha, co to je sterilní vztah?“

„To je prostě vztah bez emocí, bez napětí, přece nechceš, aby se ze mě stala domácí puťka, kráva, co bude zalezlá doma a bude vařit knedlo vepřo zelo.“

„Ale to přece nechci, a ty to ani neděláš, to já naopak vařím přece každý den, jezdím pro tebe do práce, uklízím, prostě protože to chceš. Ty jen v sobotu z postele kývneš prstem a já makám jak fretka.“

„Vidíš, a teď budeš vyčítat. Vařit jsem tě nenutila. Víš, jak bych byla ráda, kdyby místo těch tvých blivajzů byl aspoň jednou tejdně twister od KFC. Nééé, von páníček udělal čínu a ještě chce obdivovat. A do práce pro mě jezdíš jen proto, abych nemohla s nějakým kolegou na kávu, tak ze sebe nedělej haura.“

„No jasně a kalhoty ti kupuju, abys nemusela chodit nahá. Co to plácáš? Jako že žárlím, jo?“

Měla malinko pravdu, když jsem pro ni jednou nepřijel, přišla domů až ve čtyři ráno. Já tu noc strávil v obavách, užíral jsem se žárlivostí, hrůza.

„Víš, já… mám pocit, že tenhle vztah prostě vyprchal, už nám ani jednomu nic nedává… Já chci chlapa, co akceptuje můj svět a zároveň to není bačkora.“

„Jak vyprchal, vždyť jsme se spolu milovali ještě dneska ráno…“

„Právě, nuda, už to všechno znám, žádný překvapení, nic nového…“

„Jak nic nového, vždyť ses tvářila spokojeně, pro mě to bylo to nejkrásnější od včerejška, kdy jsem zažil jeden z tvých nádherných orgastických ohňostrojů…“

„Já to hrála, stereotyp ubíjí moje orgasmy, už měsíc je musím hrát a nebaví mě to…“

„Co to říkáš, že hraješ… sakra, co to plácáš?“

„Prostě, Libore, jdu pryč, nebavíš mě, jen se na sebe ráno podívej, jdeš do práce, kreténskej žoviální úsměv, lidi tě maj za povrchního pitomce, kterej ani neví, co chce… Nuda, nuda, nuda, ani si mě nevšimneš, a já chci být jedinečná, svá se svojí identitou, která ti jen občas dovolí se přiblížit, a musí záležet jen na mně, jestli tě přijmu.“

„Jano, neser mě… co to znamená, jako že jsem absolutní blbec a tys na to přišla až teď?“

„Třeba to znamená, že tě už nepotřebuju…“

„Jak nepotřebuješ, ty si ze mě děláš srandu…“

„Nedělám, a ještě něco, máš ho malýho!“

Proběhla přes chodbu a práskla dveřmi. Zůstal po ní jen závan parfému a já už zapomněl, proč držím v ruce tu krabičku s nesmyslným kroužkem…

Zůstal jsem sám v kuchyni, a tak mě napadlo, že vyřeším aspoň jeden problém svého sebevědomí a došel jsem si pro pravítko.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Ta, co mne spoutala

Ani jsem nechtěl, aby se nastěhovala. Ženská v bytě, a ještě k tomu v mém, je anomálie. Za prvé mám průchozí všechny místnosti, za druhé měla starýho a za třetí mě každá pokaždý oholila. A to dokonale!

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

Jenže sám ten nájem neutáhnu, a tak jsem nakonec kývl. Tiše a nenápadně, ale stejně kývl. Jsem slaboch.

„Nebój, jsem jako myška!“ usmála se, až mi camfrlík ve slipech poskočil.
„Musíš spát buď v zadním pokoji a vydržet, že ti přes pokoj budu chodit do koupelny a na WC, anebo se uložíš v obýváku a budeš chodit ty přes můj.“
„V pohodě, snad mě neukousneš.“

Nastěhovala se a já ji zapomněl varovat, že doma chodím zásadně ve slipech a přicházím pozdě po půlnoci domů. Zase se usmála a malej neposlouchal.

Normálně jsem musel vyrazit večer na Růžek a pořádně se spařit. To je faktické drama.

Ten její starej přijel z Jablonce s ní a normálně se uložil k ní. Blbec!

Já chtěl spřádat intelektuální kecy na úrovni, co bych mohl, kdybych chtěl, a von si to normálně přikvačil s jasnou záminkou překazit mi první vaginální výlet mimo lůno dávno opuštěné manželky.

Dvanáctka tiše spláchla starosti mimo sféru mých dnešních zájmů. Aspoň, že ta blběnka přitlačí šestku měsíčně na nájem a já budu v pohodě. Pokud jí to vydrží pár měsíců, tak nebudu muset do rachoty až do Vánoc.

Jenže ten pitomec ji mohl ukecat, aby se odstěhovala k němu do Jablonce, a i když mi ženský udělaly ze života peklo, tak ty její pučící bradavky mě přitahují.

Franta mi na Růžku zase nechal zaseknout sekeru a já se zmotanej jak Landovský vydal směrem domovu. Fakt jsem se zase vykropil jak Ukrajinec po výplatě! Byl to můj útěk z reality všedních dní.

V obýváku bylo ticho, a tak jsem zrychleným přesunem proskočil k sobě do pokoje. Hlava se mi točila jak nově namazaný kolotoč. Už nebudu chlemtat!

Najednou jsem v koupelně zaslechl jekot, jako kdyby podřezávali podsvinče!

Do prdele, on ji zabil!

Rozrazil jsem dveře jak Sandokan lůno Marianny a nevěřil jsem svým očím.

Gábina ležela ve sprše a nad ní ten její čuník se ztopořeným „hentým oným“. Málem se mi udělalo špatně. Nahá ženská je fajn, ale nahej chlap s penisem připomínající bejzbolovou pálku! To už bylo dost i na mě!

„Kurva, co tu děláte! Nade mnou bydlí jeden novinář a právník Koženýho, když budete takhle pokračovat, tak si pro mě přijde jednotka zvláštního nasazení!“

Gabka se usmála a ten její strnul stejně jako jeho penis!

„Vypadni!“ zařval jak smyslů zbavenej, a tak mi nezbylo, než mu ji vypálit. Nemám rád blbý reakce; ctím totiž pravidlo, že nejlepší obrana je útok. Za prvý nemám rád nahý mužský, za druhý měl větší péro než já a za třetí obhospodařoval mou spolunájemnici…

„Co blbneš, víš, jak bude ječet, až se probere!“

To mi vcelku bylo jedno. Pořád mu stál. Fakt nepochopím, kde posiloval ty topořivý tělíska. S tím jeho bych uspokojil i Katku Kornů.

„Promiň, ale byl nějakej rozčílenej.“

Vzal jsem ho za ruce a odtáhl do obýváku. O práh si musel odřít prdel, ale pořád ještě spal, a tak mi to bylo fakticky jedno. Položil jsem ho na sedačku a chystal jsem se zalehnout. Bylo mi blbě a ještě mě bolela hlava. To bude ráno šílená opice…

Přišla, sedla si ke mně a mlčela. Byl jsem rád, že mlčí; nesnáším, když ženský kvákají zbytečně. Najednou vytáhla ze županu něco, co se zablesklo ve tmě a pak to kovově cvaklo.

„Co blbneš?“ prohodil jsem tiše do tmy.

„Já nic… jen jsem tě spoutala…“

„Jasně… a teď vyndáš dranžírák a vykostíš mě?“

„Ne, víš Jirka je zpátečník a nechtěl se nechat spoutat, a tak to prubnu na tobě!“ zase se usmála, a to dokonce tak, že jsem si málem cvrnkl do trioly.

„He he…“ víc jsem nestihl.

Prostě mě znásilnila jak Messalina.

Víc jsem ani nestihl. Ráno se ten její debil probral a zmizel. V deset zmizela ona se všema věcma, dokonce i mýma a za týden mi na kožním oznámil doktor spolužák Pazour, že mám kapelu jak na Vlachovce.

Od tý doby byt nepronajímám a žiju si v poklidu.

Faktem je, že musím chodit do práce, ale proti penicilínu a několikaměsíční sexuální abstinenci to je úplnej veget.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost 6. díl

A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl, Umělé … 2 dílUmělé … 3. díl , Umělé… 4. díl a Umělé… 5. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


Než přišel noční chlad, tak jsem si ji ukradl ještě několikrát.

Měl jsem v sobě tolik nenaplněné lásky i něhy, že jsem šílel z jejích doteků. Nevím proč se chlap jednou za čas tolik odevzdá, ale logika v lásce neexistuje a nikdy neexistovala.

Klid se přenesl i do domu, kde si mne odvedla do koupelny a oba dva smějící jsme se osprchovali. Smála se a byla šťastná. A já dováděl jako puberťák a nevadilo mi to.

Kdy já jsem se tak bavil?

Vlastně ani nevím. Po letech stresů a sledování jsem teď skutečně odpočíval a užíval si klidu.

„Miláčku uděláš kávu. Všechno najdeš v kuchyni.“

„Jasně, princezno.“ Usmál jsem se a vycupital s malým ručníkem kolem beder. Postavil jsem varnou konvici a zapálil si cigaretu.

Vzpomněl jsem si na Petru a na její věčné fóbie a strachy. Nejdřív, aby nepřišla do jiného stavu a pak zase, aby do něj přišla. Nikdy se nám to nepovedlo a možná by nám dítě změnilo život. Dnes jsem byl šťastný, že nezměnilo. Zalil jsem kávu a ta vypustila nádherné aroma.

„Ahoj, zalejte ještě jednu.“ Lekl jsem se a rukou jsem převrhl zalitou kávu. Samozřejmě, že obsah vyprskl svou část na můj ručník, který jsem použil jako bederní roušku a začalo to příšerně pálit. Shodil jsem ho dolu a skákal tam, jak paňáca z pimprlátkovýho divadýlka.

Nahatý s klimbajícím ohanbím jsem stál před chlápkem, který byl o jen pár let starší než já, ale na na rozdíl ode mě měl postavu vysportovaného třicátníka. Já jsem připomínal Woodyho Allena v jeho nejhorším depresivním období.

„Já ho připravím. Neobléknete se?“ Usmál se a tak jsem jako v transu našel své boxerky a tričko.

Klářino tričko s velikou jahodou v úrovni prsou. Chlápek klidně setřel kávu a zalil dvě nové. Pak se posadil ke krbu a levou rukou odstranil Klářinu podprsenku.

„Líbí se vám?“ Asi myslel Kláru, ale já cítil, že musím učinit formálnosti zadost. Nabídl jsem podivnému hostovi ruku.

„Pavel, Pavel Kuneš.“ Stál jsem tam, jak absurdní dřevěný panáček v černých boxerkách a červenou jahodou na prsou.

„Karel Novotný, otec Kláry.“ Usmál se a vyndal krabičku cigaret. Zapálil si a rukou mi povolil se posadit.

Cítil jsem se jako milenec přistižený při činu a pořád jsem tápal, jestli jsem dnes večer nespáchal trestný čin. Tentokrát jsem to byl já, komu tekl po zádech čůrek potu. Buď dostanu přes držku a nebo uteču.

„Líbí se vám?“

„Klára, aaano, líbí. Je nádherná.“ Nic víc mne nenapadlo. Mlsný, stárnoucí kocour se rozněžnil nad mladých koťátkem, já blbec.

„Ano, je nádherná a tak trošku svéhlavá.“ Cítil jsem, jak zkoumavě si mne prohlíží. Snažil jsem nafouknout jahodu na prsou, ale vypracovaná muskulatura bylo to co mne obešlo velikým obloukem.

„Všiml jsem si.“ Rezignovaně jsem to odkýval.

„Takže já se ani nedivím, že si vás vzala do hlavy, ale uznáte, že jako otec mám na starosti její budoucnost.“ Opravdu mne porcoval pohledem.

„To samozřejmě chápu, sám bych nejednal jinak.“ Ještě, že jsem bezdětný. Tohle bych jako otec nezvládal.

Típl cigaretu a postavil se ke krbu. Vypadal jako anglický lord, který bude memorovat Dickense a tak jsem se opřel, kolena jsem dal k sobě a pod zadkem hledal ponožky, které tady někde přece musely být.

„Pavle abych vám řekl pravdu, dost jsem se bál, že jste další z jejích rozmarů. Teď to vypadá, že nijak neustoupí.“ Nechápal jsem o čem mluví.

„Nemám na starosti jen ji. Klára je úžasná dcera, ale opravdu posedlá tím, co si vezme do hlavy. Když přišla, že musím koupit část nákladu vaší knihy, usmál jsem se. Ovšem, když chtěla, abych loboval ať dostanete literární cenu za loňský rok, už jsem začal mít podezření.“

Teď už jsem měl v hlavě opravdový guláš. Vydavatel mi hlásil, jak se knížka prodává, ale ani na okamžik mne nenapadlo, že by někdo koupil půlku nákladu. A tu literární cenu jsem považoval za náhodu. Jak může dostat skoro nezaměstnaný psavec bez kontaktů cenu?

Bylo mi to divné, ale přijal jsem ji.

„Takže já ji nedostal právem?“ Pokoušel jsem se si zvýšit sebevědomí, ale to jsem neměl dělat.

„Pavle nebuďte včerejší, vždyť to znáte. Každá cena je výsledkem lobby, nebo záměrů konkrétních lidí.“

„Děkuji, hned se cítím lépe.“

„Abych přešel k věci. Nechci aby Klára žila s nějakým bohémem na hromádce. Prostě bude svatba a pokud by se vám to nelíbilo…“

Mimoděk jsem si jsem pomyslel na rituální kastraci a Karel vypadal, že by ji opravdu dokončil.

„Ale já se teprve teď rozvedl.“

„Zaplať pánbu! Vím to, Klára na to čekala!“ Klára čekala na můj rozvod? Vždyť se o něm nikde nepsalo, nikdo o něm nevěděl. Usmál se a dopil kávu. Odnesl hrnek na kuchyňskou linku a otočil se k odchodu. Najednou se zastavil a vrátil se ke mě.

„Nechtěl jsem vás vyděsit, jen jsem chtěl, aby to bylo mezi námi naprosto jasné. Já nejsem soupeř, ještě vás čeká utkání s moji ženou a to je jiné káva.“ Usmál se a poplácal mě po rameni.

„Abych nezapomněl — tohle tričko nenoste, dokazuje váš příšerný vkus.“

Pokračování za pár dní


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 3.díl

Dívka v červených šatech si pohrává a nakonec i šaty padají. Náš podivně ztracený chlápek hledá sám v sobě odvahu. Najednou je tak malý, až si připadá nejmenší na celém světě…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

Před očima mi běžel film plný obličejů údajných milenek, příběhů a etud evokujících lásku, cit, něhu. Momenty, které jsem už dávno mohl odepsat do seznamu ztrát. Jsou chvíle ve čtvrté dekádě mužského života, kdy se chlap, nebo to, co z něj zbylo, změní v malého kluka, co právě dostal strach z první erekce. V očích mi tančila světla plná extáze, ale kdyby se mě někdo zeptal, já bych to tajil a lhal celému světu, že situaci pevně třímám v rukou.

Ztemnělý pokoj nás přijal a přikryl příjemnou vůní očekávaní a touhy. Patro vyschlé nervozitou. Tichá hudba se snažila utišit mé obnažené nervy. Strach byl už dávno ten tam a zůstal jen pocit tajemného vzrušení, rozehrávajícího v mé fantazii koncert plný blesků a vášnivých doteků.

Neskutečně ženská čistota koupelny mé únoskyně se k mužské nahé hrubosti nehodila. Spousty světel a zrcadel. Neznám chlapa, co vyleze z vany a obhlíží své tělo. Nemůžu se vidět ani u česání, natož teď! Zhasl jsem.

Když jsem dřímal se zavřenýma očima, probíhaly mi hlavou milióny myšlenek, a ani jedna se nedokázala soustředit ani na čas, ani na prostor, ve kterém jsem se nalézal.

Viděl jsem své první i poslední lásky v tak absurdních situacích, že by se červenaly, nesměle něžná milování v chladné vodě při první „dospělé“ dovolené kdesi na Šumavě, drsné prožitky dospívání při prvních ejakulacích, které z nás zamilovaných vytvářely stydící se hlupáčky. Jak směšné, jak něžné, jak sladké. Bože, kdybych mohl vrátit čas!

Tiché zaskřípění mě přivolalo zpět. Nepohnul jsem se, přesto byl každý sval v pozoru a styděl se. Muž v osidlech! Jak zábavné, ale nepřál bych vám ten pocit mužské úzkosti, plný nahoty v koupelně, kam přichází nymfa, která nezná slovo povinnost, závazky a zcela jistě neumí uvařit ani těstoviny, které mám každý druhý den k večeři…

„Miláčku, jsi tu se mnou? Ale no tak, nesmíš se bát. Copak se ti nelíbím?“ usmála se a ukázala půlměsíce na své snové hrudi.

Právě naopak, dávno jsem si přál… dávno jsem si přál… zažít splynutí. Chlap, co ve vaně cítí slanou příchuť a co se mu oči mlží nervozitou, je zralý na odstřel.

„Já vím, desítky žen ti probíhají hlavou, lásko, jsi moc roztomilý,“ přitiskla mi tvář na svoje ňadra a proud myšlenek prchal z mé hlavy. Nechal jsem se unášet přívalem nekontrolovatelné něhy. Už jsem se nebál.

Vynucený válečný stav se mění na nejasný průnik dvou těl, a moje duše je ztracená a položená na obětní oltář. Jsem její! Tak, jak jsem nikdy nebyl ničí, ani svůj. Výkřiky dávno minulých milenek měním za něžné obětování se touze. Touze nepochopitelné i neuchopitelné, ale která přesto existuje, prostě je!

Její polibky se zařezávají jako žhavé uhlíky na můj krk, na má ramena a níž, stále níž a všude. Hledám nepolíbená místa na jejím těle a dokazuji každým dotekem rtů, že prohledávám důkladně. Je moje, já jsem vlastníkem těch chvilek, řvoucím lvem! Ona je mojí královnou!

Přichází nádherný, zářivý proud absolutních spojení i odevzdanosti. Ze mě nepatří mně samotnému NIC. Jsem prázdný, odevzdaný, sám, tulící se v prostoru na ničem a moje nymfa se vznáší bez dechu vedle mě. Lásko!

Hladím její vlasy škádlící mě v klíně a zasněně přimhuřuji oči. Ona je nepřivřela snad ani na moment. Cítím je na každém centimetru sebe.

„Jsi můj báječný, miláčku,“ usmívá se a hladí mě na stehnech. „Věděla jsem to, že jsi můj báječný a jedinečný.“

Spíš ztracený, nechápu, co se mnou provedla.

„Dala jsem šanci tvým snům, aby našly ten pocit naplnění. Nesmíš být tak směšně povrchní, nejsme přece na světě jen pro zklamání a smrt.“

Unesla mě, svedla mě a…

„A tobě to vůbec nevadí, dokonce jsi šťastný, hloupé, viď,“ líbá mě.

V hlavě mi probíhá spousta zmatených myšlenek. Neurovnaných a směšných.

„Splním ti dnes v noci všechny sny, lásko. Všechny.“

Všechny… Nesplnitelná věc.

„Tak co by sis přál?“

Nevím. Možná najít sebe. Hledám střípky a nechápu, jak se můžou tak zatoulat po světě. Teď je hledám u ní. Potvora. Usmívám se.

Temný, opuštěný pokoj byl plný prázdnoty a myšlenek. Modravý kouř docela dobře vyplnil pocity nejistoty. Poskytl nesmyslný únik z ještě nesmyslnějšího světa. To je ale večer, usmíval jsem se, ale nechápal, kde a proč jsem.

„Miláčku, nespi,“ cloumání mě probralo.

„Ty, to jsi ty!“ Dvojice hlasů vykřikla najednou. Můj hlas a hlas… MÝCH nudných těstovin!

Sakra, sakra, sakra!

Nahý na bílém prostěradle, s nahou nymfou, a proti mně stála MÁ nahá žena, s postavou tak nádherně vykreslenou, že by antický sochař musel nutně dostat okamžitý infarkt, stejně jako teď já!

„Co tady děláš? Můžeš mi to vysvětlit?“ křičela a já mlčel. Jen jsem sledoval záblesky měsíčního světla, jak jí tancují na nahém těle.

Čtvrtá dekáda obohatí váš pohled na svět. Obohacení je drtivé už ve své podstatě. Já jsem si tu cestu nevybral, byla mi dána do kolébky, a teď vám ji klidně prodám.

A to je opravdu konec!


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 2. díl

V prvním díle si chudák hrdina chtěl dát pořádné jídlo, ale podivná nymfa s ním začala flirtovat. Unese to jeho ego? Uteče nebo naopak situaci využije?


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


První díl najdete ZDE

„Pojď, broučku,“ chytla mě za ruku, usmála se na Korčagina, od pingla si nechala otevřít dveře a vyvedla mě na ulici.

Přitiskla mě na dveře auta: „Teda, ty jsi ale CHLAP. Doufám, že dokážeš i víc, než jen vystrašit pár hostů v ospalý putice!“

Švihla se mnou dovnitř, energicky nastartovala a šlápla na plyn.

Její červená sukně přestala krýt plná a nádherně oblá stehna. Už jen velmi potichu jsem myslel na přeplněnou domácnost, kde jsem se mezi nádobím, laky na vlasy a prádlem na žehlení cítil aspoň trochu v bezpečí.

Unášela mě do noci atraktivní ženská, která mi soustředěně vyhrožovala něčím, o čem se mi zdávalo téměř každou noc.

Možná bych se na ni měl vrhnout, znásilnit ji tříminutovým rádoby násilím a zdrhnout z auta.

„Vy mužský jste děsně upjatí, děsně,“ usmála se a podívala na mě. Zamrazilo mě v zádech. To se mi stávalo, když máma vlítla do pokoje zrovna v momentech, kdy zrála moje mužnost.

„Upjatí,“ pokračovala, „prostě se orientujete jen na to, jak něco neudělat. Docela děsivé, nemyslíš?“

„Nechápu… nechápu, jak to myslíš! Šel jsem jen na večeři a najednou sedím s nahou ženskou v autě,“ povzdechl jsem si skoro pokorně a docela jistě i malinko ustrašeně.

„Tak tohle si přeješ?“ podívala se na mě a razantně šlápla na brzdu. Málem jsem rozbil hlavou sklo. Vystoupila a v té šílené zimě si přetáhla přes hlavu tenký rolák a stáhla sukni. Lampa na prázdné ulici drze blikala a ona tam stála nahá, pevná ňadra, temné prsní dvorce, bříško, klín i klenutá stehna.

Nastoupila, vůz vyrazil do tmavé noci a já začal tušit, že to opravdu dopadne špatně.

„Je ti líp?“ zeptala se a ruku přesunula z řadící páky na mé stehno. Zbláznilo se mi naprosto všechno, hormony, krev, hlava a vlastně celé tělo. Nebyl jsem schopný slova. Odlesky pouličních lamp klouzaly po něžně temné kůži jejích ňader a třpytily se na chloupcích nejnádhernějšího klína, co snad svět stvořil.

Dal bych milión, kdybych byl eunuchem, do Prčic. Hlavou mi proběhla vzpomínka na nudné těstoviny. Najednou jsem dostal strach sám ze sebe.

Zastavila. Jako opilý jsem seděl v sedačce, hluboko zabořený. Levou rukou držela volant, pravou položenou v mém klíně.

„Nechápu to, jste hrozně upjatí, vy mužští,“ pozorovala mě svým karamelovým pohledem a já cítil, jak mi sjíždějí slzičky bezmoci. Kdybych ztratil poslední zbytky hrdosti, chtěl bych k mamince. Jsem chlap, sakra, chlap!

„Neměj strach ze snů. Já tě chci absolutně, bez podmínek, bez zábran. Nevadí mi tvoje ponožky v koupelně, nevadí mi tvoje čtení erotických časopisů. Chci tvé tělo, chci tvou lásku, chci tebe i s tím zlomeným nosem a nebudu myslet na jiného, nebudu myslet na to, že jsem udělala chybu. Prostě chci být tvoje a chci, abys byl můj. Celý!“

Nechápal jsem, co říká. Neodporoval jsem. Dokonale submisivní chlap, bačkora, debil, nemohoucí kretén.

POKRAČOVÁNÍ JEŠTĚ DNES


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 1.díl


1.

Mám docela rád Allenovský humor a právě proto vznikla tato série povídek. V prvním vydání měla celkem tři díly. Jsem sám zvědavý, jak se vám série podivného hrdiny bude líbit.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Čtvrtá dekáda v životě každého chlapa je složitá. Zrcadla už začala drze upozorňovat, že i když si ráno nasadím ksicht progresivního mladíka, tak to vydrží maximálně do dvanácti. Pak přichází tradiční únava materiálu, kdy nálada a vzhled lavíruje mezi postavou houmlesáka a smrtelně nemocného muže těsně před infarktem.

Ten večer začal docela normálně. Opožděná večeře. Potomek přehrabuje vidličkou dávku nudných těstovin u sebe v pokoji při bušení progresivní rockové kapely. Kuchyň přetéká nádobím a pachy. Ta moje blondýna mě ani nevnímá, jelikož doby vzájemné pozornosti umřely patrně s Gustávem Husákem. Sedí na sedačce, kouká do televize, láduje se krmí a jen tiše do prostoru upozorní, že si mám nandat, jestli chci.

Jelikož nás všechny možnost volby kazí, tak raději ne. Stejně mám pocit, že arzenovitá chuť večeří za poslední půlrok docela stačila. Něco se přece musí stát. Fáze protestu nepřicházejí často, ale když přijdou, tak to vždycky zavání průšvihem.

Ani si nevšímá, že si beru poslední čisté spodní prádlo. Značka HANES je prý totálně IN. Mladá prodavačka po mně luskla pohledem, když jsem si je kupoval. Pro jistotu jsem zkontroloval poklopec. Tak, dneska použiji otrávenou toaletní vodu od tchyně, vezmu si přehrávač s Red Hot Chilli Peppers a v klidu odejdu na pořádnou večeři. Myslím, že doma po mně vyhlásí pátrání až po výplatě.

Kalhoty z Kenvela a sluchátka na uších ve mně dokonale konzervují pocit, že vůbec nevypadám jako blbec.

Objednávám ten nejsyrovější steak.

Lokty opřené o stůl a s prsty si koketně pohrávala před malinově plnými rty. Koukala po mně už když jsem přišel, ale teď už to přehání. Kakaové oči a dvacetiletý pobavený pohled, to zrovna potřebuju. Poklopec je v pořádku, fakt.

Usmívala se, a to mě docela štvalo. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo pozoroval, jak se vyhládlý vrhám na kousek žvance, od kterého jsem stejně očekával jen pouhou poživatelnost. Všechno ostatní byl luxus.

Ztlumil jsem přehrávač. Pořád kouká! Sakra.

„Hele, nechcete kousek zeleniny, nemám ji rád?“ nabídl jsem a ukázal na talíř.

Zavrtěla hlavou a pramínky vlasů se rozlétly jako pružné tanečnice. Poprvé mě zamrazilo. Raději jsem se soustředil na gumovou podešev, co mi neposedně poskakovala po talíři.

„Já vás dobře znám,“ řekla tiše a pořád koukala.

Příbor přistál v talíři. Tak to už je opravdu moc! Přešla mě chuť. Opřel jsem se a vracel ty tisíce pohledů. Pustil jsem na ni i několik rádoby provokativních blesků. Možná že ten pohled Michaela Douglase tak úplně nevyšel. A hlavně poklopec už tak v pořádku nebyl.

Byla sama, a tak jsem ukázal na místo u mého stolu. Pořád byla šance, že protiútok vyjde. Znuděný číšník odnesl nedojedený steak a mně proběhla hlavou vzpomínka na unuděné těstoviny doma. Málem jsem si nechal zbytky zabalit.

Přisedla.

„Tak co, kocourku, proč jsi tak sám?“ mrkla na můj vkus dost koketně, skoro jako ta prodavačka se spodním prádlem. Ženský na mě asi fakt reagujou.

„Já? Já měl prostě jen hlad, hlad… víte, co to je, slečno?“

„Klidně mi tykej, já si na to nepotrpím.“ Elegantně si připálila. „Víš, proč tu jsem já? Jsem to, co si budeš přát, jsem to, co budeš chtít…“

Nechápal jsem, kam míří. Velká whisky by mi určitě vyjasnila myšlenky v hlavě i situaci. Její ostré lokty zatížily desku stolu a ona se naklonila tak, že červnový Playboy u mé postele byl ubohou dětskou přílohou.

Pingl přinesl dvojitou dávku rozjasňovače. Prsní dvorce pod tenkým svetříkem na mě pomrkávají a ten panák, byť dvojitý, zcela jistě nebude stačit.

„Hele, vás starouše mám fakt ráda. Narvaný v kapsáčích, triko jak půjčený od Maxi, ale slipy máte zapraný a děravý. Běda jak se ženská dotkne toho vašeho ‚světa’… hned je povstání, že…“ a dotkla se bosou nohou mého „světa“. A-a-asi si pořídím suspensor.

Polkl jsem. Lehce elegantním pohybem jsem zvedl triko, to údajně od Maxi, a ukazováčkem ukázal na obrubu spodního prádla. Ta obruba je speciálně dost široká, patrně její autor také prožíval krizi středního věku. Snad kvůli mně tam nechal napsat poměrně velikým písmem značku: HANES. Musel jsem ji ohromit!

Její levý koutek vylétl uznale nahoru a oko na stejné straně jemně mrklo. Zahýbala prsty své neposedné nohy. Její palec se dotkl přímo mé mužské ješitnosti.

„Vůbec nevím, co chceš. Nechápu, o co jde. Nějaká skrytá kamera, nebo co se děje?“

„Pozoruju tě už dlouho. Tak jsem rozhodla to dnes změnit. Všechno ti splním, dokonce i to, co sám nechceš, anebo o tom nevíš, že to chceš,“ usmála se.

Vypadalo to nebezpečně. Hlavou mi proběhly erotické scény plné zrcadel, doteků a něhy…

Blbost, soused si ze mě dělá srandu! Nemůže mi odpustit, že jsem nechal jeho papírovou kokřici oplodnit od rozvášněnýho pittbula od nás z ulice. Nikdy jsem mu nevysvětlil, že kdyby neojel kokřici, patrně by ojel mě.

„Tak teď toho mám dost! Slečno, já se přišel najíst a nemám absolutně náladu! Řekněte tomu štábu tady kolem, že je konec, a ukončete tu trapnost! Vrchní, PLATÍM!“

Dost dobrý vystoupení, zaujal jsem na první pokus. Číšník i hosté se probrali z letargie, a režisér žádný! Jen majitel s jasnou ruskou muskulaturou se zatvářil, že mám minutu, jinak si k útratě připočtu i účet za zubaře.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Pábitel za dvě pětky


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Pořád mi koukal do talíře a na půllitr a po sto padesáti pohledech jsem mu objednal porci moravského vrabce. Na znamení, že další somrování nemá smysl, jsem vytáhl poslední vydání Balzacových Ztracených iluzí.

„Díky, vrabce mám rád. Vidím, že si intelektuál. Ty já mám rád! Intelektuál je vlastně romantik. Takovej vzdělanej romantik. Švára byl inťouš. Dělal koncipienta v advokátní kanceláři a pak jednou na firemní chlastačce přefiknul šéf jeho manželku. Pepa se děsně nasral a rozmlátil mu flaškou hlavu. Flaška vydržela, ale hlava advokáta ne. A vidíš, z inťouše byl najednou basman.“

Zachechtal se smíchem zvoníka od Matky Boží a zdlábl další kolečko knedlíku.

Balzacova pointa ztrácela pomalounku náboj.

„Svět je zkurvený místo pro inťouše. Vypadáte, že víte víc, ale dostáváte přes držku na každým kroku. Víš, co ti řeknu? Celej život je jen a jen o šukačce, fakt, věř mi!“

Rozesmál jsem se a objednal mu pivo.

„No fakt, hele, ženský, když nevěděj, vo čem to jako je, tak spěchaj pod čepec, ale jak poznaj, že pták občas jen tak sedí na hnízdě, tak zvednou krovky a jdou se roztáhnout jinam. Jó, Gabika z Maďarska, ta, co tu dělá, by mohla vyprávět. Osumkrát vdaná a vždycky, když poznala, že manžílek je vlastně na hovno, tak mu nasadila parohy a bylo po manželství. Hele a to není blbá,má dokonce maturu pro průvodkyně. Fakt!“

Lupl jsem pohledem na statnou padesátnici a v duchu přemýšlel nad jejím vampírovstvím.

„Hele, prostě to ber jako fakt. Lidi chtějí tak moc šukat, až zkomplikujou život všem okolo. Nejdřív rodiče, pak děti, soudy, úředníci a nakonec sami sobě. Znal jsem jednoho blba z Libně, Kája se jmenoval. Tak moc miloval nějakou Vondruškovou z Holešovic. Starým opravil celej barák, postavil novej, mladá se k němu nastěhovala, porodila mu tři děti, a když jim jednou prdnul odpad, tak byl lásky konec. Instalatér přišel, na odpad se vysral, opravil bejvalou Vondruškovou a když přišel Karel domů, tak měl věci v garáži. Stará mu řekla, že když se sbalí a vypadne, tak dostane klíče od jejich žigulíka. A víš co, Karel se sbalil a vypadl. Soud to skoncoval na druhý stání pro nepřekonatelný odpor manželky a neplnění manželských povinností ze strany manžela. Představ si, ten debil se vzdal celýho majetku a dneska bydlí na ubytovně. Taky inťouš, dělá v autoservisu na Kolbence, vypisuje tam papíry.“

Významně zvedl obočí a zatvářil se strašně vážně. Vzal do dlaní talíř a objednal si nášup.

Trošku mě to zamrazilo. Karla jsem znal. Bylo pravdu kliďas, ale pranic jsem netušil o jeho osudu.

„Vždyť ti říkám, kdyby ten blb místo práce pořádně vyprášil starý kožich, mohl by mít klid do dneška. Jenže zkurvenej svět je jen a jen o sexu. Ženský to chtěj, ale nechaj se ukecávat a mužský ukecávaj, a pak jsou překvapený, když se jim to povede! To znám nějakýho Pepu z Modřan, ten se furt navážel do ženských, až jednou na nějakým tahu rozpálil jednu rozvedenou tak, že ji musel znásilnit na autě pod lampou. Vona se pak od něj nehla ani na krok. Nastěhoval si ji do bytu, ale druhej den po veselým stěhování ta nymfomanka přišla na to, že Pepa je schopnej jen občas, a tak se rozčílila, že ho přetáhla válečkem na nudle. Pepa má dneska platinovu místo kosti na spánku a plnej invalidní důchod, protože zblbnul.“

Páratkem si zavrtal do už tak prořídlé zubní zásoby v ústech.

„Zblbnul, protože ji furt miloval a chodil za ní jako pejsek. Až jednou si ho podal její šamstr, kterej mu urovnal varlata tak, že už je nepotřeboval. No, aspoň mu zůstal ten důchod.“

Opravdu smutný osud modřanského gigola mně donutil definitivně zavřít knihu a schovat ji do tašky. Můj host, teď už totiž byl mým hostem, si objednal další kousek a pokračoval v kouzelném vyprávění.

„Von sem chodil i jeden básník. Pořád četl, jako ty, a zamiloval se do nějaký missky. Láska jako trám. Ten kluk běhal s pugétem každej den pod balkón a představ si, že jednou ho pustila dovnitř. Vlítnul tam na něj táta a svatba měla být za čtrnáct dní. Jenže mladá najednou nikde! Byla v nemocnici a protože tady hospodskej dělával na Bulovce zřízence, tak se sem doneslo, že mladá leží na kožním! Básník se tu opíjel zoufalstvím a najednou sem vlítnul fotr tý mladý a srovnal básníkovi fasádu takovým způsobem, že mladej dneska dělá tiskovýho mluvčího u skinheadů. Prdel ovšem je, že mladá, když se vyléčila, tak fotříkovi proflákla, že potkala na mejdle nějakýho Abdula a byla z toho láska na jednu noc a kapela jak vyšitá!“

Možná si dělal srandu, ale než jsem se stačil nadechnout k reakci, tak mi poklepal špinavou rukou na předloktí.

„Ti řikám, svět je dneska jedna veliká soulož. Každej s každým a jedinej, kdo je svobodnej, je našinec. Starou jsem místo vykopnutí zakopal, prodal jsem byt a žiju na zahrádce. Úplnej klid, věř mi. Vy inťoši, to fakt na světě máte děsně těžký!“

Usmál jsem a v duchu jsem přísahal, že už nikdy nepůjdu na utopence s knížkou v ruce!

„Hele, nemáš dvě pětky vole?“

Vytáhl jsem padesátku, zaplatil útratu a vypadl do večerní ztichlé ulice. Ještě jsem po očku viděl, jak uznale obrací padesátku a pak mávl na obsluhu a objednal si další kousek.

Třeba se sem někdy vrátím a vyslechnu si pokračování.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Prokletí 1. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Oheň zářil a hřál nás do obličejů. Cigarety poskakovaly z klína k ústům a všechno kolem bylo temně tiché. Bylo mi týden osmnáct a cítil jsem se nádherně dospělý. Karel byl o pár měsíců starší, ale byl stejný romantik jako já. Rukou si občas pročísnul blonďatou cupřinu.

„Víš, já chci víc. Už mě nebaví táhnout městem jako žízeň a vyvádět v barech. Chci víc, rozumíš mi?“

Rozuměl jsem každému slovu. Mluvilo mi z duše. Oba jsme měli všechno. Mládí, talent i partu kolem nás. Ztracení novoromantici, kteří na parketech karlovarských barů vyváděli, když jim známý „pouštěč“ desek splnil přání a dal na placku gramofonu Depeche Mode.

„Myslím na to co dál, Karle.“ Zasnil jsem se při těch slovech.

Cestovat a žít. To bylo to hlavní.

Před pár dny jsme se vrátili z prázdnin v Doxech. Bylo to super. Jela skoro celá squadra a všichni stopem. Byl to takový závod- Karlovy Vary – Doksy. Cesta na Mácháč. Pozvala nás Doxy, tedy vlastně Lenka, která z Doksy pocházela. Byla to nymfa našich dlouhých nocí a hlavně spolužačka mé velké lásky Moniky.

Velká láska, dnes to zní nadneseně, ale byl jsem do ní blázen i když mi často zanášela do cizích hnízd. Ale byl jsem do ní blázen. Když mi bylo sedmnáct, tak Monika zmizela kamsi se svým údajným bratrancem a já byl zoufalý.

Chtěl jsem bojovat, ale soupeř byl dvě stě kilometrů od Varů a já se rozhodl odejít z domova.

Mamka mne pozorovala, když jsem si balil věci. A jen tiše se zeptala, kam jdu.

Musím pryč, udusím se tady. Mami chápeš, že tady to nezvládnu. Nedýchám přežívám, chci pryč.“

Kam?“ Zeptala se se smutným úsměvem na rtech.

Doxy má nějakou mansardu ve Dvorech. Tam budu a hlavně musím vyřešit Moniku. To je teď to důležitý mami.“ Pomateně jsem si balil slipy, trika i slavnostní kalhoty, které jsem si přivezl z Budapešti.

A co škola…“

Neboj zvládám. Stejně máme praxi. Tam mě nikdo nepotřebuje.“ Byla to pravda. Měl jsem se stát elektrikářem, ale když jsem měl vysekat díru pro zásuvku, tak mi to trvalo dva dny. Věděl jsem, že elektrikářem nikdy nebudu.

Tak jo a uhni zabalím ti to.“ Mamka mne lehce odstrčila a sbalila mi tašku úhledně, tedy naprosto jinak než bych si ji sbalil já.

Ve dveřích jsem ji políbil.

Neboj mami, vrátím se.“ Vyběhl jsem z domu a pelášil na autobus do Varů.

Doxy čekala v „Efku“. Byl to bar v Thermálu pro podobné ztracence jako jsem byl já. Osazenstvo baru bylo velmi různorodé. Šlapky, jejich pasáci, vexláci i bohatí arabové, kteří si užívali přítomnosti krásných slečen.

Doxy seděla u posledního stolu a barman Franta už mi nesl jedno cinzano, nektar to básníků.

Ozvala se?“ Vyhoukl jsem, ale Doxy nečekala, vyskočila z křesla a objala mne. Byla moje druhá! Kdybych nebyl s Monikou, byl bych s Doxy. Ta byla krásnější i vnadnějsí než Monika. Měla krásné , velké oči a já se v nich občas ztrácel.

Jen občas!

Miloval jsem přece Moniku.

Usedli jsme do kožených křesel.

Ne.“ Prohlásila pevným hlasem Doxy.

Co Ne?“ Ptal jsem se jako blázen.

Chtěls vědět jestli se ozvala Monika.“ Usmívala se.

Aha jasně, ale ona se ozve…“ Doufal jsem dál.

Radku a víš, že to byl její bratranec. Vždyť je slovenka a její táta i máma má rodinu na Slovensku.“ Vyvracela mi Doxy mé pevné, romantické přesvědčení o tom, že Monika odjela do Krkonoš za rodinou.

Je to jedno. Věřím tomu. Říkala mi to. Proč by mi lhala?“

Blázínku, my ženský lžeme pořád.“ Doxy nastartovala mou Marnost na plné otáčky.

I ty mi lžeš?“

Ne, já ti nelžu. Já tě chci. Monika si tě neváží a co třeba my dva…“

Najednou jsem měl chaos v citech i myšlenkách. Všechno bylo marné.

Byl jsem sexuálním otrokem chladné blondýny, která si možná užívala někde s partou Jugoslávců a tady sedím se sbaleným uzlíkem jak „hloupý Honza“ před cestou do světa. A k tomu ještě mne začíná balit krásná žena, která mne provází už půl roku.

Uvědomil jsem si, že jsem jí nikdy s žádným klukem neviděl.

Doxy milovala mé básně, které jsem si soustředěně vpisoval do bloku s čínskými motivy. Už byl skoro celý plný.

Usmál jsem se na Doxy a otevřel blok. V rychlosti jsem tam sepsal další zamilovanou báseň. „Průvodkyně cizinců“ se jmenovala a byla o Monice.

Doxy mne pozorovala a pokorně mlčela. Autor tvořil a to by nebylo vhodné rušit. Byl jsem nafoukaný na svůj zdánlivý talent. Nikdo jiný z party ho neměl a i díky němu jsem byl „profláklou“ figurkou celého eFka.

Platíte?“ Barman Franta stál nad námi a našimi dopitými sklenkami od Cinzana. Schoval jsem blok a začal lovit stovku, kterou jsem měl v zadní kapse upnutých kalhot.

Jo…“ Procedil jsem naštvaně.

A kde máš křehotinku, básníku?“ Usmíval se Franta a já tušil, že ví víc.

Ty o ní něco víš?“ Byl jsem nedočkavý a Franta to jako zkušený znalec lidských duší i osudů věděl.

No vim. Byla tady.“ Usmíval se a to bylo nejen drzé, ale i neurvalé.

Kdy, sakra“

Před hodinou s nějakýma Jugošema, ale podle mne táhla s nimi někam do Puppu. Zaplatíš už?“

Ne Franto, napiš mi to. Večer přijdu.“ Měl jsem chaos v hlavě a musel jsem někam vypadnout. Chytil jsem tašku od maminky a pohledem vyzval Doxy. Přece je moje průvodkyně.

Někam jedeš?“ Prohodil ještě Franta, ale na to už už jsme já ani Doxy nereagovali.

Vary jsou v létě krásné, ale nás čekala cesta městskáčem na okraj obydlené zóny. Malý byt u mamky jsem vystřídal za mansardu v podkroví. To mi nevadilo, cítil jsem se nezvózně šťastně.

Doxy otevřela dveře do malého pokoje s malou postelí. V rohu bylo umyvadlo a na malém stolku dvouplotýnkový vařič. Nevím na co, vařit neumím, ale byl tam.

A velká skříň, tu nesmím zapomenout. Zabírala obrovský prostor a já si do ní uložil malou tašku.

Dáš si kafe?“ Prohodila Doxy a zapla vařič. Přikývl jsem, ale v tom klaustofobickém pokoji mne začal objímat pocit marnosti. Podléhal jsem mu a tak jsem se položil na postel a pozoroval pavučin y na stropě.

Ani nevím, kdy Doxy odešla, ale do pokoje se začínal vkrádat soumrak. U vařiče jsem měl studenou kávu a protože jsem sebou neměl ani limonádu, vzal jsem zavděk studeným turkem.

Otevřel jsem blok a znamenával „existencionální“ pocity aniž bych věděl, co to je za pocity. Psal jsem a ani jsem nevěděl co. Slovo za slovem jsem navlékal jako korálky. Malá lampička mi dala naději světla a já si do sluchátek pustil muziku.

Myslel jsem na Moniku. Na důvody proč mi pořád uniká, proč se cítím být tak sám. Ne, nebyl jsem opuštěný, byl jsem zoufale opuštěný a to je sakra rozdíl. Všechno kolem křičelo a bolelo tak intenzivně až jsem sám ztrácel v té marnosti smysl. Slova na papíře byl únik. Jediný možný, jediný reálný.

Do tmavé noci se řítí můj křik, mé volání. Jsem ztracený, já zoufalý láskou i bolestí. Ztracený ve světě nalezenců vztahuji ruce k tobě Lásko. Vždyť jsi má jediná a já tvůj „jedinečný“. Chtěl bych být prachem po kterém šlapeš. Chtěl bych být vzduchem do kterého uléháš. Chtěl bych být vodou, která tě objímá. Jsi má jediná, spící, Láska. Jsem tvůj a udělám cokoli, abych tě probudil, Lásko.“

Slova padala na papír sama a do pokoje se vkradla noc. Nechtělo se mi jít do města, i když mne něco nutilo se zvednout a jít.

Noční autobus dávno odjel a tak jsem se probíjel z okraje města do centra pěšky. Krok za krokem. Čas jsem neměřil, hodinky nenosím, ale najednou jsem byl v centru města a pevně jsem si to zamířil do eFka.

Tam jsem zvolnil. Toužil jsem a přitom ji nechtěl potkat. Bál jsem se pravdy a přitom jsem ji chtěl znát.

V baru bylo plno. Přes zasklené stěny jsem ji neviděl. Ulevilo se mi, ale věděl jsem, že je blízko. Vešel jsem odhodlaný do baru. Měl jsem vtíravý pocit, že mne každý pozoruje.

A pozoroval!

Doxy seděla s Karlem u svého stolu. Pohledem jsem je pozdravil, ale šel jsem k baru zaplatit Frantovi Cinzano. Ten stál za barem a usmíval se. Díval jsem se mu do očí a on jen přikývl a prstem mi ukázal na první stůl.

Zastavil jsem se a zadíval se tím směrem.

Ano, seděla tam a kolem ní její „bratranci“ z Jugoslávie. Viděl jsem jejich obličeje i rádoby drsnou muskulaturu. Stál jsem tři metry od Moniky a ona jen seděla a pozorovala mne. V duchu jsem zaťal pěsti, ale v reálu jsem jen stál a pozoroval Moniku.

Byl jsem šťastný, že ji vidím a nešťastný, protože mne nechtěla obejmout. Bylo by to zoufalé se o to pokusit a zmlátit tři borce z divokého jihu bylo přinejmenším fantasmagorické. Já subtilní básník a oni s uzly svalů na těle.

Kalašnikov jsem neměl. To by asi skončilo tragédií. A ona se jen usmívala. Její soused jí hladil na předloktí.

To byl asi ten bratranec.

Bože, jak jsi ztracená, lásko. Ty moje malá průvodkyně. Udělal jsem krok k ní a najednou se ty gorily „jižní“ zvedly a začaly do mě strkat.

Vlastně nevím, co se dělo v následujících sekundách. Vím jen to, že jsem viděl dva z „bratranců“ mé lásky na zemi a Karel mne odváděl z baru. Doxy cupitala vedle mne a Karel držel láhev vodky v ruce.

Beze slova mne posadil do auta. A pak se na mne od volantu zadíval.

Neblbni, když je ona blbá, ty bejt nemusíš.“

Přikývl jsem.

Auto se rozjelo k malé mansardě ve Dvorech a já jako ve snu vystoupal ty čtyři patra.

Miloval jsem ji stále a možná ještě víc. Věřil jsem, že ji musím zachránit. Ona to chce. Byla to ztracená průvodkyně cizinců.

Vztahoval jsem k tobě ruce a nevím jestli existuješ…“ běželo mi hlavou, ale Doxy s Karlem do mne napumpovali pár panáků vodky.

Atmosféra se uvolnila. Karel, známý to karlovarský karatista, vyzkoušel na mě pár cviků a Doxy se smála.

Noc je milosrdná ke každému ztracenci. A já byl ztracený, který usnul únavou. Nade mnou se vznášel lehký opar vodky a ticho nás milosrdně objalo.

Probudil jsem se nad ránem a ležel jsem nahý. Cítil jsem tu nahotu jako hanbu. Pořádně jsem nevěděl, kde jsem.

Ohmatával jsem šedavé stíny kolem sebe a najednou jsem se dotkl nahého těla. Nevěděl jsem, co se děje, ale začal jsem tu nahou kůži zkoumat a hladit.

Monika? Ne, ta ani neví kde jsem.

Najednou se otočila.

Moje krásná a vnadná Doxy ležela vedle mne a milosrdně se usmívala.

Objala mne, držela a pomalu přicházelo ráno…

Pokračování… to víte, že bude


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost 5. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl, Umělé … 2 díl, Umělé … 3. díl a Umělé… 4. díl


Otočila se jako ve snu.

S grácií pak spustila svou něžnou postavu do modravého bazénu. Ta chvilka trvala možná vteřinu, ale já si ji přetáčel tam a zpět. Propnuté tělo se mazlilo s vodou a rukověť jejího luku připomínala práci starých mistrů. Kdyby měl sochař najít předlohu trojské Heleny, pak by musel zazvonit u jejích dveří.

Vynořila se mi u nohou a usmála se:

„Podáš mi drink?“ Beze slova jsem jí podal pití a sedl si na okraj bazénu.

„Povídej mi něco…“

„Co chceš slyšet?“

„Třeba o tom jak píšeš, proč píšeš a kde hledáš inspiraci?“ Nasál jsem brčkem osvěžující tekutinu. Neznal jsem ani jednu odpověď, ale ona měla tak kouzelně vzrušený pohled, že chtěla příběh.

Tajemný, drsný i něžný příběh s poučením na závěr.

„Jednou jsem jako kluk seděl sám pod stromem. Byl jsem na škole v přírodě a psal si tam nějaký hlouposti. Miloval jsem tehdy Rostandova Cyrana a tak jsem si dělal pro sebe poznámky, co já bych s tím Cyranem vyvedl.“

Klára se usmála a na očích jsem jí viděl, jak si to představuje.

„Moje třídní mne měla ráda. Aspoň si to myslím. Přišla ke mně a smála se na mne. Nutila mne abych knihu odložil a šel se koupat se spolužáky. A já se nerad koupal a se spolužáky jsem moc nevycházel. Zabořil jsem oči do knihy a moje třídní Dana odešla. Byla to krásná žena ajá se zamiloval.“

Teď mne pozorovala s výrazem vampa. Na zádech mi tekl potůček potu. Jasně jsem ho cítil.

„Jednou jsem k nim přišel domů a ona mi otevřela jen s přehozeným ručníkem a já se začervenal, jako malej kluk. Vlastně jsem ještě malej byl. Pátá třída! To víš, hrozně jsem se bál, ale zároveň jsem jí chtěl vidět nahou. Lehce jsem ťuknul do dveří ložnice, kde se převlíkala a pozoroval jí. Byla nádherná. Měla postavu bohyně a já se zamiloval definitivně. Ještě než přišla, tak jsem napsal další verše. Neřekl jsem jí, že jsem šmíroval, a že jsou jen a jen pro ni, ale ona přišla, pohladila mě po vlasech a řekla mi, že mám veliký talent a že musím hodně psát.“

Mojito mi došlo, ale tentokrát jsem se obsloužil sám. V baru jsem našel skotskou a zdokonalil jsem whisky třemi kousky ledy. Klára mezitím ladně vylezla z bazénu a osušila se. Sedl jsem si ke stolu a sedla si mi na klín.

„Jé, ty máš rád Cyrana?“

„Miluju ho. Je to takovej můj hrdina!“

„Já taky, když ho někde hrajou, musím ho vidět!“

„Mám to raději v písmenkách. Tak tehdy na tý škole v přírodě ke mě přišla, pohladila mě po vlasech a začetla se do toho co jsem psal. Pak si to půjčila na večer a já si mezitím psal dál. Chodila každý večer a každý večer si vzala pokračování.“

Vzpomínky mi odletěly do Pilského mlýna a já viděl ty obrazy ze školy v přírodě jako ve filmu.

„Jednou jsem se hrozně pohádal se spolužáky a ona mě zachránila před výpraskem. Přivinula mě na prsa a já byl ztracený. Krásná dětská láska a tak jsem měl motivaci psát víc a víc. Čím víc chodila, tím víc jsem psal. Pak skončila škola v přírodě, ale ona nezapomněla a já musel nosit napsané texty do školy a dokonce jsem chodil na doučování i k nim domů.“

Vzpomínal jsem si na Danu Marounkovou a usmíval jsem se při té představě.

„Pavlíku nenapínej…“

Cítil jsem její krásně ledovou kůži. Usrkl jsem a usmál se na svoji vílu. Najednou jsem byl podivuhodně klidný.

„Skončil školní rok Ona odjela na dovolenou a když jsem za ní přišel na konci července, tak jsem našel na jejích dveřích jen policejní pásky a razítka SNB. Utekla přes Jugoslávii na západ.“

Klára mě tentokrát pohladila.

„Po půl roce jsem pak od ní dostal dopis. Psala mi, že moc chtěla zůstat, ale že musela s manželem. Má prý s ním děti a on má sestru v Kanadě a tak bylo rozhodnuto za ní. Znovu opakovala, že musím psát a psát a nevzdávat to! A to vlastně dělám dodnes.“

„Ježíš to bylo krásný a nevymyslel sis to?“

Nevymyslel jsem si to, ale jen jsem se usmál. Dana mi nedávala spát ještě dneska. Často jsem na ní myslel a myslel jsem i na to její nabádání. Zavrtěl jsem hlavou. Klára se postavila a vzala mě za ruce. Stál jsem vedle ní na kraji bazénu a najednou mi došlo, co chce provést. Lehce do mě strčila a já se octnul pod hladinou. Vodním průhledem jsem viděl její alabastrovou postavu. Vynořil jsem se a ona se ke mě sklonila. Políbila mě a špičkou jazýčku si pohrála s horním rtem.

„No a když jsem byl v Americe hledal jsem na ni kontakt všude. Nenašel jsem nic, ale jednou jsem surfoval na internetu. To už jsem byl v Praze a našel jsem kontakt na jejího syna. A pointa. Byl u nich v Počátkách na kávě a dodnes si píšeme. Našel jsem ji po osmadvaceti letech.“

„A prozradil jsi jí své sladké tajemství.“ Tvářila se mazlivě.

Na moment jsem se zamyslel a přehrával si naše setkání po letech.

„No vlastně mne to ani nenapadlo. Já bývám stydlivý…“

„Pavlíku, ani nevíš, jak je snadný se do tebe zamilovat!“

Usmál jsem se, vzpomněl na bývalou manželku a bylo najednou jasné, že budu muset ukázat své moderní boxerky…

Ladně se postavila a donesla ve skleněné misce salát a položila ho mezi dvě opalovací lehátka a lehla si. Rukou mi zamávala. Sedl jsem si na lehátko vedle a pozoroval padající večer.

Myslel jsem na průvody uniknuvších milenek, na desítky minut soubojů o nepodstatné hlouposti. Myslel jsem na Petru a její úsměv, když jsem si jí před lety bral.

Nechtěl jsem být neslušný host a tak jsem pohledem lehce navázal kontakt s Klárou. Cítil jsem se příjemně a uvolněně.

A věděl jsem, že ona to ví a dokonce to chce.

Ona chtěla, abych se cítil příjemně. Nechápavě jsem pozoroval vlnky na hladině bazénu.

Ležela na boku a pozorovala mě. Pravým stehnem zakrývala svá tajemství a levou rukou měla podloženou hlavu.

„Líbí se ti se mnou Pavle?“ Přikývl jsem možná až příliš rychle. Takový jsem nebýval. Petra ze mne přiznání, že ji miluji vylamovala skoro dva roky.

„Ale já to chci slyšet…“ Jako by na mě byla napojená. Najednou mě napadlo, že možná i ona jen něco skrývá a bojí se.

„Nějak se cítím klidně a …“ Zastavil jsem se v polovině věty. Přesně takhle jsem se přece kdysi cítíval s Petrou.

„…a … jen pokračuj, někdy to potřebujeme slyšet.“ Věděla, jak se cítím. Viděla do mě. Ta mlaďounká holka viděla do všech záhybů mého mozku.

Vidličkou si nabrala trošku salátu a kousíček sýra jí padl na bříško.

Sklonil jsem se a rty jsem ten kousek ukradl. Bylo to drzé, ale já se najednou cítil tak jistý sám sebou. Cítil jsem její vůni a chtěl ji obejmout. V představách jsem to dnes udělal snad tisíckrát. V realitě jsem samozřejmě dostal strach.

„Kláro, cítím se zvláštně. Krásně i vyděšeně. Nechci, aby to skončilo nějak lacině.“

Pohladila mě hřbetem ruky na tváři.

„Ale vždyť přece nic nekončí. Ležíme tu, já jsem nahá, ty oblečený. V hlavě máme oba zmatek a povídáme si.“

Sundal jsem si kalhoty, shodil tričko a sedl si na lehátko. Takže opravdu došlo na ty nové boxerky. Polohu ležícího střelce jsem musel zaujmout velmi rafinovaně. Skoro jsem se prozradil! Pro chlapa je časem všechno složitější…

Chlap totiž vzrušení nemůže předstírat.

„Pavlíku, neřeš to. Věci se buď stanou a nebo nestanou. Všechno ostatní je zbytečné.“

Usmál jsem se a lehl si na lehátko. Pozoroval jsem šednoucí oblohu a myslel na její tělo. Klářino tělo. Ležela vedle mě a byla krásná. Věděla, že je krásná a dávala mi klid. Podivuhodný klid. V hlavě mi běželo tisíce vzrušených myšlenek.

Neměl jsem z nich strach, ale po letech jsem měl pocit, že by to mohlo mít smysl.

„Povídej mi něco hezkého, Pavlíku…“ Poprosila něžně a já cítil, jak často bývá sama a já jsem na tom vlastně stejně.

„Když jsem byl kluk, tak jsem jednou četl od Sienkiewicze knížku Quo Vadis. Miloval jsem básníka Petronia a právě ten měl na začátku knížky věštbu: Tvůj život bude odrazem dne, kdy si se narodil. Ale na konci toho co mu věštily sudičky měl i jednou krásnou větu: A pak přijde ona. Láska. Vítězná a tvá smrt bude žlutý proud s rudými pruhy.

Zapálil jsem si. Klára ležela a za zavřenými víčky schovávala myšlenky. Pozoroval jsem její prsní dvorce a myslel na lehce kakaovou barvu jejích bradavek.

Chtěl jsem se s ní milovat. Víc, než bych dokázal přiznat.

„Petronius se narodil, když explodoval Vesuv. Celý život miloval krásu a když si pro něj přišli pretoriáni, podřízl si žíly. Jeho otrokyně dostala svobodu, ale sáhla po noži s ním. Pak si rány obvázali, pomilovali se a nakonec nechali život uniknout. Spolu. Na loukách rostla žlutá květinka a obvazy na zemi byly zbrocené krví. Miluju Petronia!… ale asi to byl blázen…“

„Jsi jako on?“

Usmála se, až jí vyskočily něžné vrásky kolem rtů. Miluji, když má žena ty malinké vrásky.

„Blázen? Haha. Když jsem byl mladý, tak jsem se tak cítil. Cítil jsem se tak nezávisle a bohémsky. Věkem pak ztratíš chuť dělat ukvapená rozhodnutí. Faktem ale je, že jsem se narodil, když k nám vjížděly ruský tanky.“

„Věříš na lásku?“

„Věřit? Nevím, asi je to opravdu silné slovo. Láska?! Čím víc se v životě zklameš, tím víc chceš věřit, ale v podstatě tu víru pomalu ztrácíš!“

„Ale to my dva nebudeme ti ztracení, viď?“ Chytila mě za ruku a odvedla si mě k bazénu. Skočil jsem do vody vteřinu za ní. Vynořila se a objala mě. Silně, majetnicky a přitom krásně.

„Máš krásné boxerky, ale já jsem nahá a to není fér.“ Chytila mi je a stáhla tak obratně, že jsem se nestačil hájit. Znovu mě objala a něžně si o mne opřela svá nádherná ňadra. Musel jsem vypadat jako naivní oceánograf, který se pokouší zkrotit ve vodě kosatku. Ta moje mne zatáhla na kraj bazénu a opřela o hranu bazénu.

Nemohl a ani nechtěl jsem se bránit.

„Jsi nádherná…“ Vydechl jsem a cítil, jak si tělo dělá co chce.

Klára mne přivinula mezi svá stehna a já cítil, jak vnikám. Pomalu a něžně. Usmívala se a já hledal její něžná místečka.

Na konci měla ten nejkrásnější orgasmus, jaký jsem zažil.

Sevřela mě tak, že jsem se nemohl nadechnout. Vlastně jsem už ani dýchat nechtěl. Chtěla se mnou milovat možná víc než já s ní.

Manželský sex, přidělovaný jako forma odměny nebo trestu, vystřídala vášeň a já se cítil jako puberťák, který poprvé zaskóroval. Držel jsem ji v objetí několik minut než povolila… políbila mě na tvář.

Pak se položila na vodu a splývala.

Položil jsem se vedle ní … na nebi v prvních hvězdách jsem viděl obrysy našich těl.

Pokračování Umělé… 6. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 2. díl

SPARTAKIÁDNÍ VRAH… 1. DÍL

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Reportér nebo novinář, který se potýká s nějakým tématem má vždy možnost volby. Buď budu profesionál a nepustím si téma pod kůži a nebo se nechám pohltit. Ten, kdo si téma nepustí pod kůži může být jako chirurg při operaci, ale většinou z toho vypadne obvoďák, co bere jednoho pacienta za druhým a žádný ho v podstatě nezajímá.

Téma „Straka“ byl, je a bude fenomén. Pomník socialistického zákonodárství, které nemohlo udělat nic jiného než dát „spartakiádnímu vrahovi“ maximum. Tedy 10 let odnětí svobody, nedobrovolnou kastraci a po uplynutí vězení ochrannou léčbu v ústavu k tomu určeném. Tehdy nikdo o detenčním zařízení pro nebezpečné psychiatrické pacienty ani neuvažoval.

A v roce 2005 se o tom začínalo mluvit. Jenže Jiří byl soudem propuštěn do ambulantní léčby s tím, že už není společensky nebezpečný. Trojnásobný vrah, který nese zodpovědnost za smrt čtvrté oběti se najednou díky rozhodnutí soudu stal svobodným uchazečem o zaměstnání.

Podivné. Odborníci ať už na trestní právo, psychatrii, sexuologii prostě řvali a exkrementili se v denním tisku. Bylo to prostě téma, které nedalo společnosti spát. Velké Losiny usínaly se strachem, že se v propuštěném vrahovi probudí sexuální pudy.

Nečetl jsem denní tisk. Nezajímali mne názory „odborníků“, kteří se vezli na vlně zájmu o téma.

Přišel večer a já stál s lahví červeného v ruce před bytem Strakových rodičů. Nesměle jsem zaťukal a čekal na otevření dveří. Už jsem věděl, že se otevřou. Schůzka byla domluvená, ale její průběh byl nejasný. Musel jsem se řídit intuicí. Věděl jsem co chci natočit a přál jsem si mít v reportáži i Jiřího rodiče.

Toho jsem do toho večera nikdy v reálu neviděl a ani on mne neznal. Věděl jsem, že ten večer ještě doma není protože byl právě na ambulantní kontrole v Opavě.

Otevřel otec. Malý, usměvaný a vlídný muž. Upřimný člověk. Vyzařovalo to z něj. Matka Jiřího byla velmi militantní. Opravdová dáma a kvočna, v dobrém slova smyslu, která chránila své hnízdo. Nesnášela vetřelce.

Věděl jsem, co si rodina Jiřího užila a peklo ještě nekončilo. Rodina se z Kladna odstěhovala do moravských končin a chtěla žít klidný život. Soudní rozhodnutí vše změnilo.

Rozhovor, vlastně povídání s Jirkovými rodiči bylo velmi emotivní. Viděl jsem dopisy z vězení, jeho malby i to, že velmi miluje svou matku. K otci cítil respekt, ale ten vlídný člověk vlatně nevěděl jak a o čem se s Jiřím bavit.

Zavolala Andrea a přišla na návštěvu už do uvolněné atmosféry a otec otevřel víno. Rozhpvpr byl najednou velmi příjemný. Jako bych byl starý známý. Matka mne vnímala jako člověka, který její rodině neublíží a to je věc, kterou jsem opravdu nechtěl. Viníkem, tedy vrahem tady byl Jiří.

Dokonce jsme se i zasmáli u stolu a do té atmosféry Jiří posílal SMS. Bál se setkání s novinářem, ale já už nebyl novinářem, byl jsem insider. Tedy člověk uprostřed děje, který bude ovlivňovat věci budoucí.

A najednou tam stál. Vzpomínám si na pevné podání roku i odhodlaný pohled. Jiřím měl piercing a podivné kruhy v uších, kterým nevím jak se říká.

Atmosféra zhoustla když podával ruku mé podivné budoucí ženě. Ta se usmívala a ruku podala velmi odhodlaně. Andrea byla zvláštní, ale do atmosféry toho večera se hodila.

Padlo pár formálních vět a Jiří nám vyprávěl jak dopadl u lékaře.

Pak se mne zeptal, co že to chci natáčet.

Já cítil co chci natáčet. Jen jsem nevěděl jak.

„Jiří jednoduše řečeno. Budeme si povídat a ono nás to povede.“

Zamrkal, zamysle se a pak se usmál. V tu chvíli bylo u stolu ticho. Pár vteřin a v myslích nás všech se odehrávalo to co přinese budoucnost. Každý to u toho stolu cítil.

Vstoupit do života je jednoduché, ale složité je převzít za to zodpovědnost. Věděl jsem, že jsem Strakovi vstoupil do života a až spolu skončíme, tak už nic nebude jako dřív. Jednoduše řečeno tato nová zkušenost změní mne, změní jeho a změní i ty, kteří to co vytvoříme, uvidí.

Moje krásná žena se začala smát a vyptávala se na piercing a kruhy v uších. Atmosféra se víc než uvolnila, prázdná láhev červeného vystřídala druhá plná a Jiří nám ukazoval i tetování, které si nechal udělat ve vězení.

Byl to jen záblesk v jeho očích, ale na moment jsem viděl, vlastně cítil, toho reálného „spartakiádního vraha“. Pořád to v něm bylo. Byl je a bude nebezpečný. On to věděl a já to jasně cítil.

Jenže žít v neustálém napětí, kdy vás všichni pozorují ať už jste kdekoli. To je těžké. Jen silná osobnost to unese a Straka byl taková obrácená „celebrita“, která byla neustále na očích.

Večer skončil úsměvy a v příjemné atmosféře. A já jsem věděl, že Andrea musí odjet a já musím zavolat režiséra Ivana Bareše a domluvit natáčení.

Bylo kolem jedenácté večer. Velké Losiny byl tiché a hotel byl ten podivný lednový večer téměř temný. Jen před vchodem stála felicie s reklamou na „Největšího Čecha“ na dveřích.

Dlouho jsem nemohl usnout. Andrea už dávno spala a já rozesílal SMS dramaturgovi, režisérovi i svým dětem.

Chtěl jsem s někým mluvit, ale nikdo nebyl po ruce. Sešel jsem do prázdné restaurace. Obsluha už měla vše připraveno na snídaně. Vrchní se nade mnou slitoval a přinesl mi dvojitou skotskou a láhev coly.

V tom nočním tichu jsem si pohrával s telefonem a myšlenky jsem nechal volně plynout. Věděl jsem co chci, ale musel jsem najít myšlenku. Jednu vytrženou myšlenku, která by mne při natáčení vedla.

Ne, nechtěl jsem točit obhajobu sériového vraha. To mne ani nenapadlo i když jsem chápal v jaké situaci Straka je. A na druhou stranu jsem nechtěl točit reportáž o špatné justici, která vypustila vraždící kreaturu z vězení. Věděl jsem, že se budu řady lidí ptát na důvody, okolnosti i emoce, jaké cítili, když jim „spartakiádní vrah“ procházel životem, ale to bylo málo

Cigaretový dým se válel v temné restauraci a najednou se mi do podvědomí vedrala jedna zajímavá myšlenka.

Poutník, průvodce, který provází hříšného peklem i očistcem a ptá se, zdali má onen hříšný vrah nějakou naději žít. Má vůbec právo existovat, pohybovat se v naší realitě, když bestiálně zabil tolik žen.

Zaslouží si odpustek od společnosti, která ho vyřadila ze svého celku na tolik let. Je mu skoro 37 a začíná nový život. Jenže si sebou nese nejen vraždy, ale i trest. Ve vězení byl několikrát napaden. Varlata mu spoluvězni rozkopali a on podepsal souhlas s kastrací. Nechal se tetovat a dospěl ve vězení, které ho naučilo existovat v realitě plné násilí a lží. Experimentoval s drogami, když byl v ústavní léčbě. Procházel se naprosto volně a veřejnost netušila, že kolem prochází dravec.

Ano, dravec je to správné slovo. Má tento dravec naději koexistovat ve společnosti, která ho i přes rozsudek soudu odsuzuje.

Dalo se čekat, že nějaký „mstitel“ vyskočí z křoví a bude vymalováno. To, že byl osvobozen byl jen krok. Teď záleží na tom, jak se on postaví ke své minulosti. A samozřejmě záleží na tom jestli se dokáže zbavit oněch vězeňských návyků, které ho formovaly posledních dvacet let.

Drogy, ano lákavý únik, ale možný experiment mohl dopadnout velmi zle. Pro Straku i pro jeho okolí. To si uvědomovala Jiřího matka, která se netajila tím, že z toho má strach.

Strach byl všeobjímající. On měl strach, ale dokázal by se mu postavit i za cenu násilí. To ho naučilo vězení. Jenže jeho život měl pokračovat tady, v realitě, která ho odsuzovala každý den.

Dante, ano Danteho „Božská komedie“.

Najednou jsem měl jasno. Už jsem věděl, jak tu reportáž natočím. Bude to moje tajemství, protože kdybych to někomu vykládal, měl by mne za blázna.

Blázen, možná jsem blázen. S tou myšlenkou jsem se uložil k spánku.

Spal jsem celých dvanáct hodin.

Pokračování… třeba zítra


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč