Archiv rubriky: Příběhy mrtvého domu

PMD, Příběhy mrtvého domu – I

Sedím sám v tichém pokoji, kde se plouží stíny po stěnách a tlumený zvuk hrající televize vytváří stísněnou atmosféru. Do skleničky na stole vplul poslední panák zteplalé vodky a chvějící se prsty vynesly skleničku k ústům. Nemám kocovinu a ani nejsem opilý. Jen tiše usrkávám „uklidňovač“ obnažených nervů.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


To je úzkost.

Bolest proniká až do mozku.

Alkohol jen příjemně uklidňuje, neopíjí, ale proniká vrstvou myšlenek, které pomalu zametá. Televize už asi po sedmé opakuje infantilní seriál a noc jen pomalu ukrajuje čas plynoucí mezi prsty. Otázky se noří do tmy a odpovědi nepřichází. Zmuchlaná deka dává jen tušit obrysy těla schoulené do embrionálního tvaru.

Bezpečí!

To je to slovo, které probíhá hlavou, když doušky vodky zalévají chvějící se jazyk.

Zabil jsem ji nebo ne?

Chaos v mozku je nepopsatelný. Zabiji sebe nebo uteču do daleka od všeho a od všech. Další hlt vodky už neuklidňuje, jen vyvolává únavu. Hlava pomalu klesá na polštář a na stěnách pomalu tancují stíny projíždějícího auta.

Zastavit čas. Tolik by se to hodilo, prostě jen na chvilku zastavit čas, tak, aby se nic nedělo. Líná tma dostává od hrající televize rány plné barev.

Alespoň nejsem sám.

Asociál hledající smysl své existence. Těžká otázka pro tak pozdní hodinu a unavenou hlavu. Znavená ruka pokládá skleničku na stolek a pomalu hledá poloprázdnou krabičku cigaret a vybírá mezi zapalovači ještě ten poslední fungující.

Blesky od škrtajícího zapálení cigarety rozříznou tmu a šedavý kouř se pomelu válí ve tmě pokoje. Jako moje myšlenky, také jsou šedivé.

Celý svět je šedivý!

V lahvi zbývá poslední panák a ten nemá smysl nalévat do sklenice. Hrdlo láhve stoupá k lačným ústům a v hlavě tančí myšlenky na otevření další flašky. Dva loky protečou hrdlem a na stolku zabliká a zavrní telefon.

Nemám chuť ho zvednout, ale blikání agresivně ruší tmu a klid nočního pokoje. Zvedám telefon ze stolu a je to pro mne neznámé číslo. Když piju, tak nezvedám telefony. Pokaždé se něco stane a já reaguji špatně.

Ne, dnes telefon nezvednu.

Nemám na to náladu.

Konečně přestává zvonit a já jen tiše típám nedopalek cigarety.

Konečně je klid.

Zvedám se pomalu z postele a dlaněmi si promnu unavený obličej. Kolik je hodin? Tři, možná čtyři ráno.

Zvedá se mi žaludek a vhání mi do úst kyselou pachuť zvratků. Tohle v sobě neudržím. Unaveně se zvedám z postele a s plnými ústy kličkuji mezi pohozenými botami. Skoro zakopávám o kalhoty a krátkou chodbou se vrávoravě blížím k záchodové míse.

Ani si nerozsvěcuji a sedám si vedle záchodu a plivu zvratky do prostoru.

Vlastně ani nevím jestli zvracím na zem nebo do mísy. Je to vlastně jedno. Podrázděný žaludek žene šťávy do úst a na bradě mi zůstávají zbytky zvratků. Čelo mám orosené chladivým potem a cítím jak jsem vyčerpaný.

Hlavou mi probíhají nesourodé obrazy věcí dávno minulých, ale i čerstvých zážitků. Fronta před pokladnou, něžný polibek lačnících úst, tmavé vlasy tekoucí po bílém polštáři, křik i samota. Prudká hádka překrytá tichem a odpoledním sluncem.

Svírám její hrdlo?

Nevím, cítím jen strach z neznámého.

Vzpomínky jsou jen jako útržky z dávno zapomenutého kalendáře. Nechce se mi už ležet vedle záchodové mísy. Nejistě se zvedám a pomalu se ploužím tmavým bytem do pokoje. V lednici si beru další láhev vodky. Vlastně na ni nemám chuť, ale chci zklidnit rozbouřený žaludek a pulsující nervy v celém těle.

Sedám si na postel a rychlým pohybem si podávám prázdnou sklenici. Když je plná cítím uvolnění a hasím šílenou pachuť zvratků a´dalším douškem alkoholu. Mám strach z těch nesourodých obrazů. Něco se stalo, něco mne děsí a já hledám v narušené paměti útržky reality. Tentokrát mi vodka rychle stoupá do hlavy, ale já poslouchám hlasy z televize.

„Víš co je nejhorší pro chlapa?“, zahlásí jakýsi bodrý bavič z televize.

Trapné ticho dává tušit, že to nikdo z diváků neví.„No přece dostat kapavku na Medarda.“, hurónský smích zazní z reproduktorů a diváci se skvěle baví.

Já ne!

Hledám v paměti útržky vzpomínek. Opravdu jsem držel její hrdlo a snažil se jí uškrtit nebo jsem byl doma sám a v hlavě mi probíhá filmová scéna včerejšího večera. Vodka chladí a zklidňuje. Pomalu si lehám do postele a balím se do deky.

Obepíná mne a chrání. Najednou mám strach z toho co se večer stalo, ale nevzpomínám si, že bych porušil pravidlo samoty. Pravidlo, vlastně zásada!

Piju sám, jenže vzpomínka na její vůni mi motá hlavu. Zavírám oči a snažím se usnout. Ne, nejde to. Celý se klepu a proto si sedám a nalévám další vodku. Lačně ji upíjím. Ruce mi mnou unavený obličej. Na stole zase svítí telefon.

Beru jej do ruky a chvějícími se prsty hledám v kontaktech někoho, komu bych zavolal.

Nic… Nikdo tu není. Ve tři ráno nemohu volat a hlavně, když piju – nevolám. Vypínám televizi a sedím na posteli v naprosté tmě.

Další cigareta mne snad uklidní.

Včera mi volala Klára.

Vím to jistě!

Jasná vzpomínka na odpolední telefon. Už si nepamatuji jestli jsem za ní šel. Jestli jsem ji viděl.

Pravidlo samoty.

Klára mi ale chybí. Hledám ji v knihovně vzpomínek.

Těch příjemných vzpomínek. Není jich moc, ale jsou.

Jenže já se cítím jako bastard.

Jako nula.

Proč by o mě Klára ještě stála, když o sebe nestojím já.

Nalévám si dalšího panáka.

Křičela, ano to je jasné. Křičela na mne nebo křičela kvůli mně. Nevím. Myšlenky jsou jen bordelem v hlavě. Lehám si do studené postele, cítím, jak podrážděný žaludek protestuje proti změně polohy. Lehám si a myslím na Kláru.

Chci s ní usínat.

Zase vidím obrazy.

Pramínky vlasů tekoucí po bílém polštáři. Nejsem zbytečný. Ona patří ke mně. Patří nebo patřila. Sám nevím, jen cítím vůni její nahé kůže.

Byla se mnou nebo to je další vodková imaginace.

Usínám. Ticho mne sevřelo do náruče a já letím prostorem. Ztrácím se a doufám, že mne obejme noc a já se ztratím v zoufalých myšlenkách na včerejšek.

Pokračování … bude.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 2. díl

SPARTAKIÁDNÍ VRAH… 1. DÍL

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Reportér nebo novinář, který se potýká s nějakým tématem má vždy možnost volby. Buď budu profesionál a nepustím si téma pod kůži a nebo se nechám pohltit. Ten, kdo si téma nepustí pod kůži může být jako chirurg při operaci, ale většinou z toho vypadne obvoďák, co bere jednoho pacienta za druhým a žádný ho v podstatě nezajímá.

Téma „Straka“ byl, je a bude fenomén. Pomník socialistického zákonodárství, které nemohlo udělat nic jiného než dát „spartakiádnímu vrahovi“ maximum. Tedy 10 let odnětí svobody, nedobrovolnou kastraci a po uplynutí vězení ochrannou léčbu v ústavu k tomu určeném. Tehdy nikdo o detenčním zařízení pro nebezpečné psychiatrické pacienty ani neuvažoval.

A v roce 2005 se o tom začínalo mluvit. Jenže Jiří byl soudem propuštěn do ambulantní léčby s tím, že už není společensky nebezpečný. Trojnásobný vrah, který nese zodpovědnost za smrt čtvrté oběti se najednou díky rozhodnutí soudu stal svobodným uchazečem o zaměstnání.

Podivné. Odborníci ať už na trestní právo, psychatrii, sexuologii prostě řvali a exkrementili se v denním tisku. Bylo to prostě téma, které nedalo společnosti spát. Velké Losiny usínaly se strachem, že se v propuštěném vrahovi probudí sexuální pudy.

Nečetl jsem denní tisk. Nezajímali mne názory „odborníků“, kteří se vezli na vlně zájmu o téma.

Přišel večer a já stál s lahví červeného v ruce před bytem Strakových rodičů. Nesměle jsem zaťukal a čekal na otevření dveří. Už jsem věděl, že se otevřou. Schůzka byla domluvená, ale její průběh byl nejasný. Musel jsem se řídit intuicí. Věděl jsem co chci natočit a přál jsem si mít v reportáži i Jiřího rodiče.

Toho jsem do toho večera nikdy v reálu neviděl a ani on mne neznal. Věděl jsem, že ten večer ještě doma není protože byl právě na ambulantní kontrole v Opavě.

Otevřel otec. Malý, usměvaný a vlídný muž. Upřimný člověk. Vyzařovalo to z něj. Matka Jiřího byla velmi militantní. Opravdová dáma a kvočna, v dobrém slova smyslu, která chránila své hnízdo. Nesnášela vetřelce.

Věděl jsem, co si rodina Jiřího užila a peklo ještě nekončilo. Rodina se z Kladna odstěhovala do moravských končin a chtěla žít klidný život. Soudní rozhodnutí vše změnilo.

Rozhovor, vlastně povídání s Jirkovými rodiči bylo velmi emotivní. Viděl jsem dopisy z vězení, jeho malby i to, že velmi miluje svou matku. K otci cítil respekt, ale ten vlídný člověk vlatně nevěděl jak a o čem se s Jiřím bavit.

Zavolala Andrea a přišla na návštěvu už do uvolněné atmosféry a otec otevřel víno. Rozhpvpr byl najednou velmi příjemný. Jako bych byl starý známý. Matka mne vnímala jako člověka, který její rodině neublíží a to je věc, kterou jsem opravdu nechtěl. Viníkem, tedy vrahem tady byl Jiří.

Dokonce jsme se i zasmáli u stolu a do té atmosféry Jiří posílal SMS. Bál se setkání s novinářem, ale já už nebyl novinářem, byl jsem insider. Tedy člověk uprostřed děje, který bude ovlivňovat věci budoucí.

A najednou tam stál. Vzpomínám si na pevné podání roku i odhodlaný pohled. Jiřím měl piercing a podivné kruhy v uších, kterým nevím jak se říká.

Atmosféra zhoustla když podával ruku mé podivné budoucí ženě. Ta se usmívala a ruku podala velmi odhodlaně. Andrea byla zvláštní, ale do atmosféry toho večera se hodila.

Padlo pár formálních vět a Jiří nám vyprávěl jak dopadl u lékaře.

Pak se mne zeptal, co že to chci natáčet.

Já cítil co chci natáčet. Jen jsem nevěděl jak.

„Jiří jednoduše řečeno. Budeme si povídat a ono nás to povede.“

Zamrkal, zamysle se a pak se usmál. V tu chvíli bylo u stolu ticho. Pár vteřin a v myslích nás všech se odehrávalo to co přinese budoucnost. Každý to u toho stolu cítil.

Vstoupit do života je jednoduché, ale složité je převzít za to zodpovědnost. Věděl jsem, že jsem Strakovi vstoupil do života a až spolu skončíme, tak už nic nebude jako dřív. Jednoduše řečeno tato nová zkušenost změní mne, změní jeho a změní i ty, kteří to co vytvoříme, uvidí.

Moje krásná žena se začala smát a vyptávala se na piercing a kruhy v uších. Atmosféra se víc než uvolnila, prázdná láhev červeného vystřídala druhá plná a Jiří nám ukazoval i tetování, které si nechal udělat ve vězení.

Byl to jen záblesk v jeho očích, ale na moment jsem viděl, vlastně cítil, toho reálného „spartakiádního vraha“. Pořád to v něm bylo. Byl je a bude nebezpečný. On to věděl a já to jasně cítil.

Jenže žít v neustálém napětí, kdy vás všichni pozorují ať už jste kdekoli. To je těžké. Jen silná osobnost to unese a Straka byl taková obrácená „celebrita“, která byla neustále na očích.

Večer skončil úsměvy a v příjemné atmosféře. A já jsem věděl, že Andrea musí odjet a já musím zavolat režiséra Ivana Bareše a domluvit natáčení.

Bylo kolem jedenácté večer. Velké Losiny byl tiché a hotel byl ten podivný lednový večer téměř temný. Jen před vchodem stála felicie s reklamou na „Největšího Čecha“ na dveřích.

Dlouho jsem nemohl usnout. Andrea už dávno spala a já rozesílal SMS dramaturgovi, režisérovi i svým dětem.

Chtěl jsem s někým mluvit, ale nikdo nebyl po ruce. Sešel jsem do prázdné restaurace. Obsluha už měla vše připraveno na snídaně. Vrchní se nade mnou slitoval a přinesl mi dvojitou skotskou a láhev coly.

V tom nočním tichu jsem si pohrával s telefonem a myšlenky jsem nechal volně plynout. Věděl jsem co chci, ale musel jsem najít myšlenku. Jednu vytrženou myšlenku, která by mne při natáčení vedla.

Ne, nechtěl jsem točit obhajobu sériového vraha. To mne ani nenapadlo i když jsem chápal v jaké situaci Straka je. A na druhou stranu jsem nechtěl točit reportáž o špatné justici, která vypustila vraždící kreaturu z vězení. Věděl jsem, že se budu řady lidí ptát na důvody, okolnosti i emoce, jaké cítili, když jim „spartakiádní vrah“ procházel životem, ale to bylo málo

Cigaretový dým se válel v temné restauraci a najednou se mi do podvědomí vedrala jedna zajímavá myšlenka.

Poutník, průvodce, který provází hříšného peklem i očistcem a ptá se, zdali má onen hříšný vrah nějakou naději žít. Má vůbec právo existovat, pohybovat se v naší realitě, když bestiálně zabil tolik žen.

Zaslouží si odpustek od společnosti, která ho vyřadila ze svého celku na tolik let. Je mu skoro 37 a začíná nový život. Jenže si sebou nese nejen vraždy, ale i trest. Ve vězení byl několikrát napaden. Varlata mu spoluvězni rozkopali a on podepsal souhlas s kastrací. Nechal se tetovat a dospěl ve vězení, které ho naučilo existovat v realitě plné násilí a lží. Experimentoval s drogami, když byl v ústavní léčbě. Procházel se naprosto volně a veřejnost netušila, že kolem prochází dravec.

Ano, dravec je to správné slovo. Má tento dravec naději koexistovat ve společnosti, která ho i přes rozsudek soudu odsuzuje.

Dalo se čekat, že nějaký „mstitel“ vyskočí z křoví a bude vymalováno. To, že byl osvobozen byl jen krok. Teď záleží na tom, jak se on postaví ke své minulosti. A samozřejmě záleží na tom jestli se dokáže zbavit oněch vězeňských návyků, které ho formovaly posledních dvacet let.

Drogy, ano lákavý únik, ale možný experiment mohl dopadnout velmi zle. Pro Straku i pro jeho okolí. To si uvědomovala Jiřího matka, která se netajila tím, že z toho má strach.

Strach byl všeobjímající. On měl strach, ale dokázal by se mu postavit i za cenu násilí. To ho naučilo vězení. Jenže jeho život měl pokračovat tady, v realitě, která ho odsuzovala každý den.

Dante, ano Danteho „Božská komedie“.

Najednou jsem měl jasno. Už jsem věděl, jak tu reportáž natočím. Bude to moje tajemství, protože kdybych to někomu vykládal, měl by mne za blázna.

Blázen, možná jsem blázen. S tou myšlenkou jsem se uložil k spánku.

Spal jsem celých dvanáct hodin.

Pokračování… třeba zítra


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy

Spartakiádní vrah 2005 – scénář reportáže


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Být reportérem není zaměstnání nebo samostatně výdělečná činnost. Je to zvláštní stav, kdy prožíváte s lidmi jejich těžké chvíle a snažíte se téma uchopit, pochopit a pak předložit veřejnosti jako hýbající se obrázky, které vypovídají nejen o příběhu, ale i o vás.

Vlastně jsou dva druhy reportérů zabývajících se publicistikou. První vám vypráví a komentují jevy, které „vypátrali“. Komentují a to mi vždy vadilo. Nejlepší reportáže jsou ty, kde není slyšet komentář autora, ale příběh se před vámi odvíjí sám. A to je ten druhý případ.

Reportér – insider.

Případ „Jiří Straka“, tedy spartakiádní vrah mne velmi ovlivnil. Tedy, setkal jsem se s případem „spartakiádního vraha“ už v roce 1985. Bylo mi 17 a cvičil jsem sestavu za učňovskou mládež. Ubytování jsme měli v Čakovicích a tak, aniž bych znal podrobnosti jsem se pohyboval v místech, kde Straka řádil.

V České televizi jsem byl krátce, ale za prosinec 2004 jsem odvysílal čtyři těžké reportáže. Honorář byl jaký byl a dramaturg se pokaždé tvářil spiklenecky. Věděl jsem, že mne bude využívat na „těžké příběhy“. Měl jsem svůj styl a cítil jsem pokoru před každým příběhem.

Jednou před Silvestrem si mne Zdeněk pozval na pohovor.

„Pouští Straku, pojedeš za ním.“ Věděl jsem to, a věděl jsem, že se s nikým nebaví. Novináři sedávali před bytem jeho rodičů ve Velkých Losinách a lovili jakoukoli fotografii sériového vraha.

Zdeňkovi jsem jen přikývl a 5.ledna 2005 jsem se vydal do Velkých Losin.

Česká televize mi poskytla vůz, který měl na dveřích reklamu na probíhající akce „Největší Čech“ čemuž se později smál celý štáb.

Rekognoskoval jsem tehdy terén kolem domu, kde Jiří (promiňte, že mu říkám jménem a nepoužívám zažité „sparkakiádní“ nebo „sériový“ atd. vrah) bydlel. Na balkón občas vyšel otec Jiřího a v křoví sedávali novináři z různých médií. Nechtěl jsem se schovávat. Proto jsem jedno dopoledne zazvonil a představil se.

„Ne, nechceme s nikým mluvit a Jirka už vůbec ne. Odejděte!“

Odmítnutí jsem unesl. Chápal jsem to. Rodiče vraha s ním v bytě se nechtěli vracet do minulosti. Minulost je vždycky tíživá a zvlášť pro jeho rodiče. Opravdu slušní lidé si žili klidným životem až do jeho propuštění.

V recepci hotelu se na mne usmívali a já jim úsměvy vracel. Sedával jsem v restauraci a přemýšlel jak to udělat.

Dovolil jsem své teď už bývalé ženě Andree aby za mnou přijela. Bylo jasné, že ve Velkých Losinách nebudu jeden den. Procházeli jsme se bývalým lázeňským parkem, který tehdy vlastnila Kellnerova PPF.

Všude bylo pusto a prázdno.

Co mne na Velkých Losinách zaujalo byla výrobna papíru. Dokonce jsem si tam jeden arch koupil a snil, že napíšu knihu. Při pátrání jsem dokonce zajel do nedalekého penzionu pro pány (ženu jsem nechal v autě) a pátral po kontaktech Jiřího. Tam jsem dostal radu a přišel na to, jak to udělám. Jak prolomím ledy a dostanu se do Jiřího bytu k rozmluvě s jeho rodiči.

Jiří pravidelně vyjížděl na ambulantní kontrolu do Opavy. Věděl jsem kdy je pryč i kdy je doma. Nechodil jsem před dům a nezevloval jsem pod okny.

V klidu jsem čekal na příležitost. Nechtěl jsem nikoho využít nebo zneužít a v hlavě už jsem věděl, jak reportáž natočím.

Dante a jeho Božská komedie. Pořád mi to rezovalo v podvědomí.

V novinách vypovídali odborníci a většina byla pro rituální popravu sériového vraha. Vlastně nikdo jasně neřekl, že Straka splnil to, co mu soud vyřkl jako ortel. Tedy 10 let vězení pro mladistvého vraha (maximální trest) a další ústavní ochrannou léčbu. I tu Jiří splnil a tak soud rozhodl o propuštění z ústavní léčby a rozhodl o ambulantní léčbě vykastrovaného vraha, který musel brát další léky na potlačení sexuálního „apetitu“.

Andrea, moje žena, nechápala na co myslím. Nebylo mi dobře. Začínaly mé problémy se zažíváním a často jsem zvracel. V Losinách na radu slečny z recepce jsem zažil očistnou kúru a zvracel ještě víc a víc.

Najednou přišel klid a já se prošel opět na dohled kolem domu, kde Jiří bydlel a vydal se za starostou obce. Byl příjemný a vlastně mne rád viděl. Fenomén Straka se ho také dotýkal. Bylo zřejmé, že by byl nejraději, kdyby Straka z obce zmizel. Jenže kam, napadalo mne.

Rozloučil jsem se s ním přátelsky a on mi popřál hodně úspěchů. Už jsem věděl, že s manžely Strakovými mluvit budu a že ten rozhovor bude více než intenzivní.

Přišel den D…

Pokračování Spartakiádní vrah… 2 díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Vyprávění o Americe 3. díl

Tady jsou předešlá: Vyprávění o Americe 1 a Vyprávění o Americe 2


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Bylo to jako ze špatného snu. Cesta do Prahy trvala nekonečně dlouho.

Lenka byla na příjmu, ale plakala a to jsem se snažil zastavit. Bylo mi jasné, že operace není samospasitelná. Bude záležet na jejím organismu jestli změny v oce přijme.

Doktor Ernest se tvářil velmi vážně. Procházel jsem se s ním po chodbě a on vyprávěl. Pochopil jsem, že operace byla experiment, který vejde do učebnic. Lenka je mladá a v 25 letech je možné, že organismus opravdu zátěž operací zvládne. Ale bylo to 30 ku 70.

Podal jsem mu ruku a šel za svou ženou. Věděl jsem, že musím být tvrdý, že jedině nekompromisní přístup nám dá naději.

Ale řekněte mladé ženě, že přijde o oko, že skleněné oko je jistota a všechno ostatní je sen, jen pouhé přání. Položila se mi do klína a tiše vzlykala. Nesměla plakat. To by pak to sklo byla jistota. Držel jsem jí a čas běžel. Seděli jsme opravdu dlouho a venku se rozhostila tma.

Lenku jsem odevzdal zlomenou sestřičkám a sám se zadním vchodem vyplazil z budovy a sedl si do auta. Seděl jsem dlouho a přemýšlel. Nebyl jsem připravený na žádnou ztrátu. Vůbec mi nevadilo, že Lenka bude mít skleněné oko, ale cítil jsem její bolest.

Myslel jsem na ni a cítil tu bezmoc. Čekat na to co udělá organismus. Lékař mi řekl, že týden bude v nemocnici a já věděl, že každý den po práci pojedu do Prahy a oba budeme čekat. Myslel jsem i na děti. Nevěděl jsem jestli se něco změní a jak se to změní. V každém případě život před úrazem byla sladká iluze a teď přichází doba PO…

Lenku jsem miloval i když náš vztah nebyl ten můj vysněný, ale byl hezký. HEZKÝ, dnes to zní tak iluzorně. K jako kompromis a možná to kompromis byl. Rezonoval ve mně dopis od Zuzany i moje myšlenky na děti. Absolutně jsem v sobě potlačoval negativní myšlenky. Věřil jsem, že se vše upraví a přesto jsem v pochybnostech přijížděl v noci na chatu kde tchyně Lenka hlídala děti.

Cestou jsem myslel i na svět před „Lenkou“. Vše bylo vzdálené. Kdesi hluboko jsem měl uložené povídky i básně na které jsem lovil přízeň žen. Usmál jsem se při té vzpomínce.

Vlastně první obnažené ňadro jsem viděl, když se jedna slečna seznámila s jednou mou básní a chtěla podpis. Tehdy mi pot řinul po zádech a ona se smála.

Byl jsem už tehdy „divný“ patron, ale parta kolem vydržela všechny mé nálady a já psal a tvořil. Poslední obětí mého „umu“ byla právě Lenka. Podlehla mému zvláštnímu kouzlu v jedné letní restauraci u rybníka. Cítil jsem, že mi změní život a nechal jsem se unášet. Byl jsem tehdy už dlouho sám a práce v armádě mi moc šancí na seznámení se ženou nedávala.

Bylo po „revoluci“ a já byl mladý a rozhodnutý. Buď pojedu do války v Perském zálivu nebo to v armádě skončím. Lenka urychlila moje rozhodnutí. Bez ní bych se asi válel někde v písku a v duchu skládal existencionální pojednání na téma Bůh a my.

Bohužel nebo spíš bohudík jsem podal žádost o ukončení služebního poměru. Skončilo tak prop mne cosi neuvěřitelného. Podivný týpek v uniformě.

Za komunistů jsem s tím nic dělat nemohl. Strana mi dala na výběr – soud, pak vězení nebo služba. Vybral jsem to druhé protože to první byl konec. A bylo nás takových víc. 89 rok nám přinesl naději. Jenže svět venku na zkrachovalé důstojníky připraven nebyl.

Přijel jsem před chatu a okna obyvacího pokoje ještě svítila.

Vešel jsem do uplakané místnosti. Na starém divanu ležela dcera přikrytá dekou a plakala. Spíš si pobrukovala pod nos, ale měla tvářičku uplakanou. Byl jí necelý rok, ale už znala ženské nástroje. Objala mne a zhroutila se mi do náruče. Najednou jsem cítil její vzlyky a slzy na kůži.

Tchyně pokrčila rameny a prý malá pláče už od večera a stěžuje si na bříško. Neváhal jsem ani chvilku a položil malou do auta. Jediná šance je pohotovost.

Doktor se na mne dlouze zadíval a pak sklouzl na malou. Plakala, ale už viditelně daleko méně. Připadalo mi, že je dobrá herečka. Lékař ji pohladil a Janička se najednou uklidnila. Skočila mi do náruče a on jen zakýval a tiše podotkl: „Vaší malé nic není. Dělá to na mne dojem , že to jen hraje.“

Odvyprávěl jsem mu ve zkratce poslední události a on se na malou usmál. Ta najednou zářila.

Co jsem měl dělat. Posadil jsem ji vedle mne a zastavil na benzínce, kde prodávali nanuky. Vzala si jahodového mrože a tiše si pobzukovala do rytmu našeho auta.

Na chatě jsem ji uložil už v polospánku. Rychle usnula a já vyšel na verandu. Bylo mi jasné, že simuluje protože jsem celý den pryč. Za Lenkou jsem musel a malou jsem každou noc vyvážel k benzínce a pak ukládal do postele.

Myslel jsem na Lenku. Práce mi unikala mezi prsty, ale věděl jsem, že ji zvládnu. Byl jsem mladý a silný.

Týden jsem lítal po práci do Prahy a utěšoval Lenku. Oko bylo zatím v pořádku. Kdesi na konci tunelu svítila malá lucernička.

Přišel den, kdy jsem ji přivezl domů. Chtělo se jí plakat, ale děti ji hned rozesmáli. Všechno kolem se vracelo k normálu.

V práci se můj projekt mladého bydlení řítil ke konci. Doma byla Lenka s dětmi i mobilem v pořádku. Lenka už nesekala dřevo a děda rozveseloval děti, které nechápali proč má maminka zalepené oko.

Přišel den, kdy ji na kontrole sundal lékař obvaz z oka.

Vše bylo v pořádku a já si svoji ženu vezl domu. Hladil jsem ji na koleni a zastavil v oblíbené restauraci na jídlo.

Smála se a pořád se pozorovala v zrcátku.

Cítil jsem, že se vše v mém životě změní. Bylo to neodbytné. Měl jsem jedinou jistotu a to své děti. Jinak sem vesmír postaral o ty změny a já byl jen divákem.

Lenka se rychle zotavila. Její mladý organismus ten souboj zvládl. Na rohovce měla jen slabou světlou čáru na hnědém pozadí. Nikdo si toho nevšil, ale ona se od zrcátka neodtrhla. Děti řádily na chatě a já si večer v práci našel Floridu a místo, kde žila Zuzka.

Bylo to tak daleko a bylo tam víc než 30 stupňů.

Chtěl jsem vidět to moře. Přál jsem si to. Vlastně jsem v podvědomí věděl, že se tam dostanu.

Byla to jen myšlenka a nebyla hříšná. Zuzka v tom snu nějak neměla místo. Bylo tam slunce, moře, teplo a samota.

Tíživá samota.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Poutník


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Přemýšlím, ano přemýšlím nad svým smyslem. Vždyť nějaký musí existovat. Ani květina v poli smysl neztrácí, poskytuje nektar a ten slouží včelám. A včely opylují a vyrábí med. Mají smysl.

Drahý Pane, proč ho já ztrácím.

Jsem slepý bezmocí a samotou. Nechci být přítěží pro nikoho, ale jsem přítěží sám pro sebe.

Ne, Pane, neznám sebelítost. Vycházím do brzkého rána na liduprázdnou ulici a jsem ztracený. Sedám v šedém parku před úsvitem a pozoruji přicházející ráno. S pokorou nad mocí neúprosného rozbřesku, Pane.

Cítím tu moc, ale mé srdce je bolavé a nepřístupné. Jsem ztracený v prázdném pokoji za zamčenými dveřmi. Hledám klíč, šátrám ve tmě a v hrsti mám jen chomáče prachu.

Hledám okno, ale ve tmě jsem slepý.

Park se oblékl do ranního, slunečního svitu a já sedím opřený lokty o kolena pozoruji ranní šum. Lidé chodí kolem, ale já jsem pro ně neviditelný. Vidím je a obdivuji. Lidé jsou znamenité dílo. Tvé dílo, Pane.

Ale já hledající se ztrácím.

Zvedám se z lavičky a lidé do mne vrážejí. Ne, necítím ty údery. Chci jen zmizet z přeplněného parku a najít cestu k sobě.

Cestu k tobě, Pane!

Viděl jsem mnoho zoufalství, bezmoci. Moc smrti! Nebál jsem se a nebojím se. I smrt patří do tvého plánu a má svůj smysl. Vím, že mám čekat na tvůj pokyn, ale pochybnost kalí mé vědomí. Nenastal už ten okamžik?

Právě v bezmoci jsem se snažil najít cestu. Sám hladový, rozdával jsem chléb. Bolavý od ran jsem nastavoval tělo dalším úderům. Ve snech jsem hledal cestu.

Ztrácel jsem zrak, čich a hluchota mi brala naději.

Jsem spasitelný?

Stojím za to úsilí?

Vždyť způsobil jsem tolik bezpráví, tolik bolesti až mi po tváři kanou slzy pokory. Nechtěl jsem ubližovat. To strach ve mne mne vedl a vede slepou cestou na které způsobuji bolesti druhým, které ve své podstatě miluji.

Proč já milující způsobuji rány milovaným?

Vyšel jsem z parku a kamenitou cestou stoupám strmě vzhůru. Potkávám lidi, kteří kráčí cestou dolů. Jsou smíření a já nevím, kam cesta vede. Klikatí se a mně se krátí dech. Nohy bolí, ale musím stoupat dál. Kolem cesty jsou malinké domečky a lidé sedí na terasách.

Pozorují krásné ráno, ale já na obzoru vidím šedé mraky.

Přibližují se a vzbuzují strach. Zastavím se a opřu se o branku. Na terase sedí malá dívka. Usmívá se na mne, ze kterého krůpějemi stéká slaný pot. Snažím se také usmát. Dívka se pomalu zvedá a přichází k brance. V očích má úsměv a tisíce otázek. Cítím je, ale odpověď na ně neznám.

Vím Pane, musím je hledat kdesi hluboko v mém podvědomí.

Víš jednou, když jsem byl mladý a úspěšný jsem byl s přáteli na večeři v jedné restauraci. Večer příjemně plynul a já cítil, že někam patřím, že jsem šťastný a cítil jsem jejich respekt. Popíjel jsem večerní kávu a cosi v podvědomí mi přikázalo, abych vyšel ven. Zvedl jsem se od stolu a s úsměvem se omluvil.

Vyšel jsem před restauraci a posadil se na lavičku.

Byl všude pozdně večerní klid. Ani lístek se na stromech nepohnul. Zastavil se čas. Cítil jsem to.

Seděl jsem v té tmě a cítil jsem se najednou ztracený a zoufale sám. Najednou jsem ucítil záchvěvy vzduchu a slyšel jsem šourající se kroky. Nic jsem neviděl. Ten, kdo přicházel byl oblečený do noční tmy.

Pohled mi sklouzl na chodník před lavičkou. S napětím jsem poslouchal ty ozvy kroků. Ne, nebál jsem se. Jen jsem čekal a nechal se unášet zastaveným časem.

Najednou bylo ticho. Stejné jako předtím, jen ve vzduchu bylo cítit parfém napětí. Pomalu jsem zvedl pohled z chodníku a jak se mi rozšiřoval obzor tak jsem ve tmě cítil člověka.

Zadíval jsem se do tmy před lavičkou. A v rozmazané postavě jsem poznal svého otce. Stál tam ve starém baloňáku a v jedné ruce držel vozík plný zbytečností.

Byl zoufalý a ztracený.

Cítil jsem ten pach samoty. Zadíval jsem mu do očí. Můj pohled se na moment setkal s jeho.

Cítil jsem z toho pohledu zoufalství.

Nevydržel jsem a sklopil zrak. Díval jsem se na chodník utopený v měsíčním svitu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Přišel přítel z restaurace a tázavě mne pozoroval.

Byl tady můj otec.“ Tiše jsem řekl a jako střelený jsem se rychle zvedl a odešel do noční tmy. Sledoval jsem všechno na ulici. Hledal jsem tu postavu s vozíkem.

Nikde jsem nic a nikoho neviděl.

Sedl jsem do auta a projel celé noční město. Nikde ta postava nebyla ztratila se.

Zastavil jsem až před svým domem. Vypnul reflektory a ještě moment jsem ve tmě pátral. Doufal jsem, věřil jsem, že jej ještě jednou uvidím.

Další den ráno jsem na noční zážitek myslel, ale běžné starosti o rodinu odplavily ten prchající moment kamsi hluboko do paměti.

Večer zazvonil v tichém bytě telefon. Zvedl jsem sluchátko a babička, kterou jsem dlouho neviděl mi sdělovala, že můj otec v poledne zemřel.

Posadil se prý do křesla, zavřel oči.

Tiše, klidně, najednou přestal dýchat. Mlčel jsem, ale nějaká rána mi proklála srdce. Položil jsem sluchátko, osadil se a zavřel oči. Viděl jsem obrazy minulé noci, Pane.

Dívka otevřela branku a vyšla ven. Už jsem dýchal pomalu, ale byl jsem celý zpocený. Vložila svou malou ručku do mé dlaně a vyšla se mnou na cestu nahoru.

Teď se mi šlo lépe.

Jakoby s ní odplula samota a já sdílel radost z té cesty s malým děvčátkem.

Lidé se na zahradách usmívali a já už necítil ani bolest v nohou.

Na konci cesty stálo staré opevnění s podloubím. Dívka se zastavila a ukázala mi směr do podloubí. Podíval jsem se tam a pak na ni. Stále se usmívala.

Pochopil jsem, zbytek cesty musím jít sám. Usmál jsem na ni a pohladil ji po vlasech. Otočil jsem se a vstoupil jsem do temného podloubí. Na konci bylo světlo. Sluneční světlo, žádné mraky, které jsem viděl na cestě.

Pomalu jsem vešel do toho slunečního třpytu na malém kamenném náměstí stála kašna. Nikdo tam nebyl. Bylo ticho.

V kašně stál sloup a na něm zářila zlatá deska. A na ní stál nápis. Latinský nápis: Tantum in precatione pendei in via. Et peregrina quaerimus nisi in hiis distemperaberis corpus, ut et ablue peccata sua.”

Nerozuměl jsem nápisu, ale cosi uvnitř mi říkalo, že se mám omýt. Dlaněmi jsem hladil stříbřitou hladinu a nabral si vodu do dlaní.

Omyl jsem obličej a cítil úlevu.

Ani nevím jak, ale najednou jsem stál v kašně. Voda mi sahala po pás a já se nejdříve posadil a pak potopil. Cítil jsem jak voda smývá pot i únavu.

Obrovská úleva.

Postavil jsem se v kašně a zadíval se na nápis. Najedou jsem nápis přečetl: “Cestu najde jen hledající. A jen hledající poutník smí smočit své tělo a smýt své hříchy.”

Všechno mi dávalo smysl. Vyskočil jsem z kašny. Posadil se na lavičku před kašnou. Slunce mne zahřívalo a hladilo. Cítil jsem jeho záři na svém obličeji. Najednou jsem byl šťastný.

Pozoroval jsem modré nebe a pak můj ohled pomalu padal na chodník. Kamenné kostky mi připomněly dávno zapomenutou vzpomínku.

Nebe kolem mne potemnělo a já si prožil onu vzpomínku znovu. Pak jsem ucítil dlaň svého přítele. Podíval jsem se mu do očí Pane.

A poznal jsem tě.

Tehdy v mládí jsem se zadíval do očí člověka, kterého více než znám.

Díval jsem se sám na sebe.

Děkuji, Pane!


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Ona se nebránila

Seděl naproti ní a nechápal. Co to vlastně po něm chce? Políbil ji na tvář a chystal se odejít. Zaryté nehty do předloktí vykouzlily na pokožce pět zarudlých obloučků.
„Zabiju tě, protože to dlužím,“ usmívala se studeně…

Před minutou ji skoro žádal o ruku, a teď měl strach jako vystrašený školák.
„Neblázni, a proč?“
Nechtěl se ptát. Znal odpověď. Věděl, že vzpomínka na Terezu ji bolí. Jeho pronásleduje. Několik let se budil v noci ze snů s jejím uplakaným obličejem.
„Však víš proč, znal si ji vlastně líp než já, a zabil si ji.“
Cítil, že pánem situace je ona.
Když ho tenkrát potkala v knihkupectví, usmívala se stejně:
„Detektivku, pane, no jasně, co jiného…“
„Půjdete na kafe?“ usmál se i on a ona neodmítla.
Vlastně se ženám vyhýbal, měl z nich strach, ale tehdy neodolal. Poprvé po letech neodolal.
„Pavlo, neblbni, mám tě rád, fakt,“ zkusil poslední variantu obrany. Věděl, že je zbytečná, ale měl ji rád. Nikdy by si nedokázal představit, že by ho mohla tak moc nenávidět. Vlastně, do dnešního večera to netušil.
Prohlédla si lůžka nehtů a dlouze se podívala do jeho očí.
„Ty hajzlíku, tak na tenhle pocit jsem čekala deset let. Ani nevíš, kolikrát jsem byla sama a plakala. Moje ségra si v klidu ležela v rakvi, a tys chodil po světě. Máma každej večer brečela, půl roku brečela. Sbírala její rozmašírovaný tělo z chodníku, a ty, ty si tady klidně vyprávíš o lásce. Táta se utopil v chlastu a mně jsi ukradl dětství. Proč, proboha? Pro jeden posranej orgasmus?“
„Pavlo, neblbni, hodně se pilo a Tereza se nebránila, a já byl poslední, chápeš, POSLEDNÍ! Náhodou, vlastně mě na ni hodil Pepa. Já ani nechtěl! Chápeš?“ Na čele mu vyrašila další krůpěj potu. Bál se všeho, co ještě nevyslovila, cítil peklo vlastních myšlenek.
„Jdi do prdele, hajzle. Prostě jsi ji vojel, prasáku! Nemohla se bránit, jen sis užil a konec. Neznamenala pro tebe nic, kreténe. Když přišla domů, brečela tři dny a krvácela. Měla ji natrženou, sviňáku. Bála se jít k doktorovi, bála se celýho světa…“
Pozorovala ho a mluvila klidně. Léta skládala slůvka a teď jen odříkala svoji stokrát přeříkanou básničku.
„Jirko, když umírala, tak řekla jen: Byl u toho Jirka, a já to slyšela! Měla otevřený zlomeniny, crčela z ní krev, plakala bolestí a já nad ní stála se školní taškou na zádech.“
Pavla teď už tiše plakala a prsty jí zbělely, jak silou tiskla desku stolu. Stál ještě chvilku, pak tiše zaplatil a nechal Pavlu se slzami plnými zuřivosti ve večerním bistru.
Vyšel ven na studený vzduch a neudržel slzy marnosti.
„Do prdele!“ řval na celou ulici a utíkal proti podzimnímu větru. Chtěl zmizet a propadnout se. Už si ani nevzpomínal na útlou postavu něžné blondýnky, když se mu z děsivých snů vrátila a chtěla ho zničit.
Tehdy to byl divný večer plný narážek, až se kluci rozkurážili marjánkou a vrhli se na Terezu.
Plakala, když ho na ni Pepa hodil, ale byl vzrušený z obnažené ženskosti, a tak ji znásilnil. Vlastně bez zájmu, vlastně bez vzrušení. Tereza brečela dlouhé hodiny na koberci. Pořád plakala a neřekla ani slovo. Do tiché ulice slyšel jen její vzlyky a příjezd ranního autobusu.
Úplně zapomněl na letní noční záchvat, až když se vrátil do třídy po letních prázdninách, slyšel, že Tereza skočila z okna. Tehdy ho poprvé polil pot. Mlčel a vyčítal si. Utěšoval se a nenáviděl. Snažil se zapomenout!
Čas překryl všechny rány a schoval její tělo pod metrový příkrov zeminy. Nechodil na hřbitov a doufal, že se nikdy nevrátí ani jedna vzpomínka.
Utíkal do ticha noční ulice a bál se. Věděl, že Pavla myslí svou hrozbu vážně. Prchal nočním listopadovým mrholením do nebezpečí vlastního bytu.
Měla od něj klíče. Vlastně jí je vnutil, říkal tehdy, že vládne jeho životem. Hořce se usmál.
Zasranej svět, potká jedinou ženskou, která podle něj za něco stála, a ona je to Terezina sestra.
Pláč andělů. Vzpomínal a miloval noční deště. Nemíval strach z nich. Větší strach měl sám ze sebe.
Kola drnčivě přeskočila nízký obrubník a nárazník přirazil jeho tělo na betonový sloupek mostu.
Jen se naposledy podíval do jejích očí, a pak upadl obličejem na kapotu. Už neměl strach, odloučení od života přišlo rychleji, než sám čekal.
Pavla seděla za volantem a zvracela vysílením, milovala jeho úsměv a nenáviděla každý jeho pohyb. Viděla jeho tělo zlomené a obličej bez dechu.
Déšť tloukl do kapoty a ona plakala. Loučila se do nočního ticha s Terezou, loučila se s bolestí a věděla, že v podstatě žije další marný život.
Zařadila zpátečku a nechala padnout jeho bezvládné tělo na chodník.
Auto rachotilo na cestě. Vrátila se zpátečkou několik stovek metrů. Odepnula pásy a pravé chodidlo sešláplo plynový pedál. Rozhodla se, šlápla na plyn a nechala auto nabrat rychlost. Ruce strhly volant.
Hlava rozrazila přední sklo a ona jen cítila, že padá do černočerné tmy…

I amm just aout ready to quit my ritualistic morning read of the
Walll Street Journal. Bust die hard, I know, but I’ve had enough
economkc bad news to last mee ann entire life.I’m maxed out – at my ljmit – and
arre determined I ‚m going „cold chicken.“ Good-bye Journal, CNBC, MSN
Finance and all you other bearers of not so good news.
I’m finding enough not so great news on my own, many thanks.

When buying small used solar panels for your home, choose ones
that lghtweight and sturdy. Avoid models that contain breakaboe elements since crystal
or glass. Also, be sue that the panels work by simple „plug-and-play.“ It
should ideally possess a central scr888 tnat is easy to use, and adjustable.

Wealthy Affiliate is a much more in-depth gget Googlke adwords,
then it may well ever be accomplished in a singe
e-Book. The site has many video tuttorials and step-by-step well explained instructions that may help youu through
essentials off AdWords alll websites using advanced techniques.
When you’re just beginning or assuming you have a small budget, there is an whole 7
pqge in-depthsection about how to get no-cost traffic and ultimately sales along with
artice submkitting method. Before I joined Wealthy Affiliate, I purchased an e-Book
on article submitting and paid close to $30 for tthe very same information.

If youu need to natural ligght in the classroom, great idea is actually by have each student supply a small plant.
Takinjg good cawre of the plaintiffs along thee neew students provides classroom a warm comforting feeling.
Share the responsibility of watering the plkants with your students.

Actually solar power is familiar wiith generate heat up.

Youu can use the solar energy to heat water, home, cooking and ventilation. If you can harness solar eenergy effectively obtzin make steam to
drive enines hot water is created electricity because well.

The ollder that your students are, the more they are used to sitting down for extended periods oof a little time.
High schoool students are sitting for most of their day,
so make positive that your youth group classroom has enough rom for activities in encourage everybody to get up and component.

The conversion will only cosst thaqt you‘ few hundreds dollars,
however the most important step that can make learn between success and failure is
find out a god seet of plans. You have to gain access to easy-to-follow instructions and illustrations that is capable
of displaying exactly anyone need atttempt stp by step. Discover find
some very reliable DIY manuals online prevented guide your through the whole
process and even tell you where carbohydrates find cheap materials. http://doxirirejace.mihanblog.com/post/50

Spartakiádní vrah – 2005

Režie: Ivan Bareš

Kamera: Milan Hodek

Scénář pořadu odvysílaného v pořadu Reportéři ČT v roce 2005. Bože ten čas letí… Nicméně dodnes mi lidé píši o onu reportáž. Nemám ji a Česká televize ji nemá přístupnou ve svém internetovém vysílání.

Zpověď spartakiádního vraha Jiřího Straky

STUDIO:
Marek WOLLNER, moderátor
Co vás dneska čeká ve výjimečném vydání reportérů, už víte. Jako každé pondělí je tu sedmatřicet minut aktuální publicistiky. Ale dnes netradičně pouze jedno téma. Dobrý večer.
Jeho matka si klade za vinu, že ho porodila. Otec si myslí, že za své činy měl dostat provaz. Syn ženy, kterou zavraždil, mu říká od očí: „Nemáš právo žít.“ Odseděl si devět let ve vězení a jedenáct let ho léčili psychiatři. Ale je to dostatečný trest za čtyři životy? Jak s tím vším může žít? Podívejte se na zpověď Jiřího Straky, který se od svého propuštění z léčebny vyhýbá médiím.

Výjimečně souhlasil s natáčením, u kterého byl reportér Radek Hromuško.

REPORTÁŽ:
Jiří STRAKA
Tak, že mám vyšší sexuální tenzi, to jsem si začal uvědomovat asi s pubertou, jo, protože už od začátku, když jsem třeba jako mluvil s klukama a věděl jsem třeba, že oni masturbujou jednou za čtrnáct dní nebo jednou za tři tejdny a já jsem masturboval třeba ob den nebo každej den.
Ona udělala něco, co jsem nečekal. Začala se svlíkat. Ona pochopila asi, co po ní chci nebo něco nebo nějak vyrozuměla. A já jsem se strašně zalekl, protože jsem si říkal, proč poutá mojí pozornost, proč to dělá. Prostě reagovala jinak, než jsem očekával. A místo, abych ten, to napadení, aby jsem tu razanci zpomalil a uvolnil, tak jsem přidal. A vlastně držel jsem ji tak dlouho, že už jsem ji nepustil. Pak jsem, nevím, jestli zemřela, ale pak jsem se sexuálně uspokojil a když jsem se sexuálně uspokojil, tak jsem zase dostal strach z toho, co jsem udělal. A vlastně zabil jsem ji, protože jsem měl strach, že mě uviděla, že to řekne, prostě že to nahlásí. A přece jenom v podvědomí jsem věděl, že dělám něco špatnýho.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Tam ten první případ tý Alice Petříčkový, jsem na to měl, to bylo prostě něco takovýho, prostě ne úplně v tom normálu, kde jsem viděl vraždit. Dělal jsem předtím už dost. Protože jenom ty ucpávky nosu a prostě takový ty, takový ty věci, který byly nadstandardní u, u tý vraždy. Takže samozřejmě se radili s psychiatrama, se sexuologama a tam pochopitelně nešlo nic jinýho než teda vynalýzt sadistu, že.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Pane primáři, v jakém stavu, myslím zdravotním, psychickém, byl Jiří Straka v momentu, kdy vraždil?

Slavoj BRICHCÍCH, vedoucí lékař, Psychiatrická léčebna Bohnice
No, to byl ve stavu závažné duševní poruchy, a to znamená vlastně s takovou hodně nebezpečnou sexuální deviací.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Podle psychiatrů to měl bejt člověk od těch osmnácti do pětadvaceti, osmadvaceti let. Takže vůbec se tam nevycházel šestnáctiletej kluk.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Na jaký pocity vzpomínáš u tý první vraždy?

Jiří STRAKA
Na co se asi nejvíc pamatuji, klid nějakej. Já nevím z čeho nebo nevím jak, ale jestli to bylo tím, že jsem se uspokojil a zbavil jsem se tý tenze nebo prostě nevím, ale on to nebyl klid jako takovej. Byla to prostě nějaká, uvolnění, apatie zároveň z toho, co jsem udělal a prostě …

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Potom to začalo padat na tý Praze 9, že jo. Tam to byla napřed ta Štěpánková a potom ta Fikarová. A tam už to začalo bejt, to jsme si to dávali dohromady, i ten způsob napadení. Ten tam byl jednoznačně podle soudních znalců. Takže jsme si to začali dávat dohromady. No, a já jsem začal stahovat všecky případy napadení žen prostě v Praze.

Jiří STRAKA
Šel jsem tedy znovu do ulic a hledal jsem znovu tu možnost se uspokojit a zbavit se tý tenze.
Jako já jsem nevěděl, koho napadnu, kdy napadnu, jak napadnu, ale prostě šel jsem, musím jít a vlastně vyhledávat tu možnost prostě toho uspokojení.

Radek HROMUŠKO
A ta další teda byla jaká, jakej případ?
Jiří STRAKA
Oni byly dva v jednu noc. To já jsem vlastně, já nevím, po jak dlouhý době to bylo, jsem jel tramvají někam do Hloubětína a uviděl jsem v předním vozu ženu, která vystupuje. Vypadala atraktivně v baloňáku, vlasy blond, vypadala dobře, tak jsem šel za ní. Ale pak jsem jí napadnul a zjistil jsem, že to je starší žena. Takže vlastně jsem ustoupil od toho sexuálně se na ní uspokojit a pokusil jsem se jí, pokusil jsem se ji zabít taky, ale asi jako svědka, aby na mě neřekla, co jsem udělal, a okradl jsem jí. A vlastně jsem nastoupil do tramvaje a jel jsem znovu zpátky tím směrem za jinou ženou.

Radek HROMUŠKO
A to bylo, ona, ona vystoupila z tramvaje a tys šel znovu za ní?
Jiří STRAKA
Já jsem šel za ní a vlastně před barákem, kde asi bydlela, jsem ji napadnul. Vona, začal jsem ji potom, když jsem ji přivedl do bezvědomí, začal jsem ji svlíkat. Ona se probrala k vědomí a řekla nakonec, že bude svolná na jiným místě k pohlavní styku. Já jsem řekl, že ano a když jsme šli na to jiný místo, tak ona začala křičet o pomoc a já jsem ji napadnul zezadu, ale už takovou razancí, že prostě se k vědomí ani neprobrala. A vlastně už nějakým naučeným způsobem, když jsem se sexuálně uspokojil, jsem ji taky zabil, aby nemohla vypovídat.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Dostaňme se k tomu poslednímu případu zabití nebo vraždy. Tam to probíhalo stejně jako v těch předešlých případech? Ty už jsi u toho druhýho případu měl provázek v kapse, měl už jsi k tomu bohužel jakoby nástroj.
Jiří STRAKA
Já vím, že tam byl provázek, ale vůbec si to jako nějak nedokážu vybavit, jestli jsem si ho bral, proč jsem si ho bral, jestli jsem si ho připravoval, to teďko nevím. Jenom ví, že provázek byl. A u toho posledního případu jsem šel prostě, jsem zase celou noc chodil po Praze, ráno jsem se chtěl vrátit už na internát, ale nejel mi vlak, tak jsem se v Dejvicích šel ještě projít, než pojede vlak a vlastně narazil jsem na osamocenou ženu, co šla asi do práce, a napadnul jsem ji přímo na náměstí, úplně jako vypnuto. Najednou zničehonic jsem prostě šel, napadnul jsem ji, odtáhnul jsem ji ke vchodu, kde jsem ani nevěděl, jestli bude otevřenej, nebude otevřenej, náhodou otevřenej byl, zatáhnul jsem ji do sklepa a tam jsem na ní vykonal soulož a taky jsem ji zabil. Ale tam už to bylo úplně jak robot, tam už jsem vůbec nepřemejšlel, protože jako na náměstí, kde chodili lidi do práce, napadnout ženu a jako táhnout ji k nějakýmu vchodu, kde jsem vůbec nevěděl, jestli bude otevřýno nebo jestli z toho vchodu bude někdo vycházet, to prostě už bylo úplně pudový.

Radek HROMUŠKO
Kdy ses dozvěděl pravdu o tom, jak umřela tvoje maminka?
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Tak to, kdy vlastně moje maminka vlastně umřela, jsem se dozvěděl až dejme tomu tejden potom. Napřed prostě furt nic. A jakým způsobem umřela, to jsem se dozvěděl až asi nějakejch deset let po tom.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak jsi to, jaks to vnímal jako dítě?
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Jako dítě jsem todle to prostě nevnímal moc. Jako jednoho dne místo do školky nepřišla máma. Přišla prostě babička a řekla prostě: „Máma prostě dneska nepřijde.“ To jako nic mi to neříkalo, jako že nepřijde máma. Já jsem říkal, tak něco prostě má důležitýho nebo tak. Ale jako že už nikdy nepřijde, to mi řečeno hnedka nebylo.

otec Jiřího Straky: Ten večer jsme byli v divadle, zrovna zůstaly děti doma samy. Nejstarší dcera a oba kluci.
matka Jiřího Straky: Jeden.
otec Jiřího Straky: Jo, jo, tak Jirka, pardon. A přišli jsme domu a dcera nám říká, že tam byli policajti se správcovou v baráku a že tam dělali nějakou domovní prohlídku a že se ráno máme dostavit do Bartolomějský na kriminálku. No, tak jsme už tušili, že se asi něco stalo, jo, no, tak jsme jeli do tý Bartolomějský, no a tam nám řekli, že Jirka zavraždil jednu ženu.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Oni mi ho přivezli a jsme během pěti, deset minut navázali kontakt a prostě on začal povídat. A já jsem vydělával celej svůj krimi život na tom, že jsem detailista. Takže já jsem chtěl detaily a opravdu jsem se tomuhle trošičku věnoval. Ten první výslech, ten byl snad patnácti nebo šestistránkovej, nevím to přesně. Ale hodně dlouhej, hodně dlouhej. A v podstatě dál už potom skoro nebylo co řešit.

matka Jiřího Straky
První šok byl teda pro nás ten, že teda manžela vzali do jedný místnosti, mě vzali do druhé místnosti a teď se začali vyptávat, jo. Měla jsem obavy, že se teda jako Jirkovi něco stalo, protože měl ve středu přijet domů a nedostavil se. A já říkám, jako o co jako jde, a oni nám nic neřekli. Zkrátka se začali vyptávat na Jirku, na takový věci. A já říkám a co jako se mělo stát nebo něco, a oni mi říkali, no, váš syn zabil asi ženu, jo. A já jsem se jim ještě tenkrát vysmála, jo, protože jako říkám: „Náš Jirka? Ten, kterej když jsme v lese zašlápli mravence, na mě volal ´Mamko, pozor, mravenec, ať ho nezašlápneš´? Tomu nevěřím.“ A jako nevěřila jsem tomu do poslední chvíle jako, protože bylo to pro mě zkrátka nepochopitelný.
otec Jiřího Straky: No, pro mě taky.

Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
On opravdu spolupracoval natolik, že on nám ukázal místa, kam odhazoval věci. Ty rekonstrukce, který proběhly v tý Praze, to bylo za nesmírně až drastickejch bezpečnostních opatření. Já jsem se nebál, že mně uteče, já jsem se bál, že ho někdo zabije.

Jiří STRAKA
Tak začínal jsem na Ruzyni jako na vazbě, pak jsem byl ve Valdicích. Byl jsem na Pankráci, v Horním Slavkově, v Ostrově nad Ohří a končil jsem v Bělušicích. A pak jsem byl vlastně deset let v PL Bohnice a teďkon rok v Opavě.

otec Jiřího Straky
Drželi jsme se furt za ruce a furt jsme brečeli jenom, jo, a děti k sobě jsme vzali, když jsme přijeli domů a …

matka Jiřího Straky
Co já k tomu můžu dodat? Že můžeme děkovat jedině Pánu Bohu, že jsem teda měla ještě nejmladšího kluka, protože ten asi, kdyby nebyl doma, tak tady dneska nesedíme, protože jsme pomejšleli oba dva na vraždu. Dcera v tý době už byla vdaná …
otec Jiřího Straky
Sebevraždu.
matka Jiřího Straky
Jo, a ani mě nenapadlo, že teda mě bude taky dál potřebovat, ale v ten moment jsem si to neuvědomila a opravdu …

Radek HROMUŠKO: Mysleli jste na smrt.
otec Jiřího Straky: Na smrt, ano.
matka Jiřího Straky: Nechtělo se nám žít zkrátka. Vůbec jsme neměli sílu dál žít.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Přemejšlel jsi vůbec nad tím, že bys to ukončil?

Jiří STRAKA
Jako přemejšlel jsem nad tím, že bych to ukončil, ale tím vlivem, jak se ke mně chovali ostatní, tak spíš jsem si přál, aby mě zabili. Jo, protože vlastně byl jsem tlačenej k tomu, abych spáchal sebevraždu, byl jsem tlačenej k tomu, abych to nevydržel, a to mi dalo takovou tu sílu, já vám tu radost neudělám. Prostě vy na to čekáte a já to nechci udělat. Jestli mě chcete zabít, tak mě zabijte vy.

otec Jiřího Straky
Myslel jsem si, že by bylo lepší, kdyby Jirka dostal rozsudek smrti. Nevím, jakej tenkrát byl. Že by to pro něj bylo vysvobození a pro nás taky.

matka Jiřího Straky
No, já mám na to taky podobnej názor, ale já ho vyjádřím asi jinak. Přestože mám svýho syna velice ráda, tak si myslím, že by to bylo bejvalo pro něj i vysvobození, protože tím, čím on prošel za dvacet let, nebyla žádná procházka růžovým sadem. A možná by to bylo dobrý i pro tu veřejnost, že by se s tím líp vyrovnala, že zkrátka by byl odsouzenej smrt za smrt.

Jiří STRAKA
Na rodiče jsem si vzpomněl, že pro ně by to bylo asi taky vysvobození, jo, protože když za mnou jezdili na návštěvy a viděli mě v tý situaci a prostě to, co jsme prožívali a měli o mě strach, tak jsem si říkal, že kdybych umřel, že by to pro ně bylo jednodušší, že by si prostě pobrečeli, zapálili by svíčku a nemohli by s tímhle tím žít každej den a prostě prožívat to tak jako já. Najednou, když si mě vzali bachaři do parády a prostě mlátili mě, tak prostě ten bachař řekl:“Žiješ, ale souložit už nebudeš.“ A nakopal mi přirození tak, prostě že jsem měl bolesti. A vlastně utvrdilo to moje rozhodnutí podrobit se tý kastraci.

Radek HROMUŠKO
Jaký je to, jak je to těžký rozhodnutí pro mladýho kluka podepsat kastraci? Ty jsi věděl, že tě nepustí nikdy, když …

Jiří STRAKA
Tak pro mě to asi bylo jednodušší tím, protože jsem věděl, že bez kastrace se nedostanu ven ani omylem. Takže jsem věděl, že prostě tý kastraci neuteču.
Takže 29. 12. mi zemřel kamarád v kriminále, 24. 6. mi rozkopali přirození, 14. 7. 87 mě málem oběsili a 19. 1. mě vykastrovali. Jsou to takový data, který ovlivnily můj život.

Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Zajímalo mě, co to bylo za člověka, kdo to byl. Zajímalo mě spousta věcí prostě. Zajímalo mě, proč jí to udělal, jestli to byla náhoda nebo prostě si ji vyhlídl nějak. Pátral jsem dá se říct všude možně, no. Pak mě to pustilo. Jeden čas prostě jsem měl velkej vztek a tomu člověkovi jsem nepřál prostě žít, že nezaslouží si to.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Představ si, že teď tady místo nás sedí ty čtyři ženy, který tvůj útok nepřežily. Co bys jim řekl?
Jiří STRAKA
Nevím, co bych řekl. Nevím, co bych řekl těm ženám, protože, já nevím, asi jediný, co mě k tomu napadá, že strašně rád bych dal svůj život za jejich, protože ony se neprovinily a mohly by žít normální život, hodnotný život, třeba měly děti a mohly by bejt dobrý mámy. Já jsem tohle zmařil a vlastně můj život posledních dvacet let, a nevím, jak to bude v budoucnu, svým způsobem neměl cenu. Prostě nebyl hodnotnej. Je to zmařenej život, který možná už nikdy pořádnej nebude, já nevím. A prostě ony měly tu šanci ho zužitkovat. Já nevím, jestli to dokážu. Rád bych ho vyměnil.

Jiří MARKOVIČ: Já mu nevěřím.
Radek HROMUŠKO: Dobře, a když se podíváš dneska na to propuštění, co si o něm myslíš?
Jiří MARKOVIČ: Já k tomu jeho propuštění, prostě si myslím, že se snad někdo zbláznil. Já to nepovažuju za rozumné řešení ani ve srandě, protože tenhle ten člověk byl odsouzenej. Takhle on měl dostat v podstatě, kdyby byl starší, tak dostal špagát. To, že nebyl starší, to ho z toho nijak nevyviňuje.

Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Jakmile jsem prostě zjistil, že má bejt propuštěnej, tak to jsem, prostě vztek, velkej vztek. Neměl by bejt propuštěnej volně na svobodu. Spousta kamarádů a známejch prostě, který vědí, co vlastně se stalo, tak mi říkali jako, že je to strašný a že todle to prostě si nezasloužím.

Setkání Jiřího Straky se synem jedné ze svých obětí:


Radek HROMUŠKO: Já vás seznámím.
Zdeněk MICHALČÍK: Není třeba. Nepotřebuju se seznamovat.
Radek HROMUŠKO: No, tak asi bych řekl, že teď je to na tobě, Jirko.
Jiří STRAKA: Já bych ti chtěl strašně říct, jestli nevadí, že ti tykám, že mi je hrozně líto, že jsem ti zničil život a prostě že se stalo to, co se stalo. A kdyby to šlo nějak vrátit, strašně rád bych to udělal, ale bohužel zrovna tak jako ty s tím musíš žít, tak já s tím žiju taky a ani pro mě to není jednoduchý teďkon po tý době. A já nevím, co ti říct. Chtěl bych ti toho říct strašně moc. Třeba jako, že jsem nechtěl, aby se to stalo, nebylo to nic úmyslnýho. Ale tady jsou slova asi zbytečný.
Zdeněk MICHALČÍK: Jak s tímhle můžeš žít? To nejde.
Jiří STRAKA: Jako nemysli si, hodněkrát jsem přemejšlel nad sebevraždou nebo něco takovýho, ale prostě když jsem přežil, tak prostě i já mám touhu po životě nebo něco a není jednoduchý s tím žít. Jako já žiju s výčitkama, prostě žiju, taky mám nějaký svědomí a …
Radek HROMUŠKO: Můžeš třeba vysvětlit, jak se to, proč se to stalo?
Jiří STRAKA: Proč se to stalo? Tak narodil jsem se se sexuální poruchou, no, a prostě tu jsem nezvládl a prostě ona nade mnou zvítězila. Jako nebylo to něco, co bych chtěl dělat schválně nebo něco. Prostě ovládla mě sexualita a já jsem, byl jsem mladej, nezvládnul jsem to a nevěděl jsem, co s tím. A prostě stalo se to, co se stalo. A kdybych, kdybych byl starší nebo kdybych možná něco věděl nebo kdybych věděl, jak se tomu bránit, že se to možná stát nemuselo. Já nevím.
Zdeněk MICHALČÍK: Kdyby jsi vyhledal třeba nějakou pomoc nebo něco, když jsi věděl, že prostě něco není s tebou v pořádku.
Jiří STRAKA: Když tam je problém, že já jsem strašně dlouho nevěděl, že něco není v pořádku. A když jsem pak věděl, že už něco není v pořádku, tak to nešlo zastavit. To už bylo pozdě.
Zdeněk MICHALČÍK: Ani u prvního napadení třeba? Druhý? Třetí? Čtvrtý?
Jiří STRAKA: To šlo strašně rychle. A jako asi bych mohl nebo měl bych vyhledat pomoc, ale v tu chvíli jsem nad tím nepřemejšlel. Prostě jsem byl posedlej tou sexualitou a vůbec mi nefungoval mozek. Mně bylo taky šestnáct let. Já jsem si s tím také nevěděl rady, že jo. Nebyl jsem dospělej, abych si uvědomil nějaký věci. Jako strašně problémy, že v tu dobu mi nedocházely ani následky. Prostě já jsem v tu dobu nad tím ani nepřemejšlel. Já jsem jednal pudově jako robot. Jako já nevím.
Zdeněk MICHALČÍK: Co kdyby ti někdo zabil mámu? Jak myslíš, že by si se choval?
Jiří STRAKA: Chtěl bych se pomstít, chtěl bych mu to vrátit. Určitě proto, že to je máma.
Zdeněk MICHALČÍK: Přesně nad tímhle přemejšlým já.
Jiří STRAKA: Musel bych ho nenávidět prostě a chtěl bych mu to vrátit.
Zdeněk MICHALČÍK: Upřímně, nezasloužíš si žít prostě, vůbec a vůbec vyjít zpátky mezi lidi. To je nemyslitelný.
Jiří STRAKA: Asi máš pravdu, z tvýho, ze svýho pohledu máš určitě pravdu. Jako mně kdyby něco takovýho udělal mámě, tak bych taky nechtěl, aby byl venku, prostě aby žil nebo něco.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Jakej je rozdíl mezi Strakou tehdy a Strakou teď?
Jiří STRAKA: Taky asi ten zásadní, že prostě dneska vím, že bych něco podobnýho už nikdy neudělal. A zestárnul jsem, zrozuměl jsem, prostě oproti dřívějšku dneska mám ty výčitky, prostě uvědomuju si, co jsem udělal, protože jsem nezničil život jenom tobě. Zničil jsem život mnoha ostatním, mnoha lidem. A žiju s tím. A ono žít s tím není, je možná pro mě složitější než umřít. Jako kdyby měl oběsil, možná by spravedlnost dostala, jako by bylo učiněno zadost. A žít s tím taky není snadný. A prostě den za dnem si to uvědomovat a dostávat od společnosti prostě, dostávat najevo, co si o mě myslí a co pro ní jsem, že jsem jenom odpad, který nemá právo žít.

Zdeněk MICHALČÍK: Co jsi plánoval, když prostě opouštíš prostě ten ústav, co jsi plánoval, že budeš dělat?
Jiří STRAKA: Já jsem neplánoval nic. Já jsem se chtěl prostě jenom dostat ven, protože jsem nechtěl zemřít za mřížema. A teprve teďkon začínám snad nějak plánovat, chtěl bych se zařadit, chtěl bych prostě dokázat, že nejsem jenom ten špatnej. I když to, co se stalo, nikdy nemůžu odčinit, prostě nemůžu to vrátit. A chtěl bych ukázat prostě, že ve mně je i něco dobrýho, že prostě jsem někde jinde.
Zdeněk MICHALČÍK: Myslíš, že ti uvěřej lidi, že je v tobě něco dobrýho?
Jiří STRAKA: Asi ne, asi mi neuvěřej, asi to budu muset dokázat. Ale tady jde zase o to, jestli dostanu šanci, třeba tu šanci nedostanu, že jo. Jsem sice venku, ale …
Zdeněk MICHALČÍK: Já myslím, že určitě ne.
Jiří STRAKA: Tu šanci dostat nemusím, že jo, na to začlenění do společnosti.
Radek HROMUŠKO: Uvědomuješ si, kolik bolesti si musel Zdeněk prožít?
Jiří STRAKA: Asi v plném rozsahu ne. Nedokážu si to asi představit. Já jsem teda svým rodičům zničil taky život a prostě on se to, bratr se stará a todle, ale oproti tomu, co jsi prožil ty, je to asi nic.
Zdeněk MICHALČÍK: Aspoň něco. Ale prostě to nejde. Co třeba ty drogy? Jak jsi se dostal k těm drogám vůbec?
Jiří STRAKA: Jako každej, chodil jsem na vycházky prostě a experimentoval jsem, utíkal jsem před svědomím, utíkal jsem sám před sebou. Chtěl jsem aspoň na chvíli zapomenout na to, kdo jsem, co jsem, co jsem spáchal. Chtěl jsem utýct před realitou.
Zdeněk MICHALČÍK: Myslíš, že to vydržíš bez drog? Třeba se k tomu vrátíš. Zase třeba někoho napadneš. Myslíš, že je správný, aby si lítal prostě venku volně?
Jiří STRAKA: Nevím, jestli je to správný, to nemůžu posoudit. Já prostě vím, že jednou jsem byl k něčemu odsouzenej, trest jsem si odseděl, léčbu jsem si odpykal a zákony a paragrafy jsme si nevymyslel. Já nevím, já si nevymyslel to, že mi bylo šestnáct let a že mě nemohli zabít.
Radek HROMUŠKO: Chtěli byste oba dva vrátit čas?
Jiří STRAKA: Já určitě.
Zdeněk MICHALČÍK: Já taky.
Jiří STRAKA: Ne kvůli sobě, kvůli tobě bych chtěl vrátit čas.
Zdeněk MICHALČÍK: To je spousta dalších prostě, mohlo to vypadat úplně jinak.
Jiří STRAKA: Netoč to, prosím tě.

Setkání Jiřího Straky s bývalým vyšetřovatelem Jiřím Markovičem:

Jiří STRAKA: Dobrý den.
Jiří MARKOVIČ: Dobrý den. Se vidíme po dlouhé době.
Jiří STRAKA: Asi po deseti letech.
Jiří MARKOVIČ: No, já si myslím. To bylo, naposledy jsem tě viděl, když …
Jiří STRAKA: V 96., když jste přišel …
Jiří MARKOVIČ: Když si mě pozval na svatbu, jo. Lžu, nebo nelžu?
Jiří STRAKA: Já si nepamatuji, že bych vás zval na svatbu.
Jiří MARKOVIČ: Byli jsme tam s Pepíkem Douchovým.
Jiří STRAKA: Na svatbě?
Jiří MARKOVIČ: V Bohnicích, v Bohnicích. Můžeš někomu, někomu zaručit, člověku, že nikdy už neulítneš třeba jenom na drogách a nebo někde?
Jiří STRAKA: Po sexuální stránce?
Jiří MARKOVIČ: Já se tě ptám. Po sexuální stránce, tam já nevidím problém, protože tam si nemyslím ani, že by ti to dělalo nějaký problémy. Ale vůbec …
Jiří STRAKA: Že bych se zfetoval a vraždil jen tak?
Jiří MARKOVIČ: Že bys, že by ses zfetoval. Můžeš říct, že to nikdy neuděláš a že bys nikoho nikdy už nezabil?
Jiří STRAKA: Můžu říct, že bych nikoho nezabil. Nemůžu říct, že bych se nikdy nezfetoval, to nemůžu stoprocentně říct. Tam není stoprocentní jistota, ale vím, že bych stoprocentně nezabil.
Jiří MARKOVIČ: Todle můžeš říct úplně stoprocentně?

Milan VILČ, ošetřující lékař Jiřího Straky, psychiatr
No, tak já nejsem jasnovidec. Nemohu zodpovídat do všech, ve všech souvislostech za lidské jednání. To nedovede myslím nikdo. Pan Straka je dostatečně poučen o rizikových faktorech, které by mohly znovu nějak nabudit ty skutečnosti, které, které tvoří podstatu té deviace, ano. Čili on ví, čemu se musí vyhýbat, jakým okolnostem. To nebudu dopodrobna rozvádět. On ví dobře, které eventuelní medikamenty nesmí brát, aby nedošlo k přílišnému oživení sexuální reaktivity.

Jiří MARKOVIČ: Podle mýho názoru tě měli nechat v tom blázinci do vyhasnutí pohlavních pudů. To znamená, do takovejch, já nevím, jak vyhasínají ty pohlavní pudy, ale do těch pětašedesáti …
Jiří STRAKA: Co to je, co to je vyhasnutí sexuálních pudů?
Jiří MARKOVIČ: Do těch sedmdesáti. To znamená, dokud se ti to postaví, tak bys neměl bejt na svobodě.

Radek HROMUŠKO, redaktor
Je ohrožením pro ženy ve svým okolí?

Milan VILČ, ošetřující lékař Jiřího Straky, psychiatr
Jako myslíte přijatelné riziko?

Radek HROMUŠKO, redaktor
Co je to přijatelné riziko?

Milan VILČ
No, právě. Ne, já tvrdím to, že po té medicínské stránce bylo skutečně uděláno všechno, co v současné době medicína dovede, aby ta jeho společenská nebezpečnost daná poruchou byla eliminována, to tvrdím.

Jiří MARKOVIČ: Já mám strach z toho, že prostě jednou se ti stane, že jakákoliv situace, že prostě do sebe něco hodíš a potom nebudeš vědět přesně, co uděláš. Proto se bojím o …
Jiří STRAKA: Já si myslím, že se to nestane.
Jiří MARKOVIČ: Já bych byl obrovsky rád, obrovsky rád. Těšilo by mě to nesmírně, a to nelžu.
Jiří STRAKA: Řeknu to upřímně, kdybych si nebyl jistej sám za sebe, nešel bych ven. Nešel jsem ven proto, abych se vrátil někam, kde jsem dvacet let byl a kvůli tomu jsem ven nešel.
Jiří MARKOVIČ: Jirko, teď už by to bylo doživotí. To je naprosto jasný.

matka Jiřího Straky
Já vám můžu říct, že já s touhle tou vinou budu žít do smrti. Já se tý viny do smrti nezbavím.
Radek HROMUŠKO: Ani tý jeho?
matka Jiřího Straky:Tý jeho viny, protože já jako jsem nic neudělala, já jako se snažím žít normálně, jako každej druhej člověk, slušně, ale já si beru vinu za to, že jsem to dítě přivedla na svět, protože jako kdyby my jsme ho nezplodili a já ho nepřivedla na svět, tak se to nestalo. Z tohodle důvodu já se cejtím provinilá. A s toudle vinou budu žít do smrti.

Jiří STRAKA: Přesto mi nevěříte.
Jiří MARKOVIČ:  Když mě přesvědčíš během deseti let, já se obrovsky rád s tebou potkám třeba každý tři roky a ty mně řekneš, já jsem nic neudělal. A já z toho budu mít obrovskou radost. To myslím vážně, jo.
Jiří STRAKA: Ale přesto jednu šanci byste mi dal.
Jiří MARKOVIČ: Dal, ano, ano.

Jiří STRAKA
Moje představa je nějaký baráček někde na vesnici, takový vlastní království si udělat. Možná trochu izolovanej od civilizace, protože jsem docela unavený vším tím děním. A prostě někde takový vlastní království, klid, pohoda, prostě já a samozřejmě někdo, no, ne sám se sebou.

Návštěva u Miroslava Kopřivy, starosty obce Velké Losiny

Dobrý den.
Jiří STRAKA: Dobrý den, já jsem Straka.
Miroslav KOPŘIVA: Dobrý den, pojďte dál, pane Strako.
Jiří STRAKA: Děkuju.
Miroslav KOPŘIVA: Posaďte se u nás.
Jiří STRAKA: Děkuju.
Miroslav KOPŘIVA: Takže my se vidíme poprvé, že?
Jiří STRAKA: Ano.
Miroslav KOPŘIVA: Tak čeká vás teďka nová budoucnost, předpokládáme. Jste u rodičů, bydlíte pohromadě. Rodiče se na vás těšili určitým způsobem.
Jiří STRAKA: Já vím.
Miroslav KOPŘIVA: Takže předpokládáme, že všechno se bude odehrávat podle vzájemných představ potom dál. Obec vyjde vstříc tak, aby vaši, tatínek a maminka řekněme cítili, že jsou tady občany, že jsme na ně zvyklí.
Jiří STRAKA: Já jsem chtěl zároveň taky poděkovat za to, co vyšlo vlastně v obecních listech, za ten článek, který nás podpořil a vlastně jsem hrozně rád, že stojíte za rodičema, že jim pomáháte zvládat tuto situaci a že jste teda vlastně dali i šanci i mně. Takže bych chtěl moc poděkovat.
Miroslav KOPŘIVA: Prosím.

Radek HROMUŠKO: Hele, to je bazén.
Jiří STRAKA: No, tady se koupou asi děti.
Radek HROMUŠKO: To je asi led, člověče.
Jiří STRAKA:  To by mělo udržet.
Radek HROMUŠKO:  Nechoď tam, to se proboří.
Jiří STRAKA: Jo, já to zkusím. To vydrží, ne. Počkej, já to zkusím. A jo, drží. Hele, ale sem za mnou radši nechoď.
Radek HROMUŠKO: Ale to je stejně jako ve tvým životě, teď seš na tenkým ledě.

Jiří STRAKA
Tak nenávidím se za to, že jsem Jiří Straka a údajně spartakiádní vrah. Za to se nenávidím. Chtěl bych bejt někdo úplně jinej.

STUDIO:
Marek WOLLNER, moderátor
Ke kauze ještě dovětek. Zdeněk Michalčík, kterého jste viděli v reportáži, žije od čtyř let bez matky. Od deseti, kdy se dozvěděl, že ji zabil Jiří Straka, trpěl poruchami spánku. Budily ho myšlenky na pomstu. Po setkání s vrahem své matky se ale stalo něco, co nečekal. Zní to jak z laciného filmu, ale je to pravda. Zdeněk se poprvé po letech vyspal bez svých nočních můr a probudil se s pocitem, že Jiřího Straku už zabít nechce. A to je pro dnešek všechno. Loučím se s vámi a za týden opět na shledanou. 

Tak a znovu… 2019…

A po více než a, že to byl rok plný napětí, bolesti, ale i naděje…

Nechci se rozepisovat o podivném roce 2018-2019, ale faktem je, že jsem si opravdu hrábl na dno… Na druhou stranu mne v červnu pozvala parta z vojny (ročník 1987-1989) na setkání po třiceti letech a to bylo naprosto úžasné setkání.

Když si člověk uvědomí, že stejně dlouho trvala Třicetiletá válka a místo osmnáctiletých chlapců seděla u Jurova sklípku parta zralých padesátníků. Bylo to zajímavé.

A já si teď uvědomuji, že v roce 1988 to bylo třicet let od února 1948 a všechno tak rychle uběhlo.

Čas nikdo nechytí… a ani ho nemá chytat. Mám k času respekt a čas nerespektuje mne. Bere mi den za dnem a odečítá. Pomalu, klidně a jistě.- Žádnou hysterií čas nezastavíme.

Nedávno jsem na jedné oslavě seděl v tanečním klubu a pozoroval okolí. Chtěl jsem být součástí toho divokého světa, ale má umělá kyčel mne odsoudila do role svědka. Podivného padesátníka ve víru současných třicátníků. Chápu ten svět, rozumím mu, jen moje loďka už pluje v daleko klidnějších vodách.

Rád si povídám, ale nepovídám si s každým. Rád se setkávám, ale vybírám si. Nejsem hrrrr do rotujících světel, mám raději posezení na balkóně a pozorování noční ulice.

Najednou si uvědomuji, že nechci házet kameny do vody a vyvolávat kruhy na hladině. Mám ji rád klidnou, tichou a zasněnou. Moje uhlíková stopa je intenzivní, ale cítím, že právě na ní už nezáleží. Nechci vyvolávat emoce ani kontroverze. Najednou je pro mne podstatný moment, chvilka, kdy se míjí realita se sny a přáními zralého muže.

Často myslím na matku. Zdá se mi o ní a uvědomuji si, že jejím odchodem se rozpadlo to posvátné co nás v rodině drželo. Vyvolat to nejde, ona je pryč. Snad jen navázat a respektovat vyměřený čas. Nechci se dělit o bolesti, ale musím je přijímat. S pokorou a tu mi jako jedinou věc dal můj otec.

Nevyžívám se ve vzpomínkách, ale uvědomuji si, že dost pamatuji. Syn i dcera už jsou ve věku, kdy já jsem se s nimi batolil na chatě. O to cennější je každé setkání s nimi. Průnik myšlenek plných respektu a touhy si porozumět a odstranit bariéry.

Mám sousedku, která každý měsíc prostě a jednoduše nevychází s penězi a já si uvědomuji, že peníze nesmí vládnout, ale sloužit. Pomohu jí a jsem spokojený a ona si ani neuvědomuje, že její příběhy mi zaplňují život a já miluji ranní kávu s dámou, která se ráda směje.

Svět se opravdu změnil za těch třicet let. Tehdy bylo všechno divoké, nejasné a plné emocí a já si dnes s úsměvem pročítám, že člověk nad padesát let je za zenitem.

Mno, zenit nevidím, ale co chci vidět jsou tváře spokojené s tím, že mne potkaly a strávily se mnou pár chvil. Právě tyto momenty jsou neuchopitelné.

Srdečně kašlu na kariéru, postavení i peníze. Podstatu vidím v tom, že otevřu dveře do bytu, lehnu si na postel a tiše rozjímám. Nechci slyšet špatné zprávy a nechci je vyvolávat. Hledám smíření sám se se sebou.

Je to to nejtěžší, co mne v životě čeká. Musím opatrně našlapovat a zvažovat každý krok. Materiálno je tak pomíjivé…

Včera jsem šel za jednou paní, která bydlí u mne na patře. Je zvláštní. Přes den nevychází, ale večer spěchá na zastávku a kamsi jede. Pozoruje svět kolem sebe a hlídá každý svůj krok. Bojí se. Dokonce nemá doma ani elektrickou energii a tak je závislá na ranním světle.

S nikým se nebaví. Je uzavřená, paranoidní ve svém sedmdesátiletém stáří. Chápu jí, ale sám bych nechtěl tak žít.

Tedy, včera jsem za ní šel a ona slyšela moje kroky. Dostala strach a před domem odbočila do vedlejší uličky. Nemohl jsem za ní běžet. Bála by se víc a tak jsem si odemykal dveře domu a ona mne pozorovala zpoza rohu.

Smutné stáří, člověka, který zůstal sám.

Nechci zůstat sám, ale musím respektovat rozhodnutí času a čas je opravdu krutý pán.

Extáze

Tiše se usmála a zadívala se na mě svým andělským pohledem. „Měl bys dbát na své zdraví, miláčku.“ Neměl jsem chuť na cokoliv dbát. Šéf mě iritoval, práce mě srala a doma jsem měl typický chaos. Už pár týdnů jsem přemýšlel o dovolené a otázky na svůj jídelníček jsem považoval za zbytečnost.

„Dáš si večeři – například pečené brambory s tvarohem a pažitkou? Chtěla bych tě nějak potěšit, aby ses nemusel ještě zabývat večeří, když máš toho tak moc.“
Ona se nezastaví, usmál jsem se a pohladil ji na zádech.
„Nic nevymýšlej. Dám si tebe, lásko.“
„Ten recept určitě existuje, už jsem to kdysi jedla. Já si ho najdu, když budeš chtít. Bylo to dobré a zdravé. A já MUSÍM experimentovat, copak mě neznáš?“
Ano, musí experimentovat, znám ji, ale já měl chuť se milovat, povídat si, žvatlat.
„Víš co, nemám chuť na večeři.“
Úsměv jí zmrznul na rtech. Sára se postavila a začala chystat jídlo. Brambory se jí míhaly v rukou tak obratně, až jsem zapomněl na pracovní vypětí a stres. Plotna se rozzářila a miláček skákal kolem jako sprinter na stometrové trati. Jak já jsem nesnášel vaření!
„Víš, lásko, musíš jíst zdravě a své pochybné nezdravé chutě změníš, to je věc postoje a sugesce. Nenáviděla jsem špenát, a když jsem zjistila, že je dietní a zdravý, vsugerovala jsem si, že ho mám ráda, a od té doby ho miluji. Když jsem byla malá, moje chuťové buňky trpěly a braly ho jako trest.“
Zrovna mi probíhala hlavou návštěva v erotickém obchodě, kde jsme vybírali dárek pro Pavla k narozeninám. Šedá kůra mozková byla asi přetížená hormonálním šokem.
„Lásko, ale já bych se raději s tebou pomiloval.“
Usmála se a krájela pažitku.
„Když budeš chtít zdravé jídlo, začne ti chutnat, protože ono samo o sobě je dobré, to jen my jsme zdegenerovaní,“ usadila mě další průpovídkou.
Přemýšlel jsem, proč vybrala Pavlovi zrovna lubrikační gel. Podle prodavačky to byl ten nejlepší a můj miláček se znalecky usmál. Až příliš znalecky a mě ta vzpomínka vrhala do spirály vnitřních pochybností.
„Hele, proč jsi Pavlovi vybrala lubrikační gel Extáze?“ vypadlo ze mě.
„Ani nevím, znám ho. A ty chceš jíst zdravě, protože chceš být zdravý, teda já chci, abys byl zdravý, a ty mi musíš vyhovět, protože to není nic špatného, co po tobě chci.“
Že bych chtěl být zdravý jsem nevěděl, ale věděl jsem, že já Extázi neznal a s miláčkem už jsem pět let a vlastně nás ani nenapadlo pátrat po lubrikačních gelech.
„Odkud ty znáš lubrikační gel, lásko, a zdravý být nechci, chci být nemocný a chci, abys o mě pečovala.“
„Proč bys měl být nemocný, když můžeš být zdravý? A nesprávnou výživou nepomáháš svému zdravotnímu stavu.“
Něco tají. Vzrušení mě pomalounku přecházelo a stín pochybností začal vládnout večerní atmosférou.
„Když mi neřekneš, odkud znáš ten lubrikační gel, tak chci být NEMOCNÝ!“ Cítil jsem se ďábelsky mazaný. To byla lest. Sára musí prohrát, na tohle odpověď nenajde.
Miláček si v klidu vzal v ledničce tvaroh a začal ho ochucovat a míchat s pažitkou.
„Já vím, že chceš být nemocný, ale to je chorobný, nesprávný postoj, a ten musíš změnit. Já chci zdravého, to je přirozenější než chtít nemocného, než Ty chuťové buňky to nebude bolet, jen možná tvoji hlavu, ale to jen do doby, než změníš svůj postoj. Náhodou je radost přecházet na zdravou výživu, protože to tělu prospívá, a to se dokáže radovat, a když ho dokážeš poslouchat, můžeš se radovat s ním. Když se nacpáváš jedy, tělo se zlobí, a pak to odnáší psychika.“
Ona mě vygumovala, úplně vygumovala. To můj miláček umí. Tak jinak. Schoval jsem se jí za zády a čekal na příležitost, kdy se bude věnovat hňácání uvařených brambor s pažitkou a tvarohem.
„BÁÁÁF!“ zařval jsem a chytil ji do náruče.
„Tak ty mi neřekneš, odkud znáš ten lubrikační gel?“ mačkal jsem ji v náručí a líbal. Smála se a hrozila mi lžící zamazanou od tvarohu.
„Miláčku, nech mě to dodělat, chci, abys to měl čerstvé. Víš co, jdi se vykoupat, uděláme si hezký večer.“
Rezignoval jsem a mlčky jsem odcupital do koupelny. Vodu jsem si napustil horkou a tiše relaxoval ve vaně. Pak mě napadlo, že Sára znala až moc dobře sortiment v tom obchodě. Vždyť hned chtěla zrovna tu značku. Prodavačka se spiklenecky usmála a podala krabičku zpod pultu. Divné, byli jsme tam se Sárou poprvé.
Jen jsem se uvelebil do sedačky, tak mi Sára naservírovala brambory s tvarohem a pažitkou. Hodně jsem si dochutil zdravou kuchyni pepřem a solí a nepřítomně to do sebe cpal.
„Tak co říkáš, lásko. Vynikající, co! A budeme pokračovat brambory s cibulkou a česnekem, pak začneme s brokolicí, květákem, špenátem. Víš, já chci, abys měl aktivní a zdravé spermie,“ usmála se.
„Nemám chuť na brokolici a spermie mám aktivní až běda.“
Přivinula se a políbila mě na krk.
„Ale no tak, ty můj samečku. Zdravá výživa ti neublíží. Potřebuješ energii a spermie jsou mršky, víš, a já tě chci mít zdravého.“
„Ale já nechci bejt zdravej, chci bejt nemocnej a děsně, chápeš! Nechci dlabat brokolici, chci špek a vepřo knedlo zelo a taky chci vědět, odkud znáš ten lubrikační gel, co jsme kupovali pro Pavla!“
Hranice škádlení byla definitivně překročena a nastala fáze likvidační.
„Tak odtud vítr fouká. Pavle, už mě opravdu nebaví čekat na otěhotnění tolik let. Biologické hodiny tikají! Jsem v nejlepším věku a chci mít taky někdy dítě, malinké, drobné, sladké, chápeš! Jsem ženská!“ tvářila se hodně rozčileně.
„Sáro, chápu, ale nerozumím, jak souvisí brokolice, dítě a lubrikační gel pro Pavla!“
Zamrkala očkama a zatvářila se jako andílek.
„Víš, kdybychom nemohli mít děti, tak bych si musela nechat zmrazit vajíčka a ty spermie. Víš, lásko, já jsem už stará.“
Krev ve spáncích mi začínala bušit jako hokejistovi při nájezdu na branku.
„Sáro, co to meleš o vajíčkách. Já nechci brambory s tvarohem a brokolici, jen mě zajímá, odkud znáš lubrikační gel Extáze?“
Mlčela a tvářila se uraženě.
„Když na mě budeš křičet, tak ti nedám.“
Na psacím stole si pustila počítač.
„A víš, co je nejhorší? No, že než děťátko vyroste, budu stará a neužiju si vnoučata,“ prohlásila do ticha.
Jasně, brambory s tvarohem, žárlím zbytečně, a zase přijde s dítětem! Biologický hodiny! Hm. Možná jsem přestřelil, možná jsem na ni moc tlačil, možná jsem byl moc drsný. Vždyť je to můj miláček, a dítě – nic proti němu nemám. Naopak. Docela mě zajímá vzrušující těhotenský sex. Vlastně se docela těším a lubrikační gel mě vůbec nezajímá. Raději mě nezajímá…

Zamrkala jako Bárbína z výlohy a usmála se. Pak mě nadšeně objala a políbila na tvář.
„Víš, že máš zítra svátek?“

Sáhla do šuplíku, vytáhla opentlený balíček a podala mi ho.

Rezignovaně jsem rozvázal mašli, rozbalil šílený fialový papír a zíral na malou krabičku s elegantně vyvedeným nápisem Extáze a malinkými písmenky pod tím: lubrikační gel.

PMD – Návraty

Tiše stojím nad místem, kde asi ležíš. Možná, já to vlastně nevím. Nikdy jsem po tom nepátral. Byl bych v řadě kondolujících ten poslední. Vlastně nevím na jaké mám stát. Buď jsem smutný pozůstalý nebo jsem jen přihlížející většina.

Naivní představa, kdy přemýšlím sám o sobě. Ani mě by v řadě těch smutných, nestálo moc lidí. V podstatě bych tam nestál ani sám sobě.

Takový je život absurdní, na toho, kdo odešel a vám to bylo jedno vám dnes chybí. A chybím i sám sobě. Neupadám do sebelítosti, jen objektivně hodnotím realitu.