Archiv rubriky: Scénáře

Vteřiny, které mi změnily život

Vteřiny, které mi změnily život

Už je to hodně let. Vzpomínky na hrdiny mi občas prolétnou hlavou. Andrejka má dítě o Tonym Švábovi nemám informace a velmi nemocný Jarda mi ještě neodepsal. Budu čekat…

Proč jsem vlastně točil tak silnou a emotivní reportáž? Chtěl jsem pro ty své hrdiny něco udělat. V průběhu reportáže jsem vyzvídal jejich přání a ty jsem začal složitě plnit. Ani jeden z hrdinů nevěděl, co je čeká.

To uvidíte v reportáži.

Chtěl bych po těch letech poděkovat svým hrdinům, tedy Tonymu, Andree, Jardovi, ale chci poděkovat i svému štábu, tedy Ivanovi Barešovi, Milanovi Hodkovi. A samozřejmě terapeutkám Štěpánce, Olince, Pavlovi a řadě dalších.

Mám krásné vzpomínky na natáčení. Po natáčení jsem pustil Jardovi nejen reportáž, ale i jiné úseky, zejména ty ve kterých mi nadává a posílá mně někam…

Jarda se tehdy usmál a tiše pronesl: „Víš já do toho natáčení jít nechtěl, ale pak jsi přijel a bylo vymalováno. Štval jsi mě, ale jinak jsem byl pořád mezi lidmi a bylo mi fajn,“ chtěl ještě pustit nějaké záběry a Jarda mi chytil ruku a prohodil „Já měl vymyšleno jak to ukočim. Měl jsem pět způsobů, ale…“

Zmlknul a já měl orosené oči.

„Jardo, to je přece blbost.“

„Teď to vím a díky tobě.

Dal jsem mu panáka a pak jsme se objali. A já najednou věděl, že nejlepší reportáž je ta, která se nemusí vysílat, protože už jen natáčení hrdinům mění životy.

A na ty změny jsem byl celou kariéru opatrný.

Zde máte kompletní reportáž z On line vysílání České televize.

Vteřiny, které mi změnily život.

Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 3. díl

Spartakiádní vrah… 1. díl a Spartakiádní vrah… 2. díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP


Samozřejmě, že než se novinář vydá na stopu a dává dohromady „reportáž“ nebo „dokument“ musí udělat řádné rešerše a sběr dokumentů. O Strakovi toho bylo kupodivu opravdu hodně. Díky době, teď myslím „spartakiáda“, bylo to téma velmi „horké“. Rok 1985 byl už velmi neklidný a společnost reagovala na každý podnět a za druhé do Prahy mířilo tisíce cvičenek, tedy žen, které měly obavy.

SNB, tehdejší policie musela reagovat na zvěrstva, které Straka páchal. Na Pankráci seděl souzený bestiální vrah Hojer, kterého dostal tehdy elitní kriminalista Jiří Markovič, šéf pražské „mordparty“. Celá společnost byla vyděšená a vládnoucí garnitura povolila otěže novinářům a ti policii dýchali na záda.

A to ještě na všechny čekalo odhalení další „bestie“ a to vraha důchodců Jaroslava Malého. Na „socialistickou“ společnost toho bylo dost. Musíme si uvědomit, že na začátku stalinistické éry po druhé světové válce bylo vládnoucí garniturou prohlašováno, že v „ráji“ se nevraždí a když už ano, tak je to práce západních agentů. Oddělení vražd bylo v Sovětské svazu založeno až řadu let po válce.

Více o tom vypovídá film a kniha Dítě číslo 44 s Tomem Hardym v hlavní roli. „V zemi, kde byla podobná zvěrstva, jako je vražda, vymýcena a dochází tak pouze k politováníhodným nehodám. A pokud by už k něčemu takovému přeci jen došlo, je to jistě dílo duševně nemocného člověka nebo se jedná o záškodnickou akci kapitalistických mocností, které SSSR závidí její poklidný a spokojený funkční aparát.“ (Cituji úvod ke knize Toma Roba Smitha).

Řeknete si, že rok 1986 byl vzdálený od roku 1950. Není tomu tak. I společnost v roce 1985 razila podobná hesla a preventivně trestala asociály, kteří se nevešli do společenských požadavků.

Jenže těch bestiální vražd přibývalo a proto také vzniklo „specializované“ oddělení v podstatě s celorepublikovým vlivem.

Právě Jiří Markovič a jeho oddělení byl ten důležitý důvod toho, že byl Straka chycen. Dal dohromady hlášení z celé Prahy a našel spojitost mezi případy. Ve složkách nakonec objevil hlášení z přepadení jedné dívky z Prahy 8. A ta žila… To byl konec řádění Straky.

Já v té době nacvičoval na spartakiádu. Nijak jsem ty informace nevyhledával, ale věděl jsem, že to v Praze nebude jednoduché.

A nebylo. Straka už byl od 16.5.1985 ve vězení a byly mu prokázáno napadení 11 žen, z toho tři bestiálně zavraždil. Navíc byl obviněn z dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží.

Samozřejmě, že všechno se tehdy ven nedostalo, ale spekulací bylo v Praze dost a dost. Spartakiádníci se o své ženy a dívky starali. Já jsem projížděl Prahou 8 i Dejvicemi a pohyboval se v místech jeho řádění. Vražda byla tehdy pro mne neuchopitelné téma. Bylo to něco naprosto vyloučeného, nepřijatelného, ale vnímal jsem, že se „brutalita“ ve společnosti zvyšuje.

Tehdy mne nenapadlo, že po dvaceti letech se budu Strakou zabývat a hledat důvody jeho řádění.

Seděl jsem na těmi dokumenty řadu dní a nebylo mi dobře. Těžce jsem hledal důvody té bestiality, neměl jsem pro ty činy omluvu. Hledal jsem linku, jak ten příběh vyprávět. Hledal jsem ve spisech i článcích z té doby něco, co by mi dalo motiv, jak reportáž sestavit.

Chtěl jsem o Strakovi vědět vše. Názory jeho rodiny, jeho samotného, dozorců, soudců, psychiatrů i lidí z doby jeho ústavního léčení. Věděl jsem, že i za ústavního léčení z léčebny několikrát utekl, pil, zkoušel drogy. Měl i podivný vztah s jednou pacientkou z Bohnic.

S jednou? Přemýšlel jsem, co říká těm ženám, co jim může nabídnout. Z dokumentů vysvítalo, že po kastraci a hormonální léčbě toho moc ženám nabídnout nemůže. Ale jak je možné, že Straka se za dvacet let dokázal pomalu, ale jistě vrátit do společnosti a žít v podstatě klidný život.

Udělat něco „špatného“, společensky nepřijatelného byla věc pro mne naprosto vyloučená. Nechápal jsem, jak dokáže žít se svým svědomím.

Dalším důvodem proč točit byly okolnosti soudních jednání. Ano, za bývalého systému vše proběhlo v podstatě utajeně. Vyšly jen krátké zprávy, že byl odsouzen, ale „socialistická“ šuškanda byla daleko neúprosnější.

Soud mu za jeho činy dalo maximum. Byl nezletilý a proto dostal „jen“ deset let ve vězení a ústavní sexuologickou léčbu. A to znamenalo, že v roce 1995 bude propuštěn z vězení a bude přemístěn do psychiatrické léčebny. A tam bude až dokud soud nerozhodne jinak.

Po revoluci v roce 1989 jsem k soudím řízením našel opravdu málo. Byl propuštěn z vězení po deseti letech a pak putoval léčebnami. Toto propuštění neuniklo elitním kriminalistům, tedy Jiřímu Markovičovi a Josefu Douchovi.

Navštívili ho a podle článků měli s ním velmi emotivní rozhovor.

To jsem z hloubi duše schvaloval, ale zároveň jsem cítil, že je něco špatně.

Po dvaceti letech soud v tichosti rozhodl o jeho propuštění z ústavního léčení do ambulantní péče.

To byla pro Straku vysněná svoboda.

A nová, demokratická společnost začala volat po krvi. Osobně jsem vnímal, že ta rozhodnutí jsou přinejmenším podivná. V klidu, bez veřejného projednání případu soud rozhodl.

Straka tak „splnil“ onen pověstný společenský dluh. Byl údajně resocializován.

Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jak se může resocializovat sériový vrah, který podle mne byl, je a bude výsostný „asociál“. Jako asociál bývá označován jedinec, který se není schopen začlenit do lidské společnosti. Pro to může existovat celá řada důvodů, ale nejčastěji je na vině nějaké duševní onemocnění, deviace, porucha osobnosti, psychopatie, sociopatie.

To podle mne Straka splňoval bez výhrad ale soud byl patrně jiného důvodu a mne zajímalo proč. Proč soudy vypustily vraždící bestii, která se naučila „žít“ ve vězení. Pochyboval jsem, že by se ve vězení a v ústavní léčbě vzdělával a snažil se do společnosti zařadit „normálním“ způsobem. Koho tam potkával, kdo ho formoval. Jaká autorita? Pochyboval jsem, že by na Straku měl pozitivní vliv nějaký pracovník vězeňské služby nebo jeho lékař. Straka podle mne jen plnil to k čemu byl donucen. A to nebyla cesta k „normálnímu“ životu.

Ve Velkých Losinách jsem si pouštěl řadu dokumentů a to zejména ze zahraničí. V Rusku řádil Čikatilo a soud byl neúprosný.

Kdo však měl nejvíce zkušeností, bylo USA. Sériový vrazi byli tématem nejen zpráv, ale naprosto otevřenému přístupu k soudním řízením. Vše bylo veřejné a neexistovalo, že by soud rozhodoval v utajení. Byla řada dokumentů, které monitorovali nejen soudní jednání, ale i pobyty těchto vrahů za mřížemi. Bylo to naprosto otevřené. Pro mne žijícího v realitě „nové“ doby to bylo naprosto fascinující.

Nakonec jsem si pustil tehdy deset let starý film Mrtvý muž přichází (režie Tim Robbins) s úžasnou Susan Sarandon a Seanem Pennem.

Opravdu jsem hodně přemýšlel než padla první klapka reportáže. Nechtěl pachatele sériových vražd nijak adorovat, i když jsem věděl, že část společnosti nebude souhlasit nejen s reportáží, ale i jejím obsahem.

Bude a bylo mi vyčítáno, že jsem vše udělal pro efekt a kariéru. Směšné! V roce 2005 jsem vůbec netušil, že by nějaká kariéra pro mne v médiích mohla existovat. Peníze, ne to nebyl důvod. Nebyl jsem zaměstnancem České televize a tak můj honorář bylo v podstatě jen „vrácení“ nákladů.

A že bych se chtěl nechat vyhřívat na vlně zájmu se jménem spartakiádního vraha byla pro mne věc v podstatě neuchopitelná.

Ještě jednou jsem si pustil film Tima Robbinse a bylo mi jsné, že udělám reportáž opravdu jinak, než bylo tehdy v českých médiích obvyklé.

Co totiž bylo zarážející u české justice je fakt, že postavení obětí samotných i jejich rodin je u nás ve značné nerovnováze. Soudy nejen, že se neptají rodin obětí na ejich názor, ale ani je neinformují, že vraha jejich matky zrovna vypouští na svobodu. Tento fakt bohužel platí ještě dnes v roce 2020. Stát a justice jednají s rodinami obětí tak, že vytváří sekundární viktimazaci – „Sekundární viktimizace čili druhotné zraňování je pojem, který se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích aj. Označuje např. proces, během něhož se oběť trestného činu, poté, co o ní a činu referují média, stane obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí psychicky.“ Zdroj Wikipedie.

A v případě Straky byla zdrojem sekundární viktimazece česká justice.

Soudy se rodin obětí na jejich názor neptají a tak jsem se rozhodl, že se zeptám já.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 2. díl

SPARTAKIÁDNÍ VRAH… 1. DÍL

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Reportér nebo novinář, který se potýká s nějakým tématem má vždy možnost volby. Buď budu profesionál a nepustím si téma pod kůži a nebo se nechám pohltit. Ten, kdo si téma nepustí pod kůži může být jako chirurg při operaci, ale většinou z toho vypadne obvoďák, co bere jednoho pacienta za druhým a žádný ho v podstatě nezajímá.

Téma „Straka“ byl, je a bude fenomén. Pomník socialistického zákonodárství, které nemohlo udělat nic jiného než dát „spartakiádnímu vrahovi“ maximum. Tedy 10 let odnětí svobody, nedobrovolnou kastraci a po uplynutí vězení ochrannou léčbu v ústavu k tomu určeném. Tehdy nikdo o detenčním zařízení pro nebezpečné psychiatrické pacienty ani neuvažoval.

A v roce 2005 se o tom začínalo mluvit. Jenže Jiří byl soudem propuštěn do ambulantní léčby s tím, že už není společensky nebezpečný. Trojnásobný vrah, který nese zodpovědnost za smrt čtvrté oběti se najednou díky rozhodnutí soudu stal svobodným uchazečem o zaměstnání.

Podivné. Odborníci ať už na trestní právo, psychatrii, sexuologii prostě řvali a exkrementili se v denním tisku. Bylo to prostě téma, které nedalo společnosti spát. Velké Losiny usínaly se strachem, že se v propuštěném vrahovi probudí sexuální pudy.

Nečetl jsem denní tisk. Nezajímali mne názory „odborníků“, kteří se vezli na vlně zájmu o téma.

Přišel večer a já stál s lahví červeného v ruce před bytem Strakových rodičů. Nesměle jsem zaťukal a čekal na otevření dveří. Už jsem věděl, že se otevřou. Schůzka byla domluvená, ale její průběh byl nejasný. Musel jsem se řídit intuicí. Věděl jsem co chci natočit a přál jsem si mít v reportáži i Jiřího rodiče.

Toho jsem do toho večera nikdy v reálu neviděl a ani on mne neznal. Věděl jsem, že ten večer ještě doma není protože byl právě na ambulantní kontrole v Opavě.

Otevřel otec. Malý, usměvaný a vlídný muž. Upřimný člověk. Vyzařovalo to z něj. Matka Jiřího byla velmi militantní. Opravdová dáma a kvočna, v dobrém slova smyslu, která chránila své hnízdo. Nesnášela vetřelce.

Věděl jsem, co si rodina Jiřího užila a peklo ještě nekončilo. Rodina se z Kladna odstěhovala do moravských končin a chtěla žít klidný život. Soudní rozhodnutí vše změnilo.

Rozhovor, vlastně povídání s Jirkovými rodiči bylo velmi emotivní. Viděl jsem dopisy z vězení, jeho malby i to, že velmi miluje svou matku. K otci cítil respekt, ale ten vlídný člověk vlatně nevěděl jak a o čem se s Jiřím bavit.

Zavolala Andrea a přišla na návštěvu už do uvolněné atmosféry a otec otevřel víno. Rozhpvpr byl najednou velmi příjemný. Jako bych byl starý známý. Matka mne vnímala jako člověka, který její rodině neublíží a to je věc, kterou jsem opravdu nechtěl. Viníkem, tedy vrahem tady byl Jiří.

Dokonce jsme se i zasmáli u stolu a do té atmosféry Jiří posílal SMS. Bál se setkání s novinářem, ale já už nebyl novinářem, byl jsem insider. Tedy člověk uprostřed děje, který bude ovlivňovat věci budoucí.

A najednou tam stál. Vzpomínám si na pevné podání roku i odhodlaný pohled. Jiřím měl piercing a podivné kruhy v uších, kterým nevím jak se říká.

Atmosféra zhoustla když podával ruku mé podivné budoucí ženě. Ta se usmívala a ruku podala velmi odhodlaně. Andrea byla zvláštní, ale do atmosféry toho večera se hodila.

Padlo pár formálních vět a Jiří nám vyprávěl jak dopadl u lékaře.

Pak se mne zeptal, co že to chci natáčet.

Já cítil co chci natáčet. Jen jsem nevěděl jak.

„Jiří jednoduše řečeno. Budeme si povídat a ono nás to povede.“

Zamrkal, zamysle se a pak se usmál. V tu chvíli bylo u stolu ticho. Pár vteřin a v myslích nás všech se odehrávalo to co přinese budoucnost. Každý to u toho stolu cítil.

Vstoupit do života je jednoduché, ale složité je převzít za to zodpovědnost. Věděl jsem, že jsem Strakovi vstoupil do života a až spolu skončíme, tak už nic nebude jako dřív. Jednoduše řečeno tato nová zkušenost změní mne, změní jeho a změní i ty, kteří to co vytvoříme, uvidí.

Moje krásná žena se začala smát a vyptávala se na piercing a kruhy v uších. Atmosféra se víc než uvolnila, prázdná láhev červeného vystřídala druhá plná a Jiří nám ukazoval i tetování, které si nechal udělat ve vězení.

Byl to jen záblesk v jeho očích, ale na moment jsem viděl, vlastně cítil, toho reálného „spartakiádního vraha“. Pořád to v něm bylo. Byl je a bude nebezpečný. On to věděl a já to jasně cítil.

Jenže žít v neustálém napětí, kdy vás všichni pozorují ať už jste kdekoli. To je těžké. Jen silná osobnost to unese a Straka byl taková obrácená „celebrita“, která byla neustále na očích.

Večer skončil úsměvy a v příjemné atmosféře. A já jsem věděl, že Andrea musí odjet a já musím zavolat režiséra Ivana Bareše a domluvit natáčení.

Bylo kolem jedenácté večer. Velké Losiny byl tiché a hotel byl ten podivný lednový večer téměř temný. Jen před vchodem stála felicie s reklamou na „Největšího Čecha“ na dveřích.

Dlouho jsem nemohl usnout. Andrea už dávno spala a já rozesílal SMS dramaturgovi, režisérovi i svým dětem.

Chtěl jsem s někým mluvit, ale nikdo nebyl po ruce. Sešel jsem do prázdné restaurace. Obsluha už měla vše připraveno na snídaně. Vrchní se nade mnou slitoval a přinesl mi dvojitou skotskou a láhev coly.

V tom nočním tichu jsem si pohrával s telefonem a myšlenky jsem nechal volně plynout. Věděl jsem co chci, ale musel jsem najít myšlenku. Jednu vytrženou myšlenku, která by mne při natáčení vedla.

Ne, nechtěl jsem točit obhajobu sériového vraha. To mne ani nenapadlo i když jsem chápal v jaké situaci Straka je. A na druhou stranu jsem nechtěl točit reportáž o špatné justici, která vypustila vraždící kreaturu z vězení. Věděl jsem, že se budu řady lidí ptát na důvody, okolnosti i emoce, jaké cítili, když jim „spartakiádní vrah“ procházel životem, ale to bylo málo

Cigaretový dým se válel v temné restauraci a najednou se mi do podvědomí vedrala jedna zajímavá myšlenka.

Poutník, průvodce, který provází hříšného peklem i očistcem a ptá se, zdali má onen hříšný vrah nějakou naději žít. Má vůbec právo existovat, pohybovat se v naší realitě, když bestiálně zabil tolik žen.

Zaslouží si odpustek od společnosti, která ho vyřadila ze svého celku na tolik let. Je mu skoro 37 a začíná nový život. Jenže si sebou nese nejen vraždy, ale i trest. Ve vězení byl několikrát napaden. Varlata mu spoluvězni rozkopali a on podepsal souhlas s kastrací. Nechal se tetovat a dospěl ve vězení, které ho naučilo existovat v realitě plné násilí a lží. Experimentoval s drogami, když byl v ústavní léčbě. Procházel se naprosto volně a veřejnost netušila, že kolem prochází dravec.

Ano, dravec je to správné slovo. Má tento dravec naději koexistovat ve společnosti, která ho i přes rozsudek soudu odsuzuje.

Dalo se čekat, že nějaký „mstitel“ vyskočí z křoví a bude vymalováno. To, že byl osvobozen byl jen krok. Teď záleží na tom, jak se on postaví ke své minulosti. A samozřejmě záleží na tom jestli se dokáže zbavit oněch vězeňských návyků, které ho formovaly posledních dvacet let.

Drogy, ano lákavý únik, ale možný experiment mohl dopadnout velmi zle. Pro Straku i pro jeho okolí. To si uvědomovala Jiřího matka, která se netajila tím, že z toho má strach.

Strach byl všeobjímající. On měl strach, ale dokázal by se mu postavit i za cenu násilí. To ho naučilo vězení. Jenže jeho život měl pokračovat tady, v realitě, která ho odsuzovala každý den.

Dante, ano Danteho „Božská komedie“.

Najednou jsem měl jasno. Už jsem věděl, jak tu reportáž natočím. Bude to moje tajemství, protože kdybych to někomu vykládal, měl by mne za blázna.

Blázen, možná jsem blázen. S tou myšlenkou jsem se uložil k spánku.

Spal jsem celých dvanáct hodin.

Pokračování… třeba zítra


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy

Spartakiádní vrah 2005 – scénář reportáže


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Být reportérem není zaměstnání nebo samostatně výdělečná činnost. Je to zvláštní stav, kdy prožíváte s lidmi jejich těžké chvíle a snažíte se téma uchopit, pochopit a pak předložit veřejnosti jako hýbající se obrázky, které vypovídají nejen o příběhu, ale i o vás.

Vlastně jsou dva druhy reportérů zabývajících se publicistikou. První vám vypráví a komentují jevy, které „vypátrali“. Komentují a to mi vždy vadilo. Nejlepší reportáže jsou ty, kde není slyšet komentář autora, ale příběh se před vámi odvíjí sám. A to je ten druhý případ.

Reportér – insider.

Případ „Jiří Straka“, tedy spartakiádní vrah mne velmi ovlivnil. Tedy, setkal jsem se s případem „spartakiádního vraha“ už v roce 1985. Bylo mi 17 a cvičil jsem sestavu za učňovskou mládež. Ubytování jsme měli v Čakovicích a tak, aniž bych znal podrobnosti jsem se pohyboval v místech, kde Straka řádil.

V České televizi jsem byl krátce, ale za prosinec 2004 jsem odvysílal čtyři těžké reportáže. Honorář byl jaký byl a dramaturg se pokaždé tvářil spiklenecky. Věděl jsem, že mne bude využívat na „těžké příběhy“. Měl jsem svůj styl a cítil jsem pokoru před každým příběhem.

Jednou před Silvestrem si mne Zdeněk pozval na pohovor.

„Pouští Straku, pojedeš za ním.“ Věděl jsem to, a věděl jsem, že se s nikým nebaví. Novináři sedávali před bytem jeho rodičů ve Velkých Losinách a lovili jakoukoli fotografii sériového vraha.

Zdeňkovi jsem jen přikývl a 5.ledna 2005 jsem se vydal do Velkých Losin.

Česká televize mi poskytla vůz, který měl na dveřích reklamu na probíhající akce „Největší Čech“ čemuž se později smál celý štáb.

Rekognoskoval jsem tehdy terén kolem domu, kde Jiří (promiňte, že mu říkám jménem a nepoužívám zažité „sparkakiádní“ nebo „sériový“ atd. vrah) bydlel. Na balkón občas vyšel otec Jiřího a v křoví sedávali novináři z různých médií. Nechtěl jsem se schovávat. Proto jsem jedno dopoledne zazvonil a představil se.

„Ne, nechceme s nikým mluvit a Jirka už vůbec ne. Odejděte!“

Odmítnutí jsem unesl. Chápal jsem to. Rodiče vraha s ním v bytě se nechtěli vracet do minulosti. Minulost je vždycky tíživá a zvlášť pro jeho rodiče. Opravdu slušní lidé si žili klidným životem až do jeho propuštění.

V recepci hotelu se na mne usmívali a já jim úsměvy vracel. Sedával jsem v restauraci a přemýšlel jak to udělat.

Dovolil jsem své teď už bývalé ženě Andree aby za mnou přijela. Bylo jasné, že ve Velkých Losinách nebudu jeden den. Procházeli jsme se bývalým lázeňským parkem, který tehdy vlastnila Kellnerova PPF.

Všude bylo pusto a prázdno.

Co mne na Velkých Losinách zaujalo byla výrobna papíru. Dokonce jsem si tam jeden arch koupil a snil, že napíšu knihu. Při pátrání jsem dokonce zajel do nedalekého penzionu pro pány (ženu jsem nechal v autě) a pátral po kontaktech Jiřího. Tam jsem dostal radu a přišel na to, jak to udělám. Jak prolomím ledy a dostanu se do Jiřího bytu k rozmluvě s jeho rodiči.

Jiří pravidelně vyjížděl na ambulantní kontrolu do Opavy. Věděl jsem kdy je pryč i kdy je doma. Nechodil jsem před dům a nezevloval jsem pod okny.

V klidu jsem čekal na příležitost. Nechtěl jsem nikoho využít nebo zneužít a v hlavě už jsem věděl, jak reportáž natočím.

Dante a jeho Božská komedie. Pořád mi to rezovalo v podvědomí.

V novinách vypovídali odborníci a většina byla pro rituální popravu sériového vraha. Vlastně nikdo jasně neřekl, že Straka splnil to, co mu soud vyřkl jako ortel. Tedy 10 let vězení pro mladistvého vraha (maximální trest) a další ústavní ochrannou léčbu. I tu Jiří splnil a tak soud rozhodl o propuštění z ústavní léčby a rozhodl o ambulantní léčbě vykastrovaného vraha, který musel brát další léky na potlačení sexuálního „apetitu“.

Andrea, moje žena, nechápala na co myslím. Nebylo mi dobře. Začínaly mé problémy se zažíváním a často jsem zvracel. V Losinách na radu slečny z recepce jsem zažil očistnou kúru a zvracel ještě víc a víc.

Najednou přišel klid a já se prošel opět na dohled kolem domu, kde Jiří bydlel a vydal se za starostou obce. Byl příjemný a vlastně mne rád viděl. Fenomén Straka se ho také dotýkal. Bylo zřejmé, že by byl nejraději, kdyby Straka z obce zmizel. Jenže kam, napadalo mne.

Rozloučil jsem se s ním přátelsky a on mi popřál hodně úspěchů. Už jsem věděl, že s manžely Strakovými mluvit budu a že ten rozhovor bude více než intenzivní.

Přišel den D…

Pokračování Spartakiádní vrah… 2 díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Očima vraha – NELÍTOSTNĚ


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


Tento text není součástí knihy NELÍTOSTNĚ, ale vznikal souběžně, jako kniha Očima vraha, kterou jsem se rozhodl nevydat.

Zcela jistě chápete PROČ!!!

Synopse k nerealizovanému filmu – ZDE


Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Jak podivně mi zní to slovo „pravda“. Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet.

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit.

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

V hlavě se vracím pomalu do vzpomínek…

Tonda svíral v ruce gumovou paličku a občas s ní nesmyslně šermoval proti vločkám. Štencl byl spokojenej a klidnej. Nevím, kde bral ten klid.

Na sněhovém polštáři jsem viděl naše stopy. Absurdní, ano, absurdní je to, k čemu se chystáme. Mám vytáhnout Kamču do Kornoutu a pak ji zabijeme. To je přece blbost. Já s ní chodil, Štencl taky, Režňák ji znal. Je to přece blbost. Naprosto infantilní a nereálný bylo vůbec na to myslet a ještě k tomu to plánovat.

Proč jsem to nezastavil? Nevím, ani nevím, já prostě jen nevěřil, že se něco stane.

U garáží nás Petr zastavil. Viděl jsem jak zbledl. Srab! Pořád se usmíval, ale teď mi to připadalo jako podivný škleb. „Tondo, půjdeš s Jakubem a klidně improvizujte. Kamča musí jít s náma, jasný.“

Už jsem věděl, že se něco stane. Prošel jsem s Tondou cestičkou mezi křovisky a stál u Kamči před domem. Sněhové vločky mě pálily do tváří a já za okny viděl malé světýlko. Kolikrát jsem takhle čekával na Kamču, kolikrát jsem se takhle v noci omlouval za svou hysterii. Láska, moje bílá, něžná. Prstem jsem našel v mobilu její číslo a stiskl zelené tlačítko.

Kamilčin mobil vyzváněl. Připadalo mi, že snad celý svět musí slyšet ten vyzváněcí tón.

Tonda se schoval za garáž a pod kabátem svíral paličku. Vypadal jak gangster ze špatného filmu.

Prstem jsem shazoval sníh z branky. Doufal jsem, že Kamča telefon zvedne. Moc jsem ji chtěl slyšet. Moc jsem se chtěl omluvit. Zoufale jsem se chtěl ponížit jako tisíckrát před tím.

Zároveň jsem se i bál. Co když Kamča ten telefon zvedne. Hlava se mi bouřila. Řítil jsem se prostorem a jediný pevný bod byla branka, u které jsem stál, a světlo za oknem, které se lehce mihotalo.

„Ano Kubíku…“

Její hlas, sladký, něžný hlas. Miluji ji a nenávidím. Odi et amo.

„Kamčo, víš já se ti moc chci omluvit. Udělat si s tebou hezký večer. Víš, já chtěl, aby ten dnešek byl jiný. Zase jsem to nevydržel. Odpusť mi to, lásko.“

Zadrhával jsem se strachem. Moc jsem si přál, aby mi odpustila. Aby vyšla ven v těch plesových šatech a šla se mnou do Kornoutu. Chtěl jsem si ji schovat v náručí a bláznivě líbat na krk. Moc jsem si přál, aby se bránila mým polibkům. Moc jsem ji chtěl chránit před celým světem. Já jediný rozbitý rytíř na světě.

„Kubíku, je pozdě. Moc mě bolí hlavička, víš. Půjdu si hajnout, ale zítra si promluvíme, ano?“

Sakra, od tý doby, co jsem jí dal deník, co jsem pro ní psal, mě provokovala s hlavičkou. Věděla, jak mě to pokaždé rozzuří. Tou bolestí hlavy mi unikala, vyhýbala se mi a trestala mě. ´Klid, Kubo, klid!´říkal jsem a poslouchal ticho. Mrazivé, výhružné ticho.

„Kamí, pojď prosím. Já vím, že jsem debil, ale mám tě rád a moc se ti chci omluvit. Víš, jak telefony lžou. Prosím, pojď ven.“ Lampy u cesty vrhaly žlutavý nádech na bílý sníh. Čerstvá peřina se blýskala tisíci jiskřičkami čerstvých vloček.

„Dobře Kubíku, půjdu jen na chvilku k brance, ano?“ Chlácholila mne tím hlasem jako malé dítě. „Pojď, Kamí, moc tě potřebuji.“

Zavěsila. Kývl jsem na Tondu, že je to v pohodě. Špičkou boty jsem maloval do sněhu ornamenty a čekal. Už ani nevím, co mi běželo hlavou. Cítil jsem podivný klid.

Tiše se otevřely dveře a Kamča vyběhla ven. Usmál jsem se na ní a ona se usmívala na mne. Láska, bože, jak láska umí bolet!

Potichu zavřela branku a stála přede mnou. Vztáhla ruku, aby mne pohladila. Ten její pohyb se mi zařezával do srdce. Byla jediná, která dokázala zklidnit mou rozbolavělou duši! Bolest i štěstí, to je láska. Přivřel jsem oči a po víčkách sklouzla slza.

„Kamí, promiň…“ Ruka se jí zastavila ve vzduchu. Stála tam jako socha a dívala se na Tondu. Ten stál stejně nehybně. Asi si myslel, že ho nevidí. Najednou jsem udělal krok ke Kamče. Možná jsem ji chtěl obejmout, jenže Tonda sáhl pod kabát a světlo lampy ozářilo paličku v jeho ruce.

Místo objetí jsem jí přiložil levou ruku na ústa a pravou na zátylek.

Pomalu, jako ve zpomaleném filmu jsem ji strhl na zem. Stín lampy jí tančil po obličeji. Byl to moment, než její obličej schoval stín garáže, u které jsem stál. Jen plamínek v jejích očích zářil do noci.

Dívala se na mne a Tonda mlátil paličkou jako šílený. Osm, deset, dvacet ran, nevím přesně. Byl jako šílený. Najednou přestal a já cítil na ruce lepkavou hmotu. Věděl jsem, že to je krev. Jenže Kamča se na mne pořád dívala a já ji pořád pevně držel ústa, aby nekřičela. Zbytečně, už nemohla mluvit.

Plamínky pořád v jejích očích zářily. Temně a vyčítavě. Cítil jsem, jak se těžce nadechuji. Slzy mi mimoděk stékaly po tváři. Klečící nad Kamilkou jsem zvrátil hlavu dozadu a pozoroval šedé nebe, ze kterého padaly bílé vločky.

Nevím, jak dlouho jsem klečel nad Kamčou. Vím jen, že se Tonda zvedl s paličkou v ruce. Z gumové hlavice kapala krev. Stál tam a vytřeštěně mě pozoroval. Zvedl jsem se a Tonda chytil Kamču za ruce, já za nohy a táhli jsme ji přes zasněžený trávník dozadu ke garážím.

Mlčel jsem a Tonda uhýbal před pohledem na krvácející Kamilku. Její hlava se bezvládně houpala a vlasy nechávaly na sněhu tmavou stopu. Byla to krev. Měl jsem strach z toho, že to je krev.

Do prdele, já ji zabil,“ běželo mi hlavou. Nesli jsme ji až do mezery mezi garážemi. Bylo to všechno šílené. Za Kamčou zůstala tmavá stopa. Krvácela a mě bylo zle, strašně zle.

Petr skákal kolem jako šílený. „Kurva průser, je mrtvá. Do prdele, co budeme dělat.“

„Třeba není mrtvá.“ prohlásil Tonda nepřítomným hlasem. Petr si klekl ke Kamče a přiložil jí dva prsty na krční tepnu. Čas se zastavil. „Žije, do prdele, ona žije. Probere se a jsme nahraný.“

„Musíme jí zabít, fakt musíme, přece nepůjdeme sedět.“ Nevím, kde Tonda bral sílu mluvit a ještě myslet na vězení.

„Debile, to jí chceš umlátit paličkou? To už se ti jednou nepovedlo.“ Štencl zuřil.

Nikoho z nás už ani nenapadlo Kamče pomáhat. Zachránit ji. Všichni jsme přemýšleli nad tím, jak ji zabít. Jak se jí zbavit. Bylo to zvláštní. Stačilo jen, aby jeden z nás něco řekl a mohlo to být jinak. Kamča by přežila.

3

Dneska to vidím jasně, ale tehdy jsem nedokázal myslet na policajty, sanitku! Určitě by přežila.

Připadalo mi, že máme strach ji oživit. Zbývala jen druhá varianta – zabít.

„Petře a co když jí prošlápneme hrudník. Zabije jí to?“ Tonda míval debilní nápady, ale tohle byla šílená absurdita. Přemýšlel jestli se jí tak štítil, nebo měl jen strach.

Petr se zamyslel. Ohmatával jí hrudník a pak se na nás podíval. „Mno, když se to udělá tak, aby hrudní kost probodla srdce, tak jo!“ pravou rukou si hladil bradu.

Minuta ticha. Stál jsem tam jako ve snu, neschopen pohybu.

Tonda mlčel a koukal na Petra, který klečel u Kamči. Asi nikdo z nás nechápal, co se děje. Petr se najednou zvedl a Tonda zkusil pomalým pohybem kop na hrudník.

Pak se podíval na nebe a kopl silněji. Jenže noha jakoby nechtěla a cestou ke Kamčinýmu hrudníku ztratila sílu. Úder jen temně zaduněl.

´Do prdele, to je debil. Vždyť on do ní kope. Proč?´Svět se se mnou zatočil a já si klekl do sněhu.

Tonda najednou sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Klekl si nad Kamču a začal šavlovat nožem ve vzduchu. Štencl stál nad ním jako v mrákotách.

´Kurva, to snad není možný.´ Podivný obraz mi běžel hlavou zpomaleně.

Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, ale najednou jsem odstrčil Tondu. Spadl na zem a já mu vytrhl nůž z ruky.

„Debilové, prokopávat hrudník.“ Zařval jsem přidušeně. Hlavu jsem měl jako v horečce. Připadal jsem si jako na horské dráze. Ztrácel jsem vědomí a hledal nějaký pevný bod, kterého bych se mohl chytit.

Klekl jsem si nad Kamču. Vnímal jsem její teplo a pozoroval obloučky jejích ňader. Bože, kolikrát jsem je na sobě cítil. Kolikrát jsem si přál se jich dotýkat. Kolikrát jsem mohl to nádherné tělo sevřít.

Nůž mě pálil v ruce a její oči mě spalovaly tím plamínkem, který ještě zářil do noci. Cítil jsem vločky na rozpáleném obličeji.

´Kdo jiný než její smutný, rozbitý a utrápený rytíř musí být tím vyvoleným. Kdo jiný, viď Kamilko! Neunesu tvoje trápení, lásko, nenechám do tebe kopat. Nenechám tě umírat pomalu. Vysvobodím tě z bolesti, lásko.´

Vím, že jsem zavřel oči a bodal do hrudníku jako šílený. Opravdu jsem nechtěl, aby do ní Režňák kopal, nechtěl jsem, aby na ní Štencl sahal. Bodal jsem a cítil u každého úderu odpor jejího těla. Otevřel jsem oči, nůž jen tak mimoděk opsal křivku vzduchem a ostří přeťalo krční tepnu.

Dýchal jsem jak šílený. Srdce bušilo a ti dva stáli nade mnou. Tiše stáli a pozorovali mne. Sklonil jsem hlavu a zavzlykal.

Čas se zastavil a plamínky v jejích očích ztrácely svou sílu. Měl jsem pocit, že zhasínají a ztrácejí se. Loučí se se mnou…

Dívala se na mne a já cítil, že stejně jako já nechápe, co se stalo.

„Jakube, pojď, jdeme.“ Petr našel najednou dávno ztracený klid. Táhnul nás pryč.

Bylo to, jako bych měl sedmimílové boty. Najednou jsem stál před Kornoutem. Petr s Tondou zazvonil a obsluha nás pustila dovnitř.

Sedl jsem si ke stolu a pozoroval, jak barmanka objímala Petra. Všechno to bylo takové trhaně zamlžené.

Bylo to všechno jako ve snu. První doušek piva jsem ani nevnímal. Kolem stolu chodili lidé, hudba duněla a já to vnímal v podivném opojení strachu a šílenství.

