Archiv štítku: Karlovy Vary

Prokletí 1. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Oheň zářil a hřál nás do obličejů. Cigarety poskakovaly z klína k ústům a všechno kolem bylo temně tiché. Bylo mi týden osmnáct a cítil jsem se nádherně dospělý. Karel byl o pár měsíců starší, ale byl stejný romantik jako já. Rukou si občas pročísnul blonďatou cupřinu.

„Víš, já chci víc. Už mě nebaví táhnout městem jako žízeň a vyvádět v barech. Chci víc, rozumíš mi?“

Rozuměl jsem každému slovu. Mluvilo mi z duše. Oba jsme měli všechno. Mládí, talent i partu kolem nás. Ztracení novoromantici, kteří na parketech karlovarských barů vyváděli, když jim známý „pouštěč“ desek splnil přání a dal na placku gramofonu Depeche Mode.

„Myslím na to co dál, Karle.“ Zasnil jsem se při těch slovech.

Cestovat a žít. To bylo to hlavní.

Před pár dny jsme se vrátili z prázdnin v Doxech. Bylo to super. Jela skoro celá squadra a všichni stopem. Byl to takový závod- Karlovy Vary – Doksy. Cesta na Mácháč. Pozvala nás Doxy, tedy vlastně Lenka, která z Doksy pocházela. Byla to nymfa našich dlouhých nocí a hlavně spolužačka mé velké lásky Moniky.

Velká láska, dnes to zní nadneseně, ale byl jsem do ní blázen i když mi často zanášela do cizích hnízd. Ale byl jsem do ní blázen. Když mi bylo sedmnáct, tak Monika zmizela kamsi se svým údajným bratrancem a já byl zoufalý.

Chtěl jsem bojovat, ale soupeř byl dvě stě kilometrů od Varů a já se rozhodl odejít z domova.

Mamka mne pozorovala, když jsem si balil věci. A jen tiše se zeptala, kam jdu.

Musím pryč, udusím se tady. Mami chápeš, že tady to nezvládnu. Nedýchám přežívám, chci pryč.“

Kam?“ Zeptala se se smutným úsměvem na rtech.

Doxy má nějakou mansardu ve Dvorech. Tam budu a hlavně musím vyřešit Moniku. To je teď to důležitý mami.“ Pomateně jsem si balil slipy, trika i slavnostní kalhoty, které jsem si přivezl z Budapešti.

A co škola…“

Neboj zvládám. Stejně máme praxi. Tam mě nikdo nepotřebuje.“ Byla to pravda. Měl jsem se stát elektrikářem, ale když jsem měl vysekat díru pro zásuvku, tak mi to trvalo dva dny. Věděl jsem, že elektrikářem nikdy nebudu.

Tak jo a uhni zabalím ti to.“ Mamka mne lehce odstrčila a sbalila mi tašku úhledně, tedy naprosto jinak než bych si ji sbalil já.

Ve dveřích jsem ji políbil.

Neboj mami, vrátím se.“ Vyběhl jsem z domu a pelášil na autobus do Varů.

Doxy čekala v „Efku“. Byl to bar v Thermálu pro podobné ztracence jako jsem byl já. Osazenstvo baru bylo velmi různorodé. Šlapky, jejich pasáci, vexláci i bohatí arabové, kteří si užívali přítomnosti krásných slečen.

Doxy seděla u posledního stolu a barman Franta už mi nesl jedno cinzano, nektar to básníků.

Ozvala se?“ Vyhoukl jsem, ale Doxy nečekala, vyskočila z křesla a objala mne. Byla moje druhá! Kdybych nebyl s Monikou, byl bych s Doxy. Ta byla krásnější i vnadnějsí než Monika. Měla krásné , velké oči a já se v nich občas ztrácel.

Jen občas!

Miloval jsem přece Moniku.

Usedli jsme do kožených křesel.

Ne.“ Prohlásila pevným hlasem Doxy.

Co Ne?“ Ptal jsem se jako blázen.

Chtěls vědět jestli se ozvala Monika.“ Usmívala se.

Aha jasně, ale ona se ozve…“ Doufal jsem dál.

Radku a víš, že to byl její bratranec. Vždyť je slovenka a její táta i máma má rodinu na Slovensku.“ Vyvracela mi Doxy mé pevné, romantické přesvědčení o tom, že Monika odjela do Krkonoš za rodinou.

Je to jedno. Věřím tomu. Říkala mi to. Proč by mi lhala?“

Blázínku, my ženský lžeme pořád.“ Doxy nastartovala mou Marnost na plné otáčky.

I ty mi lžeš?“

Ne, já ti nelžu. Já tě chci. Monika si tě neváží a co třeba my dva…“

Najednou jsem měl chaos v citech i myšlenkách. Všechno bylo marné.

Byl jsem sexuálním otrokem chladné blondýny, která si možná užívala někde s partou Jugoslávců a tady sedím se sbaleným uzlíkem jak „hloupý Honza“ před cestou do světa. A k tomu ještě mne začíná balit krásná žena, která mne provází už půl roku.

Uvědomil jsem si, že jsem jí nikdy s žádným klukem neviděl.

Doxy milovala mé básně, které jsem si soustředěně vpisoval do bloku s čínskými motivy. Už byl skoro celý plný.

Usmál jsem se na Doxy a otevřel blok. V rychlosti jsem tam sepsal další zamilovanou báseň. „Průvodkyně cizinců“ se jmenovala a byla o Monice.

Doxy mne pozorovala a pokorně mlčela. Autor tvořil a to by nebylo vhodné rušit. Byl jsem nafoukaný na svůj zdánlivý talent. Nikdo jiný z party ho neměl a i díky němu jsem byl „profláklou“ figurkou celého eFka.

Platíte?“ Barman Franta stál nad námi a našimi dopitými sklenkami od Cinzana. Schoval jsem blok a začal lovit stovku, kterou jsem měl v zadní kapse upnutých kalhot.

Jo…“ Procedil jsem naštvaně.

A kde máš křehotinku, básníku?“ Usmíval se Franta a já tušil, že ví víc.

Ty o ní něco víš?“ Byl jsem nedočkavý a Franta to jako zkušený znalec lidských duší i osudů věděl.

No vim. Byla tady.“ Usmíval se a to bylo nejen drzé, ale i neurvalé.

Kdy, sakra“

Před hodinou s nějakýma Jugošema, ale podle mne táhla s nimi někam do Puppu. Zaplatíš už?“

Ne Franto, napiš mi to. Večer přijdu.“ Měl jsem chaos v hlavě a musel jsem někam vypadnout. Chytil jsem tašku od maminky a pohledem vyzval Doxy. Přece je moje průvodkyně.

Někam jedeš?“ Prohodil ještě Franta, ale na to už už jsme já ani Doxy nereagovali.

Vary jsou v létě krásné, ale nás čekala cesta městskáčem na okraj obydlené zóny. Malý byt u mamky jsem vystřídal za mansardu v podkroví. To mi nevadilo, cítil jsem se nezvózně šťastně.

Doxy otevřela dveře do malého pokoje s malou postelí. V rohu bylo umyvadlo a na malém stolku dvouplotýnkový vařič. Nevím na co, vařit neumím, ale byl tam.

A velká skříň, tu nesmím zapomenout. Zabírala obrovský prostor a já si do ní uložil malou tašku.

Dáš si kafe?“ Prohodila Doxy a zapla vařič. Přikývl jsem, ale v tom klaustofobickém pokoji mne začal objímat pocit marnosti. Podléhal jsem mu a tak jsem se položil na postel a pozoroval pavučin y na stropě.

Ani nevím, kdy Doxy odešla, ale do pokoje se začínal vkrádat soumrak. U vařiče jsem měl studenou kávu a protože jsem sebou neměl ani limonádu, vzal jsem zavděk studeným turkem.

Otevřel jsem blok a znamenával „existencionální“ pocity aniž bych věděl, co to je za pocity. Psal jsem a ani jsem nevěděl co. Slovo za slovem jsem navlékal jako korálky. Malá lampička mi dala naději světla a já si do sluchátek pustil muziku.

Myslel jsem na Moniku. Na důvody proč mi pořád uniká, proč se cítím být tak sám. Ne, nebyl jsem opuštěný, byl jsem zoufale opuštěný a to je sakra rozdíl. Všechno kolem křičelo a bolelo tak intenzivně až jsem sám ztrácel v té marnosti smysl. Slova na papíře byl únik. Jediný možný, jediný reálný.

Do tmavé noci se řítí můj křik, mé volání. Jsem ztracený, já zoufalý láskou i bolestí. Ztracený ve světě nalezenců vztahuji ruce k tobě Lásko. Vždyť jsi má jediná a já tvůj „jedinečný“. Chtěl bych být prachem po kterém šlapeš. Chtěl bych být vzduchem do kterého uléháš. Chtěl bych být vodou, která tě objímá. Jsi má jediná, spící, Láska. Jsem tvůj a udělám cokoli, abych tě probudil, Lásko.“

Slova padala na papír sama a do pokoje se vkradla noc. Nechtělo se mi jít do města, i když mne něco nutilo se zvednout a jít.

Noční autobus dávno odjel a tak jsem se probíjel z okraje města do centra pěšky. Krok za krokem. Čas jsem neměřil, hodinky nenosím, ale najednou jsem byl v centru města a pevně jsem si to zamířil do eFka.

Tam jsem zvolnil. Toužil jsem a přitom ji nechtěl potkat. Bál jsem se pravdy a přitom jsem ji chtěl znát.

V baru bylo plno. Přes zasklené stěny jsem ji neviděl. Ulevilo se mi, ale věděl jsem, že je blízko. Vešel jsem odhodlaný do baru. Měl jsem vtíravý pocit, že mne každý pozoruje.

A pozoroval!

Doxy seděla s Karlem u svého stolu. Pohledem jsem je pozdravil, ale šel jsem k baru zaplatit Frantovi Cinzano. Ten stál za barem a usmíval se. Díval jsem se mu do očí a on jen přikývl a prstem mi ukázal na první stůl.

Zastavil jsem se a zadíval se tím směrem.

Ano, seděla tam a kolem ní její „bratranci“ z Jugoslávie. Viděl jsem jejich obličeje i rádoby drsnou muskulaturu. Stál jsem tři metry od Moniky a ona jen seděla a pozorovala mne. V duchu jsem zaťal pěsti, ale v reálu jsem jen stál a pozoroval Moniku.

Byl jsem šťastný, že ji vidím a nešťastný, protože mne nechtěla obejmout. Bylo by to zoufalé se o to pokusit a zmlátit tři borce z divokého jihu bylo přinejmenším fantasmagorické. Já subtilní básník a oni s uzly svalů na těle.

Kalašnikov jsem neměl. To by asi skončilo tragédií. A ona se jen usmívala. Její soused jí hladil na předloktí.

To byl asi ten bratranec.

Bože, jak jsi ztracená, lásko. Ty moje malá průvodkyně. Udělal jsem krok k ní a najednou se ty gorily „jižní“ zvedly a začaly do mě strkat.

Vlastně nevím, co se dělo v následujících sekundách. Vím jen to, že jsem viděl dva z „bratranců“ mé lásky na zemi a Karel mne odváděl z baru. Doxy cupitala vedle mne a Karel držel láhev vodky v ruce.

Beze slova mne posadil do auta. A pak se na mne od volantu zadíval.

Neblbni, když je ona blbá, ty bejt nemusíš.“

Přikývl jsem.

Auto se rozjelo k malé mansardě ve Dvorech a já jako ve snu vystoupal ty čtyři patra.

Miloval jsem ji stále a možná ještě víc. Věřil jsem, že ji musím zachránit. Ona to chce. Byla to ztracená průvodkyně cizinců.

Vztahoval jsem k tobě ruce a nevím jestli existuješ…“ běželo mi hlavou, ale Doxy s Karlem do mne napumpovali pár panáků vodky.

Atmosféra se uvolnila. Karel, známý to karlovarský karatista, vyzkoušel na mě pár cviků a Doxy se smála.

Noc je milosrdná ke každému ztracenci. A já byl ztracený, který usnul únavou. Nade mnou se vznášel lehký opar vodky a ticho nás milosrdně objalo.

Probudil jsem se nad ránem a ležel jsem nahý. Cítil jsem tu nahotu jako hanbu. Pořádně jsem nevěděl, kde jsem.

Ohmatával jsem šedavé stíny kolem sebe a najednou jsem se dotkl nahého těla. Nevěděl jsem, co se děje, ale začal jsem tu nahou kůži zkoumat a hladit.

Monika? Ne, ta ani neví kde jsem.

Najednou se otočila.

Moje krásná a vnadná Doxy ležela vedle mne a milosrdně se usmívala.

Objala mne, držela a pomalu přicházelo ráno…

Pokračování… to víte, že bude


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 23.06.2020

Spal jsem dobře. Zase se mi zdály živé sny. Mám to jako televizní seriál. Stejné postavy, stejné kulisy jen jiný děj. Opět jsem létal nad krajinou.

Čekám na 10:00. To mám volat kvůli práci. Doufám, vlastně se i modlím. Můj rozpočet potřebuje injekci a já potřebuji mezi lidi. Můj pokoj v DPS se stává pevností, kam nikoho nepustím.

Problém pro mne je vyjít kamkoli ven. Musím vše naplánovat a to i zvednutí se z postele s návštěvu sousedky.

Včera mi psal jakýsi Karel, že píše knihu ok svém léčení závislosti na alkoholu.

Možná mu něco pošlu, ale když jsem mu poslal ukázku textů, už se neozval. Uvidíme.

Včera mne M. chtěla vytáhnout z pevnosti mezi lidi. Odmítl jsem. Na kontě mám minus 9 Kč a s tím se nedá platit v restauraci.

Nemám deprese, spíš bojují se spánkem a únavou. Nic nedělám a jsem unavený. Zvláštní…