24.3.2024 18:15

V podstatě ani nevím, co se v mém životě změnilo. Já, svět, okolnosti?

Nejsem a nikdy jsem se necítil být středem vesmíru. Koho zajímá myšlenka jedince, který proplouvá časem a na jeho těle jsou záseky po sekerách, ulámané větve, opadávající kůra, ale v koruně často bývá i život.

Kde se to změnilo… Myšleno na čáře života, kterou mám rozsekanou tisíci odboček. Nejsem numerolog, ale věřím, že letošní rok je ve znamení osmiček. Já myslím na číslo 15.

15.9.1948 se narodila mamka… A odešla 15.5.2017. Můj otec se narodil 15.8.1935 a jednoduše odešel. S mamkou se loučím pořád. Každý den mi běží hlavou její úsměvy, reakce, její obavy i smích. Díky sestrám odešla na Druhou stranu důstojně a já se nikdy nezbavil viny. Vina je v lidském podvědomí usazena tisíce let. Od prvotního hříchu. Nevím, jestli měla výčitky Eva (myslím biblická) nebo Adam. Komu to dřív došlo, že porušením pravidel bylin vyhnáni z ráje.

Jenže, jak mohli vědět, že Ráj je Rájem, když neznali nic jiného. A nezačal pocit „viny“ objímat Adama i Evu už v momentu fyzického spojení. Vždyť v ten moment Adam použil list a začíná se zakrývat. Proč Evu lákalo zrovna To jablko ze stromu poznání? Nebyla to snaha o únik a Had byl jen prostředníkem na té cestě. Nebylo právě to porušení Božího zákona chybou samotného Boha. Proč do Ráje vložil „Strom poznání“?

V hlavách nám proběhne další Božský Zeus, který měl podobných rozporů jak s manželkou Hérou, tak i ostatními bohy daleko víc. Zeus rozuměl pokušení.

Nesmíme si ovšem plést monoteismus a ono pověstné mnohobožství. Zoroastrismus, judaismus, bůh Aton – Egypt – faraón Amenhtotep IV. a křesťanství pracuje s člověkem odlišně. Nicméně vzývání jednoho Boha je v historii přelomem. Člověk totiž stojí před bohem jako tvor hříšný, a tak musí být trestán – chcete-li usměrňován…,

Jak to souvisí se mnou, číslovkou 15, mým otce a mou mamkou. Jednoduše se to dá označit jako pochybnost. „Žil jsem správně? Kolik jsem udělal chyb? Kolik jich udělám a komu se mám omluvit? Jak? Jde to? Je to odpuštění?“

Ježíš a jeho kázání i oběť byla také o pochybnosti. Vždyť na kříži se obrací podle evangelií k Otci.

Obracím se k oběma rodičům. Otec mlčí, ale cítím, že mě vidí. Mám pohled takový kalný, ale sedí a pozoruje. Mamku vidím daleko intenzivněji a hlavně v mé mysli vyvolává různé situace, které bývají šťastné a plné slunce. Život byl samozřejmě složitější, ale mamka byla pro mne přístavem už od 17 let, kdy jsem se rozhodl a zabalil si věci s tím, že jdu…

„Kam?“, ptala se.

„Nevím, ale nech mě jít…“

A nechala mě jít. I ona dostala první rány od života jako dítě. Podívala se na mne tehdy a zabalila mi věci a já jel svou spanilou jízdu, která mne formovala. Od smutného básníka s Rimbaudem na rtech až po extravagantního bonvivána, který miloval svět. Neviděl jsem za nejbližší zatáčku, a přesto jsem šel…

Byl to můj svět plný emocí, lásky, poznání i bolesti. Vracel jsem se domů tak trochu turnusově. Když se to hodilo. Miloval jsem Moniku i Lenku – Doxy a můj svět byl plný zvratů, ale byl šťastný. V srpnu 1986 jsem oslavil 18 narozeniny a za 15 (zase patnáctka) dní jsem ležel na silnici a slyšel z rádia pořad !Pozor zákruta“ :o).

A když mne odvážela sanitka viděl jsem své nejbližší umírat vedle mne.

Řekli mi to až po sešití obličeje a já ležel na lůžku traumatologie. Tehdy nikdo neřešil etiku. Na pokoji prostě ležel kluk, který jediný přežil a tehdejší média hledala příčinu. Proč, kdo a jak bude potrestán viník.

Kdo je viník?

Ten, kdo přežil?

A téhle viny jsem se nikdy nezbavil. Po propuštění z nemocnice se stávaly podivné věci, které jsem měl zastřené osobní krizí, bolestí a hledáním sama sebe. Fyzicky jsem dopadl v podstatě dobře je drobná zlomenina na obratli, ale psychicky jsem se musel k celé věci postavit jinak.

Jako dospělý!

V podstatě poprvé. Karel i Romča už byly pohřbeni a já na jejich pohřbu nemohl být. Všechny nás tehdy znali celé Karlovy Vary a na pohřbu hrála Depeche Mode (z kazeťáků) a já v nemocnici musel ukončit vztah s Monikou, která v autě nebyla, ale přidávala se ke hlasům, že jsem musel já strhnout volat. Byl jsem spolujezdec, který nikdy auto neřídil.

Všechno bylo hektické, ale opravdu jsem se k celé věci postavil „sešitým“ čelem  a nakonec vše ukončil povolávací rozkaz na vojnu.

To byl omyl. Měl jsem řádný odklad, ale ten se asi ztratil a když jsem se snažil v Plzni vysvětlit, že jsem, po nehodě a nejsem odvedený nikoho to vlastně nezajímalo.

Najednou jsem seděl ve vlaku a na rozdíl od „kolegů“ jsem měl jen igelitku a lehkou zimní bundu. Za 13 hodin jsem vystupoval s ostatními ve slovenském Martině.

Zas hodinu jsem byl ostříhaný s vojenskými hadry a na pokoji 3.5 x 8 metrů a obsadil jsem postel v dolní řadě.

I takový byl život mami, ty moje patnáctko.