Archiv rubriky: Nezařazené

Stejně si ho změřte!

Deník invalidního důchodce, Lehké úsměvné, Míjení, Nezařazené, Noční míjení, Povídky, ,

„Tak, miláčku, chceš si mě vzít za manžela?“ Klečel jsem na levém koleni a pozoroval její medový úsměv. Ukázala perličky zoubků a já si potichu vydechl toužebným očekáváním.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

Napínala tu chvilku až k prasknutí, ale já přece vím, že jsem tak jedinečný a mohu se stát jejím mužem. Změnil jsem všechno, změnil jsem sebe, vyřadil nevhodné kamarády, zrušil staromládenecké pitky, vymazal nevhodná telefonní čísla kamarádek.

„Libore, víš, já nevím, jak ti to říct.“

Překvapeně jsem zvedl oči od kotníků, které jsem ještě včera hladil a líbal.

„Libore, já si tě nechci vzít.“

Bomba vybuchla. Docela jsem nechápal význam těch slov. Včera jsem jí koupil zásnubní prsten s pěti diamanty. Teď tu trapně klečím s pugétem těch nejčervenějších růží a nechápu vůbec nic.

„Miláčku, vždyť já tě miluju.“

„Já vím, broučku, ale mít rád občas nestačí. Jsi můj něžný princ, ale to prostě je na manželství prostě málo. Víš, já jsem živel a mám svůj svět a nenechám se ponižovat mužským šovinistickým přístupem, chápeš mě?“ usmívala se, a já nerozuměl ani tónu, ani větám.

„Jak to myslíš? Já ti nerozumím…“

Změnila mi celý život. Ze staromládeneckého bytu udělala byt k bydlení. Rolety na oknech vyměnila za skvostné záclony, zrcadla v ložnici sundala, vybrala novou postel tak, abych ji prý mohl poutat, koupelnu přemalovala do teplých odstínů růžové. Donutila mě uklízet si ponožky, zakázala mi účast na pravidelných squashových turnajích, vyměnila mé zánovní oblečení za nové z Kenvela. Udělala mi prostě průvan v životě za ten rok.

„Ty můj naivní broučku, já přece vím, že mě máš rád, já přece vím, že kupuješ dárečky jen proto, abych měla radost, ale víš, i to je málo. Láska prostě nestačí.“

Už se neusmívala a já cítil, jak mi teče studený pot po zádech.

„Jano, já ti opravdu nerozumím, vždyť jsi mluvila pořád o dítěti, rodině, baráčku, společných dovolených… fakt tě nechápu.“

„Právě, jen jsem tě zkoušela, kam až bys zašel. Víš, co ti povím, ten náš vztah je prostě sterilní, rozumíš sterilní…“

„Proboha, co to je sterilní vztah?“

„To je prostě vztah bez emocí, bez napětí, přece nechceš, aby se ze mě stala domácí puťka, kráva, co bude zalezlá doma a bude vařit knedlo vepřo zelo.“

„Ale to přece nechci, a ty to ani neděláš, to já naopak vařím přece každý den, jezdím pro tebe do práce, uklízím, prostě protože to chceš. Ty jen v sobotu z postele kývneš prstem a já makám jak fretka.“

„Vidíš, a teď budeš vyčítat. Vařit jsem tě nenutila. Víš, jak bych byla ráda, kdyby místo těch tvých blivajzů byl aspoň jednou tejdně twister od KFC. Nééé, von páníček udělal čínu a ještě chce obdivovat. A do práce pro mě jezdíš jen proto, abych nemohla s nějakým kolegou na kávu, tak ze sebe nedělej haura.“

„No jasně a kalhoty ti kupuju, abys nemusela chodit nahá. Co to plácáš? Jako že žárlím, jo?“

Měla malinko pravdu, když jsem pro ni jednou nepřijel, přišla domů až ve čtyři ráno. Já tu noc strávil v obavách, užíral jsem se žárlivostí, hrůza.

„Víš, já… mám pocit, že tenhle vztah prostě vyprchal, už nám ani jednomu nic nedává… Já chci chlapa, co akceptuje můj svět a zároveň to není bačkora.“

„Jak vyprchal, vždyť jsme se spolu milovali ještě dneska ráno…“

„Právě, nuda, už to všechno znám, žádný překvapení, nic nového…“

„Jak nic nového, vždyť ses tvářila spokojeně, pro mě to bylo to nejkrásnější od včerejška, kdy jsem zažil jeden z tvých nádherných orgastických ohňostrojů…“

„Já to hrála, stereotyp ubíjí moje orgasmy, už měsíc je musím hrát a nebaví mě to…“

„Co to říkáš, že hraješ… sakra, co to plácáš?“

„Prostě, Libore, jdu pryč, nebavíš mě, jen se na sebe ráno podívej, jdeš do práce, kreténskej žoviální úsměv, lidi tě maj za povrchního pitomce, kterej ani neví, co chce… Nuda, nuda, nuda, ani si mě nevšimneš, a já chci být jedinečná, svá se svojí identitou, která ti jen občas dovolí se přiblížit, a musí záležet jen na mně, jestli tě přijmu.“

„Jano, neser mě… co to znamená, jako že jsem absolutní blbec a tys na to přišla až teď?“

„Třeba to znamená, že tě už nepotřebuju…“

„Jak nepotřebuješ, ty si ze mě děláš srandu…“

„Nedělám, a ještě něco, máš ho malýho!“

Proběhla přes chodbu a práskla dveřmi. Zůstal po ní jen závan parfému a já už zapomněl, proč držím v ruce tu krabičku s nesmyslným kroužkem…

Zůstal jsem sám v kuchyni, a tak mě napadlo, že vyřeším aspoň jeden problém svého sebevědomí a došel jsem si pro pravítko.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Ta, co mne spoutala

Jsem fakt impotent?!, Lehké úsměvné, Míjení, Nezařazené, Povídky

Ani jsem nechtěl, aby se nastěhovala. Ženská v bytě, a ještě k tomu v mém, je anomálie. Za prvé mám průchozí všechny místnosti, za druhé měla starýho a za třetí mě každá pokaždý oholila. A to dokonale!

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

Jenže sám ten nájem neutáhnu, a tak jsem nakonec kývl. Tiše a nenápadně, ale stejně kývl. Jsem slaboch.

„Nebój, jsem jako myška!“ usmála se, až mi camfrlík ve slipech poskočil.
„Musíš spát buď v zadním pokoji a vydržet, že ti přes pokoj budu chodit do koupelny a na WC, anebo se uložíš v obýváku a budeš chodit ty přes můj.“
„V pohodě, snad mě neukousneš.“

Nastěhovala se a já ji zapomněl varovat, že doma chodím zásadně ve slipech a přicházím pozdě po půlnoci domů. Zase se usmála a malej neposlouchal.

Normálně jsem musel vyrazit večer na Růžek a pořádně se spařit. To je faktické drama.

Ten její starej přijel z Jablonce s ní a normálně se uložil k ní. Blbec!

Já chtěl spřádat intelektuální kecy na úrovni, co bych mohl, kdybych chtěl, a von si to normálně přikvačil s jasnou záminkou překazit mi první vaginální výlet mimo lůno dávno opuštěné manželky.

Dvanáctka tiše spláchla starosti mimo sféru mých dnešních zájmů. Aspoň, že ta blběnka přitlačí šestku měsíčně na nájem a já budu v pohodě. Pokud jí to vydrží pár měsíců, tak nebudu muset do rachoty až do Vánoc.

Jenže ten pitomec ji mohl ukecat, aby se odstěhovala k němu do Jablonce, a i když mi ženský udělaly ze života peklo, tak ty její pučící bradavky mě přitahují.

Franta mi na Růžku zase nechal zaseknout sekeru a já se zmotanej jak Landovský vydal směrem domovu. Fakt jsem se zase vykropil jak Ukrajinec po výplatě! Byl to můj útěk z reality všedních dní.

V obýváku bylo ticho, a tak jsem zrychleným přesunem proskočil k sobě do pokoje. Hlava se mi točila jak nově namazaný kolotoč. Už nebudu chlemtat!

Najednou jsem v koupelně zaslechl jekot, jako kdyby podřezávali podsvinče!

Do prdele, on ji zabil!

Rozrazil jsem dveře jak Sandokan lůno Marianny a nevěřil jsem svým očím.

Gábina ležela ve sprše a nad ní ten její čuník se ztopořeným „hentým oným“. Málem se mi udělalo špatně. Nahá ženská je fajn, ale nahej chlap s penisem připomínající bejzbolovou pálku! To už bylo dost i na mě!

„Kurva, co tu děláte! Nade mnou bydlí jeden novinář a právník Koženýho, když budete takhle pokračovat, tak si pro mě přijde jednotka zvláštního nasazení!“

Gabka se usmála a ten její strnul stejně jako jeho penis!

„Vypadni!“ zařval jak smyslů zbavenej, a tak mi nezbylo, než mu ji vypálit. Nemám rád blbý reakce; ctím totiž pravidlo, že nejlepší obrana je útok. Za prvý nemám rád nahý mužský, za druhý měl větší péro než já a za třetí obhospodařoval mou spolunájemnici…

„Co blbneš, víš, jak bude ječet, až se probere!“

To mi vcelku bylo jedno. Pořád mu stál. Fakt nepochopím, kde posiloval ty topořivý tělíska. S tím jeho bych uspokojil i Katku Kornů.

„Promiň, ale byl nějakej rozčílenej.“

Vzal jsem ho za ruce a odtáhl do obýváku. O práh si musel odřít prdel, ale pořád ještě spal, a tak mi to bylo fakticky jedno. Položil jsem ho na sedačku a chystal jsem se zalehnout. Bylo mi blbě a ještě mě bolela hlava. To bude ráno šílená opice…

Přišla, sedla si ke mně a mlčela. Byl jsem rád, že mlčí; nesnáším, když ženský kvákají zbytečně. Najednou vytáhla ze županu něco, co se zablesklo ve tmě a pak to kovově cvaklo.

„Co blbneš?“ prohodil jsem tiše do tmy.

„Já nic… jen jsem tě spoutala…“

„Jasně… a teď vyndáš dranžírák a vykostíš mě?“

„Ne, víš Jirka je zpátečník a nechtěl se nechat spoutat, a tak to prubnu na tobě!“ zase se usmála, a to dokonce tak, že jsem si málem cvrnkl do trioly.

„He he…“ víc jsem nestihl.

Prostě mě znásilnila jak Messalina.

Víc jsem ani nestihl. Ráno se ten její debil probral a zmizel. V deset zmizela ona se všema věcma, dokonce i mýma a za týden mi na kožním oznámil doktor spolužák Pazour, že mám kapelu jak na Vlachovce.

Od tý doby byt nepronajímám a žiju si v poklidu.

Faktem je, že musím chodit do práce, ale proti penicilínu a několikaměsíční sexuální abstinenci to je úplnej veget.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Jsem fakt impotent?! 3.díl

Jsem fakt impotent?!, Lehké úsměvné, Míjení, Nezařazené, Povídky

Dívka v červených šatech si pohrává a nakonec i šaty padají. Náš podivně ztracený chlápek hledá sám v sobě odvahu. Najednou je tak malý, až si připadá nejmenší na celém světě…

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

Před očima mi běžel film plný obličejů údajných milenek, příběhů a etud evokujících lásku, cit, něhu. Momenty, které jsem už dávno mohl odepsat do seznamu ztrát. Jsou chvíle ve čtvrté dekádě mužského života, kdy se chlap, nebo to, co z něj zbylo, změní v malého kluka, co právě dostal strach z první erekce. V očích mi tančila světla plná extáze, ale kdyby se mě někdo zeptal, já bych to tajil a lhal celému světu, že situaci pevně třímám v rukou.

Ztemnělý pokoj nás přijal a přikryl příjemnou vůní očekávaní a touhy. Patro vyschlé nervozitou. Tichá hudba se snažila utišit mé obnažené nervy. Strach byl už dávno ten tam a zůstal jen pocit tajemného vzrušení, rozehrávajícího v mé fantazii koncert plný blesků a vášnivých doteků.

Neskutečně ženská čistota koupelny mé únoskyně se k mužské nahé hrubosti nehodila. Spousty světel a zrcadel. Neznám chlapa, co vyleze z vany a obhlíží své tělo. Nemůžu se vidět ani u česání, natož teď! Zhasl jsem.

Když jsem dřímal se zavřenýma očima, probíhaly mi hlavou milióny myšlenek, a ani jedna se nedokázala soustředit ani na čas, ani na prostor, ve kterém jsem se nalézal.

Viděl jsem své první i poslední lásky v tak absurdních situacích, že by se červenaly, nesměle něžná milování v chladné vodě při první „dospělé“ dovolené kdesi na Šumavě, drsné prožitky dospívání při prvních ejakulacích, které z nás zamilovaných vytvářely stydící se hlupáčky. Jak směšné, jak něžné, jak sladké. Bože, kdybych mohl vrátit čas!

Tiché zaskřípění mě přivolalo zpět. Nepohnul jsem se, přesto byl každý sval v pozoru a styděl se. Muž v osidlech! Jak zábavné, ale nepřál bych vám ten pocit mužské úzkosti, plný nahoty v koupelně, kam přichází nymfa, která nezná slovo povinnost, závazky a zcela jistě neumí uvařit ani těstoviny, které mám každý druhý den k večeři…

„Miláčku, jsi tu se mnou? Ale no tak, nesmíš se bát. Copak se ti nelíbím?“ usmála se a ukázala půlměsíce na své snové hrudi.

Právě naopak, dávno jsem si přál… dávno jsem si přál… zažít splynutí. Chlap, co ve vaně cítí slanou příchuť a co se mu oči mlží nervozitou, je zralý na odstřel.

„Já vím, desítky žen ti probíhají hlavou, lásko, jsi moc roztomilý,“ přitiskla mi tvář na svoje ňadra a proud myšlenek prchal z mé hlavy. Nechal jsem se unášet přívalem nekontrolovatelné něhy. Už jsem se nebál.

Vynucený válečný stav se mění na nejasný průnik dvou těl, a moje duše je ztracená a položená na obětní oltář. Jsem její! Tak, jak jsem nikdy nebyl ničí, ani svůj. Výkřiky dávno minulých milenek měním za něžné obětování se touze. Touze nepochopitelné i neuchopitelné, ale která přesto existuje, prostě je!

Její polibky se zařezávají jako žhavé uhlíky na můj krk, na má ramena a níž, stále níž a všude. Hledám nepolíbená místa na jejím těle a dokazuji každým dotekem rtů, že prohledávám důkladně. Je moje, já jsem vlastníkem těch chvilek, řvoucím lvem! Ona je mojí královnou!

Přichází nádherný, zářivý proud absolutních spojení i odevzdanosti. Ze mě nepatří mně samotnému NIC. Jsem prázdný, odevzdaný, sám, tulící se v prostoru na ničem a moje nymfa se vznáší bez dechu vedle mě. Lásko!

Hladím její vlasy škádlící mě v klíně a zasněně přimhuřuji oči. Ona je nepřivřela snad ani na moment. Cítím je na každém centimetru sebe.

„Jsi můj báječný, miláčku,“ usmívá se a hladí mě na stehnech. „Věděla jsem to, že jsi můj báječný a jedinečný.“

Spíš ztracený, nechápu, co se mnou provedla.

„Dala jsem šanci tvým snům, aby našly ten pocit naplnění. Nesmíš být tak směšně povrchní, nejsme přece na světě jen pro zklamání a smrt.“

Unesla mě, svedla mě a…

„A tobě to vůbec nevadí, dokonce jsi šťastný, hloupé, viď,“ líbá mě.

V hlavě mi probíhá spousta zmatených myšlenek. Neurovnaných a směšných.

„Splním ti dnes v noci všechny sny, lásko. Všechny.“

Všechny… Nesplnitelná věc.

„Tak co by sis přál?“

Nevím. Možná najít sebe. Hledám střípky a nechápu, jak se můžou tak zatoulat po světě. Teď je hledám u ní. Potvora. Usmívám se.

Temný, opuštěný pokoj byl plný prázdnoty a myšlenek. Modravý kouř docela dobře vyplnil pocity nejistoty. Poskytl nesmyslný únik z ještě nesmyslnějšího světa. To je ale večer, usmíval jsem se, ale nechápal, kde a proč jsem.

„Miláčku, nespi,“ cloumání mě probralo.

„Ty, to jsi ty!“ Dvojice hlasů vykřikla najednou. Můj hlas a hlas… MÝCH nudných těstovin!

Sakra, sakra, sakra!

Nahý na bílém prostěradle, s nahou nymfou, a proti mně stála MÁ nahá žena, s postavou tak nádherně vykreslenou, že by antický sochař musel nutně dostat okamžitý infarkt, stejně jako teď já!

„Co tady děláš? Můžeš mi to vysvětlit?“ křičela a já mlčel. Jen jsem sledoval záblesky měsíčního světla, jak jí tancují na nahém těle.

Čtvrtá dekáda obohatí váš pohled na svět. Obohacení je drtivé už ve své podstatě. Já jsem si tu cestu nevybral, byla mi dána do kolébky, a teď vám ji klidně prodám.

A to je opravdu konec!

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Jsem fakt impotent?! 2. díl

Jsem fakt impotent?!, Lehké úsměvné, Míjení, Nezařazené, Povídky

V prvním díle si chudák hrdina chtěl dát pořádné jídlo, ale podivná nymfa s ním začala flirtovat. Unese to jeho ego? Uteče nebo naopak situaci využije?

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

První díl najdete ZDE

„Pojď, broučku,“ chytla mě za ruku, usmála se na Korčagina, od pingla si nechala otevřít dveře a vyvedla mě na ulici.

Přitiskla mě na dveře auta: „Teda, ty jsi ale CHLAP. Doufám, že dokážeš i víc, než jen vystrašit pár hostů v ospalý putice!“

Švihla se mnou dovnitř, energicky nastartovala a šlápla na plyn.

Její červená sukně přestala krýt plná a nádherně oblá stehna. Už jen velmi potichu jsem myslel na přeplněnou domácnost, kde jsem se mezi nádobím, laky na vlasy a prádlem na žehlení cítil aspoň trochu v bezpečí.

Unášela mě do noci atraktivní ženská, která mi soustředěně vyhrožovala něčím, o čem se mi zdávalo téměř každou noc.

Možná bych se na ni měl vrhnout, znásilnit ji tříminutovým rádoby násilím a zdrhnout z auta.

„Vy mužský jste děsně upjatí, děsně,“ usmála se a podívala na mě. Zamrazilo mě v zádech. To se mi stávalo, když máma vlítla do pokoje zrovna v momentech, kdy zrála moje mužnost.

„Upjatí,“ pokračovala, „prostě se orientujete jen na to, jak něco neudělat. Docela děsivé, nemyslíš?“

„Nechápu… nechápu, jak to myslíš! Šel jsem jen na večeři a najednou sedím s nahou ženskou v autě,“ povzdechl jsem si skoro pokorně a docela jistě i malinko ustrašeně.

„Tak tohle si přeješ?“ podívala se na mě a razantně šlápla na brzdu. Málem jsem rozbil hlavou sklo. Vystoupila a v té šílené zimě si přetáhla přes hlavu tenký rolák a stáhla sukni. Lampa na prázdné ulici drze blikala a ona tam stála nahá, pevná ňadra, temné prsní dvorce, bříško, klín i klenutá stehna.

Nastoupila, vůz vyrazil do tmavé noci a já začal tušit, že to opravdu dopadne špatně.

„Je ti líp?“ zeptala se a ruku přesunula z řadící páky na mé stehno. Zbláznilo se mi naprosto všechno, hormony, krev, hlava a vlastně celé tělo. Nebyl jsem schopný slova. Odlesky pouličních lamp klouzaly po něžně temné kůži jejích ňader a třpytily se na chloupcích nejnádhernějšího klína, co snad svět stvořil.

Dal bych milión, kdybych byl eunuchem, do Prčic. Hlavou mi proběhla vzpomínka na nudné těstoviny. Najednou jsem dostal strach sám ze sebe.

Zastavila. Jako opilý jsem seděl v sedačce, hluboko zabořený. Levou rukou držela volant, pravou položenou v mém klíně.

„Nechápu to, jste hrozně upjatí, vy mužští,“ pozorovala mě svým karamelovým pohledem a já cítil, jak mi sjíždějí slzičky bezmoci. Kdybych ztratil poslední zbytky hrdosti, chtěl bych k mamince. Jsem chlap, sakra, chlap!

„Neměj strach ze snů. Já tě chci absolutně, bez podmínek, bez zábran. Nevadí mi tvoje ponožky v koupelně, nevadí mi tvoje čtení erotických časopisů. Chci tvé tělo, chci tvou lásku, chci tebe i s tím zlomeným nosem a nebudu myslet na jiného, nebudu myslet na to, že jsem udělala chybu. Prostě chci být tvoje a chci, abys byl můj. Celý!“

Nechápal jsem, co říká. Neodporoval jsem. Dokonale submisivní chlap, bačkora, debil, nemohoucí kretén.

POKRAČOVÁNÍ JEŠTĚ DNES

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Pábitel za dvě pětky

Lehké úsměvné, Míjení, Nezařazené, Noční míjení, Povídky

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Pořád mi koukal do talíře a na půllitr a po sto padesáti pohledech jsem mu objednal porci moravského vrabce. Na znamení, že další somrování nemá smysl, jsem vytáhl poslední vydání Balzacových Ztracených iluzí.

„Díky, vrabce mám rád. Vidím, že si intelektuál. Ty já mám rád! Intelektuál je vlastně romantik. Takovej vzdělanej romantik. Švára byl inťouš. Dělal koncipienta v advokátní kanceláři a pak jednou na firemní chlastačce přefiknul šéf jeho manželku. Pepa se děsně nasral a rozmlátil mu flaškou hlavu. Flaška vydržela, ale hlava advokáta ne. A vidíš, z inťouše byl najednou basman.“

Zachechtal se smíchem zvoníka od Matky Boží a zdlábl další kolečko knedlíku.

Balzacova pointa ztrácela pomalounku náboj.

„Svět je zkurvený místo pro inťouše. Vypadáte, že víte víc, ale dostáváte přes držku na každým kroku. Víš, co ti řeknu? Celej život je jen a jen o šukačce, fakt, věř mi!“

Rozesmál jsem se a objednal mu pivo.

„No fakt, hele, ženský, když nevěděj, vo čem to jako je, tak spěchaj pod čepec, ale jak poznaj, že pták občas jen tak sedí na hnízdě, tak zvednou krovky a jdou se roztáhnout jinam. Jó, Gabika z Maďarska, ta, co tu dělá, by mohla vyprávět. Osumkrát vdaná a vždycky, když poznala, že manžílek je vlastně na hovno, tak mu nasadila parohy a bylo po manželství. Hele a to není blbá,má dokonce maturu pro průvodkyně. Fakt!“

Lupl jsem pohledem na statnou padesátnici a v duchu přemýšlel nad jejím vampírovstvím.

„Hele, prostě to ber jako fakt. Lidi chtějí tak moc šukat, až zkomplikujou život všem okolo. Nejdřív rodiče, pak děti, soudy, úředníci a nakonec sami sobě. Znal jsem jednoho blba z Libně, Kája se jmenoval. Tak moc miloval nějakou Vondruškovou z Holešovic. Starým opravil celej barák, postavil novej, mladá se k němu nastěhovala, porodila mu tři děti, a když jim jednou prdnul odpad, tak byl lásky konec. Instalatér přišel, na odpad se vysral, opravil bejvalou Vondruškovou a když přišel Karel domů, tak měl věci v garáži. Stará mu řekla, že když se sbalí a vypadne, tak dostane klíče od jejich žigulíka. A víš co, Karel se sbalil a vypadl. Soud to skoncoval na druhý stání pro nepřekonatelný odpor manželky a neplnění manželských povinností ze strany manžela. Představ si, ten debil se vzdal celýho majetku a dneska bydlí na ubytovně. Taky inťouš, dělá v autoservisu na Kolbence, vypisuje tam papíry.“

Významně zvedl obočí a zatvářil se strašně vážně. Vzal do dlaní talíř a objednal si nášup.

