Archiv rubriky: Umělé bradavky a ženská přirozenost

Umělé bradavky a ženská přirozenost 8.díl

Oblečený jsem si ještě naposled klekl ke Klárce. Políbil ji na čelo a pohladil po vlasech. Tiše jsem na ní položil deku a na papírek, který jsem našel u telefonu, jsem naškrábal dvě slova a pak jsem za sebou tiše zavřel dveře.


Umělé bradavky… 1.díl

Umělé bradavky… 2.díl

Umělé bradavky… 3.díl

Umělé bradavky… 4.díl

Umělé bradavky… 5.díl

Umělé bradavky… 6.díl

Umělé bradavky… 7.díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


Noční chlad mě tiše pohladil po tváři, ale cesta zpátky byla cesta k sopce, která vybuchne!

Chlap, co se sám prochází tichou nocí, vypadá jako ztracená kometa, která už dávno zapomněla, že má svůj ocasní odpad. Nechtěné částečky myšlenek a tužeb, které se v orgastickém ohni ztrácejí a mizí.

V prvních momentech se otevírají černé díry našich tužeb a pak se ztrácejí v tobogánech zklamání…

„Každý samec bývá po dosažení vrcholu smutný.“

Usmíval jsem se jako blázen, když jsem se blížil k opuštěné tramvajové zastávce. Nikdo na ní neseděl a hvězdy na nebi svítily na cestu jednomu z naivních bláznů.

Jsem oběť, skočil jsem na lep sám sobě a vlastně ani nevím, proč jsem se cítil tak hloupě.

Možná, že takhle to vypadá, když lovce na Sibiři uloví medvěd. Rozcupuje ho, zakousne se do stehna a mrtvolu pak nechá ohlodat mrchožroutům. Já jsem nic „vykouslého“ neměl, ale medvědice mě poranila pořádně.

Sebevědomí a ješitnost byly někde v útrobách šelmy.

Vnitřně jsem s tím nesouhlasil. Ještě jsem se nechtěl stát potravou. Petra mi stačila celých deset let. Ohlodávala mě a vysmívala se mé údajné zženštilosti. Přitom jsem byl jen chápavý partner, pokud bych nebyl, tak by Petra byla už dávno na pravdě boží.

Byl jsem jen důvěřivý, upřímný a to je právě ta chyba.

Moc jsem se přizpůsobil a kudlanka mi sežrala hlavu.

Neměl jsem ji a já se začínal bát, že už nemám ani vlastní myšlenky nebo pocity.

Zbyly jen ty společné – sdílené v chaosu podivných spletenců rádoby lásek a partnerství. Společné strachy i obavy, společné plány, ve kterých se ten můj ostrov zoufale utápěl.

Jenže, tatínek si mě s maminkou takhle udělal.

Nevím, proč bych měl nést břemeno tátovy náhodné ejakulace během promítání premiéry „Zbraní pro Prahu“. Mamka mi ten fakt sice tajila, ale mezi promítáním filmu a svatbou byly dva měsíce, takže jsem zcela jistě nebyl produktem socialistického, plánovaného rodičovství.

„Pavle, to není pravda. Byl jsi plánovaný, jenže tatínek jen sháněl byt.“ Lhala mi tehdy do vykulených dětských očí. Dědeček totiž tátu zmaloval bejčákem hned poté, co se dozvěděl, že je dcera v požehnaném stavu a tak jsem se stal nedonošeným a to pro blaho všech.

Noční tramvaj přijela a odvezla si mě z temných Modřan, kde jsem zažil vzepětí své erotické fantazie. Už jsem chápal, proč stálo komunistické plánování na pětiletých cyklech…

Zapadl jsem v centru do opuštěného pajzlu, který zavíral akorát tehdy, když se obsluha opila pod obraz.

Velká turecká káva šplouchla na stůl a pingl se chápavě usmál.

„Proč se tak blbě směješ?“ zeptal jsem se ho. Věděl jsem, že v nočním podniku je zásadní chyba dodržovat společenské konvence.

„Áááále nic, jen jsem se vsadil, jestli si dneska dostal padáka od starý a nebo si utekl sám.“ Viděl jsem zcela jasně jeho výplň stoliček a byl mi nepříjemný. Moc nepříjemný.

„S kým si se vsadil?“

„S holkama na baru!“

Švenknul jsem krátkým pohledem na bar a místní „sociální“ pracovnice se na mne usmály.

„Kolik si vsadil?“

„Kilo.“ Usmál se. Byl si jistý, že vyhrál.

„Naopak, souložil jsem dneska jak veverka na jaře a mám problém si vybrat ze dvou alternativ.“ Naštvaně oprášil špinavou utěrkou stůl a úsměv mu ztuhnul na tváři.

„Tak to Gisela vyhrála celej bank.“

„Víš co, dones mi ferneta a kolu. Nemíchat, netřepat.“ Chtěl jsem zmírnit jeho smutek.

Panáka přinesla jedna z „Vendulek utěšitelek“. Usmála a očima si řekla o panáka. Kývl jsem.

Nevadila mi. Ženských jsem tu noc měl opravdu dost, ale ona byla jen stroj na orgasmy a ne typická ženská se svýma fobiema. Ťukla si se mnou a usmála se.

„Víš ještě na co jsem si vsadila?“

„No to teda nevím!“

„Že si tu naostro!“ Nervózně jsem si hrábl na zip v rozkroku. No jasně, noční povstalec dnešní noci se mi tak klimbal naprosto nekontrolovaně. Usmál jsem se a objednal další rundu. Tentokrát i pro pingla a jeho společnici na baru.

„Hele, já na sex nemám chuť ani myslet, opravdu ne!“

Zklamaně se otočila k baru a zvedla palec. Vyhrála sázku, ale ztratila kunšofta. Ťukla si podruhé a doufala, že mě opije.

Noční podniky u Karláku mají zvláštní náladu. A mě se nechtělo domů k Petře. Věděl jsem, že tam mě čeká peklo. Seděl jsem a mlčky poslouchal nářky na mizerné kšefty dnešní noci.

Svět je v podstatě hrozně krásný a jednoduchý, když si člověk uvědomí, že všechno je jen otázka nabídky a poptávky. Chceš si koupit, musíš mít peníze! Pokud je nemáš, máš smůlu.

Usmál jsem se, že láska je vlastně leasing na sex. Pokud nenaplníš představy, leasing někdo s chutí převezme a tobě nezbude, než odepsat investovanou částku emocí i peněz.

Převzít leasing je riziko, protože nekupuješ nové auto, ale ojetou káru, kterou si prostě jen někdo pořídil, převzal nebo dokonce vrátil, jelikož nestačil na splátky.

„Čemu se směješ brouku?“ Usmála se blondýna sedící vedle Gisely.

„Myslel jsem na leasing.“

„Mám ráda orální sex!“

„Ale já nemyslím na orální sex.“

Zatvářila se pobaveně a já se zvedl a políbil ji na čelo. U baru jsem znuděné obsluze zaplatil útratu a vypadl ven. Zahnul jsem za dva rohy a vešel do domu. Už jsem věděl, co udělám. Konečně jsem se po letech rozhodl.

Poprvé se rozhodl a sám!

Bez donucení!

Vyběhl jsem ta tři patra a potichu jsem vešel do temného bytu. Ze skříně jsem vyndal všechny dvacetileté slipy a hodil je do koše. Loučil jsem se tak i s pubertálním orgasmem, který jsem zažil na Slapech.

V hlavě mi mírně duněly vypité panáky a tak jsem rovnou zapadl do koupelny a napustil si vanu. Když vás objímá horká voda a vy dřímáte jen se svými sny, tak utíkáte pryč ze světa. Přichází pomalinku snění.

Tiše a nevtíravě.

Telefon na stoličce lehce zavrněl. Mám hloupý zvyk si brát do koupelny i mobil. Teď vrněl na stoličce pod umyvadlem. Ani jsem se nedíval na číslo volajícího a zvadl jsem ho.

„Ano.“

„Broučku, nechal jsi si u mě spodní prádlo.“ Lechtivý hlásek vychytrale klouzal po povrchu mé fantazie.

„Esemeskou mi je asi nepošleš, viď….“ koketoval jsem

„Ale vezmu ti je vyprané zítra do práce…. Chceš?

Mlčel jsem a jen tiš přikývl. Tu práci jsem nehodlal vzdát. Položil jsem telefon a vylezl z vany.

V lehké opilecké agónii jsem se oholil a vyčistil zuby. Přešel jsem do obýváku a tiše si rozestlal.

Z baru jsem vyndal zapomenutou láhev whisky a zapil své rozhodnutí. Upadl jsem do příjemné agónie, ve které jsem snil, jak zítra dám pár přes držku několika kreténům a pak si odnesu Kláru do její postele a tam s ní odletíme na dalekou orgastickou pouť plnou výkřiků blaženosti a lásky.

Přál jsem si to každou buňkou a viděl jsem její alabastrové tělo, jak tiše přechází pokojem do koupelny a příjemně chladivé se ke mě vrací.

Rozpaloval jsem si ji ve snu, jak babiččina kamna na chalupě v Jizerských horách. Tiše jsem vnímal, jak se nade mnou sklání a líbá mne na krk. Seděla na mě a já jí hladil záda, až jsem se vzepjal jako luk a křičel jak raněný avarský bojovník.

Slyšel jsem, jak křičí a volá mé jméno a záblesky rána mne řežou do očí! Najednou jsem se probral a zařval: „PETRO, proboha!“

Moje bývalá ženuška se nade mnou nakláněla v tak lascivní poloze, že by i Dolly Buster zčervenala…

Vyskočil jsem jak trefený bleskem.

Stál jsem nad nahou Petrou. Penis ještě myslel na můj erotický sen a moje bývalá se usmívala.

Zcela jistě si špatně vykládala postavení mého kamaráda, ale já nechtěl nic řešit. Řešil jsem s Petrou náš vztah několik let a nikam to nikdy nevedlo.

„Pavlíku vidíš, jak tě ještě umím rozpálit.“ V hlavě jsem měl zmatek, ale jedno jsem věděl. Z tohoto souboje s bejvalkou nevyjdu bez šrámů…

Nesnášel jsem její různá prohlášení typu: Dneska ti to nešlo, ty si můj bejček, mám ovulaci… V klidu jsem sáhl po cigaretách na stole a zapálil si. Prošel jsem nahý pokojem a pak jsem za skříně vzal kufr.

Můj starý kufr na služební cesty. Moc jsem ho nevyužíval, ale dnes se hodil. Byl to velký loďák, kam se mi vejde celý můj svět, který jsem měl u Petry. Petra pořád ležela nahá a pozorovala mě. Zpočátku pobaveně, ale měnila barvy, jak chameleon.

Naskládal jsem si pár nezbytností do kufru. Trička, ponožky, kalhoty. Klidně jsem je skládal a pak jsem kufr zavřel. Na zipu cvaknul zámek. Usmál jsem se na moji bývalou ženu.

Tak a je konec.

„Petruško, myslíš, že budeš pořád šéfem situace?“ Usmál jsem se.

„Jak to myslíš?“ Znervózněla a já měl poprvé po letech pocit, že dělám jedinou správnou věc ve svém životě. Neuroticky se škrábala pod kolenem.

„Jen tak. Víš mám tě plný zuby. Opravdu, plný zuby! Už druhý rok se hádáš o byt a tyhle mizerný věci tady. Fajn, nech si je.“ V klidu jsem odešel do koupelny a věnoval se sám sobě.

Poprvé po letech jsem si užíval ranní sprchu. Voda krásně chladila a já se konečně cítil, jako chlap. Člověk by nevěřil, jak daleko dokáže zajít chlap, který má rád. Dokonce tak daleko, že už není chlap, ale zapomenutá pantofle pod gaučem.

Cítil jsem se hodně zaprášený po letech soubojů o nesmysly.

Přišla za mnou. Přišla za mnou do koupelny a dokonce mne objala. Objímání dostávalo silně erotický náboj a já věděl, že dnes poprvé budu souložit se svou bývalou ženou.

Už žádné milování, ale normální soulož. Z milování jsem si odnášel šrámy, ale dnešní soulož jsem si chtěl s Petrou užít. Po letech užít! Vzal jsem ji pod zadečkem a vnikl. Cítil jsem vzrušení až v malíččcích u nohou. První pomanželský sex s vlastní ženou.

Už to nebyla moje žena, už to nebyl ten podivný ďábel posledních let. Byla to jednoduše ženská, která chtěla sex a já si ho užíval.

Klidně a bez emocí. Petra se mi rozplynula v náruči. Její drápky na zádech vykouzlily pentagram.

Pak mě políbila ne tvář a odešla. Pustil jsem si sprchu.

Věděl jsem, že to Petra vnímá jinak. Podle jejího podivného vidění světa, mi věnovala sex a já jsem tím pádem byl dlužník.

Možná to platívalo, když jsem byl její manžel, ale dnes?

Satisfakce?

Nevím, nevnímal jsem nic z emoční úrovně sexu s bývalou manželkou. Seškrábl jsem si třídenní vousy a sbalil si své přípravky do taštičky na holení. Usmál jsem se na sebe do zrcadla a zkontroloval sám sebe.

Ukazováčkem jsem namířil na svůj obličej v zrcadle a vypálil.

Vyšel jsem z koupelny a ze skříně si vyndal poslední oblek. Lehce elegantní a kvalitní oblek. Nosíval jsem ho jen na rauty, ale tentokrát jsem měl o důvod víc.

Měnil jsem si život!

„Ty si nebereš slipy?“ Zašveholila orgasticky uspokojené Petra.

„Ne, slipy od včerejška nenosím, Petruško!“ Zkusil jsem i tři varianty košil v kombinaci s mou jedinou kravatou a pak jsem nepotřebné hodil do koše.

Usmíval jsem se jako mentálně zaostalý, která dostal pusu od Anety, hrdinky nějaké televizní show.

Svět umí být podivně absurdní.

Léta jsem seděl dobrovolně v base a teď jsem si balil těch svých pár tretek a bachař mne pozoroval ostřížím zrakem.

Pokračování za pár dní


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost 7. díl

Tak a teď odešel definitivně. Zůstal po něm v místnosti zmatek. Kdyby mi dal přes hubu, asi bych to chápal, ale to co mi řekl, mne vyděsilo. Nevěděl jsem, která bije.

A tady je díl předešlý:  Umělé… 6. díl

Klára vplula do místnosti a usmála se na mě. „Jahodový tričko ti fakt sekne.“

Vzala si z linky hrnek s kávou a posadila se vedle mě. Položila mi hlavu do klína a rukama mne objala. Pak se zadívala na hrnek na stole a zapomenutou krabičku Dunhillek na stole. Zadívala se na mě a políbila mě.

„Byl tady viď?“ Přikývl jsem a posadil jsem si jí vedle sebe.

Nalil jsem si panáka a druhého jsem podal jí.

„On mi rád mluví do života!“ prohlásila něžně.

Vlastně to bylo to, čeho jsem se tak bál…

Lehce jsem upil a zadíval se do krbu. Ani nevím, proč jsem se sám pro sebe usmíval.

Cítil jsem se najednou v osidlech, zapřažený a podivně rozpolcený.

Ženský mají takový dar, vlítnou vám do života, převrátí ho a pak si klidně zmizí. Spáleniště emocí, atomová elektrárna nebo spíš atomová bomba, ano, to je ženská. Petra to udělala vlastně stejným způsobem. Přišla, viděla, zabodla praporek a zmizela.

To, že jsem vykrvácel, jí bylo v podstatě jedno.

Klára si zapálila dunhillku z krabičky na stole. Vypustila kroužky dýmu a usmála se. Ne, Klára není ďábel, Klára je andílek. Jen si mě chtěla ukrást v romantické euforii, i když právě ta euforie je pro mě nepochopitelná.

Proč já?

„Táta je divnej, pořád mě hlídá!“

Půlku života lovíme mladý holky a pak je tu druhou půlku musíme chránit před podobnými pitomci. To jsem docela chápal. Nic se nesmí přeceňovat. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se stanu součástí Nabokovova světa, ale najednou jsem v tom až po uši.

Vlastně jsem nikdy neměl Nabokova rád, ale faktem je, že každý chlap chce být romantickým snem krásných dívek.

„Co ty vlastně o mě víš…“

Myšlenky mi běžely hlavou. Jenže dneska nemělo nic logiku. Nevěděl jsem, co udělám za pět vteřin a vlastně jsem nevěděl co udělám za hodinu, den, měsíc. Najednou mi nejistota byla naprosto lhostejná.

Položila mi hlavu do klína a políbila mne tam, kde břicho ztrácí dobrou pověst. Blížila se polibky ke slabinám a já věděl, že se nikdy nezbavím pochybnosti. Jenže pochybnost je motor pokroku a v zájmu pokroku bych prošel i ohněm.

„Klárko, drobečku, asi půjdu.“

Zastavila se uprostřed cesty a zvedla se. Zase se objevila ta nejistota a pochybnost. Cítil jsem, že se toho strachu nemůžu nějak zbavit. Implementovaná léty zvláštní zodpovědnosti, která je vedená jen slepou nedůvěrou v sebe samotného.

Pohladil jsem ji a políbil na rameno.

„Pavle, kam by si chodil?“ Tvářila si jako koťákto, kterému jsem ukradl klubíčko na hraní.

„Mám toho spoustu k zařizování, víš.“ Nevěděl jsem vlastně co mám na mysli, ale věděl jsem, že každé divadlo jednou končí. Už se mi nechce hrát podle pravidel těch druhých. Teď si budu hrát já!

„Půjdeš k ní?“ Ťala do živého!

„K ní? Klárko, proč já ti mám pocit, že si se mnou hraješ.“

Už to nebyl pocit, byla to jistota!

Vstala a nechala rafinovaně spadnout ručník na zem. U krbu si dřepla na bobek a zapálila hromádku precizně připraveného dřeva. Byla nádherná. Vypadala jako Kleopatra, když si pohrávala s Caesarem, ale já žádný Caesar nejsem.

„Já jsem tě hrozně chtěla a chci, Pavle.“ Usmál jsem se. Lákala mě k sobě a já neodolal.

„Jenže člověk není tričko z Kenvela.“

„Není, ale já tě mám ráda a Kenvelo nesnáším.“

„Ani nevím proč. Neznáš mě a já jsem obyčejný, zakomplexovaný chlap s fúrií doma, která mi pije krev.“

Přiznání skoro jako před porotou. Hodně jsem se divil, že jsem ty slova ze sebe dostal. Co jsem si přece udělal, to mám. Každý je svého štěstí strůjcem. Nevím, proč mi hlavou proběhla vzpomínka na Petru. Vznášela se nad námi a já cítil, jak mne svým učitelským pohledem probodává záda.

„Jsi to, co chceš být, ale já tě mám ráda takovýho jaký jsi.“

„Hloupost Klárko, hloupost. Jsou věci, které bych chtěl vzít zpátky ale nejde to. Jsem jako strom do kterýho si celý život někdo nožem zapisuje vzpomínky a spoustu z nich prostě nejde vzít zpět.“

Tentokrát jsem ji umlčel polibky já, ale nenechala se. Byla odhodlaná si mě ukrást a já se cítil jako král. Král s pochybností o sobě samém. Nechtěl jsem se přece stát šťastným z donucení.

„Takže ty k tátovi nenastoupíš?“ Rozesmál jsem se jak na mistru Beanovi a pohladil ji vrásky kolem rtů. Měla je nádherně něžné. Už mi všechno bylo jasné, ale netušil jsem, co to znmená.

„Za prvé jsem nevěděl, že nastupuju k tvýmu tátovi a za druhé nejsem hračka. Takže ne, Klárko.“

Zamračila se a to jí slušelo ještě víc. Položil jsem ji na koberec a tentokrát jsem si ji ukradl celou.
Možná se to nikdy nebude opakovat. Možná už nikdy nebudu milovat a cítit tolik lásky a možná také nikdy nedám tolik něhy do těch doteků, ale já to prostě chtěl vsadit.

Pronesl jsem si ji ohněm a uhasil plameny, které tiše olízly naše těla, ležící na zemi před krbem. Lehké oddechování dvou unavených těl byl slyšet do nočního ticha a venku tiše posedával noční chlad. Usnula a oddechovala do ticha pokoje. Pozoroval jsem stíny na stěnách. Na tváři mi proběhl krátký úsměv uspokojení.

Tohle přece není konec cesty. Tohle je začátek!

Zahodit patnáct let zbytečných myšlenek a strachů. Zbytečnost všech komplexů a strachů. Cítil jsem ji tak silně, až to bolelo. Vedle mě ležela nádherná holka a já se bál si ji vzít. Ne, to nechci!

Žádný strach, není se čeho bát.

Tentokrát to bude, tak jak chci já.

Stínové scénky na stropě mi připomínaly ty stovky zbytečně prohraných bitev.

Zvedl jsem se a oblékl. Vychutnával si oblékání a pozoroval její nádherné alabastrové tělo. Záviděl jsem sám sobě, že jsem si ji pro dnešek ukradl. Úplně jsem zapudil myšlenky na to, že si mě utrhla ona. Své nové černé boxerky jsem přehodil přes opěradlo sófá.

Tichá trofej dnešní noci.

V kapse mi zmizela Klárčina podprsenka!

Pokračování za pár dní


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost 6. díl

A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl, Umělé … 2 dílUmělé … 3. díl , Umělé… 4. díl a Umělé… 5. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


Než přišel noční chlad, tak jsem si ji ukradl ještě několikrát.

Měl jsem v sobě tolik nenaplněné lásky i něhy, že jsem šílel z jejích doteků. Nevím proč se chlap jednou za čas tolik odevzdá, ale logika v lásce neexistuje a nikdy neexistovala.

Klid se přenesl i do domu, kde si mne odvedla do koupelny a oba dva smějící jsme se osprchovali. Smála se a byla šťastná. A já dováděl jako puberťák a nevadilo mi to.

Kdy já jsem se tak bavil?

Vlastně ani nevím. Po letech stresů a sledování jsem teď skutečně odpočíval a užíval si klidu.

„Miláčku uděláš kávu. Všechno najdeš v kuchyni.“

„Jasně, princezno.“ Usmál jsem se a vycupital s malým ručníkem kolem beder. Postavil jsem varnou konvici a zapálil si cigaretu.

Vzpomněl jsem si na Petru a na její věčné fóbie a strachy. Nejdřív, aby nepřišla do jiného stavu a pak zase, aby do něj přišla. Nikdy se nám to nepovedlo a možná by nám dítě změnilo život. Dnes jsem byl šťastný, že nezměnilo. Zalil jsem kávu a ta vypustila nádherné aroma.

„Ahoj, zalejte ještě jednu.“ Lekl jsem se a rukou jsem převrhl zalitou kávu. Samozřejmě, že obsah vyprskl svou část na můj ručník, který jsem použil jako bederní roušku a začalo to příšerně pálit. Shodil jsem ho dolu a skákal tam, jak paňáca z pimprlátkovýho divadýlka.

Nahatý s klimbajícím ohanbím jsem stál před chlápkem, který byl o jen pár let starší než já, ale na na rozdíl ode mě měl postavu vysportovaného třicátníka. Já jsem připomínal Woodyho Allena v jeho nejhorším depresivním období.

„Já ho připravím. Neobléknete se?“ Usmál se a tak jsem jako v transu našel své boxerky a tričko.

Klářino tričko s velikou jahodou v úrovni prsou. Chlápek klidně setřel kávu a zalil dvě nové. Pak se posadil ke krbu a levou rukou odstranil Klářinu podprsenku.

„Líbí se vám?“ Asi myslel Kláru, ale já cítil, že musím učinit formálnosti zadost. Nabídl jsem podivnému hostovi ruku.

„Pavel, Pavel Kuneš.“ Stál jsem tam, jak absurdní dřevěný panáček v černých boxerkách a červenou jahodou na prsou.

„Karel Novotný, otec Kláry.“ Usmál se a vyndal krabičku cigaret. Zapálil si a rukou mi povolil se posadit.

Cítil jsem se jako milenec přistižený při činu a pořád jsem tápal, jestli jsem dnes večer nespáchal trestný čin. Tentokrát jsem to byl já, komu tekl po zádech čůrek potu. Buď dostanu přes držku a nebo uteču.

„Líbí se vám?“

„Klára, aaano, líbí. Je nádherná.“ Nic víc mne nenapadlo. Mlsný, stárnoucí kocour se rozněžnil nad mladých koťátkem, já blbec.

„Ano, je nádherná a tak trošku svéhlavá.“ Cítil jsem, jak zkoumavě si mne prohlíží. Snažil jsem nafouknout jahodu na prsou, ale vypracovaná muskulatura bylo to co mne obešlo velikým obloukem.

„Všiml jsem si.“ Rezignovaně jsem to odkýval.

„Takže já se ani nedivím, že si vás vzala do hlavy, ale uznáte, že jako otec mám na starosti její budoucnost.“ Opravdu mne porcoval pohledem.

„To samozřejmě chápu, sám bych nejednal jinak.“ Ještě, že jsem bezdětný. Tohle bych jako otec nezvládal.

Típl cigaretu a postavil se ke krbu. Vypadal jako anglický lord, který bude memorovat Dickense a tak jsem se opřel, kolena jsem dal k sobě a pod zadkem hledal ponožky, které tady někde přece musely být.

„Pavle abych vám řekl pravdu, dost jsem se bál, že jste další z jejích rozmarů. Teď to vypadá, že nijak neustoupí.“ Nechápal jsem o čem mluví.

„Nemám na starosti jen ji. Klára je úžasná dcera, ale opravdu posedlá tím, co si vezme do hlavy. Když přišla, že musím koupit část nákladu vaší knihy, usmál jsem se. Ovšem, když chtěla, abych loboval ať dostanete literární cenu za loňský rok, už jsem začal mít podezření.“

Teď už jsem měl v hlavě opravdový guláš. Vydavatel mi hlásil, jak se knížka prodává, ale ani na okamžik mne nenapadlo, že by někdo koupil půlku nákladu. A tu literární cenu jsem považoval za náhodu. Jak může dostat skoro nezaměstnaný psavec bez kontaktů cenu?

Bylo mi to divné, ale přijal jsem ji.

„Takže já ji nedostal právem?“ Pokoušel jsem se si zvýšit sebevědomí, ale to jsem neměl dělat.

„Pavle nebuďte včerejší, vždyť to znáte. Každá cena je výsledkem lobby, nebo záměrů konkrétních lidí.“

„Děkuji, hned se cítím lépe.“

„Abych přešel k věci. Nechci aby Klára žila s nějakým bohémem na hromádce. Prostě bude svatba a pokud by se vám to nelíbilo…“

Mimoděk jsem si jsem pomyslel na rituální kastraci a Karel vypadal, že by ji opravdu dokončil.

„Ale já se teprve teď rozvedl.“

„Zaplať pánbu! Vím to, Klára na to čekala!“ Klára čekala na můj rozvod? Vždyť se o něm nikde nepsalo, nikdo o něm nevěděl. Usmál se a dopil kávu. Odnesl hrnek na kuchyňskou linku a otočil se k odchodu. Najednou se zastavil a vrátil se ke mě.

„Nechtěl jsem vás vyděsit, jen jsem chtěl, aby to bylo mezi námi naprosto jasné. Já nejsem soupeř, ještě vás čeká utkání s moji ženou a to je jiné káva.“ Usmál se a poplácal mě po rameni.

„Abych nezapomněl — tohle tričko nenoste, dokazuje váš příšerný vkus.“

Pokračování za pár dní


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost 5. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl, Umělé … 2 díl, Umělé … 3. díl a Umělé… 4. díl


Otočila se jako ve snu.

S grácií pak spustila svou něžnou postavu do modravého bazénu. Ta chvilka trvala možná vteřinu, ale já si ji přetáčel tam a zpět. Propnuté tělo se mazlilo s vodou a rukověť jejího luku připomínala práci starých mistrů. Kdyby měl sochař najít předlohu trojské Heleny, pak by musel zazvonit u jejích dveří.

Vynořila se mi u nohou a usmála se:

„Podáš mi drink?“ Beze slova jsem jí podal pití a sedl si na okraj bazénu.

„Povídej mi něco…“

„Co chceš slyšet?“

„Třeba o tom jak píšeš, proč píšeš a kde hledáš inspiraci?“ Nasál jsem brčkem osvěžující tekutinu. Neznal jsem ani jednu odpověď, ale ona měla tak kouzelně vzrušený pohled, že chtěla příběh.

Tajemný, drsný i něžný příběh s poučením na závěr.

„Jednou jsem jako kluk seděl sám pod stromem. Byl jsem na škole v přírodě a psal si tam nějaký hlouposti. Miloval jsem tehdy Rostandova Cyrana a tak jsem si dělal pro sebe poznámky, co já bych s tím Cyranem vyvedl.“

Klára se usmála a na očích jsem jí viděl, jak si to představuje.

„Moje třídní mne měla ráda. Aspoň si to myslím. Přišla ke mně a smála se na mne. Nutila mne abych knihu odložil a šel se koupat se spolužáky. A já se nerad koupal a se spolužáky jsem moc nevycházel. Zabořil jsem oči do knihy a moje třídní Dana odešla. Byla to krásná žena ajá se zamiloval.“

Teď mne pozorovala s výrazem vampa. Na zádech mi tekl potůček potu. Jasně jsem ho cítil.

„Jednou jsem k nim přišel domů a ona mi otevřela jen s přehozeným ručníkem a já se začervenal, jako malej kluk. Vlastně jsem ještě malej byl. Pátá třída! To víš, hrozně jsem se bál, ale zároveň jsem jí chtěl vidět nahou. Lehce jsem ťuknul do dveří ložnice, kde se převlíkala a pozoroval jí. Byla nádherná. Měla postavu bohyně a já se zamiloval definitivně. Ještě než přišla, tak jsem napsal další verše. Neřekl jsem jí, že jsem šmíroval, a že jsou jen a jen pro ni, ale ona přišla, pohladila mě po vlasech a řekla mi, že mám veliký talent a že musím hodně psát.“

Mojito mi došlo, ale tentokrát jsem se obsloužil sám. V baru jsem našel skotskou a zdokonalil jsem whisky třemi kousky ledy. Klára mezitím ladně vylezla z bazénu a osušila se. Sedl jsem si ke stolu a sedla si mi na klín.

„Jé, ty máš rád Cyrana?“

„Miluju ho. Je to takovej můj hrdina!“

„Já taky, když ho někde hrajou, musím ho vidět!“

„Mám to raději v písmenkách. Tak tehdy na tý škole v přírodě ke mě přišla, pohladila mě po vlasech a začetla se do toho co jsem psal. Pak si to půjčila na večer a já si mezitím psal dál. Chodila každý večer a každý večer si vzala pokračování.“

Vzpomínky mi odletěly do Pilského mlýna a já viděl ty obrazy ze školy v přírodě jako ve filmu.

„Jednou jsem se hrozně pohádal se spolužáky a ona mě zachránila před výpraskem. Přivinula mě na prsa a já byl ztracený. Krásná dětská láska a tak jsem měl motivaci psát víc a víc. Čím víc chodila, tím víc jsem psal. Pak skončila škola v přírodě, ale ona nezapomněla a já musel nosit napsané texty do školy a dokonce jsem chodil na doučování i k nim domů.“

Vzpomínal jsem si na Danu Marounkovou a usmíval jsem se při té představě.

„Pavlíku nenapínej…“

Cítil jsem její krásně ledovou kůži. Usrkl jsem a usmál se na svoji vílu. Najednou jsem byl podivuhodně klidný.

„Skončil školní rok Ona odjela na dovolenou a když jsem za ní přišel na konci července, tak jsem našel na jejích dveřích jen policejní pásky a razítka SNB. Utekla přes Jugoslávii na západ.“

Klára mě tentokrát pohladila.

„Po půl roce jsem pak od ní dostal dopis. Psala mi, že moc chtěla zůstat, ale že musela s manželem. Má prý s ním děti a on má sestru v Kanadě a tak bylo rozhodnuto za ní. Znovu opakovala, že musím psát a psát a nevzdávat to! A to vlastně dělám dodnes.“

„Ježíš to bylo krásný a nevymyslel sis to?“

Nevymyslel jsem si to, ale jen jsem se usmál. Dana mi nedávala spát ještě dneska. Často jsem na ní myslel a myslel jsem i na to její nabádání. Zavrtěl jsem hlavou. Klára se postavila a vzala mě za ruce. Stál jsem vedle ní na kraji bazénu a najednou mi došlo, co chce provést. Lehce do mě strčila a já se octnul pod hladinou. Vodním průhledem jsem viděl její alabastrovou postavu. Vynořil jsem se a ona se ke mě sklonila. Políbila mě a špičkou jazýčku si pohrála s horním rtem.

„No a když jsem byl v Americe hledal jsem na ni kontakt všude. Nenašel jsem nic, ale jednou jsem surfoval na internetu. To už jsem byl v Praze a našel jsem kontakt na jejího syna. A pointa. Byl u nich v Počátkách na kávě a dodnes si píšeme. Našel jsem ji po osmadvaceti letech.“

„A prozradil jsi jí své sladké tajemství.“ Tvářila se mazlivě.

Na moment jsem se zamyslel a přehrával si naše setkání po letech.

„No vlastně mne to ani nenapadlo. Já bývám stydlivý…“

„Pavlíku, ani nevíš, jak je snadný se do tebe zamilovat!“

Usmál jsem se, vzpomněl na bývalou manželku a bylo najednou jasné, že budu muset ukázat své moderní boxerky…

Ladně se postavila a donesla ve skleněné misce salát a položila ho mezi dvě opalovací lehátka a lehla si. Rukou mi zamávala. Sedl jsem si na lehátko vedle a pozoroval padající večer.

Myslel jsem na průvody uniknuvších milenek, na desítky minut soubojů o nepodstatné hlouposti. Myslel jsem na Petru a její úsměv, když jsem si jí před lety bral.

Nechtěl jsem být neslušný host a tak jsem pohledem lehce navázal kontakt s Klárou. Cítil jsem se příjemně a uvolněně.

A věděl jsem, že ona to ví a dokonce to chce.

Ona chtěla, abych se cítil příjemně. Nechápavě jsem pozoroval vlnky na hladině bazénu.

Ležela na boku a pozorovala mě. Pravým stehnem zakrývala svá tajemství a levou rukou měla podloženou hlavu.

„Líbí se ti se mnou Pavle?“ Přikývl jsem možná až příliš rychle. Takový jsem nebýval. Petra ze mne přiznání, že ji miluji vylamovala skoro dva roky.

„Ale já to chci slyšet…“ Jako by na mě byla napojená. Najednou mě napadlo, že možná i ona jen něco skrývá a bojí se.

„Nějak se cítím klidně a …“ Zastavil jsem se v polovině věty. Přesně takhle jsem se přece kdysi cítíval s Petrou.

„…a … jen pokračuj, někdy to potřebujeme slyšet.“ Věděla, jak se cítím. Viděla do mě. Ta mlaďounká holka viděla do všech záhybů mého mozku.

Vidličkou si nabrala trošku salátu a kousíček sýra jí padl na bříško.

Sklonil jsem se a rty jsem ten kousek ukradl. Bylo to drzé, ale já se najednou cítil tak jistý sám sebou. Cítil jsem její vůni a chtěl ji obejmout. V představách jsem to dnes udělal snad tisíckrát. V realitě jsem samozřejmě dostal strach.

„Kláro, cítím se zvláštně. Krásně i vyděšeně. Nechci, aby to skončilo nějak lacině.“

Pohladila mě hřbetem ruky na tváři.

„Ale vždyť přece nic nekončí. Ležíme tu, já jsem nahá, ty oblečený. V hlavě máme oba zmatek a povídáme si.“

Sundal jsem si kalhoty, shodil tričko a sedl si na lehátko. Takže opravdu došlo na ty nové boxerky. Polohu ležícího střelce jsem musel zaujmout velmi rafinovaně. Skoro jsem se prozradil! Pro chlapa je časem všechno složitější…

Chlap totiž vzrušení nemůže předstírat.

„Pavlíku, neřeš to. Věci se buď stanou a nebo nestanou. Všechno ostatní je zbytečné.“

Usmál jsem se a lehl si na lehátko. Pozoroval jsem šednoucí oblohu a myslel na její tělo. Klářino tělo. Ležela vedle mě a byla krásná. Věděla, že je krásná a dávala mi klid. Podivuhodný klid. V hlavě mi běželo tisíce vzrušených myšlenek.

Neměl jsem z nich strach, ale po letech jsem měl pocit, že by to mohlo mít smysl.

„Povídej mi něco hezkého, Pavlíku…“ Poprosila něžně a já cítil, jak často bývá sama a já jsem na tom vlastně stejně.

„Když jsem byl kluk, tak jsem jednou četl od Sienkiewicze knížku Quo Vadis. Miloval jsem básníka Petronia a právě ten měl na začátku knížky věštbu: Tvůj život bude odrazem dne, kdy si se narodil. Ale na konci toho co mu věštily sudičky měl i jednou krásnou větu: A pak přijde ona. Láska. Vítězná a tvá smrt bude žlutý proud s rudými pruhy.

Zapálil jsem si. Klára ležela a za zavřenými víčky schovávala myšlenky. Pozoroval jsem její prsní dvorce a myslel na lehce kakaovou barvu jejích bradavek.

Chtěl jsem se s ní milovat. Víc, než bych dokázal přiznat.

„Petronius se narodil, když explodoval Vesuv. Celý život miloval krásu a když si pro něj přišli pretoriáni, podřízl si žíly. Jeho otrokyně dostala svobodu, ale sáhla po noži s ním. Pak si rány obvázali, pomilovali se a nakonec nechali život uniknout. Spolu. Na loukách rostla žlutá květinka a obvazy na zemi byly zbrocené krví. Miluju Petronia!… ale asi to byl blázen…“

„Jsi jako on?“

Usmála se, až jí vyskočily něžné vrásky kolem rtů. Miluji, když má žena ty malinké vrásky.

„Blázen? Haha. Když jsem byl mladý, tak jsem se tak cítil. Cítil jsem se tak nezávisle a bohémsky. Věkem pak ztratíš chuť dělat ukvapená rozhodnutí. Faktem ale je, že jsem se narodil, když k nám vjížděly ruský tanky.“

„Věříš na lásku?“

„Věřit? Nevím, asi je to opravdu silné slovo. Láska?! Čím víc se v životě zklameš, tím víc chceš věřit, ale v podstatě tu víru pomalu ztrácíš!“

„Ale to my dva nebudeme ti ztracení, viď?“ Chytila mě za ruku a odvedla si mě k bazénu. Skočil jsem do vody vteřinu za ní. Vynořila se a objala mě. Silně, majetnicky a přitom krásně.

„Máš krásné boxerky, ale já jsem nahá a to není fér.“ Chytila mi je a stáhla tak obratně, že jsem se nestačil hájit. Znovu mě objala a něžně si o mne opřela svá nádherná ňadra. Musel jsem vypadat jako naivní oceánograf, který se pokouší zkrotit ve vodě kosatku. Ta moje mne zatáhla na kraj bazénu a opřela o hranu bazénu.

Nemohl a ani nechtěl jsem se bránit.

„Jsi nádherná…“ Vydechl jsem a cítil, jak si tělo dělá co chce.

Klára mne přivinula mezi svá stehna a já cítil, jak vnikám. Pomalu a něžně. Usmívala se a já hledal její něžná místečka.

Na konci měla ten nejkrásnější orgasmus, jaký jsem zažil.

Sevřela mě tak, že jsem se nemohl nadechnout. Vlastně jsem už ani dýchat nechtěl. Chtěla se mnou milovat možná víc než já s ní.

Manželský sex, přidělovaný jako forma odměny nebo trestu, vystřídala vášeň a já se cítil jako puberťák, který poprvé zaskóroval. Držel jsem ji v objetí několik minut než povolila… políbila mě na tvář.

Pak se položila na vodu a splývala.

Položil jsem se vedle ní … na nebi v prvních hvězdách jsem viděl obrysy našich těl.

Pokračování Umělé… 6. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost 4. díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl, Umělé … 2 díl a Umělé … 3. díl


Na zastávce nikdo nevystupoval a byla prázdná.

Cítil jsem se jako odložený bezdomovec. Tramvaj zmizela v zatáčce a já se podíval v kolik mi jede zpátky. Směšné pro chlapa, který jde odněkud, kam se vrátit nemůže.

Petra zcela jistě chystala rituální pomstu. Něco ve stylu zapomenutého klíče v zámku nebo normálně odjede za maminkou. Vůbec jsem se necítil spiklencem slasti v boxerkách za tři kila.

Spíš naopak!

Studoval jsem jízdní řád, jako okradený turista z Václaváku. Do setkání jsem měl ještě hodinu a naproti škole byla příjemná zahradní restaurace. Ani nevím, proč mám tak rád jídlo v restauracích, ale poslední rok jsem neměl moc šancí si dopřát domácí stravu.

Čas plynul pomalu a příjemně.

V duchu jsem nevěřil, že lvici ještě uvidím. Představa její postavy znamenala pro mé nové boxerky opravdu zatěžkávací zkoušku. Přestal jsem se rozplývat a zaplatil jsem večeři. U školy jsem se posadil na lavičku a otevřel knížku. U krajnice najednou zahvízdaly brzdy a otevřely se dveře.

„Tak pojď!“

Nasedl jsem a knížku schoval do tašky. Srdce jsem měl až v krku. Tak tohle jsem naposled cítil, když ještě vycházela Sedmička pionýrů a na přední straně se objevila zpěvačka Tanja se svým unikátním výstřihem.

„Klára.“ A já si uvědomil, že ani neznám její jméno.

„Pavel, těší mě.“ Blbá věta, kdyby mě vysadila z auta pro blbost, vůbec bych se nedivil. Klára se usmála a šlápla na plyn.

„Klára to znamená čistá. Máš hezké jméno!“ Tykací reflex se ve mě probudil, ale ona se jen usmála. Zastavila u krajnice a dala mi pusu. Lehkou a něžnou pusu. Cítil jsem její vůni a skoro se mi zamotala hlava.

„Na seznámení a tykání! Tak co volali ti?“ Popadl jsem poslední zbytky dechu a snažil se vypravit několik souvislých slov.

„Jóóó, volali.“

Víc ze mě nedostala. Kdybych se dal na dráhu agenta ve stylu Jamese Bonda, tak bych měl jedinou výhodu. Nic bych nevyzradil!

„To je dobře. Mě taky. Nastupujeme spolu zítra. Budu ti dělat asistentku!“ Prohodila to lehce, jako by se nic nedělo, ale já si za poslední měsíc prošel patnácti pohovory a neúspěšně.

„Nechápu to, vždyť se mnou nikdo nemluvil.“

Usmála se a zaparkovala. Vystoupil jsem z auta a stál jsem před kouzelnou vilkou. Malinkou, útulnou vilkou. Skoro jako domeček pro vílu! Kdyby mě viděla Petra asi by mě přetáhla pánvičkou po ksichtě. Nesnášela, když jsem se přiblble usmíval.

Klára se zastavila přede mnou a já cítil její bradavky na své hrudi. Pohladila mě po vlasech a vzala za ruku.

„Dneska ale ještě nepracujeme, až zítra, ano?“ Přikývl jsem a nechal jsem se vést. Nechápu proč, ale chlap se stává v rukou ženy poddajný a lehce „nablbaný“. To slovo jsem opravdu nikdy nechápal. Používal ho táta, když jsem se v pubertě zamilovával a odmilovával. Vždycky říkal, že se domu vrátil „náš nablbanec“.

Cítíval jsem se lehce uražený, ale dnes jsem pochopil, že mi jen otcovsky záviděl.

Klára si mě odvedla úzkou cestičkou na druhou stranu domu. Posadila mě k bazénu a donesla lehký drink. Pak zmizela a vrátila se s osuškou polem ňader. Posadila se a ukázala mi krásně tvarované stehno.

„Máš tady plavky?“ Usrkla z drinku a olízla mátový lísteček. Zavrtěl jsem hlavou.

Byl jsem jako ve snu. Nechápal jsem co se kolem mě děje. Uťápnutý psavec se dostával do filmu. Pořád jsem čekal, kdy z křoví vyskočí ten blb Rychlý a ukáže mi skrytou kameru. V náruči jsem svíral svoji pracovní tašku a do lýtka mi pleskala taška z obchodu s boxerkama.

„Pavle, uvolni se. Plavky potřebovat nebudeš a polož si už tu brašnu s nářadím!“ Zašprýmovala a já si uvědomil, že v igelitce je zapomenutý balíček s prezervativy. Roztržitě jsem otevřel tašku a snažil se ukrýt balíčky do tašky.

„Jahodový? Fuj, vždyť je to guma. Pavle, to už se nenosí!“ Smála se a mícháním se snažila rozpustit led na dně skleničky.

„Mno, já ani nevěděl, že to tam mám. Dala mi to tam prodavačka.“

„A copak sis to kupoval, broučku?“ Teď byla sebejistá. Začínal jsem se bát, že se na mě vrhne a spolkne mě. Bál jsem se, že když se přiznám, tak bude konec romantiky.

„Ale nic.“

„Nežvatlej Pavlíku! Určitě sis kupoval nějaký spodní prádlo.“ Prstem ukázala na nápis na igelitce.

„Pánské spodní prádlo ADAM, hmmmm dobrý obchod.“ Panebože, já jsem blbec…

„Kupoval jsem si boxerky.“

„A teď se stydíš mi je ukázat, co…“ Usmívajíc odběhla k baru pro další mojito. Pozoroval jsem její kotníky. Měla nejkrásnější kotníky, které jsem viděl. Obloučky kotníků vytvářely nádherné písmeno L.

Odložil jsem tašku ke stolu a dopil svůj první drink.

„Stydím, promiň.“

Usmála se a nohou zkusila teplotu vody. Pak jsem, jak v mlžném oparu, viděl, jak se ručník snáší k zemi a ona stojí přede mnou nahá. Nádherná jako víla.

Můj pohled tančil na jejím těla a snažil se vyhnat paprsky zapadajícího slunce z její kůže. Kradly mi ji a to jsem si nechtěl nechat líbit.

Z reproduktorů se linul song od Manic Streat Preachers a v hlavě mi dunělo vzrušení…

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost 3. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl a Umělé … 2 díl


Tramvaj ujela dvě zastávky a já si najednou uvědomil, že mám ještě spoustu času. Vystoupil jsem na prosluněném náměstí.

Nesnáším hádky s vlastní ženou. Vlastně nesnáším hádky obecně. Romantika a zamilování vystřídal trvalý válečný stav. Vzdal jsem to. Se ženskou chlap nemůže nikdy vyhrát. Z hádek zůstávají šrámy a ty bolí. Opravdu ženským nerozumím. Chtějí nosit kalhoty a když jim člověk dá tu možnost, tak je na najednou debil, kterého ta ženská vyživuje.

Do schůzky s blonďatou lvicí zbývalo ještě pár hodin a tak jsem si sedl na jedno. Byl jsem podivně nervózní, ale nebál jsem se.

Někdy mě romanticky napadá, že bych se chtěl znova bát. Stejně bát, jako před dvaceti lety. Těšit se na první objetí a neuroticky se třást před prvním polibkem.

Teď se spíš bojím, že zklamu jako chlap a já konečně pochopím, že pomalu přichází stáří. Brrr!

„Hele vole, seš komunista?“Zahlaholil opilej obejda u mého ucha a bez pozvání si přisedl. Usmál jsem se a pozoroval projíždějící tramvaj.

„Hele, tak seš nebo ne?“

„Jasně, jsem členem ústředního výboru.“ Musím se toho kořaly nějak zbavit.

„Jé, von je to komouš. Kurevskej komouš!“

„Tak to nejsem, já jsem obrozenej komunista.“ Blbeček zamžikal očkama a zamyslel se. Evidentně to byl nadlidský výkon, protože u toho mi vyzunknul zteplalou dvanáctku.

„Jasně obrozenej! Nejseš náhodou obřezanej?“

„Ne, to byl předseda a tak dostal v rámci očištění strany padáka.“

„Si děláš prdel, že jo!“ Dvě zamyšlení během minuty, tak to už je přírodní úkaz.

„Nedělám, přijímáme jen prokádrovaný lidi. Nebereme židy, katolíky, alkoholiky a děvkaře.“

„Hele, a víš proč já chlastám?“

„No tak to by mě zajímalo!“

„Protože kašlu na lidi.“

„Kašleš na lidi, chlastáš a lidi pak kašlou na tebe!“

„Ty provokuješ, co. Hele, nemáš na jedno?“

„Nemám! Máme drahý stranický poplatky!“

„Si naštvanej, protože ti stará nedala, co.“

„Mě nedala stará, ale tobě nedá nikdo!“ Zmizel, jako pára nad hrncem, ale měl pravdu.

Stará mi nedala už několik měsíců. Vlastně si pamatuji den, kdy jsem se miloval se ženou naposled.

15. června loňského roku.

Těsně potom mi ta moje krasavice oznámila, že jsem chlap k hovnu, protože soused Brunclík koupil ženě dovolenou v Karibiku a já nemám ani na chatku na Sázavě. Vlastně měla pravdu, ale na chatku jsem ještě měl. Jenže potom spustila o sousedově autě a taky o tom, že když byla ještě s Petrem, tak měla peněz kolik chtěla.

Ženský mají podivný nápady po orgasmu. Napadlo mě, že na tu dovolenou myslela po celou dobu, kdy jsem se snažil vyvolat v ní vrchol blaha. Ještě dneska si vzpomínám, jak jsem se té myšlenky lekl!

Zahlásil jsem něco o intelektuálech, sbalil si peřinu a zmizel do obýváku.

Natrvalo!

Rozuměl jsem tedy, proč se mi rozepíná zip před tím pohovorem, ale vlastně jsem ani sexuální dobrodružství nevyhledával.

Jenže ta lvice byla tak nádherná.

Vzpomněl jsem si na ty její bradavky a pomalu se vydal na tramvaj. Cesta do Modřan je dlouhá. Naposledy jsem tam byl před lety. Noční tramvaj mě tam vyvezla po jednom nočním tahu. Potkal jsem tam tehdy jednu z rakouské televize a celou noc jsem řešil dilema, jestli znásilním já jí nebo ona mě.

Skončilo to patem. Nikdo neznásilnil nikoho, ale kocovina z toho byla pořádná.

Uvědomil jsem si, že jsem si nestihl převléknout spodní prádlo.

Hmmm, tak to udělám dojem. Bílé hadrslipy, které jsem dostal od maminky k maturitě. Jedna kolegyně mi jednou vyprávěla, že nejhorší erotický zážitek pro ženu je chlap ve slipech.

Vystoupil jsem na Karlově náměstí a vydal se do obchodu si pořídit nové spodní prádlo. Nerad nakupuju, opravdu nerad. Petra se vyžívala v nákupních horečkách. zabíjela tím svoje deprese i odcházející mládí. Prodavačka se znuděně opírala o pult.

Nevím, proč nosí prodavačky tak hluboké dekolty. Ta moje prodavačka ho měla tak hluboký, že by měla mít na něj zbrojní pas.

Usmála se na mě.

Vzal jsem jedny černý boxerky. Hluboký dekolt se mi snažil poradit. Vzala mezi palec a ukazovák citlivou partii. Prohlásila cosi o kvalitě a hlavně vzdušnosti.

Nervózně mi zaškubalo v pravém oku. Poděkoval jsem a zmizel z krámu. Ani jsem si nevšiml, proč mi do sáčku ta prodavačka hodila balíček ochucených Vulkánů, ale asi to je na Karlově náměstí standard.

Zaplatil jsem búra za kabinku v metru a své dědečkovské slipy vyměnil za moderní boxerky.

Najednou jsem se cítil mužněji. Nikdy bych nevěřil, kolik sebevědomí dokáže dodat spodní prádlo a s tím zvýšeným sebevědomím jsem si naposled sedl na tramvaj do Modřan.

Cesta podél Vltavy mě vrátila ve vzpomínkách zpátky.

Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych byl Petře nevěrný. Někdy se to stalo, ale já to nikdy neplánoval. Teď jsem měl pocit, že jsem nevěrný.

Podivné!

Soudní rozhodnutí o rozvodu máme doma a já myslím na svou zklamanou manželku.

„Víte, Petra je jako princezna. Počítejte s tím, že když s vámi zůstane, tak se musí cítit jako princezna. Jinak vám připraví peklo!“ To mi říkal tchán, když jsem žádal o ruku.

„Ale já ji miluju.“

„To někdy nestačí. Já jsem taky její matku miloval. Dnes bych v některých případech byl i pro rituální sebevraždu.“

„To snad ne.“

„Mladý pane, ženská je jako černá díra ve vesmíru. Mizí v ní věci, peníze, myšlenky a ona má pořád hlad. Pokud ji nebudete zásobovat, sežere vás!“

A měl pravdu.

Hlas v tramvaji ohlásil tu mojí zastávku.

Vystoupil jsem do zhasínajícího dne a vydal se k modřanské škole.

Pokračování… třeba v pondělí?


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Umělé bradavky a ženská přirozenost – 2. díl

A tady je díl: Umělé bradavky… 1.díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)


Opravdu jsem nechápal, o co jde.

Proč mě vzali do práce, kde jsem se ani nedostal k přijímacímu pohovoru? Nebudu si hrát na majora Zemana a opravdu připustím to, že bojovná lvice s postavou modelky jednoduše získala místo i pro stárnoucího psavce.

Třeba opravdu začínám být atraktivní po nejmladší věkovou skupinu. Zajímavé!!! Před dvaceti lety jsem se chtěl dostat tam, kde mám dneska vstup volný!

Hovadina! Nejsem žádnej Vieweigh. Jedna knížka ze mě boháče nedělá.

Přepočítal jsem si zbývající drobné v kapse u retro kalhot, které připomínaly Fredieho Mercuryho v pubertě a rozhodl jsem se pro vítězný návrat domů. „Otučnělá“ podobenka Catherine Deneveux seděla v křesle v obýváku a čekala, až otevřu dveře. Tiše schovala mobil mezi svá stehna a zapálila si další Petru.

Tašku jsem hodil pod věšák.

Nechápu, proč si ženská nevšímá bordelu, který zůstal pod věšákem ještě od vánoční návštěvy jejích polských příbuzných. Potřeboval jsem se probrat, než vlítnu do průšvihového rozhovoru s nakynutou mladicí, která si mě všimne jen patnáctého.

Jasně, výplata, to je to, co jí na mě ještě vzrušuje!

Studenou vodu bych potřeboval i do jiných partií. Obličej bylo málo. Vlezl jsem si pod sprchu a pouštěl na sebe studenou vodu.

Erekce! Sakra, to jsem nezažil od doby, kdy jsem zažil na tiskovce Paulu Wild. Teď kdyby ke mě vlítla ta moje!

To by bylo!

Jenže rozvodové řízení, má svoje výhody. Zejména v tom, že se můžu sprchovat sám. Když jsem se chtěl s tou svojí koupat sám, nechtěla! Počkala si až nakyne a pak přišla s tím, že se v naší stošedesátce v pohodě vykoupeme spolu.

„Tak jak si dopadl.“ Prohlásila s jemným náznakem sarkasmu sotva jsem vypadl z koupelny.

„Ale jó.“

„Takže jó? Tak slez Franto!“ Nenávidím ty její průpovídky!

„Nastupuju zítra, ale tobě to může být jedno.“ snažil jsem se připomenout, že soud příští týden rozhodne o rozdělení majetku a bude klid. Mimochodem, majetkem jsem měl na mysli zejména své polohovací křeslo, které jsem se rozhodl jako rodinnou relikvii vzít sebou do nového podnájmu.

„Najednou je páníček hrdina! Sehnal si práci za peníze a tak si bude dovolovat!“

„Petro, proboha, nech toho, myslím, že toho mám za patnáct let opravdu dost!“ Zavrtěla se a změnila polohu z japonské gejši na Francouzovu milenku. Projevovalo se to zejména špulením masitých rtů a koketním výrazem, který ve mě probouzel pocity beznaděje.

„Petro, proboha, netvař se jako eskymácká prostitutka, za prvé to na mě nefunguje a za druhé, já se ani k pohovoru nedostal.“ Aniž bych chtěl, tak jsem odvyprávěl svůj příběh a čekal, co se mnou ta moje sanice provede. V nejlepším případě mi postaví kufry za dveře a já budu mít klid.

Míval jsem jí opravdu rád, ale posledních pět let to bylo peklo.

Nevěra, samota, peníze.

Však to známe všichni!

Mlčela a to bylo na celé situaci děsivé!

Myslel jsem na ní samotnou před patnácti lety.

Ano, i ta moje byla mojí inspirací a já vyváděl ztřeštěnosti jen kvůli tomu, aby si mě všimla. Byl jsem první striptér na karlovarském festivalu, ukradl jsem květiny z květináče před Grand Hotelem, políbil jsem nozdru koně na Václaváku a hlavně jsem si jí vzal 17. října na Zbraslavi.

Patnáct let trvalo, než jsem rezignoval a vzdal souboj o ni samotnou.

Neměl jsem šanci a jen tak mimoděk jsem si vzpomněl na její fóbie z klíšťat, neurózu z mých daňových přiznání a dokonce jsem se i dnes usmál nad jejím nápadem, že jí koupím náramek za třináct tisíc EURO za první dítě.

Usmála se na mě: „ani si mi ten náramek nekoupil!“ Prohlásila lakonicky.

„Protože jsem neměl nikdy třináct tisíc EURO.“

„A víš, proč si nikdy neměl peníze?“ Zvedla levé obočí do takové výšky, až jsem se klidil do kuchyně.

„Neodcházej! Já ti to povim, protože si debil!“ Objevná myšlenka. To, že jsem debil, jsem slyšel tisíckrát.

„Jasně, krasavice přenádherná. Já jsem debil a ty si madam Pompadoure!“

„Ne, já jsem princezna a ty to víš!“

„Nechme toho. Rozvod je za náma. Dej si pohov, lochnessko!“

Ten úsměv!

Vraždil bych pro něj a dneska bych pro něj zabil klidně i jeho nositelku!

Raději jsem si zmizel usmolit obalovanej chleba do kuchyně.

Přišla za mnou. „Tak ty tam půjdeš?“

„Proč bych nešel?“

„Protože žiješ se mnou ve společný domácnosti, protože tě živim…“

„Petro, proboha!“ Hodil jsem právě ukrojenou skývu chleba na kuchyňskou desku.

„Neříkej proboha, víš, že je naše rodina přísně katolická.“

„Dobrá, Petro, DO PR*ELE.“

„Vidíš, si neurotik, nemůžeš se rozrušovat.“

Zabít? Nezabít? Toť otázka.

Přemohl jsem lovecké reflexy a dokonce jsem tu svoji jemně pohladil po tváři.

„Miláčku, ať budeš chtít nebo ne, tak za hodinu padám. Chci žít a ne umírat vedle velryby! Nechci se hádat celej večer o naprostejch hovadinách! Jestli chceš, tak jdi taky, ke komu chceš.“

„No jasně, teď to říkáš! Ztratila jsem vedle tebe mládí a chuť žít. Když jsem tě potkala, tak jsem byla jako proutek a teď kynu! A víš proč? Protože jsem to měla víc než jednou za týden.“

Ostří nože narazilo na kuchyňskou desku. Tvrději než samo čekalo. Deska stolu praskla.

„Víš co, SBOHEM!“.

Zabouchl jsem za sebou dveře a nastoupil jsem na tramvaj do Modřan…

Pokračování :

Umělé … 3. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)


Umělé bradavky a ženská přirozenost – 1

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1000


Výstavní trojky, postava jako bohyně a blankytný pohled – to byla opravdu vzrušující kombinace. Já se moc nedokážu prodávat, ale kdo to umí, má vyhráno…Tak tady nemám šanci. Na potítku před personálním pohovorem seděla krásná blondýna s trojkama a její lýtka by mohla vesele učinkovat v televizní reklamě na Veet.

Proč já mám takovou podělanou smůlu…

Přehodila si kolínko přes kolínko, až mi jezdec na zipu poskočil o tři zoubky směrem dolů. Tak to fakt nemám šanci. Makám skoro dvacet let, abych dostal na p*del od erotomanky v minisukni? Rozepnul jsem knoflík košile, abych k sobě pustil trošku vzduchu. Hlava se mi mírně motala.

Proč já jsem proboha to svoje CV vlastně posílal? Jasně, mám na to místo, ale, jak může chlap soupeřit s trojkama, který mají ještě nalepené umělé bradavky!!! Bodejť, má je umělý. Takový prsní dvorce jsem naposled viděl v Playboyi. Dívka dubna 2003 je měla takový, ale tahle křehulka si je jistě koupila jen kvůli pohovoru.

Způsobně spustila kolínko vedle kolínka a koketně se napila z umělohmotného kalíšku studené vody. Pozoroval jsem nás dva sedící v zrcadle, které bylo připevněno na dveřích. Docela fikaný způsob, pověsit zrcadlo na dveře zasedačky, kde probíhají pohovory.

Vidím zcela jasně sedačku, dvě postavy, její růžové kalhotky, vypasovaný výstřih a své začínající vrásky v obličeji.

Pravou rukou jsem si přejel pramínek šedin na skráních a myslel na ten příjemný hlas personální poradkyně. Prý na tu funkci mám. Bodejť by ne, vždyť píšu už takových let a abych neměl na místo pátého redaktora v provinčním týdeníku?

Když se postavila, tak jsem si uvědomil, že vedle mě nesedí dívka, ale vamp, vražedkyně a Johanka z Arku v jedné osobě! Měla postavu jak bohyně. Však proč by také ne. Bylo jasné, že právě vyšla ze školy.

Ta by dělala rubriku „Ze společnosti“, jak vyšitou. Jenže maximálně by to zvládla asi půl roku. Pak by jí zbouchnul nějakej vyžilej rocker a ona by chovala bejbátko. Představoval jsem si, jak sedím za stolem a ona přichází s kočárkem a prosí mě o dvě stovky na Sunar. Haha… krásná představa.

Raději jsem otevřel poslední výtisk bulvárního magazínu pro ženy.

Čekáme už patnáct minut.

Tak to vypadá, že nás nevezmou ani jednoho.

„Neruším?“ Kdo to na mě sakra mluví?

Kulila na mě očka, jak opuštěný štěně. Kdo? Ona!

„Ne, vůbec ne. Jdete taky na pohovor?“ Usmál jsem, ale musel jsem vypadat jako debil. Na rohlíky je fronta jinde!

„Jasně. Moje první místo a pohovor taky!“

„Mno, já jich mám už pár za sebou.“ Zapřel jsem, že první jsem absolovoval ještě za Husáka.

„Já vám nevím, ale asi už nechci být redaktorkou. Jsem tak nervózní, že mi po zádech teče potůček potu, koukněte.“
Natočila se ke mě zády. Šaty tesně obepínaly tělo, ale potůček nikde.

„To se vám zdá, nikde nic není, jste dokonalá.“

„Jste roztomilý! Ale já ho tam cítím, sáhněte si.“

Zaváhal jsem vteřinu, jen vteřinu. Maminka by ze mě neměla radost. Osahával jsem před pohovorem svoji soupeřku, která byla minimálně o patnáct let mladší. Nikde ani stopa po potůčku potu. Ruka se mi třásla a na zádech ten potůček stékal mě.

„Opravdu nic. Máte nádherné… ehm, nádherná záda, opravdu.“

„Děkuji. Snad vám to místo neseberu, to by mě mrzelo!“ Usmála se chápavě a jasně mi tím dala najevo, že to nevzdá.

Mimoděk jsem si uvědomil, že jsem si dneska vzal zánovní slipy a módní boxerky za 390,- Kč jsem nechal v čistém prádle. Blbá úvaha, za chvilku mě čeká pohovor a já myslím na slipy. Děsivý Pavlovův podmíněný reflex. Zip sjel o další tři zoubky níž. Pořád se na mě dívala. Pozorovala mě tak, jak se pozorují obrazy v galerii.

„A vy píšete?“ Opřela si bradu do dlaní a nespustila ze mě blankytně modré oči.

„Ale jó, píšu.“

„I knížky?“

„No mám jednu vydanou.“

„A jak se jmenuje?“ Tak jsem proflákl titul své prvotiny a rozpačitě se usmál.
„Tu fakt znám. Máma jí má doma a tak jsem si jí přečetla. Hooodně se mi líbí! Teda, abych řekla pravdu, četla jsem si ji pod peřinou. To co tam píšete je pravda?“

„Něco je pravda, něco je fikce. Znáte to?“ Zamyslela se a a zadívala se na můj obličej v zrcadle na dveřích.

„Vlastně ani neznám.“

Chvilka ticha. Tak maminka si koupila mojí knížku a já si uvědomil, že mám věkově daleko blíž k mamince než k dceři. Hrozný, jak ten čas letí. „A podepíšete mi jí?“ Pořád mě pozorovala. Přikývl jsem.

„Tak dneska večer v devět u mě doma. Bydlím v Modřanech.“

„To snad není nutný. Můžeme se sejít někde na kávě, ne?“

„Proč na kávě? Stejně by to skončilo u mě. Teď jsem nervózní a když se budu těšit na večer s vámi, tak zapomenu na pohovor. Psychologie je zajímavá, nemyslíte?“ To mi neměla dělat. Kývl jsem.

V duchu se plaší všechny hormony a v hlavě mám chaos.

To bude dneska zase výbuch.

Domů se vrátím jako neúspěšný živitel svých dětí a tady budu vypadat jako chaotický blbec a k tomu ještě dostanu na frak na intimní večerní schůzce s pionýrkou!

„Tak v devět si vás vyzvednu u modřanský školy, ano?“ „Proboha slečno, za pár minut tady máme pohovor a já to místo potřebuju. Jsem nervózní, teče mi pot po zádech a vy mě zvete na schůzku k vám domů.“

„No, zvu. Hele je to lepší, než kdybych vám to místo vyfoukla, na schůzku vás nepozvala a ještě si z vás udělala srandu, nemyslíte?“ Měla pravdu, ale kde bere ty nervy.

Najednou se změnila, usmívala se a čekala. Já se bořil do sedačky a cítil se malý, menší a nejmenší na celém světě.

Dveře zasedačky se rozletěly. Vyšla slečna a mladík s obličejem posetým uhry. Slečna lakonicky oznámila, že místo už je obsazené. Seděl jsem ještě minutu. Blonďatá gazela se zvedla a zaujala bojovný postoj.

„Jak můžete ukončit pohovory, aniž by jste mluvila se všemi kandidáty?“
„Prostě máme vhodného člověka.“

„Koho? Tu zkvašenou napodobeninu Brada Pitta? To snad nemyslíte vážně! Kde máte šéfa?“

Levačkou odstrčila asistentku od dveří a vlítla do místnosti, jak rozzuřená lvice. Slyšel jsem její křik, ale nerozuměl jsem ani slovu. To je fúrie! Chabá obrana šéfa byla slyšet jen v momentech, kdy se nadechovala a to vůbec nebylo moc času na smysluplnou obranu. Mladík se pomalounku zmenšoval a asistentka pobaveně sledovala hádku. Najednou bylo ticho. Blonďatý ďábel vyšel ze zasedačky.

„Do dvaceti minut nám zavolají!“ Chytla mě za ruku a vyvedla z budovy. Na ulici se zastavila, usmála se na mě a tiše prohodila:

„Tak večer v devět u modřanský školy. Je tam zastávka tramvaje. Budu se těšit.“ Nečekala na odpověď a zmizela. Stál jsem před tím barákem v šoku! To nebyl pohovor, to byl přírodní úkaz.
Sedl jsem si v nedaleké kavárně na skleničku a usmíval se.

V tom zazvonil telefon.

„Ano.“

„Dobrý den. Teď jste u nás byl na pohovoru.“

„Ano, vím.“ Poznal jsem hlas asistentky.

„Bereme vás. Nástup zítra v plně zbroji. Těšíme se na spolupráci.“

„Co… Děkuji.“ „tútútútútútú“

Tak teď už jsem nerozuměl vůbec ničemu…

Pokračování máte zde: Umělé … 1. díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1000


 

Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com