A po více než a, že to byl rok plný napětí, bolesti, ale i naděje…
Nechci se rozepisovat o podivném roce 2018-2019, ale faktem je, že jsem si opravdu hrábl na dno… Na druhou stranu mne v červnu pozvala parta z vojny (ročník 1987-1989) na setkání po třiceti letech a to bylo naprosto úžasné setkání.
Když si člověk uvědomí, že stejně dlouho trvala Třicetiletá válka a místo osmnáctiletých chlapců seděla u Jurova sklípku parta zralých padesátníků. Bylo to zajímavé.
A já si teď uvědomuji, že v roce 1988 to bylo třicet let od února 1948 a všechno tak rychle uběhlo.
Čas nikdo nechytí… a ani ho nemá chytat. Mám k času respekt a čas nerespektuje mne. Bere mi den za dnem a odečítá. Pomalu, klidně a jistě.- Žádnou hysterií čas nezastavíme.
Nedávno jsem na jedné oslavě seděl v tanečním klubu a pozoroval okolí. Chtěl jsem být součástí toho divokého světa, ale má umělá kyčel mne odsoudila do role svědka. Podivného padesátníka ve víru současných třicátníků. Chápu ten svět, rozumím mu, jen moje loďka už pluje v daleko klidnějších vodách.
Rád si povídám, ale nepovídám si s každým. Rád se setkávám, ale vybírám si. Nejsem hrrrr do rotujících světel, mám raději posezení na balkóně a pozorování noční ulice.
Najednou si uvědomuji, že nechci házet kameny do vody a vyvolávat kruhy na hladině. Mám ji rád klidnou, tichou a zasněnou. Moje uhlíková stopa je intenzivní, ale cítím, že právě na ní už nezáleží. Nechci vyvolávat emoce ani kontroverze. Najednou je pro mne podstatný moment, chvilka, kdy se míjí realita se sny a přáními zralého muže.
Často myslím na matku. Zdá se mi o ní a uvědomuji si, že jejím odchodem se rozpadlo to posvátné co nás v rodině drželo. Vyvolat to nejde, ona je pryč. Snad jen navázat a respektovat vyměřený čas. Nechci se dělit o bolesti, ale musím je přijímat. S pokorou a tu mi jako jedinou věc dal můj otec.
Nevyžívám se ve vzpomínkách, ale uvědomuji si, že dost pamatuji. Syn i dcera už jsou ve věku, kdy já jsem se s nimi batolil na chatě. O to cennější je každé setkání s nimi. Průnik myšlenek plných respektu a touhy si porozumět a odstranit bariéry.
Mám sousedku, která každý měsíc prostě a jednoduše nevychází s penězi a já si uvědomuji, že peníze nesmí vládnout, ale sloužit. Pomohu jí a jsem spokojený a ona si ani neuvědomuje, že její příběhy mi zaplňují život a já miluji ranní kávu s dámou, která se ráda směje.
Svět se opravdu změnil za těch třicet let. Tehdy bylo všechno divoké, nejasné a plné emocí a já si dnes s úsměvem pročítám, že člověk nad padesát let je za zenitem.
Mno, zenit nevidím, ale co chci vidět jsou tváře spokojené s tím, že mne potkaly a strávily se mnou pár chvil. Právě tyto momenty jsou neuchopitelné.
Srdečně kašlu na kariéru, postavení i peníze. Podstatu vidím v tom, že otevřu dveře do bytu, lehnu si na postel a tiše rozjímám. Nechci slyšet špatné zprávy a nechci je vyvolávat. Hledám smíření sám se se sebou.
Je to to nejtěžší, co mne v životě čeká. Musím opatrně našlapovat a zvažovat každý krok. Materiálno je tak pomíjivé…
Včera jsem šel za jednou paní, která bydlí u mne na patře. Je zvláštní. Přes den nevychází, ale večer spěchá na zastávku a kamsi jede. Pozoruje svět kolem sebe a hlídá každý svůj krok. Bojí se. Dokonce nemá doma ani elektrickou energii a tak je závislá na ranním světle.
S nikým se nebaví. Je uzavřená, paranoidní ve svém sedmdesátiletém stáří. Chápu jí, ale sám bych nechtěl tak žít.
Tedy, včera jsem za ní šel a ona slyšela moje kroky. Dostala strach a před domem odbočila do vedlejší uličky. Nemohl jsem za ní běžet. Bála by se víc a tak jsem si odemykal dveře domu a ona mne pozorovala zpoza rohu.
Smutné stáří, člověka, který zůstal sám.
Nechci zůstat sám, ale musím respektovat rozhodnutí času a čas je opravdu krutý pán.
