Včera mne zaujal film o ponorce K19. Výborně natočené a výborně zahrané. Uvědomil jsem si u toho, že každý z nás byl v reálném socialismu jen číslo, naprosto zbytečný a odepsatelný prvek.
Když nad tím přemýšlím dnes, tak se mnoho nezměnilo. Snad má lidský život větší cenu, ale pořád jsme jen položky v nějakých seznamech a evidencích. Je to orwellovské a velký bratr nás nejen sleduje, ale vyměřuje i čas.
Ano, cítím se být svobodný, ale jen ve své kolonce, kterou mi systém přidělil, tedy invalidní důchodce hledající jakoukoli brigádu. Takže mám stále v seznamu své místo.
Anonymní fanoušci mi vyčítají články o spartakiádním vrahovi. Straka, ale není jediným tématem, kterým se zabývám. Ja vlastně jen vyprávím okolnosti vzniku té reportáže. Okolnosti jsou zajímavé, nevejdou se totiž do odvysílané reportáže.
Ano, lidi si mohou myslet, že to je obhajoba vraha, ale tak to není. Ta reportáž byla první, která umožnila setkání vraha s rodinou obětí a podotknu jen, že jsem do toho setkání nijak nevstupoval, a ani ho v reportáži nijak nekomentoval.
Je jasné, že internet potřebuje své „zlé“, které by ponižoval články a reakcemi. S tím jsem smířený.
Tématem zítřka bude Nelítostně, tedy kniha, která poprvé vyšla v roce 2006. Blíží se doba, kdy vrazi Kamily se dostanou na svobodu. Možná, že to bude i tématem k jednání. Uvidíme, jak to dopadne.
Dnes se chystám skoro po třech týdnech ven. Měl jsem problém vyjít mezi lidi, mám jakousi fóbii, ale dnes ji překonám a v krásné kavárně Café Franz Josef u kolonády si dám vynikající kávu a ještě si popovídám s chytrým a zajímavým přítelem Milanem.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005
BIC: BA CX CZ PP
Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)
Investováno: 2 100 Kč
Být reportérem není zaměstnání nebo samostatně výdělečná činnost. Je to zvláštní stav, kdy prožíváte s lidmi jejich těžké chvíle a snažíte se téma uchopit, pochopit a pak předložit veřejnosti jako hýbající se obrázky, které vypovídají nejen o příběhu, ale i o vás.
Vlastně jsou dva druhy reportérů zabývajících se publicistikou. První vám vypráví a komentují jevy, které „vypátrali“. Komentují a to mi vždy vadilo. Nejlepší reportáže jsou ty, kde není slyšet komentář autora, ale příběh se před vámi odvíjí sám. A to je ten druhý případ.
Reportér – insider.
Případ „Jiří Straka“, tedy spartakiádní vrah mne velmi ovlivnil. Tedy, setkal jsem se s případem „spartakiádního vraha“ už v roce 1985. Bylo mi 17 a cvičil jsem sestavu za učňovskou mládež. Ubytování jsme měli v Čakovicích a tak, aniž bych znal podrobnosti jsem se pohyboval v místech, kde Straka řádil.
V České televizi jsem byl krátce, ale za prosinec 2004 jsem odvysílal čtyři těžké reportáže. Honorář byl jaký byl a dramaturg se pokaždé tvářil spiklenecky. Věděl jsem, že mne bude využívat na „těžké příběhy“. Měl jsem svůj styl a cítil jsem pokoru před každým příběhem.
Jednou před Silvestrem si mne Zdeněk pozval na pohovor.
„Pouští Straku, pojedeš za ním.“ Věděl jsem to, a věděl jsem, že se s nikým nebaví. Novináři sedávali před bytem jeho rodičů ve Velkých Losinách a lovili jakoukoli fotografii sériového vraha.
Zdeňkovi jsem jen přikývl a 5.ledna 2005 jsem se vydal do Velkých Losin.
Česká televize mi poskytla vůz, který měl na dveřích reklamu na probíhající akce „Největší Čech“ čemuž se později smál celý štáb.
Rekognoskoval jsem tehdy terén kolem domu, kde Jiří (promiňte, že mu říkám jménem a nepoužívám zažité „sparkakiádní“ nebo „sériový“ atd. vrah) bydlel. Na balkón občas vyšel otec Jiřího a v křoví sedávali novináři z různých médií. Nechtěl jsem se schovávat. Proto jsem jedno dopoledne zazvonil a představil se.
„Ne, nechceme s nikým mluvit a Jirka už vůbec ne. Odejděte!“
Odmítnutí jsem unesl. Chápal jsem to. Rodiče vraha s ním v bytě se nechtěli vracet do minulosti. Minulost je vždycky tíživá a zvlášť pro jeho rodiče. Opravdu slušní lidé si žili klidným životem až do jeho propuštění.
V recepci hotelu se na mne usmívali a já jim úsměvy vracel. Sedával jsem v restauraci a přemýšlel jak to udělat.
Dovolil jsem své teď už bývalé ženě Andree aby za mnou přijela. Bylo jasné, že ve Velkých Losinách nebudu jeden den. Procházeli jsme se bývalým lázeňským parkem, který tehdy vlastnila Kellnerova PPF.
Všude bylo pusto a prázdno.
Co mne na Velkých Losinách zaujalo byla výrobna papíru. Dokonce jsem si tam jeden arch koupil a snil, že napíšu knihu. Při pátrání jsem dokonce zajel do nedalekého penzionu pro pány (ženu jsem nechal v autě) a pátral po kontaktech Jiřího. Tam jsem dostal radu a přišel na to, jak to udělám. Jak prolomím ledy a dostanu se do Jiřího bytu k rozmluvě s jeho rodiči.
Jiří pravidelně vyjížděl na ambulantní kontrolu do Opavy. Věděl jsem kdy je pryč i kdy je doma. Nechodil jsem před dům a nezevloval jsem pod okny.
V klidu jsem čekal na příležitost. Nechtěl jsem nikoho využít nebo zneužít a v hlavě už jsem věděl, jak reportáž natočím.
Dante a jeho Božská komedie. Pořád mi to rezovalo v podvědomí.
V novinách vypovídali odborníci a většina byla pro rituální popravu sériového vraha. Vlastně nikdo jasně neřekl, že Straka splnil to, co mu soud vyřkl jako ortel. Tedy 10 let vězení pro mladistvého vraha (maximální trest) a další ústavní ochrannou léčbu. I tu Jiří splnil a tak soud rozhodl o propuštění z ústavní léčby a rozhodl o ambulantní léčbě vykastrovaného vraha, který musel brát další léky na potlačení sexuálního „apetitu“.
Andrea, moje žena, nechápala na co myslím. Nebylo mi dobře. Začínaly mé problémy se zažíváním a často jsem zvracel. V Losinách na radu slečny z recepce jsem zažil očistnou kúru a zvracel ještě víc a víc.
Najednou přišel klid a já se prošel opět na dohled kolem domu, kde Jiří bydlel a vydal se za starostou obce. Byl příjemný a vlastně mne rád viděl. Fenomén Straka se ho také dotýkal. Bylo zřejmé, že by byl nejraději, kdyby Straka z obce zmizel. Jenže kam, napadalo mne.
Rozloučil jsem se s ním přátelsky a on mi popřál hodně úspěchů. Už jsem věděl, že s manžely Strakovými mluvit budu a že ten rozhovor bude více než intenzivní.
