Očima vraha II.

Ano, vím, že ten text je drsný, ale podle pachatele jsem se spletl jen v tom, že nepije čaj a ráno nesnídá…
 
Kamilčin mobil vyzváněl. Připadalo mi, že snad celý svět musí slyšet ten vyzváněcí tón.
Tonda se schoval za garáž a pod kabátem svíral paličku. Vypadal jak gangster ze špatného filmu.
Prstem jsem shazoval sníh z branky. Doufal jsem, že Kamča telefon zvedne. Moc jsem ji chtěl slyšet. Moc jsem se chtěl omluvit. Zoufale jsem se chtěl ponížit jako tisíckrát před tím.
Zároveň jsem se i bál. Co když Kamča ten telefon zvedne. Hlava se mi bouřila. Řítil jsem se prostorem a jediný pevný bod byla branka, u které jsem stál, a světlo za oknem, které se lehce mihotalo.
„Ano Kubíku…“ Její hlas, sladký, něžný hlas. Miluji ji a nenávidím. Odi et amo.
„Kamčo, víš já se ti moc chci omluvit. Udělat si s tebou hezký večer. Víš, já chtěl, aby ten dnešek byl jiný. Zase jsem to nevydržel. Odpusť mi to, lásko.“
Zadrhával jsem se strachem. Moc jsem si přál, aby mi odpustila. Aby vyšla ven v těch plesových šatech a šla se mnou do Kornoutu. Chtěl jsem si ji schovat v náručí a bláznivě líbat na krk. Moc jsem si přál, aby se bránila mým polibkům. Moc jsem ji chtěl chránit před celým světem. Já jediný rozbitý rytíř na světě.
„Kubíku, je pozdě. Moc mě bolí hlavička, víš. Půjdu si hajnout, ale zítra si promluvíme, ano?“ Sakra, od tý doby, co jsem jí dal deník, co jsem pro ní psal, mě provokovala s hlavičkou. Věděla, jak mě to pokaždé rozzuří. Tou bolestí hlavy mi unikala, vyhýbala se mi a trestala mě. ́Klid, Kubo, klid! ́říkal jsem a poslouchal ticho. Mrazivé, výhružné ticho.
„Kamí, pojď prosím. Já vím, že jsem debil, ale mám tě rád a moc se ti chci omluvit. Víš, jak telefony lžou. Prosím, pojď ven.“ Lampy u cesty vrhaly žlutavý nádech na bílý sníh. Čerstvá peřina se blýskala tisíci jiskřičkami čerstvých vloček.
„Dobře Kubíku, půjdu jen na chvilku k brance, ano?“ Chlácholila mne tím hlasem jako malé dítě. „Pojď, Kamí, moc tě potřebuji.“
Zavěsila. Kývl jsem na Tondu, že je to v pohodě. Špičkou boty jsem maloval do sněhu ornamenty a čekal. Už ani nevím, co mi běželo hlavou. Cítil jsem podivný klid.
Tiše se otevřely dveře a Kamča vyběhla ven. Usmál jsem se na ní a ona se usmívala na mne.
Potichu zavřela branku a stála přede mnou. Vztáhla ruku, aby mne pohladila. Ten její pohyb se mi zařezával do srdce. Byla jediná, která dokázala zklidnit mou rozbolavělou duši. Bolest i štěstí, to je láska. Přivřel jsem oči a po víčkách sklouzla slza.
„Kamí, promiň…“ Ruka se jí zastavila ve vzduchu. Stála tam jako socha a dívala se na Tondu. Ten stál stejně nehybně. Asi si myslel, že ho nevidí. Najednou jsem udělal krok ke Kamče. Možná jsem ji chtěl obejmout, jenže Tonda sáhl pod kabát a světlo lampy ozářilo paličku v jeho ruce.
Místo objetí jsem jí přiložil levou ruku na ústa a pravou na zátylek.
Pomalu, jako ve zpomaleném filmu jsem ji strhl na zem. Stín lampy jí tančil po obličeji. Byl to moment, než její obličej schoval stín garáže, u které jsem stál. Jen plamínek v jejích očích zářil do noci.
Dívala se na mne a Tonda mlátil paličkou jako šílený. Osm, deset, dvacet ran, nevím přesně. Byl jako šílený. Najednou přestal a já cítil na ruce lepkavou hmotu. Věděl jsem, že to je krev. Jenže Kamča se na mne pořád dívala a já ji pořád pevně držel ústa, aby nekřičela. Zbytečně, už nemohla mluvit.
Plamínky pořád v jejích očích zářily. Temně a vyčítavě. Cítil jsem, jak se těžce nadechuji. Slzy mi mimoděk stékaly po tváři. Klečící nad Kamilkou jsem zvrátil hlavu dozadu a pozoroval šedé nebe, ze kterého padaly bílé vločky.
Nevím, jak dlouho jsem klečel nad Kamčou. Vím jen, že se Tonda zvedl s paličkou v ruce. Z gumové hlavice kapala krev. Stál tam a vytřeštěně mě pozoroval. Zvedl jsem se a Tonda chytil Kamču za ruce, já za nohy a táhli jsme ji přes zasněžený trávník dozadu ke garážím.
Mlčel jsem a Tonda uhýbal před pohledem na krvácející Kamilku. Její hlava se bezvládně houpala a vlasy nechávaly na sněhu tmavou stopu. Byla to krev. Měl jsem strach z toho, že to je krev.
Do prdele, já ji zabil, běželo mi hlavou. Nesli jsme ji až do mezery mezi garážemi.
Petr skákal kolem jako šílený. „Kurva průser, je mrtvá. Do prdele, co budeme dělat.“
„Třeba není mrtvá.“ Prohlásil Tonda nepřítomným hlasem. Petr si klekl ke Kamče a přiložil jí dva prsty na krční tepnu. Čas se zastavil. „Žije, do prdele, ona žije. Probere se a jsme nahraný.“
„Musíme jí zabít, fakt musíme, přece nepůjdeme sedět.“ Nevím, kde Tonda bral sílu mluvit a ještě myslet na vězení. „Debile, to jí chceš umlátit paličkou? To už se ti jednou nepovedlo.“ Štencl zuřil.
Nikoho z nás už ani nenapadlo Kamče pomáhat. Zachránit ji. Všichni jsme přemýšleli nad tím, jak ji zabít. Jak se jí zbavit. Bylo to zvláštní. Stačilo jen, aby jeden z nás něco řekl a mohlo to být jinak. Připadalo mi, že máme strach ji oživit. Zbývala jen druhá varianta – zabít.
„Petře a co když jí prošlápneme hrudník. Zabije jí to?“ Petr se zamyslel. Ohmatával jí hrudník a pak se na nás podíval. „Mno, když se to udělá tak, aby hrudní kost probodla srdce, tak jo.“ Pravou rukou si hladil bradu.
Minuta ticha. Stál jsem tam jako ve snu, neschopen pohybu.
Tonda mlčel a koukal na Petra, který klečel u Kamči. Asi nikdo z nás nechápal, co se děje. Petr se najednou zvedl a Tonda zkusil pomalým pohybem kop na hrudník. Pak se podíval na nebe a kopl silněji. Jenže noha jakoby nechtěla a cestou ke Kamčinýmu hrudníku ztratila sílu. Úder jen temně zaduněl.
Tonda najednou sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Klekl si nad Kamču a začal šavlovat nožem ve vzduchu. Štencl stál nad ním jako v mrákotách.
́Kurva, to snad není možný. ́ Podivný obraz mi běžel hlavou zpomaleně. Nevím, jak dlouho trvala ta chvíle, ale najednou jsem odstrčil Tondu. Spadl na zem a já mu vytrhl nůž z ruky.
„Debilové, prokopávat hrudník.“ Zařval jsem přidušeně. Hlavu jsem měl jako v horečce. Připadal jsem si jako na horské dráze. Ztrácel jsem vědomí a hledal nějaký pevný bod, kterého bych se mohl chytit.
Klekl jsem si nad Kamču. Vnímal jsem její teplo a pozoroval obloučky jejích ňader. Bože, kolikrát jsem je na sobě cítil. Kolikrát jsem si přál se jich dotýkat. Kolikrát jsem mohl to nádherné tělo sevřít.
Nůž mě pálil v ruce a její oči mě spalovaly tím plamínkem, který ještě zářil do noci.
́Kdo jiný než její smutný, rozbitý a utrápený rytíř musí být tím vyvoleným. Kdo jiný, viď Kamilko. Neunesu tvoje trápení, lásko, nenechám do tebe kopat. Nenechám tě umírat pomalu. Vysvobodím tě z bolesti, lásko. ́
Vím, že jsem zavřel oči a bodal do hrudníku jako šílený. Opravdu jsem nechtěl, aby do ní Režňák kopal, nechtěl jsem, aby na ní Štencl sahal. Bodal jsem a cítil u každého úderu odpor jejího těla. Otevřel jsem oči, nůž jen tak mimoděk opsal křivku vzduchem a ostří přeťalo krční tepnu.
Dýchal jsem jak šílený. Srdce bušilo a ti dva stáli nade mnou. Tiše stáli a pozorovali mne. Sklonil jsem hlavu a zavzlykal.
Čas se zastavil a plamínky v jejích očích ztrácely svou sílu. Měl jsem pocit, že zhasínají a ztrácejí se. Loučí se se mnou…
Dívala se na mne a já cítil, že stejně jako já nechápe, co se stalo.
 
Speciál Idnes o případu: Bílinská vražda
 

 

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *