Archiv rubriky: Intimní zpověď

Vteřiny, které mi změnily život

Vteřiny, které mi změnily život

Už je to hodně let. Vzpomínky na hrdiny mi občas prolétnou hlavou. Andrejka má dítě o Tonym Švábovi nemám informace a velmi nemocný Jarda mi ještě neodepsal. Budu čekat…

Proč jsem vlastně točil tak silnou a emotivní reportáž? Chtěl jsem pro ty své hrdiny něco udělat. V průběhu reportáže jsem vyzvídal jejich přání a ty jsem začal složitě plnit. Ani jeden z hrdinů nevěděl, co je čeká.

To uvidíte v reportáži.

Chtěl bych po těch letech poděkovat svým hrdinům, tedy Tonymu, Andree, Jardovi, ale chci poděkovat i svému štábu, tedy Ivanovi Barešovi, Milanovi Hodkovi. A samozřejmě terapeutkám Štěpánce, Olince, Pavlovi a řadě dalších.

Mám krásné vzpomínky na natáčení. Po natáčení jsem pustil Jardovi nejen reportáž, ale i jiné úseky, zejména ty ve kterých mi nadává a posílá mně někam…

Jarda se tehdy usmál a tiše pronesl: „Víš já do toho natáčení jít nechtěl, ale pak jsi přijel a bylo vymalováno. Štval jsi mě, ale jinak jsem byl pořád mezi lidmi a bylo mi fajn,“ chtěl ještě pustit nějaké záběry a Jarda mi chytil ruku a prohodil „Já měl vymyšleno jak to ukočim. Měl jsem pět způsobů, ale…“

Zmlknul a já měl orosené oči.

„Jardo, to je přece blbost.“

„Teď to vím a díky tobě.

Dal jsem mu panáka a pak jsme se objali. A já najednou věděl, že nejlepší reportáž je ta, která se nemusí vysílat, protože už jen natáčení hrdinům mění životy.

A na ty změny jsem byl celou kariéru opatrný.

Zde máte kompletní reportáž z On line vysílání České televize.

Vteřiny, které mi změnily život.

PMD, Příběhy mrtvého domu – I

Sedím sám v tichém pokoji, kde se plouží stíny po stěnách a tlumený zvuk hrající televize vytváří stísněnou atmosféru. Do skleničky na stole vplul poslední panák zteplalé vodky a chvějící se prsty vynesly skleničku k ústům. Nemám kocovinu a ani nejsem opilý. Jen tiše usrkávám „uklidňovač“ obnažených nervů.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


To je úzkost.

Bolest proniká až do mozku.

Alkohol jen příjemně uklidňuje, neopíjí, ale proniká vrstvou myšlenek, které pomalu zametá. Televize už asi po sedmé opakuje infantilní seriál a noc jen pomalu ukrajuje čas plynoucí mezi prsty. Otázky se noří do tmy a odpovědi nepřichází. Zmuchlaná deka dává jen tušit obrysy těla schoulené do embrionálního tvaru.

Bezpečí!

To je to slovo, které probíhá hlavou, když doušky vodky zalévají chvějící se jazyk.

Zabil jsem ji nebo ne?

Chaos v mozku je nepopsatelný. Zabiji sebe nebo uteču do daleka od všeho a od všech. Další hlt vodky už neuklidňuje, jen vyvolává únavu. Hlava pomalu klesá na polštář a na stěnách pomalu tancují stíny projíždějícího auta.

Zastavit čas. Tolik by se to hodilo, prostě jen na chvilku zastavit čas, tak, aby se nic nedělo. Líná tma dostává od hrající televize rány plné barev.

Alespoň nejsem sám.

Asociál hledající smysl své existence. Těžká otázka pro tak pozdní hodinu a unavenou hlavu. Znavená ruka pokládá skleničku na stolek a pomalu hledá poloprázdnou krabičku cigaret a vybírá mezi zapalovači ještě ten poslední fungující.

Blesky od škrtajícího zapálení cigarety rozříznou tmu a šedavý kouř se pomelu válí ve tmě pokoje. Jako moje myšlenky, také jsou šedivé.

Celý svět je šedivý!

V lahvi zbývá poslední panák a ten nemá smysl nalévat do sklenice. Hrdlo láhve stoupá k lačným ústům a v hlavě tančí myšlenky na otevření další flašky. Dva loky protečou hrdlem a na stolku zabliká a zavrní telefon.

Nemám chuť ho zvednout, ale blikání agresivně ruší tmu a klid nočního pokoje. Zvedám telefon ze stolu a je to pro mne neznámé číslo. Když piju, tak nezvedám telefony. Pokaždé se něco stane a já reaguji špatně.

Ne, dnes telefon nezvednu.

Nemám na to náladu.

Konečně přestává zvonit a já jen tiše típám nedopalek cigarety.

Konečně je klid.

Zvedám se pomalu z postele a dlaněmi si promnu unavený obličej. Kolik je hodin? Tři, možná čtyři ráno.

Zvedá se mi žaludek a vhání mi do úst kyselou pachuť zvratků. Tohle v sobě neudržím. Unaveně se zvedám z postele a s plnými ústy kličkuji mezi pohozenými botami. Skoro zakopávám o kalhoty a krátkou chodbou se vrávoravě blížím k záchodové míse.

Ani si nerozsvěcuji a sedám si vedle záchodu a plivu zvratky do prostoru.

Vlastně ani nevím jestli zvracím na zem nebo do mísy. Je to vlastně jedno. Podrázděný žaludek žene šťávy do úst a na bradě mi zůstávají zbytky zvratků. Čelo mám orosené chladivým potem a cítím jak jsem vyčerpaný.

Hlavou mi probíhají nesourodé obrazy věcí dávno minulých, ale i čerstvých zážitků. Fronta před pokladnou, něžný polibek lačnících úst, tmavé vlasy tekoucí po bílém polštáři, křik i samota. Prudká hádka překrytá tichem a odpoledním sluncem.

Svírám její hrdlo?

Nevím, cítím jen strach z neznámého.

Vzpomínky jsou jen jako útržky z dávno zapomenutého kalendáře. Nechce se mi už ležet vedle záchodové mísy. Nejistě se zvedám a pomalu se ploužím tmavým bytem do pokoje. V lednici si beru další láhev vodky. Vlastně na ni nemám chuť, ale chci zklidnit rozbouřený žaludek a pulsující nervy v celém těle.

Sedám si na postel a rychlým pohybem si podávám prázdnou sklenici. Když je plná cítím uvolnění a hasím šílenou pachuť zvratků a´dalším douškem alkoholu. Mám strach z těch nesourodých obrazů. Něco se stalo, něco mne děsí a já hledám v narušené paměti útržky reality. Tentokrát mi vodka rychle stoupá do hlavy, ale já poslouchám hlasy z televize.

„Víš co je nejhorší pro chlapa?“, zahlásí jakýsi bodrý bavič z televize.

Trapné ticho dává tušit, že to nikdo z diváků neví.„No přece dostat kapavku na Medarda.“, hurónský smích zazní z reproduktorů a diváci se skvěle baví.

Já ne!

Hledám v paměti útržky vzpomínek. Opravdu jsem držel její hrdlo a snažil se jí uškrtit nebo jsem byl doma sám a v hlavě mi probíhá filmová scéna včerejšího večera. Vodka chladí a zklidňuje. Pomalu si lehám do postele a balím se do deky.