Co se vlastně stalo? Potřeboval jsem vypadnout z tohohle světa. Potřeboval jsem rozetnout ten kruh, vrátit čas a prožít ten večer znovu a úplně jinak.

Jako ve snu jsem se zvedl, šel na záchod a vytočil Vojtovo číslo.

Raději jsem volal na pevnou. Nechtěl aby někdo věděl, kdo mu volá.

„Ano, prosím.“ Ženský hlas. Sakra, kde je?

„Dobrý večer, Tady je Petr Štencl. Můžete mi dát Vojtu?“

„Nemůžu, spí! Zavolejte ráno.“

„Když se probudí, tak mu řekněte, ať zavolá Jakuba.“

Položila.

Najednou jsem viděl svůj obličej v zrcadle. Cítil jsem se jako ve snu. Na obličeji jsem měl krvavé kapky. Najednou jsem cítil, jak mne každá z nich pálí. Rychle jsem pustil vodu a umyl jsem si obličej. Do odpadu stékala růžově zbarvená voda. Celé ruce jsem měl od krve.

Hystericky jsem si krev utíral papírovými kapesníky, které jsem házel do záchodové mísy. Všechny se pořád barvily tmavou krví.

Pořád jsem nevěřil, že se něco stalo. Byl to sen? Nechápal jsem, jen jsem viděl útržky obrazů, její oči, nůž, Petra jak skáče a nadává, Tondu, jak zběsile mlátí paličkou.

Sesunul jsem se k zemi. Znovu jsem vzal do ruky telefon a vytočil Davidovo číslo na pevnou. David vlastně ani mobil neměl, prohrál ho ve forbesu.

„Dobrý večer, je doma David.“

„Ne, David doma není“

„Až se vrátí, řekněte mu, ať zavolá Jakuba Procházku. Je to otázka života nebo smrti.“

„Řeknu mu to.“ Ten mužský hlas zavěsil.

Ani nevím proč jsem to řekl. Prostě jsem jen tak blábolil.

Najednou jsem byl sám, hrozně sám. Cítil jsem, že Kamču už nemám, že ji neuvidím. Krvavé fleky na saku. Ano, je to krev!

Asi to je pravda, do prdele.

Nemyslel jsem, v hlavě jsem měl šílený tobogán obrazů. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když se najednou otevřely dveře. Vnímal jsem jen obličeje. Tonda se nade mnou skláněl.

„Vstávej, vole.“

„Musíme to dokončit, kurva vy ste potomci. Zabili ste jí před jejím barákem a na tom sněhu je snad milión stop,“ Petr stál za Tondou. Vím, že jsem se pitomě ironicky usmíval.

„Co navrhuješ?“ Slyšel jsem svůj hlas, ale mozek si nedokázal přiznat, že je to ten můj.

„Musíme svést stopy na někoho cizího. Neblbni, víš co se stane až ji najdou?“ Kýval jsem. Petr měl pravdu, ale všechno bylo tak absurdní, že jsem nedokázal to pochopit. Co vlastně navrhuje.

Tonda si umýval pod tekoucí vodou krvavé ruce a najednou jsem viděl i paličku. Ještě na ní byly Kamilčina krev a vlasy. Klidně nechal stékat vodu na gumovou hlavici, ale byl bledý. Tonda měl strach!

Já ho měl také. Položil jsem rozpálené čelo do dlaně a čekal vysvobození. Třeba přijde nějaký blesk a odnese si mne. Pryč, daleko odsud!

„Jediný, co mě napadá,“ nevěřil jsem, že dokážu mluvit, “ jediný, co mě napadá je deviant. Náhodný vrah, chápete, někdo kdo ji chtěl znásilnit a zabil jí.“

Bylo ticho. Pět, deset nebo dvacet vteřin…

„No jo no. To je pravda.“ Tonda promluvil. Tiše, ale klidně.

„Jenže teď se musíme vrátit ke stolu. Už teď je dost podezřelý, že jsme tady tak dlouho.“ Petr měl zase pravdu.

Diskotéka duněla a já byl najednou v podivuhodném klidu. Zavřel jsem dveře záchodu a kývnutím hlavy si objednal další pivo. Barmanka mi ho přinesla a usmála se na mě. Já najednou viděl Kamilčin obličej, který se na mě usmíval. Polil mne studený pot.

Nikoho jsem nevnímal, dokonce ani sám sebe.

Vyběhl jsem z baru a zastavil se až před podnikem. Opřel jsem se o zeď. Kamča se mi vracela. Všechno mi jí připomínalo. Všechno mi připomínalo chvilky s ní.

Nechal jsem si v hlavě přehrávat ty hezké chvilky, dovolenou na Sázavě, tátu, jak se s ní smál. Smál se pokaždé, když ji viděl.

Chtěl jsem jí zpátky, chtěl jsem její tělo, její duši, její život. Jsem, ano pořád jsem její součástí. Já špinavý hříchem a zatracení a ona, čistá, něžná! Vím, že naše láska je soubojem, dobra a zla a já jsem ten zlý.

Ani nevím, kdy kluci přišli. Nikdo nic neřekl a pomalu jsme odcházeli domů. U garáží se zastavili a koukali na mě.

„Tak, Jakube, půjdeš pro kalhotky, ne?“

Cítil jsem, jak se bojí a já se chtěl rozloučit. Bylo mi zle. Pořád jsem nevěřil, že se něco stalo. Oni mě tam posílali pro kalhotky, ale já tam šel za Kamčou.

Kývl, jsem a prošel průchodem mezi garážemi. Čím víc jsem se blížil k mrtvé Kamilce, tím větší strach jsem mne zaplavoval. Věděl jsem, co musím udělat. Stáhnout jí kalhotky a odejít. Jednoduchá věc, ale když jsem nad ní stál, tak jsem se bál se jí dotknout. Klekl jsem si do sněhu. Díval jsem se na stěnu garáže a v dálce jsem slyšel houkání vlaku.

Pak jsem pohledem sklouzl na její mrtvé tělo. Noční košilka měla na sobě tmavé skvrny od krve.

Tušil jsem, že to je krev.

Pohladil jsem jí po tváři a cítil mazlavou hmotu mezi prsty. Bál jsem se těch tmavých skvrn. Bál jsem se krve a najednou jsem se bál i smrti.

Noční košilka skrývala její křivky a končila těsně nad koleny. Zvedl jsem ji a stáhnul kalhotky. Šlo to špatně, ale udělat jsem to musel. Rukávem jsem si utřel slzy a odešel jsem.

Kluci stáli na stejném místě a mlčky jsme odešli.

U nákupního centra jsem hodil kalhotky do odpadkového koše.

Petr se pak odpojil a šel domů. Tonda zmizel u svého baráku a já jsem potichu vešel do chodby našeho paneláku. Vytočil jsem ještě jednou číslo Davida. Zase nebyl doma. Stejně už to všechno bylo úplně jedno.

Snad nebude mamka vzhůru.

Potichu jsem otevřel dveře od bytu. Nikdo nebyl vzhůru. Zapadl jsem do pokoje a shodil ze sebe oblečení. Bylo celé od krve. Dokonce i na botách byly kapky krve. Otřel jsem je kapesníkem a odnesl ke dveřím. Úhledně jsem je srovnal k ostatním.

Chvilku jsem potom ve svém pokoji koukal ven. Pořád padal sníh. Vím, že jsem brečel, jen netuším, proč. Bylo to nad Kamčou, nade mnou, opravdu nevím. Schoval jsem se pod peřinou a doufal v to, že se probudím a všechno bude v pořádku, jinak.

Jednou jsem viděl Kamčin deník a vzpomínám si na jeden její zápis. Pár slov, které pálí i dnes. Byl to pravdivý zápis!

A potom přišel

Jakub !!!

A už neodešel.

Kamila“


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 2 100 Kč


Without Mercy – Synopsis

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


FILM, KTERÝ NIKDY NEVZNIKL, ALE VZNIKNOUT MOHL:

New Czech movie “Nelitostne” by director Zbyněk Fiala and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours.

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.

A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away. 

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)…

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?


A česky:

Nelítostně – synopse

Nový český film „Nelítostně“ režiséra Zbyňka Fialy a scenáristů Radka Hromuško a Tomáše Hanáka je filmem o temných, skrytých místech v našich duších. „Nelítostně“ je film o strachu v nás, bolesti ztrát a skryté brutalitě, která kolem tiše prochází, ale provází nás na každém kroku. 

Jedna běžná sobotní noc skončí děsivými obrazy plnými násilí a na jejím konci leží ve sněhu brutálně zavražděná sedmnáctiletá dívka. Není složité najít vrahy a ti se k vraždě bezprostředně po zadržení přiznávají. Přesto, že případ vypadá jako běžná vražda ze žárlivosti, přijíždí po pár dnech televizní reportér Richard natáčet reportáž o smrti 17-ti leté dívky. Ani on sám netuší, co ho vlastně nap řípadu zaujalo. Jedná se přece o běžnou vraždu, kterých zpracoval už tolik! Cítí ovšem, že na tomto případu je něco „jinak“. Přemýšlí nad symbolikou smrti dospívající dívky, která byla ubita a ubodána svým bývalým nápadníkem a jeho přáteli před okny svých rodičů. 

Běžná rutina připravované reportáže se postupně mění v dramatický a temný příběh plný bolesti a brutality. Richard se svým štábem rozplétá tenké nitky vztahů v rodinách oběti i vrahů, jejich přátel a známých. Jednotlivé části mozaiky do sebe pomalu zapadají a vytváří zvláštní a temný obraz, kterému nikdo nechce uvěřit. Reportér se s osudovou capoteovskou tvrdošíjností nechává příběhem unášet.

Největší strach máme z obrazů, které se odehrávají v nás a proto se Richard stává součástí podivné pokroucené reality podivné „partičky“ mladých. Poprvé v životě se začíná bát, ale stejně tak ví, že se nemůže zastavit. Minul poslední bod návratu a tak už žádná cesta zpět nevede a pravda si ho najde sama…

Vrazi jsou ve vězení, štáb dokončil svou reportáž, život se vrací do normálních kolejí a někde v ulicích… 

Chce někdo vůbec znát pravdu, když jen její tušení vyvolává tolik strachu?


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


SCÉNÁŘ: NEJASNÁ "SEBEVRAŽDA"

Malou Soňu našla sestra oběšenou na ocelovém lanku. Sebevraždě věří jen policie.

Právě jsme vám řekli, co uvidíte v dnešním vysílání aktuální publicistiky. Jestli chcete vědět víc, zůstaňte s námi. Jako každé pondělí jsou tu Reportéři ČT, vítejte u jejich sledování, dobrý večer.

 Nejasná sebevražda

Marek WOLLNER, moderátor
Právě jsme vám řekli, co uvidíte v dnešním vysílání aktuální publicistiky. Jestli chcete vědět víc, zůstaňte s námi. Jako každé pondělí jsou tu Reportéři ČT. Vítejte u jejich sledování. Dobrý večer.
Poslední prázdninový den si malá Soňa a její dvě sestry udělaly s babičkou výlet do Rakovníka. Chtěly si užít poslední volný den a nakoupit pomůcky do školy. Odpoledne se vrátily spokojené a šťastné. Společný den se vydařil. Jenže o pár hodin později našla čtrnáctiletá Zuzana svou mladší sestru oběšenou na zahradě na ocelovém lanku. Přes nesčetné podivné okolnosti případu si policie udělala bleskový závěr – sebevražda. Tomuto závěru ale nevěří ani rodina malé Soni, ani námi oslovení odborníci. Jak policie v tomto případě pracovala, to vám poví reportáž Radka Hromuška.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Těch nejhorších zážitků je víc. Jít na tu patologii a nechat si ji ukázat. To bylo vlastně v době, kdy ostatní matky nakupovaly dětem do školy a já jsem musela nakupovat věci do rakve.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jedenáctiletá Soňa Krupková byla šikovná a talentovaná dívka. Milovala svou rodinu, měla spoustu kamarádů a jejím snem bylo jezdit na novém koni, kterého jí maminka slíbila. Chtěla se konečně stát správným jezdcem. Milovala cvičení na neosedlaném koni zvaném Voltýš. Jenže poslední prázdninový den letošního roku všechno změnil. Soňu našla její sestra oběšenou ocelovým lankem na dvoře jejich vlastního domu. Její oblíbený kůň byl jediným svědkem záhadné smrti.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Dozvěděla jsem se to cestou vlastně z práce, když jsem na benzince brala benzin a dcera mně křičela hystericky do telefonu, že „mami, honem přijeď domů, Soňa se oběsila“. Já jsem to teda nebrala původně vážně, myslela jsem, že je to jedna z jejích zase legrací a …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak ti bylo v ten moment?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
No, hrozně, no. To se nedá ani říct, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Křičela jsi?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Já jsem volala o pomoc a potom přiběhli sousedi, no.

svědek
Manželka začala řvát, ať utíkáme vedle, že zaslechla, že se malinká Soňa oběsila. Tak jsme sem rychle běželi, ona vlastně ležela v kufru a my jsme ji vlastně hnedka vytáhli a zkoušeli jsme jí dávat první pomoc.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Kdy jste viděla malou? Už tady vodtud?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne, ne, ne, ona byla tma. Malá tam ležela na zemi, u ní byli sousedi teda, který se jí snažili oživit a zrovna jí dávali masáž srdce, umělý dýchání. Volali záchranku, tak ta je nějak navigovala, co mají dělat. No, ale podle toho, že měla uvázanej ocelovej drát na krku, jsem zjistila, že to asi prostě je málo platný, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
V jaký poloze byla Soňa? Byla čelem k tý zdi, když si na to vzpomeneš?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Ona byla takhle …, no, čelem ke zdi vod auta jako.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A ty jsi byla ta, která jí sundala z toho …?
Malá Soňa ještě půl hodiny před svou smrtí připravovala ustájení pro svého oblíbeného koně Galéna. Sestra Zuzka ji slyšela půl hodiny před smrtí, jak práská bičem a chodí po zahradě. Jenže když se Zuzka vrátila na dvůr, tak Soňa nikde nebyla. V domě Zuzka zjistila, že se zároveň ztratila i domácí ochočená straka, a tak se rozhodla ji najít.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Prošla to tamhle ve stodole a vracela se tady tudy zpátky. No, a když došla sem k tomu autu, pod kterým ta straka se někdy schovávala, tak vlastně zjistila, že tam Soňa klečí a nehýbe se.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A jak to vypadalo? Jak vám to popsala?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
No, že Soňa vlastně klečela. No, a ten drát vlastně napřed neviděla, až když se s ní snažila teprve pohnout, tak zjistila, že tam visí za ten krk a že se nehýbe.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A vlastně malá visela tady nad tím prázdným kufrem?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nad tím kufrem.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Tady ten dekl tady tehdy nebyl?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne, my jsme to zakryli kvůli stopám, no ale …

Radek HROMUŠKO, redaktor
A jsou tam nějaký stopy?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nikdo se tím nezabýval.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Tak se podíváme.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ona měla nohy pokrčený a špičky měla jako nějak dozadu.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Takže takhle někde tady mohla mít nohy.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nějak takhle.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Zvláštní poloha těla a způsob oběšení zarazil nejen matku, ale i svědky. Všichni včetně policie, která přijela na místo činu, začala hledat Sonin dopis na rozloučenou. Marně.
Myslíš si, že Soňa měla důvod k tomu, aby spáchala sebevraždu?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Já si myslím, že ne, protože, ty jo, opravdu ani v tý době žádný problémy neměla, na všechno se těšila, na školu, na kamarádky, na všechno no.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
My jsme spolu prostě komunikovali úplně v pohodě. Já nevím, třeba ten den před smrtí jsme byly spolu na louce a tam se mi svěřovala s velice svejma intimníma věcma, třeba zrovna kterej kluk se jí líbí nebo kterýmu klukovi se zase líbí ona. Jo, říkala mi, že je prostě šťastná, že je nejvíce holek nejlepší kamarádka.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak byste popsal Soňu? Jaká byla holka?

Petr HROMADA, trenér
Velmi živá. Velmi živé dítě to bylo, ale nechalo se ukočírovat. I teda už kolikrát jsem jí řek, když jsme tady něco dělali, říkám: „Hele, Soňo, nech toho a mazej.“ Tak se sebrala a šla. To bylo v pohodě.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Soňa chtěla jezdit. I vlastně ten den před smrtí mi říkala, kdy už bude chovatelskej den v Rakovníku, že už zase chce nacvičovat Voltyš, protože už se těšila na to svoje veřejný vystoupení. A ona měla ráda popularitu, že zase bude v novinách. Říkala mi, že málokterá její vrstevnice je prostě tak často v novinách, že jako jí to těší, ta popularita a že už bysme měli začít trénovat, abysme to všechno stihli.

Malvína MELČOVÁ, babička
Pořád byla v budoucnosti. Vždyť ji čekaly samý pěkný věci a vo těch ona mluvila. To byly věci, který, kterýma žila. Takže naprosto nechápu, že by všecko najednou odvrhla, nechala tam stát kolečko na dvoře a běžela se rychle oběsit lankem, který nevím, kde by byla sebrala.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Ocelovým.

Malvína MELČOVÁ, babička
Ocelovým lankem ještě ke všemu. Takovým nástrojem profesionálního zabíječe, že?

Radek HROMUŠKO, redaktor
Je na jedenáctiletém dítěti to trauma, které vede k sebevraždě, která se má stát nebo stane se, je to rozpoznatelné? Je to markantní?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog
No, měly by tam být varovné známky. Například to dítě by mělo být pomlklé nebo smutné nebo nápadně nějaká změna chování. A samozřejmě ten čin, i když by to byla impulzivní sebevražda, tak vyžaduje nějakou přípravu. To dítě se musí někde inspirovat, musí najít návod k tomu chování.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Pane Hromada, vy jste byl poslední, kdo mluvil s malou Soňou. Je to tak?

Petr HROMADA, trenér
No, dá se to tak říct, že jsem byl poslední. Tady jsme jako se bavili spolu, ještě mně Soňa říkala, že jí máma obstará jinýho koně, abysme mohli na jaře fest trénovat, protože chtěla začít ve stopách svý matky jezdit military. No, a byla taková veselá, jo, normální jako. Nebylo na ní vidět nic, že by chtěla dělat nějaký alutrie.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nenechala žádný dopis na rozloučenou, což je u ní hodně divný. Ona veškerý věci prostě, který nám chtěla sdělit, psala na kousky papíru nebo prostě i když jenom odbíhala do školy, tak se loučila aspoň třikrát. Jo, ještě u dveří vždycky volala „mami, ahoj“. Kteroukoli prostě hloupost, všecko mi napsala. Nemám důvod si myslet, že ona by to udělala dobrovolně a schválně, že by prostě měla takový problém, s kterým by se nám nejbližším vlastně svým nesvěřila a že by to vyřešila tímhle stylem.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog
Ta holčička by už mnohokrát měla v anamnéze nebo několikrát by se tam muselo objevit, že si s touhletou myšlenkou zahrávala, že by měla věty třeba, jako je „já asi tady nemám být“ nebo „nikdo o mě nestojí“ nebo nějaký takovýhle výroky, které by nasvědčovaly o tom, že uvažuje o té vlastní smrti.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Indicií, že se nejedná o sebevraždu, je celá řada, ale policie se podle všeho držela své původní vyšetřovací verze, tedy sebevraždy.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Na základě jednak tedy prvotního ohledání těla zemřelé Soničky, na základě teda provedené soudní pitvy a vyjádření teda znalců z oboru soudního lékařství zatím nemáme jedinou indicii, která by nasvědčovala tomu, že by tam byla na té její smrti účast jiné osoby. Nicméně neříkáme, že je toto stoprocentní závěr, a znovu zdůrazňuji, že vlastně to šetření probíhá.

Malvína MELČOVÁ, babička
Nevěřím, naprosto nevěřím ve variantu sebevraždy. Musela by to bejt nějaká snad okamžitá nějaká momentální intuice nebo inspirace, která by ji k tomu přivedla, ale nikdy takovýho nic podobnýho se nedělo u ní. Nikdy ne. Nevím, co by to bylo za případ, který by ji k takovýhle věci přinutil a ještě tím způsobem, jak se to stalo.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Hrála si, hrála si prostě různejma způsobama, jo, vymejšleli x nesmyslnejch prostě her, jo, ale že by to dělala takhle nebezpečně, když vedle tam vlastně kousek v tý dílně visel provaz … Takovejhle provaz si myslím, že na demonstraci sebevraždy by byl mnohem určitě účinnější, kdyby chtěla třeba tu sestru vystrašit nějak.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Na základě tedy vyjádření soudních znalců máme k dispozici to, že příčina smrti, udušení tedy z oběšení a strangulační rýha, její umístění na krku odpovídá tomu, že to udušení bylo způsobeno váhou vlastního těla zemřelé Soničky. Z rozborů vlastně mikročástic, které měla na dlaních a na rukou, jednoznačně je potvrzeno, že s tím lankem, které měla okolo krku uvázané, tak i manipulovala.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog
Děti dlouho v sobě konflikty nenosí. To znamená, že tady chybí tohleto zvláštní chování nebo důvody, které by vedly k tomu činu, jsou jednou z nejvíce varovných známek, které by nasvědčovaly, že šlo spíš o násilný čin než o sebevraždu. V Čechách se často označují za sebevraždy činy, pro které jenom nemáme vysvětlení, bez ohledu na to, jestli psychologická fakta nasvědčujou pro sebevraždu.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Mně to přijde, že ta dívenka měla prostě zemřít.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Ohledání místa činu proběhlo přinejmenším zvláštně, a to i přesto, že i policejní prezident po případu manželů Stodolových důrazně upozornil na to, že každý případ sebevraždy se řeší stejně jako případ vraždy. Právě proto jsme se rozhodli provést malou rekonstrukci.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ten den jí dopoledně sundávali sádru, kde měla naštíplej tenhle článek prstu. Ale poněvadž jí ta ruka pořád bolela, tak si ji zavázala obvazem. Měla takhle ty prsty stažený obvazem a tady to měla upevněný kolem zápěstí.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Levou ruku?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Levou ruku.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A ty prsty jí tedy bolely?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Stěžovala si kamarádkám, že ty prsty jí bolí, proto si to zavázala.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Takže jeden konec toho lanka musela vzít, dvakrát ovázat …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Musela to vzít, ale zavázanou rukou.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Zavázanou rukou …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Což šlo docela špatně.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To z tý levý jde špatně, no. Tak, pak si musela kleknout v podstatě takhle. Je to tak?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Takhle nějak, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A ovázat si lanko …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
A zavázat. A ještě, čeho jsme si všimli teda, že měla tady odřený čelo čerstvě. Prostě jako kdyby …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jako kdyby … Jako /nesrozumitelné/ lanka nejde dvakrát, ale opravdu pokud by mě bolely prsty levý ruky, to bych v životě nemoh uvázat.

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
My jsme to zkoušeli taky a je to velice, velice těžko proveditelný.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To lanko je nepoddajný, takže … A takhle musela zatáhnout. A teď v tenhle moment se musela spustit …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
No, nebo jí podjely nohy nebo prostě neumíme si to vysvětlit, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Dobře, ale proč by to zkoušela, zvlášť když jí bolela levá ruka?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
To nevíme, to prostě nikdo neví. Máte znehybněný tyhle tři prsty, obvaz se vám motá do lanka prostě, jsou s tím docela problémy si to takhle uvázat.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Našly se na lanku stopy toho obvazu, který měla v ten moment na sobě?

osoba
Ne.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Nepřipadá vám to zvláštní?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Zvláštní to je, ale samozřejmě musíme vycházet z toho, že teda manipulovala dlaněmi, že jo. Ten obvaz v podstatě byl výš, až na zápěstí. Je otázka, na kolik ty mikročástice dokáží ulpět, nedokáží ulpět, že jo, pod jakým úhlem, jak byla prováděna manipulace, jaké bylo sevření.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Právě naše rekonstrukce nám ukázala, jak nepravděpodobná byla verze sebevraždy. Zaprvé Soňa neměla žádné dlouhodobé nebo bezprostřední trauma, které by na nápad, že spáchá sebevraždu, přivedlo. Za druhé, proč použila Soňa ocelové lanko? Na dvoře a ve stáji jsou daleko vhodnější pomůcky. Za třetí, kdyby si Soňa sama vázala uzel na lanku, pak by zcela jistě byly na lanku stopy obvazu, kterým měla stažené tři prsty levé ruky. Za čtvrté, chybí zpráva od Soni. Za páté, objevily se zprávy o podivných zraněních malé Soni.

Vladimír MELČ, dědeček
Já jsem si všimnul, že měla na čele škrábanec a měla i ucho mordovaný a modrý …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak mordovaný? Jak byste mi to popsal?

Vladimír MELČ, dědeček
No, já to osobně neviděl, já to mám jenom když, než ji odvezli. A dozvěděl jsem se to až druhý den ráno, takže přesně nevím, jak to vypadalo. Ale všim jsem si, když nám ji ukazovali ještě před tím aktem, že byla prostě napudrovaná a všim jsem si toho na tom čele. Tak jsem se na to ptal.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Pitevní zpráva, co se týká vlastně uší zemřelé Soničky, tak hovoří pouze o otvorech na náušničky. Na jednom uchu teda jedna, na druhém dvě. A samozřejmě teda hovoří o nějaké starší rance na čele. Ranka staršího data. Jinak prostě jiné zevní nějaké oděrky, hematomy a tak dále, nic takového tam nebylo.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To znamená, tam jakoby žádný hematomy v oblasti uší, že by pachatel přetahoval, tam nic nebylo?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Pitevní zpráva o tom, o tom nehovoří.

Vladimír MELČ, dědeček
On nebyl velkej, byl to takovej škrábanec drátem nebo …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček
Co?

Radek HROMUŠKO, redaktor
Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček
Nebo lankem. Spíš na to lanko to vypadalo. A tak jsem si říkal, to nebylo žádný starý, protože ten den, ještě co se to stalo, byla u nás, seděla proti mně u stolu a neviděl jsem na ní nějaký zranění nebo něco takovýho.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Mělo smysl při ohledání místa činu zajišťovat, dejme tomu, otisky prstů z toho vozu nebo z toho vraku, z houpačky a podobně?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Samozřejmě to, ten vrak toho vozu, kterej je odstavenej na dvoře, tak vlastně obsahuje na sobě otisky osob, které se pohybovaly na tom dvoře, ale víceméně expertiza z oboru daktyloskopie v podstatě zatím nebyla, nebyla prostě vyžadována.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Policie se tedy ani neobtěžovala vzít otisky prstů z vraku auta a stejně tak nezajistila ani další stopy z místa činu. Přitom matka malé Soni se na ně snažila policie upozorňovat. Marně. Policie dál šetřila smrt Soni jako případ sebevraždy. Podle svědectví Soniny sestry Zuzky bylo slyšet podivné šelesty z koruny stromu nedaleko místa činu přesně v momentu, kdy Zuzka Soňu našla oběšenou na houpačce.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Jak jsme to tady tak prohlíželi všemožně, tak jsem vlastně zjistili, že na týhle větvi sousedící se sousedním pozemkem je ulomená tadyta jedna větvička, jo, tak jsme přemejšleli, jestli by nebylo možný, aby tudy prostě někdo skočil k sousedům dolů. No, a když jsme se dívali do trávy na tý druhý straně, tak jsme opravdu tam viděli jakoby samostatnou stopu nikde nenavazující a vedoucí odsud jako směrem pryč.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A vy jste na to upozornila policii?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Upozorňovala jsem na to policii.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Policie přišla udělat otisk nebo něco?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne, nic.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Objevilo se tam nějaké šustění větviček a tak podobně, ale samozřejmě to je otázka. V té tmě to může způsobit cokoli.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Která ta větvička měla být ulomená?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Tady od vás vlevo.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Tady ta?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne … No, držel jste ji správně v ruce, tamtu, a ten konec jako tý malý. To je čerstvě ulomený.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To vypadá jako čerstvě ulomená větev. Tady nikdo opravdu mohl sedět a měl výhled na místo činu. Když to řeknu tak, pokud někdo skočil, tak mohl tuhle větev, když se vo ni opře, využít jenom jako opěrku a ta se pod ním prolomila. Ta větev leží dole. A pak mohl skočit jedině na to jedno místo, jak jste udávala, kde, kde byla ta stopa.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ta byla přesně pod tou větví.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Přesně pod tou větví, no.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Během toho ohledání vlastně nebyly zajištěny žádné trasologické stopy, že by se tam pohybovala prostě jiná osoba než ty domácí osoby. Zatím není tam prostě indicie k tomu, že by, že by …

Radek HROMUŠKO, redaktor
To bylo jenom svědectví o tom, že tam stopa za tím plotem byla. Druhý den ta stopa nebyla zajištěna. Já jsem si na ten strom vylezl, díval jsem se v podstatě na to místo činu. Pravdou pro mě je, že to je jedno z míst, kudy by pachatel mohl utéct. A pravdou taky je, že tam opravdu je čerstvý zlom.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
My tady zase, stejně jako kdybychom hledali motiv té sebevraždy, tak ještě hůře se nám bude hledat motiv, kdo by měl zájem prostě vlastně spáchat takovýto čin.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Máte nějaké konkrétní podezření?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Konkrétní podezření … Je to jako velice vážná věc někoho obvinit, ale myslím si, že by to musel udělat jedině někdo, kdo to tu perfektně zná a kdo zná nebo koho perfektně znala malá Soňa.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Policie těžko vysvětlí, proč nezajistila všechny stopy z místa činu, tedy otisky prstů, otisky stop, na které upozornila matka, a proč nevyžádala znalecké posudky, které by mohly vnést světlo do celého případu. Právě proto je možné, že už nikdy nezjistíme, jak malá Soňa zemřela. Není možné vyloučit ani jednu variantu, ale sebevražda nebo dětská hra jsou verze, které vypadají jako velmi nepravděpodobné.
Vy teď děláte pro malou Soňu tu poslední službu, křížek na hrob.

Vladimír MELČ, dědeček
No, nikdy jsem se toho nenadál, že to bude …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Chybí ti Soňa dneska?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Hrozně moc úplně. Prostě, ty jo, na všechno, co jste spolu, co jsme spolu dělaly, tak vždycky, ty jo, pořád na ni vzpomínám, no. Všude prostě ji furt vidím úplně všude a …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Já jsem se s ní v podstatě nerozloučila doteďka. Já mám pořád tři děti, akorát to jedno je mrtvý.

Spartakiádní vrah – 2005

Režie: Ivan Bareš

Kamera: Milan Hodek

Scénář pořadu odvysílaného v pořadu Reportéři ČT v roce 2005. Bože ten čas letí… Nicméně dodnes mi lidé píši o onu reportáž. Nemám ji a Česká televize ji nemá přístupnou ve svém internetovém vysílání.

Zpověď spartakiádního vraha Jiřího Straky

STUDIO:
Marek WOLLNER, moderátor
Co vás dneska čeká ve výjimečném vydání reportérů, už víte. Jako každé pondělí je tu sedmatřicet minut aktuální publicistiky. Ale dnes netradičně pouze jedno téma. Dobrý večer.
Jeho matka si klade za vinu, že ho porodila. Otec si myslí, že za své činy měl dostat provaz. Syn ženy, kterou zavraždil, mu říká od očí: „Nemáš právo žít.“ Odseděl si devět let ve vězení a jedenáct let ho léčili psychiatři. Ale je to dostatečný trest za čtyři životy? Jak s tím vším může žít? Podívejte se na zpověď Jiřího Straky, který se od svého propuštění z léčebny vyhýbá médiím.

Výjimečně souhlasil s natáčením, u kterého byl reportér Radek Hromuško.

REPORTÁŽ:
Jiří STRAKA
Tak, že mám vyšší sexuální tenzi, to jsem si začal uvědomovat asi s pubertou, jo, protože už od začátku, když jsem třeba jako mluvil s klukama a věděl jsem třeba, že oni masturbujou jednou za čtrnáct dní nebo jednou za tři tejdny a já jsem masturboval třeba ob den nebo každej den.
Ona udělala něco, co jsem nečekal. Začala se svlíkat. Ona pochopila asi, co po ní chci nebo něco nebo nějak vyrozuměla. A já jsem se strašně zalekl, protože jsem si říkal, proč poutá mojí pozornost, proč to dělá. Prostě reagovala jinak, než jsem očekával. A místo, abych ten, to napadení, aby jsem tu razanci zpomalil a uvolnil, tak jsem přidal. A vlastně držel jsem ji tak dlouho, že už jsem ji nepustil. Pak jsem, nevím, jestli zemřela, ale pak jsem se sexuálně uspokojil a když jsem se sexuálně uspokojil, tak jsem zase dostal strach z toho, co jsem udělal. A vlastně zabil jsem ji, protože jsem měl strach, že mě uviděla, že to řekne, prostě že to nahlásí. A přece jenom v podvědomí jsem věděl, že dělám něco špatnýho.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Tam ten první případ tý Alice Petříčkový, jsem na to měl, to bylo prostě něco takovýho, prostě ne úplně v tom normálu, kde jsem viděl vraždit. Dělal jsem předtím už dost. Protože jenom ty ucpávky nosu a prostě takový ty, takový ty věci, který byly nadstandardní u, u tý vraždy. Takže samozřejmě se radili s psychiatrama, se sexuologama a tam pochopitelně nešlo nic jinýho než teda vynalýzt sadistu, že.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Pane primáři, v jakém stavu, myslím zdravotním, psychickém, byl Jiří Straka v momentu, kdy vraždil?

Slavoj BRICHCÍCH, vedoucí lékař, Psychiatrická léčebna Bohnice
No, to byl ve stavu závažné duševní poruchy, a to znamená vlastně s takovou hodně nebezpečnou sexuální deviací.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Podle psychiatrů to měl bejt člověk od těch osmnácti do pětadvaceti, osmadvaceti let. Takže vůbec se tam nevycházel šestnáctiletej kluk.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Na jaký pocity vzpomínáš u tý první vraždy?

Jiří STRAKA
Na co se asi nejvíc pamatuji, klid nějakej. Já nevím z čeho nebo nevím jak, ale jestli to bylo tím, že jsem se uspokojil a zbavil jsem se tý tenze nebo prostě nevím, ale on to nebyl klid jako takovej. Byla to prostě nějaká, uvolnění, apatie zároveň z toho, co jsem udělal a prostě …

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Potom to začalo padat na tý Praze 9, že jo. Tam to byla napřed ta Štěpánková a potom ta Fikarová. A tam už to začalo bejt, to jsme si to dávali dohromady, i ten způsob napadení. Ten tam byl jednoznačně podle soudních znalců. Takže jsme si to začali dávat dohromady. No, a já jsem začal stahovat všecky případy napadení žen prostě v Praze.

Jiří STRAKA
Šel jsem tedy znovu do ulic a hledal jsem znovu tu možnost se uspokojit a zbavit se tý tenze.
Jako já jsem nevěděl, koho napadnu, kdy napadnu, jak napadnu, ale prostě šel jsem, musím jít a vlastně vyhledávat tu možnost prostě toho uspokojení.

Radek HROMUŠKO
A ta další teda byla jaká, jakej případ?
Jiří STRAKA
Oni byly dva v jednu noc. To já jsem vlastně, já nevím, po jak dlouhý době to bylo, jsem jel tramvají někam do Hloubětína a uviděl jsem v předním vozu ženu, která vystupuje. Vypadala atraktivně v baloňáku, vlasy blond, vypadala dobře, tak jsem šel za ní. Ale pak jsem jí napadnul a zjistil jsem, že to je starší žena. Takže vlastně jsem ustoupil od toho sexuálně se na ní uspokojit a pokusil jsem se jí, pokusil jsem se ji zabít taky, ale asi jako svědka, aby na mě neřekla, co jsem udělal, a okradl jsem jí. A vlastně jsem nastoupil do tramvaje a jel jsem znovu zpátky tím směrem za jinou ženou.

Radek HROMUŠKO
A to bylo, ona, ona vystoupila z tramvaje a tys šel znovu za ní?
Jiří STRAKA
Já jsem šel za ní a vlastně před barákem, kde asi bydlela, jsem ji napadnul. Vona, začal jsem ji potom, když jsem ji přivedl do bezvědomí, začal jsem ji svlíkat. Ona se probrala k vědomí a řekla nakonec, že bude svolná na jiným místě k pohlavní styku. Já jsem řekl, že ano a když jsme šli na to jiný místo, tak ona začala křičet o pomoc a já jsem ji napadnul zezadu, ale už takovou razancí, že prostě se k vědomí ani neprobrala. A vlastně už nějakým naučeným způsobem, když jsem se sexuálně uspokojil, jsem ji taky zabil, aby nemohla vypovídat.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Dostaňme se k tomu poslednímu případu zabití nebo vraždy. Tam to probíhalo stejně jako v těch předešlých případech? Ty už jsi u toho druhýho případu měl provázek v kapse, měl už jsi k tomu bohužel jakoby nástroj.
Jiří STRAKA
Já vím, že tam byl provázek, ale vůbec si to jako nějak nedokážu vybavit, jestli jsem si ho bral, proč jsem si ho bral, jestli jsem si ho připravoval, to teďko nevím. Jenom ví, že provázek byl. A u toho posledního případu jsem šel prostě, jsem zase celou noc chodil po Praze, ráno jsem se chtěl vrátit už na internát, ale nejel mi vlak, tak jsem se v Dejvicích šel ještě projít, než pojede vlak a vlastně narazil jsem na osamocenou ženu, co šla asi do práce, a napadnul jsem ji přímo na náměstí, úplně jako vypnuto. Najednou zničehonic jsem prostě šel, napadnul jsem ji, odtáhnul jsem ji ke vchodu, kde jsem ani nevěděl, jestli bude otevřenej, nebude otevřenej, náhodou otevřenej byl, zatáhnul jsem ji do sklepa a tam jsem na ní vykonal soulož a taky jsem ji zabil. Ale tam už to bylo úplně jak robot, tam už jsem vůbec nepřemejšlel, protože jako na náměstí, kde chodili lidi do práce, napadnout ženu a jako táhnout ji k nějakýmu vchodu, kde jsem vůbec nevěděl, jestli bude otevřýno nebo jestli z toho vchodu bude někdo vycházet, to prostě už bylo úplně pudový.

Radek HROMUŠKO
Kdy ses dozvěděl pravdu o tom, jak umřela tvoje maminka?
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Tak to, kdy vlastně moje maminka vlastně umřela, jsem se dozvěděl až dejme tomu tejden potom. Napřed prostě furt nic. A jakým způsobem umřela, to jsem se dozvěděl až asi nějakejch deset let po tom.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak jsi to, jaks to vnímal jako dítě?
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Jako dítě jsem todle to prostě nevnímal moc. Jako jednoho dne místo do školky nepřišla máma. Přišla prostě babička a řekla prostě: „Máma prostě dneska nepřijde.“ To jako nic mi to neříkalo, jako že nepřijde máma. Já jsem říkal, tak něco prostě má důležitýho nebo tak. Ale jako že už nikdy nepřijde, to mi řečeno hnedka nebylo.

otec Jiřího Straky: Ten večer jsme byli v divadle, zrovna zůstaly děti doma samy. Nejstarší dcera a oba kluci.
matka Jiřího Straky: Jeden.
otec Jiřího Straky: Jo, jo, tak Jirka, pardon. A přišli jsme domu a dcera nám říká, že tam byli policajti se správcovou v baráku a že tam dělali nějakou domovní prohlídku a že se ráno máme dostavit do Bartolomějský na kriminálku. No, tak jsme už tušili, že se asi něco stalo, jo, no, tak jsme jeli do tý Bartolomějský, no a tam nám řekli, že Jirka zavraždil jednu ženu.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Oni mi ho přivezli a jsme během pěti, deset minut navázali kontakt a prostě on začal povídat. A já jsem vydělával celej svůj krimi život na tom, že jsem detailista. Takže já jsem chtěl detaily a opravdu jsem se tomuhle trošičku věnoval. Ten první výslech, ten byl snad patnácti nebo šestistránkovej, nevím to přesně. Ale hodně dlouhej, hodně dlouhej. A v podstatě dál už potom skoro nebylo co řešit.

matka Jiřího Straky
První šok byl teda pro nás ten, že teda manžela vzali do jedný místnosti, mě vzali do druhé místnosti a teď se začali vyptávat, jo. Měla jsem obavy, že se teda jako Jirkovi něco stalo, protože měl ve středu přijet domů a nedostavil se. A já říkám, jako o co jako jde, a oni nám nic neřekli. Zkrátka se začali vyptávat na Jirku, na takový věci. A já říkám a co jako se mělo stát nebo něco, a oni mi říkali, no, váš syn zabil asi ženu, jo. A já jsem se jim ještě tenkrát vysmála, jo, protože jako říkám: „Náš Jirka? Ten, kterej když jsme v lese zašlápli mravence, na mě volal ´Mamko, pozor, mravenec, ať ho nezašlápneš´? Tomu nevěřím.“ A jako nevěřila jsem tomu do poslední chvíle jako, protože bylo to pro mě zkrátka nepochopitelný.
otec Jiřího Straky: No, pro mě taky.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
On opravdu spolupracoval natolik, že on nám ukázal místa, kam odhazoval věci. Ty rekonstrukce, který proběhly v tý Praze, to bylo za nesmírně až drastickejch bezpečnostních opatření. Já jsem se nebál, že mně uteče, já jsem se bál, že ho někdo zabije.

Jiří STRAKA
Tak začínal jsem na Ruzyni jako na vazbě, pak jsem byl ve Valdicích. Byl jsem na Pankráci, v Horním Slavkově, v Ostrově nad Ohří a končil jsem v Bělušicích. A pak jsem byl vlastně deset let v PL Bohnice a teďkon rok v Opavě.

otec Jiřího Straky
Drželi jsme se furt za ruce a furt jsme brečeli jenom, jo, a děti k sobě jsme vzali, když jsme přijeli domů a …

matka Jiřího Straky
Co já k tomu můžu dodat? Že můžeme děkovat jedině Pánu Bohu, že jsem teda měla ještě nejmladšího kluka, protože ten asi, kdyby nebyl doma, tak tady dneska nesedíme, protože jsme pomejšleli oba dva na vraždu. Dcera v tý době už byla vdaná …
otec Jiřího Straky
Sebevraždu.
matka Jiřího Straky
Jo, a ani mě nenapadlo, že teda mě bude taky dál potřebovat, ale v ten moment jsem si to neuvědomila a opravdu …

Radek HROMUŠKO: Mysleli jste na smrt.
otec Jiřího Straky: Na smrt, ano.
matka Jiřího Straky: Nechtělo se nám žít zkrátka. Vůbec jsme neměli sílu dál žít.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Přemejšlel jsi vůbec nad tím, že bys to ukončil?

Jiří STRAKA
Jako přemejšlel jsem nad tím, že bych to ukončil, ale tím vlivem, jak se ke mně chovali ostatní, tak spíš jsem si přál, aby mě zabili. Jo, protože vlastně byl jsem tlačenej k tomu, abych spáchal sebevraždu, byl jsem tlačenej k tomu, abych to nevydržel, a to mi dalo takovou tu sílu, já vám tu radost neudělám. Prostě vy na to čekáte a já to nechci udělat. Jestli mě chcete zabít, tak mě zabijte vy.

otec Jiřího Straky
Myslel jsem si, že by bylo lepší, kdyby Jirka dostal rozsudek smrti. Nevím, jakej tenkrát byl. Že by to pro něj bylo vysvobození a pro nás taky.

matka Jiřího Straky
No, já mám na to taky podobnej názor, ale já ho vyjádřím asi jinak. Přestože mám svýho syna velice ráda, tak si myslím, že by to bylo bejvalo pro něj i vysvobození, protože tím, čím on prošel za dvacet let, nebyla žádná procházka růžovým sadem. A možná by to bylo dobrý i pro tu veřejnost, že by se s tím líp vyrovnala, že zkrátka by byl odsouzenej smrt za smrt.

Jiří STRAKA
Na rodiče jsem si vzpomněl, že pro ně by to bylo asi taky vysvobození, jo, protože když za mnou jezdili na návštěvy a viděli mě v tý situaci a prostě to, co jsme prožívali a měli o mě strach, tak jsem si říkal, že kdybych umřel, že by to pro ně bylo jednodušší, že by si prostě pobrečeli, zapálili by svíčku a nemohli by s tímhle tím žít každej den a prostě prožívat to tak jako já. Najednou, když si mě vzali bachaři do parády a prostě mlátili mě, tak prostě ten bachař řekl:“Žiješ, ale souložit už nebudeš.“ A nakopal mi přirození tak, prostě že jsem měl bolesti. A vlastně utvrdilo to moje rozhodnutí podrobit se tý kastraci.

Radek HROMUŠKO
Jaký je to, jak je to těžký rozhodnutí pro mladýho kluka podepsat kastraci? Ty jsi věděl, že tě nepustí nikdy, když …

Jiří STRAKA
Tak pro mě to asi bylo jednodušší tím, protože jsem věděl, že bez kastrace se nedostanu ven ani omylem. Takže jsem věděl, že prostě tý kastraci neuteču.
Takže 29. 12. mi zemřel kamarád v kriminále, 24. 6. mi rozkopali přirození, 14. 7. 87 mě málem oběsili a 19. 1. mě vykastrovali. Jsou to takový data, který ovlivnily můj život.

Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Zajímalo mě, co to bylo za člověka, kdo to byl. Zajímalo mě spousta věcí prostě. Zajímalo mě, proč jí to udělal, jestli to byla náhoda nebo prostě si ji vyhlídl nějak. Pátral jsem dá se říct všude možně, no. Pak mě to pustilo. Jeden čas prostě jsem měl velkej vztek a tomu člověkovi jsem nepřál prostě žít, že nezaslouží si to.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Představ si, že teď tady místo nás sedí ty čtyři ženy, který tvůj útok nepřežily. Co bys jim řekl?
Jiří STRAKA
Nevím, co bych řekl. Nevím, co bych řekl těm ženám, protože, já nevím, asi jediný, co mě k tomu napadá, že strašně rád bych dal svůj život za jejich, protože ony se neprovinily a mohly by žít normální život, hodnotný život, třeba měly děti a mohly by bejt dobrý mámy. Já jsem tohle zmařil a vlastně můj život posledních dvacet let, a nevím, jak to bude v budoucnu, svým způsobem neměl cenu. Prostě nebyl hodnotnej. Je to zmařenej život, který možná už nikdy pořádnej nebude, já nevím. A prostě ony měly tu šanci ho zužitkovat. Já nevím, jestli to dokážu. Rád bych ho vyměnil.

Jiří MARKOVIČ: Já mu nevěřím.
Radek HROMUŠKO: Dobře, a když se podíváš dneska na to propuštění, co si o něm myslíš?
Jiří MARKOVIČ: Já k tomu jeho propuštění, prostě si myslím, že se snad někdo zbláznil. Já to nepovažuju za rozumné řešení ani ve srandě, protože tenhle ten člověk byl odsouzenej. Takhle on měl dostat v podstatě, kdyby byl starší, tak dostal špagát. To, že nebyl starší, to ho z toho nijak nevyviňuje.

Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Jakmile jsem prostě zjistil, že má bejt propuštěnej, tak to jsem, prostě vztek, velkej vztek. Neměl by bejt propuštěnej volně na svobodu. Spousta kamarádů a známejch prostě, který vědí, co vlastně se stalo, tak mi říkali jako, že je to strašný a že todle to prostě si nezasloužím.

Setkání Jiřího Straky se synem jedné ze svých obětí:


Radek HROMUŠKO: Já vás seznámím.
Zdeněk MICHALČÍK: Není třeba. Nepotřebuju se seznamovat.
Radek HROMUŠKO: No, tak asi bych řekl, že teď je to na tobě, Jirko.
Jiří STRAKA: Já bych ti chtěl strašně říct, jestli nevadí, že ti tykám, že mi je hrozně líto, že jsem ti zničil život a prostě že se stalo to, co se stalo. A kdyby to šlo nějak vrátit, strašně rád bych to udělal, ale bohužel zrovna tak jako ty s tím musíš žít, tak já s tím žiju taky a ani pro mě to není jednoduchý teďkon po tý době. A já nevím, co ti říct. Chtěl bych ti toho říct strašně moc. Třeba jako, že jsem nechtěl, aby se to stalo, nebylo to nic úmyslnýho. Ale tady jsou slova asi zbytečný.
Zdeněk MICHALČÍK: Jak s tímhle můžeš žít? To nejde.
Jiří STRAKA: Jako nemysli si, hodněkrát jsem přemejšlel nad sebevraždou nebo něco takovýho, ale prostě když jsem přežil, tak prostě i já mám touhu po životě nebo něco a není jednoduchý s tím žít. Jako já žiju s výčitkama, prostě žiju, taky mám nějaký svědomí a …
Radek HROMUŠKO: Můžeš třeba vysvětlit, jak se to, proč se to stalo?
Jiří STRAKA: Proč se to stalo? Tak narodil jsem se se sexuální poruchou, no, a prostě tu jsem nezvládl a prostě ona nade mnou zvítězila. Jako nebylo to něco, co bych chtěl dělat schválně nebo něco. Prostě ovládla mě sexualita a já jsem, byl jsem mladej, nezvládnul jsem to a nevěděl jsem, co s tím. A prostě stalo se to, co se stalo. A kdybych, kdybych byl starší nebo kdybych možná něco věděl nebo kdybych věděl, jak se tomu bránit, že se to možná stát nemuselo. Já nevím.
Zdeněk MICHALČÍK: Kdyby jsi vyhledal třeba nějakou pomoc nebo něco, když jsi věděl, že prostě něco není s tebou v pořádku.
Jiří STRAKA: Když tam je problém, že já jsem strašně dlouho nevěděl, že něco není v pořádku. A když jsem pak věděl, že už něco není v pořádku, tak to nešlo zastavit. To už bylo pozdě.
Zdeněk MICHALČÍK: Ani u prvního napadení třeba? Druhý? Třetí? Čtvrtý?
Jiří STRAKA: To šlo strašně rychle. A jako asi bych mohl nebo měl bych vyhledat pomoc, ale v tu chvíli jsem nad tím nepřemejšlel. Prostě jsem byl posedlej tou sexualitou a vůbec mi nefungoval mozek. Mně bylo taky šestnáct let. Já jsem si s tím také nevěděl rady, že jo. Nebyl jsem dospělej, abych si uvědomil nějaký věci. Jako strašně problémy, že v tu dobu mi nedocházely ani následky. Prostě já jsem v tu dobu nad tím ani nepřemejšlel. Já jsem jednal pudově jako robot. Jako já nevím.
Zdeněk MICHALČÍK: Co kdyby ti někdo zabil mámu? Jak myslíš, že by si se choval?
Jiří STRAKA: Chtěl bych se pomstít, chtěl bych mu to vrátit. Určitě proto, že to je máma.
Zdeněk MICHALČÍK: Přesně nad tímhle přemejšlým já.
Jiří STRAKA: Musel bych ho nenávidět prostě a chtěl bych mu to vrátit.
Zdeněk MICHALČÍK: Upřímně, nezasloužíš si žít prostě, vůbec a vůbec vyjít zpátky mezi lidi. To je nemyslitelný.
Jiří STRAKA: Asi máš pravdu, z tvýho, ze svýho pohledu máš určitě pravdu. Jako mně kdyby něco takovýho udělal mámě, tak bych taky nechtěl, aby byl venku, prostě aby žil nebo něco.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jakej je rozdíl mezi Strakou tehdy a Strakou teď?
Jiří STRAKA: Taky asi ten zásadní, že prostě dneska vím, že bych něco podobnýho už nikdy neudělal. A zestárnul jsem, zrozuměl jsem, prostě oproti dřívějšku dneska mám ty výčitky, prostě uvědomuju si, co jsem udělal, protože jsem nezničil život jenom tobě. Zničil jsem život mnoha ostatním, mnoha lidem. A žiju s tím. A ono žít s tím není, je možná pro mě složitější než umřít. Jako kdyby měl oběsil, možná by spravedlnost dostala, jako by bylo učiněno zadost. A žít s tím taky není snadný. A prostě den za dnem si to uvědomovat a dostávat od společnosti prostě, dostávat najevo, co si o mě myslí a co pro ní jsem, že jsem jenom odpad, který nemá právo žít.

Zdeněk MICHALČÍK: Co jsi plánoval, když prostě opouštíš prostě ten ústav, co jsi plánoval, že budeš dělat?
Jiří STRAKA: Já jsem neplánoval nic. Já jsem se chtěl prostě jenom dostat ven, protože jsem nechtěl zemřít za mřížema. A teprve teďkon začínám snad nějak plánovat, chtěl bych se zařadit, chtěl bych prostě dokázat, že nejsem jenom ten špatnej. I když to, co se stalo, nikdy nemůžu odčinit, prostě nemůžu to vrátit. A chtěl bych ukázat prostě, že ve mně je i něco dobrýho, že prostě jsem někde jinde.
Zdeněk MICHALČÍK: Myslíš, že ti uvěřej lidi, že je v tobě něco dobrýho?
Jiří STRAKA: Asi ne, asi mi neuvěřej, asi to budu muset dokázat. Ale tady jde zase o to, jestli dostanu šanci, třeba tu šanci nedostanu, že jo. Jsem sice venku, ale …
Zdeněk MICHALČÍK: Já myslím, že určitě ne.
Jiří STRAKA: Tu šanci dostat nemusím, že jo, na to začlenění do společnosti.
Radek HROMUŠKO: Uvědomuješ si, kolik bolesti si musel Zdeněk prožít?
Jiří STRAKA: Asi v plném rozsahu ne. Nedokážu si to asi představit. Já jsem teda svým rodičům zničil taky život a prostě on se to, bratr se stará a todle, ale oproti tomu, co jsi prožil ty, je to asi nic.
Zdeněk MICHALČÍK: Aspoň něco. Ale prostě to nejde. Co třeba ty drogy? Jak jsi se dostal k těm drogám vůbec?
Jiří STRAKA: Jako každej, chodil jsem na vycházky prostě a experimentoval jsem, utíkal jsem před svědomím, utíkal jsem sám před sebou. Chtěl jsem aspoň na chvíli zapomenout na to, kdo jsem, co jsem, co jsem spáchal. Chtěl jsem utýct před realitou.
Zdeněk MICHALČÍK: Myslíš, že to vydržíš bez drog? Třeba se k tomu vrátíš. Zase třeba někoho napadneš. Myslíš, že je správný, aby si lítal prostě venku volně?
Jiří STRAKA: Nevím, jestli je to správný, to nemůžu posoudit. Já prostě vím, že jednou jsem byl k něčemu odsouzenej, trest jsem si odseděl, léčbu jsem si odpykal a zákony a paragrafy jsme si nevymyslel. Já nevím, já si nevymyslel to, že mi bylo šestnáct let a že mě nemohli zabít.
Radek HROMUŠKO: Chtěli byste oba dva vrátit čas?
Jiří STRAKA: Já určitě.
Zdeněk MICHALČÍK: Já taky.
Jiří STRAKA: Ne kvůli sobě, kvůli tobě bych chtěl vrátit čas.
Zdeněk MICHALČÍK: To je spousta dalších prostě, mohlo to vypadat úplně jinak.
Jiří STRAKA: Netoč to, prosím tě.

Setkání Jiřího Straky s bývalým vyšetřovatelem Jiřím Markovičem:

Jiří STRAKA: Dobrý den.
Jiří MARKOVIČ: Dobrý den. Se vidíme po dlouhé době.
Jiří STRAKA: Asi po deseti letech.
Jiří MARKOVIČ: No, já si myslím. To bylo, naposledy jsem tě viděl, když …
Jiří STRAKA: V 96., když jste přišel …
Jiří MARKOVIČ: Když si mě pozval na svatbu, jo. Lžu, nebo nelžu?
Jiří STRAKA: Já si nepamatuji, že bych vás zval na svatbu.
Jiří MARKOVIČ: Byli jsme tam s Pepíkem Douchovým.
Jiří STRAKA: Na svatbě?
Jiří MARKOVIČ: V Bohnicích, v Bohnicích. Můžeš někomu, někomu zaručit, člověku, že nikdy už neulítneš třeba jenom na drogách a nebo někde?
Jiří STRAKA: Po sexuální stránce?
Jiří MARKOVIČ: Já se tě ptám. Po sexuální stránce, tam já nevidím problém, protože tam si nemyslím ani, že by ti to dělalo nějaký problémy. Ale vůbec …
Jiří STRAKA: Že bych se zfetoval a vraždil jen tak?
Jiří MARKOVIČ: Že bys, že by ses zfetoval. Můžeš říct, že to nikdy neuděláš a že bys nikoho nikdy už nezabil?
Jiří STRAKA: Můžu říct, že bych nikoho nezabil. Nemůžu říct, že bych se nikdy nezfetoval, to nemůžu stoprocentně říct. Tam není stoprocentní jistota, ale vím, že bych stoprocentně nezabil.
Jiří MARKOVIČ: Todle můžeš říct úplně stoprocentně?

Milan VILČ, ošetřující lékař Jiřího Straky, psychiatr
No, tak já nejsem jasnovidec. Nemohu zodpovídat do všech, ve všech souvislostech za lidské jednání. To nedovede myslím nikdo. Pan Straka je dostatečně poučen o rizikových faktorech, které by mohly znovu nějak nabudit ty skutečnosti, které, které tvoří podstatu té deviace, ano. Čili on ví, čemu se musí vyhýbat, jakým okolnostem. To nebudu dopodrobna rozvádět. On ví dobře, které eventuelní medikamenty nesmí brát, aby nedošlo k přílišnému oživení sexuální reaktivity.

Jiří MARKOVIČ: Podle mýho názoru tě měli nechat v tom blázinci do vyhasnutí pohlavních pudů. To znamená, do takovejch, já nevím, jak vyhasínají ty pohlavní pudy, ale do těch pětašedesáti …
Jiří STRAKA: Co to je, co to je vyhasnutí sexuálních pudů?
Jiří MARKOVIČ: Do těch sedmdesáti. To znamená, dokud se ti to postaví, tak bys neměl bejt na svobodě.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Je ohrožením pro ženy ve svým okolí?

Milan VILČ, ošetřující lékař Jiřího Straky, psychiatr
Jako myslíte přijatelné riziko?

Radek HROMUŠKO, redaktor
Co je to přijatelné riziko?

Milan VILČ
No, právě. Ne, já tvrdím to, že po té medicínské stránce bylo skutečně uděláno všechno, co v současné době medicína dovede, aby ta jeho společenská nebezpečnost daná poruchou byla eliminována, to tvrdím.

Jiří MARKOVIČ: Já mám strach z toho, že prostě jednou se ti stane, že jakákoliv situace, že prostě do sebe něco hodíš a potom nebudeš vědět přesně, co uděláš. Proto se bojím o …
Jiří STRAKA: Já si myslím, že se to nestane.
Jiří MARKOVIČ: Já bych byl obrovsky rád, obrovsky rád. Těšilo by mě to nesmírně, a to nelžu.
Jiří STRAKA: Řeknu to upřímně, kdybych si nebyl jistej sám za sebe, nešel bych ven. Nešel jsem ven proto, abych se vrátil někam, kde jsem dvacet let byl a kvůli tomu jsem ven nešel.
Jiří MARKOVIČ: Jirko, teď už by to bylo doživotí. To je naprosto jasný.

matka Jiřího Straky
Já vám můžu říct, že já s touhle tou vinou budu žít do smrti. Já se tý viny do smrti nezbavím.
Radek HROMUŠKO: Ani tý jeho?
matka Jiřího Straky:Tý jeho viny, protože já jako jsem nic neudělala, já jako se snažím žít normálně, jako každej druhej člověk, slušně, ale já si beru vinu za to, že jsem to dítě přivedla na svět, protože jako kdyby my jsme ho nezplodili a já ho nepřivedla na svět, tak se to nestalo. Z tohodle důvodu já se cejtím provinilá. A s toudle vinou budu žít do smrti.

Jiří STRAKA: Přesto mi nevěříte.
Jiří MARKOVIČ:  Když mě přesvědčíš během deseti let, já se obrovsky rád s tebou potkám třeba každý tři roky a ty mně řekneš, já jsem nic neudělal. A já z toho budu mít obrovskou radost. To myslím vážně, jo.
Jiří STRAKA: Ale přesto jednu šanci byste mi dal.
Jiří MARKOVIČ: Dal, ano, ano.

Jiří STRAKA
Moje představa je nějaký baráček někde na vesnici, takový vlastní království si udělat. Možná trochu izolovanej od civilizace, protože jsem docela unavený vším tím děním. A prostě někde takový vlastní království, klid, pohoda, prostě já a samozřejmě někdo, no, ne sám se sebou.

Návštěva u Miroslava Kopřivy, starosty obce Velké Losiny

Dobrý den.
Jiří STRAKA: Dobrý den, já jsem Straka.
Miroslav KOPŘIVA: Dobrý den, pojďte dál, pane Strako.
Jiří STRAKA: Děkuju.
Miroslav KOPŘIVA: Posaďte se u nás.
Jiří STRAKA: Děkuju.
Miroslav KOPŘIVA: Takže my se vidíme poprvé, že?
Jiří STRAKA: Ano.
Miroslav KOPŘIVA: Tak čeká vás teďka nová budoucnost, předpokládáme. Jste u rodičů, bydlíte pohromadě. Rodiče se na vás těšili určitým způsobem.
Jiří STRAKA: Já vím.
Miroslav KOPŘIVA: Takže předpokládáme, že všechno se bude odehrávat podle vzájemných představ potom dál. Obec vyjde vstříc tak, aby vaši, tatínek a maminka řekněme cítili, že jsou tady občany, že jsme na ně zvyklí.
Jiří STRAKA: Já jsem chtěl zároveň taky poděkovat za to, co vyšlo vlastně v obecních listech, za ten článek, který nás podpořil a vlastně jsem hrozně rád, že stojíte za rodičema, že jim pomáháte zvládat tuto situaci a že jste teda vlastně dali i šanci i mně. Takže bych chtěl moc poděkovat.
Miroslav KOPŘIVA: Prosím.

Radek HROMUŠKO: Hele, to je bazén.
Jiří STRAKA: No, tady se koupou asi děti.
Radek HROMUŠKO: To je asi led, člověče.
Jiří STRAKA:  To by mělo udržet.
Radek HROMUŠKO:  Nechoď tam, to se proboří.
Jiří STRAKA: Jo, já to zkusím. To vydrží, ne. Počkej, já to zkusím. A jo, drží. Hele, ale sem za mnou radši nechoď.
Radek HROMUŠKO: Ale to je stejně jako ve tvým životě, teď seš na tenkým ledě.

Jiří STRAKA
Tak nenávidím se za to, že jsem Jiří Straka a údajně spartakiádní vrah. Za to se nenávidím. Chtěl bych bejt někdo úplně jinej.

STUDIO:
Marek WOLLNER, moderátor
Ke kauze ještě dovětek. Zdeněk Michalčík, kterého jste viděli v reportáži, žije od čtyř let bez matky. Od deseti, kdy se dozvěděl, že ji zabil Jiří Straka, trpěl poruchami spánku. Budily ho myšlenky na pomstu. Po setkání s vrahem své matky se ale stalo něco, co nečekal. Zní to jak z laciného filmu, ale je to pravda. Zdeněk se poprvé po letech vyspal bez svých nočních můr a probudil se s pocitem, že Jiřího Straku už zabít nechce. A to je pro dnešek všechno. Loučím se s vámi a za týden opět na shledanou.