Trošku mě to zamrazilo. Karla jsem znal. Bylo pravdu kliďas, ale pranic jsem netušil o jeho osudu.

„Vždyť ti říkám, kdyby ten blb místo práce pořádně vyprášil starý kožich, mohl by mít klid do dneška. Jenže zkurvenej svět je jen a jen o sexu. Ženský to chtěj, ale nechaj se ukecávat a mužský ukecávaj, a pak jsou překvapený, když se jim to povede! To znám nějakýho Pepu z Modřan, ten se furt navážel do ženských, až jednou na nějakým tahu rozpálil jednu rozvedenou tak, že ji musel znásilnit na autě pod lampou. Vona se pak od něj nehla ani na krok. Nastěhoval si ji do bytu, ale druhej den po veselým stěhování ta nymfomanka přišla na to, že Pepa je schopnej jen občas, a tak se rozčílila, že ho přetáhla válečkem na nudle. Pepa má dneska platinovu místo kosti na spánku a plnej invalidní důchod, protože zblbnul.“

Páratkem si zavrtal do už tak prořídlé zubní zásoby v ústech.

„Zblbnul, protože ji furt miloval a chodil za ní jako pejsek. Až jednou si ho podal její šamstr, kterej mu urovnal varlata tak, že už je nepotřeboval. No, aspoň mu zůstal ten důchod.“

Opravdu smutný osud modřanského gigola mně donutil definitivně zavřít knihu a schovat ji do tašky. Můj host, teď už totiž byl mým hostem, si objednal další kousek a pokračoval v kouzelném vyprávění.

„Von sem chodil i jeden básník. Pořád četl, jako ty, a zamiloval se do nějaký missky. Láska jako trám. Ten kluk běhal s pugétem každej den pod balkón a představ si, že jednou ho pustila dovnitř. Vlítnul tam na něj táta a svatba měla být za čtrnáct dní. Jenže mladá najednou nikde! Byla v nemocnici a protože tady hospodskej dělával na Bulovce zřízence, tak se sem doneslo, že mladá leží na kožním! Básník se tu opíjel zoufalstvím a najednou sem vlítnul fotr tý mladý a srovnal básníkovi fasádu takovým způsobem, že mladej dneska dělá tiskovýho mluvčího u skinheadů. Prdel ovšem je, že mladá, když se vyléčila, tak fotříkovi proflákla, že potkala na mejdle nějakýho Abdula a byla z toho láska na jednu noc a kapela jak vyšitá!“

Možná si dělal srandu, ale než jsem se stačil nadechnout k reakci, tak mi poklepal špinavou rukou na předloktí.

„Ti řikám, svět je dneska jedna veliká soulož. Každej s každým a jedinej, kdo je svobodnej, je našinec. Starou jsem místo vykopnutí zakopal, prodal jsem byt a žiju na zahrádce. Úplnej klid, věř mi. Vy inťoši, to fakt na světě máte děsně těžký!“

Usmál jsem a v duchu jsem přísahal, že už nikdy nepůjdu na utopence s knížkou v ruce!

„Hele, nemáš dvě pětky vole?“

Vytáhl jsem padesátku, zaplatil útratu a vypadl do večerní ztichlé ulice. Ještě jsem po očku viděl, jak uznale obrací padesátku a pak mávl na obsluhu a objednal si další kousek.

Třeba se sem někdy vrátím a vyslechnu si pokračování.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 2. díl

Intimní zpověď, Míjení, Nezařazené, Příběhy mrtvého domu, Scénáře, SERIÁLY, Spartakiádní vrah, , ,

SPARTAKIÁDNÍ VRAH… 1. DÍL

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Reportér nebo novinář, který se potýká s nějakým tématem má vždy možnost volby. Buď budu profesionál a nepustím si téma pod kůži a nebo se nechám pohltit. Ten, kdo si téma nepustí pod kůži může být jako chirurg při operaci, ale většinou z toho vypadne obvoďák, co bere jednoho pacienta za druhým a žádný ho v podstatě nezajímá.

Téma „Straka“ byl, je a bude fenomén. Pomník socialistického zákonodárství, které nemohlo udělat nic jiného než dát „spartakiádnímu vrahovi“ maximum. Tedy 10 let odnětí svobody, nedobrovolnou kastraci a po uplynutí vězení ochrannou léčbu v ústavu k tomu určeném. Tehdy nikdo o detenčním zařízení pro nebezpečné psychiatrické pacienty ani neuvažoval.

A v roce 2005 se o tom začínalo mluvit. Jenže Jiří byl soudem propuštěn do ambulantní léčby s tím, že už není společensky nebezpečný. Trojnásobný vrah, který nese zodpovědnost za smrt čtvrté oběti se najednou díky rozhodnutí soudu stal svobodným uchazečem o zaměstnání.

Podivné. Odborníci ať už na trestní právo, psychatrii, sexuologii prostě řvali a exkrementili se v denním tisku. Bylo to prostě téma, které nedalo společnosti spát. Velké Losiny usínaly se strachem, že se v propuštěném vrahovi probudí sexuální pudy.

Nečetl jsem denní tisk. Nezajímali mne názory „odborníků“, kteří se vezli na vlně zájmu o téma.

Přišel večer a já stál s lahví červeného v ruce před bytem Strakových rodičů. Nesměle jsem zaťukal a čekal na otevření dveří. Už jsem věděl, že se otevřou. Schůzka byla domluvená, ale její průběh byl nejasný. Musel jsem se řídit intuicí. Věděl jsem co chci natočit a přál jsem si mít v reportáži i Jiřího rodiče.

Toho jsem do toho večera nikdy v reálu neviděl a ani on mne neznal. Věděl jsem, že ten večer ještě doma není protože byl právě na ambulantní kontrole v Opavě.

Otevřel otec. Malý, usměvaný a vlídný muž. Upřimný člověk. Vyzařovalo to z něj. Matka Jiřího byla velmi militantní. Opravdová dáma a kvočna, v dobrém slova smyslu, která chránila své hnízdo. Nesnášela vetřelce.

Věděl jsem, co si rodina Jiřího užila a peklo ještě nekončilo. Rodina se z Kladna odstěhovala do moravských končin a chtěla žít klidný život. Soudní rozhodnutí vše změnilo.

Rozhovor, vlastně povídání s Jirkovými rodiči bylo velmi emotivní. Viděl jsem dopisy z vězení, jeho malby i to, že velmi miluje svou matku. K otci cítil respekt, ale ten vlídný člověk vlatně nevěděl jak a o čem se s Jiřím bavit.

Zavolala Andrea a přišla na návštěvu už do uvolněné atmosféry a otec otevřel víno. Rozhpvpr byl najednou velmi příjemný. Jako bych byl starý známý. Matka mne vnímala jako člověka, který její rodině neublíží a to je věc, kterou jsem opravdu nechtěl. Viníkem, tedy vrahem tady byl Jiří.

Dokonce jsme se i zasmáli u stolu a do té atmosféry Jiří posílal SMS. Bál se setkání s novinářem, ale já už nebyl novinářem, byl jsem insider. Tedy člověk uprostřed děje, který bude ovlivňovat věci budoucí.

A najednou tam stál. Vzpomínám si na pevné podání roku i odhodlaný pohled. Jiřím měl piercing a podivné kruhy v uších, kterým nevím jak se říká.

Atmosféra zhoustla když podával ruku mé podivné budoucí ženě. Ta se usmívala a ruku podala velmi odhodlaně. Andrea byla zvláštní, ale do atmosféry toho večera se hodila.

Padlo pár formálních vět a Jiří nám vyprávěl jak dopadl u lékaře.

Pak se mne zeptal, co že to chci natáčet.

Já cítil co chci natáčet. Jen jsem nevěděl jak.

„Jiří jednoduše řečeno. Budeme si povídat a ono nás to povede.“

Zamrkal, zamysle se a pak se usmál. V tu chvíli bylo u stolu ticho. Pár vteřin a v myslích nás všech se odehrávalo to co přinese budoucnost. Každý to u toho stolu cítil.

Vstoupit do života je jednoduché, ale složité je převzít za to zodpovědnost. Věděl jsem, že jsem Strakovi vstoupil do života a až spolu skončíme, tak už nic nebude jako dřív. Jednoduše řečeno tato nová zkušenost změní mne, změní jeho a změní i ty, kteří to co vytvoříme, uvidí.

Moje krásná žena se začala smát a vyptávala se na piercing a kruhy v uších. Atmosféra se víc než uvolnila, prázdná láhev červeného vystřídala druhá plná a Jiří nám ukazoval i tetování, které si nechal udělat ve vězení.

Byl to jen záblesk v jeho očích, ale na moment jsem viděl, vlastně cítil, toho reálného „spartakiádního vraha“. Pořád to v něm bylo. Byl je a bude nebezpečný. On to věděl a já to jasně cítil.

Jenže žít v neustálém napětí, kdy vás všichni pozorují ať už jste kdekoli. To je těžké. Jen silná osobnost to unese a Straka byl taková obrácená „celebrita“, která byla neustále na očích.

Večer skončil úsměvy a v příjemné atmosféře. A já jsem věděl, že Andrea musí odjet a já musím zavolat režiséra Ivana Bareše a domluvit natáčení.

Bylo kolem jedenácté večer. Velké Losiny byl tiché a hotel byl ten podivný lednový večer téměř temný. Jen před vchodem stála felicie s reklamou na „Největšího Čecha“ na dveřích.

Dlouho jsem nemohl usnout. Andrea už dávno spala a já rozesílal SMS dramaturgovi, režisérovi i svým dětem.

Chtěl jsem s někým mluvit, ale nikdo nebyl po ruce. Sešel jsem do prázdné restaurace. Obsluha už měla vše připraveno na snídaně. Vrchní se nade mnou slitoval a přinesl mi dvojitou skotskou a láhev coly.

V tom nočním tichu jsem si pohrával s telefonem a myšlenky jsem nechal volně plynout. Věděl jsem co chci, ale musel jsem najít myšlenku. Jednu vytrženou myšlenku, která by mne při natáčení vedla.

Ne, nechtěl jsem točit obhajobu sériového vraha. To mne ani nenapadlo i když jsem chápal v jaké situaci Straka je. A na druhou stranu jsem nechtěl točit reportáž o špatné justici, která vypustila vraždící kreaturu z vězení. Věděl jsem, že se budu řady lidí ptát na důvody, okolnosti i emoce, jaké cítili, když jim „spartakiádní vrah“ procházel životem, ale to bylo málo

Cigaretový dým se válel v temné restauraci a najednou se mi do podvědomí vedrala jedna zajímavá myšlenka.

Poutník, průvodce, který provází hříšného peklem i očistcem a ptá se, zdali má onen hříšný vrah nějakou naději žít. Má vůbec právo existovat, pohybovat se v naší realitě, když bestiálně zabil tolik žen.

Zaslouží si odpustek od společnosti, která ho vyřadila ze svého celku na tolik let. Je mu skoro 37 a začíná nový život. Jenže si sebou nese nejen vraždy, ale i trest. Ve vězení byl několikrát napaden. Varlata mu spoluvězni rozkopali a on podepsal souhlas s kastrací. Nechal se tetovat a dospěl ve vězení, které ho naučilo existovat v realitě plné násilí a lží. Experimentoval s drogami, když byl v ústavní léčbě. Procházel se naprosto volně a veřejnost netušila, že kolem prochází dravec.

Ano, dravec je to správné slovo. Má tento dravec naději koexistovat ve společnosti, která ho i přes rozsudek soudu odsuzuje.

Dalo se čekat, že nějaký „mstitel“ vyskočí z křoví a bude vymalováno. To, že byl osvobozen byl jen krok. Teď záleží na tom, jak se on postaví ke své minulosti. A samozřejmě záleží na tom jestli se dokáže zbavit oněch vězeňských návyků, které ho formovaly posledních dvacet let.

Drogy, ano lákavý únik, ale možný experiment mohl dopadnout velmi zle. Pro Straku i pro jeho okolí. To si uvědomovala Jiřího matka, která se netajila tím, že z toho má strach.

Strach byl všeobjímající. On měl strach, ale dokázal by se mu postavit i za cenu násilí. To ho naučilo vězení. Jenže jeho život měl pokračovat tady, v realitě, která ho odsuzovala každý den.

Dante, ano Danteho „Božská komedie“.

Najednou jsem měl jasno. Už jsem věděl, jak tu reportáž natočím. Bude to moje tajemství, protože kdybych to někomu vykládal, měl by mne za blázna.

Blázen, možná jsem blázen. S tou myšlenkou jsem se uložil k spánku.

Spal jsem celých dvanáct hodin.

Pokračování… třeba zítra

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Deník ID 24.06.2020

Deník invalidního důchodce, Intimní zpověď, Lehké úsměvné, Míjení, Nezařazené

Dnešek byl ve znamení naděje. Od ledna sháním práci, i když jsem ji sháněl i předtím. Brigáda v hotelu byla stejně nejistá jako byla a je nejistá ředitelka onoho Garni Spa Hotelu, který milují polští pracovníci pro jeho ceny.

Vím, že když pošlu někam CV, tak většinou zaujme, ale zároveň odradí. Podle střízlivě pojatého CV bych měl sedět někde v redakci jako šéf a řídit skupinu hladových novinářských vlků nebo žít z tantiém za vydané knihy a uvedené reportáže. Tak tohle by platilo někde na západě.

Tady jsem obyčejný invalidní důchodce hledající uplatnění.

Vzal jsem si k srdci pravidla o vyrovnaném rozpočtu a ten mám tak vyrovnaný, že když přijde důchod rozdám ho na mandatorní výdaje a ty drobné, které zbydou utratím za jídlo pro sebe a své kočky. Takže rozcupuji důchodového medvě tak týden po jeho obdržení.

Zbytek už je jen čirá improvizace. Sám ani nevím jak je možné, že přežiju, ale důchodový příjem mne naučil žít z mála.

Ano, ráno bylo plné naděje a tak jsem před pohovorem zajel na sociálku pro potvrzení, že jsem opravdu důchodce. Jsem rád, že toto funguje protože aspoň vím, kam patřím.

V Dalovicích, kde firma sídlí jsem čekal všechno, ale nečekal jsem moderní budovu, která stála na konci obce. Byl jsem příjemně překvapen i přijetím.

Jenže syn majitele byl plný rozpaků. Přečetl si můj životopis a vysvětlil mi, že mají chráněnou dílnu, kde se balí drogistické zboží (hlavou mi problesklo, že to bych zvládl) a nebo mají smlouvy na úklidy budov katastrálního úřadu a Úřadu práce v Sokolově. A to už jsem necítil nadějně.

Výsledkem bylo, mže vlastně neví co se mnou, ale že se zeptá otce, který je jednatelem firmy.

Takže práce u počítače, kterou jsem čekal, je v prachu.

Malinko zklamaný jsem se vrátil do města. Vyzvedl peníze ze složenky, která mi přišla. 200 Kč. Aspon něco…

V obchodě, kde jsem si kupoval „braníka“ si sáhnu do kapsy a nic. Peníze nikde. Prohledal jsem všechno a dvě stě prostě zmizelo.

Teď už jsem cítil přicházející splín.

Tak tenmto měsíc jsem mínus ztracené 2 stovky a ztracené klíče – škoda 1.400 Kč.

Vyrovnaný rozpočte sbohem. Jsem 16 stovek v mínusu.

Prostě skvělý den.

Deník ID 23.06.2020 večer

Deník invalidního důchodce, Intimní zpověď, Míjení, Nezařazené, Povídky, SERIÁLY

Mám zítra první pohovor a to doslova po pár měsících. CV jsem poslal dodatečně po telefonickém kontaktu, takže mají čas si to rozmyslet.

Ráno skočím do vany a obleču si „hodobóžovou“ košili. Musím udělat dobrý dojem. Budu vděčný i za práci za 10 tisíc, ale nechám se překvapit. Vím proč chtějí invalidu – stát jim můj mrzký plat vrátí, ale to není moje starost.

V sobotu jsem napsal email šéfovi všech sociálních služeb v Karlových Varech, že servíruje téměř bezmocným obyvatelům Domova s pečovatelskou službou blafy a ještě si za to počítá 100 korun babišovských. To nám otec Andrej nemusel zvedat důchody a mohl ty důchody vzít celé. Ta čočka s vejcem natvrdo je opravdu super.

Sousedka si objednala nealkoholické pivo. Konečně. Alkoholické bych po 30 letech braní Neurolu nekoupil. Tak mne napadá, že i doktoři berou místní DPS jako konečnou zastávku před LDN. Právě sousedce v době vrcholícího Coronaviru odmítl návštěvu s tím, že se nechce nakazit.

Podobný názor měla i hygienická služba, která tady testovala pečovatelky až na na konci krize. Asi jim končila využitelnost čínských testů.

Schránku na dopisy jsem po měsíci otevřel. Klíče jsem ztratil a i když jsem pojištěný, tak na výměnu zámků, byt, schránka, vchod, musím nashromáždit asi 1.400 Kč a to se zatím zdá být nemožné.

Holič, protože kadeřník by znělo podivně, který mne sestříhal jako obyvatele gulagu mi vstupuje do snů, ale vlasy rostou. Super.

Dnes jsem zaznamenal, že se premiér Andrej rozplývá nad částečným zatměním slunce. Ten chlap má ale starosti. Já si zase zhasínám v lednici protože tam není nic vidět.

A zítra vynesu odpadky, přísahám. Opravdu…

Hezký večer… A držte mi palce.

Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy

Intimní zpověď, Nezařazené, Příběhy mrtvého domu, Scénáře, SERIÁLY, Spartakiádní vrah, Vzpomínky, , ,

Spartakiádní vrah 2005 – scénář reportáže

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Být reportérem není zaměstnání nebo samostatně výdělečná činnost. Je to zvláštní stav, kdy prožíváte s lidmi jejich těžké chvíle a snažíte se téma uchopit, pochopit a pak předložit veřejnosti jako hýbající se obrázky, které vypovídají nejen o příběhu, ale i o vás.

Vlastně jsou dva druhy reportérů zabývajících se publicistikou. První vám vypráví a komentují jevy, které „vypátrali“. Komentují a to mi vždy vadilo. Nejlepší reportáže jsou ty, kde není slyšet komentář autora, ale příběh se před vámi odvíjí sám. A to je ten druhý případ.

Reportér – insider.

Případ „Jiří Straka“, tedy spartakiádní vrah mne velmi ovlivnil. Tedy, setkal jsem se s případem „spartakiádního vraha“ už v roce 1985. Bylo mi 17 a cvičil jsem sestavu za učňovskou mládež. Ubytování jsme měli v Čakovicích a tak, aniž bych znal podrobnosti jsem se pohyboval v místech, kde Straka řádil.

V České televizi jsem byl krátce, ale za prosinec 2004 jsem odvysílal čtyři těžké reportáže. Honorář byl jaký byl a dramaturg se pokaždé tvářil spiklenecky. Věděl jsem, že mne bude využívat na „těžké příběhy“. Měl jsem svůj styl a cítil jsem pokoru před každým příběhem.

Jednou před Silvestrem si mne Zdeněk pozval na pohovor.

„Pouští Straku, pojedeš za ním.“ Věděl jsem to, a věděl jsem, že se s nikým nebaví. Novináři sedávali před bytem jeho rodičů ve Velkých Losinách a lovili jakoukoli fotografii sériového vraha.

Zdeňkovi jsem jen přikývl a 5.ledna 2005 jsem se vydal do Velkých Losin.

Česká televize mi poskytla vůz, který měl na dveřích reklamu na probíhající akce „Největší Čech“ čemuž se později smál celý štáb.

Rekognoskoval jsem tehdy terén kolem domu, kde Jiří (promiňte, že mu říkám jménem a nepoužívám zažité „sparkakiádní“ nebo „sériový“ atd. vrah) bydlel. Na balkón občas vyšel otec Jiřího a v křoví sedávali novináři z různých médií. Nechtěl jsem se schovávat. Proto jsem jedno dopoledne zazvonil a představil se.

„Ne, nechceme s nikým mluvit a Jirka už vůbec ne. Odejděte!“

Odmítnutí jsem unesl. Chápal jsem to. Rodiče vraha s ním v bytě se nechtěli vracet do minulosti. Minulost je vždycky tíživá a zvlášť pro jeho rodiče. Opravdu slušní lidé si žili klidným životem až do jeho propuštění.

V recepci hotelu se na mne usmívali a já jim úsměvy vracel. Sedával jsem v restauraci a přemýšlel jak to udělat.

Dovolil jsem své teď už bývalé ženě Andree aby za mnou přijela. Bylo jasné, že ve Velkých Losinách nebudu jeden den. Procházeli jsme se bývalým lázeňským parkem, který tehdy vlastnila Kellnerova PPF.

Všude bylo pusto a prázdno.

Co mne na Velkých Losinách zaujalo byla výrobna papíru. Dokonce jsem si tam jeden arch koupil a snil, že napíšu knihu. Při pátrání jsem dokonce zajel do nedalekého penzionu pro pány (ženu jsem nechal v autě) a pátral po kontaktech Jiřího. Tam jsem dostal radu a přišel na to, jak to udělám. Jak prolomím ledy a dostanu se do Jiřího bytu k rozmluvě s jeho rodiči.

Jiří pravidelně vyjížděl na ambulantní kontrolu do Opavy. Věděl jsem kdy je pryč i kdy je doma. Nechodil jsem před dům a nezevloval jsem pod okny.

V klidu jsem čekal na příležitost. Nechtěl jsem nikoho využít nebo zneužít a v hlavě už jsem věděl, jak reportáž natočím.

Dante a jeho Božská komedie. Pořád mi to rezovalo v podvědomí.

V novinách vypovídali odborníci a většina byla pro rituální popravu sériového vraha. Vlastně nikdo jasně neřekl, že Straka splnil to, co mu soud vyřkl jako ortel. Tedy 10 let vězení pro mladistvého vraha (maximální trest) a další ústavní ochrannou léčbu. I tu Jiří splnil a tak soud rozhodl o propuštění z ústavní léčby a rozhodl o ambulantní léčbě vykastrovaného vraha, který musel brát další léky na potlačení sexuálního „apetitu“.

Andrea, moje žena, nechápala na co myslím. Nebylo mi dobře. Začínaly mé problémy se zažíváním a často jsem zvracel. V Losinách na radu slečny z recepce jsem zažil očistnou kúru a zvracel ještě víc a víc.

Najednou přišel klid a já se prošel opět na dohled kolem domu, kde Jiří bydlel a vydal se za starostou obce. Byl příjemný a vlastně mne rád viděl. Fenomén Straka se ho také dotýkal. Bylo zřejmé, že by byl nejraději, kdyby Straka z obce zmizel. Jenže kam, napadalo mne.

Rozloučil jsem se s ním přátelsky a on mi popřál hodně úspěchů. Už jsem věděl, že s manžely Strakovými mluvit budu a že ten rozhovor bude více než intenzivní.

Přišel den D…

Pokračování Spartakiádní vrah… 2 díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Deník ID 23.06.2020

Deník invalidního důchodce, Intimní zpověď, Míjení, Nezařazené, Povídky, , , , ,

Spal jsem dobře. Zase se mi zdály živé sny. Mám to jako televizní seriál. Stejné postavy, stejné kulisy jen jiný děj. Opět jsem létal nad krajinou.

Čekám na 10:00. To mám volat kvůli práci. Doufám, vlastně se i modlím. Můj rozpočet potřebuje injekci a já potřebuji mezi lidi. Můj pokoj v DPS se stává pevností, kam nikoho nepustím.

Problém pro mne je vyjít kamkoli ven. Musím vše naplánovat a to i zvednutí se z postele s návštěvu sousedky.

Včera mi psal jakýsi Karel, že píše knihu ok svém léčení závislosti na alkoholu.

Možná mu něco pošlu, ale když jsem mu poslal ukázku textů, už se neozval. Uvidíme.

Včera mne M. chtěla vytáhnout z pevnosti mezi lidi. Odmítl jsem. Na kontě mám minus 9 Kč a s tím se nedá platit v restauraci.

Nemám deprese, spíš bojují se spánkem a únavou. Nic nedělám a jsem unavený. Zvláštní…