Archiv rubriky: Ztracené milenky

Vyprávění o Americe 3. díl

Tady jsou předešlá: Vyprávění o Americe 1 a Vyprávění o Americe 2


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Bylo to jako ze špatného snu. Cesta do Prahy trvala nekonečně dlouho.

Lenka byla na příjmu, ale plakala a to jsem se snažil zastavit. Bylo mi jasné, že operace není samospasitelná. Bude záležet na jejím organismu jestli změny v oce přijme.

Doktor Ernest se tvářil velmi vážně. Procházel jsem se s ním po chodbě a on vyprávěl. Pochopil jsem, že operace byla experiment, který vejde do učebnic. Lenka je mladá a v 25 letech je možné, že organismus opravdu zátěž operací zvládne. Ale bylo to 30 ku 70.

Podal jsem mu ruku a šel za svou ženou. Věděl jsem, že musím být tvrdý, že jedině nekompromisní přístup nám dá naději.

Ale řekněte mladé ženě, že přijde o oko, že skleněné oko je jistota a všechno ostatní je sen, jen pouhé přání. Položila se mi do klína a tiše vzlykala. Nesměla plakat. To by pak to sklo byla jistota. Držel jsem jí a čas běžel. Seděli jsme opravdu dlouho a venku se rozhostila tma.

Lenku jsem odevzdal zlomenou sestřičkám a sám se zadním vchodem vyplazil z budovy a sedl si do auta. Seděl jsem dlouho a přemýšlel. Nebyl jsem připravený na žádnou ztrátu. Vůbec mi nevadilo, že Lenka bude mít skleněné oko, ale cítil jsem její bolest.

Myslel jsem na ni a cítil tu bezmoc. Čekat na to co udělá organismus. Lékař mi řekl, že týden bude v nemocnici a já věděl, že každý den po práci pojedu do Prahy a oba budeme čekat. Myslel jsem i na děti. Nevěděl jsem jestli se něco změní a jak se to změní. V každém případě život před úrazem byla sladká iluze a teď přichází doba PO…

Lenku jsem miloval i když náš vztah nebyl ten můj vysněný, ale byl hezký. HEZKÝ, dnes to zní tak iluzorně. K jako kompromis a možná to kompromis byl. Rezonoval ve mně dopis od Zuzany i moje myšlenky na děti. Absolutně jsem v sobě potlačoval negativní myšlenky. Věřil jsem, že se vše upraví a přesto jsem v pochybnostech přijížděl v noci na chatu kde tchyně Lenka hlídala děti.

Cestou jsem myslel i na svět před „Lenkou“. Vše bylo vzdálené. Kdesi hluboko jsem měl uložené povídky i básně na které jsem lovil přízeň žen. Usmál jsem se při té vzpomínce.

Vlastně první obnažené ňadro jsem viděl, když se jedna slečna seznámila s jednou mou básní a chtěla podpis. Tehdy mi pot řinul po zádech a ona se smála.

Byl jsem už tehdy „divný“ patron, ale parta kolem vydržela všechny mé nálady a já psal a tvořil. Poslední obětí mého „umu“ byla právě Lenka. Podlehla mému zvláštnímu kouzlu v jedné letní restauraci u rybníka. Cítil jsem, že mi změní život a nechal jsem se unášet. Byl jsem tehdy už dlouho sám a práce v armádě mi moc šancí na seznámení se ženou nedávala.

Bylo po „revoluci“ a já byl mladý a rozhodnutý. Buď pojedu do války v Perském zálivu nebo to v armádě skončím. Lenka urychlila moje rozhodnutí. Bez ní bych se asi válel někde v písku a v duchu skládal existencionální pojednání na téma Bůh a my.

Bohužel nebo spíš bohudík jsem podal žádost o ukončení služebního poměru. Skončilo tak prop mne cosi neuvěřitelného. Podivný týpek v uniformě.

Za komunistů jsem s tím nic dělat nemohl. Strana mi dala na výběr – soud, pak vězení nebo služba. Vybral jsem to druhé protože to první byl konec. A bylo nás takových víc. 89 rok nám přinesl naději. Jenže svět venku na zkrachovalé důstojníky připraven nebyl.

Přijel jsem před chatu a okna obyvacího pokoje ještě svítila.

Vešel jsem do uplakané místnosti. Na starém divanu ležela dcera přikrytá dekou a plakala. Spíš si pobrukovala pod nos, ale měla tvářičku uplakanou. Byl jí necelý rok, ale už znala ženské nástroje. Objala mne a zhroutila se mi do náruče. Najednou jsem cítil její vzlyky a slzy na kůži.

Tchyně pokrčila rameny a prý malá pláče už od večera a stěžuje si na bříško. Neváhal jsem ani chvilku a položil malou do auta. Jediná šance je pohotovost.

Doktor se na mne dlouze zadíval a pak sklouzl na malou. Plakala, ale už viditelně daleko méně. Připadalo mi, že je dobrá herečka. Lékař ji pohladil a Janička se najednou uklidnila. Skočila mi do náruče a on jen zakýval a tiše podotkl: „Vaší malé nic není. Dělá to na mne dojem , že to jen hraje.“

Odvyprávěl jsem mu ve zkratce poslední události a on se na malou usmál. Ta najednou zářila.

Co jsem měl dělat. Posadil jsem ji vedle mne a zastavil na benzínce, kde prodávali nanuky. Vzala si jahodového mrože a tiše si pobzukovala do rytmu našeho auta.

Na chatě jsem ji uložil už v polospánku. Rychle usnula a já vyšel na verandu. Bylo mi jasné, že simuluje protože jsem celý den pryč. Za Lenkou jsem musel a malou jsem každou noc vyvážel k benzínce a pak ukládal do postele.

Myslel jsem na Lenku. Práce mi unikala mezi prsty, ale věděl jsem, že ji zvládnu. Byl jsem mladý a silný.

Týden jsem lítal po práci do Prahy a utěšoval Lenku. Oko bylo zatím v pořádku. Kdesi na konci tunelu svítila malá lucernička.

Přišel den, kdy jsem ji přivezl domů. Chtělo se jí plakat, ale děti ji hned rozesmáli. Všechno kolem se vracelo k normálu.

V práci se můj projekt mladého bydlení řítil ke konci. Doma byla Lenka s dětmi i mobilem v pořádku. Lenka už nesekala dřevo a děda rozveseloval děti, které nechápali proč má maminka zalepené oko.

Přišel den, kdy ji na kontrole sundal lékař obvaz z oka.

Vše bylo v pořádku a já si svoji ženu vezl domu. Hladil jsem ji na koleni a zastavil v oblíbené restauraci na jídlo.

Smála se a pořád se pozorovala v zrcátku.

Cítil jsem, že se vše v mém životě změní. Bylo to neodbytné. Měl jsem jedinou jistotu a to své děti. Jinak sem vesmír postaral o ty změny a já byl jen divákem.

Lenka se rychle zotavila. Její mladý organismus ten souboj zvládl. Na rohovce měla jen slabou světlou čáru na hnědém pozadí. Nikdo si toho nevšil, ale ona se od zrcátka neodtrhla. Děti řádily na chatě a já si večer v práci našel Floridu a místo, kde žila Zuzka.

Bylo to tak daleko a bylo tam víc než 30 stupňů.

Chtěl jsem vidět to moře. Přál jsem si to. Vlastně jsem v podvědomí věděl, že se tam dostanu.

Byla to jen myšlenka a nebyla hříšná. Zuzka v tom snu nějak neměla místo. Bylo tam slunce, moře, teplo a samota.

Tíživá samota.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Ona se nebránila

Seděl naproti ní a nechápal. Co to vlastně po něm chce? Políbil ji na tvář a chystal se odejít. Zaryté nehty do předloktí vykouzlily na pokožce pět zarudlých obloučků.
„Zabiju tě, protože to dlužím,“ usmívala se studeně…

Před minutou ji skoro žádal o ruku, a teď měl strach jako vystrašený školák.
„Neblázni, a proč?“
Nechtěl se ptát. Znal odpověď. Věděl, že vzpomínka na Terezu ji bolí. Jeho pronásleduje. Několik let se budil v noci ze snů s jejím uplakaným obličejem.
„Však víš proč, znal si ji vlastně líp než já, a zabil si ji.“
Cítil, že pánem situace je ona.
Když ho tenkrát potkala v knihkupectví, usmívala se stejně:
„Detektivku, pane, no jasně, co jiného…“
„Půjdete na kafe?“ usmál se i on a ona neodmítla.
Vlastně se ženám vyhýbal, měl z nich strach, ale tehdy neodolal. Poprvé po letech neodolal.
„Pavlo, neblbni, mám tě rád, fakt,“ zkusil poslední variantu obrany. Věděl, že je zbytečná, ale měl ji rád. Nikdy by si nedokázal představit, že by ho mohla tak moc nenávidět. Vlastně, do dnešního večera to netušil.
Prohlédla si lůžka nehtů a dlouze se podívala do jeho očí.
„Ty hajzlíku, tak na tenhle pocit jsem čekala deset let. Ani nevíš, kolikrát jsem byla sama a plakala. Moje ségra si v klidu ležela v rakvi, a tys chodil po světě. Máma každej večer brečela, půl roku brečela. Sbírala její rozmašírovaný tělo z chodníku, a ty, ty si tady klidně vyprávíš o lásce. Táta se utopil v chlastu a mně jsi ukradl dětství. Proč, proboha? Pro jeden posranej orgasmus?“
„Pavlo, neblbni, hodně se pilo a Tereza se nebránila, a já byl poslední, chápeš, POSLEDNÍ! Náhodou, vlastně mě na ni hodil Pepa. Já ani nechtěl! Chápeš?“ Na čele mu vyrašila další krůpěj potu. Bál se všeho, co ještě nevyslovila, cítil peklo vlastních myšlenek.
„Jdi do prdele, hajzle. Prostě jsi ji vojel, prasáku! Nemohla se bránit, jen sis užil a konec. Neznamenala pro tebe nic, kreténe. Když přišla domů, brečela tři dny a krvácela. Měla ji natrženou, sviňáku. Bála se jít k doktorovi, bála se celýho světa…“
Pozorovala ho a mluvila klidně. Léta skládala slůvka a teď jen odříkala svoji stokrát přeříkanou básničku.
„Jirko, když umírala, tak řekla jen: Byl u toho Jirka, a já to slyšela! Měla otevřený zlomeniny, crčela z ní krev, plakala bolestí a já nad ní stála se školní taškou na zádech.“
Pavla teď už tiše plakala a prsty jí zbělely, jak silou tiskla desku stolu. Stál ještě chvilku, pak tiše zaplatil a nechal Pavlu se slzami plnými zuřivosti ve večerním bistru.
Vyšel ven na studený vzduch a neudržel slzy marnosti.
„Do prdele!“ řval na celou ulici a utíkal proti podzimnímu větru. Chtěl zmizet a propadnout se. Už si ani nevzpomínal na útlou postavu něžné blondýnky, když se mu z děsivých snů vrátila a chtěla ho zničit.
Tehdy to byl divný večer plný narážek, až se kluci rozkurážili marjánkou a vrhli se na Terezu.
Plakala, když ho na ni Pepa hodil, ale byl vzrušený z obnažené ženskosti, a tak ji znásilnil. Vlastně bez zájmu, vlastně bez vzrušení. Tereza brečela dlouhé hodiny na koberci. Pořád plakala a neřekla ani slovo. Do tiché ulice slyšel jen její vzlyky a příjezd ranního autobusu.
Úplně zapomněl na letní noční záchvat, až když se vrátil do třídy po letních prázdninách, slyšel, že Tereza skočila z okna. Tehdy ho poprvé polil pot. Mlčel a vyčítal si. Utěšoval se a nenáviděl. Snažil se zapomenout!
Čas překryl všechny rány a schoval její tělo pod metrový příkrov zeminy. Nechodil na hřbitov a doufal, že se nikdy nevrátí ani jedna vzpomínka.
Utíkal do ticha noční ulice a bál se. Věděl, že Pavla myslí svou hrozbu vážně. Prchal nočním listopadovým mrholením do nebezpečí vlastního bytu.
Měla od něj klíče. Vlastně jí je vnutil, říkal tehdy, že vládne jeho životem. Hořce se usmál.
Zasranej svět, potká jedinou ženskou, která podle něj za něco stála, a ona je to Terezina sestra.
Pláč andělů. Vzpomínal a miloval noční deště. Nemíval strach z nich. Větší strach měl sám ze sebe.
Kola drnčivě přeskočila nízký obrubník a nárazník přirazil jeho tělo na betonový sloupek mostu.
Jen se naposledy podíval do jejích očí, a pak upadl obličejem na kapotu. Už neměl strach, odloučení od života přišlo rychleji, než sám čekal.
Pavla seděla za volantem a zvracela vysílením, milovala jeho úsměv a nenáviděla každý jeho pohyb. Viděla jeho tělo zlomené a obličej bez dechu.
Déšť tloukl do kapoty a ona plakala. Loučila se do nočního ticha s Terezou, loučila se s bolestí a věděla, že v podstatě žije další marný život.
Zařadila zpátečku a nechala padnout jeho bezvládné tělo na chodník.
Auto rachotilo na cestě. Vrátila se zpátečkou několik stovek metrů. Odepnula pásy a pravé chodidlo sešláplo plynový pedál. Rozhodla se, šlápla na plyn a nechala auto nabrat rychlost. Ruce strhly volant.
Hlava rozrazila přední sklo a ona jen cítila, že padá do černočerné tmy…

Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com

Ztracené milenky 3.

