Archiv rubriky: Víš lásko, pomalu svítá

Podpora KS – Kostějova světa

Tak tento příspěvek nerad píšu. ale asi je to nutné. Potřebuji našetřit na tiskárnu , nový notebook, nový mobil s foťákem. Chci prostě pracovat na webu důsledně. Já budu na oplátku vylepšovat stránky a psát další příběhy.

Takže kdo chce psaní na Kostějově světě podpořit může poslat jakoukoli částku: 

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

http://www.kostejuvsvet.com

Víš lásko pomalu svítá 4. díl

Snad sta tisíce pohledů, které hledávají ve tmě tvé něžné obrysy, lásko. Vím, že už nejsi. Rozplynula se ta chvilinka, kdy jsem ti byl blízko, a já neumím vrátit čas. Člověk je pak plný výčitek, že nedokázal zachytit moment, kdy si mohl vybrat.
Však víš, jak jsem slepý hledal cestu ve vlastních pocitech k tobě, malinká. Vzpomínám na Moniku. Bál jsem těch pocitů i myšlenek. Milióny obrázků v třepetavých záběrech se mi honí hlavou.
Vidím, jak jsem tehdy stál a téměř mrtvý leknutím jsem zíral na podlahu, kde ležela ona, Monika!
Předtím jsem viděl jen její tělo pomalounku letící vzduchem a úder hlavy narážející do televizního stolku drsně zazněl do ticha pokoje. Nechápal jsem, proč mi vlastně řekla, že jsem „bastard, co nemá vlastní sebeúctu.“ Slýchával jsem to často.
Proč tu leží a nehýbá se? Mokrý, temný stín se rozlévá pod jejím tělem. Nevím, jak dlouho jsem stál. Sklonil jsem se, nedýchala. Pohladil jsem její husté vlásky a jemně ji zvedl do náruče. Položil jsem ji až v ložnici. Polštář byl plný červených puntíků. Ošetřil jsem jí ránu na hlavě a pomalu zavázal.
Našel jsem noční košilku a převlékl ji. Aniž bych si to uvědomil, snad tisíckrát jsem ji políbil, a cítil jsem, jak mi po tváři stékají slané perličky.
Převlékl jsem i špinavý polštář a v pokoji jí zhasl. Chtěla přece spát! Měl jsem a mám ji moc rád.
Oblékl jsem se a vyrazil jsem ven, někam jinam, kde pochopím, co se to vlastně stalo. Byla noc, teplá a temná letní noc. Nevím, jak dlouho jsem chodil. Tisíce drobných kroků, drsných nárazů pat na asfalt.
Všechno mi ji připomínalo. Světla nočního města se nesmyslně protahovala a já cítil bolest samoty a hrozné pocity viny.
Nevěděl jsem, kdo jsem, co se stalo! Viděl jsem jen její obličej, smějící se, křičící a rty něžně našpulené k polibku.
Tisíce mihotavých záblesků vzpomínek.
Noční bar je místo, kde se vás nikdo na nic neptá, a já stejně nic nevěděl.
Sklenice se ve tmě leskla jako rozbitá černá koule a já ji svíral v ruce. V pralese slziček jsem hledal záblesky dějů a začínal si uvědomovat, že jsem o ni přišel vlastní vinou.
Alkohol mi vracel myšlenky a tichými záblesky objevoval vědomí zmatenému mozku. Viděl jsem, jak utírám její obličej plný krve, jak ji hladím a tisknu na prsa, slyšel jsem, jak prosím Boha, aby mi ji vrátil. Viděl jsem a cítil záchvěvy strachu, jak stoje nad postelí si přeji ležet místo ní.
Už jsem si byl jistý. Je mrtvá, moje malinká průvodkyně. Byla moje malinká vesmírná průvodkyně a nechala mne samotného…
Dveře nočního baru se za mnou zavírají se skřípěním a mne krade tma. Ta jediná mnou neopovrhuje. Jen já vím, jak moc veliký je pocit viny těch opuštěných. Byl jsem k sobě nejspravedlivější!
Nad řekou se houpají stíny, všiml jsem si toho. Možná to jsou ti zatracení, co nikdy nenajdou cestu k vlastnímu já, a já jsem jeden z nich!
Viděl jsem je a cítil, jak mne pálí do zad. Pozorují mne zvědavé pohledy. Tiše jsem se zvedl a otočil.
Oprášil jsem si kalhoty a pomalu kráčel po stopách k zužujícímu se kuželu. Viděl jsem dvě postavy, jak se vynořují ze tmy.
Zastavil jsem, a oni také stojí, čekají, a já sklopil hlavu.
Minuta čekání je snad nekonečná. Zbytečná svou délkou, snad za dvě vteřiny mi proletěl v záblescích život pamětí, tak jako projíždí celuloidový pásek promítačkou.
Můj hlas prořízl temnou a hustou minutu ticha: „Zabil jsem ji, je mrtvá…“
Pokračování za pár dní…

Víš lásko pomalu svítá 3. díl

Lásko, když se narodíš, jsi čistá a geniální ve své prostotě, a s prvním hříškem, který spácháš, dostaneš do vínku ten biblický pocit viny. Někdo tomu říká emoce, někdo hřích, ale já tomu říkám strach ze života, z věcí příštích.
Je to už dlouhá doba, co jsem byl s tebou, moje malá, éterická, něžná, ale já se přesto zabývám jen tebou. Nezlob se, prosím, na jednoho ztraceného dobrodruha, co nemá moc odvahy vzít svůj život do vlastních rukou. Je nás víc, viď, lásko.
Toulal jsem se často a všude jsem viděl spoustu zbytečného strachu. Dokonce i holub, kterému se zalíbil zbytek housky na nástupišti, se bál jít k němu blíž a ukrást ho svým soupeřům. Usmíval jsem se, lásko, ale sám jsem byl plný stejných pocitů, když přijel vlak, který mne vracel do nesmyslného pekla, které jsem si sám připravil. Zní to hloupě, ale tak to je. Žádný soud, žádný člověk netrestá tak, jak trestáme my sebe.
Vlak drnčivě a se skřípěním přijel na nástupiště, dveře se otevírají a lidé plni nedočkavosti nastupují do špinavých otevřených dveří místní lokálky, a já nechápu, kam že to mám jet. Stejně jako před lety, lásko. Moje malinká zůstává a já mizím.
Já přece vím, na co se mne ptáš. Mám strach z pravdy, vlastně jsem si ji nikdy nepřiznal. Jsi první a určitě poslední, i já se budu snažit zamést stopy vlastních provinění.
Dlouho jsem byl sám, ale před potopou byla v mém životě žena, tobě tak podobná. Něžná, sladká, hodná, hysterická, umíněná i panovačná, prostě stejná jako ty. Miloval jsem ji. Nevzpomínám si jak, ale miloval. Možná víc, možná méně než tebe.
Odešla a já mám strach rozhrnout mlhu vlastních vzpomínek a pocitů. Je to bolestné tou syrovostí a bolestí, kterou cítím kdesi v podvědomí.
Vlastně si vzpomínám na útržky prožitků. První jasný pohled mám na procházející se lidi kolem mne. Bylo to stejné jako v den, kdy jsem odjížděl od tebe, lásko.
Nádraží, nástupiště a křik z tlampače. Podivuhodný pach, co všechny stíny objímá a já sedící s cigaretou na kovovém zábradlí před deskou s odjezdy vlaků. Byť tehdy byla noc, lidé korzují a sledují, kdy to odjíždí. Já věděl, že nikam už nikdo nejede, všechno jsou jen stíny.
Tiše jsem se zvedl a procházel s hořící cigaretou po hale. V hlavě mi straší milióny obrazů té jediné. Nedopalek přistál u koše a něčí ruce rozechvěle děkují té šanci, bez strachu okřídlených.
Koutky mi pohrává úsměv, přestože se smát nechci. Spíš tichou bolestí opilý usrkávám u pokladny vlažný grog a vím, že tam půjdu. Půjdu se přiznat!
Dívka, co přisedla vedle, prosí tichým žebravým hlasem o cigaretu a já, protože vím, že u toho nezůstane, podávám celou krabičku. Sama se zalekla svého úspěchu a tiše mizí mezi stíny. Už vím, že to musím udělat. Zvedám se a snad popadesáté procházím halou a jdu tam, kde se nechápavé unuděně přísné obličeje změní v překvapený výraz. Přiznal jsem se…
Stejně jako dnes!

Víš lásko pomalu svítá 2.díl

Už je to devět dní a 22 hodin, co jsem opustil to, co je pro mne nejmilejší na světě. Lásko, moc se mi stýská, ale vrátit se nesmím. Hledám cestu sám v sobě, ale přesto jsem jen tvůj, lásko, i když tě už nikdy nespatřím.
Lásko, tak dlouhá doba nedokáže ukrást ani jednu myšlenku na tebe. Jsem pořád s tebou, i když jsi tak daleko. Každý večer s tebou švitořím a pak, když zhasínáme světla a dopíjíme lehké bílé víno, si tě vychutnávám doteky a polibky, co zasypávají chladnou kůži a rozpalují ji do červena. Každý večer před usnutím, když se po stropě povalují stíny, hledám a nalézám v nich tebe.
Klárko, vím, jak nesnášíš, že ti tak říkám, Klárko, vím také, že nechápeš, proč když nás noc schovávala do své náruče, jsi zůstala sama pod chladnoucí přikrývkou. Možná, že ještě dnes jsi naštvaná a smutná. Možná uražená. Nevím, ale věř, jsem to já, kdo se cítí sám a hledá vysvětlení. Nejsem schopen ho nalézt, jen jsem tu středeční noc nemohl zůstat!
Celou cestu k tobě, lásko, jsem zavíral oči a snil o momentech, které přijdou, dotknou se nás a pohltí. Celé měsíce jsem tě hledal a objevil tě ztracenou, smutnou a zklamanou. Nikdy jsem si nepřál nic jiného, než se stát přístavem něhy, pochopení a lásky.
Chtěl jsem být s tebou, lásko, a probouzet se vedle té nejnádhernější bytosti, kterou jsem kdy potkal. Slíbil jsem to sobě i tobě, lásko. Na nádraží jsem proseděl ty dlouhé dvě hodiny, než jsem se vydal na setkání s tebou, lásko.
Ruce v dlaních a srdíčko plné strachu a bolístek, které jsou asi mým prokletím. Bože, já přece nikdy nechtěl nikomu ubližovat a ty jsi byla ta poslední, kterou bych chtěl zklamat, a přesto jsem měl obyčejný chlapský strach!
Byla a jsi krásnější než kdykoliv předtím, a přesto jsem ani neotevřel ústa, abych neudělal nějakou chybu. Jen ten mihotavý okamžik, kdy jsem chytil tvé prstíky, mi unikl, ale já nelitoval. Na pár vteřin jsi mlčela, a pak stiskla mou dlaň a já věděl, že nemám šanci k návratu.
Vlastně ji nechtěl ani jeden z nás. Miluji noci, na které padá stín zasněného milování. Ty a já jsme dva, a oba jsme si vědomi, že překročíme dnes tu hranici, unikáme ze světa, tam, kde jen milenci smějí sdílet něžnou samotu lásky.
Když jsem tě objal a dotýkal se tě, tichá vlna sladkého tepla mi projela tepnami, které nesou jen vzrušení a něhu. Lásko, celou jsem ti ji chtěl dát a dal. Ani kousek ve mně nezůstal. Letmé doteky tvých ňader, boků a ramen. Polibky na krk, co mne přivádějí k šílenství. Pár minut, ve kterých jsem prožil celé roky, lásko.
Pak jsi mi položila hlavu na rameno, pohladila mne po vlasech, dotkla se rty mé kůže a tiše jsi usínala. Hodiny jsem si užíval štěstí, pod jednou kůží, dvě těla, dvě srdíčka spojena tichým tlukotem. Každý úder se mi zarýval do útrob.
Tiše jsem se zvedl a nahý pochodoval pokojem. Tiše odhrnul závěs. Měsíc přemlouval mlhu k milostným hrátkám. Usmál jsem se a pak se tiše otočil. Parapet chladil mou kůži a na proud tvých vlasů dopadlo měsíční světlo.
Usmál jsem se, šťastný a tvůj.
Jenže zloděj snů začal odkrývat perokresbu tvého obličeje, až jej celý ozářil svým stříbrným svitem. Lehce klouzal po čele, nosíku, očích, až odkryl pravdu jako blesk.
Bylo to zpátky, cítil jsem, jak se mi valí krev do hlavy a zalévá mi pohled. Viděl jsem ji na tvém obličeji, na pokrývce, co schovávala tvé křivky, ba dokonce i na koberečku pod tvou hlavou. Nechápal jsem!
Zavřel jsem oči a pak je pomalu otevíral. Bylo to zpátky!
Monika, ano, ona ležela přede mnou, s tou krví na bledém obličeji, lásko. Bál jsem se najednou všeho, co se kdy stalo, a dokonce i toho, co se děje. Dusil jsem se a utíkal do koupelny, zvracel a po tvářích mi tekly slzy.
Lásko, já se hrozně bál, vše bylo zpátky!
Oblékl jsem se a aniž bych se ohlížel, utekl jsem, lásko.
Vím, nic o mně nevíš a já mám strach, opravdový strach žít a přiznat si minulost i budoucnost.
Sedím tu sám a tichý měsíc, můj žalobce, krade mi barvu z kůže, dělá ji stříbrně šedou, mrtvou, bez života.
Bože, já nechtěl, mám strach…

Víš lásko, pomalu svítá 1. díl

Mihotavé okamžiky pochybností a hledání sebe sama ve světě plném samotu. Absurdita osudu i tak se to dá říci.
Je to 15 hodin 36 minut, co jsem odešel a tebe nechal pod teplou dekou samotnou. Nemohl jsem dál. Chtěl jsem být sám. Vím, že nechápeš, ale byť nikdy neříkám nic kategoricky, nevěřím, že tě budu mít šanci kdy vidět. Nezbývá, než doufat v osud, lásko.
Když jsem se už našel a seděl naproti tobě, jemným dotekem hledal spojení s tvým kolínkem, které vysílalo něžné impulsy malého spiklenectví, byl jsem u vytržení. Nechápal jsem prostor ani čas, neslyšel jsem zvuky, viděl jen tvůj obličej tisíckrát vyrytý do mé paměti, a přesto originální. Odloučením, samotou i touhou, lásko. Víš, i vůně má svou paměť, ta tvá si pamatovala, jak ji zbožňuji a vrátila se mi zpět.
Splynutí, já jsem dychtil po tom našem, a najednou tě mám naproti sobě. Šťastný, plný naděje a očekávání. Silný a rozněžnělý. Nedoufal jsem, pohádko moje, že tě někdy uvidím a budu tě svírat ve svém náručí. Teď jsem drtil ve své dlani tvou ruku a cítil jsem, jak si musím odskočit utřít nervózní obličej.
Švitořila jsi a já cítil tvou nervozitu, suché ruce a strach z toho zjevení. Číšník nechápal, proč nám oběma padá peněženka pod stůl.
Večer jsi zabouchla dveře a já se směl poprvé dotýkat mé něžné a sladké, lásko. Nejkratší cesta do bílého moře byla jedinou spásou, lásko.
Minuty dlouhých doteků, kdy hledal jsem cestu našich něžností tolikrát slíbených i prožitých v mřížoví vlastních myšlenek, mi ukradly dech, lásko. Jsi můj nejněžnější sen.
Říká se, že muž trpí, když není první. Já bych chtěl, abys byla první i poslední ty. Pochopil jsem, že ty statisíce doteků byly absolutně zbytečné. Chci jen tebe, lásko.
Sotva noc přikryla tvé tělo a pravidelný dech mi tě ukradl do jiného světa, dostal jsem strach, miláčku. Cesta byla dlouhá a já s nocí ztrácel odvahu si tě ukrást jen a jen pro sebe. Sedl jsem si na zem a pozoroval proud tvých vlásků, jak stéká po polštáři a na mé předloktí.
Tiše jsem se zvedl a nejdřív mne napadlo projet se noční tramvají. Spící zevlouni rytmicky se kymácející ve mně vyvolávají ještě teď spousty myšlenek. Odkud jsem k tobě došel a kde skončím, mám já právo něco chtít? Nevím, ve svém štěstí jsem si najednou uvědomil tu samotu, lásko.
Podáš mi ruku, ať smím přejít most, sám na něj nemám moc odvahy.