Archiv rubriky: Film Nelítostně

Očima vraha – NELÍTOSTNĚ


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


Tento text není součástí knihy NELÍTOSTNĚ, ale vznikal souběžně, jako kniha Očima vraha, kterou jsem se rozhodl nevydat.

Zcela jistě chápete PROČ!!!

Synopse k nerealizovanému filmu – ZDE


Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Jak podivně mi zní to slovo „pravda“. Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet.

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit.

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

V hlavě se vracím pomalu do vzpomínek…

Tonda svíral v ruce gumovou paličku a občas s ní nesmyslně šermoval proti vločkám. Štencl byl spokojenej a klidnej. Nevím, kde bral ten klid.

Na sněhovém polštáři jsem viděl naše stopy. Absurdní, ano, absurdní je to, k čemu se chystáme. Mám vytáhnout Kamču do Kornoutu a pak ji zabijeme. To je přece blbost. Já s ní chodil, Štencl taky, Režňák ji znal. Je to přece blbost. Naprosto infantilní a nereálný bylo vůbec na to myslet a ještě k tomu to plánovat.

Proč jsem to nezastavil? Nevím, ani nevím, já prostě jen nevěřil, že se něco stane.

U garáží nás Petr zastavil. Viděl jsem jak zbledl. Srab! Pořád se usmíval, ale teď mi to připadalo jako podivný škleb. „Tondo, půjdeš s Jakubem a klidně improvizujte. Kamča musí jít s náma, jasný.“

Už jsem věděl, že se něco stane. Prošel jsem s Tondou cestičkou mezi křovisky a stál u Kamči před domem. Sněhové vločky mě pálily do tváří a já za okny viděl malé světýlko. Kolikrát jsem takhle čekával na Kamču, kolikrát jsem se takhle v noci omlouval za svou hysterii. Láska, moje bílá, něžná. Prstem jsem našel v mobilu její číslo a stiskl zelené tlačítko.

Kamilčin mobil vyzváněl. Připadalo mi, že snad celý svět musí slyšet ten vyzváněcí tón.

Tonda se schoval za garáž a pod kabátem svíral paličku. Vypadal jak gangster ze špatného filmu.

Prstem jsem shazoval sníh z branky. Doufal jsem, že Kamča telefon zvedne. Moc jsem ji chtěl slyšet. Moc jsem se chtěl omluvit. Zoufale jsem se chtěl ponížit jako tisíckrát před tím.

Zároveň jsem se i bál. Co když Kamča ten telefon zvedne. Hlava se mi bouřila. Řítil jsem se prostorem a jediný pevný bod byla branka, u které jsem stál, a světlo za oknem, které se lehce mihotalo.

„Ano Kubíku…“

Její hlas, sladký, něžný hlas. Miluji ji a nenávidím. Odi et amo.

„Kamčo, víš já se ti moc chci omluvit. Udělat si s tebou hezký večer. Víš, já chtěl, aby ten dnešek byl jiný. Zase jsem to nevydržel. Odpusť mi to, lásko.“

Zadrhával jsem se strachem. Moc jsem si přál, aby mi odpustila. Aby vyšla ven v těch plesových šatech a šla se mnou do Kornoutu. Chtěl jsem si ji schovat v náručí a bláznivě líbat na krk. Moc jsem si přál, aby se bránila mým polibkům. Moc jsem ji chtěl chránit před celým světem. Já jediný rozbitý rytíř na světě.

„Kubíku, je pozdě. Moc mě bolí hlavička, víš. Půjdu si hajnout, ale zítra si promluvíme, ano?“

Sakra, od tý doby, co jsem jí dal deník, co jsem pro ní psal, mě provokovala s hlavičkou. Věděla, jak mě to pokaždé rozzuří. Tou bolestí hlavy mi unikala, vyhýbala se mi a trestala mě. ´Klid, Kubo, klid!´říkal jsem a poslouchal ticho. Mrazivé, výhružné ticho.

„Kamí, pojď prosím. Já vím, že jsem debil, ale mám tě rád a moc se ti chci omluvit. Víš, jak telefony lžou. Prosím, pojď ven.“ Lampy u cesty vrhaly žlutavý nádech na bílý sníh. Čerstvá peřina se blýskala tisíci jiskřičkami čerstvých vloček.

„Dobře Kubíku, půjdu jen na chvilku k brance, ano?“ Chlácholila mne tím hlasem jako malé dítě. „Pojď, Kamí, moc tě potřebuji.“

Zavěsila. Kývl jsem na Tondu, že je to v pohodě. Špičkou boty jsem maloval do sněhu ornamenty a čekal. Už ani nevím, co mi běželo hlavou. Cítil jsem podivný klid.

Tiše se otevřely dveře a Kamča vyběhla ven. Usmál jsem se na ní a ona se usmívala na mne. Láska, bože, jak láska umí bolet!

Potichu zavřela branku a stála přede mnou. Vztáhla ruku, aby mne pohladila. Ten její pohyb se mi zařezával do srdce. Byla jediná, která dokázala zklidnit mou rozbolavělou duši! Bolest i štěstí, to je láska. Přivřel jsem oči a po víčkách sklouzla slza.

„Kamí, promiň…“ Ruka se jí zastavila ve vzduchu. Stála tam jako socha a dívala se na Tondu. Ten stál stejně nehybně. Asi si myslel, že ho nevidí. Najednou jsem udělal krok ke Kamče. Možná jsem ji chtěl obejmout, jenže Tonda sáhl pod kabát a světlo lampy ozářilo paličku v jeho ruce.

Místo objetí jsem jí přiložil levou ruku na ústa a pravou na zátylek.

Pomalu, jako ve zpomaleném filmu jsem ji strhl na zem. Stín lampy jí tančil po obličeji. Byl to moment, než její obličej schoval stín garáže, u které jsem stál. Jen plamínek v jejích očích zářil do noci.

Dívala se na mne a Tonda mlátil paličkou jako šílený. Osm, deset, dvacet ran, nevím přesně. Byl jako šílený. Najednou přestal a já cítil na ruce lepkavou hmotu. Věděl jsem, že to je krev. Jenže Kamča se na mne pořád dívala a já ji pořád pevně držel ústa, aby nekřičela. Zbytečně, už nemohla mluvit.

Plamínky pořád v jejích očích zářily. Temně a vyčítavě. Cítil jsem, jak se těžce nadechuji. Slzy mi mimoděk stékaly po tváři. Klečící nad Kamilkou jsem zvrátil hlavu dozadu a pozoroval šedé nebe, ze kterého padaly bílé vločky.

Nevím, jak dlouho jsem klečel nad Kamčou. Vím jen, že se Tonda zvedl s paličkou v ruce. Z gumové hlavice kapala krev. Stál tam a vytřeštěně mě pozoroval. Zvedl jsem se a Tonda chytil Kamču za ruce, já za nohy a táhli jsme ji přes zasněžený trávník dozadu ke garážím.

Mlčel jsem a Tonda uhýbal před pohledem na krvácející Kamilku. Její hlava se bezvládně houpala a vlasy nechávaly na sněhu tmavou stopu. Byla to krev. Měl jsem strach z toho, že to je krev.

Do prdele, já ji zabil,“ běželo mi hlavou. Nesli jsme ji až do mezery mezi garážemi. Bylo to všechno šílené. Za Kamčou zůstala tmavá stopa. Krvácela a mě bylo zle, strašně zle.

Petr skákal kolem jako šílený. „Kurva průser, je mrtvá. Do prdele, co budeme dělat.“

„Třeba není mrtvá.“ prohlásil Tonda nepřítomným hlasem. Petr si klekl ke Kamče a přiložil jí dva prsty na krční tepnu. Čas se zastavil. „Žije, do prdele, ona žije. Probere se a jsme nahraný.“

„Musíme jí zabít, fakt musíme, přece nepůjdeme sedět.“ Nevím, kde Tonda bral sílu mluvit a ještě myslet na vězení.

„Debile, to jí chceš umlátit paličkou? To už se ti jednou nepovedlo.“ Štencl zuřil.

Nikoho z nás už ani nenapadlo Kamče pomáhat. Zachránit ji. Všichni jsme přemýšleli nad tím, jak ji zabít. Jak se jí zbavit. Bylo to zvláštní. Stačilo jen, aby jeden z nás něco řekl a mohlo to být jinak. Kamča by přežila.

3

Dneska to vidím jasně, ale tehdy jsem nedokázal myslet na policajty, sanitku! Určitě by přežila.

Připadalo mi, že máme strach ji oživit. Zbývala jen druhá varianta – zabít.

„Petře a co když jí prošlápneme hrudník. Zabije jí to?“ Tonda míval debilní nápady, ale tohle byla šílená absurdita. Přemýšlel jestli se jí tak štítil, nebo měl jen strach.

Petr se zamyslel. Ohmatával jí hrudník a pak se na nás podíval. „Mno, když se to udělá tak, aby hrudní kost probodla srdce, tak jo!“ pravou rukou si hladil bradu.

Minuta ticha. Stál jsem tam jako ve snu, neschopen pohybu.

Tonda mlčel a koukal na Petra, který klečel u Kamči. Asi nikdo z nás nechápal, co se děje. Petr se najednou zvedl a Tonda zkusil pomalým pohybem kop na hrudník.

Pak se podíval na nebe a kopl silněji. Jenže noha jakoby nechtěla a cestou ke Kamčinýmu hrudníku ztratila sílu. Úder jen temně zaduněl.

´Do prdele, to je debil. Vždyť on do ní kope. Proč?´Svět se se mnou zatočil a já si klekl do sněhu.

Tonda najednou sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Klekl si nad Kamču a začal šavlovat nožem ve vzduchu. Štencl stál nad ním jako v mrákotách.

´Kurva, to snad není možný.´ Podivný obraz mi běžel hlavou zpomaleně.

Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, ale najednou jsem odstrčil Tondu. Spadl na zem a já mu vytrhl nůž z ruky.

„Debilové, prokopávat hrudník.“ Zařval jsem přidušeně. Hlavu jsem měl jako v horečce. Připadal jsem si jako na horské dráze. Ztrácel jsem vědomí a hledal nějaký pevný bod, kterého bych se mohl chytit.

Klekl jsem si nad Kamču. Vnímal jsem její teplo a pozoroval obloučky jejích ňader. Bože, kolikrát jsem je na sobě cítil. Kolikrát jsem si přál se jich dotýkat. Kolikrát jsem mohl to nádherné tělo sevřít.

Nůž mě pálil v ruce a její oči mě spalovaly tím plamínkem, který ještě zářil do noci. Cítil jsem vločky na rozpáleném obličeji.

´Kdo jiný než její smutný, rozbitý a utrápený rytíř musí být tím vyvoleným. Kdo jiný, viď Kamilko! Neunesu tvoje trápení, lásko, nenechám do tebe kopat. Nenechám tě umírat pomalu. Vysvobodím tě z bolesti, lásko.´

Vím, že jsem zavřel oči a bodal do hrudníku jako šílený. Opravdu jsem nechtěl, aby do ní Režňák kopal, nechtěl jsem, aby na ní Štencl sahal. Bodal jsem a cítil u každého úderu odpor jejího těla. Otevřel jsem oči, nůž jen tak mimoděk opsal křivku vzduchem a ostří přeťalo krční tepnu.

Dýchal jsem jak šílený. Srdce bušilo a ti dva stáli nade mnou. Tiše stáli a pozorovali mne. Sklonil jsem hlavu a zavzlykal.

Čas se zastavil a plamínky v jejích očích ztrácely svou sílu. Měl jsem pocit, že zhasínají a ztrácejí se. Loučí se se mnou…

Dívala se na mne a já cítil, že stejně jako já nechápe, co se stalo.

„Jakube, pojď, jdeme.“ Petr našel najednou dávno ztracený klid. Táhnul nás pryč.

Bylo to, jako bych měl sedmimílové boty. Najednou jsem stál před Kornoutem. Petr s Tondou zazvonil a obsluha nás pustila dovnitř.

Sedl jsem si ke stolu a pozoroval, jak barmanka objímala Petra. Všechno to bylo takové trhaně zamlžené.

Bylo to všechno jako ve snu. První doušek piva jsem ani nevnímal. Kolem stolu chodili lidé, hudba duněla a já to vnímal v podivném opojení strachu a šílenství.

Co se vlastně stalo? Potřeboval jsem vypadnout z tohohle světa. Potřeboval jsem rozetnout ten kruh, vrátit čas a prožít ten večer znovu a úplně jinak.

Jako ve snu jsem se zvedl, šel na záchod a vytočil Vojtovo číslo.

Raději jsem volal na pevnou. Nechtěl aby někdo věděl, kdo mu volá.

„Ano, prosím.“ Ženský hlas. Sakra, kde je?

„Dobrý večer, Tady je Petr Štencl. Můžete mi dát Vojtu?“

„Nemůžu, spí! Zavolejte ráno.“

„Když se probudí, tak mu řekněte, ať zavolá Jakuba.“

Položila.

Najednou jsem viděl svůj obličej v zrcadle. Cítil jsem se jako ve snu. Na obličeji jsem měl krvavé kapky. Najednou jsem cítil, jak mne každá z nich pálí. Rychle jsem pustil vodu a umyl jsem si obličej. Do odpadu stékala růžově zbarvená voda. Celé ruce jsem měl od krve.

Hystericky jsem si krev utíral papírovými kapesníky, které jsem házel do záchodové mísy. Všechny se pořád barvily tmavou krví.

Pořád jsem nevěřil, že se něco stalo. Byl to sen? Nechápal jsem, jen jsem viděl útržky obrazů, její oči, nůž, Petra jak skáče a nadává, Tondu, jak zběsile mlátí paličkou.

Sesunul jsem se k zemi. Znovu jsem vzal do ruky telefon a vytočil Davidovo číslo na pevnou. David vlastně ani mobil neměl, prohrál ho ve forbesu.

„Dobrý večer, je doma David.“

„Ne, David doma není“

„Až se vrátí, řekněte mu, ať zavolá Jakuba Procházku. Je to otázka života nebo smrti.“

„Řeknu mu to.“ Ten mužský hlas zavěsil.

Ani nevím proč jsem to řekl. Prostě jsem jen tak blábolil.

Najednou jsem byl sám, hrozně sám. Cítil jsem, že Kamču už nemám, že ji neuvidím. Krvavé fleky na saku. Ano, je to krev!

Asi to je pravda, do prdele.

Nemyslel jsem, v hlavě jsem měl šílený tobogán obrazů. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když se najednou otevřely dveře. Vnímal jsem jen obličeje. Tonda se nade mnou skláněl.

„Vstávej, vole.“

„Musíme to dokončit, kurva vy ste potomci. Zabili ste jí před jejím barákem a na tom sněhu je snad milión stop,“ Petr stál za Tondou. Vím, že jsem se pitomě ironicky usmíval.

„Co navrhuješ?“ Slyšel jsem svůj hlas, ale mozek si nedokázal přiznat, že je to ten můj.

„Musíme svést stopy na někoho cizího. Neblbni, víš co se stane až ji najdou?“ Kýval jsem. Petr měl pravdu, ale všechno bylo tak absurdní, že jsem nedokázal to pochopit. Co vlastně navrhuje.

Tonda si umýval pod tekoucí vodou krvavé ruce a najednou jsem viděl i paličku. Ještě na ní byly Kamilčina krev a vlasy. Klidně nechal stékat vodu na gumovou hlavici, ale byl bledý. Tonda měl strach!

Já ho měl také. Položil jsem rozpálené čelo do dlaně a čekal vysvobození. Třeba přijde nějaký blesk a odnese si mne. Pryč, daleko odsud!

„Jediný, co mě napadá,“ nevěřil jsem, že dokážu mluvit, “ jediný, co mě napadá je deviant. Náhodný vrah, chápete, někdo kdo ji chtěl znásilnit a zabil jí.“

Bylo ticho. Pět, deset nebo dvacet vteřin…

„No jo no. To je pravda.“ Tonda promluvil. Tiše, ale klidně.

„Jenže teď se musíme vrátit ke stolu. Už teď je dost podezřelý, že jsme tady tak dlouho.“ Petr měl zase pravdu.

Diskotéka duněla a já byl najednou v podivuhodném klidu. Zavřel jsem dveře záchodu a kývnutím hlavy si objednal další pivo. Barmanka mi ho přinesla a usmála se na mě. Já najednou viděl Kamilčin obličej, který se na mě usmíval. Polil mne studený pot.

Nikoho jsem nevnímal, dokonce ani sám sebe.

Vyběhl jsem z baru a zastavil se až před podnikem. Opřel jsem se o zeď. Kamča se mi vracela. Všechno mi jí připomínalo. Všechno mi připomínalo chvilky s ní.

Nechal jsem si v hlavě přehrávat ty hezké chvilky, dovolenou na Sázavě, tátu, jak se s ní smál. Smál se pokaždé, když ji viděl.

Chtěl jsem jí zpátky, chtěl jsem její tělo, její duši, její život. Jsem, ano pořád jsem její součástí. Já špinavý hříchem a zatracení a ona, čistá, něžná! Vím, že naše láska je soubojem, dobra a zla a já jsem ten zlý.

Ani nevím, kdy kluci přišli. Nikdo nic neřekl a pomalu jsme odcházeli domů. U garáží se zastavili a koukali na mě.

„Tak, Jakube, půjdeš pro kalhotky, ne?“

Cítil jsem, jak se bojí a já se chtěl rozloučit. Bylo mi zle. Pořád jsem nevěřil, že se něco stalo. Oni mě tam posílali pro kalhotky, ale já tam šel za Kamčou.

Kývl, jsem a prošel průchodem mezi garážemi. Čím víc jsem se blížil k mrtvé Kamilce, tím větší strach jsem mne zaplavoval. Věděl jsem, co musím udělat. Stáhnout jí kalhotky a odejít. Jednoduchá věc, ale když jsem nad ní stál, tak jsem se bál se jí dotknout. Klekl jsem si do sněhu. Díval jsem se na stěnu garáže a v dálce jsem slyšel houkání vlaku.

Pak jsem pohledem sklouzl na její mrtvé tělo. Noční košilka měla na sobě tmavé skvrny od krve.

Tušil jsem, že to je krev.

Pohladil jsem jí po tváři a cítil mazlavou hmotu mezi prsty. Bál jsem se těch tmavých skvrn. Bál jsem se krve a najednou jsem se bál i smrti.

Noční košilka skrývala její křivky a končila těsně nad koleny. Zvedl jsem ji a stáhnul kalhotky. Šlo to špatně, ale udělat jsem to musel. Rukávem jsem si utřel slzy a odešel jsem.

Kluci stáli na stejném místě a mlčky jsme odešli.

U nákupního centra jsem hodil kalhotky do odpadkového koše.

Petr se pak odpojil a šel domů. Tonda zmizel u svého baráku a já jsem potichu vešel do chodby našeho paneláku. Vytočil jsem ještě jednou číslo Davida. Zase nebyl doma. Stejně už to všechno bylo úplně jedno.

Snad nebude mamka vzhůru.

Potichu jsem otevřel dveře od bytu. Nikdo nebyl vzhůru. Zapadl jsem do pokoje a shodil ze sebe oblečení. Bylo celé od krve. Dokonce i na botách byly kapky krve. Otřel jsem je kapesníkem a odnesl ke dveřím. Úhledně jsem je srovnal k ostatním.

Chvilku jsem potom ve svém pokoji koukal ven. Pořád padal sníh. Vím, že jsem brečel, jen netuším, proč. Bylo to nad Kamčou, nade mnou, opravdu nevím. Schoval jsem se pod peřinou a doufal v to, že se probudím a všechno bude v pořádku, jinak.

Jednou jsem viděl Kamčin deník a vzpomínám si na jeden její zápis. Pár slov, které pálí i dnes. Byl to pravdivý zápis!

A potom přišel

Jakub !!!

A už neodešel.

Kamila“


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 2 100 Kč


Without Mercy – Synopsis

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


FILM, KTERÝ NIKDY NEVZNIKL, ALE VZNIKNOUT MOHL:

New Czech movie “Nelitostne” by director Zbyněk Fiala and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours.

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.

A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away. 

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)…

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?


A česky:

Nelítostně – synopse

Nový český film „Nelítostně“ režiséra Zbyňka Fialy a scenáristů Radka Hromuško a Tomáše Hanáka je filmem o temných, skrytých místech v našich duších. „Nelítostně“ je film o strachu v nás, bolesti ztrát a skryté brutalitě, která kolem tiše prochází, ale provází nás na každém kroku. 

Jedna běžná sobotní noc skončí děsivými obrazy plnými násilí a na jejím konci leží ve sněhu brutálně zavražděná sedmnáctiletá dívka. Není složité najít vrahy a ti se k vraždě bezprostředně po zadržení přiznávají. Přesto, že případ vypadá jako běžná vražda ze žárlivosti, přijíždí po pár dnech televizní reportér Richard natáčet reportáž o smrti 17-ti leté dívky. Ani on sám netuší, co ho vlastně nap řípadu zaujalo. Jedná se přece o běžnou vraždu, kterých zpracoval už tolik! Cítí ovšem, že na tomto případu je něco „jinak“. Přemýšlí nad symbolikou smrti dospívající dívky, která byla ubita a ubodána svým bývalým nápadníkem a jeho přáteli před okny svých rodičů. 

Běžná rutina připravované reportáže se postupně mění v dramatický a temný příběh plný bolesti a brutality. Richard se svým štábem rozplétá tenké nitky vztahů v rodinách oběti i vrahů, jejich přátel a známých. Jednotlivé části mozaiky do sebe pomalu zapadají a vytváří zvláštní a temný obraz, kterému nikdo nechce uvěřit. Reportér se s osudovou capoteovskou tvrdošíjností nechává příběhem unášet.

Největší strach máme z obrazů, které se odehrávají v nás a proto se Richard stává součástí podivné pokroucené reality podivné „partičky“ mladých. Poprvé v životě se začíná bát, ale stejně tak ví, že se nemůže zastavit. Minul poslední bod návratu a tak už žádná cesta zpět nevede a pravda si ho najde sama…

Vrazi jsou ve vězení, štáb dokončil svou reportáž, život se vrací do normálních kolejí a někde v ulicích… 

Chce někdo vůbec znát pravdu, když jen její tušení vyvolává tolik strachu?


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


Dotýkám se

Tento textík vznikal postupně. Jeho první verze už někdy v roce 2000 a pak se stalo to, že jej Vašek Noid Bárta zhudebnil

Jak stonek zlomený

Klečím u tvého kamene

Jak stonek bez vody

Chytám slzy do dlaní

Já tichem zmáčená

Tebou ztracená

Tolikrát jsem si přála

S tebou být jen být.

Hladím obrysy kamene

A soumrak padá

Skrývá i objevuje tvou tvář.

Dotýkám se…

lásko dotýkám se.

Jak stonek zlomený

Tebou opuštěný

Jak stonek bez vody

Samotou umírám

Jak kámen studený

Rozpálený měsíčním svitem

Hladím ty obrysy

Hledám tvou tvář

A soumrak padá

Tvůj úsměv se ztrácí v černočerné tmě
Ztrácím i hledám tvou tvář

Dotýkám se… lásko

Dotýkám se


Without Mercy – Synopsis

New Czech movie “Nelitostne” by director and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours.

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.

A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away.

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)…

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?

Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com

Without Mercy – Synopsis

New Czech movie “Nelitostne” by director and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours. 

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.

A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away.

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)…

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?

Nelítostně – synopse

Nový český film „Nelítostně“ režiséra Zbyňka Fialy a scenáristů Radka Hromuško a Tomáše Hanáka je filmem o temných, skrytých místech v našich duších. „Nelítostně“ je film o strachu v nás, bolesti ztrát a skryté brutalitě, která kolem tiše prochází, ale provází nás na každém kroku.

Jedna běžná sobotní noc skončí děsivými obrazy plnými násilí a na jejím konci leží ve sněhu brutálně zavražděná sedmnáctiletá dívka. Není složité najít vrahy a ti se k vraždě bezprostředně po zadržení přiznávají. Přesto, že případ vypadá jako běžná vražda ze žárlivosti, přijíždí po pár dnech televizní reportér Richard natáčet reportáž o smrti 17-ti leté dívky. Ani on sám netuší, co ho vlastně nap řípadu zaujalo. Jedná se přece o běžnou vraždu, kterých zpracoval už tolik! Cítí ovšem, že na tomto případu je něco „jinak“. Přemýšlí nad symbolikou smrti dospívající dívky, která byla ubita a ubodána svým bývalým nápadníkem a jeho přáteli před okny svých rodičů.

Běžná rutina připravované reportáže se postupně mění v dramatický a temný příběh plný bolesti a brutality. Richard se svým štábem rozplétá tenké nitky vztahů v rodinách oběti i vrahů, jejich přátel a známých. Jednotlivé části mozaiky do sebe pomalu zapadají a vytváří zvláštní a temný obraz, kterému nikdo nechce uvěřit. Reportér se s osudovou capoteovskou tvrdošíjností nechává příběhem unášet.

Největší strach máme z obrazů, které se odehrávají v nás a proto se Richard stává součástí podivné pokroucené reality podivné „partičky“ mladých. Poprvé v životě se začíná bát, ale stejně tak ví, že se nemůže zastavit. Minul poslední bod návratu a tak už žádná cesta zpět nevede a pravda si ho najde sama…

Vrazi jsou ve vězení, štáb dokončil svou reportáž, život se vrací do normálních kolejí a někde v ulicích…

Chce někdo vůbec znát pravdu, když jen její tušení vyvolává tolik strachu?

POZOR, NĚKTERÉ VĚCI UŽ NEPLATÍ, ALE NOVINKY OZNÁMÍME.

Without Mercy – Synopsis

Without Mercy – Synopsis

New Czech movie “Nelitostne” by director and screenwriters Radek Hromuško and Tomáš Hanák is a movie about dark, hidden sides of our souls. “Nelítostně” is a movie about the fear inside us, agony of losses and hidden brutality that is quietly passing by but is accompanying every single step of ours.

An ordinary Saturday night ends up with images of a dreadful violence. At the end of the night there is brutally murdered 17-year old girl lying in the snow. It is not complicated to find murderers who confess to the homicide immediately after being arrested. Although it looks like a common case of a crime passionel, after few days a TV reporter Richard arrives to cover the story. Even he himself doesn’t really know why it cought his eye. It should be yet another ordinary homicide and he reported on so many! He senses, though, that this time it is ”a different” case. He is wondering about the symbology of the death of a teenage girl who was stabbed and beaten to death by her ex-boyfriend and his friends right in front of her parent’s windows.

A routine of working on a coverage is slowly turning into a dramatic and dark story full of pain and brutality. Richard with his staff untwists thin fibres of relationships within the families of both the victim and her murderers, and their friends. Single parts of the mosaic slowly fit into the frame and create a curious and obscure picture that no one wants to believe to. Reporter’s fatal Capote-like doggedness is carrying him away.

We fear the most of the pictures inside us and for that Richard becomes part of an strange deformed reality of an odd gang of the young. First time in his life he becomes scared but still he can’t stop himself. He passed the last reentry point and so there is no way back and the truth will get him itself (herself?)…

Murderers are in prison, the cover story is finished, life is returning back to normal and somewhere in the streets…

Does anyone really want to know the truth, when even sensing the truth evokes the fear/is alarming/is frightening?

Dotýkám se mlhy

Dotýkám se …
(23.7.2000, Key West)
 
Dotýkám se mlhy,
ona pláče
Úsvit se vzdouvá
a bojuje
Nepustím ji, je má !
Bolest i láska, 
paprsek a stín
Kalíšky narcisů jsou jí plné
Já ležící, vysávám její plody
Sytí mne,
sytí mne a ničí !
Bílé neviditelno ukazuje mi cestu
a nechává mne bloudit
Hledám stopy,
cítím pusto
Snad není místo,
není čas, kde bych mohl
bez ní a sní žít.
Dotýkám se deště,
on se brání.
Můj kalíšek se sklání
pod bičováním provázků života
Bolest a láska
Něžná necitelnost rozkoše,
sladká tajemnost tmy
Provázky bičíku mne probouzejí
Dávají mi sílu a berou odpuštění
Ta vůně tak vzdálená,
i blízká,
odkrývá mi obrázky dnů i nocí,
míst a místeček,
kde cítíval jsem něhu.
Teď však dotýkám se mlhy,
nechám se trestat deštěm.
Kalíšek narcisu upouští slzu
na příkrov mých doteků,
na zelené stonky květinek.
Lásko odpusť!

Ukázka scénáře filmu „Nelítostně“

 

Nelítostně – scénář filmu
Námět:
Scénář:
Režie:
Kamera:
Produkce:

 

 

Hudba:
Radek Hromuško
Radek Hromuško, Tomáš Hanák
Zbyněk Fiala
Milan Hodek
Jan Lengyel Pegasfilm, Jiří Kounický, Tomáš Magnusek
Václav Noid Bárta
V této variantě nebudu přejmenovávat hlavní postavy – ať si v tom všichni neuděláme chaos.
1. obraz – Noční útěk – flashback
Lokace: Praha, Karlovo náměstí, temné uličky
Osoby: běžící oběť, Vojta, Vlad, David a další členové skupiny včetně Petra, Jakuba i Tondy
U všech aktérů půjdou vidět jen nohy. Lehce prší. Nohy rozstřikují vodu z louží. Možný občasný detail oka (spojuje se nám s pohledem do umírajícího oka Kamily)
Čas: Kdykoli na podzim – podvečer – lehké pošmourno 18:30
Situace:
Chlapec ve věku 17 – 19 se strachem ohlíží. Vnímá stíny za sebou.
Jeho kroky nabírají rychlost utíká. Všude za sebou vidí stíny. Skupinka v pozadí (divák ji jen tuší se organizuje).
Kroky přecházejí v běh. Bota šlápne do louže. Voda se kolem rozstříkne. V pozadí jsou slyšel kroky, spíše běh, ostatních. Pronásledování ve stylu Apokalypto, ovšem v obráceném pořadí – sledujeme oběť.
Z útočníků nikoho nevidíme. Student zabočí na schody a sbíhá do metra, kde se zastavuje. Jeho oči jsou vystrašené a brýle zapocené. Lehce si je otírá a pozoruje lidi kolem.
V horní části schodů se objeví několik postav – vidíme jen boty přešlapující před schody do metra. Rychle odchází.
Ještě těžce oddechuje po úprku.
Vše veze slov.
Tohle se mi líbí
2. obraz – Ráno stopy ve sněhu
Lokace: Město, cesta před domem – před domem Hany a Petra
Osoby: Petr – jen stopy a ranní město
Čas: neděle ráno po vraždě – 6:00
Situace:
Padá sníh… Záběr zabírá zasněženou ulici z blízka. Kamera je těsně nad sněhem a zabírá pohled na zasněženou ulici.
V pozadí vrzne branka, je slyšet křupající sníh. Záběr, pomalým nájezdem, najde nohy vytvářející stopy ve sněhu.
Kamera chvilku sleduje stopy a pak se podél stop vrací k brance domu. Až do momentu, kdy se mihnou nohy před kamerou.
Podél stop jsou patrné kapky krve.
Krev jeho dcery.
3. obraz – Retro – dávná minulost – Richard – tzv. Inside – vracíme se v čase
Lokace: Snová představa
Osoby: Muž neidentifikovatelná postava
Čas: neurčeno – pošmourno, možná i déšť
Situace:
Rozmazaná, jakoby padající. postava se otáčí. Ruce se zvedají. Jen pocit pádu.
Velmi rozmazané neurčené pozadí. Přesto máme pocit, že se neidentifikovatelný obličej usmívá. Záběr se mění z barevného pohledu na šedý a zamlžený.
Krátký záběr – rychlý – jen neodbytný těžký sen.
Nepoznáváme postavy a herce.

 

 

Tohle může vypadat velice efektně, ale museli bychom se k této představě několikrát během filmu vrátit. Na konci, kdy se teprve dozvím o co šlo, tak už dávno nevím, že jsem na něco podobného viděl. Otázka je, zda těch vrstev v retrech, flashbackcích a snových vidinách nebude nakonec trochu moc.
A určitě bych to svázal s následujícím obrazem – nechal bych Richarda probudit – ať už v posteli nebo si jen tak klimbnout u skleničky.
Titulky
4. obraz – Retro – Richard – Kamila– tzv. Inside 1
Lokace: Snová představa – Richardův byt
Osoby: Muž neidentifikovatelná postava, dívka ležící na místě činu
Čas: Neděle 30.1.2005, noc
Situace:
Postava v poloprázdném pokoji stojí za záclonou a pozoruje za oknem padající sníh. Richard, protože to je samozřejmě on, lehce usrkne ze téměř prázdné sklenky a pomalu odhrne záclonu. Pokládá skleničku na parapet.
Nemůže spát.
Trápí ho noční můry. Vypadá unaveně, přesto jakoby měl strach usnout. Pozoruje padající vločky do nočního ticha. Jeho pohled klouže po obloze až se zarazí u plného měsíce překrývaného mraky, které putují po obloze. Ten se odráží v jeho pohledu.
Kamera zabírá detail Richardova oka, jeho panenky a měsíc, který se v něm odráží…
Tentokrát běží vše v reálném čase – přesně v ten moment vrazi vraždí.

 

 

 
5. obraz – Retro – Richard – Kamila– tzv. Inside 2
Lokace: Snová představa
Osoby: Muž neidentifikovatelná postava, dívka ležící na místě činu
Čas: Neděle 31.1.2005, noc
Situace:
Kamera zabírá detail oka. Nehybnou panenku ve které se odráží měsíc – je totiž úplněk. – Richard. Panenka oka se mění v oko umírající Kamily.
Záběr se pomalu rozšiřuje až zabírá část obličeje nebo celý obličej s temným pramínkem na spánku. Středem obrazu je panenka s měsíčním odrazem.
Vracíme se v čase… – tedy do jiného odstínu záběru.

 

 

Tady tohle bych zase tak nesvazoval – navíc: před chvílí jsme honili studenta, pak nějaké kroky, pak sen, pak Richard v okně a do toho zase nějaký mord. V tuto chvíli se už divák přestává orientovat a stává se z toho bordel. Jistě, záleží na formě podání a já si s tím poradím snadno, ale jen upozorňuju na svůj pocit.
6. obraz – Ráno – záběr město
Lokace: Cesta před domem, ulice, město
Osoby: Petr – jen stopy a ranní měst
Čas: neděle ráno po vraždě – 6:00
Situace:
Kamera sleduje stopy až narazí na zelenou branku, odkud stopy vychází.
Pomalým pohledem „narazí“ kamera na rudé kapky na zelené brance. Pohled kamery jakoby „padá“ na bílý sníh, kde jsou další stopy krve.
Záběr se zvedá do výšky. Do záběru padají vločky ranního sněhu.
Pomalu se otáčí a zabírá nedělní ráno v klidné ulici – klidném městě.
Všude je ticho, křupající sníh utichne během zvedající ho se záběru.
7. obraz – Město – záběr z výšky
Lokace: Vlašim
Osoby: Petr – jen stopy a ranní město z výšky
Čas: neděle ráno – 6:00
Situace:
Krátký záběr města z výšky.
V záběru je v dálce odcházející Petr (otec) a jeho stopy ve sněhu a tichá zelená branka.
8. obraz – Město – místo činu – stejný pohled jako obraz 4
Lokace: Vlašim
Osoby: Místo činu, policejní vozy, sanitka, policisté a diváci na místě činu., Hana, babička, děda
Čas: neděle ráno 8:00 – už je světlo
Situace:
Stejný pohled jako v obraze č. 4 – jen časově posunuté o pár hodin.
Kolem tichého domu je ruch. V pozadí jsou vidět garáže, u nich blikající policejní auta, sanitka. Policisté označují páskou místo činu. Jsou vidět obrysy přikryté ležící postavy – vše ovšem z výšky.
Pak pohled „padá“ zpět k zelené brance u domu. Tentokrát je otevřená. Kamera sleduje stopy z úvodních záběrů tentokrát až k domovním dveřím.

 

 

Hezky vymyšlený záběr, ale musí jít později – minimálně po obrazu 10
9. obraz – Ráno 30. 1. 2005 v domě Hana hledá Kamilu
Lokace: Byt Hančiných rodičů, Pokoj Kamily, kuchyň, obývák a pohled ven na branku
Osoby: Hana, Petr (jen v telefonu), Karel – soused před venkovní brankou
Čas: 30. 1. 2005, 7:00 – 8:00
Situace:
Hana se probouzí v Kamilčině pokoji a jde si udělat pravidelnou ranní kávu. Sladí si ji lžičkou medu a jde do koupelny.
Je slyšet tekoucí voda a tichý zpěv, spíš nápěv. V celém domě je klid.
Pak Hana vyjde z koupelny usrkne kávy a uvědomí si, že Kamča asi ještě vyspává.
Jde se podívat do manželské ložnice, kde měla Kamila spát po návratu z plesu. Nikdo tam není.
Hana hledá svůj telefon, znovu upije kávu a vytočí Kamilčino číslo. Pokládá hrnek s kávou a čeká.
V tom telefon začne zvonit kdesi v bytě. Hana ho hledá a pak ho najednou vidí na sedačce u krbu, vrní, bliká a zvoní.
Dialog:
Hana (matka Kamily):
Vem to ty potvoro, kde si… no tak…
Situace:
Hana si dá telefon od ucha ale nechává ho vyzvánět… Nechápe… nerozumí, odešla tak brzo ráno a kam, proč a s kým.
Cítí, jak se v podvědomí bojí… má strach.
Konečně vypne telefon a vytočí číslo Petra. Nervózně přechází po bytě. Petr po chvilce zvedá telefon.
Dialog:
Hana (matka Kamily):
Péťo, viděl si Kamču. Ona není doma,
Hana nervózně přechází po bytě, nachází šaty Kamily, její boty, co měla na plese.
Petr (otec Kamily):
Třeba šla k Nikče. Znáš přece holky…
Hana (matka Kamily):
Ale takhle brzo. Vždycky mi nechala vzkaz přece… Ona tu ale má úplně všechno… Petře já…
Situace:
Najednou si všímá, že doma zůstaly i její boty a bunda…
Už větu nedořekne.
Zazvoní zvonek od dveří. Jako na poplach několikrát za sebou. Hana odhodí telefon a převrhne hrnek s kávou na stole.
Na stole se rozlije káva a začne kapat na zem. Temná, hnědá na stole pomalu odtéká na hranu stolu a první kapky padají pomalu na zem (možná samostatný záběr.)
Utíká k oknu a otevírá ho. V pozadí blikají policejní auta a majáky záchranky. Pár zvědavců stojí za policejní páskou.
Má tušení… a strach

 

 

 
10. obraz – Ráno 30. 1. 2005 v domě a před domem Kamily
Lokace: Byt Hančiných rodičů, Pokoj Kamily, kuchyň, obývák, oknu a pohled ven na branku
Osoby: Hana, Petr (jen v telefonu), Karel – soused před venkovní brankou
Čas: 30. 1. 2005, 8:10
Situace:
Hana otevírá okno. Někdo zvoní, jako na poplach a tak rychle přibíhá k oknu. Manžel Petr je na ranní a tak nechápe co se děje…
Soused stojící u branky se tváří vyděšeně.
Pohled z okna (Hančin vlasy v záběru a přešlapující Karel před brankou). Hana se v okně tváří vyděšeně. Už předtím proběhla byt a nenašla Kamilu. Jen na gauči jí zazvonil mobil na který volala.
Dialog:
Hana (matka Kamily):
Co se děje? (vyděšeně)
Karel (soused):
Haní, Haní… u garáží leží mrtvola…
Teď jí začíná objímat děs…
Hana (matka Kamily):
Řekni, že to není Kamča… řekni mi to… prosím…
Karel (soused):
Nevím, Hani, nevím…
Karel (soused) raději odejde, spíš odbíhá od brány.
Hana kouká na zelenou vstupní branku a najednou si všimne krvavé stopy na bílém sněhu. Pohledem sleduje stopy, které vedou do křoví mezi garážemi.
V očích se jí objevují slzy
Pláče, cítí, jak jí slzy stékají po tvářích. Má strach z pravdy, ale už v ten moment tuší, že Kamilu nikdy neuvidí.
Sbíhá schody v rodinném domě a na chodbě potkává Luboše (dědu).
Luboš jen přikývne, obuje si boty a s bundou vychází před dům.
11. obraz – Město – místo činu – stejný pohled jako obraz 3
Lokace: Vlašim
Osoby: Místo činu, policejní vozy, sanitka, policisté a diváci na místě činu., Hana, babička, děda
Čas: neděle ráno 8:15
Situace:
Stejný pohled jako v obraze č. 3 – jen časově posunuté o pár hodin.
Kolem tichého domu je ruch. V pozadí jsou vidět garáže, u nich blikající policejní auta, sanitka. Policisté označují páskou místo činu. Jsou vidět obrysy ležící postavy – vše ovšem z výšky.
Pak pohled padá zpět k zelené brance u domu. Tentokrát je otevřená. Kamera sleduje stopy z úvodních záběrů tentokrát až k domovním dveřím. Před nimi stojí postava Hany – matky, ruce se jí třesou, opírá se o zábradlí a ze dveří vychází babička a její manžel… Ženy se chytají za ruce.
Hana jen pokyvuje hlavou a starý pán jen v domácím obutí jde ke dveřím.
12. obraz – Ráno 30. 1. 2005 před domem – cesta k brance
Lokace: Rodinný dům – před domem – cesta k brance
Osoby: Luboš, který odchází, Hana, Helena, pár zvědavců
Čas: 30. 1. 2005, 8:22
Situace:
Luboš vychází ze dveří. Smazává za sebou stopy, kudy vrazi táhli tělo… Prochází branou a zabočí ke garážím. Každým krokem jakoby cítil, že stárne.
I když je den – všude máme vtíravý pocit blikajících světel. Bunda za ním vlaje. Pravou ruku marně cpe do rukávu kabátu a tak mu ten vlaje v ranním chladném vzduchu.
Mlčí a jde. Má strach, ale je jediný chlap doma. Musí jít.
Obě ženy stojí na schodech přede dveřmi. Hana pláče a Helena ji podpírá. Helena pomalu zavírá dveře a Hana si sedá na první schod.
Pláče a pod ní se tvoří pomalu kaluž slané vody, která rozpouští bílý sníh.

 

 

Tady se mi jeví jako poněkud nelogické, že místo je již obsazeno policií a čumily, zatímco matka do teď nic netušila ani si nevšimla ruchu za oknem. Uvážíme-li, že vrazi oběť vlekli přímo od její branky a byla za nimi krvavá stopa, je taková situace nereálná. Asi bychom měli postup lehce upravit.
13. obraz – ráno 30. 1. 2005 před domem Kamily
Lokace: Rodinný dům – před domem – cesta k brance a na ulici cesta ke garážím
Osoby: Luboš, který odchází, Martin policista, pár zvědavců, soused Karel, jeho žena Jitka, policejní lékař
Čas: 30. 1. 2005, 8:25
Situace:
Kamera pomalu sleduje kroky Luboše, který odbočuje doleva ze zelené vstupní brány a jde po zasněžené asfaltové cestě. Na rohu garáží se na chvilku zastaví a váhavě se otočí.
Kolem pobíhají lidé, hledají, co nejlepší výhled.
Soused Karel, jeho žena, lidé ze sousedství a v dálce je vidět blikající světla sanitky a policejních aut, která právě přijela.
Dialog:
Hlasy lidí kolem garáží (sousedé i čumilové):
Co se tam stalo…
Našli tam nějakou holku. Mrtvou.
Ubodanou a prej znásilněnou.
Prej je celá nahá, to bude nějaká…
(Jen šum…)
Luboš se podívá směrem k domu, kde Helena zavírá dveře. Vidí Hanku, jak sedí na schodech s hlavou v dlaních.
Luboše se snaží zastavit policejní hlídka, která zrovna dorazila na místo. On se nenechá a zadívá se na cestu mezi křovím a garážemi.
Dialog:
Luboš (děda Kamily):
Já… já tam musím … je tam … ona je tam…
Nalevo vidí krvavou stopu a šlépěje. Už se nedokáže na nic soustředit. Ví jen, že musí projít mezi garáží a křovím. Jeho obličej je bledý až mrtvolně bledý – ví, co uvidí na místě, ale pořád ve skrytu duše doufá.
Musí, ale sám cítí strach s každým krokem zpomaluje. Kamera sleduje jeho šlépěje, které se pomalu zarývají do sněhu a zanechávají stopu.
Zbývá jen zahnout za roh a uvidí pravdu. V hlavě mu víří myšlenky. Ona byla jediná, kdo jemu dokázal rozsvítit svět. Smál se jen když ji viděl, jak prochází branou domů.
Jeho kroky zahýbají za roh garáží a Luboš se zastavuje!
Pohledem zamíří ke stopám ve křoví. Všude je spousta krve. Cítí, jak se mu mlží pohled. Vidí stopy krve ve sněhu a pohledem, spíš podvědomě, je sleduje.
V obličeji je neskutečně bledý. Má strach. Nemůže je zastavit. Policista v civilu se snaží ho zastavit.
Luboš se podívá na policistu a jde dál. Dva metry zastaví před mrtvým tělem, které zrovna ohledává lékař.
Dialog:
Martin (policista v civilu):
Sem nemůžete
Lékař nereaguje na nově příchozího a mluví s Martinem, který se rukou snaží dědu zastavit.…
Lékař:
Martine, je po smrti. Někdy v noci, ale víc ti zatím neřeknu…
Pod Lubošem, jako by se podlomila zem. Cítí, jak vrávorá zpátky.
Martin zachytí starého pána, který vypadá, jako by zestárl o deset let.
Naklání se nad vnučku, jako by ji chtěl pohladit.
Dialog:
Luboš (děda Kamily):
Kamí…
Martin (policista v civilu):
Vy ji znáte?
Luboš (děda Kamily):
…Je to moje vnučka…
Na moment si klekne do sněhu, ale pak se zvedá. Obličej mu zešedl a pohled směřuje kamsi do ztracena…Luboš pozoruje mrtvou ruku své vnučky.
Kamera zabírá zezadu Lubošovu hlavu a v pozadí je vidět skryté ležící tělo.. Pohled kamery jakoby prolétl prostorem a zabere detail přikrytého těla.
Pod dekou je vidět jediné odkryté místo mrtvého těla – prsty zavražděné dívky. Kamera se pomalu zastaví na detailu prsteníku. Mrtvá na něm má stříbrný prsten.
Luboš viděl právě ten detail jako poslední.

 

 

Tohle je hezky napsaná scéna – jen mi tam ten dědeček pořád přijde navíc. Uvidíme ho jen jednou (v této verzi už rakovina naštěstí vypadla), a ani pořádně nepochopíme kdo to je. Anebo mu něco ještě sem nějaký štěk připsat…
14. obraz – 8:45 ráno 30. 1. 2005 V domě, v bytě Luboše a Heleny
Lokace: Rodinný dům – obývací pokoj rodičů
Osoby: Luboš, Helena
Čas: 30. 1. 2005, 8:45
Situace:
Jsme v pokoji Heleny a Luboš. Luboš sedí na svém oblíbeném křesle a nepřítomně se dívá na fotografii Kamily.
Z chodby je slyšet Hančin pláč a kroky na schodech.
Přichází Helena a sedá si na sedačku bere kapesník do ruky. Pláče a pohledem zabloudí z fotografie Kamily na fotku své rodiny, kde se směje Petr, Luboš i Helena. Helena svírá v ruce fotografii vnučky a pláče…
V obraze je vidět kříž nad fotografií.
15. obraz – 9:45 ráno 30. 1. 2005 Před domem
Lokace: Rodinný dům
Osoby: Petr, Hana, Martin – policista, Tomáš – policista
Čas: 30. 1. 2005, 9:45
Situace:
Před domem stojí policisté v civilu a zazvoní na zvonek Hany a Petra. Plačící Hana ohrne záclonu a nakonec schází ze schodů. Ví, že rodiče nevyjdou z pokoje. Utírá si před dveřmi oči a vychází na dvorek.
Martin s Tomášem pokorně čekají. Znají už ty chvíle, kdy vydržet ty momenty bolesti. Hana mezitím přichází k brance a stojí za ní. Nechce se jí otevírat. Kolem je pořád dost diváků lačných po skandálu.
Dialog:
Martin: Promiňte, paní Čermáková, ale váš otec identifikoval vaši dceru. Promiňte a přijměte soustrast.
Hana chladně přijme ruku a mlčí.
Tomáš: Nemůžete nám něco říct k té noci…
Hana si přísně změří pohledem staršího z policistů. A pak se zadívá na místo, kam lidé mezitím přinášejí zapálené svíčky.
Dialog:
Hana: Byl to Jakub… Byla s ním na plese a ještě s ním v noci mluvila… Bydlí na sídlišti. Procházka.
Martin: Jakub?
Hana: Chodila s ním, ale v prosinci se rozešli. Nevím, proč šla v noci ven, ale už se mi nevrátila.
Martin: Proč si to myslíte?
Hana: Matka to vycítí…
Tomáš: Děkujeme… a hodně sil, paní Čermáková.
Policisté odcházejí a Hana stojí stále u branky. Sleduje jejich kroky.
Odcházející policisté cestou míjejí přicházejícího Petra, který se vrací z práce. Petr prochází kolem a pohledem se setká s mladším policistou. Ten jen přikývne.
Petr nechápe ten pozdrav, ale pozdraví také.
Hana stojí u brány a otevírá ji. Petr vchází dovnitř. Hana Pláče a objímá Petra. Pláče a slzy padají na sníh. Petr mimoděk Hanu objímá. Pohledem zabloudí k zapáleným svíčkám před brankou.
Chytají se za ruce a odchází do domu.
16. obraz – Vlašim – Petr (vrah) před Jakubovo domem
Lokace: Panelák, před vchodem
Osoby: Petr
Čas: ráno 30.1.2005 – 9:35
Situace:
Petr přichází před vchod. U ucha drží mobil, který vyzvání, ale nikdo mu to nebere.
Rozpačitě přešlapuje před vchodem a znovu vytáčí číslo na které předtím volal (byl to Tonda), které se evidentně neozývá…
Petr zaklapne telefon a u vchodu najde zvonek. Jakubův zvonek!
Stiskne ho a čeká. Vytahuje cigaretu a podezíravě pozoruje okolí. Je nedělní tiché ráno. Všude kolem ještě leží sníh z nočního sněžení. Všude kolem je ticho.
Dialog:
Petr:
Do prdele, to je debil…
Jakub (z reproduktoru):
Ano…
Petr si dá šluka, otočí se na mikrofon a zašeptá do něj.
Petr (u mikrofonu):
Petr, vole, poď dolu. Tonda je někde v prdeli a je to vážný…
Jakub (z reproduktoru):
Jo, už du…
Petr obloukem odhazuje cigaretu a sedá si na opěradlo lavičky, která stojí před domem. Vzduch příjemně chladí a Petr cítí, že má horečku. Ani pro něj nebylo těch pět hodin jednoduchých. Moc toho nenaspal.
Kamera pozoruje jeho třesoucí se prsty. Tuší, že tohle nemůže dopadnout dobře, ale musí svou roli hrát až do konce.
Přece se neposere… Proplete prsty a protáhne je…
17. obraz – Vlašim – Petr a Jakub před Jakubovo domem
Lokace: Panelák, před vchodem
Osoby: Petr, Jakub
Čas: ráno 30.1.2005 – 9:38
Situace:
Petr sedí na opěradle lavičky a ze vchodu vychází Jakub oblečený do domácího oblečení. Je bledý a nervózní.
Petr seskakuje z opěradla a jde naproti Jakubovi.
Ten ho chytá za ramena a cloumá s ním.
Dialog:
Jakub:
Ty vole, je to v prdeli. Máma vyprala kalhoty a ještě teď z nich chčije krev. Do prdele, víš co se stalo…
Petrovi nervózně cukne v koutcích úst. Vyprostí se z Jakubova sevření.
Petr :
No jo no, a čí to byl nápad… Ale nejhorší je, že Tonda se někam ztratil… Nemam z toho dobrej pocit…
Jakub:
Tak to je paráda. Geniální věc, umlátíme holku pod lampou před jejím barákem a frajer si zmizí. Ty vole, my sme čuráci…
Jakub si sedne na opěradlo lavičky. Dlaněmi si začne masírovat obličej. Jakoby se chtěl probudit.
Petr:
Hele policajti tam prej už sou. Když se neposerem, tak nám nic nedokážou…
Jakub:
Si hovado, vždyť já jí volal z mýho telefonu. Ty vole, myslíš, že policajti jsou úplně vylízaný. Najdou její telefon a je vymalováno…
Zvedne se a nervózně se prochází kolem lavičky.
Petr:
No jo, ty vole, ona neměla mobil u sebe, to je fakt…
Jakub:
Seš podělanej amatér, ty vole…
Petr si sedá na lavičku.
Petr:
Ty máš strach viď…
Jakub přikývne.
Petr:
No to já taky.
Kolem projede bílá felície a zastavuje u chodníku.
Dva muži vystupují z auta a jdou ke dvěma mladíkům.

 

 

Nevím, jestli tahle scéna patří zrovna sem – po časové logice asi ano…nějak bych to ale radši viděl jednodušší, možná jen jako rapidku ze zatýkání – nejdřív seberou Jakuba, Jakub vypovídá na policii, na základě jeho výpovědi vyráží komando pro dalšího, třetí s epokusí o náznak útěku, ale rychle ho bafnou. A pak to uzavřou krátkým dialogem, ve kterém se budou divit, že vrazi jsou tři. A máme dynamický odpich začátku.
18. obraz – retro – 10:00 ráno 30.1.2005 Zatčení Jakuba
Lokace: Panelákový dům, vchod
Osoby: Martin, Tomáš, Jakub, Petr
Čas: 30.1.2005, 9:45
Situace:
Martin s Tomášem vystupují z auta před jedním z panelových domů. Oba mlčí. Zamykají dálkovým ovládáním auto.
Zadívají se na dva kluky stojící před vchodem. Kamera je zabírá jednoho po druhém.
Dialog:
Martin (policista):
Neznáte náhodou Jakuba Procházku?
Pohledy obou kluků se setkávají. Jeden jakoby ustoupil. Druhý jen kývne.
Jakub:
To jsem já…
Tomáš obejde Jakuba a chytí ho za ruku.
Martin (policista):
Tak půjdete s námi…
Kamera objíždí skupinku nastupující do auta. Petr (protože to je Petr) pořád stojí u vchodu.
Auto se pomalu rozjíždí a projíždí kolem Petra – ten zamává Jakubovi.
Jakub sedící vedle Tomáše na zadním sedadle se ohlíží zpátky a pozoruje Petra.

 

 

Viz. Poznámka k obrazu 17
19. obraz – Reportér a děti na hvězdárně
Lokace: Hvězdárna
Osoby: Richard – reportér, Jeho děti – Radek a Jana
Čas: 1.2.2010
Situace:
Děti pozorují slunce na obrovském panoramatickém plátně. Gigantické protuberance, sluneční korona ve filtru H alfa, i obyčejný kotouč s černými fleky, který se promítá na podložku. Pro větší efekt se obrazy slunce mění otáčením objektivů na teleskopu, který ovládá Richardův spolužák a kamarád astronom.
Dialog:
Přednášející:
Úplné zatmění Slunce je vzácný jev, který je možný díky tomu, že Slunce, které je čtyřistakrát větší než Měsíc je také čtyřistakrát dále od Země a navíc Měsíc i Země obíhají po eliptických drahách.
Richard objímá děti kolem ramen a poslouchá výklad. Děti se diví a baví je to. Syn Radek se nakloní k otci a ptá se ho… Richard chtěl původně studovat astronomii.
Radek:
Tati, proč si to nakonec vzdal. Teď jsem mohl poslouchat tebe…
Richard:
Byla jiná doba a já bych na to neměl. Měl jsem to rád, ale ty to třeba dokážeš prcku…
Přednášející:
Tyto dráhy všechna tři tělesa občas přivádějí do takového postavení, kdy je zakryt právě celý sluneční kotouč, takže je možno pozorovat korónu. Každý rok dojde ke dvěma až pěti případům, které jsou pozorovatelné z povrchu Země, pro jedno určité místo k tomu však dochází průměrně jen jednou za 360 let. Zatmění trvá jen několik minut,(max. 7minut 31sekund).
Náhle se na obrovském plátně setmí a všichni sledují záběry zatmění slunce.
Divák by měl mít pocit, že sám sleduje zatmění. Richard zamyšleně pozoruje a cítí sílu toho okamžiku. Hlavou mu běží myšlenky na minulost a jakoby mimoděk obejme obě děti kolem ramen.
Do výkladu zavrní Richardův telefon. Syn se vyčítavě podívá na Richarda a ten vychází z místnosti.
Zbytek výkladu Richard vnímá z předsálí. Děti zůstávají na projekci. Richard se dozvídá, že musí odjet do pražského studia televize.
Zklamaně zaklapne telefon a vrátí se do sálu.
20. obraz – Čajovna syn a dcera
Lokace: Čajovna v Karlových Varech
Osoby: Richard – reportér, dcera Jana, syn Richard
Čas: leden 2005
Situace:
Richard sedí s dětmi v čajovně. Všichni si vzájemně ochutnávají čaje a usmívají se. Radek přinese karty a tak u čaje hrají prší. Panda neumí prohrávat a tak se vždy, když prohraje zamračí…
Dialog:
Jana:
Tati, ty jedeš dneska pryč?
Richard:
Musim, jedu do práce…
Jana:
A kdy zase přijedeš…
Richard:
Budu se snažit co nejdřív…
Radek:
Aby to zase nebylo za měsíc…
Richard:
Víš, že jezdím, tak jak to jde…
Radek:
No právě…
Richard:
Ale no tak, víš, že musim pracovat…
Jana:
To můžeš tady taky…
Richard:
To bych mohl, ale tady nemůžu dělat to co v Praze…
Radek:
A víš, kolik mi je?
Richard zamíchá karty a dlouze se zadívá na syna… Probíhají mu vzpomínky na poslední reportáž a situaci, kdy přebíral osobní věci zavražděného chlapce, které pak předával matce zavražděného.
Tohle mi přijde příliš patetcké a bez bližšího vysvětlení nesrozumitelné. Verbálně to ale může zaznít v dialogu s Danou – v tu noc, kdy se spolu vyspí
Richard:
Třináct a půl…
Radek:
Právě od dvanácti si můžu vybrat, kde chci bydlet… a já chci bydlet s tebou…
Richard:
A co Panda… zůstane sama?
Jana:
Měla bych pokoj jen sama pro sebe… supééér…
Richard:
Prcku, já vim, že sem hroznej táta… Teď spolu ještě bydlet nemůžeme. Mam problémy v práci, Zuzana odešla, musim splácet půjčky, ale budu se snažit…
Pořád se snažim… opravdu pořád…
Radek:
Tak se snaž víc… já chci být s tebou…
Richard obejme syna. Cítí jak mu mezi prsty proklouzlo jejich dětství. Teď neví co má odpovědět….
Syn obejme tátu. Je cítit, jak moc ho má rád….
Richard těžce zpracovává dojetí… Otočí oči v sloup…
Jana:
Nechte toho mužský… hrajeme dál…

 

 

Logičtější a i obrazově dynamičtější by bylo, kdyby se tento dialog odehrával na chodbě cestou z planetária a při nasedání do auta. Bylo by dobré tam jenom někam vsunout, že je veze k matce. Stačí jedna věta. Možná by taky mohlo zaznít kam jede a proč.