Těsné tak těsné spojení dvou, zapadané prachem, přikryté časem, oprýskané zapomněním. Ano, i takové jsou vzpomínky. Jednu takovou z nich jsem pro vás dnes vylovil a vytvořil. Inu do toho, Dopisy milenkám začínají.
Vlastně ani nevím kdy a kde jsem tě ztratil. Najednou jsi zmizela ze snů i reality. Zbylo po tobě prázdné místo, které si drželo jen tvou vůni. Tu vnímám každým pórem svého lačného těla. Chybíš mi a já se ztrácím. Nikdy jsem tě nepochopil, ale nikdy jsem nechápal ani sám sebe. Chybí mi tvé pohlazení. Mé rány krvácejí a šklebí se na mne svou opravdovostí..
Odešla jsi a na stole zbyl jen nedopsaný vzkaz: „Nehledej mne…“ a já tě nehledám, jen po tobě toužím. Ztratil jsem tě dávno, i když dveřmi jsi bouchla dnes ráno. Už nechci snášet ty ponižující signály plné samoty a zoufalství. Byl jsem jejich autorem a za to se stydím, lásko. Já jen tiše doufám ve tvé ruce, které mne hladí. Věřím ve tvé boky, které mne svádí a místo toho se ztrácím v tůních samoty a zatracení.
Tak dlouho jsem tě nevnímal. byla jsi se mnou a přitom sama. Toužil jsem po splynutí, ale místo toho abych ti to řekl, jsem mlčel a nechal tvé slzy stékat potůčky na tváři, která mne jediná mohla milovat. Sedávala jsi vedle mne a já vnímal jen sám sebe. V odlescích nové samoty mi však chybíš.
Každá vzpomínka mne děsí. Byl jsem někdy tvůj? Nebo jsme žili každý zvlášť v pustinách odcizení? Mám strach z každé zatoulané myšlenky na tebe, na tvůj horký dech, na vůni tvého těla. Kdy jsem se s tebou miloval? Vlastně ani nevím… Miloval jsem se já s tebou, nebo ty se mnou a milovali jsme se někdy oba najednou… Nevím.
Říkáš mi, že jsem zloděj, který ukradl kus nebe a nedal ti ho. Já ho sám hledám v harampádí odložených věcí, odložených vzpomínek. Ani nevím kolikrát jsi mi unikala, netuším proč jsi se vracela. Nikdy jsi mi nechyběla tak, jak mi chybíš teď. A proč zrovna teď, když jsem to včera tak necítil. Nevnímal jsem ty zdi postavené každým z nás.
A ty jsi postavila vysokou zeď a na ní jsou všechny tvé vzkazy i tvůj pláč. Stojím tu pod tou zdí a zkouším jí překonat. Prsty se noří do spár. Ostré hrany kamenů zraňují, stěny jsou kluzké a já cítím, jak krvácím z rány na boku Tvá vojska na mne vylévají žhnoucí olej a já křičím. Bojuji o život.
Lásko, chybíš mi. Moc mi chybíš! Hledám tě v tmavém lese našich vzpomínek, které šednou zapomněním. Nevím kdy jsem byl šťastný, netuším kdy jsi mne naposled objala0. Kdy jsem ti poprvé ublížil a kdy to bylo naposled? Ani nevím, jen vnímám tu bolest po operaci. Siamská dvojčata jsou každé zvlášť stejně jako my dva. Pořád tě hledám a volám.
Nechci být sám! Už nikdy. Najdu tě a zasypu tě květinami své pozornosti. Ukradnu pro tebe i hvězdnou oblohu. Přemluvím tmu ať září jako rozžhavené slunce, rozpálím svou lásku tak, že ji budeš vnímat jako podzimní vánek na našich tvářích. Promiň lásko, jsem neodpustitelný sobec, ale samota není jen trestem je i mou obětí.
Kaji se a hledám spasení, hledám tvůj úsměv, toužím po tvých dotecích. Tvá dlaň jako jediná zklidní můj unavený puls.
Zatracený, tak se cítím a to je můj osud. V klikatých serpentinách vlastní pokory tiše volám a ztrácím cestu. Moje navigace hlásí vybité baterie a tma obepíná každý můj krok. Snad mne chápeš. Vlastně věřím tomu, že mne chápeš. Nechci tě ztratit, ale mám pocit, že od tebe utíkám.
Lásko já slepý hledám cestu k tobě. Nevěřím ve tmu, ztrácím dech a přesto budu utíkat až do momentu kdy mne ty zastavíš a schováš mne ve svém náručí.
Přiznávám se! Jsem hříšník, který tě nevnímal.
Ano, byla jsi pro mne neviditelná.
Ano, když jsi plakala, já se smál.
Ano, když jsi umírala, já slavil.
Ztrácím se v tobě lásko, slib mi, že se vrátíš.
Chci cítit vánek na našich tvářích.
Chci se obětovat za tvůj úsměv.
Chci s tebou ležet přikrytý černou tmou.
Jsi mé světlo, jsi můj osud, jsi můj kříž a já stojím věčně čekající za zátočinou lesní Samoty.
Tam jsem vždy čekával na tvé doteky, lásko.
Teď tady stojím sám!
