Archiv rubriky: Deník invalidního důchodce

Každodenní útrapy i radosti jednoho invalidy…

Vteřiny, které mi změnily život

Vteřiny, které mi změnily život

Už je to hodně let. Vzpomínky na hrdiny mi občas prolétnou hlavou. Andrejka má dítě o Tonym Švábovi nemám informace a velmi nemocný Jarda mi ještě neodepsal. Budu čekat…

Proč jsem vlastně točil tak silnou a emotivní reportáž? Chtěl jsem pro ty své hrdiny něco udělat. V průběhu reportáže jsem vyzvídal jejich přání a ty jsem začal složitě plnit. Ani jeden z hrdinů nevěděl, co je čeká.

To uvidíte v reportáži.

Chtěl bych po těch letech poděkovat svým hrdinům, tedy Tonymu, Andree, Jardovi, ale chci poděkovat i svému štábu, tedy Ivanovi Barešovi, Milanovi Hodkovi. A samozřejmě terapeutkám Štěpánce, Olince, Pavlovi a řadě dalších.

Mám krásné vzpomínky na natáčení. Po natáčení jsem pustil Jardovi nejen reportáž, ale i jiné úseky, zejména ty ve kterých mi nadává a posílá mně někam…

Jarda se tehdy usmál a tiše pronesl: „Víš já do toho natáčení jít nechtěl, ale pak jsi přijel a bylo vymalováno. Štval jsi mě, ale jinak jsem byl pořád mezi lidmi a bylo mi fajn,“ chtěl ještě pustit nějaké záběry a Jarda mi chytil ruku a prohodil „Já měl vymyšleno jak to ukočim. Měl jsem pět způsobů, ale…“

Zmlknul a já měl orosené oči.

„Jardo, to je přece blbost.“

„Teď to vím a díky tobě.

Dal jsem mu panáka a pak jsme se objali. A já najednou věděl, že nejlepší reportáž je ta, která se nemusí vysílat, protože už jen natáčení hrdinům mění životy.

A na ty změny jsem byl celou kariéru opatrný.

Zde máte kompletní reportáž z On line vysílání České televize.

Vteřiny, které mi změnily život.

Stejně si ho změřte!

„Tak, miláčku, chceš si mě vzít za manžela?“ Klečel jsem na levém koleni a pozoroval její medový úsměv. Ukázala perličky zoubků a já si potichu vydechl toužebným očekáváním.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


Napínala tu chvilku až k prasknutí, ale já přece vím, že jsem tak jedinečný a mohu se stát jejím mužem. Změnil jsem všechno, změnil jsem sebe, vyřadil nevhodné kamarády, zrušil staromládenecké pitky, vymazal nevhodná telefonní čísla kamarádek.

„Libore, víš, já nevím, jak ti to říct.“

Překvapeně jsem zvedl oči od kotníků, které jsem ještě včera hladil a líbal.

„Libore, já si tě nechci vzít.“

Bomba vybuchla. Docela jsem nechápal význam těch slov. Včera jsem jí koupil zásnubní prsten s pěti diamanty. Teď tu trapně klečím s pugétem těch nejčervenějších růží a nechápu vůbec nic.

„Miláčku, vždyť já tě miluju.“

„Já vím, broučku, ale mít rád občas nestačí. Jsi můj něžný princ, ale to prostě je na manželství prostě málo. Víš, já jsem živel a mám svůj svět a nenechám se ponižovat mužským šovinistickým přístupem, chápeš mě?“ usmívala se, a já nerozuměl ani tónu, ani větám.

„Jak to myslíš? Já ti nerozumím…“

Změnila mi celý život. Ze staromládeneckého bytu udělala byt k bydlení. Rolety na oknech vyměnila za skvostné záclony, zrcadla v ložnici sundala, vybrala novou postel tak, abych ji prý mohl poutat, koupelnu přemalovala do teplých odstínů růžové. Donutila mě uklízet si ponožky, zakázala mi účast na pravidelných squashových turnajích, vyměnila mé zánovní oblečení za nové z Kenvela. Udělala mi prostě průvan v životě za ten rok.

