Intimní já a život aneb zpověď 7.díl

Na ubytovně se situace začala komplikovat a já pil jako duha. Alkoholem jsem se uspával a odkládal tak nepříjemné pocity, které mne každý den strašily.  Ano bral jsem i neuroly, lexauriny a věděl jsem, že v kombinaci s alkoholem užívám smrtelný koktejl.

Jediné co mne drželo při životě bylo to, že jsem měl strach z otevřených prostor. Proto jsem se zdržoval jen na ubytovně kde to bylo deprimující prostředí plné zoufalých bezdomovců a já si vzpomínal na natáčení mého pořadu o bezdomovcích pro EU – tedy „Loď plnou bezdomovců“ a já byl po letech v podobné situaci.
Roce se mi neustále třásly a absťáky byly na denním pořádku. Byl jsem zoufalý. Neměl jsem sílu k rozhovorů s dětmi. Zevnitř mne spalovala deprese a já nevěděl, jak situaci řešit. Byl jsem na dně, tedy myslel jsem si, že jsem na dně. Ale to dno bylo ve skutečnosti ještě daleko níž.
V Praze jsem si sehnal zajímavou práci a další nabídky jsem dostal, ale musel jsem se vrátit do Karlových Varů. Dcera byla na vysoké v Praze, ale syn byl doma  v Karlových Varech. Věřil jsem, že když se vrátím do rodného města, tak najdeme se synem k sobě novou cestu. Byl ze mne a z mého pití zklamaný.
Zavolal jsem tedy sestře Jíře a prosil jí o bydlení. Souhlasila a já slíbil dost peněz za bydlení, které jí pomohou v jejím životě, Nechtěl jsem být příživník a nechtěl jsem být nikomu na obtíž. Z opilostí jsem na pár dní probral, sbalil jsem věci a taxíkem se nechal odvést k nočnímu autobusu do Karlových Varů.
Věřil jsem v nový začátek, ale byl jsem zdravotně, fyzicky i psychicky na dně. Sestra mne první ráno probudila a já skočil do vany. Měl jsem pocit, že jsem smysl špínu za několik let. Byl jsem rozhodnutý abstinovat a snažil jsem se s Jířou mluvit upřímně. Nevěřila mi a já se ztrácel v mých neurozách. Šel jsem si koupit flašku a tu jsem si kupoval každý den. Každý den půl litr, ale strach se nijak netlumil.
Snažil jsem se pracovat, ale nešlo to. Nemohl jsem ani psát. Mozek stávkoval a já se opíjel, až jednou se mnou ztratila sestra trpělivost a  vyhodila mne. Seděl jsem na louce s kupou tašek. Nakonec mne taxík odvezl do pensionu, kde mne ruský majitel nakonec nechal.
Opíjel jsem se dál. Do práce jsem už nemohl chodit vůbec. Celé intermezzo skončilo po třech týdnech mou opilostí a hádkou s majitelem. Putoval jsem ke známým, ale ti se mnou ztratili trpělivost po pár dnech a já se vrátil k rodičům do Nové Role.
Otec mne vyhodil a já si u něj nechal jen věci a pak mám obraz zamlžený. Hrozně jsem se opil a nevysvětlitelně jsem se dostal až na záchytku do Sokolova.
Nakonec jsem se dostal do Prahy na detox. Ještě v nemocnici jsem si přes internet koupil stan a spacáky a odjel jsem do svého města, tedy Nové Role u Karlových Varů a stan jsem si postavil u rybníka. Najednou se o mě začala zajímat Olča. V těžké situaci mi pomáhala a naše vztahy se změnily.
Starostka města,která byla moje bývalá milenka na mne posílala policii, která mi v noci vyhrožovala. Kamarád Jiří Kotek mi řekl ´památnou větu: „Buď budeš bojovat a nebo se sbal.“
Neměl jsem sílu bojovat. Sbalil jsem stan a jeden známý mne odvezl dva kilometry za město, kde jsem si postavil stan ve vysoké trávě. Ležel jsem ve stanu a přemýšlel. Dostal jsem se na dno, tentokrát to opravdové.
V jeden den za mnou přijel kamarád Jiří. Seděli jsme na kávě a on mi promlouval do duše. Vlastně jsem mluvil já a obviňoval se. Najednou mu zazvonil telefon a on do něj řekl: „Má ho tady, sedíme na kávě.“ a Jiří mne vzal do auta a odváže. Mne do Karlových Varů.
Na sociálce nás čekalo jednání. Úředníci mi vysvětlili, že mám naději dokonce i na byt. Vyplnil jsem žádosti a Jiří mne už do stanu nepustil. Řekl jen: „Teď si jedeme pro klíče a ty si sbalíš stan.“ Ano, nebudu napínat. Od města jsem dostal ihned ubytovnu. Bydlel jsem sám na patře a měl jsem klid.
Dny, kdy jsem byl na ulici jsem nepil. Stejně tak i na ubytovně. Cítil jsem šílenou únavu.
Za čtrnáct dní jsem dostal od města zprávu, že jsem dostal byt v DPS Jateční.
Jiří mi pomohl se nastěhovat. Sehnal mi dokonce postel a stůl a já byl v malém bytečku šťastný.
Šel jsem na úřad poděkovat a čekalo mne velké překvapení. Úřednice, která můj případ zpracovávala, byla mí bývalá podřízená z dob, kdy jsem byl vedoucí odboru. Po dvaceti letech si na mne vzpomněla a já na úřadě potkal další své podřízené. Bylo to fajn setkání.
Nemám moc přátel. Nikdy jsem neměl moc přátel, ale Jiří K. změnil můj život. Další dobrou duší je Eva T. A Petr H. Tito tři lidé mi pomáhali v nejhorších chvílích. Jsem jim vděčný.
Po rozmluvách se synem, dcerou i sestrou jsem se rozhodl léčit se. Psychiatr mi napsal Antabus a já poctivě docházel.Nicméně často jsem zašel do kavárny Bambus, kde jsem sedával u dvojité vodky. Antabus nezmenšil mé chutě na alkohol.
V pondělí 5.4.2018 Jsem splnil povinnosti a v Lídlu jsem koupil dvě láhve vodky a po příchodu domů jsem začal pít. Byl jsem vyděšený samotou. A pak jsem pil 4 dny za sebou. Ve čtvrtek jsem se donutil jet k lékaři na Antabus, jenže ten jsem v ten den znovu přepil.
Dostavilo se silné delirium a já jsem byl úplně odrovnaný. Nevěděl jsem jak dál, nechtělo se mi žít. Střízlivěl jsem několik dnů. V neděli za mnou přijela dcera a já s ní mluvil jen o dalším rozhodnutí. Nevěděl jsem co udělám, ale v podělí jsem zavolal lékaře a v úterý jsem se sbalil a jel za ním. Věděl jsem, že se nevrátím.
První detox v Ostrově mi hodně pomohl. Potkal jsem tam Petru Havlovou a v den propuštění jsem už věděl, že v léčbě budu pokračovat.
Nastoupil jsem na další detox do Prahy a po 14 dne jsem byl převezen sem do Lnářů. Díky Petře jsem pochopil co musím udělat.
Tady jsem se vrátil ke psaní. Po dvou letech. Jsem klidný a odpočatý. Tak jsem se necítil několik let.
Vím, že ještě dnes musím změnit vše kolem sebe. V Karlových Varech jsem změnil svět kolem sebe a tady ve Lnářích musím změnit sebe. Ale cítím, že na to mám sílu…
A to je prosím konec… snad jsem vás neunudil…

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *