Získejte lásku striptýzem

Nesnáším hloupé náhody. Je fakt, že maminka tvrdí, že díky hloupé náhodě, která se přihodila na zadním sedadle staré škodovky, jsem na světě, ale možná právě proto nesnáším hloupé náhody.

Náš pravidelný páteční mejdan v místním jediném a jedinečném nočním baru bývá obrázkem nudy. Lojza nosí pivo, Franta nadává na ženský, Karel hulí trávu a Petra vyhledává oběť svého pravidelného pátečního záletu. Nějak jsem neměl chuť se bavit, ale zvyk je železná košile, a tak tu sedím.

„Ženský jsou pomstou přírody na nás, pánech tvorstva,“ zaperlil Franta svým dalším bonmotem.

„No jasně, a minulej tejden, když jsi skončil u mě, tak ses tak kreténsky rozplýval,“ přispěchala Petra s obranou.

„Minulej tejden to byla alkoholová slabost, to se nepočítá.“

„Kdyby sis radši zahulil a na ženský se vykašlal.“ Karel asi dva měsíce učil na učňáku a asi se nikdy nezbaví toho poučování.

„Neblbněte, ženský jsou pomsta, ale bez nich to nejde. Hele, já jako jedinej ženáč musím kategoricky prohlásit, že jste volové!“

Lojza položil další várku piva na stůl.

„Hele, Romeo, máš tady Julii,“ ukázala Petra docela trapně prstem na nově příchozí.

Ano, je to princezna mých snů. Má to jen jeden problém, že se nějak nechytám. Když ji pozvu na rande, ona pozve kamarádku. Když do kina, jde se svým bráchou. Prostě marný případ!

Přišla k našemu stolu a usmívala se: „Tak co, bando, je tady volno?“

„Pro lamačky srdcí samozřejmě!“ Aby si Franta nepřisadil.

„Jak to myslíš?“ lupla pohledem po mně.

„Hele, nechte toho,“ zvedl jsem se otráveně a přešel k baru. Objednal jsem si další pivko.

Martina si pokojně sedla na moje místo. Smála se a mě to dráždilo. Dráždí a provokuje mě vším. Každým pohybem, každým pórem kůže.

„Hele, já jí řeknu, že ji chceš…“ Petra se mě snažila rozesmát: „Né, fakt jí to řeknu, hele, proč se máš trápit, jestli to chce, tak s tebou půjde, jestli ne, tak nedá nikomu, věř mi.“

„To je dobrý řešení, a nechceš, abych jí zatancoval slipovej taneček na stole?“ Takový lok piva jsem nikdy nevypil.

„Petruško, opravdu to nech běžet. Martina je prostě taková, dráždí až na hranu, a pak odejde.“

„No, třeba na to jdeš blbě,“ otočila se a odešla a já věděl, že bude průšvih.

Chladivá dvanáctka utlumila smysly, a tak jsem se ponořil zase do svého světa s Martinkou.

Hladíval jsem ji ospinkanou těsně nad ránem. Za oknem tančí svítání svůj něžný taneček a já cupitám do malinké kuchyně. Vracím se s obloženým podnosem se snídaní o třech chodech, teplým čajem, čerstvým džusem a novým číslem Cosmopolitanu, pro který jsem skočil do stánku přes ulici. Pokládám podnos na stolek a lehnu si úplně tiše tak, že mohu dlaní hladit její boky. Hladím jí boky rozehřátou dlaní a dýchám na napnuté póry její kůže. Má to ráda a cítí můj dech. Nechává se unášet, a tak vím, že ji smím políbit. Ona zatím bere do ruky časopis a talířek se snídaní a krade první sousta.

„No jo, tak prej jo, když uděláš striptýz, tak tě bude chtít!“ Petra mě držela za rameno a usmívala se: „Tak do toho, bejku!“

„Ses zbláznila, ne?“

„Nezbláznila, vzdychat umí každej, a pak dělá ze sebe hrdinu celý tři minuty, tak ukaž, že jsi jinej.“

„Ale já nechci nic ukazovat, já nechci ani s nikým nic mít. Já chci klid!“

„No jasně, hrdina je tady, kroutit očima a stěžovat si na osud umí každej. Copak ti ta ženská nestojí za souboj, obětování, jak chudák může vědět, že jsi ten pravej princ.“

Petra byla záludná jako uličky kolem Staromáku. Nevěřil jsem jí, ale po pěti pivech to zase neznělo tak úplně blbě.

Petra odcupitala ke stolu. Ani jsem se tam nepodíval. Barman pochopil tíhu mé situace a přinesl dávku vodky. Jeho kolegyně naladila rádio na tu nejblbější melodii.

Vodka ještě pálila v krku a já jsem se rozhodl. Velmi pomalým krokem jsem přešel bar napříč. Franta s Lojzou dali sklenice na stranu. Všechno bylo jasné. Barmanka zesílila hudbu a já se ladně vyhoupl na stůl.

Backstreet Boys trapně skučely do tmavého sálu a já stejně trapně stál na stole a snažil se vykouzlit co nejvábnější pohyb svých boků. Nejsem zrovna špatný tanečník a také Petra mě velmi hlasitě povzbuzovala. Mužské osazenstvo se docela bavilo a Franta mi pod nohy vysypal drobné z peněženky.

Martina seděla nejdřív velmi zasmušile, ale teď už začala potleskávat.

Bílé džíny stíraly popel na stole a bílé tričko letělo obloukem na vstupní dveře. Mám malinko nadváhu, a tak se vyvalil můj pupek a oblažil všechny přihlížející svým tvarem i ladností pohybu.

„Seš bůh!“ řval Franta a tleskal do rytmu s cigaretou v koutku úst.

Karel docela chladně zahlásil: „Ten je zhulenej jako sviňa.“

Martina stála u stolu, a tak se snažím předvádět ty nejlascivnější taneční kreace. Cítil jsem, jak svým tělem ovládám celý sál. Celé tělo je ve varu. Moje nejlepší taneční figura, u nás na malém městě zvaná „Tornádo“, docela zabírá, ale… stůl se s praskotem řítí k zemi. Ani nevíte, jak dlouhý může být ten okamžik, než se deska stolu dotkne podlahy baru. Předvedl jsem let plavmo směrem ke svému tričku.

Tričko bylo uvězněné pod polobotkou místního policejního pochůzkáře. Obličej takřka políbil šněrování polobotky a můj pohled vzhůru byl jen odrazem zoufalství. Z výšky se na mě díval můj otec.

„No tak radši vypadnem,“ zhodnotil Lojza vývoj situace, vyrovnal účet a čekal. „Vezmu vás, jestli chcete.“

„Jo fajn, pojedu s tebou,“ promluvila konečně Martina a bar se výrazně vylidnil.

Špinavé džíny jsem našel pod zřícenou deskou stolu, otec odešel, a tak jsem mohl v klidu vypadnout.

Lojza čekal, nastoupil jsem dozadu a vedle mě seděla Martina v docela vášnivém objetí s Karlem.

Nějak jsem ztratil orientaci v čase i prostoru, tak já ze sebe dělám vola a oni si tady hrají jazýčkovou. Zmatek v duši, srdci i na těle. Na těle se ovšem nejspíš spojil pot a prach našeho baru.

Rezignovaně jsem se nechal vyklopit na náměstí a potácel se směrem k domovu. Auto po pár metrech zabrzdilo a Martina vyskočila. Rozběhla se ke mně a smála se.

Skoro jsem se schoval v křoví u kašny, ale stud mi v tom zabránil.

Přiběhla, políbila mě na čelo a zašeptala: „Snad mi ještě zatancuješ, Medvídku.“

A zmizela.

Zůstal jsem stát a cítil se jako ve snu. Pak jsem se na náměstí roztancoval a smál se na celé kolo. Proč vlatně ne?!

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *