Archiv rubriky: Intimní zpověď

PMD, Příběhy mrtvého domu – I

Sedím sám v tichém pokoji, kde se plouží stíny po stěnách a tlumený zvuk hrající televize vytváří stísněnou atmosféru. Do skleničky na stole vplul poslední panák zteplalé vodky a chvějící se prsty vynesly skleničku k ústům. Nemám kocovinu a ani nejsem opilý. Jen tiše usrkávám „uklidňovač“ obnažených nervů.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


To je úzkost.

Bolest proniká až do mozku.

Alkohol jen příjemně uklidňuje, neopíjí, ale proniká vrstvou myšlenek, které pomalu zametá. Televize už asi po sedmé opakuje infantilní seriál a noc jen pomalu ukrajuje čas plynoucí mezi prsty. Otázky se noří do tmy a odpovědi nepřichází. Zmuchlaná deka dává jen tušit obrysy těla schoulené do embrionálního tvaru.

Bezpečí!

To je to slovo, které probíhá hlavou, když doušky vodky zalévají chvějící se jazyk.

Zabil jsem ji nebo ne?

Chaos v mozku je nepopsatelný. Zabiji sebe nebo uteču do daleka od všeho a od všech. Další hlt vodky už neuklidňuje, jen vyvolává únavu. Hlava pomalu klesá na polštář a na stěnách pomalu tancují stíny projíždějícího auta.

Zastavit čas. Tolik by se to hodilo, prostě jen na chvilku zastavit čas, tak, aby se nic nedělo. Líná tma dostává od hrající televize rány plné barev.

Alespoň nejsem sám.

Asociál hledající smysl své existence. Těžká otázka pro tak pozdní hodinu a unavenou hlavu. Znavená ruka pokládá skleničku na stolek a pomalu hledá poloprázdnou krabičku cigaret a vybírá mezi zapalovači ještě ten poslední fungující.

Blesky od škrtajícího zapálení cigarety rozříznou tmu a šedavý kouř se pomelu válí ve tmě pokoje. Jako moje myšlenky, také jsou šedivé.

Celý svět je šedivý!

V lahvi zbývá poslední panák a ten nemá smysl nalévat do sklenice. Hrdlo láhve stoupá k lačným ústům a v hlavě tančí myšlenky na otevření další flašky. Dva loky protečou hrdlem a na stolku zabliká a zavrní telefon.

Nemám chuť ho zvednout, ale blikání agresivně ruší tmu a klid nočního pokoje. Zvedám telefon ze stolu a je to pro mne neznámé číslo. Když piju, tak nezvedám telefony. Pokaždé se něco stane a já reaguji špatně.

Ne, dnes telefon nezvednu.

Nemám na to náladu.

Konečně přestává zvonit a já jen tiše típám nedopalek cigarety.

Konečně je klid.

Zvedám se pomalu z postele a dlaněmi si promnu unavený obličej. Kolik je hodin? Tři, možná čtyři ráno.

Zvedá se mi žaludek a vhání mi do úst kyselou pachuť zvratků. Tohle v sobě neudržím. Unaveně se zvedám z postele a s plnými ústy kličkuji mezi pohozenými botami. Skoro zakopávám o kalhoty a krátkou chodbou se vrávoravě blížím k záchodové míse.

Ani si nerozsvěcuji a sedám si vedle záchodu a plivu zvratky do prostoru.

Vlastně ani nevím jestli zvracím na zem nebo do mísy. Je to vlastně jedno. Podrázděný žaludek žene šťávy do úst a na bradě mi zůstávají zbytky zvratků. Čelo mám orosené chladivým potem a cítím jak jsem vyčerpaný.

Hlavou mi probíhají nesourodé obrazy věcí dávno minulých, ale i čerstvých zážitků. Fronta před pokladnou, něžný polibek lačnících úst, tmavé vlasy tekoucí po bílém polštáři, křik i samota. Prudká hádka překrytá tichem a odpoledním sluncem.

Svírám její hrdlo?

Nevím, cítím jen strach z neznámého.

Vzpomínky jsou jen jako útržky z dávno zapomenutého kalendáře. Nechce se mi už ležet vedle záchodové mísy. Nejistě se zvedám a pomalu se ploužím tmavým bytem do pokoje. V lednici si beru další láhev vodky. Vlastně na ni nemám chuť, ale chci zklidnit rozbouřený žaludek a pulsující nervy v celém těle.

Sedám si na postel a rychlým pohybem si podávám prázdnou sklenici. Když je plná cítím uvolnění a hasím šílenou pachuť zvratků a´dalším douškem alkoholu. Mám strach z těch nesourodých obrazů. Něco se stalo, něco mne děsí a já hledám v narušené paměti útržky reality. Tentokrát mi vodka rychle stoupá do hlavy, ale já poslouchám hlasy z televize.

„Víš co je nejhorší pro chlapa?“, zahlásí jakýsi bodrý bavič z televize.

Trapné ticho dává tušit, že to nikdo z diváků neví.„No přece dostat kapavku na Medarda.“, hurónský smích zazní z reproduktorů a diváci se skvěle baví.

Já ne!

Hledám v paměti útržky vzpomínek. Opravdu jsem držel její hrdlo a snažil se jí uškrtit nebo jsem byl doma sám a v hlavě mi probíhá filmová scéna včerejšího večera. Vodka chladí a zklidňuje. Pomalu si lehám do postele a balím se do deky.

Obepíná mne a chrání. Najednou mám strach z toho co se večer stalo, ale nevzpomínám si, že bych porušil pravidlo samoty. Pravidlo, vlastně zásada!

Piju sám, jenže vzpomínka na její vůni mi motá hlavu. Zavírám oči a snažím se usnout. Ne, nejde to. Celý se klepu a proto si sedám a nalévám další vodku. Lačně ji upíjím. Ruce mi mnou unavený obličej. Na stole zase svítí telefon.

Beru jej do ruky a chvějícími se prsty hledám v kontaktech někoho, komu bych zavolal.

Nic… Nikdo tu není. Ve tři ráno nemohu volat a hlavně, když piju – nevolám. Vypínám televizi a sedím na posteli v naprosté tmě.

Další cigareta mne snad uklidní.

Včera mi volala Klára.

Vím to jistě!

Jasná vzpomínka na odpolední telefon. Už si nepamatuji jestli jsem za ní šel. Jestli jsem ji viděl.

Pravidlo samoty.

Klára mi ale chybí. Hledám ji v knihovně vzpomínek.

Těch příjemných vzpomínek. Není jich moc, ale jsou.

Jenže já se cítím jako bastard.

Jako nula.

Proč by o mě Klára ještě stála, když o sebe nestojím já.

Nalévám si dalšího panáka.

Křičela, ano to je jasné. Křičela na mne nebo křičela kvůli mně. Nevím. Myšlenky jsou jen bordelem v hlavě. Lehám si do studené postele, cítím, jak podrážděný žaludek protestuje proti změně polohy. Lehám si a myslím na Kláru.

Chci s ní usínat.

Zase vidím obrazy.

Pramínky vlasů tekoucí po bílém polštáři. Nejsem zbytečný. Ona patří ke mně. Patří nebo patřila. Sám nevím, jen cítím vůni její nahé kůže.

Byla se mnou nebo to je další vodková imaginace.

Usínám. Ticho mne sevřelo do náruče a já letím prostorem. Ztrácím se a doufám, že mne obejme noc a já se ztratím v zoufalých myšlenkách na včerejšek.

Pokračování … bude.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Poutník


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Přemýšlím, ano přemýšlím nad svým smyslem. Vždyť nějaký musí existovat. Ani květina v poli smysl neztrácí, poskytuje nektar a ten slouží včelám. A včely opylují a vyrábí med. Mají smysl.

Drahý Pane, proč ho já ztrácím.

Jsem slepý bezmocí a samotou. Nechci být přítěží pro nikoho, ale jsem přítěží sám pro sebe.

Ne, Pane, neznám sebelítost. Vycházím do brzkého rána na liduprázdnou ulici a jsem ztracený. Sedám v šedém parku před úsvitem a pozoruji přicházející ráno. S pokorou nad mocí neúprosného rozbřesku, Pane.

Cítím tu moc, ale mé srdce je bolavé a nepřístupné. Jsem ztracený v prázdném pokoji za zamčenými dveřmi. Hledám klíč, šátrám ve tmě a v hrsti mám jen chomáče prachu.

Hledám okno, ale ve tmě jsem slepý.

Park se oblékl do ranního, slunečního svitu a já sedím opřený lokty o kolena pozoruji ranní šum. Lidé chodí kolem, ale já jsem pro ně neviditelný. Vidím je a obdivuji. Lidé jsou znamenité dílo. Tvé dílo, Pane.

Ale já hledající se ztrácím.

Zvedám se z lavičky a lidé do mne vrážejí. Ne, necítím ty údery. Chci jen zmizet z přeplněného parku a najít cestu k sobě.

Cestu k tobě, Pane!

Viděl jsem mnoho zoufalství, bezmoci. Moc smrti! Nebál jsem se a nebojím se. I smrt patří do tvého plánu a má svůj smysl. Vím, že mám čekat na tvůj pokyn, ale pochybnost kalí mé vědomí. Nenastal už ten okamžik?

Právě v bezmoci jsem se snažil najít cestu. Sám hladový, rozdával jsem chléb. Bolavý od ran jsem nastavoval tělo dalším úderům. Ve snech jsem hledal cestu.

Ztrácel jsem zrak, čich a hluchota mi brala naději.

Jsem spasitelný?

Stojím za to úsilí?

Vždyť způsobil jsem tolik bezpráví, tolik bolesti až mi po tváři kanou slzy pokory. Nechtěl jsem ubližovat. To strach ve mne mne vedl a vede slepou cestou na které způsobuji bolesti druhým, které ve své podstatě miluji.

Proč já milující způsobuji rány milovaným?

Vyšel jsem z parku a kamenitou cestou stoupám strmě vzhůru. Potkávám lidi, kteří kráčí cestou dolů. Jsou smíření a já nevím, kam cesta vede. Klikatí se a mně se krátí dech. Nohy bolí, ale musím stoupat dál. Kolem cesty jsou malinké domečky a lidé sedí na terasách.

Pozorují krásné ráno, ale já na obzoru vidím šedé mraky.

Přibližují se a vzbuzují strach. Zastavím se a opřu se o branku. Na terase sedí malá dívka. Usmívá se na mne, ze kterého krůpějemi stéká slaný pot. Snažím se také usmát. Dívka se pomalu zvedá a přichází k brance. V očích má úsměv a tisíce otázek. Cítím je, ale odpověď na ně neznám.

Vím Pane, musím je hledat kdesi hluboko v mém podvědomí.

Víš jednou, když jsem byl mladý a úspěšný jsem byl s přáteli na večeři v jedné restauraci. Večer příjemně plynul a já cítil, že někam patřím, že jsem šťastný a cítil jsem jejich respekt. Popíjel jsem večerní kávu a cosi v podvědomí mi přikázalo, abych vyšel ven. Zvedl jsem se od stolu a s úsměvem se omluvil.

Vyšel jsem před restauraci a posadil se na lavičku.

Byl všude pozdně večerní klid. Ani lístek se na stromech nepohnul. Zastavil se čas. Cítil jsem to.

Seděl jsem v té tmě a cítil jsem se najednou ztracený a zoufale sám. Najednou jsem ucítil záchvěvy vzduchu a slyšel jsem šourající se kroky. Nic jsem neviděl. Ten, kdo přicházel byl oblečený do noční tmy.

Pohled mi sklouzl na chodník před lavičkou. S napětím jsem poslouchal ty ozvy kroků. Ne, nebál jsem se. Jen jsem čekal a nechal se unášet zastaveným časem.

Najednou bylo ticho. Stejné jako předtím, jen ve vzduchu bylo cítit parfém napětí. Pomalu jsem zvedl pohled z chodníku a jak se mi rozšiřoval obzor tak jsem ve tmě cítil člověka.

Zadíval jsem se do tmy před lavičkou. A v rozmazané postavě jsem poznal svého otce. Stál tam ve starém baloňáku a v jedné ruce držel vozík plný zbytečností.

Byl zoufalý a ztracený.

Cítil jsem ten pach samoty. Zadíval jsem mu do očí. Můj pohled se na moment setkal s jeho.

Cítil jsem z toho pohledu zoufalství.

Nevydržel jsem a sklopil zrak. Díval jsem se na chodník utopený v měsíčním svitu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Přišel přítel z restaurace a tázavě mne pozoroval.

Byl tady můj otec.“ Tiše jsem řekl a jako střelený jsem se rychle zvedl a odešel do noční tmy. Sledoval jsem všechno na ulici. Hledal jsem tu postavu s vozíkem.

Nikde jsem nic a nikoho neviděl.

Sedl jsem do auta a projel celé noční město. Nikde ta postava nebyla ztratila se.

Zastavil jsem až před svým domem. Vypnul reflektory a ještě moment jsem ve tmě pátral. Doufal jsem, věřil jsem, že jej ještě jednou uvidím.

Další den ráno jsem na noční zážitek myslel, ale běžné starosti o rodinu odplavily ten prchající moment kamsi hluboko do paměti.

Večer zazvonil v tichém bytě telefon. Zvedl jsem sluchátko a babička, kterou jsem dlouho neviděl mi sdělovala, že můj otec v poledne zemřel.

Posadil se prý do křesla, zavřel oči.

Tiše, klidně, najednou přestal dýchat. Mlčel jsem, ale nějaká rána mi proklála srdce. Položil jsem sluchátko, osadil se a zavřel oči. Viděl jsem obrazy minulé noci, Pane.

Dívka otevřela branku a vyšla ven. Už jsem dýchal pomalu, ale byl jsem celý zpocený. Vložila svou malou ručku do mé dlaně a vyšla se mnou na cestu nahoru.

Teď se mi šlo lépe.

Jakoby s ní odplula samota a já sdílel radost z té cesty s malým děvčátkem.

Lidé se na zahradách usmívali a já už necítil ani bolest v nohou.

Na konci cesty stálo staré opevnění s podloubím. Dívka se zastavila a ukázala mi směr do podloubí. Podíval jsem se tam a pak na ni. Stále se usmívala.

Pochopil jsem, zbytek cesty musím jít sám. Usmál jsem na ni a pohladil ji po vlasech. Otočil jsem se a vstoupil jsem do temného podloubí. Na konci bylo světlo. Sluneční světlo, žádné mraky, které jsem viděl na cestě.

Pomalu jsem vešel do toho slunečního třpytu na malém kamenném náměstí stála kašna. Nikdo tam nebyl. Bylo ticho.

V kašně stál sloup a na něm zářila zlatá deska. A na ní stál nápis. Latinský nápis: Tantum in precatione pendei in via. Et peregrina quaerimus nisi in hiis distemperaberis corpus, ut et ablue peccata sua.”

Nerozuměl jsem nápisu, ale cosi uvnitř mi říkalo, že se mám omýt. Dlaněmi jsem hladil stříbřitou hladinu a nabral si vodu do dlaní.

Omyl jsem obličej a cítil úlevu.

Ani nevím jak, ale najednou jsem stál v kašně. Voda mi sahala po pás a já se nejdříve posadil a pak potopil. Cítil jsem jak voda smývá pot i únavu.

Obrovská úleva.

Postavil jsem se v kašně a zadíval se na nápis. Najedou jsem nápis přečetl: “Cestu najde jen hledající. A jen hledající poutník smí smočit své tělo a smýt své hříchy.”

Všechno mi dávalo smysl. Vyskočil jsem z kašny. Posadil se na lavičku před kašnou. Slunce mne zahřívalo a hladilo. Cítil jsem jeho záři na svém obličeji. Najednou jsem byl šťastný.

Pozoroval jsem modré nebe a pak můj ohled pomalu padal na chodník. Kamenné kostky mi připomněly dávno zapomenutou vzpomínku.

Nebe kolem mne potemnělo a já si prožil onu vzpomínku znovu. Pak jsem ucítil dlaň svého přítele. Podíval jsem se mu do očí Pane.

A poznal jsem tě.

Tehdy v mládí jsem se zadíval do očí člověka, kterého více než znám.

Díval jsem se sám na sebe.

Děkuji, Pane!


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com

Intimní já a život aneb zpověď 7.díl

Na ubytovně se situace začala komplikovat a já pil jako duha. Alkoholem jsem se uspával a odkládal tak nepříjemné pocity, které mne každý den strašily.  Ano bral jsem i neuroly, lexauriny a věděl jsem, že v kombinaci s alkoholem užívám smrtelný koktejl.

Jediné co mne drželo při životě bylo to, že jsem měl strach z otevřených prostor. Proto jsem se zdržoval jen na ubytovně kde to bylo deprimující prostředí plné zoufalých bezdomovců a já si vzpomínal na natáčení mého pořadu o bezdomovcích pro EU – tedy „Loď plnou bezdomovců“ a já byl po letech v podobné situaci.
Roce se mi neustále třásly a absťáky byly na denním pořádku. Byl jsem zoufalý. Neměl jsem sílu k rozhovorů s dětmi. Zevnitř mne spalovala deprese a já nevěděl, jak situaci řešit. Byl jsem na dně, tedy myslel jsem si, že jsem na dně. Ale to dno bylo ve skutečnosti ještě daleko níž.
V Praze jsem si sehnal zajímavou práci a další nabídky jsem dostal, ale musel jsem se vrátit do Karlových Varů. Dcera byla na vysoké v Praze, ale syn byl doma  v Karlových Varech. Věřil jsem, že když se vrátím do rodného města, tak najdeme se synem k sobě novou cestu. Byl ze mne a z mého pití zklamaný.
Zavolal jsem tedy sestře Jíře a prosil jí o bydlení. Souhlasila a já slíbil dost peněz za bydlení, které jí pomohou v jejím životě, Nechtěl jsem být příživník a nechtěl jsem být nikomu na obtíž. Z opilostí jsem na pár dní probral, sbalil jsem věci a taxíkem se nechal odvést k nočnímu autobusu do Karlových Varů.
Věřil jsem v nový začátek, ale byl jsem zdravotně, fyzicky i psychicky na dně. Sestra mne první ráno probudila a já skočil do vany. Měl jsem pocit, že jsem smysl špínu za několik let. Byl jsem rozhodnutý abstinovat a snažil jsem se s Jířou mluvit upřímně. Nevěřila mi a já se ztrácel v mých neurozách. Šel jsem si koupit flašku a tu jsem si kupoval každý den. Každý den půl litr, ale strach se nijak netlumil.
Snažil jsem se pracovat, ale nešlo to. Nemohl jsem ani psát. Mozek stávkoval a já se opíjel, až jednou se mnou ztratila sestra trpělivost a  vyhodila mne. Seděl jsem na louce s kupou tašek. Nakonec mne taxík odvezl do pensionu, kde mne ruský majitel nakonec nechal.
Opíjel jsem se dál. Do práce jsem už nemohl chodit vůbec. Celé intermezzo skončilo po třech týdnech mou opilostí a hádkou s majitelem. Putoval jsem ke známým, ale ti se mnou ztratili trpělivost po pár dnech a já se vrátil k rodičům do Nové Role.
Otec mne vyhodil a já si u něj nechal jen věci a pak mám obraz zamlžený. Hrozně jsem se opil a nevysvětlitelně jsem se dostal až na záchytku do Sokolova.
Nakonec jsem se dostal do Prahy na detox. Ještě v nemocnici jsem si přes internet koupil stan a spacáky a odjel jsem do svého města, tedy Nové Role u Karlových Varů a stan jsem si postavil u rybníka. Najednou se o mě začala zajímat Olča. V těžké situaci mi pomáhala a naše vztahy se změnily.
Starostka města,která byla moje bývalá milenka na mne posílala policii, která mi v noci vyhrožovala. Kamarád Jiří Kotek mi řekl ´památnou větu: „Buď budeš bojovat a nebo se sbal.“
Neměl jsem sílu bojovat. Sbalil jsem stan a jeden známý mne odvezl dva kilometry za město, kde jsem si postavil stan ve vysoké trávě. Ležel jsem ve stanu a přemýšlel. Dostal jsem se na dno, tentokrát to opravdové.
V jeden den za mnou přijel kamarád Jiří. Seděli jsme na kávě a on mi promlouval do duše. Vlastně jsem mluvil já a obviňoval se. Najednou mu zazvonil telefon a on do něj řekl: „Má ho tady, sedíme na kávě.“ a Jiří mne vzal do auta a odváže. Mne do Karlových Varů.
Na sociálce nás čekalo jednání. Úředníci mi vysvětlili, že mám naději dokonce i na byt. Vyplnil jsem žádosti a Jiří mne už do stanu nepustil. Řekl jen: „Teď si jedeme pro klíče a ty si sbalíš stan.“ Ano, nebudu napínat. Od města jsem dostal ihned ubytovnu. Bydlel jsem sám na patře a měl jsem klid.
Dny, kdy jsem byl na ulici jsem nepil. Stejně tak i na ubytovně. Cítil jsem šílenou únavu.
Za čtrnáct dní jsem dostal od města zprávu, že jsem dostal byt v DPS Jateční.
Jiří mi pomohl se nastěhovat. Sehnal mi dokonce postel a stůl a já byl v malém bytečku šťastný.
Šel jsem na úřad poděkovat a čekalo mne velké překvapení. Úřednice, která můj případ zpracovávala, byla mí bývalá podřízená z dob, kdy jsem byl vedoucí odboru. Po dvaceti letech si na mne vzpomněla a já na úřadě potkal další své podřízené. Bylo to fajn setkání.
Nemám moc přátel. Nikdy jsem neměl moc přátel, ale Jiří K. změnil můj život. Další dobrou duší je Eva T. A Petr H. Tito tři lidé mi pomáhali v nejhorších chvílích. Jsem jim vděčný.
Po rozmluvách se synem, dcerou i sestrou jsem se rozhodl léčit se. Psychiatr mi napsal Antabus a já poctivě docházel.Nicméně často jsem zašel do kavárny Bambus, kde jsem sedával u dvojité vodky. Antabus nezmenšil mé chutě na alkohol.
V pondělí 5.4.2018 Jsem splnil povinnosti a v Lídlu jsem koupil dvě láhve vodky a po příchodu domů jsem začal pít. Byl jsem vyděšený samotou. A pak jsem pil 4 dny za sebou. Ve čtvrtek jsem se donutil jet k lékaři na Antabus, jenže ten jsem v ten den znovu přepil.
Dostavilo se silné delirium a já jsem byl úplně odrovnaný. Nevěděl jsem jak dál, nechtělo se mi žít. Střízlivěl jsem několik dnů. V neděli za mnou přijela dcera a já s ní mluvil jen o dalším rozhodnutí. Nevěděl jsem co udělám, ale v podělí jsem zavolal lékaře a v úterý jsem se sbalil a jel za ním. Věděl jsem, že se nevrátím.
První detox v Ostrově mi hodně pomohl. Potkal jsem tam Petru Havlovou a v den propuštění jsem už věděl, že v léčbě budu pokračovat.
Nastoupil jsem na další detox do Prahy a po 14 dne jsem byl převezen sem do Lnářů. Díky Petře jsem pochopil co musím udělat.
Tady jsem se vrátil ke psaní. Po dvou letech. Jsem klidný a odpočatý. Tak jsem se necítil několik let.
Vím, že ještě dnes musím změnit vše kolem sebe. V Karlových Varech jsem změnil svět kolem sebe a tady ve Lnářích musím změnit sebe. Ale cítím, že na to mám sílu…
A to je prosím konec… snad jsem vás neunudil…

Intimní já a život aneb zpověď 5.díl

Tak jak mne sžírala témata v televizi, tak mi Andrea připravila smutný život plný zklamání a já pil den ode dne víc. Jediné co mne drželo nad vodou byly mé děti a pozor i práce na kterou jsem se upnul.
Měl jsem pokoru před každýn příběhem a já jsem se příběhům opravdu věnoval. Když jsem natáčel, tak jsem nepil. Po natáčení už to bylp jiné a já se stal kvartálním pijákem.
Z ČT jsem odešel do TV Nova, ale tam jsem nebyl šťastný. Andrea začala pracovat také pro Novu, ale práci si neudržela. Těžkou manipulací mne donutila ke svatbě a já blbec se ženil podruhé v životě.
Práce byla v troskách a rodinný život také. Andrea často jezdila na Slovensko, což mne stálo hodně peněz já se během roku 2005 rozhodl vztah ukončit. U mamky jsem napsal další knihy a každý den jsem byl s dětmi.
Kniha „Nelítostně“ byla přijata jak kritikou, tak i čtenáři. Já se vrátil do Prahy a na pár měsíců jsem pracoval pro TV Prima. Nakonec jsem se rozhodl pro rehabilitační léčbu v rehabilitačním ústavu Kladruby.
Rozvod, který probíhal zároveň s mým odchodem z Prahy, byl těžkou ranou na mé sebevědomí. Soudní spory s Andreou trvaly několik a nakonec jsem musel vydržet celkem 29 soudních stání, ale na konci jsem byl svobodný.
V Kladrubech jsem se zamiloval do fyzioterapeutky Olinky. Vzath trval několik let, ale štěstní nepřinesl. Vrátil jsem se k natáčení pro ČT a doma jsem psal svůj první filmový scénář. Scénář vznikal ve spolupráci s Tomášem Hanákem a je myslím povedený.
V té době jsem už neudržitelně chlastal. Denně půl litr rumu nebo vodky. Na práci jsem se špatně soustředil a žil jsem v neustálém strachu a depresích. Ve chvilkách, kdy za mnou přijela Olinka nebo děti jsem se držel, ale když jsem zůstal sám, nastartoval se piják chlastu a vše bylo ztracené.
Z pomyslné skříně na mne padaly nezaplacené účty, které mi zůstaly z manželství a já žil ve strachu z exekutorů. Všechno dohromady jen umocňovalo mé pití. Ve vlašimské hospodě jsem sedával sám a pil jsem tvrdý alkohol. Lecky se stalo, že jsem spal opilý na zemi. Měl jsem výpadky paměti a neustálý strach. Pil jsem, abych ho utlumil. A to nešlo.
Vrátil jsem se do práce, pracoval jse VLP, a po domluvě s advokátkou jsem na sebe vyhlásil insolvenci. Bydlel jsem v domě kousek od Karlštějna a na čas mne práce i vztah uklidnily. Poiřád jsem pil, ale už jsem se neopíjel.
Nakonec jsme si s Olinkou vzali byt a já se nastěhoval k ní do Kladrub. Myslel jsem, že se zklidním jenže chyba lávky. Těsně po vyhlášení insolvence jsem změnil práci a během roku a půl jsem se zdravotně rozsypal. Crohnova choroba, fybromyalgie,m neuropatie, artroza, osteoporoza a další diagnózy ne mne vyskakovaly z lékařských spisů.
S dětmi jsem byl neustále v kontaktu, ale jejich návštěvy u mne byly jen sporadické. Ve vztahy se vyskytly trhliny až nakonec jsem bydlel v malém pokoji sám. Olinka obývala zbytek bytu a v podstatě jsme se v bytě nepotkávali. Opíjel jsem se pravidelně. Álkohol byl pro mne prášek na spaní. Na spaní, které jsem měl plné hrůzných obrazů
Olinka mne vystěhovala po 8 letém soužití. Zbavila se problému, tedy mého alkoholu i mne samotného. Vrátil jsem se do Prahy a našel si místo u hlídací agentury, která obsluhovala fakultní nemocnici v Praze.

Intimní já a život aneb zpověď 4.díl

Na jednu stranu jsem se do USA těšil a na druhou jsem se bál budoucnosti. Mrzelo mne, že jsem už nemohl být s dětmi. Manželka vyřešila manželské hádky jednoduše, vyměnila zámek od bytu.
Letěl jsem do Miami v březnu. V kapse jsem měl 69 dolarů a já sedal do pronajatého Nissanu. Mým cílem byl Key West, nejjižnějšího ostrova v USA. Ještě v Čechách jsem si našel přátele v USA, kterým jsem naposílal ukázky české a slovenské šikovnosti. Založil jsem v Bratislavě firmu na export a já doufal ve světlou budoucnost.
V USA jsem se poprvé v životě dostal na ulici. Moji přátelé z USA byla jen parta podvodníků a já zůstal zcela bez prostředků. Za poslední peníze jsem si koupil kolo a začal jsem pracovat pro polskou kontraktorku v nemocnici jako nosič odpadků.
S dětmi jsem po první výplatě začal telefonovat každý den 59 minut. Tak dlouho vydržela telefonní karta za 5 amerických dolarů. Byl jsem v zoufalé životní situaci. Pracoval jsem i 18 a více hodin denně a spal jsem na tribuně in lineového hřiště. V práci jsem si zažíval peklo. Mým nadřízeným byl černý homosexuál Orlando, který mne šikanoval a ponižoval. Vydržel jsem to díky dětem a telefonování s nimi.
Ráďa šel od září do školy a Panda chodila do školky. Naše telefony byly srdečné a oba chtěli jet za mnou. Zoufale se mi po nich stýskalo. Šetřil jsem peníze a v srpnu jsem jim poslal několik dárkových balíků. Syn tehdy v Čechách vzĺezl do prázdně bedny od mých balíčků a vyžadoval ať ho babička zabalí a pošle za mnou.
Já si k práci v nemocnici našel další job a to jako housekeeping v hotelu. Práce mne vysilovala a daleko horší bylo to, že jsem se nemohl nikde ani vykoupat. Mou vanou se tak stalo moře. Souboj s nepřízní osudu trvalo 100 dní.
Pak se udál zvrat. Imigrační úřad uspořádal hon na cizince zaměstnané v USA ilegálně. Já jsem byl jedním z nich. Zátahu jsem unikl a dokonce se na mne usmálo štěstí. Našel jsem práci na rohu slavné Duval street a ta práce se mi stala téměř osudnou. Miloval jsem malou kavárnu s rychlým občerstvením a protože se cizinci vraceli pomalu po zátahu na svá místa, tak jsem zůstával v podniku sám.
Udělal jsem si podnikatelské soc. Číslo a začal jsem na Key westu pracovat legálně. Práce mne bavila, ale po dalším roce jsem seděl na balkóně svého bytu a najednou se mi zastesklo po dětech. Už jsem jim nechtěl volat, chtěl jsem je vidět. Zavolal jsem do cestovky a objednal letenky do Vídně. Na konci týdne jsem letěl.
Moje první cesta nakonec vedla k mé přítelkyni Andree, kterou jsem z USA vydržoval. Byla to osudná chyba. Andrea byl manipulativní osobnost s narušenou psychikou.Miloval jsem ji, zařídil jsem byt v Praze, novou práci pro ní i pro mne a ještě jsem za ní urovnával dluhy.
Setkání s dětmi bylo nádherné. Nikdy na něj nezapemenu. Vzal jsem je i do pražského bytu a jinak jsem za nimi jezdil každých 14 dní. Alimenty jsem tehdy platil řádně. Byl jsem připravený na nový život, na nový začátek.
Teď si uvědomuji, že tehdy jsem začal popíjet. Byl jsem obyčejný konzument, ale soužití s Andreou bylo den ze dne horší a horší. Pro mne začínalo peklo.
Vyměnil jsem starou práci za novou a vrátil jsem se ke psaní. Psal jsem desítky povídek a příběhů. Ty jsem publikoval, až najednou padla nabídka udělat knihu. Moje prvotina se jmenovala „Jsem fakt impotent!“ a stala se první knihou u nás vydanou z blogů, které stávaly fenoménem.
Další pozitivní změna v životě udělal jsem zkoušky na práci v České televizi. Na začátku to bylo těžké, ale já jsem se našel v těžkých tématech, zejména s sociální oblasti a pak i v trestních kauzách. Nejčastěji jsem pracoval na vraždách a během několika let jsem natočil desítky pořadů.
S dětmi jsem měl krásný vztah. Byl jsem s Ráďou i Janou šťastný a děti dělaly radost ve škole a vůbec v celém životě. Silně jsem se na ně upnul zejména proto, že soužití s Andreou bylo komplikované.

Často jsme se hádali. Ona nechtěla pracovat, pořád mluvila a mluvila a já vše táhnul sám. Připadalo mi, že do mého života ani nepatří. Já ji ovšem miloval a zároveň jsem  začal pít. Uvědomoval jsem si záludnost pití, ale věřil jsem, že mám vše pod kontrolou.

Intimní já a život aneb zpověď 3.díl

Matka byla s novým partnerem šťastná a já odjel na vojnu. S mamkou jsem vycházel výborně i když jsem se díky práci odstěhoval do Prahy. Sledovala mou kariéru a pomáhala mi před prvním i druhým rozvodem. Obě manželství mne připravila nejen o peníze, ale i o sebevědomí.
 
S mamkou jsem vycházel skvěla a ona mne podporovala v těžkých životních situacích. Byl jsem její údajně nejvíce oblíbený syn a to hlavně proto, že dalšího syna neměla.:o))
Mamka zemřela přesně před rokem. Zůstává ve mně její místo prázdné, naprosto prázdné.
Se sestrami jsem vždy vycházel výborně. Složité dětství nás vždy spojovalo. Já jsem brzy odjel na vojnu a domů jsem se už nevrátil. Sestry bydlely ve stejném městě jako mamka. O ní obě pečovaly výborně. Před osmi lety jsem se s Olčou pohádal a já jí urazil. Na tu situaci měl podle mne vliv i alkohol. Ve chvílích, kdy jsem pil neudržel jsem nervy na uzdě.
13. Napište o vlastní rodině, partnerství, dětech, přátelích, kterým důvěřujete? Popište vztah s nimi.
Dva roky vojny uběhly rychle a já zažíval zvláštní dramata i po vojně. Běhen tří let jsem přežil 12 autohaváriá, letící kliku od nabíjecí sestavy PLDVK, která trefila a vyrazila oko kolegovi stojícímu za mnou, přežil jsem i výbuch granátu vedle mé nohy a nakonec i střelbu do řídící věže z 20 mm kanónu Jednoduše řečeno život si se mnou zahrával a já jsem se rozhodl, že z armády odejdu v první možný moment. Psát jsem přestal už na vojně. Vnímal jsem, že psaní ovlivňuje mé podvědomí a já s tím tehdy neuměl pracovat. Neuměl jsem se tomu bránit.
17. listopad 1989 se tak stal přelomem a já ve své naivitě dokonce vystupoval na pódiích Občanských aktivit. V práci se situace komplikovala, ale nakonec i věrní komunisté tleskali Václavu Havlovi a já byl z průšvihu venku.
Od armády jsem odešel a našel jsem si budoucí ženu. Byla mladá a já byl rád, že mne vnímá a rozumí mi. Tehdy jsem se rozhodl s ní žít. Nebyla to sice láska jako trám, ale soužití nám vycházelo a já se cítil poprvé od odchodu z domova klidný.
Dva roky po svatbě se nám narodil syn Radek a za další rok a půl i dcera Jana, které přezdívám Panda. V rodině jsem si užíval klidu a pracovně se mi začalo dařit. Stal jsem se vedoucím ekonomického odboru u Celního úřadu. Po pěti letech jsem od celní správy odešel a nastoupil jsem na Úřad města Karlovy Vary jako vedoucí bytového odboru a odboru investic.
Doma jsem si užíval dětí a v práci jsem se dostával na vrchol. Manželka Lenka byla doma s dětmi a celé měsíce trávila na chatě v Děpoltovicích. Práce i rodina mne naplňovaly. Byl jsem šťastný.
V Karlových Varech jsem během dvou let postavil jako vedoucí projektů celkem 150 nových bytů. Získal pro město ocenění jako městský manažer roku 1999 od William Sutton trust z Velké Británie. Politika je ošemetná a já na vrcholu sil jsem byk donucen odejít ze svých funkcí. Najednou jsem byl bez práce a situace v rodině se začínala komplikovat.
Žena si při sekání vyrazila oko a já ji nechal odvést do nemocnice na, podle lékařů, experimentální zákrok. Musel jsem tehdy čtyřiadvacetileté ženě oznámit, že bude muset žít bez oka.
Jezdil jsem za Lenkou každý den a večer jsem pak uspával děti. Po týdnech napětí se ukázalo, že lékaři ženě oko zachránili. To drama nás odcizilo. Ještě dnes nechápu, jak se to mohlo stát, ale na konci 99 roku jsem zůstal sám bez práce.

Rodině jsem nechal vybavený byt a odešel jsem k matce. Musel jsem si najít práci a já se během prosince rozhodl odletět do Spojených států.  Bylo to v Becherově baru v Grandhotelu Pupp na narozeninách karlovarského senátora.

Můj bývalý šéf mi vysvětlil, že když jsem  nepodepsal přihlášku do strany, tak mi bude i Praha malá. Usmál jsem se a tiše prohlásil:“Letím na Floridu, v Palm beach mají růžovou policejní stanici a tu chci vidět.“ Usmíval jsem se a náměstek Malý jen zaskřípal zubama. Po letech se onen náměstek Malý dostal dokonce do celostátních zpráv, když údajně spáchal sebevraždu.

Intimní já a život aneb zpověď 2.díl

Naše rodina byla hodně ovlivněná otcovým alkoholismem. Jak děti jsme se třásli strachem co se večer bude dít. Hádky rodičů byly každodenním úkazem. Já jsem se stal důvěrníkem matky, která se mnou sdílela emoce i strach. Snažil jsem se matku uklidnit, ale situace byla neudržitelná.
Otec chodil domůopilý každý den. Matka se s ním hádala a otec podivněmlčel. Často docházelo k domácímu násilí a já i sestry jsme bránili matku.
S ní jsem pak často večer sedával a ona se mnou situaci s otcem alkoholikem složitěrozebírala.
Otec byl o třináct let starší nežmá mamka. V tom jsem viděl jeden z důvodůhádek. Onen věkový rozdíl nemusel nic znamenat, ale otcovo pití užznamenalo hodně. Pil od rána. Nebýval agresivní, to ne, i kdyžsi vzpomínám, že mne jednou seřezal koženým vojenským páskem a pak uzamknul byt a chtěl se pověsit v kuchyni na jakýsi ventil, který jsme měli pod stropem. Uvázal provaz, udělal smyčku a navlékl si provaz na krk.
Možná jsem ho malinko sarkasticky provokoval prohlášením, že mu ten provaz stejněpraskne a pokus o sebevraždu mu nevyjde. Měl jsem pravdu. Provaz rupnul, v pokojíku plakala o sedm let mladší sestra Jiřina a otec ovšem situaci zdramatizoval.
Pustil na plné pecky plyn a lehl si s hlavou položenou a dvířka od trouby. Chtěl patrněčekat na smrt a já užnečekal na nic. Vzal jsem malou sestru a skočil jsem z okna.
Nemohl jsem ji tam přece nechat.
Štěstí bylo v tom, že jsme bydleli v přízemí a tak se nám nic nestalo. Doběhl jsem s Jiřinkou do restaurace, kde mamka pracovala jako pomocná kuchařka a té jsem lakonicky sdělil, že je možné to, že přijde o manžela a my děti o otce. Tedy pokud otec užnezastavil plyn nebo u nás náhodou někdo nezazvonil ve snaze přijít na to, kde uniká plyn.
Mamka situaci bravurnězvládla a za půl hodiny rozebírala hlídka SNB s otcem situaci s trávením se. Toho dne ovšem užnikdo u nás plyn nepouštěl, ale další den, kdy otec vystřízlivěl, jsme mu oznámil, že se mamka rozhodla pro rozvod a já tento nápad podporuji.
Otec byl zlomený!
Rozvod na sebe nenechal dlouho čekat a otec od nás odešel. V podstatěmi ho bylo i líto. Docela jsem mu rozuměl, ale jako dítějsem nechápal hloubku problémů.
Nikdy jsem si o tom s otcem nepromluvil i kdyžse po letech vypravil za mnou domů. Já byl ženatý a měl jsem malé děti. Přišel v doprovodu obsluhy z nedalekého hotelu. Zaplatil jsem za něj dlužnou útratu a pozval ho dál.
Užjsme neměli si o čem povídat. Dnes užvím, že jeho alkoholismus byl tak hluboký, že užvlastněs okolím nekomunikoval. Druhý den jsem ho doprovodil na nádraží, zaplatil mu lístek domůa jen zdálky pozoroval, jak otec z nádraží odchází a jde na „Horní“ nádraží, kde byl otevřený stánek s alkoholem. Tehdy jsem ho ještědoběhl a vrátil se s ním na nádraží, kde jsem v tichosti počkal ažotec nasedne do vlaku a odjede za babičkou na Šumavu.
Matka si krátce po rozvodu našla vztah a byla šťastná. Nevlastní otec se velmi rychle nastěhoval a zabral tak otcovo pozici. Sestry v prvních měsících nechtěly nevlastního otce přijmout, Ale časem se situace uklidnila a po letech žila naše rodina v klidu a pohodě.
Vzpomínám si ještěna jednu symbolickou situaci. Pracoval jsem tehdy jako vedoucí několika odborůna Úřaděměsta Karlovy Vary. Bylo mi osmadvacet a já se cítil na vrcholu sil. Jednou jsem byl na turnaji v bowlingu. Odběhl jsem si zapálit cigaretu ven. Posadil jsem se na lavičku a vypouštěl jsem dým do tmy.
Najednou jsem slyšel tiché kroky ve tmě. Nevěnoval jsem jim pozornost a ažpo chvilce jsem si všiml podivné postavy přede mnou. Ano, stál tam otec oblečený jako bezdomovec s příručním vozíkem s otevřenou taškou. Stál přede mnou a pozoroval mne. Já jsem se se strachem zadíval na tu postavu, ale do očí jsem se mu nepodíval. Zmizel jako pára nad hrncem a já běžel zaplatit útratu. Sedl jsem do auta a hledal ho po Karlových Varech. Užjsem ho nenašel.
Druhý den v neděli jsme dostali telegram, že otec zemřel. Prý přijel k babičce, posadil se do křesla a zemřel.

Intimní já a život aneb zpověď 1.díl

Úvod
Myslím, že každý z nás alkoholiků, tedy lidí závislých, těžko hledal slova na začátku psaní životopisu. Komplikovaně se hledají slova, která mají zachytit to podstatné. Cítím se jako pacient před operací a vím, že výsledek nemohu ovlivnit. Pacient přežije, ale je možné, že si odnese do reálného světa trvalé následky.
  1. Jaké jste měl dětství, dospívání?
Dětství bylo velmi složité, jak jinak. Narodil jsem se v 16.08.1968, 33-letému otci a 20-ti leté matce. Jsem nejstarší a mám o 4 roky mladší sestru Olgu a další sestra Jiřina je o 7 let mladší.
Matka s otcem měla neurovnaný vztah a po letech i nám dětem docházelo, že problém je v alkoholismu otce. Každodenní hádky rodičů leckdy končily i fyzickým napadáním. To jsme vnímali už jako malé děti od prvních hádek až po vygradované výstupy. Já se stal důvěrníkem i ochráncem mamky, která byla opravdu velmi zoufalá.
Náš dětský svět se vytvářel v podstatě bez otce. Dětství tak nakonec bylo v rámci možností veselé i se šťastnými momenty. Mamka musela hodně pracovat. Dělávala dlouhé a krátké týdny. O víkendech pak brala brigády, jako servírka na zábavách a plesech. Občas jí pomáhal na brigádách i otec.
Se sestrami jsme bez ohledu na realitu měli harmonické dětství plné her, dobrodružství a i sourozeneckého škádlení. Vzpomínám si na jeden typický zážitek z jednoho víkendu. Rodiče byli na brigádě a tak jsme se sestrami mohli sledovat večerní program v televizi. Pamatuji si, že na 1. programu šla detektivka „Klíč k smrti“. Olča i Jířa sledovali film se mnou, ale ta starší sestra se začala hodně bát a prosila mne, abych jí skočil pro penicilin – byla totiž tehdy nemocná. Já jsem odmítal jí podle vlastních slov posloužit, ale slíbil jsem jí, že pokud půjde sama, tak jí na chodbě rozsvítím.
Rozsvítil jsem, sestra vyrazila na cestu do kuchyně, já vzápětí zhasl šel se dívat na televizi. Sestra se do pokoje dostala po půlhodině s hořící svíčkou v ruce a upozornila nás, že vše bude hlásit. S Jířou jsme se jí jenom smáli, rodiče uvidíme až druhý den po poledni. To budou unavení a nebudou mít chuť nás trestat takže nějaké hlášení nás nijak nevzrušovalo.
Ano, mé dětství bylo o momentech. Jeden moment šťastný a tři nešťastné, i když zmíněný poměr je notně zabarvený vzpomínkami.
Jako dítě jsem byl uzavřený ve svém světě. Hodně jsem četl, někdy až dvě desítky knih měsíčně. V kolektivu jsem nebyl oblíbený. Stranil jsem se a ve fantaziích jsem utíkal se schovat do příběhů mých knižních hrdinů. V deseti letech jsem četl Balzaca, Dumase, Zolu ve dvanácti E.M. Remarqua. Sbíral jsem knihy o antropologii a paleontologii. Od čtvrté třídy jsem přednášel témata v dějepise a občanské nauce. To vše mne izolovalo od spolužáků. V podstatě jsem se ani o oblíbu nestál, kolektiv mi tehdy nijak nechyběl.
Utíkal jsem do svého světa i s Jaroslavem Foglarem. Ve třinácti jsem se s Olčou vypravil do Prahy slavného spisovatele hledat. A našel jsem ho. Úžasné setkání se skvělým člověkem a domů jsem přivážel i naši klubovou kroniku podepsanou právě Foglarem. Jak jsem nebyl oblíbený ve škole, tak jsem oblibu získával v našem ilegálním klubu inspirovaném Rychlými šípy.
SNB byt spisovatele hlídala a nepříjemnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. S esenbáky jsem měl několik nepříjemností a ve škole musela matka mou angažovanost marně vysvětlovat. Takže jsem se nakonec na vysněné Gymnázium nedostal a začalo komplikované dospívání nepříjemným zážitkem.
Nejsem technický typ a proto pro mne byla Střední průmyslová škola nad moje síly. Matika a geometrie jsou mým nepřítelem číslo jedna. Po roce na průmyslovce jsem musel odejít a nastoupil jsem na výuční obor „Elektromontér pro rozvodná zařízení“. Další technická škola s internátem mi byly po více než tři roky dalším domovem. Miloval jsem Plzeň, kde jsem se toulal po starém městě a vymýšlel si příběhy plné dobrodružství a napětí.
Od třetího ročníku mne více než škola bavila hudba a psaní básní. Psal jsem od deseti let, ale až tehdy jsem pochopil, že psaní může být vhodným nástrojem, jak dívkám ba i ženám vysvětlit, že jsem talentovaný mladík plný lásky.
V 17 jsem matce vysvětlil, že musím odejít z domova a ona mi chápavě připravila tašku a já vyletěl do světa plného nástrah. Bláznivě jsem se zamiloval a na školu jsem srdečně kašlal. Jediné co mne naplňovalo mimo žen, bylo psaní. Rimbaudovsky psané texty mne zaměstnávaly celé dny i noci.
Čtrnáct dní po 18-tých narozeninách jsem si sedl na místo spolujezdce ke kamarádovi Karlovi. Jeho dívce jsem se ještě omlouval za svou prostořekost a auto vyrazilo na rozbité okresní silnice a jedná taková okresní silnice nás viděla v té sestavě naposled.
Ano, jediný jsem přežil a je jasné, že prokletí toho kdo přežil jsem se už nikdy nezbavil. Karel i Romana zůstanou navždy v tom autě a já jen těžko hledal cestu k normálnímu životu. Pohřeb, který se konal deset dní po havárii se musel obejít beze mne a v ten moment se probudily karlovarské sudičky. Pohřeb se tehdy stal téměř kultovní záležitostí a já ležel v nemocnici. Karla s Romanou vyprovázely na poslední cestě naše kultovní kapela Depeche Mode. Faktem je, že po propuštění do domácí péče jsem jel navštívit Karlovy rodiče a v napjaté atmosféře mne Karlův otec varoval, že se může stát, že někdo bude chtít pomstít jeho syna. Znělo to neuvěřitelně, ale strach jsem necítil. Byl jsem podivně rezignovaný.
Já jen chápavě přikývl a situace se opakovala u Romančiny rodiny a dokonce i u našich společných přátel. Všichni mi kladli za vinu, že jsem sáhl Karlovi do řízení a strhl volant. Podle mnohých jsem za havárii mohl já. Měl jsem možnost volby. Mohl jsem se schovat a zkusit zapomenout nebo jsem mohl někam zmizet a domů se v podstatě nevracet.
To jsem nechtěl a hlavně bych nedokázal s pocitem viny žít. Strach jsem cítil, ale o život jsem se nebál.
Do Kalových Varů jsem dál jezdil i když se riziko zvyšovalo. Došlo i na extrémní situace, kdy jsem byl napaden, ale zvládl jsem to a časem se kolem mne vytvořila skupina lidí, kteří mi famdili. Časem útoky ustaly úplně.
Podal jsem si žádost o ukončení pracovního poměru a plánoval jsem, že nastoupím jako osvětlovač do Vinohradského divadla. Opět zasáhl osud a já dostal povolávací rozkaz. Stal jsem se jediným vojákem Varšavské smlouvy, který sloužil a přitom nikdy nebyl odveden.
Armáda na to přišla po půl roce a já se dostal do situace, kdy mi bylo sděleno, že jsem porušil zákon tím, že jsem se seznámil se státním tajemstvím. Netušil jsem jak je situace vážná. Kluci na vojně se mi smáli, ale situace se čassem vygradovala a moje obhajoba byla na nic. Prokurátor i vězení hrozilo a já dostal „solidní“ nabídku stát se vojákem z povolání.
Nakonec jsem to podepsal a stal se vojenským pyrotechnikem. Jsem tak jediným vojákem, který bez odvodu sloužil celé čtyři roky.

Já a alkohol – elaborát PL Lnáře 1.5.2018

Nová záležitost. Z pijáka se stává alkoholik dle jeho věku za různou dobu. U 15letého člověka je to cca. půl roku a více. U dospělého trvá vznik závislosti většinou roky (až pět let). Čím je tedy člověk mladší, tím vzniká závislost dříve. Osobně jsem se z fáze pijáka na alkoholika dostal někdo kolem 40-tého roku. Postupně jsem ztrácel pevné body v živě a tak stoupala spotřeba alkoholu. Vrcholem pak bylo vyhlášení insolnvence. Už jsem byl s alkoholem kamarád, ale před šesti lety začalo to nejdrsnější období.
U mladých lidí jde o prostředek záměrné intoxikace. Nejčastěji se opíjejí samovolně, ve skupině málokdy je alkohol podán mládeži dospělou osobou. Důvodem k pití alkoholu je nuda a nedostatek jiného využití času, též snaha zapadnout do kolektivu a vypadat dospěle. Této snaze odpovídá i snaha rozrušit své smysly jakoukoli zakázanou činností. Ta vzrušuje a alkohol je snadno po ruce. Stejně tak se dostávají do dosahu mladých i drogy, nejdříve ty lehké (marihuana) až po ty těžké (heroin, pervitin).

Počátek alkoholismu se dá se analogizovat se situací, kdy člověk hledá v alkoholu zdroj euforie– tj. příjemnou změnu nálady, obveselení, úlevu, vymanění se z kruhu každodenních problémů a duševního napětí. Člověk se sklenkou nebo láhví v ruce se často snaží zapomenout nebo hledá odvahu k nějakému kroku. Když si vzpomenu na počátky své závislosti, tak snaha o únik a uklidnění nervů byl jeden z hlavních důvodů mého pití.

Hledal jsem tak únik z problémů nejdříve v restauracích, kde jsem sedával sám u stolu a snažil se se mírně opít. Uklidňování jen zřídkakdy končilo opilostí, ale spotřeba alkoholu rostla. Postupem času jsem vysedávání v hospodě smíchal i s koupí alkoholu před a nebo po posezení. Býval jsem uzavřený a přemýšlivý, ale s postupem mého alkoholismu se začala každá myšlenka točit kolem smyslu mé existence.

Snaha hledat uvolnění v alkoholu může pramenit .z problémů ve vztahu, nebo v zaměstnání, velmi často také finanční problémy, pocit nezvládání svých denních povinností, pocit nespolehlivosti.Alkohol v těchto chvílích ulevuje a stává se berličkou. Ovšem berličkou, která nijak nepomáhá. Vše je právě naopak. Opilý člověk s problémy těžko hledá způsob, jak řešit problémy správně. Každé rozhodnutí posílené alkoholem bývá většinou špatné. Snaha začlenit se do společnosti a nepít je snahou marnou. Já jsem přestával s pitím téměř každý den a každý den jsem se zklamal a začal znovu pít.U žen může být podnětem pro počátky návyku syndrom opuštění hnízda, tj. při pocitu jakési nepotřebnosti v době, když děti odejdou z domu a bydlí mimo své mateřské bydliště. Dalším důvodem pak bývá ztráta partnera a marná snaha začlenit se do většinové společnosti po mateřské dovolené a nebo dlohodobé nemoci. Ztráta partnera pak dominuje v důvodech k pití. U žen většinou začíná popíjení doma, ve skrytu a sama. Nakonec to pokračuje i snahami o začlenění do společnosti, kdy se žena snaží nalézt nového partner v nevhodné společnosti.

Společným atributem pití u žen i mužů není jen deziluze ze sociální situace, ale i osamocenost a samota. Tento jmenovatel začíná být dominantní v průběhu času. Důvodem samoty je samozřejmě hlavně pití a popíjení nad normál a zároveň si pijan přeje zbavení samoty a proto pije. Cyklické jevy opakujících se vzorců chování pak můžene vidět hned několik.
Někdy lidé začnou pít, protože pije jejich partner nebo manžel (snaží se tak utéci od svého a partnerova problému, který nechce nebo nemá sílu situaci řešit). Jde o tzv. Koalkoholismus. Ten bývá často spojen s partnerskými krizemi a stoupáním spotřeby alkoholu obou partnerů. S růstem spotřeby pak roste i pocit odcizení. V některých případech je pití partnerů motivováno společnými zážitky. K alkoholismus pak bývá i prvním krokem ke vzájemnému odcizení.
Pijácká kariéra má čtyři jakási typická období nebo vývojové fáze. Každá z nich se projevuje několika typickými příznaky.
  1. počáteční stadium – piják poznal účinek alkoholu jako drogy. Má potřebu zvyšovat dávky alkoholu, aby se dostavily pocity dobré nálady. Alkohol mu „dává, ale nebere.“
  2. varovné stadium – častá podnapilost a opilost. Nikdo (ani piják, ani okolí) neodhadují nebezpečnost častého pití. Opilost je znovu a znovu. Pije častěji, přechází od méně koncentrovaných alkoholických nápojů (pivo a víno) k lihovinám. Zatím nemá okénka. Kdyby piják pil o samotě, byl by nápadný. To si uvědomuje. Hledá společníky se kterými pije a které v budoucnu pravděpodobně označí jako „špatnou společnost,“ která ho k pití přivedla. Já jsem nikdy společnost nevyhledával a v podstatě mne tato fáze minula. Nejsem moc společenský, ale pití v „hospodě“ pro mne znamenalo jen klidné popíjení ve známém prostředí. Popíjení doma o samotě mě netěšilo, ale doma už jsem popíjel zároveň s „hospodskou“ kariérou.
  3. rozhodné stadium – roste tolerance, jsou zde typická okénka(tím se odlišuje od předchozího stadia). Alkohol se dostává z periferie pozornosti do centra. Přestává ovládat alkohol, alkohol již ovládá jeho. Znovu a znovu slibuje sobě a svým blízkým (nejčastěji další den po tom co byl opilý), že již pít nebude a toto permanentně porušuje. Pokud však po delší dobu abstinuje, získá dojem, že ovládá pití. Stadium může to trvat týdny nebo měsíce. Neuvědomuje si, že vlivem častých a opakovaných dávek alkoholu se dostal jeho nervový systém do situace podobné té, kdy škrtnutím zápalky vybuchne celé skladiště trhavin. Pokud bude v tomto stadiu dále pít, jeho hranice se ztratí a už nepřestane.
  4. konečné stadium – mění se tolerance na alkohol – k dosažení opilosti potřebuje větší množství alkoholu, frekvence opilostí roste. Opíjí se „do němoty“ i při nevhodné příležitosti (pohřeb, posezení s rodinou). Pije i několik dní v kuse – tzv. tahy. Pije již od rána. Dostavuje se debakl: BEZ ALKOHOLU TO NEJDE A S ALKOHOLEM TAKÉ NE. Tím se uzavírá kruh a může zde pomoci jen psychiatr v protialkoholní léčebně nebo ambulantní středisko pro alkoholismus a toxikomanii (AT středisko). V tomto stadiu jsou také typické alkoholické psychózy (např. delirium tremens, Korsakovova psychóza ad.).
    Delirium tremens – latinsky „třesoucí šílenství“, volně přeloženo „šílenství s třesem“) nebo též alkoholové delirium je život ohrožující stav, který vzniká u alkoholiků při náhlém přerušení užívání alkoholu. Je nejtěžším stádiem abstinenčního syndromu, má 5–15% úmrtnost.[1] Toto delirium je též označováno jako alkoholická psychóza.[2] Velmi obdobné příznaky se objevují u rychlého vysazení benzodiazepinů a barbiturátů.
    Průběh je individuální, předchází mu predelirantní stav charakterizovaný pocením, nevolností, zrychlenou srdeční činností, nespavostí.
Pokud se nezasáhne včas, dochází k přechodu do deliria. Během deliria pacient mohutně halucinuje– může vidět různá malá zvířata (tzv. mikrozoopsie), často vykonává zažité, zautomatizované pohyby (např. řidiči z povolání řídí auto). Dostavuje se hrubý tremor(třes). V čase a prostoru je nepřesně orientován či vůbec neorientován, výrazná je porucha bezprostřední pamětia porucha konsolidace paměťových stop (tj. není schopen si zapamatovat nové údaje a události). Dochází k poruchám psychomotoriky– pacient je zvýšeně aktivní, neklidný, agresivní či naopak zcela klidný, utlumený. Toto se může celkem rychle měnit.
Nastávají poruchy emocí – může být nadnesená nálada, euforieči naopak úzkost či agrese. Mohou být přítomné bludy– např. pacient může být přesvědčen, že mu ostatní usilují o život. Může se objevit epileptickýzáchvat – křeče.
K ohrožení života dochází nejčastěji srdečním (arytmie) nebo dechovým selháním.[1]
Tento stav může trvat několik dní a končí hlubokým spánkem. Na proběhlý stav je amnézie.
Vzhledem k nespecifičnosti těchto příznaků je nutné i u prokázaných alkoholiků vyloučit jiné příčiny stavu, především sníženou hladinu cukru v krvi, poškození mozku úrazem nebo infekcí a další onemocnění. (Zdroj: Wikipedie).
Korsakův syndrom- Korsakovův syndrom je neuropsychiatrická klinická jednotka spojená s těžkou poruchou paměti, která souvisí zejména s alkoholismem– je typická pro chronické alkoholiky v pokročilých stádiích jejich závislosti. Jiný název pro tento stav je také Korsakovova psychóza.
Příčiny: Porucha mozkové činnosti je způsobena komplexním postižením mozku u alkoholika. Působící faktor je jednak přímý toxický účinek alkoholu na mozkovou tkáň, k tomu se musí přičíst nedostatek vitaminů (např. vitaminu B1) a živin při podvýživě. Jsou-li výrazněji poškozená játra (tj. těžší formy cirhózy), je mozek poškozován zplodinami metabolismu, které se v těle při nedostatečné detoxikační funkci jater hromadí.
Projevy: Korsakovův syndrom můžeme považovat za specifický typ alkoholové demence. Projevuje se narušením mozkových funkcí, demencía poruchou paměti. Postižený není schopen vstřebat nové informace a narušena je i jeho schopnost pamatovat si informace staré. Obvyklá je zmatenost v čase (pacient neurčí den, roční období ani rok), prostoru (pacient neví, kde je) a někdy i v osobě (pacient neurčí totožnost svojí nebo blízkých osob). Porucha paměti je částečně zastřena konfabulací, tj. alkoholiksi chybějící informace domýšlí. Porucha pamětiproto nemusí být na první pohled tak zřejmá. Náhled na poruchu vědomí je u pacienta minimální, o alkoholismu ani nemluvě. Korsakovův syndrom se často komibuje s příznaky Wernickeho encefalopatie. (Zdroj: http://www.stefajir.cz)
Sám jsem si prošel všemi fázemi alkoholismu s jedním rozdílem. Nikdy jsem nehledal společnost pijanů a nechtěl jsem sdílet své prožitky s okolím. Byl jsem osamocený pijan. Zvláštní, ale je to tak. Díky své práci i neurovnaným poměrům v osobním životě jsem často střídal bydliště a tak jsem měl snahu najít si v novém prostoru klidné místo k popíjení. Většinou jsem ho našel v hospodách a putykách, kde jsem věděl, že mne nikdo nebude hledat.
Před okolím jsem skrýval svůj alkoholismus. V podstatě jsem se snažil fungovat „normálně“, ale stávalo se, že jsem do práce přišel nesoustředěný a třesoucí se. Přesto dokud jsem zvládal práci, tak bylo cesty „zpět“. Jenže návštěvy hospod se staly každodení potřebou a moje soustředěnost na práci klesala.
Pracoval jsem na silných a emotivních tématech – vraždy, únosy, znásilnění a podobně. To mi dvakrát nepřidávalo a s rostoucím počtem reportáží rostl i pocit strachu a úzkosti. Ten jsem pociťoval každý den a ten se stával i důvodem k návštěvám hospod.
První dávky alkoholu přinášely uklidnění, ale na druhou stranu se stávalo, že jsem i po pijáckkém uklidnění nebyl schopen usnout. Léky na spaní, a benzodiazepinya barbiturátyjsem užíval, ale snažil jsem se je s alkoholem nekombinovat.
Neurol nebo lexaurin mne zklidňovaly, ale i přes opatrnost se stávalo, že došlo ke kombinaci léků s alkoholem, i když jsem se snažil je nekombinovat. Psychicky jsem snažil najít klid „v duši“, ale často se stávalo, že jsem z pracovního procesu vyypadl i na několik dní.
Zlom přišel až s rozvodem a partnerským soužitím se slečnou fyzioterapeutkou. Žil jsem na vesnici v klidném prostředí se skvělou partnerkou. Přesto jsem alkohol vyhledával a zklidňoval jsem jím problémy, které jsem musel řešit – rozvod, insolvence atd. Rozvod mne stál spoustu psychických sil. Jednání bylo rozděleno do třech sporů a soud tak trval více než dvě desítky stání u soudu.
Mezitím se objevily zdravotní problémy, zejména detekování Crohnovy choroby. Vyhlásil jsem na sebe insolvenci a zároveň jsem se stal invalidním důchodcem. Společensky jsem se od dění v oboru úplně distancoval a hledal jsem únik v alkoholu. Snaha o nalezení práce byla komplikovaná dostupností. Bydlel jsem na vesnici a jezdit každodenně do Prahy bylo velmi komplikované.
Nakonec jsem práci v Praze našel, ale vztah s fyzioterapeutkou vzal za své. Od fáze nepochopení jsme byly jen krok od fáze odcizení. Nakonec jsem se přesunul do malého pokoje a partnerku jsem téměř nepotkával. Přesto jsem byl i tak pro ni zátěží. Vše vyvrcholilo po letech rozchodem a mým návratem do Prahy.
Po zlomenině pátěře jsem se znovu učil chodit, ale cestu k alkoholu jsem si pokaždé našel. Už jsem byl závislý na pití a to se stalo mým průvodcem každodenními starostmi. Inwsolvence probíhala a samota zvyšovala mou spotřebu alkoholu.
Nauměl jsem se rozhodnout. S dětmi, které žily v Praze jsem se scházel, ale jako bych neslyšel jejich snahy o to abych problém s alkoholem řešil. Vše vyvrcholilo mým návratem do Karlových Varů. Má matka zemřela po dlouhé nemoci a já se utápěl v alkoholu. Teď už jsem se dostal na společenské dno, absolutní dno – tedy na ulici.
Teď už jsem musel řešit další problémy. Neměl jsem kde bydlet, insolvence nebyla ukončená, skončil jsem s prací a hledal jsem i cestu zpátky ke své rodině, tedy dětem a sestrám. Ti po smrti matky byli moji nejbližší.
S hospodami jsem skončil před čtyřmi lety, ale pití jsem nenechal. Pil jsem doma a sám. Používal jsem alkohol, jako prášek na spaní. Najednou se z jedné pijatiky stalo i několikadenní opíjení. A nakonec jsem prožil i první delirium tremens.
Rozhodl jsem se s pitím skoncovat. Insolvence skončila úspěšně, bydlení jsem našel a stejně tak jsem nacházel i společenské uplatnění. První fáze léčby začala úpravou psychiatrických léčiv, které jsem každodenně bral a v další fázi jsem přijal léčbu antabusem. Mé bažení po alkoholu se zmenšilo, ale nezmizelo. Vše začalo nanovo – nejdříve mírnou spotřebou a najednou jsem antabus i přepil.
Poslední kapkou pak bylo prožité delirium, které mne přesvědčilo, že léčbu nezvládnu sám. Obrátil jsem se na psychiatrii v Ostrově a prošel prvním detoxem.
Nakonec jsem souhlasil i s léčbou v léčebně a to hlavně díky výsledkům EET, které odhalilo poškození mozku a odhalená epileptická centra. Ano, prožil jsem několikrát i epileptické záchvaty aniž bych znal příčinu těchto záchvatů.
Tak probíhal můj život s alkoholem…