Ani ta nejseberafinovanější obrana vás nezachrání před „ženskými“ časopisy plnými naprosto zaručených receptů. Život se tak může stát i peklem!
Při prohlížení záchodové literatury jsem pochopil, o co v partnerství ženy a muže jde. Harpers Bazaar mi to prozradil a já pochopil, že nemám svůj život ve svých rukou. Nebezpečí číhá na každém kroku…
Harpers skončil v koši, ale co když už to četla. Pátrám po bytě, jestli nenajdu nějaké stopy mého osobního persona non grata. Známky rozeznáte spolehlivě – nabitá devítka v baru, sekera vedle postele…
Aha, fén nad vanou, jak naivní, na to neskočím.
Uklidil jsem ho, ale v hlavě mi pořád straší věta z onoho lifestylového časopisu: „Rozčílil vás někdy partner tolik, že jste popadla těžký předmět, který byl zrovna po ruce, a mrštila jím po němě Nejste sama…“ Děsuplná věta!
Musím uznat, že rozčílit ji opravdu umím! Možná už nemám šanci.
Raději jsem sklidil i sadu nožů z kuchyňské linky. Ten vykosťovací jsem raději poslal rodičům, a tak chleba kupuji nakrájený a maso naporcované.
Nevšimla si ničeho, i když v momentu, kdy jsem vyměnil na burze naše skleněné a porcelánové nádobí za plastikové, měla v očích vystrašený výraz.
„No co, v Americe všichni jedí jenom z plastů a nevadí jim to.“
Snažil jsem se eliminovat všechna rizika. Odnesl to i syn, jehož pistole na plastové kuličky byla odeslána dětem do bývalé Jugoslávie. Tam to určitě využijí.
Zablokoval jsem všechny násilné kanály, a tak teď trávíme čas při sledování ČT2, a to ještě jen v určitých časech. Dokonce jsem vyměnil všechna skla v bytě za textilní výplně s tvrzením, že v posledním čísle ELLE píšou cosi o tom, že tak žijí ti, co jsou „in“.
Nevěřila mi, protože jsem i poslední číslo ELLE věnoval přátelům pracujícím v odpadovém hospodářství.
Vymínil jsem si přípravu jídel; z historie přece vím, jak skončil Napoleon a nejeden nepohodlný manžel.
Dokonce jsem nakoupil spoustu pozitivních titulů, jako například: „Pozitivním myšlením k úspěšnému orgasmu“, „Podzim života ruku v ruce“, svázaný ročník Šťastného Jima a dokonce videokazetu s pořadem „Volejte řediteli“ s Vladimírem Železným.
S pocitem uspokojení, že jsem předešel všem rizikům vyplývajících z článku v Harpers, jsem tiše, zasněně a romanticky dřímal ve vaně…
„Kde mám lednovej Bazaar?“
„Nevím, lásko, podívej se do stojánku…“
„Nikde není, sakra, už mě to štve, vůbec nejsem svobodná, ubíráš mi prostor, žereme z plastiku, ve dveřích máme deky a ani ten podělanej Bazaar si nemůžu přečíst!“
„Koupil jsem ti svázaného Jima i s podpisem Pawlowské…“ kecal jsem, Pawlowskou vykouzlil kamarád za dvě piva.
„Už toho mám dost!“ zuřila.
Stála nade mnou jako soptící sopka a nad hlavou svírala porcelánové víko od WC nádržky. Na to jsem úplně zapomněl.
Dvoukilová porcelánové část „trůnu“ mi vykouzlila krásnou zlomeninu spodiny lebeční a ukončila tak mé obavy.
Harpers si asi čtou bezdomovci na Hlaváku, ale o poruchách WC v něm nepíšou.
No, žalovat je nebudu…