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. Denně…
Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. Odpusť lásko. Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.
Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech. Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.
Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. Byla jsi moje a já tvůj. Já tvůj vlastně víc než si dokážu přiznat.
Podléhám ženám, mám z nich strach. Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. A nevrátila!
Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. Tu jsi tam přinesla až ty. Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.
To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou. Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do děštivé noci. A každou noc jsi mne zabíjela.
A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. Hledal jsem tě.
Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. Kde jsi, ty má mazlivá. Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. V myšlenkách se k tobě často toulám. Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.
Proč jsem tě vlastně zabil. Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.
Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. Ona přerušila naší vysněnou harmonii. Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.
Jsem ztracený a sám, lásko. Nerozumím té blesti, kterou cítím. Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.
Lásko odpusť…

Ztracené milenky 2.

Těsné tak těsné spojení dvou, zapadané prachem, přikryté časem, oprýskané zapomněním. Ano, i takové jsou vzpomínky. Jednu takovou z nich jsem pro vás dnes vylovil a vytvořil. Inu do toho, Dopisy milenkám začínají. 

Vlastně ani nevím kdy a kde jsem tě ztratil. Najednou jsi zmizela ze snů i reality.  Zbylo po tobě prázdné místo, které si drželo jen tvou vůni. Tu vnímám každým pórem svého lačného těla. Chybíš mi a já se ztrácím. Nikdy jsem tě nepochopil, ale nikdy jsem nechápal ani sám sebe. Chybí mi tvé pohlazení. Mé rány krvácejí a šklebí se na mne svou opravdovostí..

Odešla jsi a na stole zbyl jen nedopsaný vzkaz: „Nehledej mne…“ a já tě nehledám, jen po tobě toužím. Ztratil jsem tě dávno, i když dveřmi jsi bouchla dnes ráno. Už nechci snášet ty ponižující signály plné samoty a zoufalství. Byl jsem jejich autorem a za to se stydím, lásko. Já jen tiše doufám ve tvé ruce, které mne hladí. Věřím  ve tvé boky, které mne svádí a místo toho se ztrácím v tůních samoty a zatracení.
Tak dlouho jsem tě nevnímal. byla jsi se mnou a přitom sama. Toužil jsem po splynutí, ale místo toho abych ti to řekl, jsem mlčel a nechal tvé slzy stékat potůčky na tváři, která mne jediná mohla milovat. Sedávala jsi vedle mne a já vnímal jen sám sebe. V odlescích nové samoty mi však chybíš.
Každá vzpomínka mne děsí. Byl jsem někdy tvůj? Nebo jsme žili každý zvlášť v pustinách odcizení? Mám strach z každé zatoulané myšlenky na tebe, na tvůj horký dech, na vůni tvého těla. Kdy jsem se s tebou miloval? Vlastně ani nevím… Miloval jsem se já s tebou, nebo ty se mnou a milovali jsme se někdy oba najednou… Nevím.
Říkáš mi, že jsem zloděj, který ukradl kus nebe a nedal ti ho. Já ho sám hledám v harampádí odložených věcí, odložených vzpomínek. Ani nevím kolikrát jsi mi unikala, netuším proč jsi se vracela. Nikdy jsi mi nechyběla tak, jak mi chybíš teď. A proč zrovna teď, když jsem to včera tak necítil.  Nevnímal jsem ty zdi postavené každým z nás.
A ty jsi postavila vysokou zeď a na ní jsou všechny tvé vzkazy i tvůj pláč. Stojím tu pod tou zdí a zkouším jí překonat. Prsty se noří do spár. Ostré hrany kamenů zraňují, stěny jsou kluzké a já cítím, jak krvácím z rány na boku Tvá vojska na mne vylévají žhnoucí olej a já křičím. Bojuji o život.
Lásko, chybíš mi. Moc mi chybíš! Hledám tě v tmavém lese našich vzpomínek, které šednou zapomněním. Nevím kdy jsem byl šťastný, netuším kdy jsi mne naposled objala0. Kdy jsem ti poprvé ublížil a kdy to bylo naposled? Ani nevím, jen vnímám tu bolest po operaci. Siamská dvojčata jsou každé zvlášť stejně jako my dva. Pořád tě hledám a volám.
Nechci být sám! Už nikdy. Najdu tě a zasypu tě květinami své pozornosti. Ukradnu pro tebe i hvězdnou oblohu. Přemluvím tmu ať září jako rozžhavené slunce, rozpálím svou lásku tak, že ji budeš vnímat jako podzimní vánek na našich tvářích. Promiň lásko, jsem neodpustitelný sobec, ale samota není jen trestem je i mou obětí.
Kaji se a hledám spasení, hledám tvůj úsměv, toužím po tvých dotecích. Tvá dlaň jako jediná zklidní můj unavený puls.
Zatracený, tak se cítím a to je můj osud. V klikatých serpentinách vlastní pokory tiše volám a ztrácím cestu. Moje navigace hlásí vybité baterie a tma obepíná každý můj krok. Snad mne chápeš. Vlastně věřím tomu, že mne chápeš. Nechci tě ztratit, ale mám pocit, že od tebe utíkám.
Lásko já slepý hledám cestu k tobě. Nevěřím ve tmu, ztrácím dech a přesto budu utíkat až do momentu kdy mne ty zastavíš a schováš mne ve svém náručí.
  
Přiznávám se! Jsem hříšník, který tě nevnímal.
Ano, byla jsi pro mne neviditelná.
Ano, když jsi plakala, já se smál.
Ano, když jsi umírala, já slavil.
Ztrácím se v tobě lásko, slib mi, že se vrátíš.
Chci cítit vánek na našich tvářích.
Chci se obětovat za tvůj úsměv.
Chci s tebou ležet přikrytý černou tmou.
Jsi mé světlo, jsi můj osud, jsi můj kříž a já stojím věčně čekající za zátočinou lesní Samoty.
Tam jsem vždy čekával na tvé doteky, lásko.
Teď tady stojím sám!

Ztracené milenky 1. – Chci mít s tebou dítě

To, co člověk očekává, se stoprocentně nevyplní, ale to, co nečekáte, se prostě stane. Láska měnící se v přátelství a přátelství měnící se v lásku, to je sen každého, ale realita bývá jiná, a tak přicházejí momenty, kdy chlap bývá víc než překvapený.
Seděl jsem naproti ní a usmíval se, byla krásná. Proudy tmavých vlasů těsně obtékaly kouzelně bledý obličej.
Pohladil jsem ji a usmál se. Jsem rád, že jsem tady, teď a s ní. Ovšem, čekala na mou návštěvu čtyři roky a nečekala takovou dobu zrovna poprvé. Psával jsem jí zoufale málo. Jedno setkání, a jak vám zamotá život. Teď, devět tisíc kilometrů od domova ztratila svou dívčí bezprostřednost. Kontrolovala se a… bála.
„Nemusíš se mě přece bát, mám tady na druhém konci světa jen jedinou známou, snad se nezlobíš…“
Zlobila se, já přece znal ten zdánlivě netečný obličej a nepřítomný úsměv.
„Nečekala jsem tě, fakt. On nebude rád, vyprávěla jsem mu o tobě a mohl by žárlit…“
Věděl jsem, že by mohl žárlit, ale vcelku mi to bylo jedno.
Krásný dům v klidném prostředí, pro typickou americkou střední vrstvu. Dlouhá široká ulice, děti hrající si na hřišti a nezbytný bazén u každého domu.
„A jak se ti vlastně žije?“ snažil jsem se navázat rozhovor. „Přeletěl jsem oceán a urazil dvě stě třicet mil, tak snad doufám, že mě hned nevyrazíš.“
„Ale ne, to ne, jsem ráda, že tě vidím. Ty jsi vlastně první z mého dřívějšího života, co přiletěl sem za mnou,“ konečně se opravdu usmála. „Dáš si něco k pití?“
Kývl jsem, donesla whisky s colou a horou ledu. V tom floridském horkém dni snad ani nic jiného člověk nepotřebuje.
„Když jsem dostal šanci podívat se za oceán, tak jsem volal tvé mamince, a ta mi prozradila adresu na tebe. Když jsem přistál v Miami, tak jsem se po týdnu rozhodl zajet za tebou. Palm Beach je nádherný, fakt moc.“
Míchala ledem ve skleničce a na jejích prstech se povalovaly kapky chladivé vody. Přemýšlela a čelo se jí tou zátěží neskutečně krabatilo.
„Nemrač se…“ snažil jsem se ji rozpovídat.
„Ženatý?“
„Ne, tedy, už ne. Nefungovalo to.“
„Jsi sám.“
„Tady na Floridě ano, ale jinak se snažím udržet si normální vztah k druhému pohlaví,“ usmál jsem se a ona mlčela, dlouho mlčela.
„Psala jsem ti dopis, je to tady těžké, moc těžké, cítila jsem se sama, moc sama.“
Věděl jsem to, psal jsem jí tolik dopisů, a ani jeden neodeslal. Podělanej život, kolikrát mi vlastně proběhla životem, třikrát, čtyřikrát, ani nevím.
„Víš, že jsem byla u vás, když jsi se ženil?“ zkoumala teď ona mě.
„Ne, vůbec, volal jsem ti před tím, prý jsi byla v Řecku, a tak jsem to vzdal, čekal jsem na tebe čtyři roky, po tom, co jsi chtěla žít bez závazků. Každý půlrok jsem byl u vás, a ty nic.“
Najednou se zvedla, sáhla do zásuvky psacího stolu a podávala mi dopisy.
„Vem si ty dopisy, patří tobě a já bych si vyčítala, že je nemáš.“
Zvláštní napětí, zvláštní strach se vznášel místností. Chlap se nemá vracet na místo činu, ale já seděl v pokoji se ženou, která se mnou evidentně nemá vyrovnané účty. Dopisy mi vklouzly do ruky a ta je nervózně položila na stůl. Netušil jsem, že mě tak rychle dostane do kouta, ale cítil jsem, jak mi stoupá tlak a krev se hrne do hlavy.
Chytil jsem její ruku a přiložil ji k ústům. První polibek po deseti letech. Pořád voněla tak jemně a něžně a já si prostě nemohl pomoci.
Klekla si ke mně a položila hlavu do klína. Hladil jsem ty pramínky vlasů černých jako noc. Plakala, cítil jsem, jak se mi slzičky pláče vrývají do kůže a nechávají tam nesmazatelné stopy.
Bože, jak moc to bolí, když chlap otevře sám sobě staré šrámy.
Minuty běžely a ty chvilky plné jemných doteků plní naše vzpomínky. Ruce propletené popleteně hledají stará místečka plná našich stop, tak dávno opuštěných. Její ruce mě zajaly jako liány a ty mé schovávaly její ramínka do dlaní. Jak něžná chvilka, ukradená i vypůjčená od času, vypůjčená od světa, ztracená a přece objevená, tam někde uvnitř nás.
„Neplač, malinká,“ pomyslel jsem si, „neplač!“
Vstala a odváděla si mě kamsi do útrob domu. Bílé prostěradlo se stalo naším útočištěm. Útočištěm ztracených a zoufalých dušiček. Ukradla si mě celého a já, nesmyslně zoufalý, jsem se ztratil v té vlně neočekávaných emocí, objetí a polibků. Stávám se obětí své vlastní slabosti, svých vlastních nereálných snů i přání.
Ukradla si mě, a měla na to právo. Já nemám právo jí bránit, vzít těch pár chvilek našich snů i prožitků minulosti.
Její postava vykresluje nádherný obrys a ona stojí u okna, mlčí, přemýšlí, možná pláče.
Netušil jsem, ale objal jsem ji zezadu. Třásla se celá.
„Nebuď smutná, jestli chceš, odejdu.“
Podala mi ruku a šla do vedlejšího pokoje. Pod oknem stála postýlka a v ní se batolil malý drobeček. Hrál si s prstíky na nohou a usmíval se. Drmolil nesmyslná slůvka, asi už byl zkušený angličtinář. Prstem jsem malého pohladil po tvářičce a on nečekal a prst mi okamžitě stisknul. Vzal jsem ho do náruče a hrál si s ním. Ohromně se bavil a smál a já se smál také.
Ona stála u dveří a po tvářích jí stékaly proudy slz. Malý natáhl ručičky k mamince a smál se. Skončil v její náruči a já byl přebytečný, nic nemusela říkat.
Skončil jsem v bistru na rohu její ulice. Podvečerní slunce pálilo a já si dal dvojité presso s pěti cukry a mlékem a seděl nad dopisy: „…vždy jsem chtěla tvoje dítě, a to se nikdy nezmění, promiň, vím, že se to nehodí, ale je to tak…“
Nad Floridu přichází večerní soumrak, stíny tančí po stěnách a káva už je opravdu studená.