Obepíná mne a chrání. Najednou mám strach z toho co se večer stalo, ale nevzpomínám si, že bych porušil pravidlo samoty. Pravidlo, vlastně zásada!

Piju sám, jenže vzpomínka na její vůni mi motá hlavu. Zavírám oči a snažím se usnout. Ne, nejde to. Celý se klepu a proto si sedám a nalévám další vodku. Lačně ji upíjím. Ruce mi mnou unavený obličej. Na stole zase svítí telefon.

Beru jej do ruky a chvějícími se prsty hledám v kontaktech někoho, komu bych zavolal.

Nic… Nikdo tu není. Ve tři ráno nemohu volat a hlavně, když piju – nevolám. Vypínám televizi a sedím na posteli v naprosté tmě.

Další cigareta mne snad uklidní.

Včera mi volala Klára.

Vím to jistě!

Jasná vzpomínka na odpolední telefon. Už si nepamatuji jestli jsem za ní šel. Jestli jsem ji viděl.

Pravidlo samoty.

Klára mi ale chybí. Hledám ji v knihovně vzpomínek.

Těch příjemných vzpomínek. Není jich moc, ale jsou.

Jenže já se cítím jako bastard.

Jako nula.

Proč by o mě Klára ještě stála, když o sebe nestojím já.

Nalévám si dalšího panáka.

Křičela, ano to je jasné. Křičela na mne nebo křičela kvůli mně. Nevím. Myšlenky jsou jen bordelem v hlavě. Lehám si do studené postele, cítím, jak podrážděný žaludek protestuje proti změně polohy. Lehám si a myslím na Kláru.

Chci s ní usínat.

Zase vidím obrazy.

Pramínky vlasů tekoucí po bílém polštáři. Nejsem zbytečný. Ona patří ke mně. Patří nebo patřila. Sám nevím, jen cítím vůni její nahé kůže.

Byla se mnou nebo to je další vodková imaginace.

Usínám. Ticho mne sevřelo do náruče a já letím prostorem. Ztrácím se a doufám, že mne obejme noc a já se ztratím v zoufalých myšlenkách na včerejšek.

Pokračování … bude.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 1.díl


1.

Mám docela rád Allenovský humor a právě proto vznikla tato série povídek. V prvním vydání měla celkem tři díly. Jsem sám zvědavý, jak se vám série podivného hrdiny bude líbit.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Čtvrtá dekáda v životě každého chlapa je složitá. Zrcadla už začala drze upozorňovat, že i když si ráno nasadím ksicht progresivního mladíka, tak to vydrží maximálně do dvanácti. Pak přichází tradiční únava materiálu, kdy nálada a vzhled lavíruje mezi postavou houmlesáka a smrtelně nemocného muže těsně před infarktem.

Ten večer začal docela normálně. Opožděná večeře. Potomek přehrabuje vidličkou dávku nudných těstovin u sebe v pokoji při bušení progresivní rockové kapely. Kuchyň přetéká nádobím a pachy. Ta moje blondýna mě ani nevnímá, jelikož doby vzájemné pozornosti umřely patrně s Gustávem Husákem. Sedí na sedačce, kouká do televize, láduje se krmí a jen tiše do prostoru upozorní, že si mám nandat, jestli chci.

Jelikož nás všechny možnost volby kazí, tak raději ne. Stejně mám pocit, že arzenovitá chuť večeří za poslední půlrok docela stačila. Něco se přece musí stát. Fáze protestu nepřicházejí často, ale když přijdou, tak to vždycky zavání průšvihem.

Ani si nevšímá, že si beru poslední čisté spodní prádlo. Značka HANES je prý totálně IN. Mladá prodavačka po mně luskla pohledem, když jsem si je kupoval. Pro jistotu jsem zkontroloval poklopec. Tak, dneska použiji otrávenou toaletní vodu od tchyně, vezmu si přehrávač s Red Hot Chilli Peppers a v klidu odejdu na pořádnou večeři. Myslím, že doma po mně vyhlásí pátrání až po výplatě.

Kalhoty z Kenvela a sluchátka na uších ve mně dokonale konzervují pocit, že vůbec nevypadám jako blbec.

Objednávám ten nejsyrovější steak.

Lokty opřené o stůl a s prsty si koketně pohrávala před malinově plnými rty. Koukala po mně už když jsem přišel, ale teď už to přehání. Kakaové oči a dvacetiletý pobavený pohled, to zrovna potřebuju. Poklopec je v pořádku, fakt.

Usmívala se, a to mě docela štvalo. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo pozoroval, jak se vyhládlý vrhám na kousek žvance, od kterého jsem stejně očekával jen pouhou poživatelnost. Všechno ostatní byl luxus.

Ztlumil jsem přehrávač. Pořád kouká! Sakra.

„Hele, nechcete kousek zeleniny, nemám ji rád?“ nabídl jsem a ukázal na talíř.

Zavrtěla hlavou a pramínky vlasů se rozlétly jako pružné tanečnice. Poprvé mě zamrazilo. Raději jsem se soustředil na gumovou podešev, co mi neposedně poskakovala po talíři.

„Já vás dobře znám,“ řekla tiše a pořád koukala.

Příbor přistál v talíři. Tak to už je opravdu moc! Přešla mě chuť. Opřel jsem se a vracel ty tisíce pohledů. Pustil jsem na ni i několik rádoby provokativních blesků. Možná že ten pohled Michaela Douglase tak úplně nevyšel. A hlavně poklopec už tak v pořádku nebyl.

Byla sama, a tak jsem ukázal na místo u mého stolu. Pořád byla šance, že protiútok vyjde. Znuděný číšník odnesl nedojedený steak a mně proběhla hlavou vzpomínka na unuděné těstoviny doma. Málem jsem si nechal zbytky zabalit.

Přisedla.

„Tak co, kocourku, proč jsi tak sám?“ mrkla na můj vkus dost koketně, skoro jako ta prodavačka se spodním prádlem. Ženský na mě asi fakt reagujou.

„Já? Já měl prostě jen hlad, hlad… víte, co to je, slečno?“

„Klidně mi tykej, já si na to nepotrpím.“ Elegantně si připálila. „Víš, proč tu jsem já? Jsem to, co si budeš přát, jsem to, co budeš chtít…“

Nechápal jsem, kam míří. Velká whisky by mi určitě vyjasnila myšlenky v hlavě i situaci. Její ostré lokty zatížily desku stolu a ona se naklonila tak, že červnový Playboy u mé postele byl ubohou dětskou přílohou.

Pingl přinesl dvojitou dávku rozjasňovače. Prsní dvorce pod tenkým svetříkem na mě pomrkávají a ten panák, byť dvojitý, zcela jistě nebude stačit.

„Hele, vás starouše mám fakt ráda. Narvaný v kapsáčích, triko jak půjčený od Maxi, ale slipy máte zapraný a děravý. Běda jak se ženská dotkne toho vašeho ‚světa’… hned je povstání, že…“ a dotkla se bosou nohou mého „světa“. A-a-asi si pořídím suspensor.

Polkl jsem. Lehce elegantním pohybem jsem zvedl triko, to údajně od Maxi, a ukazováčkem ukázal na obrubu spodního prádla. Ta obruba je speciálně dost široká, patrně její autor také prožíval krizi středního věku. Snad kvůli mně tam nechal napsat poměrně velikým písmem značku: HANES. Musel jsem ji ohromit!

Její levý koutek vylétl uznale nahoru a oko na stejné straně jemně mrklo. Zahýbala prsty své neposedné nohy. Její palec se dotkl přímo mé mužské ješitnosti.

„Vůbec nevím, co chceš. Nechápu, o co jde. Nějaká skrytá kamera, nebo co se děje?“

„Pozoruju tě už dlouho. Tak jsem rozhodla to dnes změnit. Všechno ti splním, dokonce i to, co sám nechceš, anebo o tom nevíš, že to chceš,“ usmála se.

Vypadalo to nebezpečně. Hlavou mi proběhly erotické scény plné zrcadel, doteků a něhy…

Blbost, soused si ze mě dělá srandu! Nemůže mi odpustit, že jsem nechal jeho papírovou kokřici oplodnit od rozvášněnýho pittbula od nás z ulice. Nikdy jsem mu nevysvětlil, že kdyby neojel kokřici, patrně by ojel mě.

„Tak teď toho mám dost! Slečno, já se přišel najíst a nemám absolutně náladu! Řekněte tomu štábu tady kolem, že je konec, a ukončete tu trapnost! Vrchní, PLATÍM!“

Dost dobrý vystoupení, zaujal jsem na první pokus. Číšník i hosté se probrali z letargie, a režisér žádný! Jen majitel s jasnou ruskou muskulaturou se zatvářil, že mám minutu, jinak si k útratě připočtu i účet za zubaře.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 3. díl

Spartakiádní vrah… 1. díl a Spartakiádní vrah… 2. díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP


Samozřejmě, že než se novinář vydá na stopu a dává dohromady „reportáž“ nebo „dokument“ musí udělat řádné rešerše a sběr dokumentů. O Strakovi toho bylo kupodivu opravdu hodně. Díky době, teď myslím „spartakiáda“, bylo to téma velmi „horké“. Rok 1985 byl už velmi neklidný a společnost reagovala na každý podnět a za druhé do Prahy mířilo tisíce cvičenek, tedy žen, které měly obavy.

SNB, tehdejší policie musela reagovat na zvěrstva, které Straka páchal. Na Pankráci seděl souzený bestiální vrah Hojer, kterého dostal tehdy elitní kriminalista Jiří Markovič, šéf pražské „mordparty“. Celá společnost byla vyděšená a vládnoucí garnitura povolila otěže novinářům a ti policii dýchali na záda.

A to ještě na všechny čekalo odhalení další „bestie“ a to vraha důchodců Jaroslava Malého. Na „socialistickou“ společnost toho bylo dost. Musíme si uvědomit, že na začátku stalinistické éry po druhé světové válce bylo vládnoucí garniturou prohlašováno, že v „ráji“ se nevraždí a když už ano, tak je to práce západních agentů. Oddělení vražd bylo v Sovětské svazu založeno až řadu let po válce.

Více o tom vypovídá film a kniha Dítě číslo 44 s Tomem Hardym v hlavní roli. „V zemi, kde byla podobná zvěrstva, jako je vražda, vymýcena a dochází tak pouze k politováníhodným nehodám. A pokud by už k něčemu takovému přeci jen došlo, je to jistě dílo duševně nemocného člověka nebo se jedná o záškodnickou akci kapitalistických mocností, které SSSR závidí její poklidný a spokojený funkční aparát.“ (Cituji úvod ke knize Toma Roba Smitha).

Řeknete si, že rok 1986 byl vzdálený od roku 1950. Není tomu tak. I společnost v roce 1985 razila podobná hesla a preventivně trestala asociály, kteří se nevešli do společenských požadavků.

Jenže těch bestiální vražd přibývalo a proto také vzniklo „specializované“ oddělení v podstatě s celorepublikovým vlivem.

Právě Jiří Markovič a jeho oddělení byl ten důležitý důvod toho, že byl Straka chycen. Dal dohromady hlášení z celé Prahy a našel spojitost mezi případy. Ve složkách nakonec objevil hlášení z přepadení jedné dívky z Prahy 8. A ta žila… To byl konec řádění Straky.

Já v té době nacvičoval na spartakiádu. Nijak jsem ty informace nevyhledával, ale věděl jsem, že to v Praze nebude jednoduché.

A nebylo. Straka už byl od 16.5.1985 ve vězení a byly mu prokázáno napadení 11 žen, z toho tři bestiálně zavraždil. Navíc byl obviněn z dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží.

Samozřejmě, že všechno se tehdy ven nedostalo, ale spekulací bylo v Praze dost a dost. Spartakiádníci se o své ženy a dívky starali. Já jsem projížděl Prahou 8 i Dejvicemi a pohyboval se v místech jeho řádění. Vražda byla tehdy pro mne neuchopitelné téma. Bylo to něco naprosto vyloučeného, nepřijatelného, ale vnímal jsem, že se „brutalita“ ve společnosti zvyšuje.

Tehdy mne nenapadlo, že po dvaceti letech se budu Strakou zabývat a hledat důvody jeho řádění.

Seděl jsem na těmi dokumenty řadu dní a nebylo mi dobře. Těžce jsem hledal důvody té bestiality, neměl jsem pro ty činy omluvu. Hledal jsem linku, jak ten příběh vyprávět. Hledal jsem ve spisech i článcích z té doby něco, co by mi dalo motiv, jak reportáž sestavit.

Chtěl jsem o Strakovi vědět vše. Názory jeho rodiny, jeho samotného, dozorců, soudců, psychiatrů i lidí z doby jeho ústavního léčení. Věděl jsem, že i za ústavního léčení z léčebny několikrát utekl, pil, zkoušel drogy. Měl i podivný vztah s jednou pacientkou z Bohnic.

S jednou? Přemýšlel jsem, co říká těm ženám, co jim může nabídnout. Z dokumentů vysvítalo, že po kastraci a hormonální léčbě toho moc ženám nabídnout nemůže. Ale jak je možné, že Straka se za dvacet let dokázal pomalu, ale jistě vrátit do společnosti a žít v podstatě klidný život.

Udělat něco „špatného“, společensky nepřijatelného byla věc pro mne naprosto vyloučená. Nechápal jsem, jak dokáže žít se svým svědomím.

Dalším důvodem proč točit byly okolnosti soudních jednání. Ano, za bývalého systému vše proběhlo v podstatě utajeně. Vyšly jen krátké zprávy, že byl odsouzen, ale „socialistická“ šuškanda byla daleko neúprosnější.

Soud mu za jeho činy dalo maximum. Byl nezletilý a proto dostal „jen“ deset let ve vězení a ústavní sexuologickou léčbu. A to znamenalo, že v roce 1995 bude propuštěn z vězení a bude přemístěn do psychiatrické léčebny. A tam bude až dokud soud nerozhodne jinak.

Po revoluci v roce 1989 jsem k soudím řízením našel opravdu málo. Byl propuštěn z vězení po deseti letech a pak putoval léčebnami. Toto propuštění neuniklo elitním kriminalistům, tedy Jiřímu Markovičovi a Josefu Douchovi.

Navštívili ho a podle článků měli s ním velmi emotivní rozhovor.

To jsem z hloubi duše schvaloval, ale zároveň jsem cítil, že je něco špatně.

Po dvaceti letech soud v tichosti rozhodl o jeho propuštění z ústavního léčení do ambulantní péče.

To byla pro Straku vysněná svoboda.

A nová, demokratická společnost začala volat po krvi. Osobně jsem vnímal, že ta rozhodnutí jsou přinejmenším podivná. V klidu, bez veřejného projednání případu soud rozhodl.

Straka tak „splnil“ onen pověstný společenský dluh. Byl údajně resocializován.

Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jak se může resocializovat sériový vrah, který podle mne byl, je a bude výsostný „asociál“. Jako asociál bývá označován jedinec, který se není schopen začlenit do lidské společnosti. Pro to může existovat celá řada důvodů, ale nejčastěji je na vině nějaké duševní onemocnění, deviace, porucha osobnosti, psychopatie, sociopatie.

To podle mne Straka splňoval bez výhrad ale soud byl patrně jiného důvodu a mne zajímalo proč. Proč soudy vypustily vraždící bestii, která se naučila „žít“ ve vězení. Pochyboval jsem, že by se ve vězení a v ústavní léčbě vzdělával a snažil se do společnosti zařadit „normálním“ způsobem. Koho tam potkával, kdo ho formoval. Jaká autorita? Pochyboval jsem, že by na Straku měl pozitivní vliv nějaký pracovník vězeňské služby nebo jeho lékař. Straka podle mne jen plnil to k čemu byl donucen. A to nebyla cesta k „normálnímu“ životu.

Ve Velkých Losinách jsem si pouštěl řadu dokumentů a to zejména ze zahraničí. V Rusku řádil Čikatilo a soud byl neúprosný.

Kdo však měl nejvíce zkušeností, bylo USA. Sériový vrazi byli tématem nejen zpráv, ale naprosto otevřenému přístupu k soudním řízením. Vše bylo veřejné a neexistovalo, že by soud rozhodoval v utajení. Byla řada dokumentů, které monitorovali nejen soudní jednání, ale i pobyty těchto vrahů za mřížemi. Bylo to naprosto otevřené. Pro mne žijícího v realitě „nové“ doby to bylo naprosto fascinující.

Nakonec jsem si pustil tehdy deset let starý film Mrtvý muž přichází (režie Tim Robbins) s úžasnou Susan Sarandon a Seanem Pennem.

Opravdu jsem hodně přemýšlel než padla první klapka reportáže. Nechtěl pachatele sériových vražd nijak adorovat, i když jsem věděl, že část společnosti nebude souhlasit nejen s reportáží, ale i jejím obsahem.

Bude a bylo mi vyčítáno, že jsem vše udělal pro efekt a kariéru. Směšné! V roce 2005 jsem vůbec netušil, že by nějaká kariéra pro mne v médiích mohla existovat. Peníze, ne to nebyl důvod. Nebyl jsem zaměstnancem České televize a tak můj honorář bylo v podstatě jen „vrácení“ nákladů.

A že bych se chtěl nechat vyhřívat na vlně zájmu se jménem spartakiádního vraha byla pro mne věc v podstatě neuchopitelná.

Ještě jednou jsem si pustil film Tima Robbinse a bylo mi jsné, že udělám reportáž opravdu jinak, než bylo tehdy v českých médiích obvyklé.

Co totiž bylo zarážející u české justice je fakt, že postavení obětí samotných i jejich rodin je u nás ve značné nerovnováze. Soudy nejen, že se neptají rodin obětí na ejich názor, ale ani je neinformují, že vraha jejich matky zrovna vypouští na svobodu. Tento fakt bohužel platí ještě dnes v roce 2020. Stát a justice jednají s rodinami obětí tak, že vytváří sekundární viktimazaci – „Sekundární viktimizace čili druhotné zraňování je pojem, který se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích aj. Označuje např. proces, během něhož se oběť trestného činu, poté, co o ní a činu referují média, stane obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí psychicky.“ Zdroj Wikipedie.

A v případě Straky byla zdrojem sekundární viktimazece česká justice.

Soudy se rodin obětí na jejich názor neptají a tak jsem se rozhodl, že se zeptám já.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Prokletí 1. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Oheň zářil a hřál nás do obličejů. Cigarety poskakovaly z klína k ústům a všechno kolem bylo temně tiché. Bylo mi týden osmnáct a cítil jsem se nádherně dospělý. Karel byl o pár měsíců starší, ale byl stejný romantik jako já. Rukou si občas pročísnul blonďatou cupřinu.

„Víš, já chci víc. Už mě nebaví táhnout městem jako žízeň a vyvádět v barech. Chci víc, rozumíš mi?“

Rozuměl jsem každému slovu. Mluvilo mi z duše. Oba jsme měli všechno. Mládí, talent i partu kolem nás. Ztracení novoromantici, kteří na parketech karlovarských barů vyváděli, když jim známý „pouštěč“ desek splnil přání a dal na placku gramofonu Depeche Mode.

„Myslím na to co dál, Karle.“ Zasnil jsem se při těch slovech.

Cestovat a žít. To bylo to hlavní.

Před pár dny jsme se vrátili z prázdnin v Doxech. Bylo to super. Jela skoro celá squadra a všichni stopem. Byl to takový závod- Karlovy Vary – Doksy. Cesta na Mácháč. Pozvala nás Doxy, tedy vlastně Lenka, která z Doksy pocházela. Byla to nymfa našich dlouhých nocí a hlavně spolužačka mé velké lásky Moniky.

Velká láska, dnes to zní nadneseně, ale byl jsem do ní blázen i když mi často zanášela do cizích hnízd. Ale byl jsem do ní blázen. Když mi bylo sedmnáct, tak Monika zmizela kamsi se svým údajným bratrancem a já byl zoufalý.

Chtěl jsem bojovat, ale soupeř byl dvě stě kilometrů od Varů a já se rozhodl odejít z domova.

Mamka mne pozorovala, když jsem si balil věci. A jen tiše se zeptala, kam jdu.

Musím pryč, udusím se tady. Mami chápeš, že tady to nezvládnu. Nedýchám přežívám, chci pryč.“

Kam?“ Zeptala se se smutným úsměvem na rtech.

Doxy má nějakou mansardu ve Dvorech. Tam budu a hlavně musím vyřešit Moniku. To je teď to důležitý mami.“ Pomateně jsem si balil slipy, trika i slavnostní kalhoty, které jsem si přivezl z Budapešti.

A co škola…“

Neboj zvládám. Stejně máme praxi. Tam mě nikdo nepotřebuje.“ Byla to pravda. Měl jsem se stát elektrikářem, ale když jsem měl vysekat díru pro zásuvku, tak mi to trvalo dva dny. Věděl jsem, že elektrikářem nikdy nebudu.

Tak jo a uhni zabalím ti to.“ Mamka mne lehce odstrčila a sbalila mi tašku úhledně, tedy naprosto jinak než bych si ji sbalil já.

Ve dveřích jsem ji políbil.

Neboj mami, vrátím se.“ Vyběhl jsem z domu a pelášil na autobus do Varů.

Doxy čekala v „Efku“. Byl to bar v Thermálu pro podobné ztracence jako jsem byl já. Osazenstvo baru bylo velmi různorodé. Šlapky, jejich pasáci, vexláci i bohatí arabové, kteří si užívali přítomnosti krásných slečen.

Doxy seděla u posledního stolu a barman Franta už mi nesl jedno cinzano, nektar to básníků.

Ozvala se?“ Vyhoukl jsem, ale Doxy nečekala, vyskočila z křesla a objala mne. Byla moje druhá! Kdybych nebyl s Monikou, byl bych s Doxy. Ta byla krásnější i vnadnějsí než Monika. Měla krásné , velké oči a já se v nich občas ztrácel.

Jen občas!

Miloval jsem přece Moniku.

Usedli jsme do kožených křesel.

Ne.“ Prohlásila pevným hlasem Doxy.

Co Ne?“ Ptal jsem se jako blázen.

Chtěls vědět jestli se ozvala Monika.“ Usmívala se.

Aha jasně, ale ona se ozve…“ Doufal jsem dál.

Radku a víš, že to byl její bratranec. Vždyť je slovenka a její táta i máma má rodinu na Slovensku.“ Vyvracela mi Doxy mé pevné, romantické přesvědčení o tom, že Monika odjela do Krkonoš za rodinou.

Je to jedno. Věřím tomu. Říkala mi to. Proč by mi lhala?“

Blázínku, my ženský lžeme pořád.“ Doxy nastartovala mou Marnost na plné otáčky.

I ty mi lžeš?“

Ne, já ti nelžu. Já tě chci. Monika si tě neváží a co třeba my dva…“

Najednou jsem měl chaos v citech i myšlenkách. Všechno bylo marné.

Byl jsem sexuálním otrokem chladné blondýny, která si možná užívala někde s partou Jugoslávců a tady sedím se sbaleným uzlíkem jak „hloupý Honza“ před cestou do světa. A k tomu ještě mne začíná balit krásná žena, která mne provází už půl roku.

Uvědomil jsem si, že jsem jí nikdy s žádným klukem neviděl.

Doxy milovala mé básně, které jsem si soustředěně vpisoval do bloku s čínskými motivy. Už byl skoro celý plný.

Usmál jsem se na Doxy a otevřel blok. V rychlosti jsem tam sepsal další zamilovanou báseň. „Průvodkyně cizinců“ se jmenovala a byla o Monice.

Doxy mne pozorovala a pokorně mlčela. Autor tvořil a to by nebylo vhodné rušit. Byl jsem nafoukaný na svůj zdánlivý talent. Nikdo jiný z party ho neměl a i díky němu jsem byl „profláklou“ figurkou celého eFka.

Platíte?“ Barman Franta stál nad námi a našimi dopitými sklenkami od Cinzana. Schoval jsem blok a začal lovit stovku, kterou jsem měl v zadní kapse upnutých kalhot.

Jo…“ Procedil jsem naštvaně.

A kde máš křehotinku, básníku?“ Usmíval se Franta a já tušil, že ví víc.

Ty o ní něco víš?“ Byl jsem nedočkavý a Franta to jako zkušený znalec lidských duší i osudů věděl.

No vim. Byla tady.“ Usmíval se a to bylo nejen drzé, ale i neurvalé.

Kdy, sakra“

Před hodinou s nějakýma Jugošema, ale podle mne táhla s nimi někam do Puppu. Zaplatíš už?“

Ne Franto, napiš mi to. Večer přijdu.“ Měl jsem chaos v hlavě a musel jsem někam vypadnout. Chytil jsem tašku od maminky a pohledem vyzval Doxy. Přece je moje průvodkyně.

Někam jedeš?“ Prohodil ještě Franta, ale na to už už jsme já ani Doxy nereagovali.

Vary jsou v létě krásné, ale nás čekala cesta městskáčem na okraj obydlené zóny. Malý byt u mamky jsem vystřídal za mansardu v podkroví. To mi nevadilo, cítil jsem se nezvózně šťastně.

Doxy otevřela dveře do malého pokoje s malou postelí. V rohu bylo umyvadlo a na malém stolku dvouplotýnkový vařič. Nevím na co, vařit neumím, ale byl tam.

A velká skříň, tu nesmím zapomenout. Zabírala obrovský prostor a já si do ní uložil malou tašku.

Dáš si kafe?“ Prohodila Doxy a zapla vařič. Přikývl jsem, ale v tom klaustofobickém pokoji mne začal objímat pocit marnosti. Podléhal jsem mu a tak jsem se položil na postel a pozoroval pavučin y na stropě.

Ani nevím, kdy Doxy odešla, ale do pokoje se začínal vkrádat soumrak. U vařiče jsem měl studenou kávu a protože jsem sebou neměl ani limonádu, vzal jsem zavděk studeným turkem.

Otevřel jsem blok a znamenával „existencionální“ pocity aniž bych věděl, co to je za pocity. Psal jsem a ani jsem nevěděl co. Slovo za slovem jsem navlékal jako korálky. Malá lampička mi dala naději světla a já si do sluchátek pustil muziku.

Myslel jsem na Moniku. Na důvody proč mi pořád uniká, proč se cítím být tak sám. Ne, nebyl jsem opuštěný, byl jsem zoufale opuštěný a to je sakra rozdíl. Všechno kolem křičelo a bolelo tak intenzivně až jsem sám ztrácel v té marnosti smysl. Slova na papíře byl únik. Jediný možný, jediný reálný.

Do tmavé noci se řítí můj křik, mé volání. Jsem ztracený, já zoufalý láskou i bolestí. Ztracený ve světě nalezenců vztahuji ruce k tobě Lásko. Vždyť jsi má jediná a já tvůj „jedinečný“. Chtěl bych být prachem po kterém šlapeš. Chtěl bych být vzduchem do kterého uléháš. Chtěl bych být vodou, která tě objímá. Jsi má jediná, spící, Láska. Jsem tvůj a udělám cokoli, abych tě probudil, Lásko.“

Slova padala na papír sama a do pokoje se vkradla noc. Nechtělo se mi jít do města, i když mne něco nutilo se zvednout a jít.

Noční autobus dávno odjel a tak jsem se probíjel z okraje města do centra pěšky. Krok za krokem. Čas jsem neměřil, hodinky nenosím, ale najednou jsem byl v centru města a pevně jsem si to zamířil do eFka.

Tam jsem zvolnil. Toužil jsem a přitom ji nechtěl potkat. Bál jsem se pravdy a přitom jsem ji chtěl znát.

V baru bylo plno. Přes zasklené stěny jsem ji neviděl. Ulevilo se mi, ale věděl jsem, že je blízko. Vešel jsem odhodlaný do baru. Měl jsem vtíravý pocit, že mne každý pozoruje.

A pozoroval!

Doxy seděla s Karlem u svého stolu. Pohledem jsem je pozdravil, ale šel jsem k baru zaplatit Frantovi Cinzano. Ten stál za barem a usmíval se. Díval jsem se mu do očí a on jen přikývl a prstem mi ukázal na první stůl.

Zastavil jsem se a zadíval se tím směrem.

Ano, seděla tam a kolem ní její „bratranci“ z Jugoslávie. Viděl jsem jejich obličeje i rádoby drsnou muskulaturu. Stál jsem tři metry od Moniky a ona jen seděla a pozorovala mne. V duchu jsem zaťal pěsti, ale v reálu jsem jen stál a pozoroval Moniku.

Byl jsem šťastný, že ji vidím a nešťastný, protože mne nechtěla obejmout. Bylo by to zoufalé se o to pokusit a zmlátit tři borce z divokého jihu bylo přinejmenším fantasmagorické. Já subtilní básník a oni s uzly svalů na těle.

Kalašnikov jsem neměl. To by asi skončilo tragédií. A ona se jen usmívala. Její soused jí hladil na předloktí.

To byl asi ten bratranec.

Bože, jak jsi ztracená, lásko. Ty moje malá průvodkyně. Udělal jsem krok k ní a najednou se ty gorily „jižní“ zvedly a začaly do mě strkat.

Vlastně nevím, co se dělo v následujících sekundách. Vím jen to, že jsem viděl dva z „bratranců“ mé lásky na zemi a Karel mne odváděl z baru. Doxy cupitala vedle mne a Karel držel láhev vodky v ruce.

Beze slova mne posadil do auta. A pak se na mne od volantu zadíval.

Neblbni, když je ona blbá, ty bejt nemusíš.“

Přikývl jsem.

Auto se rozjelo k malé mansardě ve Dvorech a já jako ve snu vystoupal ty čtyři patra.

Miloval jsem ji stále a možná ještě víc. Věřil jsem, že ji musím zachránit. Ona to chce. Byla to ztracená průvodkyně cizinců.

Vztahoval jsem k tobě ruce a nevím jestli existuješ…“ běželo mi hlavou, ale Doxy s Karlem do mne napumpovali pár panáků vodky.

Atmosféra se uvolnila. Karel, známý to karlovarský karatista, vyzkoušel na mě pár cviků a Doxy se smála.

Noc je milosrdná ke každému ztracenci. A já byl ztracený, který usnul únavou. Nade mnou se vznášel lehký opar vodky a ticho nás milosrdně objalo.

Probudil jsem se nad ránem a ležel jsem nahý. Cítil jsem tu nahotu jako hanbu. Pořádně jsem nevěděl, kde jsem.

Ohmatával jsem šedavé stíny kolem sebe a najednou jsem se dotkl nahého těla. Nevěděl jsem, co se děje, ale začal jsem tu nahou kůži zkoumat a hladit.

Monika? Ne, ta ani neví kde jsem.

Najednou se otočila.

Moje krásná a vnadná Doxy ležela vedle mne a milosrdně se usmívala.

Objala mne, držela a pomalu přicházelo ráno…

Pokračování… to víte, že bude


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 2. díl

SPARTAKIÁDNÍ VRAH… 1. DÍL

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Reportér nebo novinář, který se potýká s nějakým tématem má vždy možnost volby. Buď budu profesionál a nepustím si téma pod kůži a nebo se nechám pohltit. Ten, kdo si téma nepustí pod kůži může být jako chirurg při operaci, ale většinou z toho vypadne obvoďák, co bere jednoho pacienta za druhým a žádný ho v podstatě nezajímá.

Téma „Straka“ byl, je a bude fenomén. Pomník socialistického zákonodárství, které nemohlo udělat nic jiného než dát „spartakiádnímu vrahovi“ maximum. Tedy 10 let odnětí svobody, nedobrovolnou kastraci a po uplynutí vězení ochrannou léčbu v ústavu k tomu určeném. Tehdy nikdo o detenčním zařízení pro nebezpečné psychiatrické pacienty ani neuvažoval.

A v roce 2005 se o tom začínalo mluvit. Jenže Jiří byl soudem propuštěn do ambulantní léčby s tím, že už není společensky nebezpečný. Trojnásobný vrah, který nese zodpovědnost za smrt čtvrté oběti se najednou díky rozhodnutí soudu stal svobodným uchazečem o zaměstnání.

Podivné. Odborníci ať už na trestní právo, psychatrii, sexuologii prostě řvali a exkrementili se v denním tisku. Bylo to prostě téma, které nedalo společnosti spát. Velké Losiny usínaly se strachem, že se v propuštěném vrahovi probudí sexuální pudy.

Nečetl jsem denní tisk. Nezajímali mne názory „odborníků“, kteří se vezli na vlně zájmu o téma.

Přišel večer a já stál s lahví červeného v ruce před bytem Strakových rodičů. Nesměle jsem zaťukal a čekal na otevření dveří. Už jsem věděl, že se otevřou. Schůzka byla domluvená, ale její průběh byl nejasný. Musel jsem se řídit intuicí. Věděl jsem co chci natočit a přál jsem si mít v reportáži i Jiřího rodiče.

Toho jsem do toho večera nikdy v reálu neviděl a ani on mne neznal. Věděl jsem, že ten večer ještě doma není protože byl právě na ambulantní kontrole v Opavě.

Otevřel otec. Malý, usměvaný a vlídný muž. Upřimný člověk. Vyzařovalo to z něj. Matka Jiřího byla velmi militantní. Opravdová dáma a kvočna, v dobrém slova smyslu, která chránila své hnízdo. Nesnášela vetřelce.

Věděl jsem, co si rodina Jiřího užila a peklo ještě nekončilo. Rodina se z Kladna odstěhovala do moravských končin a chtěla žít klidný život. Soudní rozhodnutí vše změnilo.

Rozhovor, vlastně povídání s Jirkovými rodiči bylo velmi emotivní. Viděl jsem dopisy z vězení, jeho malby i to, že velmi miluje svou matku. K otci cítil respekt, ale ten vlídný člověk vlatně nevěděl jak a o čem se s Jiřím bavit.

Zavolala Andrea a přišla na návštěvu už do uvolněné atmosféry a otec otevřel víno. Rozhpvpr byl najednou velmi příjemný. Jako bych byl starý známý. Matka mne vnímala jako člověka, který její rodině neublíží a to je věc, kterou jsem opravdu nechtěl. Viníkem, tedy vrahem tady byl Jiří.

Dokonce jsme se i zasmáli u stolu a do té atmosféry Jiří posílal SMS. Bál se setkání s novinářem, ale já už nebyl novinářem, byl jsem insider. Tedy člověk uprostřed děje, který bude ovlivňovat věci budoucí.

A najednou tam stál. Vzpomínám si na pevné podání roku i odhodlaný pohled. Jiřím měl piercing a podivné kruhy v uších, kterým nevím jak se říká.

Atmosféra zhoustla když podával ruku mé podivné budoucí ženě. Ta se usmívala a ruku podala velmi odhodlaně. Andrea byla zvláštní, ale do atmosféry toho večera se hodila.

Padlo pár formálních vět a Jiří nám vyprávěl jak dopadl u lékaře.

Pak se mne zeptal, co že to chci natáčet.

Já cítil co chci natáčet. Jen jsem nevěděl jak.

„Jiří jednoduše řečeno. Budeme si povídat a ono nás to povede.“

Zamrkal, zamysle se a pak se usmál. V tu chvíli bylo u stolu ticho. Pár vteřin a v myslích nás všech se odehrávalo to co přinese budoucnost. Každý to u toho stolu cítil.

Vstoupit do života je jednoduché, ale složité je převzít za to zodpovědnost. Věděl jsem, že jsem Strakovi vstoupil do života a až spolu skončíme, tak už nic nebude jako dřív. Jednoduše řečeno tato nová zkušenost změní mne, změní jeho a změní i ty, kteří to co vytvoříme, uvidí.

Moje krásná žena se začala smát a vyptávala se na piercing a kruhy v uších. Atmosféra se víc než uvolnila, prázdná láhev červeného vystřídala druhá plná a Jiří nám ukazoval i tetování, které si nechal udělat ve vězení.

Byl to jen záblesk v jeho očích, ale na moment jsem viděl, vlastně cítil, toho reálného „spartakiádního vraha“. Pořád to v něm bylo. Byl je a bude nebezpečný. On to věděl a já to jasně cítil.

Jenže žít v neustálém napětí, kdy vás všichni pozorují ať už jste kdekoli. To je těžké. Jen silná osobnost to unese a Straka byl taková obrácená „celebrita“, která byla neustále na očích.

Večer skončil úsměvy a v příjemné atmosféře. A já jsem věděl, že Andrea musí odjet a já musím zavolat režiséra Ivana Bareše a domluvit natáčení.

Bylo kolem jedenácté večer. Velké Losiny byl tiché a hotel byl ten podivný lednový večer téměř temný. Jen před vchodem stála felicie s reklamou na „Největšího Čecha“ na dveřích.

Dlouho jsem nemohl usnout. Andrea už dávno spala a já rozesílal SMS dramaturgovi, režisérovi i svým dětem.

Chtěl jsem s někým mluvit, ale nikdo nebyl po ruce. Sešel jsem do prázdné restaurace. Obsluha už měla vše připraveno na snídaně. Vrchní se nade mnou slitoval a přinesl mi dvojitou skotskou a láhev coly.

V tom nočním tichu jsem si pohrával s telefonem a myšlenky jsem nechal volně plynout. Věděl jsem co chci, ale musel jsem najít myšlenku. Jednu vytrženou myšlenku, která by mne při natáčení vedla.

Ne, nechtěl jsem točit obhajobu sériového vraha. To mne ani nenapadlo i když jsem chápal v jaké situaci Straka je. A na druhou stranu jsem nechtěl točit reportáž o špatné justici, která vypustila vraždící kreaturu z vězení. Věděl jsem, že se budu řady lidí ptát na důvody, okolnosti i emoce, jaké cítili, když jim „spartakiádní vrah“ procházel životem, ale to bylo málo

Cigaretový dým se válel v temné restauraci a najednou se mi do podvědomí vedrala jedna zajímavá myšlenka.

Poutník, průvodce, který provází hříšného peklem i očistcem a ptá se, zdali má onen hříšný vrah nějakou naději žít. Má vůbec právo existovat, pohybovat se v naší realitě, když bestiálně zabil tolik žen.

Zaslouží si odpustek od společnosti, která ho vyřadila ze svého celku na tolik let. Je mu skoro 37 a začíná nový život. Jenže si sebou nese nejen vraždy, ale i trest. Ve vězení byl několikrát napaden. Varlata mu spoluvězni rozkopali a on podepsal souhlas s kastrací. Nechal se tetovat a dospěl ve vězení, které ho naučilo existovat v realitě plné násilí a lží. Experimentoval s drogami, když byl v ústavní léčbě. Procházel se naprosto volně a veřejnost netušila, že kolem prochází dravec.

Ano, dravec je to správné slovo. Má tento dravec naději koexistovat ve společnosti, která ho i přes rozsudek soudu odsuzuje.

Dalo se čekat, že nějaký „mstitel“ vyskočí z křoví a bude vymalováno. To, že byl osvobozen byl jen krok. Teď záleží na tom, jak se on postaví ke své minulosti. A samozřejmě záleží na tom jestli se dokáže zbavit oněch vězeňských návyků, které ho formovaly posledních dvacet let.

Drogy, ano lákavý únik, ale možný experiment mohl dopadnout velmi zle. Pro Straku i pro jeho okolí. To si uvědomovala Jiřího matka, která se netajila tím, že z toho má strach.

Strach byl všeobjímající. On měl strach, ale dokázal by se mu postavit i za cenu násilí. To ho naučilo vězení. Jenže jeho život měl pokračovat tady, v realitě, která ho odsuzovala každý den.

Dante, ano Danteho „Božská komedie“.

Najednou jsem měl jasno. Už jsem věděl, jak tu reportáž natočím. Bude to moje tajemství, protože kdybych to někomu vykládal, měl by mne za blázna.

Blázen, možná jsem blázen. S tou myšlenkou jsem se uložil k spánku.

Spal jsem celých dvanáct hodin.

Pokračování… třeba zítra


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 24.06.2020

Dnešek byl ve znamení naděje. Od ledna sháním práci, i když jsem ji sháněl i předtím. Brigáda v hotelu byla stejně nejistá jako byla a je nejistá ředitelka onoho Garni Spa Hotelu, který milují polští pracovníci pro jeho ceny.

Vím, že když pošlu někam CV, tak většinou zaujme, ale zároveň odradí. Podle střízlivě pojatého CV bych měl sedět někde v redakci jako šéf a řídit skupinu hladových novinářských vlků nebo žít z tantiém za vydané knihy a uvedené reportáže. Tak tohle by platilo někde na západě.

Tady jsem obyčejný invalidní důchodce hledající uplatnění.

Vzal jsem si k srdci pravidla o vyrovnaném rozpočtu a ten mám tak vyrovnaný, že když přijde důchod rozdám ho na mandatorní výdaje a ty drobné, které zbydou utratím za jídlo pro sebe a své kočky. Takže rozcupuji důchodového medvě tak týden po jeho obdržení.

Zbytek už je jen čirá improvizace. Sám ani nevím jak je možné, že přežiju, ale důchodový příjem mne naučil žít z mála.

Ano, ráno bylo plné naděje a tak jsem před pohovorem zajel na sociálku pro potvrzení, že jsem opravdu důchodce. Jsem rád, že toto funguje protože aspoň vím, kam patřím.

V Dalovicích, kde firma sídlí jsem čekal všechno, ale nečekal jsem moderní budovu, která stála na konci obce. Byl jsem příjemně překvapen i přijetím.

Jenže syn majitele byl plný rozpaků. Přečetl si můj životopis a vysvětlil mi, že mají chráněnou dílnu, kde se balí drogistické zboží (hlavou mi problesklo, že to bych zvládl) a nebo mají smlouvy na úklidy budov katastrálního úřadu a Úřadu práce v Sokolově. A to už jsem necítil nadějně.

Výsledkem bylo, mže vlastně neví co se mnou, ale že se zeptá otce, který je jednatelem firmy.

Takže práce u počítače, kterou jsem čekal, je v prachu.

Malinko zklamaný jsem se vrátil do města. Vyzvedl peníze ze složenky, která mi přišla. 200 Kč. Aspon něco…

V obchodě, kde jsem si kupoval „braníka“ si sáhnu do kapsy a nic. Peníze nikde. Prohledal jsem všechno a dvě stě prostě zmizelo.

Teď už jsem cítil přicházející splín.

Tak tenmto měsíc jsem mínus ztracené 2 stovky a ztracené klíče – škoda 1.400 Kč.

Vyrovnaný rozpočte sbohem. Jsem 16 stovek v mínusu.

Prostě skvělý den.

Deník ID 23.06.2020 večer

Mám zítra první pohovor a to doslova po pár měsících. CV jsem poslal dodatečně po telefonickém kontaktu, takže mají čas si to rozmyslet.

Ráno skočím do vany a obleču si „hodobóžovou“ košili. Musím udělat dobrý dojem. Budu vděčný i za práci za 10 tisíc, ale nechám se překvapit. Vím proč chtějí invalidu – stát jim můj mrzký plat vrátí, ale to není moje starost.

V sobotu jsem napsal email šéfovi všech sociálních služeb v Karlových Varech, že servíruje téměř bezmocným obyvatelům Domova s pečovatelskou službou blafy a ještě si za to počítá 100 korun babišovských. To nám otec Andrej nemusel zvedat důchody a mohl ty důchody vzít celé. Ta čočka s vejcem natvrdo je opravdu super.

Sousedka si objednala nealkoholické pivo. Konečně. Alkoholické bych po 30 letech braní Neurolu nekoupil. Tak mne napadá, že i doktoři berou místní DPS jako konečnou zastávku před LDN. Právě sousedce v době vrcholícího Coronaviru odmítl návštěvu s tím, že se nechce nakazit.