„Ty můj naivní broučku, já přece vím, že mě máš rád, já přece vím, že kupuješ dárečky jen proto, abych měla radost, ale víš, i to je málo. Láska prostě nestačí.“

Už se neusmívala a já cítil, jak mi teče studený pot po zádech.

„Jano, já ti opravdu nerozumím, vždyť jsi mluvila pořád o dítěti, rodině, baráčku, společných dovolených… fakt tě nechápu.“

„Právě, jen jsem tě zkoušela, kam až bys zašel. Víš, co ti povím, ten náš vztah je prostě sterilní, rozumíš sterilní…“

„Proboha, co to je sterilní vztah?“

„To je prostě vztah bez emocí, bez napětí, přece nechceš, aby se ze mě stala domácí puťka, kráva, co bude zalezlá doma a bude vařit knedlo vepřo zelo.“

„Ale to přece nechci, a ty to ani neděláš, to já naopak vařím přece každý den, jezdím pro tebe do práce, uklízím, prostě protože to chceš. Ty jen v sobotu z postele kývneš prstem a já makám jak fretka.“

„Vidíš, a teď budeš vyčítat. Vařit jsem tě nenutila. Víš, jak bych byla ráda, kdyby místo těch tvých blivajzů byl aspoň jednou tejdně twister od KFC. Nééé, von páníček udělal čínu a ještě chce obdivovat. A do práce pro mě jezdíš jen proto, abych nemohla s nějakým kolegou na kávu, tak ze sebe nedělej haura.“

„No jasně a kalhoty ti kupuju, abys nemusela chodit nahá. Co to plácáš? Jako že žárlím, jo?“

Měla malinko pravdu, když jsem pro ni jednou nepřijel, přišla domů až ve čtyři ráno. Já tu noc strávil v obavách, užíral jsem se žárlivostí, hrůza.

„Víš, já… mám pocit, že tenhle vztah prostě vyprchal, už nám ani jednomu nic nedává… Já chci chlapa, co akceptuje můj svět a zároveň to není bačkora.“

„Jak vyprchal, vždyť jsme se spolu milovali ještě dneska ráno…“

„Právě, nuda, už to všechno znám, žádný překvapení, nic nového…“

„Jak nic nového, vždyť ses tvářila spokojeně, pro mě to bylo to nejkrásnější od včerejška, kdy jsem zažil jeden z tvých nádherných orgastických ohňostrojů…“

„Já to hrála, stereotyp ubíjí moje orgasmy, už měsíc je musím hrát a nebaví mě to…“

„Co to říkáš, že hraješ… sakra, co to plácáš?“

„Prostě, Libore, jdu pryč, nebavíš mě, jen se na sebe ráno podívej, jdeš do práce, kreténskej žoviální úsměv, lidi tě maj za povrchního pitomce, kterej ani neví, co chce… Nuda, nuda, nuda, ani si mě nevšimneš, a já chci být jedinečná, svá se svojí identitou, která ti jen občas dovolí se přiblížit, a musí záležet jen na mně, jestli tě přijmu.“

„Jano, neser mě… co to znamená, jako že jsem absolutní blbec a tys na to přišla až teď?“

„Třeba to znamená, že tě už nepotřebuju…“

„Jak nepotřebuješ, ty si ze mě děláš srandu…“

„Nedělám, a ještě něco, máš ho malýho!“

Proběhla přes chodbu a práskla dveřmi. Zůstal po ní jen závan parfému a já už zapomněl, proč držím v ruce tu krabičku s nesmyslným kroužkem…

Zůstal jsem sám v kuchyni, a tak mě napadlo, že vyřeším aspoň jeden problém svého sebevědomí a došel jsem si pro pravítko.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 16.07.2020

Včera mne zaujal film o ponorce K19. Výborně natočené a výborně zahrané. Uvědomil jsem si u toho, že každý z nás byl v reálném socialismu jen číslo, naprosto zbytečný a odepsatelný prvek.

Když nad tím přemýšlím dnes, tak se mnoho nezměnilo. Snad má lidský život větší cenu, ale pořád jsme jen položky v nějakých seznamech a evidencích. Je to orwellovské a velký bratr nás nejen sleduje, ale vyměřuje i čas.

Ano, cítím se být svobodný, ale jen ve své kolonce, kterou mi systém přidělil, tedy invalidní důchodce hledající jakoukoli brigádu. Takže mám stále v seznamu své místo.

Anonymní fanoušci mi vyčítají články o spartakiádním vrahovi. Straka, ale není jediným tématem, kterým se zabývám. Ja vlastně jen vyprávím okolnosti vzniku té reportáže. Okolnosti jsou zajímavé, nevejdou se totiž do odvysílané reportáže.

Ano, lidi si mohou myslet, že to je obhajoba vraha, ale tak to není. Ta reportáž byla první, která umožnila setkání vraha s rodinou obětí a podotknu jen, že jsem do toho setkání nijak nevstupoval, a ani ho v reportáži nijak nekomentoval.

Je jasné, že internet potřebuje své „zlé“, které by ponižoval články a reakcemi. S tím jsem smířený.

Tématem zítřka bude Nelítostně, tedy kniha, která poprvé vyšla v roce 2006. Blíží se doba, kdy vrazi Kamily se dostanou na svobodu. Možná, že to bude i tématem k jednání. Uvidíme, jak to dopadne.

Dnes se chystám skoro po třech týdnech ven. Měl jsem problém vyjít mezi lidi, mám jakousi fóbii, ale dnes ji překonám a v krásné kavárně Café Franz Josef u kolonády si dám vynikající kávu a ještě si popovídám s chytrým a zajímavým přítelem Milanem.

Hezký den.

Jsem fakt impotent?! 1.díl


1.

Mám docela rád Allenovský humor a právě proto vznikla tato série povídek. V prvním vydání měla celkem tři díly. Jsem sám zvědavý, jak se vám série podivného hrdiny bude líbit.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Čtvrtá dekáda v životě každého chlapa je složitá. Zrcadla už začala drze upozorňovat, že i když si ráno nasadím ksicht progresivního mladíka, tak to vydrží maximálně do dvanácti. Pak přichází tradiční únava materiálu, kdy nálada a vzhled lavíruje mezi postavou houmlesáka a smrtelně nemocného muže těsně před infarktem.

Ten večer začal docela normálně. Opožděná večeře. Potomek přehrabuje vidličkou dávku nudných těstovin u sebe v pokoji při bušení progresivní rockové kapely. Kuchyň přetéká nádobím a pachy. Ta moje blondýna mě ani nevnímá, jelikož doby vzájemné pozornosti umřely patrně s Gustávem Husákem. Sedí na sedačce, kouká do televize, láduje se krmí a jen tiše do prostoru upozorní, že si mám nandat, jestli chci.

Jelikož nás všechny možnost volby kazí, tak raději ne. Stejně mám pocit, že arzenovitá chuť večeří za poslední půlrok docela stačila. Něco se přece musí stát. Fáze protestu nepřicházejí často, ale když přijdou, tak to vždycky zavání průšvihem.

Ani si nevšímá, že si beru poslední čisté spodní prádlo. Značka HANES je prý totálně IN. Mladá prodavačka po mně luskla pohledem, když jsem si je kupoval. Pro jistotu jsem zkontroloval poklopec. Tak, dneska použiji otrávenou toaletní vodu od tchyně, vezmu si přehrávač s Red Hot Chilli Peppers a v klidu odejdu na pořádnou večeři. Myslím, že doma po mně vyhlásí pátrání až po výplatě.

Kalhoty z Kenvela a sluchátka na uších ve mně dokonale konzervují pocit, že vůbec nevypadám jako blbec.

Objednávám ten nejsyrovější steak.

Lokty opřené o stůl a s prsty si koketně pohrávala před malinově plnými rty. Koukala po mně už když jsem přišel, ale teď už to přehání. Kakaové oči a dvacetiletý pobavený pohled, to zrovna potřebuju. Poklopec je v pořádku, fakt.

Usmívala se, a to mě docela štvalo. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo pozoroval, jak se vyhládlý vrhám na kousek žvance, od kterého jsem stejně očekával jen pouhou poživatelnost. Všechno ostatní byl luxus.

Ztlumil jsem přehrávač. Pořád kouká! Sakra.

„Hele, nechcete kousek zeleniny, nemám ji rád?“ nabídl jsem a ukázal na talíř.

Zavrtěla hlavou a pramínky vlasů se rozlétly jako pružné tanečnice. Poprvé mě zamrazilo. Raději jsem se soustředil na gumovou podešev, co mi neposedně poskakovala po talíři.

„Já vás dobře znám,“ řekla tiše a pořád koukala.

Příbor přistál v talíři. Tak to už je opravdu moc! Přešla mě chuť. Opřel jsem se a vracel ty tisíce pohledů. Pustil jsem na ni i několik rádoby provokativních blesků. Možná že ten pohled Michaela Douglase tak úplně nevyšel. A hlavně poklopec už tak v pořádku nebyl.

Byla sama, a tak jsem ukázal na místo u mého stolu. Pořád byla šance, že protiútok vyjde. Znuděný číšník odnesl nedojedený steak a mně proběhla hlavou vzpomínka na unuděné těstoviny doma. Málem jsem si nechal zbytky zabalit.

Přisedla.

„Tak co, kocourku, proč jsi tak sám?“ mrkla na můj vkus dost koketně, skoro jako ta prodavačka se spodním prádlem. Ženský na mě asi fakt reagujou.

„Já? Já měl prostě jen hlad, hlad… víte, co to je, slečno?“

„Klidně mi tykej, já si na to nepotrpím.“ Elegantně si připálila. „Víš, proč tu jsem já? Jsem to, co si budeš přát, jsem to, co budeš chtít…“

Nechápal jsem, kam míří. Velká whisky by mi určitě vyjasnila myšlenky v hlavě i situaci. Její ostré lokty zatížily desku stolu a ona se naklonila tak, že červnový Playboy u mé postele byl ubohou dětskou přílohou.

Pingl přinesl dvojitou dávku rozjasňovače. Prsní dvorce pod tenkým svetříkem na mě pomrkávají a ten panák, byť dvojitý, zcela jistě nebude stačit.

„Hele, vás starouše mám fakt ráda. Narvaný v kapsáčích, triko jak půjčený od Maxi, ale slipy máte zapraný a děravý. Běda jak se ženská dotkne toho vašeho ‚světa’… hned je povstání, že…“ a dotkla se bosou nohou mého „světa“. A-a-asi si pořídím suspensor.

Polkl jsem. Lehce elegantním pohybem jsem zvedl triko, to údajně od Maxi, a ukazováčkem ukázal na obrubu spodního prádla. Ta obruba je speciálně dost široká, patrně její autor také prožíval krizi středního věku. Snad kvůli mně tam nechal napsat poměrně velikým písmem značku: HANES. Musel jsem ji ohromit!

Její levý koutek vylétl uznale nahoru a oko na stejné straně jemně mrklo. Zahýbala prsty své neposedné nohy. Její palec se dotkl přímo mé mužské ješitnosti.

„Vůbec nevím, co chceš. Nechápu, o co jde. Nějaká skrytá kamera, nebo co se děje?“

„Pozoruju tě už dlouho. Tak jsem rozhodla to dnes změnit. Všechno ti splním, dokonce i to, co sám nechceš, anebo o tom nevíš, že to chceš,“ usmála se.

Vypadalo to nebezpečně. Hlavou mi proběhly erotické scény plné zrcadel, doteků a něhy…

Blbost, soused si ze mě dělá srandu! Nemůže mi odpustit, že jsem nechal jeho papírovou kokřici oplodnit od rozvášněnýho pittbula od nás z ulice. Nikdy jsem mu nevysvětlil, že kdyby neojel kokřici, patrně by ojel mě.

„Tak teď toho mám dost! Slečno, já se přišel najíst a nemám absolutně náladu! Řekněte tomu štábu tady kolem, že je konec, a ukončete tu trapnost! Vrchní, PLATÍM!“

Dost dobrý vystoupení, zaujal jsem na první pokus. Číšník i hosté se probrali z letargie, a režisér žádný! Jen majitel s jasnou ruskou muskulaturou se zatvářil, že mám minutu, jinak si k útratě připočtu i účet za zubaře.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 25.06.2020

Unavené ráno, ale nebyl čas lelkovat. Svatka, která je nechodící mne poslala k lékaři pro potvrzení, že je nemocná. Potřebuje to Úřad práce, aby jí schválil příspěvek na péči, který potřebuje. Jenže onu záležitost telefonicky zařizovala Svatka a tak se stalo, že lékař na potvrzení zapomněl a jeho pobočník o ničem nevěděl. Zbytečná cesta.

Téměř nechodící Svatka by zaměstnala dvě pracovnice pečovatelské služby a mne na plný úvazek.

Další fenomén, který, jak se zdá, funguje, jsou stírací losy. V prodejně tabáku stojí řada důchodců a každý bere los jeden za padesát, dva za stovku. Totéž po mě chce i Svatka a tak vystávám ty fronty a divím se, jak může dospělý zdánlivě rozumný člověk propadnout takové iluzi.

Opět jsem rozesílal CV. Mám pocit, že zbytečně. Je mi nad padesát a dokonce můj známý z Moravy mi zavolal špatnou zprávu, že na recepci, kde jsem se ucházel o místo, hledají mladé pracovníky.

Patrně mi nezbude než se zeptat mentálně retardovaného Lojzy, milenci mé také mentálně retardované sousedky, kde se dají sehnat ty tyče na mytí výloh. Už vím, že prvotní je investice a pak obcházení různých obchodů s prosbou: „Smím vám umýt výlohu?“

Tak jsem četl kdesi v tisku, že když se budou nadále zvedat důchody, tak Česko skončí jako Řecko. Nevím, lidi na východě Německa berou daleko vyšší důchody a Německo nijak nestrádá. Když někomu ze západu řeknu, že beru 500 Euro důchodu, tak jen polkne.

A k tomu na každého zoufalce na internetu čeká nabídka zajímavých úvěrů. To kdybych si sjednal, tak žiju od úvěru k úvěru a to je cesta do pekel.

Včera jsem se díval na podivný americký film, kdy chudý chlapec byl okolnostmi donucen spáchat zločin, tedy unést tři bohaté adolescenty a pak vydírat jejich rodiče. Všechno to skončilo trojnásobnou vraždou, ale hlavní hrdina měl na kontě 2 miliony dolarů. Nepochopil jsem, co nám autor snímku chtěl sdělit, ale rozhodně nebudu vyhledávat možné oběti únosu. Je prostě hrana, mez kteroun jednoduše nepřekročím. Mno, možná jsem už opravdu starý.

Volala mi večer Vlaďka, prý koupila dům u Nového Bydžova a jestli se nechci nastěhovat. Ona je na vozíku, ale je bohatá. Dostala vysoké odškodné za svůj úraz. K bytu, kde bydlí jsem ji před lety pomohl, ale stěhovat se přes půl republiky určitě nebudu.

A k tomu ještě mít starosti o ženskou.

Fakt už stárnu…

Deník ID 24.06.2020 večer

Sousedka Svatka, která je v podstatě nemohoucí mi vyjednala program zítřejšího dopoledne. Musím jít k jejímu lékaři pro jakési potvrzení, které potřebuje pro Úřad práce, který bude rozhodovat o tom jestli má nárok na příspěvek na péči. V duchu myslím na ty, kteří nemají servis jako Svatka. Jak to vyřizují oni.

Odpoledne bylo ve znamení marného rozesílání svého CV různým firmám, které hladají zaměstnance. Dělám to vlastně jen proto abych něco dělal. Úspěšnost tohoto konání se v podstatě rovná nule.

Uvědomuji si, že jsem vlastně bez kontaktů a na většinu různých zaměstnavatelů působím já i moje CV opravdu podivně.

Vyzvedl jsem si prádlo. Vyprané čisté a připravené k uložení. Místní bytečky jsou vlastně jednopokojové komůrky kam se pračka prostě nevejde. O větším bydlení vlastně nemohu ani uvažovat. Nebyl bych schopen složit akontaci a první nájem. Ale v okolí mám vyhlídnuto pár míst, kde se dá přespat pod širákem, kdybych o toto bydlení přišel.

Sousedovi, který je větší asociál než já dnes byla odpojena elektřina. Neplatil! Tuším, že neplatí ani nájem protože nemá z čeho. Toho čeká vystěhování v dohledné době. Není mu pomoci, nedávno si ho v poutech odvedla policie. Prý ukradl nějaké mobily z auta kurýrní služby a ty pak velmi nevýhodně prodal.

Celý dům je podivná složenina sociálních případů a příběhů lidí v zoufalých životních situacích. Nenechám se tím rozhodit a na večer chystám další, tentokrát veselejší psaní.

A pustím si film, nejlépe horor.

Nicméně v hlavě mi rezonuje myšlenka, že i tento den byl v podstatě zbytečný.

Nashle zítra…

Deník ID 24.06.2020

Dnešek byl ve znamení naděje. Od ledna sháním práci, i když jsem ji sháněl i předtím. Brigáda v hotelu byla stejně nejistá jako byla a je nejistá ředitelka onoho Garni Spa Hotelu, který milují polští pracovníci pro jeho ceny.

Vím, že když pošlu někam CV, tak většinou zaujme, ale zároveň odradí. Podle střízlivě pojatého CV bych měl sedět někde v redakci jako šéf a řídit skupinu hladových novinářských vlků nebo žít z tantiém za vydané knihy a uvedené reportáže. Tak tohle by platilo někde na západě.

Tady jsem obyčejný invalidní důchodce hledající uplatnění.

Vzal jsem si k srdci pravidla o vyrovnaném rozpočtu a ten mám tak vyrovnaný, že když přijde důchod rozdám ho na mandatorní výdaje a ty drobné, které zbydou utratím za jídlo pro sebe a své kočky. Takže rozcupuji důchodového medvě tak týden po jeho obdržení.

Zbytek už je jen čirá improvizace. Sám ani nevím jak je možné, že přežiju, ale důchodový příjem mne naučil žít z mála.

Ano, ráno bylo plné naděje a tak jsem před pohovorem zajel na sociálku pro potvrzení, že jsem opravdu důchodce. Jsem rád, že toto funguje protože aspoň vím, kam patřím.

V Dalovicích, kde firma sídlí jsem čekal všechno, ale nečekal jsem moderní budovu, která stála na konci obce. Byl jsem příjemně překvapen i přijetím.

Jenže syn majitele byl plný rozpaků. Přečetl si můj životopis a vysvětlil mi, že mají chráněnou dílnu, kde se balí drogistické zboží (hlavou mi problesklo, že to bych zvládl) a nebo mají smlouvy na úklidy budov katastrálního úřadu a Úřadu práce v Sokolově. A to už jsem necítil nadějně.

Výsledkem bylo, mže vlastně neví co se mnou, ale že se zeptá otce, který je jednatelem firmy.

Takže práce u počítače, kterou jsem čekal, je v prachu.

Malinko zklamaný jsem se vrátil do města. Vyzvedl peníze ze složenky, která mi přišla. 200 Kč. Aspon něco…

V obchodě, kde jsem si kupoval „braníka“ si sáhnu do kapsy a nic. Peníze nikde. Prohledal jsem všechno a dvě stě prostě zmizelo.

Teď už jsem cítil přicházející splín.

Tak tenmto měsíc jsem mínus ztracené 2 stovky a ztracené klíče – škoda 1.400 Kč.

Vyrovnaný rozpočte sbohem. Jsem 16 stovek v mínusu.

Prostě skvělý den.

Deník ID 23.06.2020 večer

Mám zítra první pohovor a to doslova po pár měsících. CV jsem poslal dodatečně po telefonickém kontaktu, takže mají čas si to rozmyslet.

Ráno skočím do vany a obleču si „hodobóžovou“ košili. Musím udělat dobrý dojem. Budu vděčný i za práci za 10 tisíc, ale nechám se překvapit. Vím proč chtějí invalidu – stát jim můj mrzký plat vrátí, ale to není moje starost.

V sobotu jsem napsal email šéfovi všech sociálních služeb v Karlových Varech, že servíruje téměř bezmocným obyvatelům Domova s pečovatelskou službou blafy a ještě si za to počítá 100 korun babišovských. To nám otec Andrej nemusel zvedat důchody a mohl ty důchody vzít celé. Ta čočka s vejcem natvrdo je opravdu super.

Sousedka si objednala nealkoholické pivo. Konečně. Alkoholické bych po 30 letech braní Neurolu nekoupil. Tak mne napadá, že i doktoři berou místní DPS jako konečnou zastávku před LDN. Právě sousedce v době vrcholícího Coronaviru odmítl návštěvu s tím, že se nechce nakazit.

Podobný názor měla i hygienická služba, která tady testovala pečovatelky až na na konci krize. Asi jim končila využitelnost čínských testů.

Schránku na dopisy jsem po měsíci otevřel. Klíče jsem ztratil a i když jsem pojištěný, tak na výměnu zámků, byt, schránka, vchod, musím nashromáždit asi 1.400 Kč a to se zatím zdá být nemožné.

Holič, protože kadeřník by znělo podivně, který mne sestříhal jako obyvatele gulagu mi vstupuje do snů, ale vlasy rostou. Super.

Dnes jsem zaznamenal, že se premiér Andrej rozplývá nad částečným zatměním slunce. Ten chlap má ale starosti. Já si zase zhasínám v lednici protože tam není nic vidět.

A zítra vynesu odpadky, přísahám. Opravdu…

Hezký večer… A držte mi palce.

Deník ID 23.06.2020

Spal jsem dobře. Zase se mi zdály živé sny. Mám to jako televizní seriál. Stejné postavy, stejné kulisy jen jiný děj. Opět jsem létal nad krajinou.

Čekám na 10:00. To mám volat kvůli práci. Doufám, vlastně se i modlím. Můj rozpočet potřebuje injekci a já potřebuji mezi lidi. Můj pokoj v DPS se stává pevností, kam nikoho nepustím.

Problém pro mne je vyjít kamkoli ven. Musím vše naplánovat a to i zvednutí se z postele s návštěvu sousedky.

Včera mi psal jakýsi Karel, že píše knihu ok svém léčení závislosti na alkoholu.

Možná mu něco pošlu, ale když jsem mu poslal ukázku textů, už se neozval. Uvidíme.

Včera mne M. chtěla vytáhnout z pevnosti mezi lidi. Odmítl jsem. Na kontě mám minus 9 Kč a s tím se nedá platit v restauraci.

Nemám deprese, spíš bojují se spánkem a únavou. Nic nedělám a jsem unavený. Zvláštní…

Deník invalidního důchodce 22.06.2020

Jsem unavený. Obeslal jsem firmy se svým podivným CV a teď si pouštím 6. Den s Arnoldem. Nemám stejné problémy. Můj klon by nevěděl, kde hlavu složit, protože u mě je plno.

Soused neumí opravit televizi. Nepomohl jsem mu. On mi také nepomůže. Do práce nechodí, opět marodí.

Dopsal jsem další příběh viz.: Umělé 4. Díl a odpočívám.

V noci budu psát, to mne drží nad vodou.

Volal mi pan M. a předal mi telefon do skladu drogerie. Prý tam shánějí někoho k počítači. Tak toho bych se nebál. Uvidíme…