Usínám

Světýlko,
přišlo ke mně do pokoje.
Tiše se mihotá a přesto,
rozsvítilo!
Položilo si svou tvář na mé tělo,
něžně, teple, sladce,
zahřívalo.
Mé tělo studené
a hloupě stulené,
leží jakoby nebylo samo,
opuštěné.
Paprsky kloužou pokojem,
narážejí.
Narážejí na lampu, stůl, skříň,
popletené.
Mlčky jej beru do dlaní,
„Copak světýlko něžné,
ztracené.
V přívalu nocí ztrácíš stopy,
Kam patříš, kam?
Kde máš své místo?
Jsi přece v mé náruči,
na mých víčkách,
rozpuštěné ve vlasech,
víš to víš!
Usměj se na mě,
nejsi ztracené,
od teď a napořád,
budeš jen mé,
jen mé.“

 

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *