PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
Stav konta: 1500 Kč
______________________________________________________
Jak to vlastně s celou Amerikou začalo. Žil jsem poklidný život městského úředníka. Měl jsem dvě malé děti, krásnou ženu, malý, ale útulný byt, skvělé sestry, super mamku a ani tchán s tchyní nebyl problém. Nic nebyl problém.
Po letech psaní a polemizování s místními politiky se stalo to, že jsem dostal nabídku na vedoucího bytového odboru Úřadu města Karlovy Vary. Ještě dnes vzpomínám na tu náladu v zasedací místnosti karlovarského golfového hřiště. Bylo mi sedmadvacet. Byl jsem vyškolený ekonom a měl jsem chuť přijmout tu výzvu. Můj předchůdce byl podle mne, a nejen podle mne, blbec a já měl šanci ho překonat. Buď budu úspěšný nebo se stanu blbcem, jako můj předchůdce i následovník.
Tajemníka úřadu dělal tehdy Bedřich Rynda a ten měl se mnou dlouhou řeč. Potrpěl si na dlouhé řeči. Miloval zákulisní politiku a rád lidi oblažoval svou přítomností. Rada města mne schválila a já k prvnímu červenci nastoupil.
Nikdy jsem si ve Varech o byt nežádal a na výměnu malého 1+1 za 2+1 mi šesti tisíci přispěla drahá babička. Nicméně jsem toho o činnosti odboru věděl dost. Roky před nástupem jsem byl v kontrolním orgánu Rady města.
Faktem ale je, že když jsem stál před svými kolegyněmi třásla si mi kolena. Všechny byly starší než já a já měl ještě obličej dítěte. Musel jsem před nimi vypadat, jako troufalý blázen. Usmál jsem se a každou zvlášť pozdravil. Sudičky mi daly do vínku upřímnost a tak jsem i s kolegyněmi jednal. Měl jsem malou kancelář na konci chodby a moje asistentka Lída dělala vynikající kávu a každý den řešila manželské rozpory.
Život úředníka na městě nebyl nudný. Byl plný napětí, tlaků a práce. V srpnu jsem primátora Pavla požádal, ať mi svěří přípravu nové výstavby bytového domu „Pod rozvodnou“. Další troufalost a drzost. Mé kolegyně měly upřimný strach o mé zdraví.
Vidíte vyprávím o Americe a o ní nepadlo ani slovo. Byla kdesi ve mně ukrytá. Ty dálky, moře, teplo. Všechno spělo k té cestě i k mým chybným životním rozhodnutím.
Přišel mi dopis od Zuzany, a pozor, z USA. Bydlela tehdy v Daytoně a v dopise mi psala o svém příteli, který ji v Čechách bil a o svém útěku za moře. Pracovala jako vychovatelka dětí v jedné rodině. A na závěr napsala, že se mnou udělala chybu a, že mne před mou svatbou hledala ve Varech a chtěla abych se neženil. Nikdy jsem netušil, že bych se Zuzkou mohl mít dítě.
Seděl jsem tehdy na schodech, četl dopis a z bytu byl slyšet hlahol dětského smíchu. Lenka, moje žena si s dětmi hrála.
Co mi vlastně v životě chybělo. Měl jsem postavení, kariéru před sebou a spokojenou rodinu.
Začínala doba mobilů a já se cítil natolik nepostradatelný, že ke dvěma pevným linkám jsem si pořídil svůj osobní mobil. Bylo to těžké dřevo, ale já byl na chvilku důležitý. Byl duben, už měsíc se stavěl další projekt náměstí Řezáče. ODS vyhrála volby a primátor si mne zval každý pátek na kubánský doutník.
Miloval jsem kubánské doutníky, ale netušil jsem, jak blízko se k nim dostanu. Byl jsem ubezpečovaný, že spojený odbor bytový, majetkový a bytová výstavba bude mou prací.
V hlavě jsem už, ale věděl, že se blíží konec.
Rodina jezdila každý duben na chatu k tchánovcům a byla tam až do září. Jednou v neděli jsem si hrál s novým mobilem. Moje děti a děti Lenčiny sestry Jany běhaly a výskaly. Tiše jsem přemýšlel nad hloupostmi.
„Necháš mi mobil tady, ne?“, slyšel jsem Lenku jakoby se ptala z dálky.
„A proč?“, zeptal jsem se hloupě.
„No, co kdyby se něco stalo…“ podotkla.
Zbytek večera už nepadlo o mobilu ani slovo. Já v posteli přemítal. ,Mám dvě pevné linky, asistentku. Spoustu kolegyň…, A usnul jsem.
Ráno jsem se tiše vykradl z chaty a mobil jsem nechal na stole. Bylo pondělí, odpoledne mne čekala Rada města a byl úřední den a to byl pokaždé příšerný den.
Zrovna jsem vyřizoval požadavek pana Demétera, který chtěl ubytovnu pro svou milenku.
„No tak šéfe, ona ji žena zabije…“ prosil.
„To za vás nevyřeším a má tady slečna nějaký příjem?“ slečna byla značně korpulentní dáma s rysy Mikea Tysona.
„No jasně, že mám, tady…“ a ukazovala mi útržek složenky na 1900 Kč.
„Mohl bych se zeptat na Armádě spásy…“ navrhl jsem řešení.
„Néééé, já chci do Doubí do toho baráku pro neplatiče. Tam je to fajn.“ Pan Deméter se škulil a kýval.
Zvedal jsem telefon a zadíval se na tu nesourodou dvojici. Deméter měl čtyřicet kilo i s postelí a slečna hoooodně nad sto.
„Víte co, lidi kazí možnost volby.“ Zavtipkoval jsem si. Slečna se nadmula, nahrnula krev do hlavy a zašveholila: „Volby, to já vim, ty jsou v červnu…“
Telefon se zastavil na cestě k uchu a já se musel otočit k oknu a zadívat se ven. Málem jsem puknul, ale vydržel jsem to.
Najednou zazvonil telefon. Omluvně jsem se zadíval na onu dvojici a telefon zvedl.
„Radku, Radku vyrazila jsem si oko.“ Hlas mé ženy mi oznamoval něco neuvěřitelného.
Na nic jsem nečekal, nechal jsem Demétera i s jeho slonicí a utíkal k autu. Než jsem dojel na chatu, která byla od úřadu deset kilometrů. Když dorazil na chatu, Lenka byla pryč a na terase byly jen její sestra Jana a plačící děti.
Prý už jí vezou do Prahy. Musel jsem čekat. Celý dlouhý den. Snažil jsem se si hrát s dětmi, ale nebylo to nic veselého. Svět se mi zatřásl v základech. Tchyně mi jen řekla, že ji vezou do Střešovic do vojenské nemocnice a patrně, že půjde na operaci.
Dostal jsem do ruky telefonní číslo a čekal. Měl jsem volat večer v devět hodin. Úplně jsem zapomněl na úřad, na Radu města i na kariéru. Tohle bylo teď naproto vedlejší.
Dcara Janička se mi houpala na kolenou a syn Ráďa přemýšlivě chodil po terase. Pozoroval jsem ho. Přemýšlel a já věděl o čem.
„Pojď sem prcku.“ Přišel, položil mi hlavu na předloktí a mlčel.
„Maminka je v nemocnici. Neboj, všechno bude v pořádku.“ Chlácholil jsem ho, i když bych potřeboval chlácholit i já.
Přišla devátá večer. Vzal jsem mobil a vytočil číslo z papírku. Tchyně Lenka i tchán Zdeněk mne po očku pozorovali. Bylo cítit napětí.
Telefon zazvonil snad dvakrát a zvedl ho podle hlasu sympatický muž. Představil se jako doktor Ernest a vyprávěl. Zákrok, operace, teď spí. Kýval jsem, ale zachytil jsem asi tak každé třetí slovo. Bylo mi jasné co vypráví.
„A co oko. Bude ho mít?“ Zeptal jsem se krutě přímočaře.
„Byla to experimentální operace, pane Hromuško.“
„A dopadla jak?“
Ticho, na druhém konci bylo krátké, ale významné ticho.
„Raději přijeďte zítra…“
Položil jsem telefon a zadíval se na děti. Usmál jsem se a pohladil je.
Byl to dusný večer.
Pokračování za pár dní…
_______________________________________________________
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
Stav konta: 1500 Kč
_________________________________________________________
1 komentář
Komentáře nejsou povoleny.