Archiv rubriky: Lehké úsměvné

Stejně si ho změřte!

„Tak, miláčku, chceš si mě vzít za manžela?“ Klečel jsem na levém koleni a pozoroval její medový úsměv. Ukázala perličky zoubků a já si potichu vydechl toužebným očekáváním.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


Napínala tu chvilku až k prasknutí, ale já přece vím, že jsem tak jedinečný a mohu se stát jejím mužem. Změnil jsem všechno, změnil jsem sebe, vyřadil nevhodné kamarády, zrušil staromládenecké pitky, vymazal nevhodná telefonní čísla kamarádek.

„Libore, víš, já nevím, jak ti to říct.“

Překvapeně jsem zvedl oči od kotníků, které jsem ještě včera hladil a líbal.

„Libore, já si tě nechci vzít.“

Bomba vybuchla. Docela jsem nechápal význam těch slov. Včera jsem jí koupil zásnubní prsten s pěti diamanty. Teď tu trapně klečím s pugétem těch nejčervenějších růží a nechápu vůbec nic.

„Miláčku, vždyť já tě miluju.“

„Já vím, broučku, ale mít rád občas nestačí. Jsi můj něžný princ, ale to prostě je na manželství prostě málo. Víš, já jsem živel a mám svůj svět a nenechám se ponižovat mužským šovinistickým přístupem, chápeš mě?“ usmívala se, a já nerozuměl ani tónu, ani větám.

„Jak to myslíš? Já ti nerozumím…“

Změnila mi celý život. Ze staromládeneckého bytu udělala byt k bydlení. Rolety na oknech vyměnila za skvostné záclony, zrcadla v ložnici sundala, vybrala novou postel tak, abych ji prý mohl poutat, koupelnu přemalovala do teplých odstínů růžové. Donutila mě uklízet si ponožky, zakázala mi účast na pravidelných squashových turnajích, vyměnila mé zánovní oblečení za nové z Kenvela. Udělala mi prostě průvan v životě za ten rok.

„Ty můj naivní broučku, já přece vím, že mě máš rád, já přece vím, že kupuješ dárečky jen proto, abych měla radost, ale víš, i to je málo. Láska prostě nestačí.“

Už se neusmívala a já cítil, jak mi teče studený pot po zádech.

„Jano, já ti opravdu nerozumím, vždyť jsi mluvila pořád o dítěti, rodině, baráčku, společných dovolených… fakt tě nechápu.“

„Právě, jen jsem tě zkoušela, kam až bys zašel. Víš, co ti povím, ten náš vztah je prostě sterilní, rozumíš sterilní…“

„Proboha, co to je sterilní vztah?“

„To je prostě vztah bez emocí, bez napětí, přece nechceš, aby se ze mě stala domácí puťka, kráva, co bude zalezlá doma a bude vařit knedlo vepřo zelo.“

„Ale to přece nechci, a ty to ani neděláš, to já naopak vařím přece každý den, jezdím pro tebe do práce, uklízím, prostě protože to chceš. Ty jen v sobotu z postele kývneš prstem a já makám jak fretka.“

„Vidíš, a teď budeš vyčítat. Vařit jsem tě nenutila. Víš, jak bych byla ráda, kdyby místo těch tvých blivajzů byl aspoň jednou tejdně twister od KFC. Nééé, von páníček udělal čínu a ještě chce obdivovat. A do práce pro mě jezdíš jen proto, abych nemohla s nějakým kolegou na kávu, tak ze sebe nedělej haura.“

„No jasně a kalhoty ti kupuju, abys nemusela chodit nahá. Co to plácáš? Jako že žárlím, jo?“

Měla malinko pravdu, když jsem pro ni jednou nepřijel, přišla domů až ve čtyři ráno. Já tu noc strávil v obavách, užíral jsem se žárlivostí, hrůza.

„Víš, já… mám pocit, že tenhle vztah prostě vyprchal, už nám ani jednomu nic nedává… Já chci chlapa, co akceptuje můj svět a zároveň to není bačkora.“

„Jak vyprchal, vždyť jsme se spolu milovali ještě dneska ráno…“

„Právě, nuda, už to všechno znám, žádný překvapení, nic nového…“

„Jak nic nového, vždyť ses tvářila spokojeně, pro mě to bylo to nejkrásnější od včerejška, kdy jsem zažil jeden z tvých nádherných orgastických ohňostrojů…“

„Já to hrála, stereotyp ubíjí moje orgasmy, už měsíc je musím hrát a nebaví mě to…“

„Co to říkáš, že hraješ… sakra, co to plácáš?“

„Prostě, Libore, jdu pryč, nebavíš mě, jen se na sebe ráno podívej, jdeš do práce, kreténskej žoviální úsměv, lidi tě maj za povrchního pitomce, kterej ani neví, co chce… Nuda, nuda, nuda, ani si mě nevšimneš, a já chci být jedinečná, svá se svojí identitou, která ti jen občas dovolí se přiblížit, a musí záležet jen na mně, jestli tě přijmu.“

„Jano, neser mě… co to znamená, jako že jsem absolutní blbec a tys na to přišla až teď?“

„Třeba to znamená, že tě už nepotřebuju…“

„Jak nepotřebuješ, ty si ze mě děláš srandu…“

„Nedělám, a ještě něco, máš ho malýho!“

Proběhla přes chodbu a práskla dveřmi. Zůstal po ní jen závan parfému a já už zapomněl, proč držím v ruce tu krabičku s nesmyslným kroužkem…

Zůstal jsem sám v kuchyni, a tak mě napadlo, že vyřeším aspoň jeden problém svého sebevědomí a došel jsem si pro pravítko.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Ta, co mne spoutala

Ani jsem nechtěl, aby se nastěhovala. Ženská v bytě, a ještě k tomu v mém, je anomálie. Za prvé mám průchozí všechny místnosti, za druhé měla starýho a za třetí mě každá pokaždý oholila. A to dokonale!

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

Jenže sám ten nájem neutáhnu, a tak jsem nakonec kývl. Tiše a nenápadně, ale stejně kývl. Jsem slaboch.

„Nebój, jsem jako myška!“ usmála se, až mi camfrlík ve slipech poskočil.
„Musíš spát buď v zadním pokoji a vydržet, že ti přes pokoj budu chodit do koupelny a na WC, anebo se uložíš v obýváku a budeš chodit ty přes můj.“
„V pohodě, snad mě neukousneš.“

Nastěhovala se a já ji zapomněl varovat, že doma chodím zásadně ve slipech a přicházím pozdě po půlnoci domů. Zase se usmála a malej neposlouchal.

Normálně jsem musel vyrazit večer na Růžek a pořádně se spařit. To je faktické drama.

Ten její starej přijel z Jablonce s ní a normálně se uložil k ní. Blbec!

Já chtěl spřádat intelektuální kecy na úrovni, co bych mohl, kdybych chtěl, a von si to normálně přikvačil s jasnou záminkou překazit mi první vaginální výlet mimo lůno dávno opuštěné manželky.

Dvanáctka tiše spláchla starosti mimo sféru mých dnešních zájmů. Aspoň, že ta blběnka přitlačí šestku měsíčně na nájem a já budu v pohodě. Pokud jí to vydrží pár měsíců, tak nebudu muset do rachoty až do Vánoc.

Jenže ten pitomec ji mohl ukecat, aby se odstěhovala k němu do Jablonce, a i když mi ženský udělaly ze života peklo, tak ty její pučící bradavky mě přitahují.

Franta mi na Růžku zase nechal zaseknout sekeru a já se zmotanej jak Landovský vydal směrem domovu. Fakt jsem se zase vykropil jak Ukrajinec po výplatě! Byl to můj útěk z reality všedních dní.

V obýváku bylo ticho, a tak jsem zrychleným přesunem proskočil k sobě do pokoje. Hlava se mi točila jak nově namazaný kolotoč. Už nebudu chlemtat!

Najednou jsem v koupelně zaslechl jekot, jako kdyby podřezávali podsvinče!

Do prdele, on ji zabil!

Rozrazil jsem dveře jak Sandokan lůno Marianny a nevěřil jsem svým očím.

Gábina ležela ve sprše a nad ní ten její čuník se ztopořeným „hentým oným“. Málem se mi udělalo špatně. Nahá ženská je fajn, ale nahej chlap s penisem připomínající bejzbolovou pálku! To už bylo dost i na mě!

„Kurva, co tu děláte! Nade mnou bydlí jeden novinář a právník Koženýho, když budete takhle pokračovat, tak si pro mě přijde jednotka zvláštního nasazení!“

Gabka se usmála a ten její strnul stejně jako jeho penis!

„Vypadni!“ zařval jak smyslů zbavenej, a tak mi nezbylo, než mu ji vypálit. Nemám rád blbý reakce; ctím totiž pravidlo, že nejlepší obrana je útok. Za prvý nemám rád nahý mužský, za druhý měl větší péro než já a za třetí obhospodařoval mou spolunájemnici…

„Co blbneš, víš, jak bude ječet, až se probere!“

To mi vcelku bylo jedno. Pořád mu stál. Fakt nepochopím, kde posiloval ty topořivý tělíska. S tím jeho bych uspokojil i Katku Kornů.

„Promiň, ale byl nějakej rozčílenej.“

Vzal jsem ho za ruce a odtáhl do obýváku. O práh si musel odřít prdel, ale pořád ještě spal, a tak mi to bylo fakticky jedno. Položil jsem ho na sedačku a chystal jsem se zalehnout. Bylo mi blbě a ještě mě bolela hlava. To bude ráno šílená opice…

Přišla, sedla si ke mně a mlčela. Byl jsem rád, že mlčí; nesnáším, když ženský kvákají zbytečně. Najednou vytáhla ze županu něco, co se zablesklo ve tmě a pak to kovově cvaklo.

„Co blbneš?“ prohodil jsem tiše do tmy.

„Já nic… jen jsem tě spoutala…“

„Jasně… a teď vyndáš dranžírák a vykostíš mě?“

„Ne, víš Jirka je zpátečník a nechtěl se nechat spoutat, a tak to prubnu na tobě!“ zase se usmála, a to dokonce tak, že jsem si málem cvrnkl do trioly.

„He he…“ víc jsem nestihl.

Prostě mě znásilnila jak Messalina.

Víc jsem ani nestihl. Ráno se ten její debil probral a zmizel. V deset zmizela ona se všema věcma, dokonce i mýma a za týden mi na kožním oznámil doktor spolužák Pazour, že mám kapelu jak na Vlachovce.

Od tý doby byt nepronajímám a žiju si v poklidu.

Faktem je, že musím chodit do práce, ale proti penicilínu a několikaměsíční sexuální abstinenci to je úplnej veget.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 3.díl

Dívka v červených šatech si pohrává a nakonec i šaty padají. Náš podivně ztracený chlápek hledá sám v sobě odvahu. Najednou je tak malý, až si připadá nejmenší na celém světě…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

Před očima mi běžel film plný obličejů údajných milenek, příběhů a etud evokujících lásku, cit, něhu. Momenty, které jsem už dávno mohl odepsat do seznamu ztrát. Jsou chvíle ve čtvrté dekádě mužského života, kdy se chlap, nebo to, co z něj zbylo, změní v malého kluka, co právě dostal strach z první erekce. V očích mi tančila světla plná extáze, ale kdyby se mě někdo zeptal, já bych to tajil a lhal celému světu, že situaci pevně třímám v rukou.

Ztemnělý pokoj nás přijal a přikryl příjemnou vůní očekávaní a touhy. Patro vyschlé nervozitou. Tichá hudba se snažila utišit mé obnažené nervy. Strach byl už dávno ten tam a zůstal jen pocit tajemného vzrušení, rozehrávajícího v mé fantazii koncert plný blesků a vášnivých doteků.

Neskutečně ženská čistota koupelny mé únoskyně se k mužské nahé hrubosti nehodila. Spousty světel a zrcadel. Neznám chlapa, co vyleze z vany a obhlíží své tělo. Nemůžu se vidět ani u česání, natož teď! Zhasl jsem.

Když jsem dřímal se zavřenýma očima, probíhaly mi hlavou milióny myšlenek, a ani jedna se nedokázala soustředit ani na čas, ani na prostor, ve kterém jsem se nalézal.

Viděl jsem své první i poslední lásky v tak absurdních situacích, že by se červenaly, nesměle něžná milování v chladné vodě při první „dospělé“ dovolené kdesi na Šumavě, drsné prožitky dospívání při prvních ejakulacích, které z nás zamilovaných vytvářely stydící se hlupáčky. Jak směšné, jak něžné, jak sladké. Bože, kdybych mohl vrátit čas!

Tiché zaskřípění mě přivolalo zpět. Nepohnul jsem se, přesto byl každý sval v pozoru a styděl se. Muž v osidlech! Jak zábavné, ale nepřál bych vám ten pocit mužské úzkosti, plný nahoty v koupelně, kam přichází nymfa, která nezná slovo povinnost, závazky a zcela jistě neumí uvařit ani těstoviny, které mám každý druhý den k večeři…

„Miláčku, jsi tu se mnou? Ale no tak, nesmíš se bát. Copak se ti nelíbím?“ usmála se a ukázala půlměsíce na své snové hrudi.

Právě naopak, dávno jsem si přál… dávno jsem si přál… zažít splynutí. Chlap, co ve vaně cítí slanou příchuť a co se mu oči mlží nervozitou, je zralý na odstřel.

„Já vím, desítky žen ti probíhají hlavou, lásko, jsi moc roztomilý,“ přitiskla mi tvář na svoje ňadra a proud myšlenek prchal z mé hlavy. Nechal jsem se unášet přívalem nekontrolovatelné něhy. Už jsem se nebál.

Vynucený válečný stav se mění na nejasný průnik dvou těl, a moje duše je ztracená a položená na obětní oltář. Jsem její! Tak, jak jsem nikdy nebyl ničí, ani svůj. Výkřiky dávno minulých milenek měním za něžné obětování se touze. Touze nepochopitelné i neuchopitelné, ale která přesto existuje, prostě je!

Její polibky se zařezávají jako žhavé uhlíky na můj krk, na má ramena a níž, stále níž a všude. Hledám nepolíbená místa na jejím těle a dokazuji každým dotekem rtů, že prohledávám důkladně. Je moje, já jsem vlastníkem těch chvilek, řvoucím lvem! Ona je mojí královnou!

Přichází nádherný, zářivý proud absolutních spojení i odevzdanosti. Ze mě nepatří mně samotnému NIC. Jsem prázdný, odevzdaný, sám, tulící se v prostoru na ničem a moje nymfa se vznáší bez dechu vedle mě. Lásko!

Hladím její vlasy škádlící mě v klíně a zasněně přimhuřuji oči. Ona je nepřivřela snad ani na moment. Cítím je na každém centimetru sebe.

„Jsi můj báječný, miláčku,“ usmívá se a hladí mě na stehnech. „Věděla jsem to, že jsi můj báječný a jedinečný.“

Spíš ztracený, nechápu, co se mnou provedla.

„Dala jsem šanci tvým snům, aby našly ten pocit naplnění. Nesmíš být tak směšně povrchní, nejsme přece na světě jen pro zklamání a smrt.“

Unesla mě, svedla mě a…

„A tobě to vůbec nevadí, dokonce jsi šťastný, hloupé, viď,“ líbá mě.

V hlavě mi probíhá spousta zmatených myšlenek. Neurovnaných a směšných.

„Splním ti dnes v noci všechny sny, lásko. Všechny.“

Všechny… Nesplnitelná věc.

„Tak co by sis přál?“

Nevím. Možná najít sebe. Hledám střípky a nechápu, jak se můžou tak zatoulat po světě. Teď je hledám u ní. Potvora. Usmívám se.

Temný, opuštěný pokoj byl plný prázdnoty a myšlenek. Modravý kouř docela dobře vyplnil pocity nejistoty. Poskytl nesmyslný únik z ještě nesmyslnějšího světa. To je ale večer, usmíval jsem se, ale nechápal, kde a proč jsem.

„Miláčku, nespi,“ cloumání mě probralo.

„Ty, to jsi ty!“ Dvojice hlasů vykřikla najednou. Můj hlas a hlas… MÝCH nudných těstovin!

Sakra, sakra, sakra!

Nahý na bílém prostěradle, s nahou nymfou, a proti mně stála MÁ nahá žena, s postavou tak nádherně vykreslenou, že by antický sochař musel nutně dostat okamžitý infarkt, stejně jako teď já!

„Co tady děláš? Můžeš mi to vysvětlit?“ křičela a já mlčel. Jen jsem sledoval záblesky měsíčního světla, jak jí tancují na nahém těle.

Čtvrtá dekáda obohatí váš pohled na svět. Obohacení je drtivé už ve své podstatě. Já jsem si tu cestu nevybral, byla mi dána do kolébky, a teď vám ji klidně prodám.

A to je opravdu konec!


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 2. díl

V prvním díle si chudák hrdina chtěl dát pořádné jídlo, ale podivná nymfa s ním začala flirtovat. Unese to jeho ego? Uteče nebo naopak situaci využije?


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


První díl najdete ZDE

„Pojď, broučku,“ chytla mě za ruku, usmála se na Korčagina, od pingla si nechala otevřít dveře a vyvedla mě na ulici.

Přitiskla mě na dveře auta: „Teda, ty jsi ale CHLAP. Doufám, že dokážeš i víc, než jen vystrašit pár hostů v ospalý putice!“

Švihla se mnou dovnitř, energicky nastartovala a šlápla na plyn.

Její červená sukně přestala krýt plná a nádherně oblá stehna. Už jen velmi potichu jsem myslel na přeplněnou domácnost, kde jsem se mezi nádobím, laky na vlasy a prádlem na žehlení cítil aspoň trochu v bezpečí.

Unášela mě do noci atraktivní ženská, která mi soustředěně vyhrožovala něčím, o čem se mi zdávalo téměř každou noc.

Možná bych se na ni měl vrhnout, znásilnit ji tříminutovým rádoby násilím a zdrhnout z auta.

„Vy mužský jste děsně upjatí, děsně,“ usmála se a podívala na mě. Zamrazilo mě v zádech. To se mi stávalo, když máma vlítla do pokoje zrovna v momentech, kdy zrála moje mužnost.

„Upjatí,“ pokračovala, „prostě se orientujete jen na to, jak něco neudělat. Docela děsivé, nemyslíš?“

„Nechápu… nechápu, jak to myslíš! Šel jsem jen na večeři a najednou sedím s nahou ženskou v autě,“ povzdechl jsem si skoro pokorně a docela jistě i malinko ustrašeně.

„Tak tohle si přeješ?“ podívala se na mě a razantně šlápla na brzdu. Málem jsem rozbil hlavou sklo. Vystoupila a v té šílené zimě si přetáhla přes hlavu tenký rolák a stáhla sukni. Lampa na prázdné ulici drze blikala a ona tam stála nahá, pevná ňadra, temné prsní dvorce, bříško, klín i klenutá stehna.

Nastoupila, vůz vyrazil do tmavé noci a já začal tušit, že to opravdu dopadne špatně.

„Je ti líp?“ zeptala se a ruku přesunula z řadící páky na mé stehno. Zbláznilo se mi naprosto všechno, hormony, krev, hlava a vlastně celé tělo. Nebyl jsem schopný slova. Odlesky pouličních lamp klouzaly po něžně temné kůži jejích ňader a třpytily se na chloupcích nejnádhernějšího klína, co snad svět stvořil.

Dal bych milión, kdybych byl eunuchem, do Prčic. Hlavou mi proběhla vzpomínka na nudné těstoviny. Najednou jsem dostal strach sám ze sebe.

Zastavila. Jako opilý jsem seděl v sedačce, hluboko zabořený. Levou rukou držela volant, pravou položenou v mém klíně.

„Nechápu to, jste hrozně upjatí, vy mužští,“ pozorovala mě svým karamelovým pohledem a já cítil, jak mi sjíždějí slzičky bezmoci. Kdybych ztratil poslední zbytky hrdosti, chtěl bych k mamince. Jsem chlap, sakra, chlap!

„Neměj strach ze snů. Já tě chci absolutně, bez podmínek, bez zábran. Nevadí mi tvoje ponožky v koupelně, nevadí mi tvoje čtení erotických časopisů. Chci tvé tělo, chci tvou lásku, chci tebe i s tím zlomeným nosem a nebudu myslet na jiného, nebudu myslet na to, že jsem udělala chybu. Prostě chci být tvoje a chci, abys byl můj. Celý!“

Nechápal jsem, co říká. Neodporoval jsem. Dokonale submisivní chlap, bačkora, debil, nemohoucí kretén.

POKRAČOVÁNÍ JEŠTĚ DNES


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 1.díl


1.

Mám docela rád Allenovský humor a právě proto vznikla tato série povídek. V prvním vydání měla celkem tři díly. Jsem sám zvědavý, jak se vám série podivného hrdiny bude líbit.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Čtvrtá dekáda v životě každého chlapa je složitá. Zrcadla už začala drze upozorňovat, že i když si ráno nasadím ksicht progresivního mladíka, tak to vydrží maximálně do dvanácti. Pak přichází tradiční únava materiálu, kdy nálada a vzhled lavíruje mezi postavou houmlesáka a smrtelně nemocného muže těsně před infarktem.

Ten večer začal docela normálně. Opožděná večeře. Potomek přehrabuje vidličkou dávku nudných těstovin u sebe v pokoji při bušení progresivní rockové kapely. Kuchyň přetéká nádobím a pachy. Ta moje blondýna mě ani nevnímá, jelikož doby vzájemné pozornosti umřely patrně s Gustávem Husákem. Sedí na sedačce, kouká do televize, láduje se krmí a jen tiše do prostoru upozorní, že si mám nandat, jestli chci.

Jelikož nás všechny možnost volby kazí, tak raději ne. Stejně mám pocit, že arzenovitá chuť večeří za poslední půlrok docela stačila. Něco se přece musí stát. Fáze protestu nepřicházejí často, ale když přijdou, tak to vždycky zavání průšvihem.

Ani si nevšímá, že si beru poslední čisté spodní prádlo. Značka HANES je prý totálně IN. Mladá prodavačka po mně luskla pohledem, když jsem si je kupoval. Pro jistotu jsem zkontroloval poklopec. Tak, dneska použiji otrávenou toaletní vodu od tchyně, vezmu si přehrávač s Red Hot Chilli Peppers a v klidu odejdu na pořádnou večeři. Myslím, že doma po mně vyhlásí pátrání až po výplatě.

Kalhoty z Kenvela a sluchátka na uších ve mně dokonale konzervují pocit, že vůbec nevypadám jako blbec.

Objednávám ten nejsyrovější steak.

Lokty opřené o stůl a s prsty si koketně pohrávala před malinově plnými rty. Koukala po mně už když jsem přišel, ale teď už to přehání. Kakaové oči a dvacetiletý pobavený pohled, to zrovna potřebuju. Poklopec je v pořádku, fakt.

Usmívala se, a to mě docela štvalo. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo pozoroval, jak se vyhládlý vrhám na kousek žvance, od kterého jsem stejně očekával jen pouhou poživatelnost. Všechno ostatní byl luxus.

Ztlumil jsem přehrávač. Pořád kouká! Sakra.

„Hele, nechcete kousek zeleniny, nemám ji rád?“ nabídl jsem a ukázal na talíř.

Zavrtěla hlavou a pramínky vlasů se rozlétly jako pružné tanečnice. Poprvé mě zamrazilo. Raději jsem se soustředil na gumovou podešev, co mi neposedně poskakovala po talíři.

„Já vás dobře znám,“ řekla tiše a pořád koukala.

Příbor přistál v talíři. Tak to už je opravdu moc! Přešla mě chuť. Opřel jsem se a vracel ty tisíce pohledů. Pustil jsem na ni i několik rádoby provokativních blesků. Možná že ten pohled Michaela Douglase tak úplně nevyšel. A hlavně poklopec už tak v pořádku nebyl.

Byla sama, a tak jsem ukázal na místo u mého stolu. Pořád byla šance, že protiútok vyjde. Znuděný číšník odnesl nedojedený steak a mně proběhla hlavou vzpomínka na unuděné těstoviny doma. Málem jsem si nechal zbytky zabalit.

Přisedla.

„Tak co, kocourku, proč jsi tak sám?“ mrkla na můj vkus dost koketně, skoro jako ta prodavačka se spodním prádlem. Ženský na mě asi fakt reagujou.

„Já? Já měl prostě jen hlad, hlad… víte, co to je, slečno?“

„Klidně mi tykej, já si na to nepotrpím.“ Elegantně si připálila. „Víš, proč tu jsem já? Jsem to, co si budeš přát, jsem to, co budeš chtít…“

Nechápal jsem, kam míří. Velká whisky by mi určitě vyjasnila myšlenky v hlavě i situaci. Její ostré lokty zatížily desku stolu a ona se naklonila tak, že červnový Playboy u mé postele byl ubohou dětskou přílohou.

Pingl přinesl dvojitou dávku rozjasňovače. Prsní dvorce pod tenkým svetříkem na mě pomrkávají a ten panák, byť dvojitý, zcela jistě nebude stačit.

„Hele, vás starouše mám fakt ráda. Narvaný v kapsáčích, triko jak půjčený od Maxi, ale slipy máte zapraný a děravý. Běda jak se ženská dotkne toho vašeho ‚světa’… hned je povstání, že…“ a dotkla se bosou nohou mého „světa“. A-a-asi si pořídím suspensor.

Polkl jsem. Lehce elegantním pohybem jsem zvedl triko, to údajně od Maxi, a ukazováčkem ukázal na obrubu spodního prádla. Ta obruba je speciálně dost široká, patrně její autor také prožíval krizi středního věku. Snad kvůli mně tam nechal napsat poměrně velikým písmem značku: HANES. Musel jsem ji ohromit!

Její levý koutek vylétl uznale nahoru a oko na stejné straně jemně mrklo. Zahýbala prsty své neposedné nohy. Její palec se dotkl přímo mé mužské ješitnosti.

„Vůbec nevím, co chceš. Nechápu, o co jde. Nějaká skrytá kamera, nebo co se děje?“

„Pozoruju tě už dlouho. Tak jsem rozhodla to dnes změnit. Všechno ti splním, dokonce i to, co sám nechceš, anebo o tom nevíš, že to chceš,“ usmála se.

Vypadalo to nebezpečně. Hlavou mi proběhly erotické scény plné zrcadel, doteků a něhy…

Blbost, soused si ze mě dělá srandu! Nemůže mi odpustit, že jsem nechal jeho papírovou kokřici oplodnit od rozvášněnýho pittbula od nás z ulice. Nikdy jsem mu nevysvětlil, že kdyby neojel kokřici, patrně by ojel mě.

„Tak teď toho mám dost! Slečno, já se přišel najíst a nemám absolutně náladu! Řekněte tomu štábu tady kolem, že je konec, a ukončete tu trapnost! Vrchní, PLATÍM!“

Dost dobrý vystoupení, zaujal jsem na první pokus. Číšník i hosté se probrali z letargie, a režisér žádný! Jen majitel s jasnou ruskou muskulaturou se zatvářil, že mám minutu, jinak si k útratě připočtu i účet za zubaře.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Pábitel za dvě pětky


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Pořád mi koukal do talíře a na půllitr a po sto padesáti pohledech jsem mu objednal porci moravského vrabce. Na znamení, že další somrování nemá smysl, jsem vytáhl poslední vydání Balzacových Ztracených iluzí.

„Díky, vrabce mám rád. Vidím, že si intelektuál. Ty já mám rád! Intelektuál je vlastně romantik. Takovej vzdělanej romantik. Švára byl inťouš. Dělal koncipienta v advokátní kanceláři a pak jednou na firemní chlastačce přefiknul šéf jeho manželku. Pepa se děsně nasral a rozmlátil mu flaškou hlavu. Flaška vydržela, ale hlava advokáta ne. A vidíš, z inťouše byl najednou basman.“

Zachechtal se smíchem zvoníka od Matky Boží a zdlábl další kolečko knedlíku.

Balzacova pointa ztrácela pomalounku náboj.

„Svět je zkurvený místo pro inťouše. Vypadáte, že víte víc, ale dostáváte přes držku na každým kroku. Víš, co ti řeknu? Celej život je jen a jen o šukačce, fakt, věř mi!“

Rozesmál jsem se a objednal mu pivo.

„No fakt, hele, ženský, když nevěděj, vo čem to jako je, tak spěchaj pod čepec, ale jak poznaj, že pták občas jen tak sedí na hnízdě, tak zvednou krovky a jdou se roztáhnout jinam. Jó, Gabika z Maďarska, ta, co tu dělá, by mohla vyprávět. Osumkrát vdaná a vždycky, když poznala, že manžílek je vlastně na hovno, tak mu nasadila parohy a bylo po manželství. Hele a to není blbá,má dokonce maturu pro průvodkyně. Fakt!“

Lupl jsem pohledem na statnou padesátnici a v duchu přemýšlel nad jejím vampírovstvím.

„Hele, prostě to ber jako fakt. Lidi chtějí tak moc šukat, až zkomplikujou život všem okolo. Nejdřív rodiče, pak děti, soudy, úředníci a nakonec sami sobě. Znal jsem jednoho blba z Libně, Kája se jmenoval. Tak moc miloval nějakou Vondruškovou z Holešovic. Starým opravil celej barák, postavil novej, mladá se k němu nastěhovala, porodila mu tři děti, a když jim jednou prdnul odpad, tak byl lásky konec. Instalatér přišel, na odpad se vysral, opravil bejvalou Vondruškovou a když přišel Karel domů, tak měl věci v garáži. Stará mu řekla, že když se sbalí a vypadne, tak dostane klíče od jejich žigulíka. A víš co, Karel se sbalil a vypadl. Soud to skoncoval na druhý stání pro nepřekonatelný odpor manželky a neplnění manželských povinností ze strany manžela. Představ si, ten debil se vzdal celýho majetku a dneska bydlí na ubytovně. Taky inťouš, dělá v autoservisu na Kolbence, vypisuje tam papíry.“

Významně zvedl obočí a zatvářil se strašně vážně. Vzal do dlaní talíř a objednal si nášup.

Trošku mě to zamrazilo. Karla jsem znal. Bylo pravdu kliďas, ale pranic jsem netušil o jeho osudu.

„Vždyť ti říkám, kdyby ten blb místo práce pořádně vyprášil starý kožich, mohl by mít klid do dneška. Jenže zkurvenej svět je jen a jen o sexu. Ženský to chtěj, ale nechaj se ukecávat a mužský ukecávaj, a pak jsou překvapený, když se jim to povede! To znám nějakýho Pepu z Modřan, ten se furt navážel do ženských, až jednou na nějakým tahu rozpálil jednu rozvedenou tak, že ji musel znásilnit na autě pod lampou. Vona se pak od něj nehla ani na krok. Nastěhoval si ji do bytu, ale druhej den po veselým stěhování ta nymfomanka přišla na to, že Pepa je schopnej jen občas, a tak se rozčílila, že ho přetáhla válečkem na nudle. Pepa má dneska platinovu místo kosti na spánku a plnej invalidní důchod, protože zblbnul.“

Páratkem si zavrtal do už tak prořídlé zubní zásoby v ústech.

„Zblbnul, protože ji furt miloval a chodil za ní jako pejsek. Až jednou si ho podal její šamstr, kterej mu urovnal varlata tak, že už je nepotřeboval. No, aspoň mu zůstal ten důchod.“

Opravdu smutný osud modřanského gigola mně donutil definitivně zavřít knihu a schovat ji do tašky. Můj host, teď už totiž byl mým hostem, si objednal další kousek a pokračoval v kouzelném vyprávění.

„Von sem chodil i jeden básník. Pořád četl, jako ty, a zamiloval se do nějaký missky. Láska jako trám. Ten kluk běhal s pugétem každej den pod balkón a představ si, že jednou ho pustila dovnitř. Vlítnul tam na něj táta a svatba měla být za čtrnáct dní. Jenže mladá najednou nikde! Byla v nemocnici a protože tady hospodskej dělával na Bulovce zřízence, tak se sem doneslo, že mladá leží na kožním! Básník se tu opíjel zoufalstvím a najednou sem vlítnul fotr tý mladý a srovnal básníkovi fasádu takovým způsobem, že mladej dneska dělá tiskovýho mluvčího u skinheadů. Prdel ovšem je, že mladá, když se vyléčila, tak fotříkovi proflákla, že potkala na mejdle nějakýho Abdula a byla z toho láska na jednu noc a kapela jak vyšitá!“

Možná si dělal srandu, ale než jsem se stačil nadechnout k reakci, tak mi poklepal špinavou rukou na předloktí.

„Ti řikám, svět je dneska jedna veliká soulož. Každej s každým a jedinej, kdo je svobodnej, je našinec. Starou jsem místo vykopnutí zakopal, prodal jsem byt a žiju na zahrádce. Úplnej klid, věř mi. Vy inťoši, to fakt na světě máte děsně těžký!“

Usmál jsem a v duchu jsem přísahal, že už nikdy nepůjdu na utopence s knížkou v ruce!

„Hele, nemáš dvě pětky vole?“

Vytáhl jsem padesátku, zaplatil útratu a vypadl do večerní ztichlé ulice. Ještě jsem po očku viděl, jak uznale obrací padesátku a pak mávl na obsluhu a objednal si další kousek.

Třeba se sem někdy vrátím a vyslechnu si pokračování.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Prokletí 1. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Oheň zářil a hřál nás do obličejů. Cigarety poskakovaly z klína k ústům a všechno kolem bylo temně tiché. Bylo mi týden osmnáct a cítil jsem se nádherně dospělý. Karel byl o pár měsíců starší, ale byl stejný romantik jako já. Rukou si občas pročísnul blonďatou cupřinu.

„Víš, já chci víc. Už mě nebaví táhnout městem jako žízeň a vyvádět v barech. Chci víc, rozumíš mi?“

Rozuměl jsem každému slovu. Mluvilo mi z duše. Oba jsme měli všechno. Mládí, talent i partu kolem nás. Ztracení novoromantici, kteří na parketech karlovarských barů vyváděli, když jim známý „pouštěč“ desek splnil přání a dal na placku gramofonu Depeche Mode.

„Myslím na to co dál, Karle.“ Zasnil jsem se při těch slovech.

Cestovat a žít. To bylo to hlavní.

Před pár dny jsme se vrátili z prázdnin v Doxech. Bylo to super. Jela skoro celá squadra a všichni stopem. Byl to takový závod- Karlovy Vary – Doksy. Cesta na Mácháč. Pozvala nás Doxy, tedy vlastně Lenka, která z Doksy pocházela. Byla to nymfa našich dlouhých nocí a hlavně spolužačka mé velké lásky Moniky.

Velká láska, dnes to zní nadneseně, ale byl jsem do ní blázen i když mi často zanášela do cizích hnízd. Ale byl jsem do ní blázen. Když mi bylo sedmnáct, tak Monika zmizela kamsi se svým údajným bratrancem a já byl zoufalý.

Chtěl jsem bojovat, ale soupeř byl dvě stě kilometrů od Varů a já se rozhodl odejít z domova.

Mamka mne pozorovala, když jsem si balil věci. A jen tiše se zeptala, kam jdu.

Musím pryč, udusím se tady. Mami chápeš, že tady to nezvládnu. Nedýchám přežívám, chci pryč.“

Kam?“ Zeptala se se smutným úsměvem na rtech.

Doxy má nějakou mansardu ve Dvorech. Tam budu a hlavně musím vyřešit Moniku. To je teď to důležitý mami.“ Pomateně jsem si balil slipy, trika i slavnostní kalhoty, které jsem si přivezl z Budapešti.

A co škola…“

Neboj zvládám. Stejně máme praxi. Tam mě nikdo nepotřebuje.“ Byla to pravda. Měl jsem se stát elektrikářem, ale když jsem měl vysekat díru pro zásuvku, tak mi to trvalo dva dny. Věděl jsem, že elektrikářem nikdy nebudu.

Tak jo a uhni zabalím ti to.“ Mamka mne lehce odstrčila a sbalila mi tašku úhledně, tedy naprosto jinak než bych si ji sbalil já.

Ve dveřích jsem ji políbil.

Neboj mami, vrátím se.“ Vyběhl jsem z domu a pelášil na autobus do Varů.

Doxy čekala v „Efku“. Byl to bar v Thermálu pro podobné ztracence jako jsem byl já. Osazenstvo baru bylo velmi různorodé. Šlapky, jejich pasáci, vexláci i bohatí arabové, kteří si užívali přítomnosti krásných slečen.

Doxy seděla u posledního stolu a barman Franta už mi nesl jedno cinzano, nektar to básníků.

Ozvala se?“ Vyhoukl jsem, ale Doxy nečekala, vyskočila z křesla a objala mne. Byla moje druhá! Kdybych nebyl s Monikou, byl bych s Doxy. Ta byla krásnější i vnadnějsí než Monika. Měla krásné , velké oči a já se v nich občas ztrácel.

Jen občas!

Miloval jsem přece Moniku.

Usedli jsme do kožených křesel.

Ne.“ Prohlásila pevným hlasem Doxy.

Co Ne?“ Ptal jsem se jako blázen.

Chtěls vědět jestli se ozvala Monika.“ Usmívala se.

Aha jasně, ale ona se ozve…“ Doufal jsem dál.

Radku a víš, že to byl její bratranec. Vždyť je slovenka a její táta i máma má rodinu na Slovensku.“ Vyvracela mi Doxy mé pevné, romantické přesvědčení o tom, že Monika odjela do Krkonoš za rodinou.

Je to jedno. Věřím tomu. Říkala mi to. Proč by mi lhala?“

Blázínku, my ženský lžeme pořád.“ Doxy nastartovala mou Marnost na plné otáčky.

I ty mi lžeš?“

Ne, já ti nelžu. Já tě chci. Monika si tě neváží a co třeba my dva…“

Najednou jsem měl chaos v citech i myšlenkách. Všechno bylo marné.

Byl jsem sexuálním otrokem chladné blondýny, která si možná užívala někde s partou Jugoslávců a tady sedím se sbaleným uzlíkem jak „hloupý Honza“ před cestou do světa. A k tomu ještě mne začíná balit krásná žena, která mne provází už půl roku.

Uvědomil jsem si, že jsem jí nikdy s žádným klukem neviděl.

Doxy milovala mé básně, které jsem si soustředěně vpisoval do bloku s čínskými motivy. Už byl skoro celý plný.

Usmál jsem se na Doxy a otevřel blok. V rychlosti jsem tam sepsal další zamilovanou báseň. „Průvodkyně cizinců“ se jmenovala a byla o Monice.

Doxy mne pozorovala a pokorně mlčela. Autor tvořil a to by nebylo vhodné rušit. Byl jsem nafoukaný na svůj zdánlivý talent. Nikdo jiný z party ho neměl a i díky němu jsem byl „profláklou“ figurkou celého eFka.

Platíte?“ Barman Franta stál nad námi a našimi dopitými sklenkami od Cinzana. Schoval jsem blok a začal lovit stovku, kterou jsem měl v zadní kapse upnutých kalhot.

Jo…“ Procedil jsem naštvaně.

A kde máš křehotinku, básníku?“ Usmíval se Franta a já tušil, že ví víc.

Ty o ní něco víš?“ Byl jsem nedočkavý a Franta to jako zkušený znalec lidských duší i osudů věděl.

No vim. Byla tady.“ Usmíval se a to bylo nejen drzé, ale i neurvalé.

Kdy, sakra“

Před hodinou s nějakýma Jugošema, ale podle mne táhla s nimi někam do Puppu. Zaplatíš už?“

Ne Franto, napiš mi to. Večer přijdu.“ Měl jsem chaos v hlavě a musel jsem někam vypadnout. Chytil jsem tašku od maminky a pohledem vyzval Doxy. Přece je moje průvodkyně.

Někam jedeš?“ Prohodil ještě Franta, ale na to už už jsme já ani Doxy nereagovali.

Vary jsou v létě krásné, ale nás čekala cesta městskáčem na okraj obydlené zóny. Malý byt u mamky jsem vystřídal za mansardu v podkroví. To mi nevadilo, cítil jsem se nezvózně šťastně.

Doxy otevřela dveře do malého pokoje s malou postelí. V rohu bylo umyvadlo a na malém stolku dvouplotýnkový vařič. Nevím na co, vařit neumím, ale byl tam.

A velká skříň, tu nesmím zapomenout. Zabírala obrovský prostor a já si do ní uložil malou tašku.

Dáš si kafe?“ Prohodila Doxy a zapla vařič. Přikývl jsem, ale v tom klaustofobickém pokoji mne začal objímat pocit marnosti. Podléhal jsem mu a tak jsem se položil na postel a pozoroval pavučin y na stropě.

Ani nevím, kdy Doxy odešla, ale do pokoje se začínal vkrádat soumrak. U vařiče jsem měl studenou kávu a protože jsem sebou neměl ani limonádu, vzal jsem zavděk studeným turkem.

Otevřel jsem blok a znamenával „existencionální“ pocity aniž bych věděl, co to je za pocity. Psal jsem a ani jsem nevěděl co. Slovo za slovem jsem navlékal jako korálky. Malá lampička mi dala naději světla a já si do sluchátek pustil muziku.

Myslel jsem na Moniku. Na důvody proč mi pořád uniká, proč se cítím být tak sám. Ne, nebyl jsem opuštěný, byl jsem zoufale opuštěný a to je sakra rozdíl. Všechno kolem křičelo a bolelo tak intenzivně až jsem sám ztrácel v té marnosti smysl. Slova na papíře byl únik. Jediný možný, jediný reálný.

Do tmavé noci se řítí můj křik, mé volání. Jsem ztracený, já zoufalý láskou i bolestí. Ztracený ve světě nalezenců vztahuji ruce k tobě Lásko. Vždyť jsi má jediná a já tvůj „jedinečný“. Chtěl bych být prachem po kterém šlapeš. Chtěl bych být vzduchem do kterého uléháš. Chtěl bych být vodou, která tě objímá. Jsi má jediná, spící, Láska. Jsem tvůj a udělám cokoli, abych tě probudil, Lásko.“

Slova padala na papír sama a do pokoje se vkradla noc. Nechtělo se mi jít do města, i když mne něco nutilo se zvednout a jít.

Noční autobus dávno odjel a tak jsem se probíjel z okraje města do centra pěšky. Krok za krokem. Čas jsem neměřil, hodinky nenosím, ale najednou jsem byl v centru města a pevně jsem si to zamířil do eFka.

Tam jsem zvolnil. Toužil jsem a přitom ji nechtěl potkat. Bál jsem se pravdy a přitom jsem ji chtěl znát.

V baru bylo plno. Přes zasklené stěny jsem ji neviděl. Ulevilo se mi, ale věděl jsem, že je blízko. Vešel jsem odhodlaný do baru. Měl jsem vtíravý pocit, že mne každý pozoruje.

A pozoroval!

Doxy seděla s Karlem u svého stolu. Pohledem jsem je pozdravil, ale šel jsem k baru zaplatit Frantovi Cinzano. Ten stál za barem a usmíval se. Díval jsem se mu do očí a on jen přikývl a prstem mi ukázal na první stůl.

Zastavil jsem se a zadíval se tím směrem.

Ano, seděla tam a kolem ní její „bratranci“ z Jugoslávie. Viděl jsem jejich obličeje i rádoby drsnou muskulaturu. Stál jsem tři metry od Moniky a ona jen seděla a pozorovala mne. V duchu jsem zaťal pěsti, ale v reálu jsem jen stál a pozoroval Moniku.

Byl jsem šťastný, že ji vidím a nešťastný, protože mne nechtěla obejmout. Bylo by to zoufalé se o to pokusit a zmlátit tři borce z divokého jihu bylo přinejmenším fantasmagorické. Já subtilní básník a oni s uzly svalů na těle.

Kalašnikov jsem neměl. To by asi skončilo tragédií. A ona se jen usmívala. Její soused jí hladil na předloktí.

To byl asi ten bratranec.

Bože, jak jsi ztracená, lásko. Ty moje malá průvodkyně. Udělal jsem krok k ní a najednou se ty gorily „jižní“ zvedly a začaly do mě strkat.

Vlastně nevím, co se dělo v následujících sekundách. Vím jen to, že jsem viděl dva z „bratranců“ mé lásky na zemi a Karel mne odváděl z baru. Doxy cupitala vedle mne a Karel držel láhev vodky v ruce.

Beze slova mne posadil do auta. A pak se na mne od volantu zadíval.

Neblbni, když je ona blbá, ty bejt nemusíš.“

Přikývl jsem.

Auto se rozjelo k malé mansardě ve Dvorech a já jako ve snu vystoupal ty čtyři patra.

Miloval jsem ji stále a možná ještě víc. Věřil jsem, že ji musím zachránit. Ona to chce. Byla to ztracená průvodkyně cizinců.

Vztahoval jsem k tobě ruce a nevím jestli existuješ…“ běželo mi hlavou, ale Doxy s Karlem do mne napumpovali pár panáků vodky.

Atmosféra se uvolnila. Karel, známý to karlovarský karatista, vyzkoušel na mě pár cviků a Doxy se smála.

Noc je milosrdná ke každému ztracenci. A já byl ztracený, který usnul únavou. Nade mnou se vznášel lehký opar vodky a ticho nás milosrdně objalo.

Probudil jsem se nad ránem a ležel jsem nahý. Cítil jsem tu nahotu jako hanbu. Pořádně jsem nevěděl, kde jsem.

Ohmatával jsem šedavé stíny kolem sebe a najednou jsem se dotkl nahého těla. Nevěděl jsem, co se děje, ale začal jsem tu nahou kůži zkoumat a hladit.

Monika? Ne, ta ani neví kde jsem.

Najednou se otočila.

Moje krásná a vnadná Doxy ležela vedle mne a milosrdně se usmívala.

Objala mne, držela a pomalu přicházelo ráno…

Pokračování… to víte, že bude


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 24.06.2020

Dnešek byl ve znamení naděje. Od ledna sháním práci, i když jsem ji sháněl i předtím. Brigáda v hotelu byla stejně nejistá jako byla a je nejistá ředitelka onoho Garni Spa Hotelu, který milují polští pracovníci pro jeho ceny.

Vím, že když pošlu někam CV, tak většinou zaujme, ale zároveň odradí. Podle střízlivě pojatého CV bych měl sedět někde v redakci jako šéf a řídit skupinu hladových novinářských vlků nebo žít z tantiém za vydané knihy a uvedené reportáže. Tak tohle by platilo někde na západě.

Tady jsem obyčejný invalidní důchodce hledající uplatnění.

Vzal jsem si k srdci pravidla o vyrovnaném rozpočtu a ten mám tak vyrovnaný, že když přijde důchod rozdám ho na mandatorní výdaje a ty drobné, které zbydou utratím za jídlo pro sebe a své kočky. Takže rozcupuji důchodového medvě tak týden po jeho obdržení.

Zbytek už je jen čirá improvizace. Sám ani nevím jak je možné, že přežiju, ale důchodový příjem mne naučil žít z mála.

Ano, ráno bylo plné naděje a tak jsem před pohovorem zajel na sociálku pro potvrzení, že jsem opravdu důchodce. Jsem rád, že toto funguje protože aspoň vím, kam patřím.

V Dalovicích, kde firma sídlí jsem čekal všechno, ale nečekal jsem moderní budovu, která stála na konci obce. Byl jsem příjemně překvapen i přijetím.

Jenže syn majitele byl plný rozpaků. Přečetl si můj životopis a vysvětlil mi, že mají chráněnou dílnu, kde se balí drogistické zboží (hlavou mi problesklo, že to bych zvládl) a nebo mají smlouvy na úklidy budov katastrálního úřadu a Úřadu práce v Sokolově. A to už jsem necítil nadějně.

Výsledkem bylo, mže vlastně neví co se mnou, ale že se zeptá otce, který je jednatelem firmy.

Takže práce u počítače, kterou jsem čekal, je v prachu.

Malinko zklamaný jsem se vrátil do města. Vyzvedl peníze ze složenky, která mi přišla. 200 Kč. Aspon něco…

V obchodě, kde jsem si kupoval „braníka“ si sáhnu do kapsy a nic. Peníze nikde. Prohledal jsem všechno a dvě stě prostě zmizelo.

Teď už jsem cítil přicházející splín.

Tak tenmto měsíc jsem mínus ztracené 2 stovky a ztracené klíče – škoda 1.400 Kč.

Vyrovnaný rozpočte sbohem. Jsem 16 stovek v mínusu.

Prostě skvělý den.

Vyprávění o Americe 2

Vyprávění o Americe 1

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč

______________________________________________________

Jak to vlastně s celou Amerikou začalo. Žil jsem poklidný život městského úředníka. Měl jsem dvě malé děti, krásnou ženu, malý, ale útulný byt, skvělé sestry, super mamku a ani tchán s tchyní nebyl problém. Nic nebyl problém.

Po letech psaní a polemizování s místními politiky se stalo to, že jsem dostal nabídku na vedoucího bytového odboru Úřadu města Karlovy Vary. Ještě dnes vzpomínám na tu náladu v zasedací místnosti karlovarského golfového hřiště. Bylo mi sedmadvacet. Byl jsem vyškolený ekonom a měl jsem chuť přijmout tu výzvu. Můj předchůdce byl podle mne, a nejen podle mne, blbec a já měl šanci ho překonat. Buď budu úspěšný nebo se stanu blbcem, jako můj předchůdce i následovník.

Tajemníka úřadu dělal tehdy Bedřich Rynda a ten měl se mnou dlouhou řeč. Potrpěl si na dlouhé řeči. Miloval zákulisní politiku a rád lidi oblažoval svou přítomností. Rada města mne schválila a já k prvnímu červenci nastoupil.

Nikdy jsem si ve Varech o byt nežádal a na výměnu malého 1+1 za 2+1 mi šesti tisíci přispěla drahá babička. Nicméně jsem toho o činnosti odboru věděl dost. Roky před nástupem jsem byl v kontrolním orgánu Rady města.

Faktem ale je, že když jsem stál před svými kolegyněmi třásla si mi kolena. Všechny byly starší než já a já měl ještě obličej dítěte. Musel jsem před nimi vypadat, jako troufalý blázen. Usmál jsem se a každou zvlášť pozdravil. Sudičky mi daly do vínku upřímnost a tak jsem i s kolegyněmi jednal. Měl jsem malou kancelář na konci chodby a moje asistentka Lída dělala vynikající kávu a každý den řešila manželské rozpory.

Život úředníka na městě nebyl nudný. Byl plný napětí, tlaků a práce. V srpnu jsem primátora Pavla požádal, ať mi svěří přípravu nové výstavby bytového domu „Pod rozvodnou“. Další troufalost a drzost. Mé kolegyně měly upřimný strach o mé zdraví.

Vidíte vyprávím o Americe a o ní nepadlo ani slovo. Byla kdesi ve mně ukrytá. Ty dálky, moře, teplo. Všechno spělo k té cestě i k mým chybným životním rozhodnutím.

Přišel mi dopis od Zuzany, a pozor, z USA. Bydlela tehdy v Daytoně a v dopise mi psala o svém příteli, který ji v Čechách bil a o svém útěku za moře. Pracovala jako vychovatelka dětí v jedné rodině. A na závěr napsala, že se mnou udělala chybu a, že mne před mou svatbou hledala ve Varech a chtěla abych se neženil. Nikdy jsem netušil, že bych se Zuzkou mohl mít dítě.

Seděl jsem tehdy na schodech, četl dopis a z bytu byl slyšet hlahol dětského smíchu. Lenka, moje žena si s dětmi hrála.

Co mi vlastně v životě chybělo. Měl jsem postavení, kariéru před sebou a spokojenou rodinu.

Začínala doba mobilů a já se cítil natolik nepostradatelný, že ke dvěma pevným linkám jsem si pořídil svůj osobní mobil. Bylo to těžké dřevo, ale já byl na chvilku důležitý. Byl duben, už měsíc se stavěl další projekt náměstí Řezáče. ODS vyhrála volby a primátor si mne zval každý pátek na kubánský doutník.

Miloval jsem kubánské doutníky, ale netušil jsem, jak blízko se k nim dostanu. Byl jsem ubezpečovaný, že spojený odbor bytový, majetkový a bytová výstavba bude mou prací.

V hlavě jsem už, ale věděl, že se blíží konec.

Rodina jezdila každý duben na chatu k tchánovcům a byla tam až do září. Jednou v neděli jsem si hrál s novým mobilem. Moje děti a děti Lenčiny sestry Jany běhaly a výskaly. Tiše jsem přemýšlel nad hloupostmi.

„Necháš mi mobil tady, ne?“, slyšel jsem Lenku jakoby se ptala z dálky.

„A proč?“, zeptal jsem se hloupě.

„No, co kdyby se něco stalo…“ podotkla.

Zbytek večera už nepadlo o mobilu ani slovo. Já v posteli přemítal. ,Mám dvě pevné linky, asistentku. Spoustu kolegyň…, A usnul jsem.

Ráno jsem se tiše vykradl z chaty a mobil jsem nechal na stole. Bylo pondělí, odpoledne mne čekala Rada města a byl úřední den a to byl pokaždé příšerný den.

Zrovna jsem vyřizoval požadavek pana Demétera, který chtěl ubytovnu pro svou milenku.

„No tak šéfe, ona ji žena zabije…“ prosil.

„To za vás nevyřeším a má tady slečna nějaký příjem?“ slečna byla značně korpulentní dáma s rysy Mikea Tysona.

„No jasně, že mám, tady…“ a ukazovala mi útržek složenky na 1900 Kč.

„Mohl bych se zeptat na Armádě spásy…“ navrhl jsem řešení.

„Néééé, já chci do Doubí do toho baráku pro neplatiče. Tam je to fajn.“ Pan Deméter se škulil a kýval.

Zvedal jsem telefon a zadíval se na tu nesourodou dvojici. Deméter měl čtyřicet kilo i s postelí a slečna hoooodně nad sto.

„Víte co, lidi kazí možnost volby.“ Zavtipkoval jsem si. Slečna se nadmula, nahrnula krev do hlavy a zašveholila: „Volby, to já vim, ty jsou v červnu…“

Telefon se zastavil na cestě k uchu a já se musel otočit k oknu a zadívat se ven. Málem jsem puknul, ale vydržel jsem to.

Najednou zazvonil telefon. Omluvně jsem se zadíval na onu dvojici a telefon zvedl.

„Radku, Radku vyrazila jsem si oko.“ Hlas mé ženy mi oznamoval něco neuvěřitelného.

Na nic jsem nečekal, nechal jsem Demétera i s jeho slonicí a utíkal k autu. Než jsem dojel na chatu, která byla od úřadu deset kilometrů. Když dorazil na chatu, Lenka byla pryč a na terase byly jen její sestra Jana a plačící děti.

Prý už jí vezou do Prahy. Musel jsem čekat. Celý dlouhý den. Snažil jsem se si hrát s dětmi, ale nebylo to nic veselého. Svět se mi zatřásl v základech. Tchyně mi jen řekla, že ji vezou do Střešovic do vojenské nemocnice a patrně, že půjde na operaci.

Dostal jsem do ruky telefonní číslo a čekal. Měl jsem volat večer v devět hodin. Úplně jsem zapomněl na úřad, na Radu města i na kariéru. Tohle bylo teď naproto vedlejší.

Dcara Janička se mi houpala na kolenou a syn Ráďa přemýšlivě chodil po terase. Pozoroval jsem ho. Přemýšlel a já věděl o čem.

„Pojď sem prcku.“ Přišel, položil mi hlavu na předloktí a mlčel.

„Maminka je v nemocnici. Neboj, všechno bude v pořádku.“ Chlácholil jsem ho, i když bych potřeboval chlácholit i já.

Přišla devátá večer. Vzal jsem mobil a vytočil číslo z papírku. Tchyně Lenka i tchán Zdeněk mne po očku pozorovali. Bylo cítit napětí.

Telefon zazvonil snad dvakrát a zvedl ho podle hlasu sympatický muž. Představil se jako doktor Ernest a vyprávěl. Zákrok, operace, teď spí. Kýval jsem, ale zachytil jsem asi tak každé třetí slovo. Bylo mi jasné co vypráví.

„A co oko. Bude ho mít?“ Zeptal jsem se krutě přímočaře.

„Byla to experimentální operace, pane Hromuško.“

„A dopadla jak?“

Ticho, na druhém konci bylo krátké, ale významné ticho.

„Raději přijeďte zítra…“

Položil jsem telefon a zadíval se na děti. Usmál jsem se a pohladil je.

Byl to dusný večer.

Pokračování za pár dní…

_______________________________________________________

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč

_________________________________________________________

Umělé bradavky a ženská přirozenost – 1

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1000


Výstavní trojky, postava jako bohyně a blankytný pohled – to byla opravdu vzrušující kombinace. Já se moc nedokážu prodávat, ale kdo to umí, má vyhráno…Tak tady nemám šanci. Na potítku před personálním pohovorem seděla krásná blondýna s trojkama a její lýtka by mohla vesele učinkovat v televizní reklamě na Veet.

Proč já mám takovou podělanou smůlu…

Přehodila si kolínko přes kolínko, až mi jezdec na zipu poskočil o tři zoubky směrem dolů. Tak to fakt nemám šanci. Makám skoro dvacet let, abych dostal na p*del od erotomanky v minisukni? Rozepnul jsem knoflík košile, abych k sobě pustil trošku vzduchu. Hlava se mi mírně motala.

Proč já jsem proboha to svoje CV vlastně posílal? Jasně, mám na to místo, ale, jak může chlap soupeřit s trojkama, který mají ještě nalepené umělé bradavky!!! Bodejť, má je umělý. Takový prsní dvorce jsem naposled viděl v Playboyi. Dívka dubna 2003 je měla takový, ale tahle křehulka si je jistě koupila jen kvůli pohovoru.

Způsobně spustila kolínko vedle kolínka a koketně se napila z umělohmotného kalíšku studené vody. Pozoroval jsem nás dva sedící v zrcadle, které bylo připevněno na dveřích. Docela fikaný způsob, pověsit zrcadlo na dveře zasedačky, kde probíhají pohovory.

Vidím zcela jasně sedačku, dvě postavy, její růžové kalhotky, vypasovaný výstřih a své začínající vrásky v obličeji.

Pravou rukou jsem si přejel pramínek šedin na skráních a myslel na ten příjemný hlas personální poradkyně. Prý na tu funkci mám. Bodejť by ne, vždyť píšu už takových let a abych neměl na místo pátého redaktora v provinčním týdeníku?

Když se postavila, tak jsem si uvědomil, že vedle mě nesedí dívka, ale vamp, vražedkyně a Johanka z Arku v jedné osobě! Měla postavu jak bohyně. Však proč by také ne. Bylo jasné, že právě vyšla ze školy.

Ta by dělala rubriku „Ze společnosti“, jak vyšitou. Jenže maximálně by to zvládla asi půl roku. Pak by jí zbouchnul nějakej vyžilej rocker a ona by chovala bejbátko. Představoval jsem si, jak sedím za stolem a ona přichází s kočárkem a prosí mě o dvě stovky na Sunar. Haha… krásná představa.

Raději jsem otevřel poslední výtisk bulvárního magazínu pro ženy.

Čekáme už patnáct minut.

Tak to vypadá, že nás nevezmou ani jednoho.

„Neruším?“ Kdo to na mě sakra mluví?

Kulila na mě očka, jak opuštěný štěně. Kdo? Ona!

„Ne, vůbec ne. Jdete taky na pohovor?“ Usmál jsem, ale musel jsem vypadat jako debil. Na rohlíky je fronta jinde!

„Jasně. Moje první místo a pohovor taky!“

„Mno, já jich mám už pár za sebou.“ Zapřel jsem, že první jsem absolovoval ještě za Husáka.

„Já vám nevím, ale asi už nechci být redaktorkou. Jsem tak nervózní, že mi po zádech teče potůček potu, koukněte.“
Natočila se ke mě zády. Šaty tesně obepínaly tělo, ale potůček nikde.

„To se vám zdá, nikde nic není, jste dokonalá.“

„Jste roztomilý! Ale já ho tam cítím, sáhněte si.“

Zaváhal jsem vteřinu, jen vteřinu. Maminka by ze mě neměla radost. Osahával jsem před pohovorem svoji soupeřku, která byla minimálně o patnáct let mladší. Nikde ani stopa po potůčku potu. Ruka se mi třásla a na zádech ten potůček stékal mě.

„Opravdu nic. Máte nádherné… ehm, nádherná záda, opravdu.“

„Děkuji. Snad vám to místo neseberu, to by mě mrzelo!“ Usmála se chápavě a jasně mi tím dala najevo, že to nevzdá.

Mimoděk jsem si uvědomil, že jsem si dneska vzal zánovní slipy a módní boxerky za 390,- Kč jsem nechal v čistém prádle. Blbá úvaha, za chvilku mě čeká pohovor a já myslím na slipy. Děsivý Pavlovův podmíněný reflex. Zip sjel o další tři zoubky níž. Pořád se na mě dívala. Pozorovala mě tak, jak se pozorují obrazy v galerii.

„A vy píšete?“ Opřela si bradu do dlaní a nespustila ze mě blankytně modré oči.

„Ale jó, píšu.“

„I knížky?“

„No mám jednu vydanou.“

„A jak se jmenuje?“ Tak jsem proflákl titul své prvotiny a rozpačitě se usmál.
„Tu fakt znám. Máma jí má doma a tak jsem si jí přečetla. Hooodně se mi líbí! Teda, abych řekla pravdu, četla jsem si ji pod peřinou. To co tam píšete je pravda?“

„Něco je pravda, něco je fikce. Znáte to?“ Zamyslela se a a zadívala se na můj obličej v zrcadle na dveřích.

„Vlastně ani neznám.“

Chvilka ticha. Tak maminka si koupila mojí knížku a já si uvědomil, že mám věkově daleko blíž k mamince než k dceři. Hrozný, jak ten čas letí. „A podepíšete mi jí?“ Pořád mě pozorovala. Přikývl jsem.

„Tak dneska večer v devět u mě doma. Bydlím v Modřanech.“

„To snad není nutný. Můžeme se sejít někde na kávě, ne?“

„Proč na kávě? Stejně by to skončilo u mě. Teď jsem nervózní a když se budu těšit na večer s vámi, tak zapomenu na pohovor. Psychologie je zajímavá, nemyslíte?“ To mi neměla dělat. Kývl jsem.

V duchu se plaší všechny hormony a v hlavě mám chaos.

To bude dneska zase výbuch.

Domů se vrátím jako neúspěšný živitel svých dětí a tady budu vypadat jako chaotický blbec a k tomu ještě dostanu na frak na intimní večerní schůzce s pionýrkou!

„Tak v devět si vás vyzvednu u modřanský školy, ano?“ „Proboha slečno, za pár minut tady máme pohovor a já to místo potřebuju. Jsem nervózní, teče mi pot po zádech a vy mě zvete na schůzku k vám domů.“

„No, zvu. Hele je to lepší, než kdybych vám to místo vyfoukla, na schůzku vás nepozvala a ještě si z vás udělala srandu, nemyslíte?“ Měla pravdu, ale kde bere ty nervy.

Najednou se změnila, usmívala se a čekala. Já se bořil do sedačky a cítil se malý, menší a nejmenší na celém světě.

Dveře zasedačky se rozletěly. Vyšla slečna a mladík s obličejem posetým uhry. Slečna lakonicky oznámila, že místo už je obsazené. Seděl jsem ještě minutu. Blonďatá gazela se zvedla a zaujala bojovný postoj.

„Jak můžete ukončit pohovory, aniž by jste mluvila se všemi kandidáty?“
„Prostě máme vhodného člověka.“

„Koho? Tu zkvašenou napodobeninu Brada Pitta? To snad nemyslíte vážně! Kde máte šéfa?“

Levačkou odstrčila asistentku od dveří a vlítla do místnosti, jak rozzuřená lvice. Slyšel jsem její křik, ale nerozuměl jsem ani slovu. To je fúrie! Chabá obrana šéfa byla slyšet jen v momentech, kdy se nadechovala a to vůbec nebylo moc času na smysluplnou obranu. Mladík se pomalounku zmenšoval a asistentka pobaveně sledovala hádku. Najednou bylo ticho. Blonďatý ďábel vyšel ze zasedačky.

„Do dvaceti minut nám zavolají!“ Chytla mě za ruku a vyvedla z budovy. Na ulici se zastavila, usmála se na mě a tiše prohodila:

„Tak večer v devět u modřanský školy. Je tam zastávka tramvaje. Budu se těšit.“ Nečekala na odpověď a zmizela. Stál jsem před tím barákem v šoku! To nebyl pohovor, to byl přírodní úkaz.
Sedl jsem si v nedaleké kavárně na skleničku a usmíval se.

V tom zazvonil telefon.

„Ano.“

„Dobrý den. Teď jste u nás byl na pohovoru.“

„Ano, vím.“ Poznal jsem hlas asistentky.

„Bereme vás. Nástup zítra v plně zbroji. Těšíme se na spolupráci.“

„Co… Děkuji.“ „tútútútútútú“

Tak teď už jsem nerozuměl vůbec ničemu…

Pokračování máte zde: Umělé … 1. díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1000