|
Nelítostně – scénář filmu
|
|
|
Námět:
Scénář:
Režie:
Kamera:
Produkce:
Hudba:
|
Radek Hromuško
Radek Hromuško, Tomáš Hanák
Zbyněk Fiala
Milan Hodek
Jan Lengyel Pegasfilm, Jiří Kounický, Tomáš Magnusek
Václav Noid Bárta
|
|
V této variantě nebudu přejmenovávat hlavní postavy – ať si v tom všichni neuděláme chaos.
|
|
|
1. obraz – Noční útěk – flashback
|
|
|
Lokace: Praha, Karlovo náměstí, temné uličky
|
|
|
Osoby: běžící oběť, Vojta, Vlad, David a další členové skupiny včetně Petra, Jakuba i Tondy
U všech aktérů půjdou vidět jen nohy. Lehce prší. Nohy rozstřikují vodu z louží. Možný občasný detail oka (spojuje se nám s pohledem do umírajícího oka Kamily)
|
|
|
Čas: Kdykoli na podzim – podvečer – lehké pošmourno 18:30
|
|
|
Situace:
Chlapec ve věku 17 – 19 se strachem ohlíží. Vnímá stíny za sebou.
Jeho kroky nabírají rychlost utíká. Všude za sebou vidí stíny. Skupinka v pozadí (divák ji jen tuší se organizuje).
Kroky přecházejí v běh. Bota šlápne do louže. Voda se kolem rozstříkne. V pozadí jsou slyšel kroky, spíše běh, ostatních. Pronásledování ve stylu Apokalypto, ovšem v obráceném pořadí – sledujeme oběť.
Z útočníků nikoho nevidíme. Student zabočí na schody a sbíhá do metra, kde se zastavuje. Jeho oči jsou vystrašené a brýle zapocené. Lehce si je otírá a pozoruje lidi kolem.
V horní části schodů se objeví několik postav – vidíme jen boty přešlapující před schody do metra. Rychle odchází.
Ještě těžce oddechuje po úprku.
Vše veze slov.
Tohle se mi líbí
|
|
|
2. obraz – Ráno stopy ve sněhu
|
|
|
Lokace: Město, cesta před domem – před domem Hany a Petra
|
|
|
Osoby: Petr – jen stopy a ranní město
|
|
|
Čas: neděle ráno po vraždě – 6:00
|
|
|
Situace:
Padá sníh… Záběr zabírá zasněženou ulici z blízka. Kamera je těsně nad sněhem a zabírá pohled na zasněženou ulici.
V pozadí vrzne branka, je slyšet křupající sníh. Záběr, pomalým nájezdem, najde nohy vytvářející stopy ve sněhu.
Kamera chvilku sleduje stopy a pak se podél stop vrací k brance domu. Až do momentu, kdy se mihnou nohy před kamerou.
Podél stop jsou patrné kapky krve.
Krev jeho dcery.
|
|
|
3. obraz – Retro – dávná minulost – Richard – tzv. Inside – vracíme se v čase
|
|
|
Lokace: Snová představa
|
|
|
Osoby: Muž neidentifikovatelná postava
|
|
|
Čas: neurčeno – pošmourno, možná i déšť
|
|
|
Situace:
Rozmazaná, jakoby padající. postava se otáčí. Ruce se zvedají. Jen pocit pádu.
Velmi rozmazané neurčené pozadí. Přesto máme pocit, že se neidentifikovatelný obličej usmívá. Záběr se mění z barevného pohledu na šedý a zamlžený.
Krátký záběr – rychlý – jen neodbytný těžký sen.
Nepoznáváme postavy a herce.
Tohle může vypadat velice efektně, ale museli bychom se k této představě několikrát během filmu vrátit. Na konci, kdy se teprve dozvím o co šlo, tak už dávno nevím, že jsem na něco podobného viděl. Otázka je, zda těch vrstev v retrech, flashbackcích a snových vidinách nebude nakonec trochu moc.
A určitě bych to svázal s následujícím obrazem – nechal bych Richarda probudit – ať už v posteli nebo si jen tak klimbnout u skleničky.
|
|
|
Titulky
|
|
|
4. obraz – Retro – Richard – Kamila– tzv. Inside 1
|
|
|
Lokace: Snová představa – Richardův byt
|
|
|
Osoby: Muž neidentifikovatelná postava, dívka ležící na místě činu
|
|
|
Čas: Neděle 30.1.2005, noc
|
|
|
Situace:
Postava v poloprázdném pokoji stojí za záclonou a pozoruje za oknem padající sníh. Richard, protože to je samozřejmě on, lehce usrkne ze téměř prázdné sklenky a pomalu odhrne záclonu. Pokládá skleničku na parapet.
Nemůže spát.
Trápí ho noční můry. Vypadá unaveně, přesto jakoby měl strach usnout. Pozoruje padající vločky do nočního ticha. Jeho pohled klouže po obloze až se zarazí u plného měsíce překrývaného mraky, které putují po obloze. Ten se odráží v jeho pohledu.
Kamera zabírá detail Richardova oka, jeho panenky a měsíc, který se v něm odráží…
Tentokrát běží vše v reálném čase – přesně v ten moment vrazi vraždí.
|
|
|
5. obraz – Retro – Richard – Kamila– tzv. Inside 2
|
|
|
Lokace: Snová představa
|
|
|
Osoby: Muž neidentifikovatelná postava, dívka ležící na místě činu
|
|
|
Čas: Neděle 31.1.2005, noc
|
|
|
Situace:
Kamera zabírá detail oka. Nehybnou panenku ve které se odráží měsíc – je totiž úplněk. – Richard. Panenka oka se mění v oko umírající Kamily.
Záběr se pomalu rozšiřuje až zabírá část obličeje nebo celý obličej s temným pramínkem na spánku. Středem obrazu je panenka s měsíčním odrazem.
Vracíme se v čase… – tedy do jiného odstínu záběru.
Tady tohle bych zase tak nesvazoval – navíc: před chvílí jsme honili studenta, pak nějaké kroky, pak sen, pak Richard v okně a do toho zase nějaký mord. V tuto chvíli se už divák přestává orientovat a stává se z toho bordel. Jistě, záleží na formě podání a já si s tím poradím snadno, ale jen upozorňuju na svůj pocit.
|
|
|
6. obraz – Ráno – záběr město
|
|
|
Lokace: Cesta před domem, ulice, město
|
|
|
Osoby: Petr – jen stopy a ranní měst
|
|
|
Čas: neděle ráno po vraždě – 6:00
|
|
|
Situace:
Kamera sleduje stopy až narazí na zelenou branku, odkud stopy vychází.
Pomalým pohledem „narazí“ kamera na rudé kapky na zelené brance. Pohled kamery jakoby „padá“ na bílý sníh, kde jsou další stopy krve.
Záběr se zvedá do výšky. Do záběru padají vločky ranního sněhu.
Pomalu se otáčí a zabírá nedělní ráno v klidné ulici – klidném městě.
Všude je ticho, křupající sníh utichne během zvedající ho se záběru.
|
|
|
7. obraz – Město – záběr z výšky
|
|
|
Lokace: Vlašim
|
|
|
Osoby: Petr – jen stopy a ranní město z výšky
|
|
|
Čas: neděle ráno – 6:00
|
|
|
Situace:
Krátký záběr města z výšky.
V záběru je v dálce odcházející Petr (otec) a jeho stopy ve sněhu a tichá zelená branka.
|
|
|
8. obraz – Město – místo činu – stejný pohled jako obraz 4
|
|
|
Lokace: Vlašim
|
|
|
Osoby: Místo činu, policejní vozy, sanitka, policisté a diváci na místě činu., Hana, babička, děda
|
|
|
Čas: neděle ráno 8:00 – už je světlo
|
|
|
Situace:
Stejný pohled jako v obraze č. 4 – jen časově posunuté o pár hodin.
Kolem tichého domu je ruch. V pozadí jsou vidět garáže, u nich blikající policejní auta, sanitka. Policisté označují páskou místo činu. Jsou vidět obrysy přikryté ležící postavy – vše ovšem z výšky.
Pak pohled „padá“ zpět k zelené brance u domu. Tentokrát je otevřená. Kamera sleduje stopy z úvodních záběrů tentokrát až k domovním dveřím.
Hezky vymyšlený záběr, ale musí jít později – minimálně po obrazu 10
|
|
|
9. obraz – Ráno 30. 1. 2005 v domě Hana hledá Kamilu
|
|
|
Lokace: Byt Hančiných rodičů, Pokoj Kamily, kuchyň, obývák a pohled ven na branku
|
|
|
Osoby: Hana, Petr (jen v telefonu), Karel – soused před venkovní brankou
|
|
|
Čas: 30. 1. 2005, 7:00 – 8:00
|
|
|
Situace:
Hana se probouzí v Kamilčině pokoji a jde si udělat pravidelnou ranní kávu. Sladí si ji lžičkou medu a jde do koupelny.
Je slyšet tekoucí voda a tichý zpěv, spíš nápěv. V celém domě je klid.
Pak Hana vyjde z koupelny usrkne kávy a uvědomí si, že Kamča asi ještě vyspává.
Jde se podívat do manželské ložnice, kde měla Kamila spát po návratu z plesu. Nikdo tam není.
Hana hledá svůj telefon, znovu upije kávu a vytočí Kamilčino číslo. Pokládá hrnek s kávou a čeká.
V tom telefon začne zvonit kdesi v bytě. Hana ho hledá a pak ho najednou vidí na sedačce u krbu, vrní, bliká a zvoní.
Dialog:
Hana (matka Kamily):
Vem to ty potvoro, kde si… no tak…
Situace:
Hana si dá telefon od ucha ale nechává ho vyzvánět… Nechápe… nerozumí, odešla tak brzo ráno a kam, proč a s kým.
Cítí, jak se v podvědomí bojí… má strach.
Konečně vypne telefon a vytočí číslo Petra. Nervózně přechází po bytě. Petr po chvilce zvedá telefon.
Dialog:
Hana (matka Kamily):
Péťo, viděl si Kamču. Ona není doma,
Hana nervózně přechází po bytě, nachází šaty Kamily, její boty, co měla na plese.
Petr (otec Kamily):
Třeba šla k Nikče. Znáš přece holky…
Hana (matka Kamily):
Ale takhle brzo. Vždycky mi nechala vzkaz přece… Ona tu ale má úplně všechno… Petře já…
Situace:
Najednou si všímá, že doma zůstaly i její boty a bunda…
Už větu nedořekne.
Zazvoní zvonek od dveří. Jako na poplach několikrát za sebou. Hana odhodí telefon a převrhne hrnek s kávou na stole.
Na stole se rozlije káva a začne kapat na zem. Temná, hnědá na stole pomalu odtéká na hranu stolu a první kapky padají pomalu na zem (možná samostatný záběr.)
Utíká k oknu a otevírá ho. V pozadí blikají policejní auta a majáky záchranky. Pár zvědavců stojí za policejní páskou.
Má tušení… a strach
|
|
|
10. obraz – Ráno 30. 1. 2005 v domě a před domem Kamily
|
|
|
Lokace: Byt Hančiných rodičů, Pokoj Kamily, kuchyň, obývák, oknu a pohled ven na branku
|
|
|
Osoby: Hana, Petr (jen v telefonu), Karel – soused před venkovní brankou
|
|
|
Čas: 30. 1. 2005, 8:10
|
|
|
Situace:
Hana otevírá okno. Někdo zvoní, jako na poplach a tak rychle přibíhá k oknu. Manžel Petr je na ranní a tak nechápe co se děje…
Soused stojící u branky se tváří vyděšeně.
Pohled z okna (Hančin vlasy v záběru a přešlapující Karel před brankou). Hana se v okně tváří vyděšeně. Už předtím proběhla byt a nenašla Kamilu. Jen na gauči jí zazvonil mobil na který volala.
Dialog:
Hana (matka Kamily):
Co se děje? (vyděšeně)
Karel (soused):
Haní, Haní… u garáží leží mrtvola…
Teď jí začíná objímat děs…
Hana (matka Kamily):
Řekni, že to není Kamča… řekni mi to… prosím…
Karel (soused):
Nevím, Hani, nevím…
Karel (soused) raději odejde, spíš odbíhá od brány.
Hana kouká na zelenou vstupní branku a najednou si všimne krvavé stopy na bílém sněhu. Pohledem sleduje stopy, které vedou do křoví mezi garážemi.
V očích se jí objevují slzy
Pláče, cítí, jak jí slzy stékají po tvářích. Má strach z pravdy, ale už v ten moment tuší, že Kamilu nikdy neuvidí.
Sbíhá schody v rodinném domě a na chodbě potkává Luboše (dědu).
Luboš jen přikývne, obuje si boty a s bundou vychází před dům.
|
|
|
11. obraz – Město – místo činu – stejný pohled jako obraz 3
|
|
|
Lokace: Vlašim
|
|
|
Osoby: Místo činu, policejní vozy, sanitka, policisté a diváci na místě činu., Hana, babička, děda
|
|
|
Čas: neděle ráno 8:15
|
|
|
Situace:
Stejný pohled jako v obraze č. 3 – jen časově posunuté o pár hodin.
Kolem tichého domu je ruch. V pozadí jsou vidět garáže, u nich blikající policejní auta, sanitka. Policisté označují páskou místo činu. Jsou vidět obrysy ležící postavy – vše ovšem z výšky.
Pak pohled padá zpět k zelené brance u domu. Tentokrát je otevřená. Kamera sleduje stopy z úvodních záběrů tentokrát až k domovním dveřím. Před nimi stojí postava Hany – matky, ruce se jí třesou, opírá se o zábradlí a ze dveří vychází babička a její manžel… Ženy se chytají za ruce.
Hana jen pokyvuje hlavou a starý pán jen v domácím obutí jde ke dveřím.
|
|
|
12. obraz – Ráno 30. 1. 2005 před domem – cesta k brance
|
|
|
Lokace: Rodinný dům – před domem – cesta k brance
|
|
|
Osoby: Luboš, který odchází, Hana, Helena, pár zvědavců
|
|
|
Čas: 30. 1. 2005, 8:22
|
|
|
Situace:
Luboš vychází ze dveří. Smazává za sebou stopy, kudy vrazi táhli tělo… Prochází branou a zabočí ke garážím. Každým krokem jakoby cítil, že stárne.
I když je den – všude máme vtíravý pocit blikajících světel. Bunda za ním vlaje. Pravou ruku marně cpe do rukávu kabátu a tak mu ten vlaje v ranním chladném vzduchu.
Mlčí a jde. Má strach, ale je jediný chlap doma. Musí jít.
Obě ženy stojí na schodech přede dveřmi. Hana pláče a Helena ji podpírá. Helena pomalu zavírá dveře a Hana si sedá na první schod.
Pláče a pod ní se tvoří pomalu kaluž slané vody, která rozpouští bílý sníh.
Tady se mi jeví jako poněkud nelogické, že místo je již obsazeno policií a čumily, zatímco matka do teď nic netušila ani si nevšimla ruchu za oknem. Uvážíme-li, že vrazi oběť vlekli přímo od její branky a byla za nimi krvavá stopa, je taková situace nereálná. Asi bychom měli postup lehce upravit.
|
|
|
13. obraz – ráno 30. 1. 2005 před domem Kamily
|
|
|
Lokace: Rodinný dům – před domem – cesta k brance a na ulici cesta ke garážím
|
|
|
Osoby: Luboš, který odchází, Martin policista, pár zvědavců, soused Karel, jeho žena Jitka, policejní lékař
|
|
|
Čas: 30. 1. 2005, 8:25
|
|
|
Situace:
Kamera pomalu sleduje kroky Luboše, který odbočuje doleva ze zelené vstupní brány a jde po zasněžené asfaltové cestě. Na rohu garáží se na chvilku zastaví a váhavě se otočí.
Kolem pobíhají lidé, hledají, co nejlepší výhled.
Soused Karel, jeho žena, lidé ze sousedství a v dálce je vidět blikající světla sanitky a policejních aut, která právě přijela.
Dialog:
Hlasy lidí kolem garáží (sousedé i čumilové):
Co se tam stalo…
Našli tam nějakou holku. Mrtvou.
Ubodanou a prej znásilněnou.
Prej je celá nahá, to bude nějaká…
(Jen šum…)
Luboš se podívá směrem k domu, kde Helena zavírá dveře. Vidí Hanku, jak sedí na schodech s hlavou v dlaních.
Luboše se snaží zastavit policejní hlídka, která zrovna dorazila na místo. On se nenechá a zadívá se na cestu mezi křovím a garážemi.
Dialog:
Luboš (děda Kamily):
Já… já tam musím … je tam … ona je tam…
Nalevo vidí krvavou stopu a šlépěje. Už se nedokáže na nic soustředit. Ví jen, že musí projít mezi garáží a křovím. Jeho obličej je bledý až mrtvolně bledý – ví, co uvidí na místě, ale pořád ve skrytu duše doufá.
Musí, ale sám cítí strach s každým krokem zpomaluje. Kamera sleduje jeho šlépěje, které se pomalu zarývají do sněhu a zanechávají stopu.
Zbývá jen zahnout za roh a uvidí pravdu. V hlavě mu víří myšlenky. Ona byla jediná, kdo jemu dokázal rozsvítit svět. Smál se jen když ji viděl, jak prochází branou domů.
Jeho kroky zahýbají za roh garáží a Luboš se zastavuje!
Pohledem zamíří ke stopám ve křoví. Všude je spousta krve. Cítí, jak se mu mlží pohled. Vidí stopy krve ve sněhu a pohledem, spíš podvědomě, je sleduje.
V obličeji je neskutečně bledý. Má strach. Nemůže je zastavit. Policista v civilu se snaží ho zastavit.
Luboš se podívá na policistu a jde dál. Dva metry zastaví před mrtvým tělem, které zrovna ohledává lékař.
Dialog:
Martin (policista v civilu):
Sem nemůžete
Lékař nereaguje na nově příchozího a mluví s Martinem, který se rukou snaží dědu zastavit.…
Lékař:
Martine, je po smrti. Někdy v noci, ale víc ti zatím neřeknu…
Pod Lubošem, jako by se podlomila zem. Cítí, jak vrávorá zpátky.
Martin zachytí starého pána, který vypadá, jako by zestárl o deset let.
Naklání se nad vnučku, jako by ji chtěl pohladit.
Dialog:
Luboš (děda Kamily):
Kamí…
Martin (policista v civilu):
Vy ji znáte?
Luboš (děda Kamily):
…Je to moje vnučka…
Na moment si klekne do sněhu, ale pak se zvedá. Obličej mu zešedl a pohled směřuje kamsi do ztracena…Luboš pozoruje mrtvou ruku své vnučky.
Kamera zabírá zezadu Lubošovu hlavu a v pozadí je vidět skryté ležící tělo.. Pohled kamery jakoby prolétl prostorem a zabere detail přikrytého těla.
Pod dekou je vidět jediné odkryté místo mrtvého těla – prsty zavražděné dívky. Kamera se pomalu zastaví na detailu prsteníku. Mrtvá na něm má stříbrný prsten.
Luboš viděl právě ten detail jako poslední.
Tohle je hezky napsaná scéna – jen mi tam ten dědeček pořád přijde navíc. Uvidíme ho jen jednou (v této verzi už rakovina naštěstí vypadla), a ani pořádně nepochopíme kdo to je. Anebo mu něco ještě sem nějaký štěk připsat…
|
|
|
14. obraz – 8:45 ráno 30. 1. 2005 V domě, v bytě Luboše a Heleny
|
|
|
Lokace: Rodinný dům – obývací pokoj rodičů
|
|
|
Osoby: Luboš, Helena
|
|
|
Čas: 30. 1. 2005, 8:45
|
|
|
Situace:
Jsme v pokoji Heleny a Luboš. Luboš sedí na svém oblíbeném křesle a nepřítomně se dívá na fotografii Kamily.
Z chodby je slyšet Hančin pláč a kroky na schodech.
Přichází Helena a sedá si na sedačku bere kapesník do ruky. Pláče a pohledem zabloudí z fotografie Kamily na fotku své rodiny, kde se směje Petr, Luboš i Helena. Helena svírá v ruce fotografii vnučky a pláče…
V obraze je vidět kříž nad fotografií.
|
|
|
15. obraz – 9:45 ráno 30. 1. 2005 Před domem
|
|
|
Lokace: Rodinný dům
|
|
|
Osoby: Petr, Hana, Martin – policista, Tomáš – policista
|
|
|
Čas: 30. 1. 2005, 9:45
|
|
|
Situace:
Před domem stojí policisté v civilu a zazvoní na zvonek Hany a Petra. Plačící Hana ohrne záclonu a nakonec schází ze schodů. Ví, že rodiče nevyjdou z pokoje. Utírá si před dveřmi oči a vychází na dvorek.
Martin s Tomášem pokorně čekají. Znají už ty chvíle, kdy vydržet ty momenty bolesti. Hana mezitím přichází k brance a stojí za ní. Nechce se jí otevírat. Kolem je pořád dost diváků lačných po skandálu.
Dialog:
Martin: Promiňte, paní Čermáková, ale váš otec identifikoval vaši dceru. Promiňte a přijměte soustrast.
Hana chladně přijme ruku a mlčí.
Tomáš: Nemůžete nám něco říct k té noci…
Hana si přísně změří pohledem staršího z policistů. A pak se zadívá na místo, kam lidé mezitím přinášejí zapálené svíčky.
Dialog:
Hana: Byl to Jakub… Byla s ním na plese a ještě s ním v noci mluvila… Bydlí na sídlišti. Procházka.
Martin: Jakub?
Hana: Chodila s ním, ale v prosinci se rozešli. Nevím, proč šla v noci ven, ale už se mi nevrátila.
Martin: Proč si to myslíte?
Hana: Matka to vycítí…
Tomáš: Děkujeme… a hodně sil, paní Čermáková.
Policisté odcházejí a Hana stojí stále u branky. Sleduje jejich kroky.
Odcházející policisté cestou míjejí přicházejícího Petra, který se vrací z práce. Petr prochází kolem a pohledem se setká s mladším policistou. Ten jen přikývne.
Petr nechápe ten pozdrav, ale pozdraví také.
Hana stojí u brány a otevírá ji. Petr vchází dovnitř. Hana Pláče a objímá Petra. Pláče a slzy padají na sníh. Petr mimoděk Hanu objímá. Pohledem zabloudí k zapáleným svíčkám před brankou.
Chytají se za ruce a odchází do domu.
|
|
|
16. obraz – Vlašim – Petr (vrah) před Jakubovo domem
|
|
|
Lokace: Panelák, před vchodem
|
|
|
Osoby: Petr
|
|
|
Čas: ráno 30.1.2005 – 9:35
|
|
|
Situace:
Petr přichází před vchod. U ucha drží mobil, který vyzvání, ale nikdo mu to nebere.
Rozpačitě přešlapuje před vchodem a znovu vytáčí číslo na které předtím volal (byl to Tonda), které se evidentně neozývá…
Petr zaklapne telefon a u vchodu najde zvonek. Jakubův zvonek!
Stiskne ho a čeká. Vytahuje cigaretu a podezíravě pozoruje okolí. Je nedělní tiché ráno. Všude kolem ještě leží sníh z nočního sněžení. Všude kolem je ticho.
Dialog:
Petr:
Do prdele, to je debil…
Jakub (z reproduktoru):
Ano…
Petr si dá šluka, otočí se na mikrofon a zašeptá do něj.
Petr (u mikrofonu):
Petr, vole, poď dolu. Tonda je někde v prdeli a je to vážný…
Jakub (z reproduktoru):
Jo, už du…
Petr obloukem odhazuje cigaretu a sedá si na opěradlo lavičky, která stojí před domem. Vzduch příjemně chladí a Petr cítí, že má horečku. Ani pro něj nebylo těch pět hodin jednoduchých. Moc toho nenaspal.
Kamera pozoruje jeho třesoucí se prsty. Tuší, že tohle nemůže dopadnout dobře, ale musí svou roli hrát až do konce.
Přece se neposere… Proplete prsty a protáhne je…
|
|
|
17. obraz – Vlašim – Petr a Jakub před Jakubovo domem
|
|
|
Lokace: Panelák, před vchodem
|
|
|
Osoby: Petr, Jakub
|
|
|
Čas: ráno 30.1.2005 – 9:38
|
|
|
Situace:
Petr sedí na opěradle lavičky a ze vchodu vychází Jakub oblečený do domácího oblečení. Je bledý a nervózní.
Petr seskakuje z opěradla a jde naproti Jakubovi.
Ten ho chytá za ramena a cloumá s ním.
Dialog:
Jakub:
Ty vole, je to v prdeli. Máma vyprala kalhoty a ještě teď z nich chčije krev. Do prdele, víš co se stalo…
Petrovi nervózně cukne v koutcích úst. Vyprostí se z Jakubova sevření.
Petr :
No jo no, a čí to byl nápad… Ale nejhorší je, že Tonda se někam ztratil… Nemam z toho dobrej pocit…
Jakub:
Tak to je paráda. Geniální věc, umlátíme holku pod lampou před jejím barákem a frajer si zmizí. Ty vole, my sme čuráci…
Jakub si sedne na opěradlo lavičky. Dlaněmi si začne masírovat obličej. Jakoby se chtěl probudit.
Petr:
Hele policajti tam prej už sou. Když se neposerem, tak nám nic nedokážou…
Jakub:
Si hovado, vždyť já jí volal z mýho telefonu. Ty vole, myslíš, že policajti jsou úplně vylízaný. Najdou její telefon a je vymalováno…
Zvedne se a nervózně se prochází kolem lavičky.
Petr:
No jo, ty vole, ona neměla mobil u sebe, to je fakt…
Jakub:
Seš podělanej amatér, ty vole…
Petr si sedá na lavičku.
Petr:
Ty máš strach viď…
Jakub přikývne.
Petr:
No to já taky.
Kolem projede bílá felície a zastavuje u chodníku.
Dva muži vystupují z auta a jdou ke dvěma mladíkům.
Nevím, jestli tahle scéna patří zrovna sem – po časové logice asi ano…nějak bych to ale radši viděl jednodušší, možná jen jako rapidku ze zatýkání – nejdřív seberou Jakuba, Jakub vypovídá na policii, na základě jeho výpovědi vyráží komando pro dalšího, třetí s epokusí o náznak útěku, ale rychle ho bafnou. A pak to uzavřou krátkým dialogem, ve kterém se budou divit, že vrazi jsou tři. A máme dynamický odpich začátku.
|
|
|
18. obraz – retro – 10:00 ráno 30.1.2005 Zatčení Jakuba
|
|
|
Lokace: Panelákový dům, vchod
|
|
|
Osoby: Martin, Tomáš, Jakub, Petr
|
|
|
Čas: 30.1.2005, 9:45
|
|
|
Situace:
Martin s Tomášem vystupují z auta před jedním z panelových domů. Oba mlčí. Zamykají dálkovým ovládáním auto.
Zadívají se na dva kluky stojící před vchodem. Kamera je zabírá jednoho po druhém.
Dialog:
Martin (policista):
Neznáte náhodou Jakuba Procházku?
Pohledy obou kluků se setkávají. Jeden jakoby ustoupil. Druhý jen kývne.
Jakub:
To jsem já…
Tomáš obejde Jakuba a chytí ho za ruku.
Martin (policista):
Tak půjdete s námi…
Kamera objíždí skupinku nastupující do auta. Petr (protože to je Petr) pořád stojí u vchodu.
Auto se pomalu rozjíždí a projíždí kolem Petra – ten zamává Jakubovi.
Jakub sedící vedle Tomáše na zadním sedadle se ohlíží zpátky a pozoruje Petra.
Viz. Poznámka k obrazu 17
|
|
|
19. obraz – Reportér a děti na hvězdárně
|
|
|
Lokace: Hvězdárna
|
|
|
Osoby: Richard – reportér, Jeho děti – Radek a Jana
|
|
|
Čas: 1.2.2010
|
|
|
Situace:
Děti pozorují slunce na obrovském panoramatickém plátně. Gigantické protuberance, sluneční korona ve filtru H alfa, i obyčejný kotouč s černými fleky, který se promítá na podložku. Pro větší efekt se obrazy slunce mění otáčením objektivů na teleskopu, který ovládá Richardův spolužák a kamarád astronom.
Dialog:
Přednášející:
Úplné zatmění Slunce je vzácný jev, který je možný díky tomu, že Slunce, které je čtyřistakrát větší než Měsíc je také čtyřistakrát dále od Země a navíc Měsíc i Země obíhají po eliptických drahách.
Richard objímá děti kolem ramen a poslouchá výklad. Děti se diví a baví je to. Syn Radek se nakloní k otci a ptá se ho… Richard chtěl původně studovat astronomii.
Radek:
Tati, proč si to nakonec vzdal. Teď jsem mohl poslouchat tebe…
Richard:
Byla jiná doba a já bych na to neměl. Měl jsem to rád, ale ty to třeba dokážeš prcku…
Přednášející:
Tyto dráhy všechna tři tělesa občas přivádějí do takového postavení, kdy je zakryt právě celý sluneční kotouč, takže je možno pozorovat korónu. Každý rok dojde ke dvěma až pěti případům, které jsou pozorovatelné z povrchu Země, pro jedno určité místo k tomu však dochází průměrně jen jednou za 360 let. Zatmění trvá jen několik minut,(max. 7minut 31sekund).
Náhle se na obrovském plátně setmí a všichni sledují záběry zatmění slunce.
Divák by měl mít pocit, že sám sleduje zatmění. Richard zamyšleně pozoruje a cítí sílu toho okamžiku. Hlavou mu běží myšlenky na minulost a jakoby mimoděk obejme obě děti kolem ramen.
Do výkladu zavrní Richardův telefon. Syn se vyčítavě podívá na Richarda a ten vychází z místnosti.
Zbytek výkladu Richard vnímá z předsálí. Děti zůstávají na projekci. Richard se dozvídá, že musí odjet do pražského studia televize.
Zklamaně zaklapne telefon a vrátí se do sálu.
|
|
|
20. obraz – Čajovna syn a dcera
|
|
|
Lokace: Čajovna v Karlových Varech
|
|
|
Osoby: Richard – reportér, dcera Jana, syn Richard
|
|
|
Čas: leden 2005
|
|
|
Situace:
Richard sedí s dětmi v čajovně. Všichni si vzájemně ochutnávají čaje a usmívají se. Radek přinese karty a tak u čaje hrají prší. Panda neumí prohrávat a tak se vždy, když prohraje zamračí…
Dialog:
Jana:
Tati, ty jedeš dneska pryč?
Richard:
Musim, jedu do práce…
Jana:
A kdy zase přijedeš…
Richard:
Budu se snažit co nejdřív…
Radek:
Aby to zase nebylo za měsíc…
Richard:
Víš, že jezdím, tak jak to jde…
Radek:
No právě…
Richard:
Ale no tak, víš, že musim pracovat…
Jana:
To můžeš tady taky…
Richard:
To bych mohl, ale tady nemůžu dělat to co v Praze…
Radek:
A víš, kolik mi je?
Richard zamíchá karty a dlouze se zadívá na syna… Probíhají mu vzpomínky na poslední reportáž a situaci, kdy přebíral osobní věci zavražděného chlapce, které pak předával matce zavražděného.
Tohle mi přijde příliš patetcké a bez bližšího vysvětlení nesrozumitelné. Verbálně to ale může zaznít v dialogu s Danou – v tu noc, kdy se spolu vyspí
Richard:
Třináct a půl…
Radek:
Právě od dvanácti si můžu vybrat, kde chci bydlet… a já chci bydlet s tebou…
Richard:
A co Panda… zůstane sama?
Jana:
Měla bych pokoj jen sama pro sebe… supééér…
Richard:
Prcku, já vim, že sem hroznej táta… Teď spolu ještě bydlet nemůžeme. Mam problémy v práci, Zuzana odešla, musim splácet půjčky, ale budu se snažit…
Pořád se snažim… opravdu pořád…
Radek:
Tak se snaž víc… já chci být s tebou…
Richard obejme syna. Cítí jak mu mezi prsty proklouzlo jejich dětství. Teď neví co má odpovědět….
Syn obejme tátu. Je cítit, jak moc ho má rád….
Richard těžce zpracovává dojetí… Otočí oči v sloup…
Jana:
Nechte toho mužský… hrajeme dál…
Logičtější a i obrazově dynamičtější by bylo, kdyby se tento dialog odehrával na chodbě cestou z planetária a při nasedání do auta. Bylo by dobré tam jenom někam vsunout, že je veze k matce. Stačí jedna věta. Možná by taky mohlo zaznít kam jede a proč.
|
|
