Archiv rubriky: Vzpomínky

Vteřiny, které mi změnily život

Vteřiny, které mi změnily život

Už je to hodně let. Vzpomínky na hrdiny mi občas prolétnou hlavou. Andrejka má dítě o Tonym Švábovi nemám informace a velmi nemocný Jarda mi ještě neodepsal. Budu čekat…

Proč jsem vlastně točil tak silnou a emotivní reportáž? Chtěl jsem pro ty své hrdiny něco udělat. V průběhu reportáže jsem vyzvídal jejich přání a ty jsem začal složitě plnit. Ani jeden z hrdinů nevěděl, co je čeká.

To uvidíte v reportáži.

Chtěl bych po těch letech poděkovat svým hrdinům, tedy Tonymu, Andree, Jardovi, ale chci poděkovat i svému štábu, tedy Ivanovi Barešovi, Milanovi Hodkovi. A samozřejmě terapeutkám Štěpánce, Olince, Pavlovi a řadě dalších.

Mám krásné vzpomínky na natáčení. Po natáčení jsem pustil Jardovi nejen reportáž, ale i jiné úseky, zejména ty ve kterých mi nadává a posílá mně někam…

Jarda se tehdy usmál a tiše pronesl: „Víš já do toho natáčení jít nechtěl, ale pak jsi přijel a bylo vymalováno. Štval jsi mě, ale jinak jsem byl pořád mezi lidmi a bylo mi fajn,“ chtěl ještě pustit nějaké záběry a Jarda mi chytil ruku a prohodil „Já měl vymyšleno jak to ukočim. Měl jsem pět způsobů, ale…“

Zmlknul a já měl orosené oči.

„Jardo, to je přece blbost.“

„Teď to vím a díky tobě.

Dal jsem mu panáka a pak jsme se objali. A já najednou věděl, že nejlepší reportáž je ta, která se nemusí vysílat, protože už jen natáčení hrdinům mění životy.

A na ty změny jsem byl celou kariéru opatrný.

Zde máte kompletní reportáž z On line vysílání České televize.

Vteřiny, které mi změnily život.

PMD, Příběhy mrtvého domu – I

Sedím sám v tichém pokoji, kde se plouží stíny po stěnách a tlumený zvuk hrající televize vytváří stísněnou atmosféru. Do skleničky na stole vplul poslední panák zteplalé vodky a chvějící se prsty vynesly skleničku k ústům. Nemám kocovinu a ani nejsem opilý. Jen tiše usrkávám „uklidňovač“ obnažených nervů.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


To je úzkost.

Bolest proniká až do mozku.

Alkohol jen příjemně uklidňuje, neopíjí, ale proniká vrstvou myšlenek, které pomalu zametá. Televize už asi po sedmé opakuje infantilní seriál a noc jen pomalu ukrajuje čas plynoucí mezi prsty. Otázky se noří do tmy a odpovědi nepřichází. Zmuchlaná deka dává jen tušit obrysy těla schoulené do embrionálního tvaru.

Bezpečí!

To je to slovo, které probíhá hlavou, když doušky vodky zalévají chvějící se jazyk.

Zabil jsem ji nebo ne?

Chaos v mozku je nepopsatelný. Zabiji sebe nebo uteču do daleka od všeho a od všech. Další hlt vodky už neuklidňuje, jen vyvolává únavu. Hlava pomalu klesá na polštář a na stěnách pomalu tancují stíny projíždějícího auta.

Zastavit čas. Tolik by se to hodilo, prostě jen na chvilku zastavit čas, tak, aby se nic nedělo. Líná tma dostává od hrající televize rány plné barev.

Alespoň nejsem sám.

Asociál hledající smysl své existence. Těžká otázka pro tak pozdní hodinu a unavenou hlavu. Znavená ruka pokládá skleničku na stolek a pomalu hledá poloprázdnou krabičku cigaret a vybírá mezi zapalovači ještě ten poslední fungující.

Blesky od škrtajícího zapálení cigarety rozříznou tmu a šedavý kouř se pomelu válí ve tmě pokoje. Jako moje myšlenky, také jsou šedivé.

Celý svět je šedivý!

V lahvi zbývá poslední panák a ten nemá smysl nalévat do sklenice. Hrdlo láhve stoupá k lačným ústům a v hlavě tančí myšlenky na otevření další flašky. Dva loky protečou hrdlem a na stolku zabliká a zavrní telefon.

Nemám chuť ho zvednout, ale blikání agresivně ruší tmu a klid nočního pokoje. Zvedám telefon ze stolu a je to pro mne neznámé číslo. Když piju, tak nezvedám telefony. Pokaždé se něco stane a já reaguji špatně.

Ne, dnes telefon nezvednu.

Nemám na to náladu.

Konečně přestává zvonit a já jen tiše típám nedopalek cigarety.

Konečně je klid.

Zvedám se pomalu z postele a dlaněmi si promnu unavený obličej. Kolik je hodin? Tři, možná čtyři ráno.

Zvedá se mi žaludek a vhání mi do úst kyselou pachuť zvratků. Tohle v sobě neudržím. Unaveně se zvedám z postele a s plnými ústy kličkuji mezi pohozenými botami. Skoro zakopávám o kalhoty a krátkou chodbou se vrávoravě blížím k záchodové míse.

Ani si nerozsvěcuji a sedám si vedle záchodu a plivu zvratky do prostoru.

Vlastně ani nevím jestli zvracím na zem nebo do mísy. Je to vlastně jedno. Podrázděný žaludek žene šťávy do úst a na bradě mi zůstávají zbytky zvratků. Čelo mám orosené chladivým potem a cítím jak jsem vyčerpaný.

Hlavou mi probíhají nesourodé obrazy věcí dávno minulých, ale i čerstvých zážitků. Fronta před pokladnou, něžný polibek lačnících úst, tmavé vlasy tekoucí po bílém polštáři, křik i samota. Prudká hádka překrytá tichem a odpoledním sluncem.

Svírám její hrdlo?

Nevím, cítím jen strach z neznámého.

Vzpomínky jsou jen jako útržky z dávno zapomenutého kalendáře. Nechce se mi už ležet vedle záchodové mísy. Nejistě se zvedám a pomalu se ploužím tmavým bytem do pokoje. V lednici si beru další láhev vodky. Vlastně na ni nemám chuť, ale chci zklidnit rozbouřený žaludek a pulsující nervy v celém těle.

Sedám si na postel a rychlým pohybem si podávám prázdnou sklenici. Když je plná cítím uvolnění a hasím šílenou pachuť zvratků a´dalším douškem alkoholu. Mám strach z těch nesourodých obrazů. Něco se stalo, něco mne děsí a já hledám v narušené paměti útržky reality. Tentokrát mi vodka rychle stoupá do hlavy, ale já poslouchám hlasy z televize.

„Víš co je nejhorší pro chlapa?“, zahlásí jakýsi bodrý bavič z televize.

Trapné ticho dává tušit, že to nikdo z diváků neví.„No přece dostat kapavku na Medarda.“, hurónský smích zazní z reproduktorů a diváci se skvěle baví.

Já ne!

Hledám v paměti útržky vzpomínek. Opravdu jsem držel její hrdlo a snažil se jí uškrtit nebo jsem byl doma sám a v hlavě mi probíhá filmová scéna včerejšího večera. Vodka chladí a zklidňuje. Pomalu si lehám do postele a balím se do deky.

Obepíná mne a chrání. Najednou mám strach z toho co se večer stalo, ale nevzpomínám si, že bych porušil pravidlo samoty. Pravidlo, vlastně zásada!

Piju sám, jenže vzpomínka na její vůni mi motá hlavu. Zavírám oči a snažím se usnout. Ne, nejde to. Celý se klepu a proto si sedám a nalévám další vodku. Lačně ji upíjím. Ruce mi mnou unavený obličej. Na stole zase svítí telefon.

Beru jej do ruky a chvějícími se prsty hledám v kontaktech někoho, komu bych zavolal.

Nic… Nikdo tu není. Ve tři ráno nemohu volat a hlavně, když piju – nevolám. Vypínám televizi a sedím na posteli v naprosté tmě.

Další cigareta mne snad uklidní.

Včera mi volala Klára.

Vím to jistě!

Jasná vzpomínka na odpolední telefon. Už si nepamatuji jestli jsem za ní šel. Jestli jsem ji viděl.

Pravidlo samoty.

Klára mi ale chybí. Hledám ji v knihovně vzpomínek.

Těch příjemných vzpomínek. Není jich moc, ale jsou.

Jenže já se cítím jako bastard.

Jako nula.

Proč by o mě Klára ještě stála, když o sebe nestojím já.

Nalévám si dalšího panáka.

Křičela, ano to je jasné. Křičela na mne nebo křičela kvůli mně. Nevím. Myšlenky jsou jen bordelem v hlavě. Lehám si do studené postele, cítím, jak podrážděný žaludek protestuje proti změně polohy. Lehám si a myslím na Kláru.

Chci s ní usínat.

Zase vidím obrazy.

Pramínky vlasů tekoucí po bílém polštáři. Nejsem zbytečný. Ona patří ke mně. Patří nebo patřila. Sám nevím, jen cítím vůni její nahé kůže.

Byla se mnou nebo to je další vodková imaginace.

Usínám. Ticho mne sevřelo do náruče a já letím prostorem. Ztrácím se a doufám, že mne obejme noc a já se ztratím v zoufalých myšlenkách na včerejšek.

Pokračování … bude.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy

Spartakiádní vrah 2005 – scénář reportáže


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Být reportérem není zaměstnání nebo samostatně výdělečná činnost. Je to zvláštní stav, kdy prožíváte s lidmi jejich těžké chvíle a snažíte se téma uchopit, pochopit a pak předložit veřejnosti jako hýbající se obrázky, které vypovídají nejen o příběhu, ale i o vás.

Vlastně jsou dva druhy reportérů zabývajících se publicistikou. První vám vypráví a komentují jevy, které „vypátrali“. Komentují a to mi vždy vadilo. Nejlepší reportáže jsou ty, kde není slyšet komentář autora, ale příběh se před vámi odvíjí sám. A to je ten druhý případ.

Reportér – insider.

Případ „Jiří Straka“, tedy spartakiádní vrah mne velmi ovlivnil. Tedy, setkal jsem se s případem „spartakiádního vraha“ už v roce 1985. Bylo mi 17 a cvičil jsem sestavu za učňovskou mládež. Ubytování jsme měli v Čakovicích a tak, aniž bych znal podrobnosti jsem se pohyboval v místech, kde Straka řádil.

V České televizi jsem byl krátce, ale za prosinec 2004 jsem odvysílal čtyři těžké reportáže. Honorář byl jaký byl a dramaturg se pokaždé tvářil spiklenecky. Věděl jsem, že mne bude využívat na „těžké příběhy“. Měl jsem svůj styl a cítil jsem pokoru před každým příběhem.

Jednou před Silvestrem si mne Zdeněk pozval na pohovor.

„Pouští Straku, pojedeš za ním.“ Věděl jsem to, a věděl jsem, že se s nikým nebaví. Novináři sedávali před bytem jeho rodičů ve Velkých Losinách a lovili jakoukoli fotografii sériového vraha.

Zdeňkovi jsem jen přikývl a 5.ledna 2005 jsem se vydal do Velkých Losin.

Česká televize mi poskytla vůz, který měl na dveřích reklamu na probíhající akce „Největší Čech“ čemuž se později smál celý štáb.

Rekognoskoval jsem tehdy terén kolem domu, kde Jiří (promiňte, že mu říkám jménem a nepoužívám zažité „sparkakiádní“ nebo „sériový“ atd. vrah) bydlel. Na balkón občas vyšel otec Jiřího a v křoví sedávali novináři z různých médií. Nechtěl jsem se schovávat. Proto jsem jedno dopoledne zazvonil a představil se.

„Ne, nechceme s nikým mluvit a Jirka už vůbec ne. Odejděte!“

Odmítnutí jsem unesl. Chápal jsem to. Rodiče vraha s ním v bytě se nechtěli vracet do minulosti. Minulost je vždycky tíživá a zvlášť pro jeho rodiče. Opravdu slušní lidé si žili klidným životem až do jeho propuštění.

V recepci hotelu se na mne usmívali a já jim úsměvy vracel. Sedával jsem v restauraci a přemýšlel jak to udělat.

Dovolil jsem své teď už bývalé ženě Andree aby za mnou přijela. Bylo jasné, že ve Velkých Losinách nebudu jeden den. Procházeli jsme se bývalým lázeňským parkem, který tehdy vlastnila Kellnerova PPF.

Všude bylo pusto a prázdno.

Co mne na Velkých Losinách zaujalo byla výrobna papíru. Dokonce jsem si tam jeden arch koupil a snil, že napíšu knihu. Při pátrání jsem dokonce zajel do nedalekého penzionu pro pány (ženu jsem nechal v autě) a pátral po kontaktech Jiřího. Tam jsem dostal radu a přišel na to, jak to udělám. Jak prolomím ledy a dostanu se do Jiřího bytu k rozmluvě s jeho rodiči.

Jiří pravidelně vyjížděl na ambulantní kontrolu do Opavy. Věděl jsem kdy je pryč i kdy je doma. Nechodil jsem před dům a nezevloval jsem pod okny.

V klidu jsem čekal na příležitost. Nechtěl jsem nikoho využít nebo zneužít a v hlavě už jsem věděl, jak reportáž natočím.

Dante a jeho Božská komedie. Pořád mi to rezovalo v podvědomí.

V novinách vypovídali odborníci a většina byla pro rituální popravu sériového vraha. Vlastně nikdo jasně neřekl, že Straka splnil to, co mu soud vyřkl jako ortel. Tedy 10 let vězení pro mladistvého vraha (maximální trest) a další ústavní ochrannou léčbu. I tu Jiří splnil a tak soud rozhodl o propuštění z ústavní léčby a rozhodl o ambulantní léčbě vykastrovaného vraha, který musel brát další léky na potlačení sexuálního „apetitu“.

Andrea, moje žena, nechápala na co myslím. Nebylo mi dobře. Začínaly mé problémy se zažíváním a často jsem zvracel. V Losinách na radu slečny z recepce jsem zažil očistnou kúru a zvracel ještě víc a víc.

Najednou přišel klid a já se prošel opět na dohled kolem domu, kde Jiří bydlel a vydal se za starostou obce. Byl příjemný a vlastně mne rád viděl. Fenomén Straka se ho také dotýkal. Bylo zřejmé, že by byl nejraději, kdyby Straka z obce zmizel. Jenže kam, napadalo mne.

Rozloučil jsem se s ním přátelsky a on mi popřál hodně úspěchů. Už jsem věděl, že s manžely Strakovými mluvit budu a že ten rozhovor bude více než intenzivní.

Přišel den D…

Pokračování Spartakiádní vrah… 2 díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Vyprávění o Americe 3. díl

Tady jsou předešlá: Vyprávění o Americe 1 a Vyprávění o Americe 2


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Bylo to jako ze špatného snu. Cesta do Prahy trvala nekonečně dlouho.

Lenka byla na příjmu, ale plakala a to jsem se snažil zastavit. Bylo mi jasné, že operace není samospasitelná. Bude záležet na jejím organismu jestli změny v oce přijme.

Doktor Ernest se tvářil velmi vážně. Procházel jsem se s ním po chodbě a on vyprávěl. Pochopil jsem, že operace byla experiment, který vejde do učebnic. Lenka je mladá a v 25 letech je možné, že organismus opravdu zátěž operací zvládne. Ale bylo to 30 ku 70.

Podal jsem mu ruku a šel za svou ženou. Věděl jsem, že musím být tvrdý, že jedině nekompromisní přístup nám dá naději.

Ale řekněte mladé ženě, že přijde o oko, že skleněné oko je jistota a všechno ostatní je sen, jen pouhé přání. Položila se mi do klína a tiše vzlykala. Nesměla plakat. To by pak to sklo byla jistota. Držel jsem jí a čas běžel. Seděli jsme opravdu dlouho a venku se rozhostila tma.

Lenku jsem odevzdal zlomenou sestřičkám a sám se zadním vchodem vyplazil z budovy a sedl si do auta. Seděl jsem dlouho a přemýšlel. Nebyl jsem připravený na žádnou ztrátu. Vůbec mi nevadilo, že Lenka bude mít skleněné oko, ale cítil jsem její bolest.

Myslel jsem na ni a cítil tu bezmoc. Čekat na to co udělá organismus. Lékař mi řekl, že týden bude v nemocnici a já věděl, že každý den po práci pojedu do Prahy a oba budeme čekat. Myslel jsem i na děti. Nevěděl jsem jestli se něco změní a jak se to změní. V každém případě život před úrazem byla sladká iluze a teď přichází doba PO…

Lenku jsem miloval i když náš vztah nebyl ten můj vysněný, ale byl hezký. HEZKÝ, dnes to zní tak iluzorně. K jako kompromis a možná to kompromis byl. Rezonoval ve mně dopis od Zuzany i moje myšlenky na děti. Absolutně jsem v sobě potlačoval negativní myšlenky. Věřil jsem, že se vše upraví a přesto jsem v pochybnostech přijížděl v noci na chatu kde tchyně Lenka hlídala děti.

Cestou jsem myslel i na svět před „Lenkou“. Vše bylo vzdálené. Kdesi hluboko jsem měl uložené povídky i básně na které jsem lovil přízeň žen. Usmál jsem se při té vzpomínce.

Vlastně první obnažené ňadro jsem viděl, když se jedna slečna seznámila s jednou mou básní a chtěla podpis. Tehdy mi pot řinul po zádech a ona se smála.

Byl jsem už tehdy „divný“ patron, ale parta kolem vydržela všechny mé nálady a já psal a tvořil. Poslední obětí mého „umu“ byla právě Lenka. Podlehla mému zvláštnímu kouzlu v jedné letní restauraci u rybníka. Cítil jsem, že mi změní život a nechal jsem se unášet. Byl jsem tehdy už dlouho sám a práce v armádě mi moc šancí na seznámení se ženou nedávala.

Bylo po „revoluci“ a já byl mladý a rozhodnutý. Buď pojedu do války v Perském zálivu nebo to v armádě skončím. Lenka urychlila moje rozhodnutí. Bez ní bych se asi válel někde v písku a v duchu skládal existencionální pojednání na téma Bůh a my.

Bohužel nebo spíš bohudík jsem podal žádost o ukončení služebního poměru. Skončilo tak prop mne cosi neuvěřitelného. Podivný týpek v uniformě.

Za komunistů jsem s tím nic dělat nemohl. Strana mi dala na výběr – soud, pak vězení nebo služba. Vybral jsem to druhé protože to první byl konec. A bylo nás takových víc. 89 rok nám přinesl naději. Jenže svět venku na zkrachovalé důstojníky připraven nebyl.

Přijel jsem před chatu a okna obyvacího pokoje ještě svítila.

Vešel jsem do uplakané místnosti. Na starém divanu ležela dcera přikrytá dekou a plakala. Spíš si pobrukovala pod nos, ale měla tvářičku uplakanou. Byl jí necelý rok, ale už znala ženské nástroje. Objala mne a zhroutila se mi do náruče. Najednou jsem cítil její vzlyky a slzy na kůži.

Tchyně pokrčila rameny a prý malá pláče už od večera a stěžuje si na bříško. Neváhal jsem ani chvilku a položil malou do auta. Jediná šance je pohotovost.

Doktor se na mne dlouze zadíval a pak sklouzl na malou. Plakala, ale už viditelně daleko méně. Připadalo mi, že je dobrá herečka. Lékař ji pohladil a Janička se najednou uklidnila. Skočila mi do náruče a on jen zakýval a tiše podotkl: „Vaší malé nic není. Dělá to na mne dojem , že to jen hraje.“

Odvyprávěl jsem mu ve zkratce poslední události a on se na malou usmál. Ta najednou zářila.

Co jsem měl dělat. Posadil jsem ji vedle mne a zastavil na benzínce, kde prodávali nanuky. Vzala si jahodového mrože a tiše si pobzukovala do rytmu našeho auta.

Na chatě jsem ji uložil už v polospánku. Rychle usnula a já vyšel na verandu. Bylo mi jasné, že simuluje protože jsem celý den pryč. Za Lenkou jsem musel a malou jsem každou noc vyvážel k benzínce a pak ukládal do postele.

Myslel jsem na Lenku. Práce mi unikala mezi prsty, ale věděl jsem, že ji zvládnu. Byl jsem mladý a silný.

Týden jsem lítal po práci do Prahy a utěšoval Lenku. Oko bylo zatím v pořádku. Kdesi na konci tunelu svítila malá lucernička.

Přišel den, kdy jsem ji přivezl domů. Chtělo se jí plakat, ale děti ji hned rozesmáli. Všechno kolem se vracelo k normálu.

V práci se můj projekt mladého bydlení řítil ke konci. Doma byla Lenka s dětmi i mobilem v pořádku. Lenka už nesekala dřevo a děda rozveseloval děti, které nechápali proč má maminka zalepené oko.

Přišel den, kdy ji na kontrole sundal lékař obvaz z oka.

Vše bylo v pořádku a já si svoji ženu vezl domu. Hladil jsem ji na koleni a zastavil v oblíbené restauraci na jídlo.

Smála se a pořád se pozorovala v zrcátku.

Cítil jsem, že se vše v mém životě změní. Bylo to neodbytné. Měl jsem jedinou jistotu a to své děti. Jinak sem vesmír postaral o ty změny a já byl jen divákem.

Lenka se rychle zotavila. Její mladý organismus ten souboj zvládl. Na rohovce měla jen slabou světlou čáru na hnědém pozadí. Nikdo si toho nevšil, ale ona se od zrcátka neodtrhla. Děti řádily na chatě a já si večer v práci našel Floridu a místo, kde žila Zuzka.

Bylo to tak daleko a bylo tam víc než 30 stupňů.

Chtěl jsem vidět to moře. Přál jsem si to. Vlastně jsem v podvědomí věděl, že se tam dostanu.

Byla to jen myšlenka a nebyla hříšná. Zuzka v tom snu nějak neměla místo. Bylo tam slunce, moře, teplo a samota.

Tíživá samota.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Without Mercy – Synopsis

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


FILM, KTERÝ NIKDY NEVZNIKL, ALE VZNIKNOUT MOHL:

New Czech movie “Nelitostne” by director Zbyněk Fiala and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours.

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.

A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away. 

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)…

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?


A česky:

Nelítostně – synopse

Nový český film „Nelítostně“ režiséra Zbyňka Fialy a scenáristů Radka Hromuško a Tomáše Hanáka je filmem o temných, skrytých místech v našich duších. „Nelítostně“ je film o strachu v nás, bolesti ztrát a skryté brutalitě, která kolem tiše prochází, ale provází nás na každém kroku. 

Jedna běžná sobotní noc skončí děsivými obrazy plnými násilí a na jejím konci leží ve sněhu brutálně zavražděná sedmnáctiletá dívka. Není složité najít vrahy a ti se k vraždě bezprostředně po zadržení přiznávají. Přesto, že případ vypadá jako běžná vražda ze žárlivosti, přijíždí po pár dnech televizní reportér Richard natáčet reportáž o smrti 17-ti leté dívky. Ani on sám netuší, co ho vlastně nap řípadu zaujalo. Jedná se přece o běžnou vraždu, kterých zpracoval už tolik! Cítí ovšem, že na tomto případu je něco „jinak“. Přemýšlí nad symbolikou smrti dospívající dívky, která byla ubita a ubodána svým bývalým nápadníkem a jeho přáteli před okny svých rodičů. 

Běžná rutina připravované reportáže se postupně mění v dramatický a temný příběh plný bolesti a brutality. Richard se svým štábem rozplétá tenké nitky vztahů v rodinách oběti i vrahů, jejich přátel a známých. Jednotlivé části mozaiky do sebe pomalu zapadají a vytváří zvláštní a temný obraz, kterému nikdo nechce uvěřit. Reportér se s osudovou capoteovskou tvrdošíjností nechává příběhem unášet.

Největší strach máme z obrazů, které se odehrávají v nás a proto se Richard stává součástí podivné pokroucené reality podivné „partičky“ mladých. Poprvé v životě se začíná bát, ale stejně tak ví, že se nemůže zastavit. Minul poslední bod návratu a tak už žádná cesta zpět nevede a pravda si ho najde sama…

Vrazi jsou ve vězení, štáb dokončil svou reportáž, život se vrací do normálních kolejí a někde v ulicích… 

Chce někdo vůbec znát pravdu, když jen její tušení vyvolává tolik strachu?


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


Poutník


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Přemýšlím, ano přemýšlím nad svým smyslem. Vždyť nějaký musí existovat. Ani květina v poli smysl neztrácí, poskytuje nektar a ten slouží včelám. A včely opylují a vyrábí med. Mají smysl.

Drahý Pane, proč ho já ztrácím.

Jsem slepý bezmocí a samotou. Nechci být přítěží pro nikoho, ale jsem přítěží sám pro sebe.

Ne, Pane, neznám sebelítost. Vycházím do brzkého rána na liduprázdnou ulici a jsem ztracený. Sedám v šedém parku před úsvitem a pozoruji přicházející ráno. S pokorou nad mocí neúprosného rozbřesku, Pane.

Cítím tu moc, ale mé srdce je bolavé a nepřístupné. Jsem ztracený v prázdném pokoji za zamčenými dveřmi. Hledám klíč, šátrám ve tmě a v hrsti mám jen chomáče prachu.

Hledám okno, ale ve tmě jsem slepý.

Park se oblékl do ranního, slunečního svitu a já sedím opřený lokty o kolena pozoruji ranní šum. Lidé chodí kolem, ale já jsem pro ně neviditelný. Vidím je a obdivuji. Lidé jsou znamenité dílo. Tvé dílo, Pane.

Ale já hledající se ztrácím.

Zvedám se z lavičky a lidé do mne vrážejí. Ne, necítím ty údery. Chci jen zmizet z přeplněného parku a najít cestu k sobě.

Cestu k tobě, Pane!

Viděl jsem mnoho zoufalství, bezmoci. Moc smrti! Nebál jsem se a nebojím se. I smrt patří do tvého plánu a má svůj smysl. Vím, že mám čekat na tvůj pokyn, ale pochybnost kalí mé vědomí. Nenastal už ten okamžik?

Právě v bezmoci jsem se snažil najít cestu. Sám hladový, rozdával jsem chléb. Bolavý od ran jsem nastavoval tělo dalším úderům. Ve snech jsem hledal cestu.

Ztrácel jsem zrak, čich a hluchota mi brala naději.

Jsem spasitelný?

Stojím za to úsilí?

Vždyť způsobil jsem tolik bezpráví, tolik bolesti až mi po tváři kanou slzy pokory. Nechtěl jsem ubližovat. To strach ve mne mne vedl a vede slepou cestou na které způsobuji bolesti druhým, které ve své podstatě miluji.

Proč já milující způsobuji rány milovaným?

Vyšel jsem z parku a kamenitou cestou stoupám strmě vzhůru. Potkávám lidi, kteří kráčí cestou dolů. Jsou smíření a já nevím, kam cesta vede. Klikatí se a mně se krátí dech. Nohy bolí, ale musím stoupat dál. Kolem cesty jsou malinké domečky a lidé sedí na terasách.

Pozorují krásné ráno, ale já na obzoru vidím šedé mraky.

Přibližují se a vzbuzují strach. Zastavím se a opřu se o branku. Na terase sedí malá dívka. Usmívá se na mne, ze kterého krůpějemi stéká slaný pot. Snažím se také usmát. Dívka se pomalu zvedá a přichází k brance. V očích má úsměv a tisíce otázek. Cítím je, ale odpověď na ně neznám.

Vím Pane, musím je hledat kdesi hluboko v mém podvědomí.

Víš jednou, když jsem byl mladý a úspěšný jsem byl s přáteli na večeři v jedné restauraci. Večer příjemně plynul a já cítil, že někam patřím, že jsem šťastný a cítil jsem jejich respekt. Popíjel jsem večerní kávu a cosi v podvědomí mi přikázalo, abych vyšel ven. Zvedl jsem se od stolu a s úsměvem se omluvil.

Vyšel jsem před restauraci a posadil se na lavičku.

Byl všude pozdně večerní klid. Ani lístek se na stromech nepohnul. Zastavil se čas. Cítil jsem to.

Seděl jsem v té tmě a cítil jsem se najednou ztracený a zoufale sám. Najednou jsem ucítil záchvěvy vzduchu a slyšel jsem šourající se kroky. Nic jsem neviděl. Ten, kdo přicházel byl oblečený do noční tmy.

Pohled mi sklouzl na chodník před lavičkou. S napětím jsem poslouchal ty ozvy kroků. Ne, nebál jsem se. Jen jsem čekal a nechal se unášet zastaveným časem.

Najednou bylo ticho. Stejné jako předtím, jen ve vzduchu bylo cítit parfém napětí. Pomalu jsem zvedl pohled z chodníku a jak se mi rozšiřoval obzor tak jsem ve tmě cítil člověka.

Zadíval jsem se do tmy před lavičkou. A v rozmazané postavě jsem poznal svého otce. Stál tam ve starém baloňáku a v jedné ruce držel vozík plný zbytečností.

Byl zoufalý a ztracený.

Cítil jsem ten pach samoty. Zadíval jsem mu do očí. Můj pohled se na moment setkal s jeho.

Cítil jsem z toho pohledu zoufalství.

Nevydržel jsem a sklopil zrak. Díval jsem se na chodník utopený v měsíčním svitu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Přišel přítel z restaurace a tázavě mne pozoroval.

Byl tady můj otec.“ Tiše jsem řekl a jako střelený jsem se rychle zvedl a odešel do noční tmy. Sledoval jsem všechno na ulici. Hledal jsem tu postavu s vozíkem.

Nikde jsem nic a nikoho neviděl.

Sedl jsem do auta a projel celé noční město. Nikde ta postava nebyla ztratila se.

Zastavil jsem až před svým domem. Vypnul reflektory a ještě moment jsem ve tmě pátral. Doufal jsem, věřil jsem, že jej ještě jednou uvidím.

Další den ráno jsem na noční zážitek myslel, ale běžné starosti o rodinu odplavily ten prchající moment kamsi hluboko do paměti.

Večer zazvonil v tichém bytě telefon. Zvedl jsem sluchátko a babička, kterou jsem dlouho neviděl mi sdělovala, že můj otec v poledne zemřel.

Posadil se prý do křesla, zavřel oči.

Tiše, klidně, najednou přestal dýchat. Mlčel jsem, ale nějaká rána mi proklála srdce. Položil jsem sluchátko, osadil se a zavřel oči. Viděl jsem obrazy minulé noci, Pane.

Dívka otevřela branku a vyšla ven. Už jsem dýchal pomalu, ale byl jsem celý zpocený. Vložila svou malou ručku do mé dlaně a vyšla se mnou na cestu nahoru.

Teď se mi šlo lépe.

Jakoby s ní odplula samota a já sdílel radost z té cesty s malým děvčátkem.

Lidé se na zahradách usmívali a já už necítil ani bolest v nohou.

Na konci cesty stálo staré opevnění s podloubím. Dívka se zastavila a ukázala mi směr do podloubí. Podíval jsem se tam a pak na ni. Stále se usmívala.

Pochopil jsem, zbytek cesty musím jít sám. Usmál jsem na ni a pohladil ji po vlasech. Otočil jsem se a vstoupil jsem do temného podloubí. Na konci bylo světlo. Sluneční světlo, žádné mraky, které jsem viděl na cestě.

Pomalu jsem vešel do toho slunečního třpytu na malém kamenném náměstí stála kašna. Nikdo tam nebyl. Bylo ticho.

V kašně stál sloup a na něm zářila zlatá deska. A na ní stál nápis. Latinský nápis: Tantum in precatione pendei in via. Et peregrina quaerimus nisi in hiis distemperaberis corpus, ut et ablue peccata sua.”

Nerozuměl jsem nápisu, ale cosi uvnitř mi říkalo, že se mám omýt. Dlaněmi jsem hladil stříbřitou hladinu a nabral si vodu do dlaní.

Omyl jsem obličej a cítil úlevu.

Ani nevím jak, ale najednou jsem stál v kašně. Voda mi sahala po pás a já se nejdříve posadil a pak potopil. Cítil jsem jak voda smývá pot i únavu.

Obrovská úleva.

Postavil jsem se v kašně a zadíval se na nápis. Najedou jsem nápis přečetl: “Cestu najde jen hledající. A jen hledající poutník smí smočit své tělo a smýt své hříchy.”

Všechno mi dávalo smysl. Vyskočil jsem z kašny. Posadil se na lavičku před kašnou. Slunce mne zahřívalo a hladilo. Cítil jsem jeho záři na svém obličeji. Najednou jsem byl šťastný.

Pozoroval jsem modré nebe a pak můj ohled pomalu padal na chodník. Kamenné kostky mi připomněly dávno zapomenutou vzpomínku.

Nebe kolem mne potemnělo a já si prožil onu vzpomínku znovu. Pak jsem ucítil dlaň svého přítele. Podíval jsem se mu do očí Pane.

A poznal jsem tě.

Tehdy v mládí jsem se zadíval do očí člověka, kterého více než znám.

Díval jsem se sám na sebe.

Děkuji, Pane!


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


SCÉNÁŘ: NEJASNÁ "SEBEVRAŽDA"

Malou Soňu našla sestra oběšenou na ocelovém lanku. Sebevraždě věří jen policie.

Právě jsme vám řekli, co uvidíte v dnešním vysílání aktuální publicistiky. Jestli chcete vědět víc, zůstaňte s námi. Jako každé pondělí jsou tu Reportéři ČT, vítejte u jejich sledování, dobrý večer.

 Nejasná sebevražda

Marek WOLLNER, moderátor
Právě jsme vám řekli, co uvidíte v dnešním vysílání aktuální publicistiky. Jestli chcete vědět víc, zůstaňte s námi. Jako každé pondělí jsou tu Reportéři ČT. Vítejte u jejich sledování. Dobrý večer.
Poslední prázdninový den si malá Soňa a její dvě sestry udělaly s babičkou výlet do Rakovníka. Chtěly si užít poslední volný den a nakoupit pomůcky do školy. Odpoledne se vrátily spokojené a šťastné. Společný den se vydařil. Jenže o pár hodin později našla čtrnáctiletá Zuzana svou mladší sestru oběšenou na zahradě na ocelovém lanku. Přes nesčetné podivné okolnosti případu si policie udělala bleskový závěr – sebevražda. Tomuto závěru ale nevěří ani rodina malé Soni, ani námi oslovení odborníci. Jak policie v tomto případě pracovala, to vám poví reportáž Radka Hromuška.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Těch nejhorších zážitků je víc. Jít na tu patologii a nechat si ji ukázat. To bylo vlastně v době, kdy ostatní matky nakupovaly dětem do školy a já jsem musela nakupovat věci do rakve.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jedenáctiletá Soňa Krupková byla šikovná a talentovaná dívka. Milovala svou rodinu, měla spoustu kamarádů a jejím snem bylo jezdit na novém koni, kterého jí maminka slíbila. Chtěla se konečně stát správným jezdcem. Milovala cvičení na neosedlaném koni zvaném Voltýš. Jenže poslední prázdninový den letošního roku všechno změnil. Soňu našla její sestra oběšenou ocelovým lankem na dvoře jejich vlastního domu. Její oblíbený kůň byl jediným svědkem záhadné smrti.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Dozvěděla jsem se to cestou vlastně z práce, když jsem na benzince brala benzin a dcera mně křičela hystericky do telefonu, že „mami, honem přijeď domů, Soňa se oběsila“. Já jsem to teda nebrala původně vážně, myslela jsem, že je to jedna z jejích zase legrací a …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak ti bylo v ten moment?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
No, hrozně, no. To se nedá ani říct, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Křičela jsi?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Já jsem volala o pomoc a potom přiběhli sousedi, no.

svědek
Manželka začala řvát, ať utíkáme vedle, že zaslechla, že se malinká Soňa oběsila. Tak jsme sem rychle běželi, ona vlastně ležela v kufru a my jsme ji vlastně hnedka vytáhli a zkoušeli jsme jí dávat první pomoc.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Kdy jste viděla malou? Už tady vodtud?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne, ne, ne, ona byla tma. Malá tam ležela na zemi, u ní byli sousedi teda, který se jí snažili oživit a zrovna jí dávali masáž srdce, umělý dýchání. Volali záchranku, tak ta je nějak navigovala, co mají dělat. No, ale podle toho, že měla uvázanej ocelovej drát na krku, jsem zjistila, že to asi prostě je málo platný, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
V jaký poloze byla Soňa? Byla čelem k tý zdi, když si na to vzpomeneš?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Ona byla takhle …, no, čelem ke zdi vod auta jako.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A ty jsi byla ta, která jí sundala z toho …?
Malá Soňa ještě půl hodiny před svou smrtí připravovala ustájení pro svého oblíbeného koně Galéna. Sestra Zuzka ji slyšela půl hodiny před smrtí, jak práská bičem a chodí po zahradě. Jenže když se Zuzka vrátila na dvůr, tak Soňa nikde nebyla. V domě Zuzka zjistila, že se zároveň ztratila i domácí ochočená straka, a tak se rozhodla ji najít.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Prošla to tamhle ve stodole a vracela se tady tudy zpátky. No, a když došla sem k tomu autu, pod kterým ta straka se někdy schovávala, tak vlastně zjistila, že tam Soňa klečí a nehýbe se.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A jak to vypadalo? Jak vám to popsala?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
No, že Soňa vlastně klečela. No, a ten drát vlastně napřed neviděla, až když se s ní snažila teprve pohnout, tak zjistila, že tam visí za ten krk a že se nehýbe.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A vlastně malá visela tady nad tím prázdným kufrem?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nad tím kufrem.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Tady ten dekl tady tehdy nebyl?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne, my jsme to zakryli kvůli stopám, no ale …

Radek HROMUŠKO, redaktor
A jsou tam nějaký stopy?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nikdo se tím nezabýval.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Tak se podíváme.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ona měla nohy pokrčený a špičky měla jako nějak dozadu.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Takže takhle někde tady mohla mít nohy.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nějak takhle.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Zvláštní poloha těla a způsob oběšení zarazil nejen matku, ale i svědky. Všichni včetně policie, která přijela na místo činu, začala hledat Sonin dopis na rozloučenou. Marně.
Myslíš si, že Soňa měla důvod k tomu, aby spáchala sebevraždu?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Já si myslím, že ne, protože, ty jo, opravdu ani v tý době žádný problémy neměla, na všechno se těšila, na školu, na kamarádky, na všechno no.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
My jsme spolu prostě komunikovali úplně v pohodě. Já nevím, třeba ten den před smrtí jsme byly spolu na louce a tam se mi svěřovala s velice svejma intimníma věcma, třeba zrovna kterej kluk se jí líbí nebo kterýmu klukovi se zase líbí ona. Jo, říkala mi, že je prostě šťastná, že je nejvíce holek nejlepší kamarádka.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak byste popsal Soňu? Jaká byla holka?

Petr HROMADA, trenér
Velmi živá. Velmi živé dítě to bylo, ale nechalo se ukočírovat. I teda už kolikrát jsem jí řek, když jsme tady něco dělali, říkám: „Hele, Soňo, nech toho a mazej.“ Tak se sebrala a šla. To bylo v pohodě.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Soňa chtěla jezdit. I vlastně ten den před smrtí mi říkala, kdy už bude chovatelskej den v Rakovníku, že už zase chce nacvičovat Voltyš, protože už se těšila na to svoje veřejný vystoupení. A ona měla ráda popularitu, že zase bude v novinách. Říkala mi, že málokterá její vrstevnice je prostě tak často v novinách, že jako jí to těší, ta popularita a že už bysme měli začít trénovat, abysme to všechno stihli.

Malvína MELČOVÁ, babička
Pořád byla v budoucnosti. Vždyť ji čekaly samý pěkný věci a vo těch ona mluvila. To byly věci, který, kterýma žila. Takže naprosto nechápu, že by všecko najednou odvrhla, nechala tam stát kolečko na dvoře a běžela se rychle oběsit lankem, který nevím, kde by byla sebrala.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Ocelovým.

Malvína MELČOVÁ, babička
Ocelovým lankem ještě ke všemu. Takovým nástrojem profesionálního zabíječe, že?

Radek HROMUŠKO, redaktor
Je na jedenáctiletém dítěti to trauma, které vede k sebevraždě, která se má stát nebo stane se, je to rozpoznatelné? Je to markantní?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog
No, měly by tam být varovné známky. Například to dítě by mělo být pomlklé nebo smutné nebo nápadně nějaká změna chování. A samozřejmě ten čin, i když by to byla impulzivní sebevražda, tak vyžaduje nějakou přípravu. To dítě se musí někde inspirovat, musí najít návod k tomu chování.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Pane Hromada, vy jste byl poslední, kdo mluvil s malou Soňou. Je to tak?

Petr HROMADA, trenér
No, dá se to tak říct, že jsem byl poslední. Tady jsme jako se bavili spolu, ještě mně Soňa říkala, že jí máma obstará jinýho koně, abysme mohli na jaře fest trénovat, protože chtěla začít ve stopách svý matky jezdit military. No, a byla taková veselá, jo, normální jako. Nebylo na ní vidět nic, že by chtěla dělat nějaký alutrie.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Nenechala žádný dopis na rozloučenou, což je u ní hodně divný. Ona veškerý věci prostě, který nám chtěla sdělit, psala na kousky papíru nebo prostě i když jenom odbíhala do školy, tak se loučila aspoň třikrát. Jo, ještě u dveří vždycky volala „mami, ahoj“. Kteroukoli prostě hloupost, všecko mi napsala. Nemám důvod si myslet, že ona by to udělala dobrovolně a schválně, že by prostě měla takový problém, s kterým by se nám nejbližším vlastně svým nesvěřila a že by to vyřešila tímhle stylem.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog
Ta holčička by už mnohokrát měla v anamnéze nebo několikrát by se tam muselo objevit, že si s touhletou myšlenkou zahrávala, že by měla věty třeba, jako je „já asi tady nemám být“ nebo „nikdo o mě nestojí“ nebo nějaký takovýhle výroky, které by nasvědčovaly o tom, že uvažuje o té vlastní smrti.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Indicií, že se nejedná o sebevraždu, je celá řada, ale policie se podle všeho držela své původní vyšetřovací verze, tedy sebevraždy.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Na základě jednak tedy prvotního ohledání těla zemřelé Soničky, na základě teda provedené soudní pitvy a vyjádření teda znalců z oboru soudního lékařství zatím nemáme jedinou indicii, která by nasvědčovala tomu, že by tam byla na té její smrti účast jiné osoby. Nicméně neříkáme, že je toto stoprocentní závěr, a znovu zdůrazňuji, že vlastně to šetření probíhá.

Malvína MELČOVÁ, babička
Nevěřím, naprosto nevěřím ve variantu sebevraždy. Musela by to bejt nějaká snad okamžitá nějaká momentální intuice nebo inspirace, která by ji k tomu přivedla, ale nikdy takovýho nic podobnýho se nedělo u ní. Nikdy ne. Nevím, co by to bylo za případ, který by ji k takovýhle věci přinutil a ještě tím způsobem, jak se to stalo.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Hrála si, hrála si prostě různejma způsobama, jo, vymejšleli x nesmyslnejch prostě her, jo, ale že by to dělala takhle nebezpečně, když vedle tam vlastně kousek v tý dílně visel provaz … Takovejhle provaz si myslím, že na demonstraci sebevraždy by byl mnohem určitě účinnější, kdyby chtěla třeba tu sestru vystrašit nějak.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Na základě tedy vyjádření soudních znalců máme k dispozici to, že příčina smrti, udušení tedy z oběšení a strangulační rýha, její umístění na krku odpovídá tomu, že to udušení bylo způsobeno váhou vlastního těla zemřelé Soničky. Z rozborů vlastně mikročástic, které měla na dlaních a na rukou, jednoznačně je potvrzeno, že s tím lankem, které měla okolo krku uvázané, tak i manipulovala.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog
Děti dlouho v sobě konflikty nenosí. To znamená, že tady chybí tohleto zvláštní chování nebo důvody, které by vedly k tomu činu, jsou jednou z nejvíce varovných známek, které by nasvědčovaly, že šlo spíš o násilný čin než o sebevraždu. V Čechách se často označují za sebevraždy činy, pro které jenom nemáme vysvětlení, bez ohledu na to, jestli psychologická fakta nasvědčujou pro sebevraždu.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Mně to přijde, že ta dívenka měla prostě zemřít.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Ohledání místa činu proběhlo přinejmenším zvláštně, a to i přesto, že i policejní prezident po případu manželů Stodolových důrazně upozornil na to, že každý případ sebevraždy se řeší stejně jako případ vraždy. Právě proto jsme se rozhodli provést malou rekonstrukci.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ten den jí dopoledně sundávali sádru, kde měla naštíplej tenhle článek prstu. Ale poněvadž jí ta ruka pořád bolela, tak si ji zavázala obvazem. Měla takhle ty prsty stažený obvazem a tady to měla upevněný kolem zápěstí.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Levou ruku?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Levou ruku.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A ty prsty jí tedy bolely?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Stěžovala si kamarádkám, že ty prsty jí bolí, proto si to zavázala.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Takže jeden konec toho lanka musela vzít, dvakrát ovázat …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Musela to vzít, ale zavázanou rukou.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Zavázanou rukou …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Což šlo docela špatně.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To z tý levý jde špatně, no. Tak, pak si musela kleknout v podstatě takhle. Je to tak?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Takhle nějak, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A ovázat si lanko …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
A zavázat. A ještě, čeho jsme si všimli teda, že měla tady odřený čelo čerstvě. Prostě jako kdyby …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jako kdyby … Jako /nesrozumitelné/ lanka nejde dvakrát, ale opravdu pokud by mě bolely prsty levý ruky, to bych v životě nemoh uvázat.

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
My jsme to zkoušeli taky a je to velice, velice těžko proveditelný.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To lanko je nepoddajný, takže … A takhle musela zatáhnout. A teď v tenhle moment se musela spustit …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
No, nebo jí podjely nohy nebo prostě neumíme si to vysvětlit, no.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Dobře, ale proč by to zkoušela, zvlášť když jí bolela levá ruka?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
To nevíme, to prostě nikdo neví. Máte znehybněný tyhle tři prsty, obvaz se vám motá do lanka prostě, jsou s tím docela problémy si to takhle uvázat.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Našly se na lanku stopy toho obvazu, který měla v ten moment na sobě?

osoba
Ne.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Nepřipadá vám to zvláštní?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Zvláštní to je, ale samozřejmě musíme vycházet z toho, že teda manipulovala dlaněmi, že jo. Ten obvaz v podstatě byl výš, až na zápěstí. Je otázka, na kolik ty mikročástice dokáží ulpět, nedokáží ulpět, že jo, pod jakým úhlem, jak byla prováděna manipulace, jaké bylo sevření.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Právě naše rekonstrukce nám ukázala, jak nepravděpodobná byla verze sebevraždy. Zaprvé Soňa neměla žádné dlouhodobé nebo bezprostřední trauma, které by na nápad, že spáchá sebevraždu, přivedlo. Za druhé, proč použila Soňa ocelové lanko? Na dvoře a ve stáji jsou daleko vhodnější pomůcky. Za třetí, kdyby si Soňa sama vázala uzel na lanku, pak by zcela jistě byly na lanku stopy obvazu, kterým měla stažené tři prsty levé ruky. Za čtvrté, chybí zpráva od Soni. Za páté, objevily se zprávy o podivných zraněních malé Soni.

Vladimír MELČ, dědeček
Já jsem si všimnul, že měla na čele škrábanec a měla i ucho mordovaný a modrý …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak mordovaný? Jak byste mi to popsal?

Vladimír MELČ, dědeček
No, já to osobně neviděl, já to mám jenom když, než ji odvezli. A dozvěděl jsem se to až druhý den ráno, takže přesně nevím, jak to vypadalo. Ale všim jsem si, když nám ji ukazovali ještě před tím aktem, že byla prostě napudrovaná a všim jsem si toho na tom čele. Tak jsem se na to ptal.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Pitevní zpráva, co se týká vlastně uší zemřelé Soničky, tak hovoří pouze o otvorech na náušničky. Na jednom uchu teda jedna, na druhém dvě. A samozřejmě teda hovoří o nějaké starší rance na čele. Ranka staršího data. Jinak prostě jiné zevní nějaké oděrky, hematomy a tak dále, nic takového tam nebylo.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To znamená, tam jakoby žádný hematomy v oblasti uší, že by pachatel přetahoval, tam nic nebylo?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Pitevní zpráva o tom, o tom nehovoří.

Vladimír MELČ, dědeček
On nebyl velkej, byl to takovej škrábanec drátem nebo …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček
Co?

Radek HROMUŠKO, redaktor
Nebo lankem.

Vladimír MELČ, dědeček
Nebo lankem. Spíš na to lanko to vypadalo. A tak jsem si říkal, to nebylo žádný starý, protože ten den, ještě co se to stalo, byla u nás, seděla proti mně u stolu a neviděl jsem na ní nějaký zranění nebo něco takovýho.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Mělo smysl při ohledání místa činu zajišťovat, dejme tomu, otisky prstů z toho vozu nebo z toho vraku, z houpačky a podobně?

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Samozřejmě to, ten vrak toho vozu, kterej je odstavenej na dvoře, tak vlastně obsahuje na sobě otisky osob, které se pohybovaly na tom dvoře, ale víceméně expertiza z oboru daktyloskopie v podstatě zatím nebyla, nebyla prostě vyžadována.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Policie se tedy ani neobtěžovala vzít otisky prstů z vraku auta a stejně tak nezajistila ani další stopy z místa činu. Přitom matka malé Soni se na ně snažila policie upozorňovat. Marně. Policie dál šetřila smrt Soni jako případ sebevraždy. Podle svědectví Soniny sestry Zuzky bylo slyšet podivné šelesty z koruny stromu nedaleko místa činu přesně v momentu, kdy Zuzka Soňu našla oběšenou na houpačce.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Jak jsme to tady tak prohlíželi všemožně, tak jsem vlastně zjistili, že na týhle větvi sousedící se sousedním pozemkem je ulomená tadyta jedna větvička, jo, tak jsme přemejšleli, jestli by nebylo možný, aby tudy prostě někdo skočil k sousedům dolů. No, a když jsme se dívali do trávy na tý druhý straně, tak jsme opravdu tam viděli jakoby samostatnou stopu nikde nenavazující a vedoucí odsud jako směrem pryč.

Radek HROMUŠKO, redaktor
A vy jste na to upozornila policii?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Upozorňovala jsem na to policii.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Policie přišla udělat otisk nebo něco?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne, nic.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Objevilo se tam nějaké šustění větviček a tak podobně, ale samozřejmě to je otázka. V té tmě to může způsobit cokoli.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Která ta větvička měla být ulomená?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Tady od vás vlevo.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Tady ta?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ne … No, držel jste ji správně v ruce, tamtu, a ten konec jako tý malý. To je čerstvě ulomený.

Radek HROMUŠKO, redaktor
To vypadá jako čerstvě ulomená větev. Tady nikdo opravdu mohl sedět a měl výhled na místo činu. Když to řeknu tak, pokud někdo skočil, tak mohl tuhle větev, když se vo ni opře, využít jenom jako opěrku a ta se pod ním prolomila. Ta větev leží dole. A pak mohl skočit jedině na to jedno místo, jak jste udávala, kde, kde byla ta stopa.

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Ta byla přesně pod tou větví.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Přesně pod tou větví, no.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
Během toho ohledání vlastně nebyly zajištěny žádné trasologické stopy, že by se tam pohybovala prostě jiná osoba než ty domácí osoby. Zatím není tam prostě indicie k tomu, že by, že by …

Radek HROMUŠKO, redaktor
To bylo jenom svědectví o tom, že tam stopa za tím plotem byla. Druhý den ta stopa nebyla zajištěna. Já jsem si na ten strom vylezl, díval jsem se v podstatě na to místo činu. Pravdou pro mě je, že to je jedno z míst, kudy by pachatel mohl utéct. A pravdou taky je, že tam opravdu je čerstvý zlom.

René ČERNÝ, mluvčí Policie ČR Rakovník
My tady zase, stejně jako kdybychom hledali motiv té sebevraždy, tak ještě hůře se nám bude hledat motiv, kdo by měl zájem prostě vlastně spáchat takovýto čin.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Máte nějaké konkrétní podezření?

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Konkrétní podezření … Je to jako velice vážná věc někoho obvinit, ale myslím si, že by to musel udělat jedině někdo, kdo to tu perfektně zná a kdo zná nebo koho perfektně znala malá Soňa.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Policie těžko vysvětlí, proč nezajistila všechny stopy z místa činu, tedy otisky prstů, otisky stop, na které upozornila matka, a proč nevyžádala znalecké posudky, které by mohly vnést světlo do celého případu. Právě proto je možné, že už nikdy nezjistíme, jak malá Soňa zemřela. Není možné vyloučit ani jednu variantu, ale sebevražda nebo dětská hra jsou verze, které vypadají jako velmi nepravděpodobné.
Vy teď děláte pro malou Soňu tu poslední službu, křížek na hrob.

Vladimír MELČ, dědeček
No, nikdy jsem se toho nenadál, že to bude …

Radek HROMUŠKO, redaktor
Chybí ti Soňa dneska?

Zuzana KRUPKOVÁ, sestra
Hrozně moc úplně. Prostě, ty jo, na všechno, co jste spolu, co jsme spolu dělaly, tak vždycky, ty jo, pořád na ni vzpomínám, no. Všude prostě ji furt vidím úplně všude a …

Soňa KRUPKOVÁ, matka
Já jsem se s ní v podstatě nerozloučila doteďka. Já mám pořád tři děti, akorát to jedno je mrtvý.

Ona se nebránila

Seděl naproti ní a nechápal. Co to vlastně po něm chce? Políbil ji na tvář a chystal se odejít. Zaryté nehty do předloktí vykouzlily na pokožce pět zarudlých obloučků.
„Zabiju tě, protože to dlužím,“ usmívala se studeně…

Před minutou ji skoro žádal o ruku, a teď měl strach jako vystrašený školák.
„Neblázni, a proč?“
Nechtěl se ptát. Znal odpověď. Věděl, že vzpomínka na Terezu ji bolí. Jeho pronásleduje. Několik let se budil v noci ze snů s jejím uplakaným obličejem.
„Však víš proč, znal si ji vlastně líp než já, a zabil si ji.“
Cítil, že pánem situace je ona.
Když ho tenkrát potkala v knihkupectví, usmívala se stejně:
„Detektivku, pane, no jasně, co jiného…“
„Půjdete na kafe?“ usmál se i on a ona neodmítla.
Vlastně se ženám vyhýbal, měl z nich strach, ale tehdy neodolal. Poprvé po letech neodolal.
„Pavlo, neblbni, mám tě rád, fakt,“ zkusil poslední variantu obrany. Věděl, že je zbytečná, ale měl ji rád. Nikdy by si nedokázal představit, že by ho mohla tak moc nenávidět. Vlastně, do dnešního večera to netušil.
Prohlédla si lůžka nehtů a dlouze se podívala do jeho očí.
„Ty hajzlíku, tak na tenhle pocit jsem čekala deset let. Ani nevíš, kolikrát jsem byla sama a plakala. Moje ségra si v klidu ležela v rakvi, a tys chodil po světě. Máma každej večer brečela, půl roku brečela. Sbírala její rozmašírovaný tělo z chodníku, a ty, ty si tady klidně vyprávíš o lásce. Táta se utopil v chlastu a mně jsi ukradl dětství. Proč, proboha? Pro jeden posranej orgasmus?“
„Pavlo, neblbni, hodně se pilo a Tereza se nebránila, a já byl poslední, chápeš, POSLEDNÍ! Náhodou, vlastně mě na ni hodil Pepa. Já ani nechtěl! Chápeš?“ Na čele mu vyrašila další krůpěj potu. Bál se všeho, co ještě nevyslovila, cítil peklo vlastních myšlenek.
„Jdi do prdele, hajzle. Prostě jsi ji vojel, prasáku! Nemohla se bránit, jen sis užil a konec. Neznamenala pro tebe nic, kreténe. Když přišla domů, brečela tři dny a krvácela. Měla ji natrženou, sviňáku. Bála se jít k doktorovi, bála se celýho světa…“
Pozorovala ho a mluvila klidně. Léta skládala slůvka a teď jen odříkala svoji stokrát přeříkanou básničku.
„Jirko, když umírala, tak řekla jen: Byl u toho Jirka, a já to slyšela! Měla otevřený zlomeniny, crčela z ní krev, plakala bolestí a já nad ní stála se školní taškou na zádech.“
Pavla teď už tiše plakala a prsty jí zbělely, jak silou tiskla desku stolu. Stál ještě chvilku, pak tiše zaplatil a nechal Pavlu se slzami plnými zuřivosti ve večerním bistru.
Vyšel ven na studený vzduch a neudržel slzy marnosti.
„Do prdele!“ řval na celou ulici a utíkal proti podzimnímu větru. Chtěl zmizet a propadnout se. Už si ani nevzpomínal na útlou postavu něžné blondýnky, když se mu z děsivých snů vrátila a chtěla ho zničit.
Tehdy to byl divný večer plný narážek, až se kluci rozkurážili marjánkou a vrhli se na Terezu.
Plakala, když ho na ni Pepa hodil, ale byl vzrušený z obnažené ženskosti, a tak ji znásilnil. Vlastně bez zájmu, vlastně bez vzrušení. Tereza brečela dlouhé hodiny na koberci. Pořád plakala a neřekla ani slovo. Do tiché ulice slyšel jen její vzlyky a příjezd ranního autobusu.
Úplně zapomněl na letní noční záchvat, až když se vrátil do třídy po letních prázdninách, slyšel, že Tereza skočila z okna. Tehdy ho poprvé polil pot. Mlčel a vyčítal si. Utěšoval se a nenáviděl. Snažil se zapomenout!
Čas překryl všechny rány a schoval její tělo pod metrový příkrov zeminy. Nechodil na hřbitov a doufal, že se nikdy nevrátí ani jedna vzpomínka.
Utíkal do ticha noční ulice a bál se. Věděl, že Pavla myslí svou hrozbu vážně. Prchal nočním listopadovým mrholením do nebezpečí vlastního bytu.
Měla od něj klíče. Vlastně jí je vnutil, říkal tehdy, že vládne jeho životem. Hořce se usmál.
Zasranej svět, potká jedinou ženskou, která podle něj za něco stála, a ona je to Terezina sestra.
Pláč andělů. Vzpomínal a miloval noční deště. Nemíval strach z nich. Větší strach měl sám ze sebe.
Kola drnčivě přeskočila nízký obrubník a nárazník přirazil jeho tělo na betonový sloupek mostu.
Jen se naposledy podíval do jejích očí, a pak upadl obličejem na kapotu. Už neměl strach, odloučení od života přišlo rychleji, než sám čekal.
Pavla seděla za volantem a zvracela vysílením, milovala jeho úsměv a nenáviděla každý jeho pohyb. Viděla jeho tělo zlomené a obličej bez dechu.
Déšť tloukl do kapoty a ona plakala. Loučila se do nočního ticha s Terezou, loučila se s bolestí a věděla, že v podstatě žije další marný život.
Zařadila zpátečku a nechala padnout jeho bezvládné tělo na chodník.
Auto rachotilo na cestě. Vrátila se zpátečkou několik stovek metrů. Odepnula pásy a pravé chodidlo sešláplo plynový pedál. Rozhodla se, šlápla na plyn a nechala auto nabrat rychlost. Ruce strhly volant.
Hlava rozrazila přední sklo a ona jen cítila, že padá do černočerné tmy…

Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com

Velká železniční cesta „Kolem Česka – 2006 a 2008“

První zaznamenanou cestou podél hranic Československa byla cesta Rudolfa Křesťana s přáteli v roce 1978. Nápad cestu zopakovat vznikl v roce 2006, kdy jsem se na cestu vydal s Martinem Langerem a na závěr jsem se rozhodl cestu zopakovat letos. Tentokrát jsem jel sám a vyjížděl jsem na všechny konce tratí v českém pohraničí. Nejdřív se ovšem vrátíme na chvilku do roku 1978 a roku 2006.

Karel Višoák, Václav Toemeínský, Petr Podskalský, Petr Poikryl,Rudolf Koes?an
Karel Višoák, Václav Toemeínský, Petr Podskalský, Petr Poikryl,Rudolf Koes?anKarel Višoák
 
Na podzim roku 2006 jsem seděl v práci a byl otrávený vším a všemi. Jednoduše jsem neměl den. Manželství bylo v háji, práce mne štvala a lidí kolem sebe jsem měl opravdu plné zuby. Televize chrlila nesmyslné politické kecy našich provinčních kariéristů až jsem byl tak znechucený, že jsem raději poslouchal Doors a jejich úžasnou píseň The End.
Prostě jsem jen seděl a pozoroval lidi kolem sebe. Bylo mi najednou zle z povrchnosti. A také jsem měl plné zuby sám sebe. Ťukal jsem do počítače nesmyslné poznámky a věděl jsem, že se něco musí stát.
Znáte přece ten pocit, kdy cítíte, jak vám uniká smysl mezi prsty. Chtěl jsem něco změnit! Jenže, kde začít?
Vracel jsem se ve vzpomínkách do dětství. Vzpomínal jsem na Jaroslava Foglara a naše setkání v roce 1984. Bylo to úžasné setkání s úžasným člověkem. Vzpomínal jsem na to, jak jsem stál před domem v Křišťanově ulici a čekal na devátou hodinu ranní, kdy pan Foglar přijímal návštěvy. V dětství byla spousta podnětů, které jsou nesmazatelné.
Pomalu jsem se blížil k té páteční pointě.
Když jsem byl kluk, tak jsem stával frontu na jediné noviny, které jsem brával vážně. Mladý svět. V ten pátek roku 2006 na mne dýchla nostalgie. Myslel jsem Sally, která radila v lásce (a jak bych ji potřeboval teď ve chvíli rozpadu druhého manželství), myslel jsem na články o hudbě, ale i na publicistiku, kterou jsem v Mladém světě obdivoval.
Najednou jsem to měl! V roce 1978 jsem četl úžasnou reportáž Rudolfa Křesťana o Velké vlakové cestě. Cesta po kolejích podél hranic. Skvělý, úžasný nápad!
Rozhodl jsem se rychle a na internetu jsem začal chystat itinerář. Přesný časový rozvrh. V roce 1978 připravoval itinerář sovětský počítač, ale já měl notebook a internet. Obrovská výhoda a za pár hodin bylo hotovo. Více než 3500 kilometrů a deset dní na cestě. Adrenalin. Cítil jsem ho!
Více než tři tisíce kilometrů podél hranic. Všechno vypadalo jednoduše. Na cigaretové přestávce jsem oslovil i Martina Langera, který budil dojem, že by byl ochotný na mé šílenství přistoupit.
A přistoupil.
Sehnali jsme původní článek z roku 1978 a začal jsem shánět Rudolfa Křesťana.
A sehnal jsem ho!
Nejen jeho, ale celou partu, která tehdy objíž-děla s Rudolfem Křesťanem. Petra Přikryla, Karla Višňáka, Václava Třemčínského a Petra Podskalského. Čtyři muštetýři se svým Dumasem coby pamětí a záznamníkem celé cesty. Chtěl jsem všechny ty lidi poznat. Realizovat podobně šílenou cestu v roce 1978 musela být i odvaha. Jet podél západních hranic muselo vyvolávat řadu otázek a leckdy to muselo být i docela zajímavé.
Setkal jsem se se všemi a všechny setkání byla víc než příjemná. Panové slíbili, že nás na cestu vyprovodí a svůj slib splnili.
Já osobně jsem vnímal cestu jako cestu sama k sobě. Velkou tlustou čáru za minulostí a otevření nových dveří. Netušil jsem, co za nimi bude, ale těšil jsem se. Martin to vnímal jako příjemný a podivný úlet. Vždyť dostat se z Chebu do Břeclavi jde za pár hodin autem, tak proč jezdit lokálkama místy, kde lišky dávají dobrou noc!
Vše jsme měli připraveno, spacáky, techniku (kamera, foťáky, notebook) a hlavně dobrou náladu. Martin cítil podivné cestovatelské napětí a já se jednoduše těšil.
10. října 2006 nasedáváme do vlaku a vyjíždíme.
Rudolf Křesťan s přáteli nás opravdu na cestu vyprovázejí. Bylo to příjemné i dojemné a já se po těch dvou letech rozhodl uveřejnit nezkrácené a rozšířené deníkové záznamy z cesty. Nejen z té první (2006), ale i z té, kterou jsem jel sám letos, tedy v roce 2008. Mimochodem jsem se letos stal českým rekordmanem v objezdu českých hranic.
Snad vás to bude bavit…

Zdroj: https://hromusko.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=56820