Archiv rubriky: Vyprávění o Americe

Vyprávění o Americe 3. díl

Tady jsou předešlá: Vyprávění o Americe 1 a Vyprávění o Americe 2


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Bylo to jako ze špatného snu. Cesta do Prahy trvala nekonečně dlouho.

Lenka byla na příjmu, ale plakala a to jsem se snažil zastavit. Bylo mi jasné, že operace není samospasitelná. Bude záležet na jejím organismu jestli změny v oce přijme.

Doktor Ernest se tvářil velmi vážně. Procházel jsem se s ním po chodbě a on vyprávěl. Pochopil jsem, že operace byla experiment, který vejde do učebnic. Lenka je mladá a v 25 letech je možné, že organismus opravdu zátěž operací zvládne. Ale bylo to 30 ku 70.

Podal jsem mu ruku a šel za svou ženou. Věděl jsem, že musím být tvrdý, že jedině nekompromisní přístup nám dá naději.

Ale řekněte mladé ženě, že přijde o oko, že skleněné oko je jistota a všechno ostatní je sen, jen pouhé přání. Položila se mi do klína a tiše vzlykala. Nesměla plakat. To by pak to sklo byla jistota. Držel jsem jí a čas běžel. Seděli jsme opravdu dlouho a venku se rozhostila tma.

Lenku jsem odevzdal zlomenou sestřičkám a sám se zadním vchodem vyplazil z budovy a sedl si do auta. Seděl jsem dlouho a přemýšlel. Nebyl jsem připravený na žádnou ztrátu. Vůbec mi nevadilo, že Lenka bude mít skleněné oko, ale cítil jsem její bolest.

Myslel jsem na ni a cítil tu bezmoc. Čekat na to co udělá organismus. Lékař mi řekl, že týden bude v nemocnici a já věděl, že každý den po práci pojedu do Prahy a oba budeme čekat. Myslel jsem i na děti. Nevěděl jsem jestli se něco změní a jak se to změní. V každém případě život před úrazem byla sladká iluze a teď přichází doba PO…

Lenku jsem miloval i když náš vztah nebyl ten můj vysněný, ale byl hezký. HEZKÝ, dnes to zní tak iluzorně. K jako kompromis a možná to kompromis byl. Rezonoval ve mně dopis od Zuzany i moje myšlenky na děti. Absolutně jsem v sobě potlačoval negativní myšlenky. Věřil jsem, že se vše upraví a přesto jsem v pochybnostech přijížděl v noci na chatu kde tchyně Lenka hlídala děti.

Cestou jsem myslel i na svět před „Lenkou“. Vše bylo vzdálené. Kdesi hluboko jsem měl uložené povídky i básně na které jsem lovil přízeň žen. Usmál jsem se při té vzpomínce.

Vlastně první obnažené ňadro jsem viděl, když se jedna slečna seznámila s jednou mou básní a chtěla podpis. Tehdy mi pot řinul po zádech a ona se smála.

Byl jsem už tehdy „divný“ patron, ale parta kolem vydržela všechny mé nálady a já psal a tvořil. Poslední obětí mého „umu“ byla právě Lenka. Podlehla mému zvláštnímu kouzlu v jedné letní restauraci u rybníka. Cítil jsem, že mi změní život a nechal jsem se unášet. Byl jsem tehdy už dlouho sám a práce v armádě mi moc šancí na seznámení se ženou nedávala.

Bylo po „revoluci“ a já byl mladý a rozhodnutý. Buď pojedu do války v Perském zálivu nebo to v armádě skončím. Lenka urychlila moje rozhodnutí. Bez ní bych se asi válel někde v písku a v duchu skládal existencionální pojednání na téma Bůh a my.

Bohužel nebo spíš bohudík jsem podal žádost o ukončení služebního poměru. Skončilo tak prop mne cosi neuvěřitelného. Podivný týpek v uniformě.

Za komunistů jsem s tím nic dělat nemohl. Strana mi dala na výběr – soud, pak vězení nebo služba. Vybral jsem to druhé protože to první byl konec. A bylo nás takových víc. 89 rok nám přinesl naději. Jenže svět venku na zkrachovalé důstojníky připraven nebyl.

Přijel jsem před chatu a okna obyvacího pokoje ještě svítila.

Vešel jsem do uplakané místnosti. Na starém divanu ležela dcera přikrytá dekou a plakala. Spíš si pobrukovala pod nos, ale měla tvářičku uplakanou. Byl jí necelý rok, ale už znala ženské nástroje. Objala mne a zhroutila se mi do náruče. Najednou jsem cítil její vzlyky a slzy na kůži.

Tchyně pokrčila rameny a prý malá pláče už od večera a stěžuje si na bříško. Neváhal jsem ani chvilku a položil malou do auta. Jediná šance je pohotovost.

Doktor se na mne dlouze zadíval a pak sklouzl na malou. Plakala, ale už viditelně daleko méně. Připadalo mi, že je dobrá herečka. Lékař ji pohladil a Janička se najednou uklidnila. Skočila mi do náruče a on jen zakýval a tiše podotkl: „Vaší malé nic není. Dělá to na mne dojem , že to jen hraje.“

Odvyprávěl jsem mu ve zkratce poslední události a on se na malou usmál. Ta najednou zářila.

Co jsem měl dělat. Posadil jsem ji vedle mne a zastavil na benzínce, kde prodávali nanuky. Vzala si jahodového mrože a tiše si pobzukovala do rytmu našeho auta.

Na chatě jsem ji uložil už v polospánku. Rychle usnula a já vyšel na verandu. Bylo mi jasné, že simuluje protože jsem celý den pryč. Za Lenkou jsem musel a malou jsem každou noc vyvážel k benzínce a pak ukládal do postele.

Myslel jsem na Lenku. Práce mi unikala mezi prsty, ale věděl jsem, že ji zvládnu. Byl jsem mladý a silný.

Týden jsem lítal po práci do Prahy a utěšoval Lenku. Oko bylo zatím v pořádku. Kdesi na konci tunelu svítila malá lucernička.

Přišel den, kdy jsem ji přivezl domů. Chtělo se jí plakat, ale děti ji hned rozesmáli. Všechno kolem se vracelo k normálu.

V práci se můj projekt mladého bydlení řítil ke konci. Doma byla Lenka s dětmi i mobilem v pořádku. Lenka už nesekala dřevo a děda rozveseloval děti, které nechápali proč má maminka zalepené oko.

Přišel den, kdy ji na kontrole sundal lékař obvaz z oka.

Vše bylo v pořádku a já si svoji ženu vezl domu. Hladil jsem ji na koleni a zastavil v oblíbené restauraci na jídlo.

Smála se a pořád se pozorovala v zrcátku.

Cítil jsem, že se vše v mém životě změní. Bylo to neodbytné. Měl jsem jedinou jistotu a to své děti. Jinak sem vesmír postaral o ty změny a já byl jen divákem.

Lenka se rychle zotavila. Její mladý organismus ten souboj zvládl. Na rohovce měla jen slabou světlou čáru na hnědém pozadí. Nikdo si toho nevšil, ale ona se od zrcátka neodtrhla. Děti řádily na chatě a já si večer v práci našel Floridu a místo, kde žila Zuzka.

Bylo to tak daleko a bylo tam víc než 30 stupňů.

Chtěl jsem vidět to moře. Přál jsem si to. Vlastně jsem v podvědomí věděl, že se tam dostanu.

Byla to jen myšlenka a nebyla hříšná. Zuzka v tom snu nějak neměla místo. Bylo tam slunce, moře, teplo a samota.

Tíživá samota.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Vyprávění o Americe 2

Vyprávění o Americe 1

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč

______________________________________________________

Jak to vlastně s celou Amerikou začalo. Žil jsem poklidný život městského úředníka. Měl jsem dvě malé děti, krásnou ženu, malý, ale útulný byt, skvělé sestry, super mamku a ani tchán s tchyní nebyl problém. Nic nebyl problém.

Po letech psaní a polemizování s místními politiky se stalo to, že jsem dostal nabídku na vedoucího bytového odboru Úřadu města Karlovy Vary. Ještě dnes vzpomínám na tu náladu v zasedací místnosti karlovarského golfového hřiště. Bylo mi sedmadvacet. Byl jsem vyškolený ekonom a měl jsem chuť přijmout tu výzvu. Můj předchůdce byl podle mne, a nejen podle mne, blbec a já měl šanci ho překonat. Buď budu úspěšný nebo se stanu blbcem, jako můj předchůdce i následovník.

Tajemníka úřadu dělal tehdy Bedřich Rynda a ten měl se mnou dlouhou řeč. Potrpěl si na dlouhé řeči. Miloval zákulisní politiku a rád lidi oblažoval svou přítomností. Rada města mne schválila a já k prvnímu červenci nastoupil.

Nikdy jsem si ve Varech o byt nežádal a na výměnu malého 1+1 za 2+1 mi šesti tisíci přispěla drahá babička. Nicméně jsem toho o činnosti odboru věděl dost. Roky před nástupem jsem byl v kontrolním orgánu Rady města.

Faktem ale je, že když jsem stál před svými kolegyněmi třásla si mi kolena. Všechny byly starší než já a já měl ještě obličej dítěte. Musel jsem před nimi vypadat, jako troufalý blázen. Usmál jsem se a každou zvlášť pozdravil. Sudičky mi daly do vínku upřímnost a tak jsem i s kolegyněmi jednal. Měl jsem malou kancelář na konci chodby a moje asistentka Lída dělala vynikající kávu a každý den řešila manželské rozpory.

Život úředníka na městě nebyl nudný. Byl plný napětí, tlaků a práce. V srpnu jsem primátora Pavla požádal, ať mi svěří přípravu nové výstavby bytového domu „Pod rozvodnou“. Další troufalost a drzost. Mé kolegyně měly upřimný strach o mé zdraví.

Vidíte vyprávím o Americe a o ní nepadlo ani slovo. Byla kdesi ve mně ukrytá. Ty dálky, moře, teplo. Všechno spělo k té cestě i k mým chybným životním rozhodnutím.

Přišel mi dopis od Zuzany, a pozor, z USA. Bydlela tehdy v Daytoně a v dopise mi psala o svém příteli, který ji v Čechách bil a o svém útěku za moře. Pracovala jako vychovatelka dětí v jedné rodině. A na závěr napsala, že se mnou udělala chybu a, že mne před mou svatbou hledala ve Varech a chtěla abych se neženil. Nikdy jsem netušil, že bych se Zuzkou mohl mít dítě.

Seděl jsem tehdy na schodech, četl dopis a z bytu byl slyšet hlahol dětského smíchu. Lenka, moje žena si s dětmi hrála.

Co mi vlastně v životě chybělo. Měl jsem postavení, kariéru před sebou a spokojenou rodinu.

Začínala doba mobilů a já se cítil natolik nepostradatelný, že ke dvěma pevným linkám jsem si pořídil svůj osobní mobil. Bylo to těžké dřevo, ale já byl na chvilku důležitý. Byl duben, už měsíc se stavěl další projekt náměstí Řezáče. ODS vyhrála volby a primátor si mne zval každý pátek na kubánský doutník.

Miloval jsem kubánské doutníky, ale netušil jsem, jak blízko se k nim dostanu. Byl jsem ubezpečovaný, že spojený odbor bytový, majetkový a bytová výstavba bude mou prací.

V hlavě jsem už, ale věděl, že se blíží konec.

Rodina jezdila každý duben na chatu k tchánovcům a byla tam až do září. Jednou v neděli jsem si hrál s novým mobilem. Moje děti a děti Lenčiny sestry Jany běhaly a výskaly. Tiše jsem přemýšlel nad hloupostmi.

„Necháš mi mobil tady, ne?“, slyšel jsem Lenku jakoby se ptala z dálky.

„A proč?“, zeptal jsem se hloupě.

„No, co kdyby se něco stalo…“ podotkla.

Zbytek večera už nepadlo o mobilu ani slovo. Já v posteli přemítal. ,Mám dvě pevné linky, asistentku. Spoustu kolegyň…, A usnul jsem.

Ráno jsem se tiše vykradl z chaty a mobil jsem nechal na stole. Bylo pondělí, odpoledne mne čekala Rada města a byl úřední den a to byl pokaždé příšerný den.

Zrovna jsem vyřizoval požadavek pana Demétera, který chtěl ubytovnu pro svou milenku.

„No tak šéfe, ona ji žena zabije…“ prosil.

„To za vás nevyřeším a má tady slečna nějaký příjem?“ slečna byla značně korpulentní dáma s rysy Mikea Tysona.

„No jasně, že mám, tady…“ a ukazovala mi útržek složenky na 1900 Kč.

„Mohl bych se zeptat na Armádě spásy…“ navrhl jsem řešení.

„Néééé, já chci do Doubí do toho baráku pro neplatiče. Tam je to fajn.“ Pan Deméter se škulil a kýval.

Zvedal jsem telefon a zadíval se na tu nesourodou dvojici. Deméter měl čtyřicet kilo i s postelí a slečna hoooodně nad sto.

„Víte co, lidi kazí možnost volby.“ Zavtipkoval jsem si. Slečna se nadmula, nahrnula krev do hlavy a zašveholila: „Volby, to já vim, ty jsou v červnu…“

Telefon se zastavil na cestě k uchu a já se musel otočit k oknu a zadívat se ven. Málem jsem puknul, ale vydržel jsem to.

Najednou zazvonil telefon. Omluvně jsem se zadíval na onu dvojici a telefon zvedl.

„Radku, Radku vyrazila jsem si oko.“ Hlas mé ženy mi oznamoval něco neuvěřitelného.

Na nic jsem nečekal, nechal jsem Demétera i s jeho slonicí a utíkal k autu. Než jsem dojel na chatu, která byla od úřadu deset kilometrů. Když dorazil na chatu, Lenka byla pryč a na terase byly jen její sestra Jana a plačící děti.

Prý už jí vezou do Prahy. Musel jsem čekat. Celý dlouhý den. Snažil jsem se si hrát s dětmi, ale nebylo to nic veselého. Svět se mi zatřásl v základech. Tchyně mi jen řekla, že ji vezou do Střešovic do vojenské nemocnice a patrně, že půjde na operaci.

Dostal jsem do ruky telefonní číslo a čekal. Měl jsem volat večer v devět hodin. Úplně jsem zapomněl na úřad, na Radu města i na kariéru. Tohle bylo teď naproto vedlejší.

Dcara Janička se mi houpala na kolenou a syn Ráďa přemýšlivě chodil po terase. Pozoroval jsem ho. Přemýšlel a já věděl o čem.

„Pojď sem prcku.“ Přišel, položil mi hlavu na předloktí a mlčel.

„Maminka je v nemocnici. Neboj, všechno bude v pořádku.“ Chlácholil jsem ho, i když bych potřeboval chlácholit i já.

Přišla devátá večer. Vzal jsem mobil a vytočil číslo z papírku. Tchyně Lenka i tchán Zdeněk mne po očku pozorovali. Bylo cítit napětí.

Telefon zazvonil snad dvakrát a zvedl ho podle hlasu sympatický muž. Představil se jako doktor Ernest a vyprávěl. Zákrok, operace, teď spí. Kýval jsem, ale zachytil jsem asi tak každé třetí slovo. Bylo mi jasné co vypráví.

„A co oko. Bude ho mít?“ Zeptal jsem se krutě přímočaře.

„Byla to experimentální operace, pane Hromuško.“

„A dopadla jak?“

Ticho, na druhém konci bylo krátké, ale významné ticho.

„Raději přijeďte zítra…“

Položil jsem telefon a zadíval se na děti. Usmál jsem se a pohladil je.

Byl to dusný večer.

Pokračování za pár dní…

_______________________________________________________

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč

_________________________________________________________

Vyprávění o Americe 1

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1 500 Kč

______________________________________________________

Přátelé , kamarádi, jak mnozí víte, tak moje CV je natolik podivné, že se nemohu ucházet ani o místo sanitáře v nemocnici (byl jsem odmítnut, prý se mám rekvalifikovat). Vzpomněl jsem si na své začátky v USA, kdy mne český kamarád, říkejme mu třeba Jiří Pecha, obral o všechno zboží, které přiletělo v kontajneru a po dni stráveném v autě mne „prodal“ polské kontraktorce.
Ještě než jsem položil batoh na postel, tak mi ta polská šéfová sdělila, že mám práci, ale, že už jí dlužím za ubytování. První práce v USA byla zajímavá. V ČR jsem byl městský manažer a tady jsem dostal funkci „trash men“. Jednoduše jsem vynášel plné pytle i kontaminovaného odpadu do sběrného dvora. Můj šéf byl barevný přistěhovalec z Portorika a já byl jeho jediný podřízený. A dával mi pořádnou sodu. V jídelně mi chlapci jiné orientace plivali do jídla a já skrytě plakal ponížením.
Chlap musí umět plakat. Jinak se z něj stane stroj a já se jedné noci rozhodl, „Stanu se strojem“. Seděl jsem na verandě kousek od pokoje, kde spal jeden Ukrajinec, jeden Chorvat a jeden, který stále mlčel. Dohromady na pár metrech čtverečních se mísily pachy celé Evropy. A když před západem slunce vyšla na verandu dáma, která měla hodně přes metrák, tak jsem měl sklon vzít nohy na ramena a utíkat.
Kostěj nesmrtelnýOna se jen zeptala jestli je vše v pořádku a já zakýval, že ano. Na sloupu bílé verandy se najednou objevil veliký chameleon. Byl zářivě zelený. Asi ho pletlo světlo pouličních lamp. Tak jsme tam seděli, já a chameleon. On byl šťastný a já bohatší. Měl jsem totiž 69 dolarů v kapse. Nad ránem jsem se rozhodl.
Sbalil jsem si věci a odešel do blízkého bazaru. Koupil jsem kolo za 65 dolarů a cestou si dal i dva sendviče. Polské panímámě jsem řekl, že se stěhuji, ale do práce chodit budu, ba dokonce jsem ji požádal o práci další. Po pár dnech, kdy jsem se stavoval pro týdenní šek (mínus dva dny ubytování a úschova věcí) mi ta Polka vesele oznámila, že mohu na druhý pracovní poměr do hotelu dělat housekeeping, tedy pokojskou . Dostal jsem na starosti přízemí a nechal se zaučit. Úklid jsem zvládal výborně. Tehdy mi to šlo, dnes na to kašlu:o))
V nemocnici jsem dělal dál, ale jednou se stalo to, že jedna z lékařek měla problémy s počítačem, tak jsem jí lámanou angličtinou (když jsem letěl do USA neuměl jsem ani slovo), že jí pomohu. A pomohl jsem. Od té doby se mi změnil svět. Často jsem s onou lékařkou chodil na oběd (to už mi nikdo do jídla neplival)a ona mne učila mluvit.
Nabízené místo správce počítačů v nemocnici jsem s díky odmítl a dál jsem vynášel odpad.
Pak jsem se seznámil s, říkejme jí třeba Martina, Martinou a ta mi nabídla housekeeping v jiném hotelu. Měl jsem tedy tři práce a spal jsem za chůze. Dělal jsem až 20 hodin denně.
Asi se ptáte, kde jsem spal.
Amerika je úžasné místo. Pravidlo, které musíte dodržovat je nevzbuzovat rozruch. Takže jsme spal na lavičce in lineového hřiště, na pláži pod palmami, na molu, které bylo nejblíž Kubě.

Zajímá vás , jak to bylo dál?
Stačí říct a já budu pokračovat.

V čem je pointa dnešního zamyšlení. V USA, kdo chtěl, tak práci našel. U nás musíte projít sítem údajných HR manažerů, kteří se děsí mého CV. A nedostanu ani místo „trash mena“ v nemocnici. Světe div se, ale mne to neporazí.

Já práci patrně neseženu a chci udržet web a dál se věnovat psaní. To mi dává svobodu. Kostějův svět potřebuje úpravy a to zejména grafické a pak i úpravy redakčního systému. Chci totiž s vámi sdílet i videa, která mapují mou televizní kariéru.
Kniha „Prsty ve větru“ pokračuje celkem rychle. Dokončuji čtvrtý díl a chystám na vás další bombu a to seriál „Pilangó“. Nebudu název překládat, najděte si to:o)))

Vzhledem k tomu, že vše si vyžádá zvýšené náklady, které není z čeho pokrýt, tak jsem se rozhodl zveřejnit číslo konta. Budu rád, když na konto přispějete jakoukoli částkou. Nic není povinné. Vše záleží jen na vás. Já bych chtěl Kostějův svět rozšířit a nadále spravovat.

Proto budu dávat na úvod i na závěr svého textu bankovní spojení. Je to na můj spořící účet. Z možného zisku zaplatím grafiku, redakční systém i změnu hostingu. A když mi zbude na život, pak budu s větší chutí a zápalem psát.

Vyprávění o Americe 2

Zbytek je na vás: číslo účtu Unicredit bank 1174

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč

______________________________________________________