Terezko, já jsem nechtěla 3.díl

Stál otočený k parapetu a lomcoval jím strach a vztek. 

Strach se rozléval po jeho těle od momentu, kdy se opilý a nahý dopotácel do ložnice. Viděl její nahé tělo uvolněné spánkem. Alkoholový opar bylo cítit všude. Na jazyce převaloval slinu a cítil každé vydechnutí. Zapomenutá láhev na prádelníku uhasila jen pachuť, ale probudila nevolnost.

Zadíval se z okna a polkl. Cítil tíseň rozpínající se pokojem. Jen ta hlava ho začínala bolet. Kocovina je děsivá věc. Na stromech poskakovali ptáci a ráno se probouzelo do příjemného dne.

Pak se otočil. Nikdy nezapomene na ten moment, kdy jeho pohled klesl na nahé tělo ženy. Dětské prstíky se zarývaly do kůže těsně pod lopatkami. Žena pravidelně oddechovala, hubené dětské ručičky obepínaly její tělo, a on najednou věděl, že to je smrtelná křeč.

„Krávo, sakra, slez!“ křičel a odhazoval silou celého svého já ženino tělo, které ještě před chvílí svíral v náručí. Slyšel se jakoby zvenčí. Nevnímal své pohyby, jen řval a odhodil ženu tak, že přepadla přes hranu pelesti. Hladil malou po tváři a druhou rukou hledal tep.

„Blbá krávo, sakra! Jak jsi mohla… do prdele, do prdele… Sakra! Bože prosím…“ křičel, hledal marně tlukot srdíčka. Svými rty svíral její ústa a zoufale se snažil vdechnout život. Zbytečně, věděl, že zbytečně.

„Sakra…“ Sedl si zoufalý a nahý na okraj postele a zadíval se z okna ven.

Vzal malou do náruče a odnášel ji do pokoje. Opatrně nakračoval, snad proto, aby ji hlukem neprobudil, i když si to v tajných zákoutích duše přál. Položil ji do postýlky, přikryl a vyšel ven z pokoje. Když klika dokončila symfonii děsivých zvuků, nechal v sobě propuknout zoufalství. Schoval tvář do dlaní a plakal.
Díval se na vlhké fleky na stěně a bezmyšlenkovitě sledoval okraje map.

Myslel na své vlastní děti a cítil tupou bolest. Proběhlo mu hlavou, že by měl odejít. Našel kalhoty, tričko, ponožky. Zoufalý chodil po bytě. Nic nehledal, jen zaměstnával oči. Pak si klekl nad ženou ležící na zemi vedle postele. Spala skrčená, unavená postava, uvadlá růže, zmuchlaný kapesník.

Dlaň opřel o její rameno a jemně zatřásl. Neprobrala se. Třásl víc a víc. Sedl si zády ke skříni a čekal, až se probere. Těžce zvedala hlavu. Její oči se pomalu otevřely a dívaly se nepřítomným pohledem.

„Ty jsi ještě tady?“
„Jsem…“

Přemýšlel, jak to říct. Bál se víc, než dokázal připustit. Bál se toho, že zůstal, že se tak zapletl do dramatu dnešní noci.

„Ty brečíš?“ zaostřila svůj pohled.
„Petro, našel jsem malou pod tebou, zalehla jsi ji… je mrtvá.“ Slyšel svá slova zpomaleně, jako z porouchaného kazeťáku.

Nechápala a on koukal na temně rudý koberec a cítil, jak mu stékají slzy.

Vyskočila a vrávoravě běžela do pokojíku. Malá ležela v postýlce přikrytá a nedýchala. Petra se svezla na zem a hlavou tupě narazila do hrazení postýlky.

On seděl v pokoji zády ke skříni s velikým zrcadlem. Tiše plakal a vteřiny mu protékaly mezi prsty plné zoufalství.

Cítila, jak se s ní motá celý svět. Proboha, co to je za ráno, myšlenky jí běží hlavou útržkovitě, neurovnaně, chaoticky…

„Cos jí proved, ty hajzle!“ křičela s opileckou agresivitou. Obličej schovala do dlaní a hystericky plakala. „Cos jí proved?“
„Zalehlas ji. Udusila se pod tebou…“

Motal se s ní celý svět. Střípky nočních obrázků se skládaly dohromady jen pomalu.

Myslela na samotu. Měla strach přemýšlet. Ve spáncích jí bušila krev. Chtěla se schovat, schoulit a cítit bezpečí. Jen na chvilku, jen na pár vteřin.

„Pojď ke mně!“ tichý prosebný tón jejího hlasu ho přesvědčil, že to má udělat.

Neodolal a lehl si vedle ní. Jak to pro ni musí být těžké, pomyslel si. Položila mu hlavu na rameno. Cítil tu opileckou pachuť a její prsty na své hrudi. Cítil, jak se ho dotýká. Prsty sjížděly od bradavek přes slabiny, až k penisu.

Stiskla ho pevně. Nic necítil, jen jeho povadlé mužství v jejích prstech… a hnus.

„Ty seš asi úplně blbá!“ zařval najednou. „Tady ti leží mrtvá holka a ty mě vojíždíš?“
Vyskočil a utekl k oknu.

„Já vím, žes ji zabil!“
„Jak zabil? Já ji našel pod tebou! Mrtvou!“
„Jasně, nenáviděl si ji i mě!“ zvedla se. „Nic jinýho, než abych ti vykouřila toho tvýho, jsi nechtěl.“

Hladila malé prstíky. Cítil vztek, šílený vztek. Utekl do kuchyně. Pořádně si loknul z nedopité láhve rumu.
Přišla za ním. Nalil jí do skleničky a mlčky podal.

Usrkla a sledovala ho.

„Mě zabiješ taky?“

Nechápal, o čem mluví. Její obličej posetý šedými fleky vysílal signály strachu.

„Petro, proč bych tě zabíjel? Malou jsi zalehla, udusilas ji. Chápeš vůbec, co se stalo?“

V hlavě se jí bouřila vlna emocí a vnímala svůj rozmlácený svět, střepy roztříštěného hrníčku, samotu každého dne, tichá probuzení se slepeným patrem, zahnívající pachuť opileckých večerů, dunivý zvuk rytmicky do sebe narážejících těl ve chvílích, kdy nesměla být opuštěná.

„Jen šukat jsi chtěl!“
„Chtělas to sama, lákala jsi mě, sbalila v hospodě a odtáhla na tah. Já ani nevěděl, že máš dítě!“ pozoroval ji vyplašeně.
„Jasně, já tě sbalila, já tě svlíkla, já tě vojela a já ji zabila! Všechno já, ty jsi ten úžasnej a skvělej!“
„Ne, doprdele, nejsem úžasnej. Šukal jsem s alkoholičkou, která si zabila dítě, do prdele!“ Stál proti ní a vztek mu bušil ve spáncích.

„Ty debile, co si vlastně myslíš. Že jsi nějakej hrdina? Víš, co jsi? Jsi sračka, hospodskej povaleč, nula, autsajdr, hovno! Dala jsem ti jenom proto, že se ti postavil, nic víc, stejně jako těm před tebou. Musela jsem bejt vožralá, že jsem si něco takovýho pustila vůbec do bytu! V tobě nic není, nejseš jediná kreténská nula, co sem chodí! Každej z vás si na mě vleze a hup, zmizí. Čuráci jste všichni. Nestojíte za nic. VŠICHNI!“ křičela do tichého rána.

Dům se začínal probouzet.

Rozmáchl se a nechal dopadnout otevřenou dlaň na její povadlý obličej. Tělo nečekající náraz narazilo na stěnu.

Cítila krev z rány na zátylku. Vnímala, jak ji pálí obličej po jeho úderu. Sesunula se k podlaze, a pak se jako rozzuřená kočka zvedla a vrhla se na něj, plná strachu a nenávisti. Bouchala ho a kopala. Odhodil ji úderem na stěnu. Sesunula se a brečela vztekem.

„Ty krávo jedna… jsi úplně blbá děvka… já jdu pro policajty… ty jsi… ale svině!“ Ve zmatku utekl z kuchyně. Obul se a nechal za sebou bouchnout domovní dveře.

Ráno se už probudilo. 

Autor: Radek

Jsem na už hezkých pár let. Psal jsem, natáčel reportáže a hlavně jsem žil. Byl jsem a jsem všude a rád. Kostějův svět je můj osobní web. Nemám žádné ambice. Mám jen chuť psát a dělit se o pocity, myšlenky i příběhy, které jsem ve svém životě potkal nebo mi brnkly o nos.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *