Archiv rubriky: Terezko, Já jsem nechtěa

Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com

Terezko, já jsem nechtěla 3.díl

Stál otočený k parapetu a lomcoval jím strach a vztek. 

Strach se rozléval po jeho těle od momentu, kdy se opilý a nahý dopotácel do ložnice. Viděl její nahé tělo uvolněné spánkem. Alkoholový opar bylo cítit všude. Na jazyce převaloval slinu a cítil každé vydechnutí. Zapomenutá láhev na prádelníku uhasila jen pachuť, ale probudila nevolnost.

Zadíval se z okna a polkl. Cítil tíseň rozpínající se pokojem. Jen ta hlava ho začínala bolet. Kocovina je děsivá věc. Na stromech poskakovali ptáci a ráno se probouzelo do příjemného dne.

Pak se otočil. Nikdy nezapomene na ten moment, kdy jeho pohled klesl na nahé tělo ženy. Dětské prstíky se zarývaly do kůže těsně pod lopatkami. Žena pravidelně oddechovala, hubené dětské ručičky obepínaly její tělo, a on najednou věděl, že to je smrtelná křeč.

„Krávo, sakra, slez!“ křičel a odhazoval silou celého svého já ženino tělo, které ještě před chvílí svíral v náručí. Slyšel se jakoby zvenčí. Nevnímal své pohyby, jen řval a odhodil ženu tak, že přepadla přes hranu pelesti. Hladil malou po tváři a druhou rukou hledal tep.

„Blbá krávo, sakra! Jak jsi mohla… do prdele, do prdele… Sakra! Bože prosím…“ křičel, hledal marně tlukot srdíčka. Svými rty svíral její ústa a zoufale se snažil vdechnout život. Zbytečně, věděl, že zbytečně.

„Sakra…“ Sedl si zoufalý a nahý na okraj postele a zadíval se z okna ven.

Vzal malou do náruče a odnášel ji do pokoje. Opatrně nakračoval, snad proto, aby ji hlukem neprobudil, i když si to v tajných zákoutích duše přál. Položil ji do postýlky, přikryl a vyšel ven z pokoje. Když klika dokončila symfonii děsivých zvuků, nechal v sobě propuknout zoufalství. Schoval tvář do dlaní a plakal.
Díval se na vlhké fleky na stěně a bezmyšlenkovitě sledoval okraje map.

Myslel na své vlastní děti a cítil tupou bolest. Proběhlo mu hlavou, že by měl odejít. Našel kalhoty, tričko, ponožky. Zoufalý chodil po bytě. Nic nehledal, jen zaměstnával oči. Pak si klekl nad ženou ležící na zemi vedle postele. Spala skrčená, unavená postava, uvadlá růže, zmuchlaný kapesník.

Dlaň opřel o její rameno a jemně zatřásl. Neprobrala se. Třásl víc a víc. Sedl si zády ke skříni a čekal, až se probere. Těžce zvedala hlavu. Její oči se pomalu otevřely a dívaly se nepřítomným pohledem.

„Ty jsi ještě tady?“
„Jsem…“

Přemýšlel, jak to říct. Bál se víc, než dokázal připustit. Bál se toho, že zůstal, že se tak zapletl do dramatu dnešní noci.

„Ty brečíš?“ zaostřila svůj pohled.
„Petro, našel jsem malou pod tebou, zalehla jsi ji… je mrtvá.“ Slyšel svá slova zpomaleně, jako z porouchaného kazeťáku.

Nechápala a on koukal na temně rudý koberec a cítil, jak mu stékají slzy.

Vyskočila a vrávoravě běžela do pokojíku. Malá ležela v postýlce přikrytá a nedýchala. Petra se svezla na zem a hlavou tupě narazila do hrazení postýlky.

On seděl v pokoji zády ke skříni s velikým zrcadlem. Tiše plakal a vteřiny mu protékaly mezi prsty plné zoufalství.

Cítila, jak se s ní motá celý svět. Proboha, co to je za ráno, myšlenky jí běží hlavou útržkovitě, neurovnaně, chaoticky…

„Cos jí proved, ty hajzle!“ křičela s opileckou agresivitou. Obličej schovala do dlaní a hystericky plakala. „Cos jí proved?“
„Zalehlas ji. Udusila se pod tebou…“

Motal se s ní celý svět. Střípky nočních obrázků se skládaly dohromady jen pomalu.

Myslela na samotu. Měla strach přemýšlet. Ve spáncích jí bušila krev. Chtěla se schovat, schoulit a cítit bezpečí. Jen na chvilku, jen na pár vteřin.

„Pojď ke mně!“ tichý prosebný tón jejího hlasu ho přesvědčil, že to má udělat.

Neodolal a lehl si vedle ní. Jak to pro ni musí být těžké, pomyslel si. Položila mu hlavu na rameno. Cítil tu opileckou pachuť a její prsty na své hrudi. Cítil, jak se ho dotýká. Prsty sjížděly od bradavek přes slabiny, až k penisu.

Stiskla ho pevně. Nic necítil, jen jeho povadlé mužství v jejích prstech… a hnus.

„Ty seš asi úplně blbá!“ zařval najednou. „Tady ti leží mrtvá holka a ty mě vojíždíš?“
Vyskočil a utekl k oknu.

„Já vím, žes ji zabil!“
„Jak zabil? Já ji našel pod tebou! Mrtvou!“
„Jasně, nenáviděl si ji i mě!“ zvedla se. „Nic jinýho, než abych ti vykouřila toho tvýho, jsi nechtěl.“

Hladila malé prstíky. Cítil vztek, šílený vztek. Utekl do kuchyně. Pořádně si loknul z nedopité láhve rumu.
Přišla za ním. Nalil jí do skleničky a mlčky podal.

Usrkla a sledovala ho.

„Mě zabiješ taky?“

Nechápal, o čem mluví. Její obličej posetý šedými fleky vysílal signály strachu.

„Petro, proč bych tě zabíjel? Malou jsi zalehla, udusilas ji. Chápeš vůbec, co se stalo?“

V hlavě se jí bouřila vlna emocí a vnímala svůj rozmlácený svět, střepy roztříštěného hrníčku, samotu každého dne, tichá probuzení se slepeným patrem, zahnívající pachuť opileckých večerů, dunivý zvuk rytmicky do sebe narážejících těl ve chvílích, kdy nesměla být opuštěná.

„Jen šukat jsi chtěl!“
„Chtělas to sama, lákala jsi mě, sbalila v hospodě a odtáhla na tah. Já ani nevěděl, že máš dítě!“ pozoroval ji vyplašeně.
„Jasně, já tě sbalila, já tě svlíkla, já tě vojela a já ji zabila! Všechno já, ty jsi ten úžasnej a skvělej!“
„Ne, doprdele, nejsem úžasnej. Šukal jsem s alkoholičkou, která si zabila dítě, do prdele!“ Stál proti ní a vztek mu bušil ve spáncích.

„Ty debile, co si vlastně myslíš. Že jsi nějakej hrdina? Víš, co jsi? Jsi sračka, hospodskej povaleč, nula, autsajdr, hovno! Dala jsem ti jenom proto, že se ti postavil, nic víc, stejně jako těm před tebou. Musela jsem bejt vožralá, že jsem si něco takovýho pustila vůbec do bytu! V tobě nic není, nejseš jediná kreténská nula, co sem chodí! Každej z vás si na mě vleze a hup, zmizí. Čuráci jste všichni. Nestojíte za nic. VŠICHNI!“ křičela do tichého rána.

Dům se začínal probouzet.

Rozmáchl se a nechal dopadnout otevřenou dlaň na její povadlý obličej. Tělo nečekající náraz narazilo na stěnu.

Cítila krev z rány na zátylku. Vnímala, jak ji pálí obličej po jeho úderu. Sesunula se k podlaze, a pak se jako rozzuřená kočka zvedla a vrhla se na něj, plná strachu a nenávisti. Bouchala ho a kopala. Odhodil ji úderem na stěnu. Sesunula se a brečela vztekem.

„Ty krávo jedna… jsi úplně blbá děvka… já jdu pro policajty… ty jsi… ale svině!“ Ve zmatku utekl z kuchyně. Obul se a nechal za sebou bouchnout domovní dveře.

Ráno se už probudilo. 

Terezko, já jsem nechtěla 2.díl

Co se stalo? Proč je malá mrtvá? Tak to se v dnešním díle opravdu nedozvíte, ale…
 
Probudil ji hluk v pokoji. Tiché sténání, přerývané výkřiky. Pohled ztracený v noční tmě klouzal po žlutavém stínu pouliční lampy.
Každé ráno se bála se jít do pokoje. Přesto mívala ráda ta rána, kdy maminka ještě spala a nekřičela na ni. Vstala a vylezla na okenní parapet. Pozorovala šedavý úsvit, který se rozléval nad vybledlou ulicí.
Vedle v pokoji byl klid. Najednou vše utichlo. Jediní ptáci venku zpívali ranní etudy o usínající noci.
Sedla si na koberec doprostřed pokoje s prstíkem v puse. V koutku očí se leskla slzička. Měla strach, že pro ni přijde babička. Bála se každé ráno, že přijde a unese ji z jejího světa. Nechtěla odsud, a babička ji prostě odvedla.
Hrála si se starou máminou panenkou. Panenku měla ráda. Jmenovala se Evička. Hodně jí připomínala mámu. Usměvavou, veselou mámu. Máma se teď často mračila a bývalo jí špatně.
Už ji nebavilo sedět na koberci. Dveře pokoje tiše vrzly do ticha. Vydala se opatrně na cestu ranním bytem. Ráda se toulala bytem. Ráda se toulala ve svém království. Měla desítky schovávaček, kde měla své kousky tajemství: korálky, které vzala holčičce na pískovišti, dárek, co dostala v MacDonaldu, gumičky do vlasů od babičky.
Na stole v kuchyni byl nepořádek a pod stolem bylo něco rozlito, všude střepy a nedopalky. Upila malinko Coca Coly. Posbírala rozházené sýrové tyčky.
Sedla si k televizi. Blikající světlo obrazovky ozařovalo pokoj, ale ji přestalo rychle bavit. Vydala se na další výpravu. Cestou sebrala pohozeného medvídka a vzala si ho do náruče.
Prosklenými dveřmi viděla mámu v ložnici. Potichoučku otevřela dveře. Máma ležela nahá na posteli. Pohladila ji na zádech. „Máma je krásná,“ pomyslela si a dřepla na bobek. Dlouhé minuty pozorovala mámin obličej. Milovala ji. Prstíky pohladily maminku na tváři a po vlasech. Pak se k ní schovala. Milovala ty chvilky, kdy spala a ona si k ní mohla vlézt a schovat se do tepla zahřáté peřinky. Přivinula se a políbila ji na tvář.
Petra se zavrtěla a zadrmolila cosi ze sna a pak se najednou převalila se a zavalila malou. Celou vahou zavalila dětské tělíčko a malá cítila, jak ztrácí dech. Ručičky osamoceně bojovaly o vysvobození. Pěstičky bouchaly do nahých zad.
„Mamííí!“ snažila se křičet. Údery do zad a máma se ani nepohnula. Nic totiž necítila, nic nevnímala. Jen spala, tvrdě spala a malá se už nemohla nadechnout.
Vyprchával z ní život, pomalu a tiše.
Najednou přestalo malinké srdíčko bít.

Terezko, já jsem nechtěla! – 1.díl

Příběh vychází ze skutečného případu. Doufám, že se s podobnými příběhy budeme setkávat co nejméně…
 
Seděla na bobku a plakala. Dlažba na chodbě přijímala vlhké doteky slz. Klidně a vyrovnaně. Alespoň ta podlaha je dokázala přijímat. V ústech pach rumu od včerejška. Kolena nesla stopy obtisknutých zubů a bílá místa vytlačených obdélníků už začala červenat.
„Jsem kráva!“ zařvala a v kruzích obcházela těsnou chodbou.
Zmatená zamířila do kuchyně. Z poloprázdné láhve odlila další dávku. Vnímala mlhavě, jak se jí motá hlava, jak si další kapky opileckých slz prorážejí cestu rozmazaným líčidlem. Dlaní si opřela čelo a s bolestnými vzlyky zvracela na špinavou podlahu. Hrudník vzdouvající se zoufalou nevolností se najednou uvolnil a nechal ji usnout.
Probudila se, když slunce vtíravě prosilo o pozornost.
Smrad zvratků a nepořádek na stole s propáleným ubrusem od zapomenuté cigarety jí v paměti přehrál včerejší zoufalství. Žaludek se obracel z pachů, hladu a strachu. Cítila strach a bála se jako každý den. Bála se usínat sama, bála se probuzení, bála se lidí, bála se světa, který ji neuměl a nechtěl přijmout. Opilá se často brouzdala špinavým bytem s pocitem viny. Neuměla pochopit, proč ty pocity mívá, ale s každým úsvitem přicházely.
Nenechávala nikoho zůstat do rána. Sama se cítila jako děvka a podle všech morálních a etických pravidel prostě děvkou byla.
Pohledem do zrcadla se už dávno nezabývala. Sedla si na zem a otřela si obličej špinavým ručníkem.
Už neměla sílu ani brečet, neměla sílu se zvednout a cítila, jak neudrží moč. Čůrek jí stékal po stehnech a rozléval osvobozující teplo. Bylo jí příjemně, cítila, že teď zase usne.
Oční víčka se ztěžka otevřela.V hlavě jí probíhaly obrázky včerejší noci. Všechny podobné večery jí splývají. Do pomalých žaludečních křečí problikávají obličeje a jejich smích a alkohol ve špinavých skleničkách.
Ještě teď cítí, jak se jí rum lepí v záhybech kůže. Rozléval ho někdo na ni, když ležela na zemi nahá, jasně, byla nahá. Ještě teď cítí drzé jazyky, jak loví kapky alkoholu v jejím pupíku. Hodinu ji olizovali a ona se nebránila. Trpce se usmála, vlastně ani neví, jestli to byla nepříjemná vzpomínka. Byla ráda, že je to vzpomínka, něco, na co si dokázala vzpomenout.
Ticho ji konečně probralo. Prošla zpátky do kuchyně a pomalu otevírala všechny skříňky kuchyňské linky. Našla jen otevřenou krabičku sardinek. Špinavou vidličkou brouzdala bezcílně v rozsekané rybině.
„Sakra, kde je malá?“ pomyslela si. Ranní bolesti hlavy jsou nesnesitelné a malá vždycky hrozně křičí. Asi ji vzala máma do školky. Máma ráno chodívá, a když ji vidí opilou, bere malou k sobě.
Asi ji opravdu vzala máma. Rybičky ležely na kuchyňské lince od minulého víkendu a pach už ztratil nádech olejovek. Udělalo se jí zase špatně.
Pažemi objala mísu a zvracela. Žaludeční šťávy zbarvily mísu do zelenožluta a ona padla skoro do bezvědomí. Těžce nabírala dech, ale žaludek se uklidnil. Opláchla se a lízla si rumu ze skleničky zapomenuté na umyvadle. Zrcadlo odhalilo zarudlá bělma a šedavou unavenou pleť po včerejším mejdanu.
Dveře do dětského pokoje byly zavřené, přesto vešla. Potichu a pomalu došla až k postýlce.
Malá spinkala tiše a klidně. V noci se počůrala a moč na matraci vykreslila obrys jako z dětské knížky. Vypadal jako krteček. Usmála se, ale zároveň jí projela zlost. Už je jí pět let a pořád se počůrává. Hrůza, to se nedá vydržet.
„Vstávej, nespi už! Už je ráno!“
Malá nereagovala, spala tvrdě.
„Sakra, vstávej, musím tě převlíknout. Pochcala ses. Já nevím, co s tebou mám dělat. To se opravdu nemůžeš vyčurat?“
Malá dál ležela na mapě vlastní moči v mokré noční košilce, která obepínala její boky. Na kůži pod mokrou košilkou byla patrná husí kůže.
„Holka jedna, neser mě a vstávej!“
Marně třepal:a povadlými ramínky holčičky. Je mrtvá, nežije, nedýchá…
 
Pokračování:…