Tramvaj plná touhy

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1000

______________________________________________________

Po ránu, kdy jsem zpracovával agendu literární soutěže, jsem se odpoledne vykoupal a zaskočil do města. Odevzdaně jsem si sedl do tramvaje a nic nečekal. Ostatně, co by se v městské hromadné dopravě mohlo stát výjimečného?

Nějak jsem sice nechápal, co se to venku děje, a v tramvaji jsem si četl Fernauovo pojednání o římských císařích, ale vnímal jsem kolem sebe ty malé drobnosti, které dělají život zajímavým.

Předně jsem si všiml už doma u zrcadla, že skráně pomalinku mění barvu ve středněvěkou šeď. Pro normálního chlapa je to vyznamenání, ale pro buřiče a revolucionáře to je opravdový pád do hlubin.

Místo hrdé smrti na barikádách zestárnu jako nějaký stárnoucí a myšlenkově pomalý politik z vládnoucí strany.

Pak jsem si v tramvaji uvědomil, že je krásné jaro a že mám svět rád.

Rád stojím a pozoruji lidi kolem sebe. Už nepotřebuji třást kaštanem, abych zjistil, jestli je strom plný plodů, a nepotřebuji lézt do koruny, abych si dokázal, že jsem hrdina.

Nějak jsem prodal nároky na pravdu a vyměnil je za touhu pochopit sám sebe a smysl času pro jedince.

Seděl jsem naproti babičce v tramvaji a ona najednou vyndala fotografii z tašky. Třesoucí se rukou mi ji podala a řekla: „Byl vám celý podobný…“

Nechápal jsem kdo, ale pak jsem se zadíval na fotografii. Tam stál hubený muž a usmíval se. Nevím, jestli mi byl podobný, ale marně jsem hledal slova. Stará paní seděla a pohled se jí mlžil.

„Myslíte, že mi je podobný?“

Usmála se a na chvilku zamyslela.

„Odešel jednou za války a už se nevrátil. Zemřel v Terezíně. Na stěně jsem tam od něj našla vzkaz.“

Hlavou mi proběhla vzpomínka na Terezín. Tísnivé ticho pietního místa.

Všude plno bolesti.

„To mě mrzí…“

„Mladíku, nemusí. Padesát let chodím po ulicích a hledám ten obličej. Víte, milovala jsem ho, moc jsem ho milovala. Vzala jsem si ho ve čtyřicátým, bylo mi osmnáct a tatínek nám vystrojil veselku, a za týden zmizel.“

Třesoucí se dlaní si utřela slzu.

„Hrozná doba, ta válka…“

„Hrozná, mladý pane, hrozná. Ale celý život jsem litovala, že jsem ho nepolíbila, celý život…“

Stará paní seděla a plakala. Hlavou mi běžely miliony myšlenek. Vnímal jsem vítr venku na ulici. Cítil jsem plačící holčičku na chodníku a běžícího poslíčka za roh domu.

Zvedl jsem se a pohladil starou paní po tváři. Pak jsem se naklonil a políbil ji na ústa. Cítil jsem její vůni a vnímal každý pór její zestárlé kůže. Po tvářích jí padala kapka za kapkou.

Otočil jsem se a vystoupil z tramvaje. Na ostrůvku pobíhalo splašeně několik lidí. Tramvaj chvilku stála a stará paní přilepila dlaň na sklo a najednou zabzučela kola na kolejích a tramvaj zmizela.

Dneska byl krásný jarní den..

________________________________________________

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *