Příběhy z mrtvého domu 2.

Hodina do odjezdu vlaku a v hlavě mám chaos.
Chci slyšet jeho příběh, ale nic s ním neudělám. On bude vyprávět, věděl jsem to už když jsem ho viděl přicházet. Nažehlené oblečení, nagelované krátce střižené vlasy. Ten kluk vyzařoval zvláštní klid a pohodu.
„Víš co, já ti o tom budu povídat a ty jenom poslouchej. To byla moje podmínka, já tě znam, jak ti dam záminku, tak mě usmažíš. Budu mluvit, ale ty mě nepřerušuj. Lístek na vlak mi raději dej, já si ho schovám a to pětikilo mi dáš až na konci. Spokojenej budeš, ale nesmíš mě přerušovat.“
„Vzpomínám, jak jsem si dával mařenu před každym pohovorem. Potřeboval jsem se uklidnit a piko jsem zrovna neměl. Je mi dvacet devět a už vím, jak se točí svět. Budoucnost, ta pro mě důležitá není. Důležitý je tady a teď. Faktem je, že když jsem nastoupil léčení, nebo v chráněnym bydlení, tak tam jsem aspoň na začátku sekal latinu. Ale já jsem jako parazit co hledá chybu v systému, tak to mi říkala máma. A ta měla jako vždycky pravdu.“
Táta ten vždycky jen bezmocně rudnul už od momentu, kdy jsem překročil práh domu. Máma ho vždycky uklidňovala, že jsem tam jen na chvíli a já nevěděl, kde hlavu složim. Před Větrníkem jsem na všechno sral. A to je dva roky zpátky.
„Debil a feťák, mámo. Náš kluk je debil!“, táta mě chytil pod krkem a strhnul na zem. Pak do mě jen kopal. Smál jsem se mu. Máma nad náma stála a křičela. Ani nevim, kde se vzala první krev, ale táta krvácel z pusy a pěstí mne mlátil po obličeji. Raději jsem utekl.
Máma mi chodbě dala pětistovku a zavřela dveře. Ve Varech to znám dobře, ale nechtělo se mi spát mezi somrákama pod Chebákem. Policajti tam často jezdí a kontrolujou. No hlavně, že mam na jídlo, nemusim somrovat a v bundě mám ještě poslední piko. Věděl jsem, že budu v pohodě. Na ulici, ale pro dnešek v pohodě.
Pepa u Tržnice vždycky somroval, ale debil to neni. On se dokonce léčil, ale pak to venku prostě nedával. Je to slušnej somrák, čistý hadry, umytej a boty vždycky nový. Ani nevím, kde je bere. On o tom mlčel a já se ho ani neptal.
Ta noc, která začala u Tržnice nakonec skončila v herně na rohu. Byla tam solidní barmanka. Byla sice tlustá a upocená, ale nás nechala sedět na baru. Pepa měl taky piko a tak jsem se nastřelil na zavřenym schodišti u Tržnice. Nikdo tam nechodil, ale řetěz byl docela novej. Byl jsem v pohodě, cítil jsem energi jak po probuzení.
V non stopu jsem si dal vodku. Sračky jako rum, myslivec nebo fernet nepiju. Jsou hodně cítit a když to policajti ucejtí, je problém na cestě. Posledně mě sebrali přímo na ulici a to jsem u sebe nic neměl. Tehdy jsem to měl o fous. Sebrat mě o dvacet minut dřív, tak jsem měl u sebe dodávku pro Petra v herně na Varšavský.
Vodku mam rád a Pepa vždycky začne ty svoje historky a já poslouchám. Poslouchat umím, vždyť to se holkám na mě líbí. Vzpomínam na Petru ze Sokolova, teda ona byla z Habartova. Taková prdel, ale Petra byla fajn a chytrá. To si mi na ní líbilo. Dokázal jsem ji poslouchat hodiny. Nejsem žádnej myslitel, ale věděl jsem, že Petra je fakt chytrá holka.
Ona o chlastu uměla vyprávět, prošla si Červeňákem, ale pokaždý skončila u chlastu. Všem říkala všude, že pila jen víno, ale já na ní poznal, když si dala panáka a ne jednoho, tvrdýho. Tak Petra dokázala vyprávět úplně o všem. O práci, dělala v nějaký cestovce, o svých chlapech, o drogách i o krásnejch koutech v Saudský Arábii. Byla tam na zájezdě jako malá zpěvačka, když zpívala ve sboru.
Vyprávěla jak matky některejch holek přímo sváděly jejich kapelníka. Petra na ně nadávala, ale já jsem je chápal. Kdyby ty matky cpaly do jeho postele svý dcery, pak by to bylo hrozný. Petra mi dokonce i zpívala. Když jsem s ní byl poprvé ve Lnářích, tak mi zpívala celý odpoledne na vycházce.
Vycházka, no spíš to byla honička do krámu a zpátky. Dával jsem si tam i piko. Nikdo to na mě nikdy nepoznal. Já věděl, že se mam krotit a nedávat to na sobě znát. Krotit tu euforii, bylo to těžký, ale stačilo projít kolem sesterny a měl jsem klid. Petra si chtěla skočit na panáka, ale nakonec si koupila celou placku, kterou schovala do vydroleného místa v klášterní zdi.
Občas jsem si lízli z placky i dopoledne, to nás nikdo nekontroloval. Bylo to v pohodě a věděl jsem o tom já a Petra. Jinak nikdo. Na ostatní jsem si dával pozor. Nikdy nevíte, kdo vás pozoruje. Víš, já raději lidi posloucham. Sám nevyprávim rád, mam strach a ztratim občas i nit. Když tak řekni.
Moje další holka je letuškou v Bahrajnu. Když ještě byla doma tak prošla i detoxem a šestitýdenní léčbou. Bylo to jedno. Přišla domů a ještě ten den udělala tržbu ve večerce u vietnamce. Ten vietnamec v noci nezavíral a ona tam chodila pro krabice vína celou noc.
Ráno pak brečela a ovolávala lidi, ale jen málokdo jí zvedl telefon. Já jsem ho zvedal, ale ne, já nebyl chápavý. Já jsem ji chtěl do postele a bylo mi vlastně jedno i jak se jmenuje. Jednou mi to řekla, jmenovala se Tereza a já se pozval na víkend k ní do bytu.
Nakonec jsem nejel. Chtěl jsem jí, ale podvečerní piko rozhodlo, že jsem raději chlastal s Tomášem v Nonstopu. Jenže ona se urazila a nebavila se se mnou až do chvíle, kdy mi představila svého černého milenec. Byl ze Súdánu a já žárlil. Asi byl líp vabavenej, ale s Terezou jsem se pak bavil bez nějakých skrupulí Věděla, že jí chci, ale nikdy jsem ji vlastně ani neviděl.
Já se ještě vrátim k tátovi. Ten mě neměl rád od dětství. Žil jsem až do patnácti ve víře, že je to můj otec. Jenže pak přišla matka a ta mi v lehké opilosti laskavě sdělila, že můj táta, tedy ten pravý táta žije v Chebu. Vrátil se do Čech po deseti letech.
Začal jsem chápat proč mě můj bývalý táta nemá rád a mlátí mě. Do Chebu jsem jel za týden, ale nakonec jsem byl podělaný strachy a viděl jen tátův dům. Dál jsem ho už nehledal.
Ve středu jsem měl jet na pohovor do Chráněnýho bydlení v Českých budějovicích. Jel jsem už ráno v osm a byl jsem nervózní. V Nepomuku jsem si koupil placku vodky a tu jsem vypil přímo před nádražím. Pak jsem si koupil druhou a tu jsem usrkával pod slunečníky. Nechtěl jsem nic jiného, chtěl jsem jen být klidnější. Jenže nakonec jsem zjistil, že vlak do Budějek už dávno odjel a další jede až po jedné hodině a já měl být v jednu na pohovoru.
Vysral jsem se na to. Myslel jsem, že mi to v léčebně projde. V klidu jsem seděl s další plackou pod slunečníkem, Do ústavu jsem se vracel až kolem páté večerní. Jenže do patra mne pouštěla sestra co mne moc nemusí a dala mi dýchnout a já měl v sobě půl promile. Tlo už jsem neukecaL. Průser byl na světě.
V posteli jsem ještě doufal, že se něco stane. Ráno bylo hrozný. Všichni se na mne koukali. Nechal jsem se ponižovat na komunitě a vlstně jsem to dělat nemusel. Najednou bylo všechno zbytečný. Když jsem léčbu nedokončil, tak chráňák v Budějkách padl definitivně.
Vím jsem blbec, ale naše jsem na pár dní ukecal. Proto potřebuju tu pětistovku. Já bych se tam jinak ani nedostal.
Takže díky kámo, dám si piko a pojedu k našim.
ZPRÁVA Z NOVIN.
Ve vlaku z Českých Budějovic do Plzně bylo nalezeno tělo mrtvého mladíka. Příčinou smrti bylo předávkování psycchotropní látkou.
Mladík byl 175 cm vysoký, tmavé na krátko střižené vlasy, hnědé oči. Sebou v kupé měl tmavě modrý kufr z látky. Nalezeno bylo u něj jen 260 korun českých a lístek na vlak do Plzně. Občanský průkaz a ani jiný doklad nebyl nalezen.
Žádáme veřejnost o pomoc s identifikací mladého muže.

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *