Archiv rubriky: Poezie

Plamínky tancují ti ve vlasech

Key West – 3.8.2000 – A proč ne. Docela na Key vzpomínám. Po letech se mi dokonce ozval přítel z ostrova a bylo to příjemné i poučné.

Plamínky tancují ti ve vlasech,
lásko.
Mráz však načrtnul tvou tvář na okno.
Tiché šelesty bouchajících srdcí,
v krbu praská.Plamínky tancují ti ve vlasech
a srdíčka bouchají.
Bum Bum.
Z ozvěny si zima staví zámek,
mráz nás pálí na kůži.
Spaluje,
ničí. Plamínky tancují ti ve vlasech,
lásko.
Já tolikrát plný opuštění,
prázdný něhou,
hledal ty plamínky co tancují ti ve vlasech.Voda, vodička krade mi tvé
obrysy
Dálka bere nám sílu být.
Být spolu lásko.
Položím se do větru,
sednu si na mráček,
přiletím, přiletím
a políbím tvé plaminky

co tancuji ti ve vlasech,
lásko!

Dotýkám se

Tento textík vznikal postupně. Jeho první verze už někdy v roce 2000 a pak se stalo to, že jej Vašek Noid Bárta zhudebnil

Jak stonek zlomený

Klečím u tvého kamene

Jak stonek bez vody

Chytám slzy do dlaní

Já tichem zmáčená

Tebou ztracená

Tolikrát jsem si přála

S tebou být jen být.

Hladím obrysy kamene

A soumrak padá

Skrývá i objevuje tvou tvář.

Dotýkám se…

lásko dotýkám se.

Jak stonek zlomený

Tebou opuštěný

Jak stonek bez vody

Samotou umírám

Jak kámen studený

Rozpálený měsíčním svitem

Hladím ty obrysy

Hledám tvou tvář

A soumrak padá

Tvůj úsměv se ztrácí v černočerné tmě
Ztrácím i hledám tvou tvář

Dotýkám se… lásko

Dotýkám se


Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com

Sevření

(26.7.2000)

Chtěl jsem letět s vánkem,
ráno za rozbřesku.
Chtěl jsem letět a poskakovat.
Na žlutém moři, ve žlutém proudu,
Plný síly a radosti,
plný lásky a něhy.

Chtěl jsem padat s paprsky,
večer za setmění.
Chtěl jsem padat a ozařovat.
V modrém větru, na duhovém křídle.
Plný chuti a štěstí,
plný lásky a něhy.
Ovívat a zářit,
spalovat i chladit,
nést i držet.

Ty však držíš má křídla
a zatínáš pěst.
Ty však schováváš svou tvář
a zhasínáš můj svit.
Slyším vítr,
chce mne nést.
Vidím slunce,
chce mnou duhu.
Otevři dlaň, lásko,
ukaž mne paprskům.

Dotýkám se mlhy

Dotýkám se …
(23.7.2000, Key West)
 
Dotýkám se mlhy,
ona pláče
Úsvit se vzdouvá
a bojuje
Nepustím ji, je má !
Bolest i láska, 
paprsek a stín
Kalíšky narcisů jsou jí plné
Já ležící, vysávám její plody
Sytí mne,
sytí mne a ničí !
Bílé neviditelno ukazuje mi cestu
a nechává mne bloudit
Hledám stopy,
cítím pusto
Snad není místo,
není čas, kde bych mohl
bez ní a sní žít.
Dotýkám se deště,
on se brání.
Můj kalíšek se sklání
pod bičováním provázků života
Bolest a láska
Něžná necitelnost rozkoše,
sladká tajemnost tmy
Provázky bičíku mne probouzejí
Dávají mi sílu a berou odpuštění
Ta vůně tak vzdálená,
i blízká,
odkrývá mi obrázky dnů i nocí,
míst a místeček,
kde cítíval jsem něhu.
Teď však dotýkám se mlhy,
nechám se trestat deštěm.
Kalíšek narcisu upouští slzu
na příkrov mých doteků,
na zelené stonky květinek.
Lásko odpusť!

Město

Město

(30.7.2000)

Miluji padání ticha
do tmavé noci.
Vzduch se tetelí
a převaluje.
Mlčí!
Světla ve všech barvách duhy.
Září!
Na nebi padá tma.
Tiše mne objímá
a hladí.
Jsem v bezpečí.
Já, nebezpečný.
V dálce bliká maják.
Snad?
Ukazuje mi cestu?
Já zbloudile mlčím
a hledám.
V pocitech viny,
stopy pravdy.
V knihovně bolestí,
naději léku.
Ale nemám nic!
Jen tmu
a ticho,
co mne objímá.

Usínám

Světýlko,
přišlo ke mně do pokoje.
Tiše se mihotá a přesto,
rozsvítilo!
Položilo si svou tvář na mé tělo,
něžně, teple, sladce,
zahřívalo.
Mé tělo studené
a hloupě stulené,
leží jakoby nebylo samo,
opuštěné.
Paprsky kloužou pokojem,
narážejí.
Narážejí na lampu, stůl, skříň,
popletené.
Mlčky jej beru do dlaní,
„Copak světýlko něžné,
ztracené.
V přívalu nocí ztrácíš stopy,
Kam patříš, kam?
Kde máš své místo?
Jsi přece v mé náruči,
na mých víčkách,
rozpuštěné ve vlasech,
víš to víš!
Usměj se na mě,
nejsi ztracené,
od teď a napořád,
budeš jen mé,
jen mé.“

 

Absence

 

Lásko,
něha vklouzla k nám do pokoje!
Cítíš?
Ten jemný záchvěv větříku,
když beru tě do dlaní,
odnáším tě sebou.
Modré mihotavé světlo noci
ozařuje naše tváře a prsty,
co kloužou nám po líčkách.
V dálce zuří blesky,
jsou jen kulisou našim výdechům.
Vem si mne,vem, jsem tvůj?
Já si tebe kradu lásko.
Zločin! A přesto, nemohu jinak!
Jako květ slunečnice, otáčíš se,
dotýkám se a cítím
to teplo, teplíčko…
Těsné přimknutí povoluje,
svaly hraji unisono v něžném tanci,
který my svírající vypouštíme ven, lásko
Rty připravené, zkoumající,
barevné doteky té žhavé lávy.
Pálí to pálí!
a spálený obličej žízní po utišení,
tiše pátrá a cítí pod pokožkou elektrické šoky.
Mozek už dávno nestačí vnímat
ty tisíce impulsů
Vzdává to a odlétá do říše zvané něha
V plamíncích co nás objímají
a nepouští,
našel jsem cestu.
Nacházíme místečko.
Kladívka lásky nechávají stopy,
sladké bílé šmouhy.
Tělo mám samý šrám,
vlásečnice nestačí vysílat,
hlasové strunky vibrují,
dech plný ohně.
Pohledy ničím tichem tápají.
Lásko, dávám se ti, dávám.
Šílený, nezvladatelný, umírající.
Tvůj!
Buď se mnou krásná,
stonek tvého těla usíná mi v náruči
slíbávám každou stopu únavy,
jsem s tebou, splýváme…
Patřil jsem ti dávno,
teď jsem jen celý tvůj.
Díky, bože!!!

 

Vzpomínka

Vídávám je před sebou,
něžné oblinky tvých ramen.
S něžnou hebkostí alabastru tvé kůže.
Sladké dolíčky něhy
a vrcholky vášně.
Ó, jak rád je líbávám!
Nasávám vůni,
zadržuji dech
 
Prsty kloužou po mapách tvého těla,
tisíce něžných vrcholků,
stovky útesu,
desítky řečišť.
Tříštím se na nich, jak bílé vlny,
rozbíjím se jako skleněná miska
na kamenné podlaze.
 
Vídávám ji před sebou,
stydlivě skloněnou tvou tvář.
S modrým třpytem světlometů naší lásky.
Sladké rysy tvého těla,
tichá něha polibků
Ó, jak rád je prožívám!
Nasávám vůni,
zadržuji dech.
 
Rety se krásně míjejí,
tisíce horkých omylů,
stovky sladkých potkání,
desítky tajných pohledů.
Rozpouštím se jako kostka ledu.
Skládáš si mě jako roztrhaný obrázek.
 
Na bílém plátně,
pod bílou střechou.
Nahá těla,
dech plný vášně,
stulená pod ničem,
uložená v prostoru.
Něžně má!
Něžně tvůj!
Výšky padají,
dotýkám se hloubek.
Černé kamení rudé žárem,
hrany plné oblých doteků.
Sladká!
Má!
Stulená!
Něžná jako jarní vánek,
ruce spletené.
Vůně, kterou slíbávám.
Teď, ještě teď.
Stále!
Kamení vypouští žár.
Lásko, usínej.
Chráním tě svým deštěm,
co hladí tě na skráních
a stéká lesem po úbočích
do mé náruče.
Stulená, spící, LÁSKA!?

Plamínky tancují ti ve vlasech

Key West – 3.8.2000 – A proč ne. Docela na Key vzpomínám. Po letech se mi dokonce ozval přítel z ostrova a bylo to příjemné i poučné. A nejen to je to  vzpomínka i na jednu náročnou nymfu, která mu vstoupila do života. Myslím tebe Jířo.

Plamínky tancují ti ve vlasech,

lásko.
Mráz však načrtnul tvou tvář na okno.
Tiché šelesty bouchajících srdcí,
v krbu praská.
Plamínky tancují ti ve vlasech
a srdíčka bouchají.
Bum Bum.
Z ozvěny si zima staví zámek,
mráz nás pálí na kůži.
Spaluje,
ničí.
 
Plamínky tancují ti ve vlasech,
lásko.
Já tolikrát plný opuštění,
prázdný něhou,
hledal ty plamínky co tancují ti ve vlasech.
Voda, vodička krade mi tvé
obrysy
Dálka bere nám sílu být.
Být spolu lásko.
Položím se do větru,
sednu si na mráček,
přiletím, přiletím
a políbím tvé plamínky
co tancuji ti ve vlasech,
lásko!