Vyprávění o Americe 3. díl

Tady jsou předešlá: Vyprávění o Americe 1 a Vyprávění o Americe 2

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Bylo to jako ze špatného snu. Cesta do Prahy trvala nekonečně dlouho.

Lenka byla na příjmu, ale plakala a to jsem se snažil zastavit. Bylo mi jasné, že operace není samospasitelná. Bude záležet na jejím organismu jestli změny v oce přijme.

Doktor Ernest se tvářil velmi vážně. Procházel jsem se s ním po chodbě a on vyprávěl. Pochopil jsem, že operace byla experiment, který vejde do učebnic. Lenka je mladá a v 25 letech je možné, že organismus opravdu zátěž operací zvládne. Ale bylo to 30 ku 70.

Podal jsem mu ruku a šel za svou ženou. Věděl jsem, že musím být tvrdý, že jedině nekompromisní přístup nám dá naději.

Ale řekněte mladé ženě, že přijde o oko, že skleněné oko je jistota a všechno ostatní je sen, jen pouhé přání. Položila se mi do klína a tiše vzlykala. Nesměla plakat. To by pak to sklo byla jistota. Držel jsem jí a čas běžel. Seděli jsme opravdu dlouho a venku se rozhostila tma.

Lenku jsem odevzdal zlomenou sestřičkám a sám se zadním vchodem vyplazil z budovy a sedl si do auta. Seděl jsem dlouho a přemýšlel. Nebyl jsem připravený na žádnou ztrátu. Vůbec mi nevadilo, že Lenka bude mít skleněné oko, ale cítil jsem její bolest.

Myslel jsem na ni a cítil tu bezmoc. Čekat na to co udělá organismus. Lékař mi řekl, že týden bude v nemocnici a já věděl, že každý den po práci pojedu do Prahy a oba budeme čekat. Myslel jsem i na děti. Nevěděl jsem jestli se něco změní a jak se to změní. V každém případě život před úrazem byla sladká iluze a teď přichází doba PO…

Lenku jsem miloval i když náš vztah nebyl ten můj vysněný, ale byl hezký. HEZKÝ, dnes to zní tak iluzorně. K jako kompromis a možná to kompromis byl. Rezonoval ve mně dopis od Zuzany i moje myšlenky na děti. Absolutně jsem v sobě potlačoval negativní myšlenky. Věřil jsem, že se vše upraví a přesto jsem v pochybnostech přijížděl v noci na chatu kde tchyně Lenka hlídala děti.

Cestou jsem myslel i na svět před „Lenkou“. Vše bylo vzdálené. Kdesi hluboko jsem měl uložené povídky i básně na které jsem lovil přízeň žen. Usmál jsem se při té vzpomínce.

Vlastně první obnažené ňadro jsem viděl, když se jedna slečna seznámila s jednou mou básní a chtěla podpis. Tehdy mi pot řinul po zádech a ona se smála.

Byl jsem už tehdy „divný“ patron, ale parta kolem vydržela všechny mé nálady a já psal a tvořil. Poslední obětí mého „umu“ byla právě Lenka. Podlehla mému zvláštnímu kouzlu v jedné letní restauraci u rybníka. Cítil jsem, že mi změní život a nechal jsem se unášet. Byl jsem tehdy už dlouho sám a práce v armádě mi moc šancí na seznámení se ženou nedávala.

Bylo po „revoluci“ a já byl mladý a rozhodnutý. Buď pojedu do války v Perském zálivu nebo to v armádě skončím. Lenka urychlila moje rozhodnutí. Bez ní bych se asi válel někde v písku a v duchu skládal existencionální pojednání na téma Bůh a my.

Bohužel nebo spíš bohudík jsem podal žádost o ukončení služebního poměru. Skončilo tak prop mne cosi neuvěřitelného. Podivný týpek v uniformě.

Za komunistů jsem s tím nic dělat nemohl. Strana mi dala na výběr – soud, pak vězení nebo služba. Vybral jsem to druhé protože to první byl konec. A bylo nás takových víc. 89 rok nám přinesl naději. Jenže svět venku na zkrachovalé důstojníky připraven nebyl.

Přijel jsem před chatu a okna obyvacího pokoje ještě svítila.

Vešel jsem do uplakané místnosti. Na starém divanu ležela dcera přikrytá dekou a plakala. Spíš si pobrukovala pod nos, ale měla tvářičku uplakanou. Byl jí necelý rok, ale už znala ženské nástroje. Objala mne a zhroutila se mi do náruče. Najednou jsem cítil její vzlyky a slzy na kůži.

Tchyně pokrčila rameny a prý malá pláče už od večera a stěžuje si na bříško. Neváhal jsem ani chvilku a položil malou do auta. Jediná šance je pohotovost.

Doktor se na mne dlouze zadíval a pak sklouzl na malou. Plakala, ale už viditelně daleko méně. Připadalo mi, že je dobrá herečka. Lékař ji pohladil a Janička se najednou uklidnila. Skočila mi do náruče a on jen zakýval a tiše podotkl: „Vaší malé nic není. Dělá to na mne dojem , že to jen hraje.“

Odvyprávěl jsem mu ve zkratce poslední události a on se na malou usmál. Ta najednou zářila.

Co jsem měl dělat. Posadil jsem ji vedle mne a zastavil na benzínce, kde prodávali nanuky. Vzala si jahodového mrože a tiše si pobzukovala do rytmu našeho auta.

Na chatě jsem ji uložil už v polospánku. Rychle usnula a já vyšel na verandu. Bylo mi jasné, že simuluje protože jsem celý den pryč. Za Lenkou jsem musel a malou jsem každou noc vyvážel k benzínce a pak ukládal do postele.

Myslel jsem na Lenku. Práce mi unikala mezi prsty, ale věděl jsem, že ji zvládnu. Byl jsem mladý a silný.

Týden jsem lítal po práci do Prahy a utěšoval Lenku. Oko bylo zatím v pořádku. Kdesi na konci tunelu svítila malá lucernička.

Přišel den, kdy jsem ji přivezl domů. Chtělo se jí plakat, ale děti ji hned rozesmáli. Všechno kolem se vracelo k normálu.

V práci se můj projekt mladého bydlení řítil ke konci. Doma byla Lenka s dětmi i mobilem v pořádku. Lenka už nesekala dřevo a děda rozveseloval děti, které nechápali proč má maminka zalepené oko.

Přišel den, kdy ji na kontrole sundal lékař obvaz z oka.

Vše bylo v pořádku a já si svoji ženu vezl domu. Hladil jsem ji na koleni a zastavil v oblíbené restauraci na jídlo.

Smála se a pořád se pozorovala v zrcátku.

Cítil jsem, že se vše v mém životě změní. Bylo to neodbytné. Měl jsem jedinou jistotu a to své děti. Jinak sem vesmír postaral o ty změny a já byl jen divákem.

Lenka se rychle zotavila. Její mladý organismus ten souboj zvládl. Na rohovce měla jen slabou světlou čáru na hnědém pozadí. Nikdo si toho nevšil, ale ona se od zrcátka neodtrhla. Děti řádily na chatě a já si večer v práci našel Floridu a místo, kde žila Zuzka.

Bylo to tak daleko a bylo tam víc než 30 stupňů.

Chtěl jsem vidět to moře. Přál jsem si to. Vlastně jsem v podvědomí věděl, že se tam dostanu.

Byla to jen myšlenka a nebyla hříšná. Zuzka v tom snu nějak neměla místo. Bylo tam slunce, moře, teplo a samota.