Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 2. díl

SPARTAKIÁDNÍ VRAH… 1. DÍL

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Reportér nebo novinář, který se potýká s nějakým tématem má vždy možnost volby. Buď budu profesionál a nepustím si téma pod kůži a nebo se nechám pohltit. Ten, kdo si téma nepustí pod kůži může být jako chirurg při operaci, ale většinou z toho vypadne obvoďák, co bere jednoho pacienta za druhým a žádný ho v podstatě nezajímá.

Téma „Straka“ byl, je a bude fenomén. Pomník socialistického zákonodárství, které nemohlo udělat nic jiného než dát „spartakiádnímu vrahovi“ maximum. Tedy 10 let odnětí svobody, nedobrovolnou kastraci a po uplynutí vězení ochrannou léčbu v ústavu k tomu určeném. Tehdy nikdo o detenčním zařízení pro nebezpečné psychiatrické pacienty ani neuvažoval.

A v roce 2005 se o tom začínalo mluvit. Jenže Jiří byl soudem propuštěn do ambulantní léčby s tím, že už není společensky nebezpečný. Trojnásobný vrah, který nese zodpovědnost za smrt čtvrté oběti se najednou díky rozhodnutí soudu stal svobodným uchazečem o zaměstnání.

Podivné. Odborníci ať už na trestní právo, psychatrii, sexuologii prostě řvali a exkrementili se v denním tisku. Bylo to prostě téma, které nedalo společnosti spát. Velké Losiny usínaly se strachem, že se v propuštěném vrahovi probudí sexuální pudy.

Nečetl jsem denní tisk. Nezajímali mne názory „odborníků“, kteří se vezli na vlně zájmu o téma.

Přišel večer a já stál s lahví červeného v ruce před bytem Strakových rodičů. Nesměle jsem zaťukal a čekal na otevření dveří. Už jsem věděl, že se otevřou. Schůzka byla domluvená, ale její průběh byl nejasný. Musel jsem se řídit intuicí. Věděl jsem co chci natočit a přál jsem si mít v reportáži i Jiřího rodiče.

Toho jsem do toho večera nikdy v reálu neviděl a ani on mne neznal. Věděl jsem, že ten večer ještě doma není protože byl právě na ambulantní kontrole v Opavě.

Otevřel otec. Malý, usměvaný a vlídný muž. Upřimný člověk. Vyzařovalo to z něj. Matka Jiřího byla velmi militantní. Opravdová dáma a kvočna, v dobrém slova smyslu, která chránila své hnízdo. Nesnášela vetřelce.

Věděl jsem, co si rodina Jiřího užila a peklo ještě nekončilo. Rodina se z Kladna odstěhovala do moravských končin a chtěla žít klidný život. Soudní rozhodnutí vše změnilo.

Rozhovor, vlastně povídání s Jirkovými rodiči bylo velmi emotivní. Viděl jsem dopisy z vězení, jeho malby i to, že velmi miluje svou matku. K otci cítil respekt, ale ten vlídný člověk vlatně nevěděl jak a o čem se s Jiřím bavit.

Zavolala Andrea a přišla na návštěvu už do uvolněné atmosféry a otec otevřel víno. Rozhpvpr byl najednou velmi příjemný. Jako bych byl starý známý. Matka mne vnímala jako člověka, který její rodině neublíží a to je věc, kterou jsem opravdu nechtěl. Viníkem, tedy vrahem tady byl Jiří.

Dokonce jsme se i zasmáli u stolu a do té atmosféry Jiří posílal SMS. Bál se setkání s novinářem, ale já už nebyl novinářem, byl jsem insider. Tedy člověk uprostřed děje, který bude ovlivňovat věci budoucí.

A najednou tam stál. Vzpomínám si na pevné podání roku i odhodlaný pohled. Jiřím měl piercing a podivné kruhy v uších, kterým nevím jak se říká.

Atmosféra zhoustla když podával ruku mé podivné budoucí ženě. Ta se usmívala a ruku podala velmi odhodlaně. Andrea byla zvláštní, ale do atmosféry toho večera se hodila.

Padlo pár formálních vět a Jiří nám vyprávěl jak dopadl u lékaře.

Pak se mne zeptal, co že to chci natáčet.

Já cítil co chci natáčet. Jen jsem nevěděl jak.

„Jiří jednoduše řečeno. Budeme si povídat a ono nás to povede.“

Zamrkal, zamysle se a pak se usmál. V tu chvíli bylo u stolu ticho. Pár vteřin a v myslích nás všech se odehrávalo to co přinese budoucnost. Každý to u toho stolu cítil.

Vstoupit do života je jednoduché, ale složité je převzít za to zodpovědnost. Věděl jsem, že jsem Strakovi vstoupil do života a až spolu skončíme, tak už nic nebude jako dřív. Jednoduše řečeno tato nová zkušenost změní mne, změní jeho a změní i ty, kteří to co vytvoříme, uvidí.

Moje krásná žena se začala smát a vyptávala se na piercing a kruhy v uších. Atmosféra se víc než uvolnila, prázdná láhev červeného vystřídala druhá plná a Jiří nám ukazoval i tetování, které si nechal udělat ve vězení.

Byl to jen záblesk v jeho očích, ale na moment jsem viděl, vlastně cítil, toho reálného „spartakiádního vraha“. Pořád to v něm bylo. Byl je a bude nebezpečný. On to věděl a já to jasně cítil.

Jenže žít v neustálém napětí, kdy vás všichni pozorují ať už jste kdekoli. To je těžké. Jen silná osobnost to unese a Straka byl taková obrácená „celebrita“, která byla neustále na očích.

Večer skončil úsměvy a v příjemné atmosféře. A já jsem věděl, že Andrea musí odjet a já musím zavolat režiséra Ivana Bareše a domluvit natáčení.

Bylo kolem jedenácté večer. Velké Losiny byl tiché a hotel byl ten podivný lednový večer téměř temný. Jen před vchodem stála felicie s reklamou na „Největšího Čecha“ na dveřích.

Dlouho jsem nemohl usnout. Andrea už dávno spala a já rozesílal SMS dramaturgovi, režisérovi i svým dětem.

Chtěl jsem s někým mluvit, ale nikdo nebyl po ruce. Sešel jsem do prázdné restaurace. Obsluha už měla vše připraveno na snídaně. Vrchní se nade mnou slitoval a přinesl mi dvojitou skotskou a láhev coly.

V tom nočním tichu jsem si pohrával s telefonem a myšlenky jsem nechal volně plynout. Věděl jsem co chci, ale musel jsem najít myšlenku. Jednu vytrženou myšlenku, která by mne při natáčení vedla.

Ne, nechtěl jsem točit obhajobu sériového vraha. To mne ani nenapadlo i když jsem chápal v jaké situaci Straka je. A na druhou stranu jsem nechtěl točit reportáž o špatné justici, která vypustila vraždící kreaturu z vězení. Věděl jsem, že se budu řady lidí ptát na důvody, okolnosti i emoce, jaké cítili, když jim „spartakiádní vrah“ procházel životem, ale to bylo málo

Cigaretový dým se válel v temné restauraci a najednou se mi do podvědomí vedrala jedna zajímavá myšlenka.

Poutník, průvodce, který provází hříšného peklem i očistcem a ptá se, zdali má onen hříšný vrah nějakou naději žít. Má vůbec právo existovat, pohybovat se v naší realitě, když bestiálně zabil tolik žen.

Zaslouží si odpustek od společnosti, která ho vyřadila ze svého celku na tolik let. Je mu skoro 37 a začíná nový život. Jenže si sebou nese nejen vraždy, ale i trest. Ve vězení byl několikrát napaden. Varlata mu spoluvězni rozkopali a on podepsal souhlas s kastrací. Nechal se tetovat a dospěl ve vězení, které ho naučilo existovat v realitě plné násilí a lží. Experimentoval s drogami, když byl v ústavní léčbě. Procházel se naprosto volně a veřejnost netušila, že kolem prochází dravec.

Ano, dravec je to správné slovo. Má tento dravec naději koexistovat ve společnosti, která ho i přes rozsudek soudu odsuzuje.

Dalo se čekat, že nějaký „mstitel“ vyskočí z křoví a bude vymalováno. To, že byl osvobozen byl jen krok. Teď záleží na tom, jak se on postaví ke své minulosti. A samozřejmě záleží na tom jestli se dokáže zbavit oněch vězeňských návyků, které ho formovaly posledních dvacet let.

Drogy, ano lákavý únik, ale možný experiment mohl dopadnout velmi zle. Pro Straku i pro jeho okolí. To si uvědomovala Jiřího matka, která se netajila tím, že z toho má strach.

Strach byl všeobjímající. On měl strach, ale dokázal by se mu postavit i za cenu násilí. To ho naučilo vězení. Jenže jeho život měl pokračovat tady, v realitě, která ho odsuzovala každý den.

Dante, ano Danteho „Božská komedie“.

Najednou jsem měl jasno. Už jsem věděl, jak tu reportáž natočím. Bude to moje tajemství, protože kdybych to někomu vykládal, měl by mne za blázna.

Blázen, možná jsem blázen. S tou myšlenkou jsem se uložil k spánku.

Spal jsem celých dvanáct hodin.

Pokračování… třeba zítra


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

2 komentáře u „Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 2. díl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *