Očima vraha – NELÍTOSTNĚ


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

SWIFT/BIC: BACXCZPP

Stav konta: 2 100 Kč


Tento text není součástí knihy NELÍTOSTNĚ, ale vznikal souběžně, jako kniha Očima vraha, kterou jsem se rozhodl nevydat.

Zcela jistě chápete PROČ!!!

Synopse k nerealizovanému filmu – ZDE


Nevím proč vám vlastně píšu tento dopis. Myslím, že nikoho nezajímá pravda a ani já ji vlastně neznám.

Kolikrát, když večer usínám, přemýšlím nad tím, co stalo a doufám, že až se ráno probudím, nic z toho o čem vím, že se stalo, nebude pravda.

Jak podivně mi zní to slovo „pravda“. Vím, jen, že jsem způsobil bolest těm, kteří si to nezasloužili. Nejsem necitelná bestie. Cítím bolest, pokud tak budeme říkat té podivné směsici samoty a strachu.

Myslíte, že necítím strach? Ale ano, já jsem cítil strach celý život. Tušil jsem, že jsem jiný, ale nevěděl jsem, že jsem na světě jen proto, abych způsobil tolik bolesti.

Vím, že se mnou chcete mluvit a já nevím, co bych vám říkal. Neumím ještě o tom mluvit. Dokonce na to neumím ani myslet.

Snad jen, když si prohlížím Kamilčiny fotky, tak si uvědomuji tu noc. Je to takový černobílý film plný absurdních obrazů, kterým nemohu uvěřit.

Ještě teď vidím rozběsněného Tondu, jak se žene proti mně. Vidím Petra, jak se tváří záhadně. Nerozumím těm obrázkům, ale když sedím tady na pelesti a kolem chodí bachaři, tak to asi musí být pravda.

Prý mne čeká soud. Je mi to jedno, protože jestli jsem to udělal, tak soud není pro mne. Ten je pro ty ostatní. Trest, který ten soud vynese je trestem pro všechny, kteří mne měli rádi. Asi jich moc nezbylo, ale nevím, asi se nedokážu podívat nikomu do očí.

V hlavě se vracím pomalu do vzpomínek…

Tonda svíral v ruce gumovou paličku a občas s ní nesmyslně šermoval proti vločkám. Štencl byl spokojenej a klidnej. Nevím, kde bral ten klid.

Na sněhovém polštáři jsem viděl naše stopy. Absurdní, ano, absurdní je to, k čemu se chystáme. Mám vytáhnout Kamču do Kornoutu a pak ji zabijeme. To je přece blbost. Já s ní chodil, Štencl taky, Režňák ji znal. Je to přece blbost. Naprosto infantilní a nereálný bylo vůbec na to myslet a ještě k tomu to plánovat.

Proč jsem to nezastavil? Nevím, ani nevím, já prostě jen nevěřil, že se něco stane.

U garáží nás Petr zastavil. Viděl jsem jak zbledl. Srab! Pořád se usmíval, ale teď mi to připadalo jako podivný škleb. „Tondo, půjdeš s Jakubem a klidně improvizujte. Kamča musí jít s náma, jasný.“

Už jsem věděl, že se něco stane. Prošel jsem s Tondou cestičkou mezi křovisky a stál u Kamči před domem. Sněhové vločky mě pálily do tváří a já za okny viděl malé světýlko. Kolikrát jsem takhle čekával na Kamču, kolikrát jsem se takhle v noci omlouval za svou hysterii. Láska, moje bílá, něžná. Prstem jsem našel v mobilu její číslo a stiskl zelené tlačítko.

Kamilčin mobil vyzváněl. Připadalo mi, že snad celý svět musí slyšet ten vyzváněcí tón.

Tonda se schoval za garáž a pod kabátem svíral paličku. Vypadal jak gangster ze špatného filmu.

Prstem jsem shazoval sníh z branky. Doufal jsem, že Kamča telefon zvedne. Moc jsem ji chtěl slyšet. Moc jsem se chtěl omluvit. Zoufale jsem se chtěl ponížit jako tisíckrát před tím.

Zároveň jsem se i bál. Co když Kamča ten telefon zvedne. Hlava se mi bouřila. Řítil jsem se prostorem a jediný pevný bod byla branka, u které jsem stál, a světlo za oknem, které se lehce mihotalo.

„Ano Kubíku…“

Její hlas, sladký, něžný hlas. Miluji ji a nenávidím. Odi et amo.

„Kamčo, víš já se ti moc chci omluvit. Udělat si s tebou hezký večer. Víš, já chtěl, aby ten dnešek byl jiný. Zase jsem to nevydržel. Odpusť mi to, lásko.“

Zadrhával jsem se strachem. Moc jsem si přál, aby mi odpustila. Aby vyšla ven v těch plesových šatech a šla se mnou do Kornoutu. Chtěl jsem si ji schovat v náručí a bláznivě líbat na krk. Moc jsem si přál, aby se bránila mým polibkům. Moc jsem ji chtěl chránit před celým světem. Já jediný rozbitý rytíř na světě.

„Kubíku, je pozdě. Moc mě bolí hlavička, víš. Půjdu si hajnout, ale zítra si promluvíme, ano?“

Sakra, od tý doby, co jsem jí dal deník, co jsem pro ní psal, mě provokovala s hlavičkou. Věděla, jak mě to pokaždé rozzuří. Tou bolestí hlavy mi unikala, vyhýbala se mi a trestala mě. ´Klid, Kubo, klid!´říkal jsem a poslouchal ticho. Mrazivé, výhružné ticho.

„Kamí, pojď prosím. Já vím, že jsem debil, ale mám tě rád a moc se ti chci omluvit. Víš, jak telefony lžou. Prosím, pojď ven.“ Lampy u cesty vrhaly žlutavý nádech na bílý sníh. Čerstvá peřina se blýskala tisíci jiskřičkami čerstvých vloček.

„Dobře Kubíku, půjdu jen na chvilku k brance, ano?“ Chlácholila mne tím hlasem jako malé dítě. „Pojď, Kamí, moc tě potřebuji.“

Zavěsila. Kývl jsem na Tondu, že je to v pohodě. Špičkou boty jsem maloval do sněhu ornamenty a čekal. Už ani nevím, co mi běželo hlavou. Cítil jsem podivný klid.

Tiše se otevřely dveře a Kamča vyběhla ven. Usmál jsem se na ní a ona se usmívala na mne. Láska, bože, jak láska umí bolet!

Potichu zavřela branku a stála přede mnou. Vztáhla ruku, aby mne pohladila. Ten její pohyb se mi zařezával do srdce. Byla jediná, která dokázala zklidnit mou rozbolavělou duši! Bolest i štěstí, to je láska. Přivřel jsem oči a po víčkách sklouzla slza.

„Kamí, promiň…“ Ruka se jí zastavila ve vzduchu. Stála tam jako socha a dívala se na Tondu. Ten stál stejně nehybně. Asi si myslel, že ho nevidí. Najednou jsem udělal krok ke Kamče. Možná jsem ji chtěl obejmout, jenže Tonda sáhl pod kabát a světlo lampy ozářilo paličku v jeho ruce.

Místo objetí jsem jí přiložil levou ruku na ústa a pravou na zátylek.

Pomalu, jako ve zpomaleném filmu jsem ji strhl na zem. Stín lampy jí tančil po obličeji. Byl to moment, než její obličej schoval stín garáže, u které jsem stál. Jen plamínek v jejích očích zářil do noci.

Dívala se na mne a Tonda mlátil paličkou jako šílený. Osm, deset, dvacet ran, nevím přesně. Byl jako šílený. Najednou přestal a já cítil na ruce lepkavou hmotu. Věděl jsem, že to je krev. Jenže Kamča se na mne pořád dívala a já ji pořád pevně držel ústa, aby nekřičela. Zbytečně, už nemohla mluvit.

Plamínky pořád v jejích očích zářily. Temně a vyčítavě. Cítil jsem, jak se těžce nadechuji. Slzy mi mimoděk stékaly po tváři. Klečící nad Kamilkou jsem zvrátil hlavu dozadu a pozoroval šedé nebe, ze kterého padaly bílé vločky.

Nevím, jak dlouho jsem klečel nad Kamčou. Vím jen, že se Tonda zvedl s paličkou v ruce. Z gumové hlavice kapala krev. Stál tam a vytřeštěně mě pozoroval. Zvedl jsem se a Tonda chytil Kamču za ruce, já za nohy a táhli jsme ji přes zasněžený trávník dozadu ke garážím.

Mlčel jsem a Tonda uhýbal před pohledem na krvácející Kamilku. Její hlava se bezvládně houpala a vlasy nechávaly na sněhu tmavou stopu. Byla to krev. Měl jsem strach z toho, že to je krev.

Do prdele, já ji zabil,“ běželo mi hlavou. Nesli jsme ji až do mezery mezi garážemi. Bylo to všechno šílené. Za Kamčou zůstala tmavá stopa. Krvácela a mě bylo zle, strašně zle.

Petr skákal kolem jako šílený. „Kurva průser, je mrtvá. Do prdele, co budeme dělat.“

„Třeba není mrtvá.“ prohlásil Tonda nepřítomným hlasem. Petr si klekl ke Kamče a přiložil jí dva prsty na krční tepnu. Čas se zastavil. „Žije, do prdele, ona žije. Probere se a jsme nahraný.“

„Musíme jí zabít, fakt musíme, přece nepůjdeme sedět.“ Nevím, kde Tonda bral sílu mluvit a ještě myslet na vězení.

„Debile, to jí chceš umlátit paličkou? To už se ti jednou nepovedlo.“ Štencl zuřil.

Nikoho z nás už ani nenapadlo Kamče pomáhat. Zachránit ji. Všichni jsme přemýšleli nad tím, jak ji zabít. Jak se jí zbavit. Bylo to zvláštní. Stačilo jen, aby jeden z nás něco řekl a mohlo to být jinak. Kamča by přežila.

3

Dneska to vidím jasně, ale tehdy jsem nedokázal myslet na policajty, sanitku! Určitě by přežila.

Připadalo mi, že máme strach ji oživit. Zbývala jen druhá varianta – zabít.

„Petře a co když jí prošlápneme hrudník. Zabije jí to?“ Tonda míval debilní nápady, ale tohle byla šílená absurdita. Přemýšlel jestli se jí tak štítil, nebo měl jen strach.

Petr se zamyslel. Ohmatával jí hrudník a pak se na nás podíval. „Mno, když se to udělá tak, aby hrudní kost probodla srdce, tak jo!“ pravou rukou si hladil bradu.

Minuta ticha. Stál jsem tam jako ve snu, neschopen pohybu.

Tonda mlčel a koukal na Petra, který klečel u Kamči. Asi nikdo z nás nechápal, co se děje. Petr se najednou zvedl a Tonda zkusil pomalým pohybem kop na hrudník.

Pak se podíval na nebe a kopl silněji. Jenže noha jakoby nechtěla a cestou ke Kamčinýmu hrudníku ztratila sílu. Úder jen temně zaduněl.

´Do prdele, to je debil. Vždyť on do ní kope. Proč?´Svět se se mnou zatočil a já si klekl do sněhu.

Tonda najednou sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Klekl si nad Kamču a začal šavlovat nožem ve vzduchu. Štencl stál nad ním jako v mrákotách.

´Kurva, to snad není možný.´ Podivný obraz mi běžel hlavou zpomaleně.

Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, ale najednou jsem odstrčil Tondu. Spadl na zem a já mu vytrhl nůž z ruky.

„Debilové, prokopávat hrudník.“ Zařval jsem přidušeně. Hlavu jsem měl jako v horečce. Připadal jsem si jako na horské dráze. Ztrácel jsem vědomí a hledal nějaký pevný bod, kterého bych se mohl chytit.

Klekl jsem si nad Kamču. Vnímal jsem její teplo a pozoroval obloučky jejích ňader. Bože, kolikrát jsem je na sobě cítil. Kolikrát jsem si přál se jich dotýkat. Kolikrát jsem mohl to nádherné tělo sevřít.

Nůž mě pálil v ruce a její oči mě spalovaly tím plamínkem, který ještě zářil do noci. Cítil jsem vločky na rozpáleném obličeji.

´Kdo jiný než její smutný, rozbitý a utrápený rytíř musí být tím vyvoleným. Kdo jiný, viď Kamilko! Neunesu tvoje trápení, lásko, nenechám do tebe kopat. Nenechám tě umírat pomalu. Vysvobodím tě z bolesti, lásko.´

Vím, že jsem zavřel oči a bodal do hrudníku jako šílený. Opravdu jsem nechtěl, aby do ní Režňák kopal, nechtěl jsem, aby na ní Štencl sahal. Bodal jsem a cítil u každého úderu odpor jejího těla. Otevřel jsem oči, nůž jen tak mimoděk opsal křivku vzduchem a ostří přeťalo krční tepnu.

Dýchal jsem jak šílený. Srdce bušilo a ti dva stáli nade mnou. Tiše stáli a pozorovali mne. Sklonil jsem hlavu a zavzlykal.

Čas se zastavil a plamínky v jejích očích ztrácely svou sílu. Měl jsem pocit, že zhasínají a ztrácejí se. Loučí se se mnou…

Dívala se na mne a já cítil, že stejně jako já nechápe, co se stalo.

„Jakube, pojď, jdeme.“ Petr našel najednou dávno ztracený klid. Táhnul nás pryč.

Bylo to, jako bych měl sedmimílové boty. Najednou jsem stál před Kornoutem. Petr s Tondou zazvonil a obsluha nás pustila dovnitř.

Sedl jsem si ke stolu a pozoroval, jak barmanka objímala Petra. Všechno to bylo takové trhaně zamlžené.

Bylo to všechno jako ve snu. První doušek piva jsem ani nevnímal. Kolem stolu chodili lidé, hudba duněla a já to vnímal v podivném opojení strachu a šílenství.

Co se vlastně stalo? Potřeboval jsem vypadnout z tohohle světa. Potřeboval jsem rozetnout ten kruh, vrátit čas a prožít ten večer znovu a úplně jinak.

Jako ve snu jsem se zvedl, šel na záchod a vytočil Vojtovo číslo.

Raději jsem volal na pevnou. Nechtěl aby někdo věděl, kdo mu volá.

„Ano, prosím.“ Ženský hlas. Sakra, kde je?

„Dobrý večer, Tady je Petr Štencl. Můžete mi dát Vojtu?“

„Nemůžu, spí! Zavolejte ráno.“

„Když se probudí, tak mu řekněte, ať zavolá Jakuba.“

Položila.

Najednou jsem viděl svůj obličej v zrcadle. Cítil jsem se jako ve snu. Na obličeji jsem měl krvavé kapky. Najednou jsem cítil, jak mne každá z nich pálí. Rychle jsem pustil vodu a umyl jsem si obličej. Do odpadu stékala růžově zbarvená voda. Celé ruce jsem měl od krve.

Hystericky jsem si krev utíral papírovými kapesníky, které jsem házel do záchodové mísy. Všechny se pořád barvily tmavou krví.

Pořád jsem nevěřil, že se něco stalo. Byl to sen? Nechápal jsem, jen jsem viděl útržky obrazů, její oči, nůž, Petra jak skáče a nadává, Tondu, jak zběsile mlátí paličkou.

Sesunul jsem se k zemi. Znovu jsem vzal do ruky telefon a vytočil Davidovo číslo na pevnou. David vlastně ani mobil neměl, prohrál ho ve forbesu.

„Dobrý večer, je doma David.“

„Ne, David doma není“

„Až se vrátí, řekněte mu, ať zavolá Jakuba Procházku. Je to otázka života nebo smrti.“

„Řeknu mu to.“ Ten mužský hlas zavěsil.

Ani nevím proč jsem to řekl. Prostě jsem jen tak blábolil.

Najednou jsem byl sám, hrozně sám. Cítil jsem, že Kamču už nemám, že ji neuvidím. Krvavé fleky na saku. Ano, je to krev!

Asi to je pravda, do prdele.

Nemyslel jsem, v hlavě jsem měl šílený tobogán obrazů. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když se najednou otevřely dveře. Vnímal jsem jen obličeje. Tonda se nade mnou skláněl.

„Vstávej, vole.“

„Musíme to dokončit, kurva vy ste potomci. Zabili ste jí před jejím barákem a na tom sněhu je snad milión stop,“ Petr stál za Tondou. Vím, že jsem se pitomě ironicky usmíval.

„Co navrhuješ?“ Slyšel jsem svůj hlas, ale mozek si nedokázal přiznat, že je to ten můj.

„Musíme svést stopy na někoho cizího. Neblbni, víš co se stane až ji najdou?“ Kýval jsem. Petr měl pravdu, ale všechno bylo tak absurdní, že jsem nedokázal to pochopit. Co vlastně navrhuje.

Tonda si umýval pod tekoucí vodou krvavé ruce a najednou jsem viděl i paličku. Ještě na ní byly Kamilčina krev a vlasy. Klidně nechal stékat vodu na gumovou hlavici, ale byl bledý. Tonda měl strach!

Já ho měl také. Položil jsem rozpálené čelo do dlaně a čekal vysvobození. Třeba přijde nějaký blesk a odnese si mne. Pryč, daleko odsud!

„Jediný, co mě napadá,“ nevěřil jsem, že dokážu mluvit, “ jediný, co mě napadá je deviant. Náhodný vrah, chápete, někdo kdo ji chtěl znásilnit a zabil jí.“

Bylo ticho. Pět, deset nebo dvacet vteřin…

„No jo no. To je pravda.“ Tonda promluvil. Tiše, ale klidně.

„Jenže teď se musíme vrátit ke stolu. Už teď je dost podezřelý, že jsme tady tak dlouho.“ Petr měl zase pravdu.

Diskotéka duněla a já byl najednou v podivuhodném klidu. Zavřel jsem dveře záchodu a kývnutím hlavy si objednal další pivo. Barmanka mi ho přinesla a usmála se na mě. Já najednou viděl Kamilčin obličej, který se na mě usmíval. Polil mne studený pot.

Nikoho jsem nevnímal, dokonce ani sám sebe.

Vyběhl jsem z baru a zastavil se až před podnikem. Opřel jsem se o zeď. Kamča se mi vracela. Všechno mi jí připomínalo. Všechno mi připomínalo chvilky s ní.

Nechal jsem si v hlavě přehrávat ty hezké chvilky, dovolenou na Sázavě, tátu, jak se s ní smál. Smál se pokaždé, když ji viděl.

Chtěl jsem jí zpátky, chtěl jsem její tělo, její duši, její život. Jsem, ano pořád jsem její součástí. Já špinavý hříchem a zatracení a ona, čistá, něžná! Vím, že naše láska je soubojem, dobra a zla a já jsem ten zlý.

Ani nevím, kdy kluci přišli. Nikdo nic neřekl a pomalu jsme odcházeli domů. U garáží se zastavili a koukali na mě.

„Tak, Jakube, půjdeš pro kalhotky, ne?“

Cítil jsem, jak se bojí a já se chtěl rozloučit. Bylo mi zle. Pořád jsem nevěřil, že se něco stalo. Oni mě tam posílali pro kalhotky, ale já tam šel za Kamčou.

Kývl, jsem a prošel průchodem mezi garážemi. Čím víc jsem se blížil k mrtvé Kamilce, tím větší strach jsem mne zaplavoval. Věděl jsem, co musím udělat. Stáhnout jí kalhotky a odejít. Jednoduchá věc, ale když jsem nad ní stál, tak jsem se bál se jí dotknout. Klekl jsem si do sněhu. Díval jsem se na stěnu garáže a v dálce jsem slyšel houkání vlaku.

Pak jsem pohledem sklouzl na její mrtvé tělo. Noční košilka měla na sobě tmavé skvrny od krve.

Tušil jsem, že to je krev.

Pohladil jsem jí po tváři a cítil mazlavou hmotu mezi prsty. Bál jsem se těch tmavých skvrn. Bál jsem se krve a najednou jsem se bál i smrti.

Noční košilka skrývala její křivky a končila těsně nad koleny. Zvedl jsem ji a stáhnul kalhotky. Šlo to špatně, ale udělat jsem to musel. Rukávem jsem si utřel slzy a odešel jsem.

Kluci stáli na stejném místě a mlčky jsme odešli.

U nákupního centra jsem hodil kalhotky do odpadkového koše.

Petr se pak odpojil a šel domů. Tonda zmizel u svého baráku a já jsem potichu vešel do chodby našeho paneláku. Vytočil jsem ještě jednou číslo Davida. Zase nebyl doma. Stejně už to všechno bylo úplně jedno.

Snad nebude mamka vzhůru.

Potichu jsem otevřel dveře od bytu. Nikdo nebyl vzhůru. Zapadl jsem do pokoje a shodil ze sebe oblečení. Bylo celé od krve. Dokonce i na botách byly kapky krve. Otřel jsem je kapesníkem a odnesl ke dveřím. Úhledně jsem je srovnal k ostatním.

Chvilku jsem potom ve svém pokoji koukal ven. Pořád padal sníh. Vím, že jsem brečel, jen netuším, proč. Bylo to nad Kamčou, nade mnou, opravdu nevím. Schoval jsem se pod peřinou a doufal v to, že se probudím a všechno bude v pořádku, jinak.

Jednou jsem viděl Kamčin deník a vzpomínám si na jeden její zápis. Pár slov, které pálí i dnes. Byl to pravdivý zápis!

A potom přišel

Jakub !!!

A už neodešel.

Kamila“


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 2 100 Kč


Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *