Přichází…
Ano, tiše a bez pohybu čekám. Přijde a nebo zůstanu sám. Netuším, co je a mělo by být správně… Pochybnosti jsou všudypřítomné a pokora mne sráží na kolena.
Už neumím plakat. Čas mi slzy krade každým dnem a já je nechám unikat tichem i tmou. Nehledám spásu. I na ni je už pozdě. Nemohu, já hříšný uchopit čas a vrátit chyby.
Přiznávám, jsem chybující a jen tiše vnímám jak sublimuji v čase i prostoru. Cítím zbytečnost všech, všeho a ze všeho nejvíc sám sebe. V podstatě ztrácím pojem o čase a smyslu. Hloupé fráze ztrácí smysl. Viděl jsem bídu, radost, utrpení i krásu. Nechápal jsem, nerozuměl jsem. Stejně jako teď jen s jediným rozdílem. Dnes už vnímám…
Jen pokorně čekám na pohlazení toho jediného, který mne smí uchopit.
Nevěděl jsem, že přijde, ale měl jsem ji čekat. ONA. Jediné slovo, které vnímám a cítím Tesknotu, která mne za dlouhých nocí objímá. Jen rytmické bušení v hrudi, tiché a nepříjemné sýpání mi připomíná, že mám ještě naději.
Naděje. Už jen zvuk toho slova zní zoufale. Upínám se k ní a přitom cítím strach. Strach z pravdy? Vždyť si ani neumím přiznat sám sebe, své Já, svou existenci i svůj čas, který mám vyměřený.
S pokorou čekám a nevím co mám čekat. Vlastně čekání je samo o sobě rezignací. Samotou, kterou objímá Naděje.
Myslím na ní i když nechci. Mám z toho setkání strach i když si jej ve skrytu duše přeji. Oximorón, který mne sužuje i nabíjí energií.
Vzpomínky letí do těch neuchopitelných momentů splynutí. Na louku plnou květů a všeobjímajícího jara. Na úsměv, který odlétá s odpoledním vánkem. Tiše se usmívám. Cítím pokoru. Teď už chápu, co to pokora je. Tak dlouho jsem ji hledal, až ke mě přistoupila zezadu a uštědřila mi pohlavek až mi vyhrkly slzy bolesti. Bolesti plné samoty a pochopení. Najednou jsem cítil, kam patřím.
Ne už se nebráním, chtěl jsem ji obejmout a cítit ten parfém, který nikde nekoupíte…
Vím, že tu se mnou je a čeká. Až přivřená víčka klesnou… Tiše, ve tmě a definitivně.
Vidím svou matku stojí u vlaku a podává mi tašku, kterou nepotřebuji. Stojím vedle ní a vím, že ji musím i chci obejmout. Chtěl bych ji zahrnout kavalkádou příběhů, ale mlčím. Místo milionů slov ji objímám, taška padá na zem a vlak naposled zapíská. Vím a bolí mne to, že musím nastoupit a ona tu zůstane.
Můj vlak už v této stanici nestaví a nikdy nezastaví.
Stává se to. Nesmím mít strach z reality. Jsou chvilky, které už nezachytíte. Jen se kolem nás mihnou a jsou pryč.
Neuchopitelné, ale plné citu jsou najednou pryč.
Jsou věty, které už nevyslovíte a když už to dokážete, tak je nikdo neslyší.
Býval jsem také hluchý, posedlý sám sebou a nechával si uniknout ty momenty krásy, která v sobě skrývala spásu. Jsem stejně neuchopitelný, jako vesmír ve kterém jsem se ztratil.
Já hledající už nemám odpovědi, jen miliony otázek, které se ztrácí v hluku samoty.
Moc bych si přál ještě jednou uchopit ten moment a obejmout Ji. Nechat plynout čas a beze slova se rozloučit. A přitom jsem čekající na rozloučení.
Plný pokory, strachu i vyrovnanosti.
Jsem už připravený a On to ví…
