Poutník


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Přemýšlím, ano přemýšlím nad svým smyslem. Vždyť nějaký musí existovat. Ani květina v poli smysl neztrácí, poskytuje nektar a ten slouží včelám. A včely opylují a vyrábí med. Mají smysl.

Drahý Pane, proč ho já ztrácím.

Jsem slepý bezmocí a samotou. Nechci být přítěží pro nikoho, ale jsem přítěží sám pro sebe.

Ne, Pane, neznám sebelítost. Vycházím do brzkého rána na liduprázdnou ulici a jsem ztracený. Sedám v šedém parku před úsvitem a pozoruji přicházející ráno. S pokorou nad mocí neúprosného rozbřesku, Pane.

Cítím tu moc, ale mé srdce je bolavé a nepřístupné. Jsem ztracený v prázdném pokoji za zamčenými dveřmi. Hledám klíč, šátrám ve tmě a v hrsti mám jen chomáče prachu.

Hledám okno, ale ve tmě jsem slepý.

Park se oblékl do ranního, slunečního svitu a já sedím opřený lokty o kolena pozoruji ranní šum. Lidé chodí kolem, ale já jsem pro ně neviditelný. Vidím je a obdivuji. Lidé jsou znamenité dílo. Tvé dílo, Pane.

Ale já hledající se ztrácím.

Zvedám se z lavičky a lidé do mne vrážejí. Ne, necítím ty údery. Chci jen zmizet z přeplněného parku a najít cestu k sobě.

Cestu k tobě, Pane!

Viděl jsem mnoho zoufalství, bezmoci. Moc smrti! Nebál jsem se a nebojím se. I smrt patří do tvého plánu a má svůj smysl. Vím, že mám čekat na tvůj pokyn, ale pochybnost kalí mé vědomí. Nenastal už ten okamžik?

Právě v bezmoci jsem se snažil najít cestu. Sám hladový, rozdával jsem chléb. Bolavý od ran jsem nastavoval tělo dalším úderům. Ve snech jsem hledal cestu.

Ztrácel jsem zrak, čich a hluchota mi brala naději.

Jsem spasitelný?

Stojím za to úsilí?

Vždyť způsobil jsem tolik bezpráví, tolik bolesti až mi po tváři kanou slzy pokory. Nechtěl jsem ubližovat. To strach ve mne mne vedl a vede slepou cestou na které způsobuji bolesti druhým, které ve své podstatě miluji.

Proč já milující způsobuji rány milovaným?

Vyšel jsem z parku a kamenitou cestou stoupám strmě vzhůru. Potkávám lidi, kteří kráčí cestou dolů. Jsou smíření a já nevím, kam cesta vede. Klikatí se a mně se krátí dech. Nohy bolí, ale musím stoupat dál. Kolem cesty jsou malinké domečky a lidé sedí na terasách.

Pozorují krásné ráno, ale já na obzoru vidím šedé mraky.

Přibližují se a vzbuzují strach. Zastavím se a opřu se o branku. Na terase sedí malá dívka. Usmívá se na mne, ze kterého krůpějemi stéká slaný pot. Snažím se také usmát. Dívka se pomalu zvedá a přichází k brance. V očích má úsměv a tisíce otázek. Cítím je, ale odpověď na ně neznám.

Vím Pane, musím je hledat kdesi hluboko v mém podvědomí.

Víš jednou, když jsem byl mladý a úspěšný jsem byl s přáteli na večeři v jedné restauraci. Večer příjemně plynul a já cítil, že někam patřím, že jsem šťastný a cítil jsem jejich respekt. Popíjel jsem večerní kávu a cosi v podvědomí mi přikázalo, abych vyšel ven. Zvedl jsem se od stolu a s úsměvem se omluvil.

Vyšel jsem před restauraci a posadil se na lavičku.

Byl všude pozdně večerní klid. Ani lístek se na stromech nepohnul. Zastavil se čas. Cítil jsem to.

Seděl jsem v té tmě a cítil jsem se najednou ztracený a zoufale sám. Najednou jsem ucítil záchvěvy vzduchu a slyšel jsem šourající se kroky. Nic jsem neviděl. Ten, kdo přicházel byl oblečený do noční tmy.

Pohled mi sklouzl na chodník před lavičkou. S napětím jsem poslouchal ty ozvy kroků. Ne, nebál jsem se. Jen jsem čekal a nechal se unášet zastaveným časem.

Najednou bylo ticho. Stejné jako předtím, jen ve vzduchu bylo cítit parfém napětí. Pomalu jsem zvedl pohled z chodníku a jak se mi rozšiřoval obzor tak jsem ve tmě cítil člověka.

Zadíval jsem se do tmy před lavičkou. A v rozmazané postavě jsem poznal svého otce. Stál tam ve starém baloňáku a v jedné ruce držel vozík plný zbytečností.

Byl zoufalý a ztracený.

Cítil jsem ten pach samoty. Zadíval jsem mu do očí. Můj pohled se na moment setkal s jeho.

Cítil jsem z toho pohledu zoufalství.

Nevydržel jsem a sklopil zrak. Díval jsem se na chodník utopený v měsíčním svitu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Přišel přítel z restaurace a tázavě mne pozoroval.

Byl tady můj otec.“ Tiše jsem řekl a jako střelený jsem se rychle zvedl a odešel do noční tmy. Sledoval jsem všechno na ulici. Hledal jsem tu postavu s vozíkem.

Nikde jsem nic a nikoho neviděl.

Sedl jsem do auta a projel celé noční město. Nikde ta postava nebyla ztratila se.

Zastavil jsem až před svým domem. Vypnul reflektory a ještě moment jsem ve tmě pátral. Doufal jsem, věřil jsem, že jej ještě jednou uvidím.

Další den ráno jsem na noční zážitek myslel, ale běžné starosti o rodinu odplavily ten prchající moment kamsi hluboko do paměti.

Večer zazvonil v tichém bytě telefon. Zvedl jsem sluchátko a babička, kterou jsem dlouho neviděl mi sdělovala, že můj otec v poledne zemřel.

Posadil se prý do křesla, zavřel oči.

Tiše, klidně, najednou přestal dýchat. Mlčel jsem, ale nějaká rána mi proklála srdce. Položil jsem sluchátko, osadil se a zavřel oči. Viděl jsem obrazy minulé noci, Pane.

Dívka otevřela branku a vyšla ven. Už jsem dýchal pomalu, ale byl jsem celý zpocený. Vložila svou malou ručku do mé dlaně a vyšla se mnou na cestu nahoru.

Teď se mi šlo lépe.

Jakoby s ní odplula samota a já sdílel radost z té cesty s malým děvčátkem.

Lidé se na zahradách usmívali a já už necítil ani bolest v nohou.

Na konci cesty stálo staré opevnění s podloubím. Dívka se zastavila a ukázala mi směr do podloubí. Podíval jsem se tam a pak na ni. Stále se usmívala.

Pochopil jsem, zbytek cesty musím jít sám. Usmál jsem na ni a pohladil ji po vlasech. Otočil jsem se a vstoupil jsem do temného podloubí. Na konci bylo světlo. Sluneční světlo, žádné mraky, které jsem viděl na cestě.

Pomalu jsem vešel do toho slunečního třpytu na malém kamenném náměstí stála kašna. Nikdo tam nebyl. Bylo ticho.

V kašně stál sloup a na něm zářila zlatá deska. A na ní stál nápis. Latinský nápis: Tantum in precatione pendei in via. Et peregrina quaerimus nisi in hiis distemperaberis corpus, ut et ablue peccata sua.”

Nerozuměl jsem nápisu, ale cosi uvnitř mi říkalo, že se mám omýt. Dlaněmi jsem hladil stříbřitou hladinu a nabral si vodu do dlaní.

Omyl jsem obličej a cítil úlevu.

Ani nevím jak, ale najednou jsem stál v kašně. Voda mi sahala po pás a já se nejdříve posadil a pak potopil. Cítil jsem jak voda smývá pot i únavu.

Obrovská úleva.

Postavil jsem se v kašně a zadíval se na nápis. Najedou jsem nápis přečetl: “Cestu najde jen hledající. A jen hledající poutník smí smočit své tělo a smýt své hříchy.”

Všechno mi dávalo smysl. Vyskočil jsem z kašny. Posadil se na lavičku před kašnou. Slunce mne zahřívalo a hladilo. Cítil jsem jeho záři na svém obličeji. Najednou jsem byl šťastný.

Pozoroval jsem modré nebe a pak můj ohled pomalu padal na chodník. Kamenné kostky mi připomněly dávno zapomenutou vzpomínku.

Nebe kolem mne potemnělo a já si prožil onu vzpomínku znovu. Pak jsem ucítil dlaň svého přítele. Podíval jsem se mu do očí Pane.

A poznal jsem tě.

Tehdy v mládí jsem se zadíval do očí člověka, kterého více než znám.

Díval jsem se sám na sebe.

Děkuji, Pane!


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Od Radek

Jsem na světě už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

error

Podpořte nás sdílením - DÍKy

RSS
Follow by Email