Očima vraha I.

„Na co si to hraješ, blbečku!“ zuří, ona snad zuří a co sakra já? Jako debil se jí člověk snaží chránit a ona si tady „jen“ flirtuje s nějakým blbečkem. Ne, nesmím se rozčílit. Musím být v klidu! Zvládnou to!
„Kamilo, jsi kráva!“ Otočil jsem se a odešel. Hrdě, ale krev se mi pěnila v žilách. Proč mi to nevychází. Pozval jsem ji, sehnal lístky a ona… Moc mi ubližuje, moc mi ubližuje, už jenom tím, že ji vidím.
Sedl jsem si k baru a lupnul do sebe panáka. Najednou jsem byl zase sám. Chtěl jsem jít na ples s Kamčou a v romantických představách jsem ji měl zase v náručí. Chci, aby byla moje, jen moje.
„Tak co chlape! Proč sedíš tak sám?“ Plácl jsem Štencla po rameni. Lekl se, ale pak se zase zadíval ven.
Sněžilo. Stříbrné vločky poletovaly vzduchem. Sedl jsem si naproti a myslel jsem na Kamču. Žárlím. Vím to, že žárlím a přitom k ní patřím. Vím to!
„Uděláme to dneska v noci! Jakube, dneska je fotřík pryč.“ Cítil jsem jeho pohled. Vykouzlil jsem jemně ironický úsměv, včera ho Vojta s Davidem poslali do prdele a on pokračuje.
„Jasně, půjdem z plesu a někoho stáhneme!“ Je to debil. Zakomplexovanej debil. On se tím snad vzrušuje. Na Silvestra jsem ho trošku zbláznil do plánů, který spřádáme s klukama z Prahy a on se chytil. Fakt chytil!
„Podívej, půjdeme do Kornoutu a vezmeme nějakou holku k nám a tam máme klid. Provedeme to podle plánu.“
„Petře, včera se plán rozpadl. Kluci ti to jasně řekli. O mě nejde, ale bez nich to nemá smysl. Mně je vcelku jedno, jestli to bude dítě, nebo dospělej.“
„Právě, že jde. Malý dítě není blbost, ale dneska máme šanci stáhnout nějakou holku bez problémů. A když to uděláme dobře, tak na nás nepadne ani podezření. Vezmeme Tondu, půjdeme do Kornoutu na diskotéku. Opijeme tam nějakou roštěnku pár panákama a doma se rozhodneme, co s ní.“
Pořád jsem se blbě usmíval. Tonda se v klidu přidal a já přece nesměl ztratit ksicht. Naše absurdní bratrstvo se vydalo ke Štenclům.
Cestou jsem jen jakoby z dálky vnímal, že náš plán vraždy se stává skutečností. Petr se ještě pokusil sbalit Lucku a pozvat ji k němu. Dala mu košem. Režňák byl lehce prdlej a pořád se pitomě usmíval. Vždycky se přidal a držel partu!
Petr teatrálně povstal a nabídl nám vodku z flašky. Upíjeli jsme z lahve a zapíjeli to lahváčem. Usmívali jsme se a plácali rukama o sebe jako puberťáci.
„Kubo, zavoláš Kamče a vytáhneš jí do Kornoutu a pak ji vezmeme sem.“
„No, já jsem se s ní chytnul, ale zkusím to. Jenže, co když nepůjde?“ Byla to blbost. Kamča odešla z plesu před hodinou. Je možný, že už spí, stejně jako je možný, že je v Kornoutu s někým jiným. Bolelo mne to pomyšlení, že ji objímá někdo jiný. Bál jsem se té pravdy, že by mohla někomu patřit, že by někoho jiného objímala, že by se s někým líbala.
Sakra, pořád to bolí. Pořád mě bolí, že tu není se mnou. Já k ní přece patřím, je to moje hvězdná průvodkyně.
Už před lety jsme si slíbili, že když jeden z nás bude umírat, tak druhý umře s ním. Říkával jsem jí, že bez ní nemám smysl, že ona jediná je schopná mě zvedat z prachu.
„Hele, když Kamča nepůjde, tak někoho sbalíme na diskárně, to je jasný a pak pojedeme podle původního plánu. Ale nezapomeňte. Já vám píchnu ji dostat sem a pak to není moje věc.“ Tonda se nezapřel. Chtěl být u toho, ale jen jako „převozník“.
„Jasně, já ji pak zabiju. Už dlouho nad tím přemýšlím. Vím jak, vím proč, dokážu to rychle a bezbolestně. Pak ji připravím a další je na Jakubovi.“
„Stejně by mě zajímalo, jak ji chceš připravit, Petře?“ Netušil jsem, jak to chce provést, ale mrazilo mne na zátylku.
„To nech na mě, borče, jdeme. Tondo, vzal jsi doma tu paličku?“
Tonda přikývl a Petr zamknul dveře. Pořád sněžilo. Chladný vzduch se mi opřel do tváře a já cítil strach, smutek i vzrušení.
Na sněhovém polštáři jsem viděl naše stopy. Absurdní, ano, absurdní je to, k čemu se chystáme. Mám vytáhnout Kamču do Kornoutu a pak ji zabijeme. To je přece blbost. Já s ní chodil, Štencl taky, Režňák ji znal. Je to přece blbost. Naprosto infantilní a nereálný bylo vůbec na to myslet a ještě k tomu to plánovat.
Proč jsem to nezastavil? Nevím, ani nevím, já prostě jen nevěřil, že se něco stane.
U garáží nás Petr zastavil. Viděl jsem jak zbledl. Srab! Pořád se usmíval, ale teď mi to připadalo jako podivný škleb. „Tondo, půjdeš s Jakubem a klidně improvizujte. Kamča musí jít s náma, jasný.“
Už jsem věděl, že se něco stane. Prošel jsem s Tondou cestičkou mezi křovisky a stál u Kamči před domem. Sněhové vločky mě pálily do tváří a já za okny viděl malé světýlko. Kolikrát jsem takhle čekával na Kamču, kolikrát jsem se takhle v noci omlouval za svou hysterii. Láska, moje bílá, něžná.
Prstem jsem našel v mobilu její číslo a stiskl zelené tlačítko.
 
Speciál Idnes o případu: Bílinská vražda
 

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *