Kostějův svět

Myslím, že každý z nás alkoholiků, tedy lidí závislých, těžko hledal slova na začátku psaní životopisu. Komplikovaně se hledají slova, která mají zachytit to podstatné. Cítím se jako pacient před operací a vím, že výsledek nemohu ovlivnit. Pacient přežije, ale je možné, že si odnese do reálného světa trvalé následky.

Dětství bylo velmi složité, jak jinak. Narodil jsem se v 16.08.1968, 33-letému otci a 20-ti leté matce. Jsem nejstarší a mám o 4 roky mladší sestru Olgu a další sestra Jiřina je o 7 let mladší.

Matka s otcem měla neurovnaný vztah a po letech i nám dětem docházelo, že problém je v alkoholismu otce. Každodenní hádky rodičů leckdy končily i fyzickým napadáním. To jsme vnímali už jako malé děti od prvních hádek až po vygradované výstupy. Já se stal důvěrníkem i ochráncem mamky, která byla opravdu velmi zoufalá.

Náš dětský svět se vytvářel v podstatě bez otce. Dětství tak nakonec bylo v rámci možností veselé i se šťastnými momenty. Mamka musela hodně pracovat. Dělávala dlouhé a krátké týdny. O víkendech pak brala brigády, jako servírka na zábavách a plesech. Občas jí pomáhal na brigádách i otec.

Se sestrami jsme bez ohledu na realitu měli harmonické dětství plné her, dobrodružství a i sourozeneckého škádlení. Vzpomínám si na jeden typický zážitek z jednoho víkendu. Rodiče byli na brigádě a tak jsme se sestrami mohli sledovat večerní program v televizi. Pamatuji si, že na 1. programu šla detektivka „Klíč k smrti“. Olča i Jířa sledovali film se mnou, ale ta starší sestra se začala hodně bát a prosila mne, abych jí skočil pro penicilin – byla totiž tehdy nemocná. Já jsem odmítal jí podle vlastních slov posloužit, ale slíbil jsem jí, že pokud půjde sama, tak jí na chodbě rozsvítím.

Rozsvítil jsem, sestra vyrazila na cestu do kuchyně, já vzápětí zhasl šel se dívat na televizi. Sestra se do pokoje dostala po půlhodině s hořící svíčkou v ruce a upozornila nás, že vše bude hlásit. S Jířou jsme se jí jenom smáli, rodiče uvidíme až druhý den po poledni. To budou unavení a nebudou mít chuť nás trestat takže nějaké hlášení nás nijak nevzrušovalo.

Ano, mé dětství bylo o momentech. Jeden moment šťastný a tři nešťastné, i když zmíněný poměr je notně zabarvený vzpomínkami.

Jako dítě jsem byl uzavřený ve svém světě. Hodně jsem četl, někdy až dvě desítky knih měsíčně. V kolektivu jsem nebyl oblíbený. Stranil jsem se a ve fantaziích jsem utíkal se schovat do příběhů mých knižních hrdinů. V deseti letech jsem četl Balzaca, Dumase, Zolu ve dvanácti E.M. Remarqua. Sbíral jsem knihy o antropologii a paleontologii. Od čtvrté třídy jsem přednášel témata v dějepise a občanské nauce. To vše mne izolovalo od spolužáků. V podstatě jsem se ani o oblíbu nestál, kolektiv mi tehdy nijak nechyběl.

Utíkal jsem do svého světa i s Jaroslavem Foglarem. Ve třinácti jsem se s Olčou vypravil do Prahy slavného spisovatele hledat. A našel jsem ho. Úžasné setkání se skvělým člověkem a domů jsem přivážel i naši klubovou kroniku podepsanou právě Foglarem. Jak jsem nebyl oblíbený ve škole, tak jsem oblibu získával v našem ilegálním klubu inspirovaném Rychlými šípy.

SNB byt spisovatele hlídala a nepříjemnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. S esenbáky jsem měl několik nepříjemností a ve škole musela matka mou angažovanost marně vysvětlovat. Takže jsem se nakonec na vysněné Gymnázium nedostal a začalo komplikované dospívání nepříjemným zážitkem.

Nejsem technický typ a proto pro mne byla Střední průmyslová škola nad moje síly. Matika a geometrie jsou mým nepřítelem číslo jedna. Po roce na průmyslovce jsem musel odejít a nastoupil jsem na výuční obor „Elektromontér pro rozvodná zařízení“. Další technická škola s internátem mi byly po více než tři roky dalším domovem. Miloval jsem Plzeň, kde jsem se toulal po starém městě a vymýšlel si příběhy plné dobrodružství a napětí.

Od třetího ročníku mne více než škola bavila hudba a psaní básní. Psal jsem od deseti let, ale až tehdy jsem pochopil, že psaní může být vhodným nástrojem, jak dívkám ba i ženám vysvětlit, že jsem talentovaný mladík plný lásky.

V 17 jsem matce vysvětlil, že musím odejít z domova a ona mi chápavě připravila tašku a já vyletěl do světa plného nástrah. Bláznivě jsem se zamiloval a na školu jsem srdečně kašlal. Jediné co mne naplňovalo mimo žen, bylo psaní. Rimbaudovsky psané texty mne zaměstnávaly celé dny i noci.

Čtrnáct dní po 18-tých narozeninách jsem si sedl na místo spolujezdce ke kamarádovi Karlovi. Jeho dívce jsem se ještě omlouval za svou prostořekost a auto vyrazilo na rozbité okresní silnice a jedná taková okresní silnice nás viděla v té sestavě naposled.

Ano, jediný jsem přežil a je jasné, že prokletí toho kdo přežil jsem se už nikdy nezbavil. Karel i Romana zůstanou navždy v tom autě a já jen těžko hledal cestu k normálnímu životu. Pohřeb, který se konal deset dní po havárii se musel obejít beze mne a v ten moment se probudily karlovarské sudičky. Pohřeb se tehdy stal téměř kultovní záležitostí a já ležel v nemocnici. Karla s Romanou vyprovázely na poslední cestě naše kultovní kapela Depeche Mode. Faktem je, že po propuštění do domácí péče jsem jel navštívit Karlovy rodiče a v napjaté atmosféře mne Karlův otec varoval, že se může stát, že někdo bude chtít pomstít jeho syna. Znělo to neuvěřitelně, ale strach jsem necítil. Byl jsem podivně rezignovaný.

Já jen chápavě přikývl a situace se opakovala u Romančiny rodiny a dokonce i u našich společných přátel. Všichni mi kladli za vinu, že jsem sáhl Karlovi do řízení a strhl volant. Podle mnohých jsem za havárii mohl já. Měl jsem možnost volby. Mohl jsem se schovat a zkusit zapomenout nebo jsem mohl někam zmizet a domů se v podstatě nevracet.

To jsem nechtěl a hlavně bych nedokázal s pocitem viny žít. Strach jsem cítil, ale o život jsem se nebál.

Do Kalových Varů jsem dál jezdil i když se riziko zvyšovalo. Došlo i na extrémní situace, kdy jsem byl napaden, ale zvládl jsem to a časem se kolem mne vytvořila skupina lidí, kteří mi famdili. Časem útoky ustaly úplně.

Podal jsem si žádost o ukončení pracovního poměru a plánoval jsem, že nastoupím jako osvětlovač do Vinohradského divadla. Opět zasáhl osud a já dostal povolávací rozkaz. Stal jsem se jediným vojákem Varšavské smlouvy, který sloužil a přitom nikdy nebyl odveden.

Armáda na to přišla po půl roce a já se dostal do situace, kdy mi bylo sděleno, že jsem porušil zákon tím, že jsem se seznámil se státním tajemstvím. Netušil jsem jak je situace vážná. Kluci na vojně se mi smáli, ale situace se čassem vygradovala a moje obhajoba byla na nic. Prokurátor i vězení hrozilo a já dostal „solidní“ nabídku stát se vojákem z povolání.

Nakonec jsem to podepsal a stal se vojenským pyrotechnikem. Jsem tak jediným vojákem, který bez odvodu sloužil celé čtyři roky.