To, co člověk očekává, se stoprocentně nevyplní, ale to, co nečekáte, se prostě stane. Láska měnící se v přátelství a přátelství měnící se v lásku, to je sen každého, ale realita bývá jiná, a tak přicházejí momenty, kdy chlap bývá víc než překvapený.
Seděl jsem naproti ní a usmíval se, byla krásná. Proudy tmavých vlasů těsně obtékaly kouzelně bledý obličej.
Pohladil jsem ji a usmál se. Jsem rád, že jsem tady, teď a s ní. Ovšem, čekala na mou návštěvu čtyři roky a nečekala takovou dobu zrovna poprvé. Psával jsem jí zoufale málo. Jedno setkání, a jak vám zamotá život. Teď, devět tisíc kilometrů od domova ztratila svou dívčí bezprostřednost. Kontrolovala se a… bála.
„Nemusíš se mě přece bát, mám tady na druhém konci světa jen jedinou známou, snad se nezlobíš…“
Zlobila se, já přece znal ten zdánlivě netečný obličej a nepřítomný úsměv.
„Nečekala jsem tě, fakt. On nebude rád, vyprávěla jsem mu o tobě a mohl by žárlit…“
Věděl jsem, že by mohl žárlit, ale vcelku mi to bylo jedno.
Krásný dům v klidném prostředí, pro typickou americkou střední vrstvu. Dlouhá široká ulice, děti hrající si na hřišti a nezbytný bazén u každého domu.
„A jak se ti vlastně žije?“ snažil jsem se navázat rozhovor. „Přeletěl jsem oceán a urazil dvě stě třicet mil, tak snad doufám, že mě hned nevyrazíš.“
„Ale ne, to ne, jsem ráda, že tě vidím. Ty jsi vlastně první z mého dřívějšího života, co přiletěl sem za mnou,“ konečně se opravdu usmála. „Dáš si něco k pití?“
Kývl jsem, donesla whisky s colou a horou ledu. V tom floridském horkém dni snad ani nic jiného člověk nepotřebuje.
„Když jsem dostal šanci podívat se za oceán, tak jsem volal tvé mamince, a ta mi prozradila adresu na tebe. Když jsem přistál v Miami, tak jsem se po týdnu rozhodl zajet za tebou. Palm Beach je nádherný, fakt moc.“
Míchala ledem ve skleničce a na jejích prstech se povalovaly kapky chladivé vody. Přemýšlela a čelo se jí tou zátěží neskutečně krabatilo.
„Nemrač se…“ snažil jsem se ji rozpovídat.
„Ženatý?“
„Ne, tedy, už ne. Nefungovalo to.“
„Jsi sám.“
„Tady na Floridě ano, ale jinak se snažím udržet si normální vztah k druhému pohlaví,“ usmál jsem se a ona mlčela, dlouho mlčela.
„Psala jsem ti dopis, je to tady těžké, moc těžké, cítila jsem se sama, moc sama.“
Věděl jsem to, psal jsem jí tolik dopisů, a ani jeden neodeslal. Podělanej život, kolikrát mi vlastně proběhla životem, třikrát, čtyřikrát, ani nevím.
„Víš, že jsem byla u vás, když jsi se ženil?“ zkoumala teď ona mě.
„Ne, vůbec, volal jsem ti před tím, prý jsi byla v Řecku, a tak jsem to vzdal, čekal jsem na tebe čtyři roky, po tom, co jsi chtěla žít bez závazků. Každý půlrok jsem byl u vás, a ty nic.“
Najednou se zvedla, sáhla do zásuvky psacího stolu a podávala mi dopisy.
„Vem si ty dopisy, patří tobě a já bych si vyčítala, že je nemáš.“
Zvláštní napětí, zvláštní strach se vznášel místností. Chlap se nemá vracet na místo činu, ale já seděl v pokoji se ženou, která se mnou evidentně nemá vyrovnané účty. Dopisy mi vklouzly do ruky a ta je nervózně položila na stůl. Netušil jsem, že mě tak rychle dostane do kouta, ale cítil jsem, jak mi stoupá tlak a krev se hrne do hlavy.
Chytil jsem její ruku a přiložil ji k ústům. První polibek po deseti letech. Pořád voněla tak jemně a něžně a já si prostě nemohl pomoci.
Klekla si ke mně a položila hlavu do klína. Hladil jsem ty pramínky vlasů černých jako noc. Plakala, cítil jsem, jak se mi slzičky pláče vrývají do kůže a nechávají tam nesmazatelné stopy.
Bože, jak moc to bolí, když chlap otevře sám sobě staré šrámy.
Minuty běžely a ty chvilky plné jemných doteků plní naše vzpomínky. Ruce propletené popleteně hledají stará místečka plná našich stop, tak dávno opuštěných. Její ruce mě zajaly jako liány a ty mé schovávaly její ramínka do dlaní. Jak něžná chvilka, ukradená i vypůjčená od času, vypůjčená od světa, ztracená a přece objevená, tam někde uvnitř nás.
„Neplač, malinká,“ pomyslel jsem si, „neplač!“
Vstala a odváděla si mě kamsi do útrob domu. Bílé prostěradlo se stalo naším útočištěm. Útočištěm ztracených a zoufalých dušiček. Ukradla si mě celého a já, nesmyslně zoufalý, jsem se ztratil v té vlně neočekávaných emocí, objetí a polibků. Stávám se obětí své vlastní slabosti, svých vlastních nereálných snů i přání.
Ukradla si mě, a měla na to právo. Já nemám právo jí bránit, vzít těch pár chvilek našich snů i prožitků minulosti.
Její postava vykresluje nádherný obrys a ona stojí u okna, mlčí, přemýšlí, možná pláče.
Netušil jsem, ale objal jsem ji zezadu. Třásla se celá.
„Nebuď smutná, jestli chceš, odejdu.“
Podala mi ruku a šla do vedlejšího pokoje. Pod oknem stála postýlka a v ní se batolil malý drobeček. Hrál si s prstíky na nohou a usmíval se. Drmolil nesmyslná slůvka, asi už byl zkušený angličtinář. Prstem jsem malého pohladil po tvářičce a on nečekal a prst mi okamžitě stisknul. Vzal jsem ho do náruče a hrál si s ním. Ohromně se bavil a smál a já se smál také.
Ona stála u dveří a po tvářích jí stékaly proudy slz. Malý natáhl ručičky k mamince a smál se. Skončil v její náruči a já byl přebytečný, nic nemusela říkat.
Skončil jsem v bistru na rohu její ulice. Podvečerní slunce pálilo a já si dal dvojité presso s pěti cukry a mlékem a seděl nad dopisy: „…vždy jsem chtěla tvoje dítě, a to se nikdy nezmění, promiň, vím, že se to nehodí, ale je to tak…“
Nad Floridu přichází večerní soumrak, stíny tančí po stěnách a káva už je opravdu studená.