Podobný názor měla i hygienická služba, která tady testovala pečovatelky až na na konci krize. Asi jim končila využitelnost čínských testů.

Schránku na dopisy jsem po měsíci otevřel. Klíče jsem ztratil a i když jsem pojištěný, tak na výměnu zámků, byt, schránka, vchod, musím nashromáždit asi 1.400 Kč a to se zatím zdá být nemožné.

Holič, protože kadeřník by znělo podivně, který mne sestříhal jako obyvatele gulagu mi vstupuje do snů, ale vlasy rostou. Super.

Dnes jsem zaznamenal, že se premiér Andrej rozplývá nad částečným zatměním slunce. Ten chlap má ale starosti. Já si zase zhasínám v lednici protože tam není nic vidět.

A zítra vynesu odpadky, přísahám. Opravdu…

Hezký večer… A držte mi palce.

Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy

Spartakiádní vrah 2005 – scénář reportáže


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Být reportérem není zaměstnání nebo samostatně výdělečná činnost. Je to zvláštní stav, kdy prožíváte s lidmi jejich těžké chvíle a snažíte se téma uchopit, pochopit a pak předložit veřejnosti jako hýbající se obrázky, které vypovídají nejen o příběhu, ale i o vás.

Vlastně jsou dva druhy reportérů zabývajících se publicistikou. První vám vypráví a komentují jevy, které „vypátrali“. Komentují a to mi vždy vadilo. Nejlepší reportáže jsou ty, kde není slyšet komentář autora, ale příběh se před vámi odvíjí sám. A to je ten druhý případ.

Reportér – insider.

Případ „Jiří Straka“, tedy spartakiádní vrah mne velmi ovlivnil. Tedy, setkal jsem se s případem „spartakiádního vraha“ už v roce 1985. Bylo mi 17 a cvičil jsem sestavu za učňovskou mládež. Ubytování jsme měli v Čakovicích a tak, aniž bych znal podrobnosti jsem se pohyboval v místech, kde Straka řádil.

V České televizi jsem byl krátce, ale za prosinec 2004 jsem odvysílal čtyři těžké reportáže. Honorář byl jaký byl a dramaturg se pokaždé tvářil spiklenecky. Věděl jsem, že mne bude využívat na „těžké příběhy“. Měl jsem svůj styl a cítil jsem pokoru před každým příběhem.

Jednou před Silvestrem si mne Zdeněk pozval na pohovor.

„Pouští Straku, pojedeš za ním.“ Věděl jsem to, a věděl jsem, že se s nikým nebaví. Novináři sedávali před bytem jeho rodičů ve Velkých Losinách a lovili jakoukoli fotografii sériového vraha.

Zdeňkovi jsem jen přikývl a 5.ledna 2005 jsem se vydal do Velkých Losin.

Česká televize mi poskytla vůz, který měl na dveřích reklamu na probíhající akce „Největší Čech“ čemuž se později smál celý štáb.

Rekognoskoval jsem tehdy terén kolem domu, kde Jiří (promiňte, že mu říkám jménem a nepoužívám zažité „sparkakiádní“ nebo „sériový“ atd. vrah) bydlel. Na balkón občas vyšel otec Jiřího a v křoví sedávali novináři z různých médií. Nechtěl jsem se schovávat. Proto jsem jedno dopoledne zazvonil a představil se.

„Ne, nechceme s nikým mluvit a Jirka už vůbec ne. Odejděte!“

Odmítnutí jsem unesl. Chápal jsem to. Rodiče vraha s ním v bytě se nechtěli vracet do minulosti. Minulost je vždycky tíživá a zvlášť pro jeho rodiče. Opravdu slušní lidé si žili klidným životem až do jeho propuštění.

V recepci hotelu se na mne usmívali a já jim úsměvy vracel. Sedával jsem v restauraci a přemýšlel jak to udělat.

Dovolil jsem své teď už bývalé ženě Andree aby za mnou přijela. Bylo jasné, že ve Velkých Losinách nebudu jeden den. Procházeli jsme se bývalým lázeňským parkem, který tehdy vlastnila Kellnerova PPF.

Všude bylo pusto a prázdno.

Co mne na Velkých Losinách zaujalo byla výrobna papíru. Dokonce jsem si tam jeden arch koupil a snil, že napíšu knihu. Při pátrání jsem dokonce zajel do nedalekého penzionu pro pány (ženu jsem nechal v autě) a pátral po kontaktech Jiřího. Tam jsem dostal radu a přišel na to, jak to udělám. Jak prolomím ledy a dostanu se do Jiřího bytu k rozmluvě s jeho rodiči.

Jiří pravidelně vyjížděl na ambulantní kontrolu do Opavy. Věděl jsem kdy je pryč i kdy je doma. Nechodil jsem před dům a nezevloval jsem pod okny.

V klidu jsem čekal na příležitost. Nechtěl jsem nikoho využít nebo zneužít a v hlavě už jsem věděl, jak reportáž natočím.

Dante a jeho Božská komedie. Pořád mi to rezovalo v podvědomí.

V novinách vypovídali odborníci a většina byla pro rituální popravu sériového vraha. Vlastně nikdo jasně neřekl, že Straka splnil to, co mu soud vyřkl jako ortel. Tedy 10 let vězení pro mladistvého vraha (maximální trest) a další ústavní ochrannou léčbu. I tu Jiří splnil a tak soud rozhodl o propuštění z ústavní léčby a rozhodl o ambulantní léčbě vykastrovaného vraha, který musel brát další léky na potlačení sexuálního „apetitu“.

Andrea, moje žena, nechápala na co myslím. Nebylo mi dobře. Začínaly mé problémy se zažíváním a často jsem zvracel. V Losinách na radu slečny z recepce jsem zažil očistnou kúru a zvracel ještě víc a víc.

Najednou přišel klid a já se prošel opět na dohled kolem domu, kde Jiří bydlel a vydal se za starostou obce. Byl příjemný a vlastně mne rád viděl. Fenomén Straka se ho také dotýkal. Bylo zřejmé, že by byl nejraději, kdyby Straka z obce zmizel. Jenže kam, napadalo mne.

Rozloučil jsem se s ním přátelsky a on mi popřál hodně úspěchů. Už jsem věděl, že s manžely Strakovými mluvit budu a že ten rozhovor bude více než intenzivní.

Přišel den D…

Pokračování Spartakiádní vrah… 2 díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 23.06.2020

Spal jsem dobře. Zase se mi zdály živé sny. Mám to jako televizní seriál. Stejné postavy, stejné kulisy jen jiný děj. Opět jsem létal nad krajinou.

Čekám na 10:00. To mám volat kvůli práci. Doufám, vlastně se i modlím. Můj rozpočet potřebuje injekci a já potřebuji mezi lidi. Můj pokoj v DPS se stává pevností, kam nikoho nepustím.

Problém pro mne je vyjít kamkoli ven. Musím vše naplánovat a to i zvednutí se z postele s návštěvu sousedky.

Včera mi psal jakýsi Karel, že píše knihu ok svém léčení závislosti na alkoholu.

Možná mu něco pošlu, ale když jsem mu poslal ukázku textů, už se neozval. Uvidíme.

Včera mne M. chtěla vytáhnout z pevnosti mezi lidi. Odmítl jsem. Na kontě mám minus 9 Kč a s tím se nedá platit v restauraci.

Nemám deprese, spíš bojují se spánkem a únavou. Nic nedělám a jsem unavený. Zvláštní…