Archiv štítku: Velké Losiny

Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 3. díl

Spartakiádní vrah… 1. díl a Spartakiádní vrah… 2. díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP


Samozřejmě, že než se novinář vydá na stopu a dává dohromady „reportáž“ nebo „dokument“ musí udělat řádné rešerše a sběr dokumentů. O Strakovi toho bylo kupodivu opravdu hodně. Díky době, teď myslím „spartakiáda“, bylo to téma velmi „horké“. Rok 1985 byl už velmi neklidný a společnost reagovala na každý podnět a za druhé do Prahy mířilo tisíce cvičenek, tedy žen, které měly obavy.

SNB, tehdejší policie musela reagovat na zvěrstva, které Straka páchal. Na Pankráci seděl souzený bestiální vrah Hojer, kterého dostal tehdy elitní kriminalista Jiří Markovič, šéf pražské „mordparty“. Celá společnost byla vyděšená a vládnoucí garnitura povolila otěže novinářům a ti policii dýchali na záda.

A to ještě na všechny čekalo odhalení další „bestie“ a to vraha důchodců Jaroslava Malého. Na „socialistickou“ společnost toho bylo dost. Musíme si uvědomit, že na začátku stalinistické éry po druhé světové válce bylo vládnoucí garniturou prohlašováno, že v „ráji“ se nevraždí a když už ano, tak je to práce západních agentů. Oddělení vražd bylo v Sovětské svazu založeno až řadu let po válce.

Více o tom vypovídá film a kniha Dítě číslo 44 s Tomem Hardym v hlavní roli. „V zemi, kde byla podobná zvěrstva, jako je vražda, vymýcena a dochází tak pouze k politováníhodným nehodám. A pokud by už k něčemu takovému přeci jen došlo, je to jistě dílo duševně nemocného člověka nebo se jedná o záškodnickou akci kapitalistických mocností, které SSSR závidí její poklidný a spokojený funkční aparát.“ (Cituji úvod ke knize Toma Roba Smitha).

Řeknete si, že rok 1986 byl vzdálený od roku 1950. Není tomu tak. I společnost v roce 1985 razila podobná hesla a preventivně trestala asociály, kteří se nevešli do společenských požadavků.

Jenže těch bestiální vražd přibývalo a proto také vzniklo „specializované“ oddělení v podstatě s celorepublikovým vlivem.

Právě Jiří Markovič a jeho oddělení byl ten důležitý důvod toho, že byl Straka chycen. Dal dohromady hlášení z celé Prahy a našel spojitost mezi případy. Ve složkách nakonec objevil hlášení z přepadení jedné dívky z Prahy 8. A ta žila… To byl konec řádění Straky.

Já v té době nacvičoval na spartakiádu. Nijak jsem ty informace nevyhledával, ale věděl jsem, že to v Praze nebude jednoduché.

A nebylo. Straka už byl od 16.5.1985 ve vězení a byly mu prokázáno napadení 11 žen, z toho tři bestiálně zavraždil. Navíc byl obviněn z dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží.

Samozřejmě, že všechno se tehdy ven nedostalo, ale spekulací bylo v Praze dost a dost. Spartakiádníci se o své ženy a dívky starali. Já jsem projížděl Prahou 8 i Dejvicemi a pohyboval se v místech jeho řádění. Vražda byla tehdy pro mne neuchopitelné téma. Bylo to něco naprosto vyloučeného, nepřijatelného, ale vnímal jsem, že se „brutalita“ ve společnosti zvyšuje.

Tehdy mne nenapadlo, že po dvaceti letech se budu Strakou zabývat a hledat důvody jeho řádění.

Seděl jsem na těmi dokumenty řadu dní a nebylo mi dobře. Těžce jsem hledal důvody té bestiality, neměl jsem pro ty činy omluvu. Hledal jsem linku, jak ten příběh vyprávět. Hledal jsem ve spisech i článcích z té doby něco, co by mi dalo motiv, jak reportáž sestavit.

Chtěl jsem o Strakovi vědět vše. Názory jeho rodiny, jeho samotného, dozorců, soudců, psychiatrů i lidí z doby jeho ústavního léčení. Věděl jsem, že i za ústavního léčení z léčebny několikrát utekl, pil, zkoušel drogy. Měl i podivný vztah s jednou pacientkou z Bohnic.

S jednou? Přemýšlel jsem, co říká těm ženám, co jim může nabídnout. Z dokumentů vysvítalo, že po kastraci a hormonální léčbě toho moc ženám nabídnout nemůže. Ale jak je možné, že Straka se za dvacet let dokázal pomalu, ale jistě vrátit do společnosti a žít v podstatě klidný život.

Udělat něco „špatného“, společensky nepřijatelného byla věc pro mne naprosto vyloučená. Nechápal jsem, jak dokáže žít se svým svědomím.

Dalším důvodem proč točit byly okolnosti soudních jednání. Ano, za bývalého systému vše proběhlo v podstatě utajeně. Vyšly jen krátké zprávy, že byl odsouzen, ale „socialistická“ šuškanda byla daleko neúprosnější.

Soud mu za jeho činy dalo maximum. Byl nezletilý a proto dostal „jen“ deset let ve vězení a ústavní sexuologickou léčbu. A to znamenalo, že v roce 1995 bude propuštěn z vězení a bude přemístěn do psychiatrické léčebny. A tam bude až dokud soud nerozhodne jinak.

Po revoluci v roce 1989 jsem k soudím řízením našel opravdu málo. Byl propuštěn z vězení po deseti letech a pak putoval léčebnami. Toto propuštění neuniklo elitním kriminalistům, tedy Jiřímu Markovičovi a Josefu Douchovi.

Navštívili ho a podle článků měli s ním velmi emotivní rozhovor.

To jsem z hloubi duše schvaloval, ale zároveň jsem cítil, že je něco špatně.

Po dvaceti letech soud v tichosti rozhodl o jeho propuštění z ústavního léčení do ambulantní péče.

To byla pro Straku vysněná svoboda.

A nová, demokratická společnost začala volat po krvi. Osobně jsem vnímal, že ta rozhodnutí jsou přinejmenším podivná. V klidu, bez veřejného projednání případu soud rozhodl.

Straka tak „splnil“ onen pověstný společenský dluh. Byl údajně resocializován.

Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jak se může resocializovat sériový vrah, který podle mne byl, je a bude výsostný „asociál“. Jako asociál bývá označován jedinec, který se není schopen začlenit do lidské společnosti. Pro to může existovat celá řada důvodů, ale nejčastěji je na vině nějaké duševní onemocnění, deviace, porucha osobnosti, psychopatie, sociopatie.

To podle mne Straka splňoval bez výhrad ale soud byl patrně jiného důvodu a mne zajímalo proč. Proč soudy vypustily vraždící bestii, která se naučila „žít“ ve vězení. Pochyboval jsem, že by se ve vězení a v ústavní léčbě vzdělával a snažil se do společnosti zařadit „normálním“ způsobem. Koho tam potkával, kdo ho formoval. Jaká autorita? Pochyboval jsem, že by na Straku měl pozitivní vliv nějaký pracovník vězeňské služby nebo jeho lékař. Straka podle mne jen plnil to k čemu byl donucen. A to nebyla cesta k „normálnímu“ životu.

Ve Velkých Losinách jsem si pouštěl řadu dokumentů a to zejména ze zahraničí. V Rusku řádil Čikatilo a soud byl neúprosný.

Kdo však měl nejvíce zkušeností, bylo USA. Sériový vrazi byli tématem nejen zpráv, ale naprosto otevřenému přístupu k soudním řízením. Vše bylo veřejné a neexistovalo, že by soud rozhodoval v utajení. Byla řada dokumentů, které monitorovali nejen soudní jednání, ale i pobyty těchto vrahů za mřížemi. Bylo to naprosto otevřené. Pro mne žijícího v realitě „nové“ doby to bylo naprosto fascinující.

Nakonec jsem si pustil tehdy deset let starý film Mrtvý muž přichází (režie Tim Robbins) s úžasnou Susan Sarandon a Seanem Pennem.

Opravdu jsem hodně přemýšlel než padla první klapka reportáže. Nechtěl pachatele sériových vražd nijak adorovat, i když jsem věděl, že část společnosti nebude souhlasit nejen s reportáží, ale i jejím obsahem.

Bude a bylo mi vyčítáno, že jsem vše udělal pro efekt a kariéru. Směšné! V roce 2005 jsem vůbec netušil, že by nějaká kariéra pro mne v médiích mohla existovat. Peníze, ne to nebyl důvod. Nebyl jsem zaměstnancem České televize a tak můj honorář bylo v podstatě jen „vrácení“ nákladů.

A že bych se chtěl nechat vyhřívat na vlně zájmu se jménem spartakiádního vraha byla pro mne věc v podstatě neuchopitelná.

Ještě jednou jsem si pustil film Tima Robbinse a bylo mi jsné, že udělám reportáž opravdu jinak, než bylo tehdy v českých médiích obvyklé.

Co totiž bylo zarážející u české justice je fakt, že postavení obětí samotných i jejich rodin je u nás ve značné nerovnováze. Soudy nejen, že se neptají rodin obětí na ejich názor, ale ani je neinformují, že vraha jejich matky zrovna vypouští na svobodu. Tento fakt bohužel platí ještě dnes v roce 2020. Stát a justice jednají s rodinami obětí tak, že vytváří sekundární viktimazaci – „Sekundární viktimizace čili druhotné zraňování je pojem, který se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích aj. Označuje např. proces, během něhož se oběť trestného činu, poté, co o ní a činu referují média, stane obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí psychicky.“ Zdroj Wikipedie.

A v případě Straky byla zdrojem sekundární viktimazece česká justice.

Soudy se rodin obětí na jejich názor neptají a tak jsem se rozhodl, že se zeptám já.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč