Ztracené milenky 3.

Denně si představuji, jak se s tebou miluji. Denně…
Chybíš mi, já přece nechtěl vidět ten tvůj nepřirozeně bledý obličej. Vlastně mám z něho pořád strach. Tady mne strašíš, i když už nejsi. Já nechtěl, ale mám prostě takovou sílu. Odpusť lásko. Ani nevíš kolikrát jsem jen viděl zatmění a pak jednal.
Vzpomínám si na týpka, který tě šťouchal tam, kam jsem mohl jedině já. Vlastně jsem neztratil nervy, ale jedno bylo jasné: musel jsem ho zneškodnit. Bylo mi jedno, že mi nadáváš a škrábeš na zádech. Ten hysterický křik mne pronásleduje každou noc ve snech. Nevím proč jsi tak křičela, mám strach z toho křiku.
Nikdy bych ti neublížil, ale asi jsem to udělal, když ležím tady na pryčně. Já tě v představách vidím, je to jako tehdy v noci, kdy jsi mne poprvé objala a já chtěl odejít. Měl jsem strach z tvé síly a tvé polibky jsem už ani nevnímal. Byla jsi moje a já tvůj. Já tvůj vlastně víc než si dokážu přiznat.
Podléhám ženám, mám z nich strach. Mám strach i ze samoty jako tehdy, když přijela máma a najednou byla pryč. Nechápal jsem proč mne v noci objímá teta. Ztratil jsem se ve vlastním strachu. Vlastně ani nevím, jak máma vypadá, ale každý kolem mne říkal, že se vrátí. A nevrátila!
Měl jsem tě rád, byla jsi v pohodě. Všechno kolem nás bylo jednoduché. Miloval jsem tě a ty jsi mne ovládala. Podléhal jsem ti každou noc. Hledal jsem tě na cestách, kterými jsem chodil s tebou. Tehdy to ještě nebyly cesty bolesti. Tu jsi tam přinesla až ty. Nenávidím tvé úsměvy, které znějí jako výsměch. Jsem slaboduchý a ty jsi děvka, co mne chtěla jen ovládat. Nemám rád silná slova, ale já nejsem ztracený v podivuhodném lese myšlenek.
To nebyla sebevražda, byla to rituální vražda a ty jsi držela krvavý nůž ve svých rukou. Myslím, že jsi ani nevnímala, jak hluboko vniká nůž do mého těla. Bylo a je ti to celkem jedno. Jen ten tvůj úsměv zářil do děštivé noci. A každou noc jsi mne zabíjela.
A přitom jsi byla jedinou, která mi mohla beztrestně ubližovat. Ovládala jsi mě a já ti podlehl. Nikdy mně nikdo tak neovládal. Jsi moje bohyně a já jen toužil tě líbat a hladit tvé obrysy. Unikala jsi a já se vracel temnou cestou beznaděje. Hledal jsem tě.
Přinesla jsi do našich životů vášeň i samotu. Opíjím se láskou a samota mne svírá. Kde jsi, ty má mazlivá. Já jsem se bál ti přiznat, že s tebou získávám a bez tebe ztrácím. Nikdy jsem s tebou nesoupeřil a z nás dvou jsi to byla ty, která mne dokázala hladit a přitom sama spokojeně vrnět. Mám tvé fotky nalepené na stěně. V myšlenkách se k tobě často toulám. Ne, já nejsem vrah. Možná mám na rukou tvou krev a tvé slzy mi stékají mezi prsty.
Proč jsem tě vlastně zabil. Vlastně ani nevím, jen cítím tvůj puls v dlaních. Sevřel jsem tě a ty jsi nemohla ani hlesnout, i když si myslím, že kdybys na mne promluvila, tak se pomilujeme a všechno by bylo v pořádku. Chodil jsem kolem postele, kde jsi bezvládně ležela a já tě každé ráno přikrýval. Schovával jsem si tě pod deku. Na ulicích na mne číhal strach. Nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen jsem se v tichosti modlil.
Možná jsem se bál si přiznat, že už se na mne nikdy neusměješ. Kdyby nepřišla moje teta, tak tam jsme oba dva spolu. Ona přerušila naší vysněnou harmonii. Ne já tě nezabil, ty jsi mne zabíjela každou noc.
Jsem ztracený a sám, lásko. Nerozumím té blesti, kterou cítím. Ze tmy se vynořila postava mé matky. Najednou se usmívá tiše na mne mluví. Ona mluví a já slyším tvůj hlas, lásko. Natahuješ ke mně svou ruku, tu hebkou nádheru, kterou jsem tolik miloval.
Lásko odpusť…

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *