Archiv štítku: samota

PMD, Příběhy mrtvého domu – I

Sedím sám v tichém pokoji, kde se plouží stíny po stěnách a tlumený zvuk hrající televize vytváří stísněnou atmosféru. Do skleničky na stole vplul poslední panák zteplalé vodky a chvějící se prsty vynesly skleničku k ústům. Nemám kocovinu a ani nejsem opilý. Jen tiše usrkávám „uklidňovač“ obnažených nervů.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


To je úzkost.

Bolest proniká až do mozku.

Alkohol jen příjemně uklidňuje, neopíjí, ale proniká vrstvou myšlenek, které pomalu zametá. Televize už asi po sedmé opakuje infantilní seriál a noc jen pomalu ukrajuje čas plynoucí mezi prsty. Otázky se noří do tmy a odpovědi nepřichází. Zmuchlaná deka dává jen tušit obrysy těla schoulené do embrionálního tvaru.

Bezpečí!

To je to slovo, které probíhá hlavou, když doušky vodky zalévají chvějící se jazyk.

Zabil jsem ji nebo ne?

Chaos v mozku je nepopsatelný. Zabiji sebe nebo uteču do daleka od všeho a od všech. Další hlt vodky už neuklidňuje, jen vyvolává únavu. Hlava pomalu klesá na polštář a na stěnách pomalu tancují stíny projíždějícího auta.

Zastavit čas. Tolik by se to hodilo, prostě jen na chvilku zastavit čas, tak, aby se nic nedělo. Líná tma dostává od hrající televize rány plné barev.

Alespoň nejsem sám.

Asociál hledající smysl své existence. Těžká otázka pro tak pozdní hodinu a unavenou hlavu. Znavená ruka pokládá skleničku na stolek a pomalu hledá poloprázdnou krabičku cigaret a vybírá mezi zapalovači ještě ten poslední fungující.

Blesky od škrtajícího zapálení cigarety rozříznou tmu a šedavý kouř se pomelu válí ve tmě pokoje. Jako moje myšlenky, také jsou šedivé.

Celý svět je šedivý!

V lahvi zbývá poslední panák a ten nemá smysl nalévat do sklenice. Hrdlo láhve stoupá k lačným ústům a v hlavě tančí myšlenky na otevření další flašky. Dva loky protečou hrdlem a na stolku zabliká a zavrní telefon.

Nemám chuť ho zvednout, ale blikání agresivně ruší tmu a klid nočního pokoje. Zvedám telefon ze stolu a je to pro mne neznámé číslo. Když piju, tak nezvedám telefony. Pokaždé se něco stane a já reaguji špatně.

Ne, dnes telefon nezvednu.

Nemám na to náladu.

Konečně přestává zvonit a já jen tiše típám nedopalek cigarety.

Konečně je klid.

Zvedám se pomalu z postele a dlaněmi si promnu unavený obličej. Kolik je hodin? Tři, možná čtyři ráno.

Zvedá se mi žaludek a vhání mi do úst kyselou pachuť zvratků. Tohle v sobě neudržím. Unaveně se zvedám z postele a s plnými ústy kličkuji mezi pohozenými botami. Skoro zakopávám o kalhoty a krátkou chodbou se vrávoravě blížím k záchodové míse.

Ani si nerozsvěcuji a sedám si vedle záchodu a plivu zvratky do prostoru.

Vlastně ani nevím jestli zvracím na zem nebo do mísy. Je to vlastně jedno. Podrázděný žaludek žene šťávy do úst a na bradě mi zůstávají zbytky zvratků. Čelo mám orosené chladivým potem a cítím jak jsem vyčerpaný.

Hlavou mi probíhají nesourodé obrazy věcí dávno minulých, ale i čerstvých zážitků. Fronta před pokladnou, něžný polibek lačnících úst, tmavé vlasy tekoucí po bílém polštáři, křik i samota. Prudká hádka překrytá tichem a odpoledním sluncem.

Svírám její hrdlo?

Nevím, cítím jen strach z neznámého.

Vzpomínky jsou jen jako útržky z dávno zapomenutého kalendáře. Nechce se mi už ležet vedle záchodové mísy. Nejistě se zvedám a pomalu se ploužím tmavým bytem do pokoje. V lednici si beru další láhev vodky. Vlastně na ni nemám chuť, ale chci zklidnit rozbouřený žaludek a pulsující nervy v celém těle.

Sedám si na postel a rychlým pohybem si podávám prázdnou sklenici. Když je plná cítím uvolnění a hasím šílenou pachuť zvratků a´dalším douškem alkoholu. Mám strach z těch nesourodých obrazů. Něco se stalo, něco mne děsí a já hledám v narušené paměti útržky reality. Tentokrát mi vodka rychle stoupá do hlavy, ale já poslouchám hlasy z televize.

„Víš co je nejhorší pro chlapa?“, zahlásí jakýsi bodrý bavič z televize.

Trapné ticho dává tušit, že to nikdo z diváků neví.„No přece dostat kapavku na Medarda.“, hurónský smích zazní z reproduktorů a diváci se skvěle baví.

Já ne!

Hledám v paměti útržky vzpomínek. Opravdu jsem držel její hrdlo a snažil se jí uškrtit nebo jsem byl doma sám a v hlavě mi probíhá filmová scéna včerejšího večera. Vodka chladí a zklidňuje. Pomalu si lehám do postele a balím se do deky.

Obepíná mne a chrání. Najednou mám strach z toho co se večer stalo, ale nevzpomínám si, že bych porušil pravidlo samoty. Pravidlo, vlastně zásada!

Piju sám, jenže vzpomínka na její vůni mi motá hlavu. Zavírám oči a snažím se usnout. Ne, nejde to. Celý se klepu a proto si sedám a nalévám další vodku. Lačně ji upíjím. Ruce mi mnou unavený obličej. Na stole zase svítí telefon.

Beru jej do ruky a chvějícími se prsty hledám v kontaktech někoho, komu bych zavolal.

Nic… Nikdo tu není. Ve tři ráno nemohu volat a hlavně, když piju – nevolám. Vypínám televizi a sedím na posteli v naprosté tmě.

Další cigareta mne snad uklidní.

Včera mi volala Klára.

Vím to jistě!

Jasná vzpomínka na odpolední telefon. Už si nepamatuji jestli jsem za ní šel. Jestli jsem ji viděl.

Pravidlo samoty.

Klára mi ale chybí. Hledám ji v knihovně vzpomínek.

Těch příjemných vzpomínek. Není jich moc, ale jsou.

Jenže já se cítím jako bastard.

Jako nula.

Proč by o mě Klára ještě stála, když o sebe nestojím já.

Nalévám si dalšího panáka.

Křičela, ano to je jasné. Křičela na mne nebo křičela kvůli mně. Nevím. Myšlenky jsou jen bordelem v hlavě. Lehám si do studené postele, cítím, jak podrážděný žaludek protestuje proti změně polohy. Lehám si a myslím na Kláru.

Chci s ní usínat.

Zase vidím obrazy.

Pramínky vlasů tekoucí po bílém polštáři. Nejsem zbytečný. Ona patří ke mně. Patří nebo patřila. Sám nevím, jen cítím vůni její nahé kůže.

Byla se mnou nebo to je další vodková imaginace.

Usínám. Ticho mne sevřelo do náruče a já letím prostorem. Ztrácím se a doufám, že mne obejme noc a já se ztratím v zoufalých myšlenkách na včerejšek.

Pokračování … bude.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Poutník


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Přemýšlím, ano přemýšlím nad svým smyslem. Vždyť nějaký musí existovat. Ani květina v poli smysl neztrácí, poskytuje nektar a ten slouží včelám. A včely opylují a vyrábí med. Mají smysl.

Drahý Pane, proč ho já ztrácím.

Jsem slepý bezmocí a samotou. Nechci být přítěží pro nikoho, ale jsem přítěží sám pro sebe.

Ne, Pane, neznám sebelítost. Vycházím do brzkého rána na liduprázdnou ulici a jsem ztracený. Sedám v šedém parku před úsvitem a pozoruji přicházející ráno. S pokorou nad mocí neúprosného rozbřesku, Pane.

Cítím tu moc, ale mé srdce je bolavé a nepřístupné. Jsem ztracený v prázdném pokoji za zamčenými dveřmi. Hledám klíč, šátrám ve tmě a v hrsti mám jen chomáče prachu.

Hledám okno, ale ve tmě jsem slepý.

Park se oblékl do ranního, slunečního svitu a já sedím opřený lokty o kolena pozoruji ranní šum. Lidé chodí kolem, ale já jsem pro ně neviditelný. Vidím je a obdivuji. Lidé jsou znamenité dílo. Tvé dílo, Pane.

Ale já hledající se ztrácím.

Zvedám se z lavičky a lidé do mne vrážejí. Ne, necítím ty údery. Chci jen zmizet z přeplněného parku a najít cestu k sobě.

Cestu k tobě, Pane!

Viděl jsem mnoho zoufalství, bezmoci. Moc smrti! Nebál jsem se a nebojím se. I smrt patří do tvého plánu a má svůj smysl. Vím, že mám čekat na tvůj pokyn, ale pochybnost kalí mé vědomí. Nenastal už ten okamžik?

Právě v bezmoci jsem se snažil najít cestu. Sám hladový, rozdával jsem chléb. Bolavý od ran jsem nastavoval tělo dalším úderům. Ve snech jsem hledal cestu.

Ztrácel jsem zrak, čich a hluchota mi brala naději.

Jsem spasitelný?

Stojím za to úsilí?

Vždyť způsobil jsem tolik bezpráví, tolik bolesti až mi po tváři kanou slzy pokory. Nechtěl jsem ubližovat. To strach ve mne mne vedl a vede slepou cestou na které způsobuji bolesti druhým, které ve své podstatě miluji.

Proč já milující způsobuji rány milovaným?

Vyšel jsem z parku a kamenitou cestou stoupám strmě vzhůru. Potkávám lidi, kteří kráčí cestou dolů. Jsou smíření a já nevím, kam cesta vede. Klikatí se a mně se krátí dech. Nohy bolí, ale musím stoupat dál. Kolem cesty jsou malinké domečky a lidé sedí na terasách.

Pozorují krásné ráno, ale já na obzoru vidím šedé mraky.

Přibližují se a vzbuzují strach. Zastavím se a opřu se o branku. Na terase sedí malá dívka. Usmívá se na mne, ze kterého krůpějemi stéká slaný pot. Snažím se také usmát. Dívka se pomalu zvedá a přichází k brance. V očích má úsměv a tisíce otázek. Cítím je, ale odpověď na ně neznám.

Vím Pane, musím je hledat kdesi hluboko v mém podvědomí.

Víš jednou, když jsem byl mladý a úspěšný jsem byl s přáteli na večeři v jedné restauraci. Večer příjemně plynul a já cítil, že někam patřím, že jsem šťastný a cítil jsem jejich respekt. Popíjel jsem večerní kávu a cosi v podvědomí mi přikázalo, abych vyšel ven. Zvedl jsem se od stolu a s úsměvem se omluvil.

Vyšel jsem před restauraci a posadil se na lavičku.

Byl všude pozdně večerní klid. Ani lístek se na stromech nepohnul. Zastavil se čas. Cítil jsem to.

Seděl jsem v té tmě a cítil jsem se najednou ztracený a zoufale sám. Najednou jsem ucítil záchvěvy vzduchu a slyšel jsem šourající se kroky. Nic jsem neviděl. Ten, kdo přicházel byl oblečený do noční tmy.

Pohled mi sklouzl na chodník před lavičkou. S napětím jsem poslouchal ty ozvy kroků. Ne, nebál jsem se. Jen jsem čekal a nechal se unášet zastaveným časem.

Najednou bylo ticho. Stejné jako předtím, jen ve vzduchu bylo cítit parfém napětí. Pomalu jsem zvedl pohled z chodníku a jak se mi rozšiřoval obzor tak jsem ve tmě cítil člověka.

Zadíval jsem se do tmy před lavičkou. A v rozmazané postavě jsem poznal svého otce. Stál tam ve starém baloňáku a v jedné ruce držel vozík plný zbytečností.

Byl zoufalý a ztracený.

Cítil jsem ten pach samoty. Zadíval jsem mu do očí. Můj pohled se na moment setkal s jeho.

Cítil jsem z toho pohledu zoufalství.

Nevydržel jsem a sklopil zrak. Díval jsem se na chodník utopený v měsíčním svitu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Přišel přítel z restaurace a tázavě mne pozoroval.

Byl tady můj otec.“ Tiše jsem řekl a jako střelený jsem se rychle zvedl a odešel do noční tmy. Sledoval jsem všechno na ulici. Hledal jsem tu postavu s vozíkem.

Nikde jsem nic a nikoho neviděl.

Sedl jsem do auta a projel celé noční město. Nikde ta postava nebyla ztratila se.

Zastavil jsem až před svým domem. Vypnul reflektory a ještě moment jsem ve tmě pátral. Doufal jsem, věřil jsem, že jej ještě jednou uvidím.

Další den ráno jsem na noční zážitek myslel, ale běžné starosti o rodinu odplavily ten prchající moment kamsi hluboko do paměti.

Večer zazvonil v tichém bytě telefon. Zvedl jsem sluchátko a babička, kterou jsem dlouho neviděl mi sdělovala, že můj otec v poledne zemřel.

Posadil se prý do křesla, zavřel oči.

Tiše, klidně, najednou přestal dýchat. Mlčel jsem, ale nějaká rána mi proklála srdce. Položil jsem sluchátko, osadil se a zavřel oči. Viděl jsem obrazy minulé noci, Pane.

Dívka otevřela branku a vyšla ven. Už jsem dýchal pomalu, ale byl jsem celý zpocený. Vložila svou malou ručku do mé dlaně a vyšla se mnou na cestu nahoru.

Teď se mi šlo lépe.

Jakoby s ní odplula samota a já sdílel radost z té cesty s malým děvčátkem.

Lidé se na zahradách usmívali a já už necítil ani bolest v nohou.

Na konci cesty stálo staré opevnění s podloubím. Dívka se zastavila a ukázala mi směr do podloubí. Podíval jsem se tam a pak na ni. Stále se usmívala.

Pochopil jsem, zbytek cesty musím jít sám. Usmál jsem na ni a pohladil ji po vlasech. Otočil jsem se a vstoupil jsem do temného podloubí. Na konci bylo světlo. Sluneční světlo, žádné mraky, které jsem viděl na cestě.

Pomalu jsem vešel do toho slunečního třpytu na malém kamenném náměstí stála kašna. Nikdo tam nebyl. Bylo ticho.

V kašně stál sloup a na něm zářila zlatá deska. A na ní stál nápis. Latinský nápis: Tantum in precatione pendei in via. Et peregrina quaerimus nisi in hiis distemperaberis corpus, ut et ablue peccata sua.”

Nerozuměl jsem nápisu, ale cosi uvnitř mi říkalo, že se mám omýt. Dlaněmi jsem hladil stříbřitou hladinu a nabral si vodu do dlaní.

Omyl jsem obličej a cítil úlevu.

Ani nevím jak, ale najednou jsem stál v kašně. Voda mi sahala po pás a já se nejdříve posadil a pak potopil. Cítil jsem jak voda smývá pot i únavu.

Obrovská úleva.

Postavil jsem se v kašně a zadíval se na nápis. Najedou jsem nápis přečetl: “Cestu najde jen hledající. A jen hledající poutník smí smočit své tělo a smýt své hříchy.”

Všechno mi dávalo smysl. Vyskočil jsem z kašny. Posadil se na lavičku před kašnou. Slunce mne zahřívalo a hladilo. Cítil jsem jeho záři na svém obličeji. Najednou jsem byl šťastný.

Pozoroval jsem modré nebe a pak můj ohled pomalu padal na chodník. Kamenné kostky mi připomněly dávno zapomenutou vzpomínku.

Nebe kolem mne potemnělo a já si prožil onu vzpomínku znovu. Pak jsem ucítil dlaň svého přítele. Podíval jsem se mu do očí Pane.

A poznal jsem tě.

Tehdy v mládí jsem se zadíval do očí člověka, kterého více než znám.

Díval jsem se sám na sebe.

Děkuji, Pane!


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1500 Kč


Prsty ve větru I

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1000

__________________________________________________

Fingers in the wind – I

Je zima roku 1944 a všude kolem zmateně poletuje drsný severák a kolony koní s vozy se míjejí. Vozy jedou všemi směry a na neviditelné křižovatce snad ani neznají správnou cestu, ale jen beze slova jednou . Jeden z vozů stojí a u něj jsou vojáci v potrhaných uniformách. Řvou cosi směrem k vozu. Vypadá to, že jim osádka vůbec nerozumí, napětí ve vzduchu stoupá.

Odněkud se vynoří pláč dítěte, který nikdo nevnímá. Bude tady vraždit strach?

W dół od bękartowego samochodu (dolu bastarde z toho vozu),“ nikdo na voze nerozumí, ale muž sedící na kozlíku ukazuje sám na sebe. Sám sebe odsuzuje! Tiše se rozhlédl po vojácích a rukou hladí ženu. Sestupuje z kozlíku, kde zůstala a asi dvanáctiletá dívka. Obě se drží v něžně zoufalém obětí.

Bylo všude kolem podivné ticho, které prořezávají jen příkazy mužů se zbraněmi. Zdálky jsou slyšet výstřely ze samopalu. Kdesi blíž někdo hraje na harmoniku. Stejně je všude kolem jen takové tísnivé ticho.

A ta suka też. Te niemieckie świnie nie przejmują się zbytnio i nie robią tego…(A ta fena taky! Ty německá svině…)“, muž stojící nejblíže kozlíku rýpal zbraní pod sukni sedící ženě. Ta se naklonila k dívce a tiše zašeptala:“Бог з нами, я в минуле. (Bůh s námi, jsem zpátky v okamžiku)“ Sestoupila z kozlíku a popruhy přehodila přes opěradlo na kozlíku .

Muž už klečel pod kozlíkem, dostával rány pažbou do hlavy, ale pokaždé se zvedl a dával si ruce za hlavu.

Kurvy zasraný, co chcete. Už jste nám všechno ukradli.“ Křičí na muže okolo. Ti zvedají zbraně mířící teď jen na jeden cíl. Soustředěně na svou oběť míří.

On řekl, kurvy, že jsme kurvy! My kurvy a to já beru osobně… Dost si mě nasral… Opravdu dost.“ Jeden z mužů udeřil otce rodiny do obličeje a ještě než se stačil zvednout z bláta, sedl si na něj a pažbou ho mlátí do krvácejícího obličeje. Krvavá pažba zlomila pravou očnici a otcova tvář padla do bláta, kde čůrek špinavé červené vody tvoří jezírko.

Polák pak samopal odložil a mlátil do otce pěstí. Rány dopadaly na hruď, krk i obličej.Bylo vidět a slyšet, jak zuby praskají a hlava se už z bláta nezvedá, jen se noří hlouběji a krvavé jezírko otci vtéká do rozbitých úst. Voják se pomalu zvedá, ale jen proto, aby si sáhl za záda a vytáhl německého lugera, který bylo to jediné, co ještě nebylo od krvavé špíny.

Všechno kolem byl bylo špinavé a najednou i divoce se zmítající. Zbývající vojáci vtrhli na vůz a prohlížejí rozházené věci. Něco z vozu vyhazují na zem a najednou mezi věcmi nachází malého chlapce, který má špinavý obličej a pláče.

Máme dalšího,“ řve voják z vozu. A pažbou posílá asi osmiletého chlapce do bezvědomí. Jeho hlava dopadá na zbytek plachty a krvácí.

Další dva vojáci míří ke koni, kterého odpoutají od postrojů a koně odvádí někam mimo rušnou křižovatku.

Scéna u vozu je dynamicky tichá.

Polák s lugerem zatlačí obličej otce do bahna a najednou prostorem třeskne výstřel a bláto kolem se zbarví do ruda. Bílé části kostí z hlavy otce poletují kolem.

Ženě stojící u kozlíku se zakalí pohled, ruce vylétnou k obličeji a z hrdla vytryskne zadušený výkřik. Děvče na voze odvrací pohled a pláče, druhou rukou hledá svého bratra. Ten leží na voze v bezvědomí a s krvácející ranou nad obočím.. Plachta kryjící vůz poletuje všude kolem.

Vojáci stojící u vozu se na chvilku otočí k ženě, která už klečí v blátě.

Děvka, teď si užiješ s těma svýma parchantama.“ zasmál se nejvyšší z vojáků. Zbraně se sklonily k zemi, vojáci se otáčí a odchází.

Žena si rukami překrývá bolestí stažený obličej.

Pokračování Prsty ve větru 2

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

Stav konta: 1000

__________________________________________________