Mihotavé okamžiky pochybností a hledání sebe sama ve světě plném samotu. Absurdita osudu i tak se to dá říci.
Je to 15 hodin 36 minut, co jsem odešel a tebe nechal pod teplou dekou samotnou. Nemohl jsem dál. Chtěl jsem být sám. Vím, že nechápeš, ale byť nikdy neříkám nic kategoricky, nevěřím, že tě budu mít šanci kdy vidět. Nezbývá, než doufat v osud, lásko.
Když jsem se už našel a seděl naproti tobě, jemným dotekem hledal spojení s tvým kolínkem, které vysílalo něžné impulsy malého spiklenectví, byl jsem u vytržení. Nechápal jsem prostor ani čas, neslyšel jsem zvuky, viděl jen tvůj obličej tisíckrát vyrytý do mé paměti, a přesto originální. Odloučením, samotou i touhou, lásko. Víš, i vůně má svou paměť, ta tvá si pamatovala, jak ji zbožňuji a vrátila se mi zpět.
Splynutí, já jsem dychtil po tom našem, a najednou tě mám naproti sobě. Šťastný, plný naděje a očekávání. Silný a rozněžnělý. Nedoufal jsem, pohádko moje, že tě někdy uvidím a budu tě svírat ve svém náručí. Teď jsem drtil ve své dlani tvou ruku a cítil jsem, jak si musím odskočit utřít nervózní obličej.
Švitořila jsi a já cítil tvou nervozitu, suché ruce a strach z toho zjevení. Číšník nechápal, proč nám oběma padá peněženka pod stůl.
Večer jsi zabouchla dveře a já se směl poprvé dotýkat mé něžné a sladké, lásko. Nejkratší cesta do bílého moře byla jedinou spásou, lásko.
Minuty dlouhých doteků, kdy hledal jsem cestu našich něžností tolikrát slíbených i prožitých v mřížoví vlastních myšlenek, mi ukradly dech, lásko. Jsi můj nejněžnější sen.
Říká se, že muž trpí, když není první. Já bych chtěl, abys byla první i poslední ty. Pochopil jsem, že ty statisíce doteků byly absolutně zbytečné. Chci jen tebe, lásko.
Sotva noc přikryla tvé tělo a pravidelný dech mi tě ukradl do jiného světa, dostal jsem strach, miláčku. Cesta byla dlouhá a já s nocí ztrácel odvahu si tě ukrást jen a jen pro sebe. Sedl jsem si na zem a pozoroval proud tvých vlásků, jak stéká po polštáři a na mé předloktí.
Tiše jsem se zvedl a nejdřív mne napadlo projet se noční tramvají. Spící zevlouni rytmicky se kymácející ve mně vyvolávají ještě teď spousty myšlenek. Odkud jsem k tobě došel a kde skončím, mám já právo něco chtít? Nevím, ve svém štěstí jsem si najednou uvědomil tu samotu, lásko.
Podáš mi ruku, ať smím přejít most, sám na něj nemám moc odvahy.
