Režie: Ivan Bareš
Kamera: Milan Hodek
Scénář pořadu odvysílaného v pořadu Reportéři ČT v roce 2005. Bože ten čas letí… Nicméně dodnes mi lidé píši o onu reportáž. Nemám ji a Česká televize ji nemá přístupnou ve svém internetovém vysílání.
Zpověď spartakiádního vraha Jiřího Straky
STUDIO:
Marek WOLLNER, moderátor
Co vás dneska čeká ve výjimečném vydání reportérů, už víte. Jako každé pondělí je tu sedmatřicet minut aktuální publicistiky. Ale dnes netradičně pouze jedno téma. Dobrý večer.
Jeho matka si klade za vinu, že ho porodila. Otec si myslí, že za své činy měl dostat provaz. Syn ženy, kterou zavraždil, mu říká od očí: „Nemáš právo žít.“ Odseděl si devět let ve vězení a jedenáct let ho léčili psychiatři. Ale je to dostatečný trest za čtyři životy? Jak s tím vším může žít? Podívejte se na zpověď Jiřího Straky, který se od svého propuštění z léčebny vyhýbá médiím.
Výjimečně souhlasil s natáčením, u kterého byl reportér Radek Hromuško.
REPORTÁŽ:
Jiří STRAKA
Tak, že mám vyšší sexuální tenzi, to jsem si začal uvědomovat asi s pubertou, jo, protože už od začátku, když jsem třeba jako mluvil s klukama a věděl jsem třeba, že oni masturbujou jednou za čtrnáct dní nebo jednou za tři tejdny a já jsem masturboval třeba ob den nebo každej den.
Ona udělala něco, co jsem nečekal. Začala se svlíkat. Ona pochopila asi, co po ní chci nebo něco nebo nějak vyrozuměla. A já jsem se strašně zalekl, protože jsem si říkal, proč poutá mojí pozornost, proč to dělá. Prostě reagovala jinak, než jsem očekával. A místo, abych ten, to napadení, aby jsem tu razanci zpomalil a uvolnil, tak jsem přidal. A vlastně držel jsem ji tak dlouho, že už jsem ji nepustil. Pak jsem, nevím, jestli zemřela, ale pak jsem se sexuálně uspokojil a když jsem se sexuálně uspokojil, tak jsem zase dostal strach z toho, co jsem udělal. A vlastně zabil jsem ji, protože jsem měl strach, že mě uviděla, že to řekne, prostě že to nahlásí. A přece jenom v podvědomí jsem věděl, že dělám něco špatnýho.
Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Tam ten první případ tý Alice Petříčkový, jsem na to měl, to bylo prostě něco takovýho, prostě ne úplně v tom normálu, kde jsem viděl vraždit. Dělal jsem předtím už dost. Protože jenom ty ucpávky nosu a prostě takový ty, takový ty věci, který byly nadstandardní u, u tý vraždy. Takže samozřejmě se radili s psychiatrama, se sexuologama a tam pochopitelně nešlo nic jinýho než teda vynalýzt sadistu, že.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Pane primáři, v jakém stavu, myslím zdravotním, psychickém, byl Jiří Straka v momentu, kdy vraždil?
Slavoj BRICHCÍCH, vedoucí lékař, Psychiatrická léčebna Bohnice
No, to byl ve stavu závažné duševní poruchy, a to znamená vlastně s takovou hodně nebezpečnou sexuální deviací.
Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Podle psychiatrů to měl bejt člověk od těch osmnácti do pětadvaceti, osmadvaceti let. Takže vůbec se tam nevycházel šestnáctiletej kluk.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Na jaký pocity vzpomínáš u tý první vraždy?
Jiří STRAKA
Na co se asi nejvíc pamatuji, klid nějakej. Já nevím z čeho nebo nevím jak, ale jestli to bylo tím, že jsem se uspokojil a zbavil jsem se tý tenze nebo prostě nevím, ale on to nebyl klid jako takovej. Byla to prostě nějaká, uvolnění, apatie zároveň z toho, co jsem udělal a prostě …
Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Potom to začalo padat na tý Praze 9, že jo. Tam to byla napřed ta Štěpánková a potom ta Fikarová. A tam už to začalo bejt, to jsme si to dávali dohromady, i ten způsob napadení. Ten tam byl jednoznačně podle soudních znalců. Takže jsme si to začali dávat dohromady. No, a já jsem začal stahovat všecky případy napadení žen prostě v Praze.
Jiří STRAKA
Šel jsem tedy znovu do ulic a hledal jsem znovu tu možnost se uspokojit a zbavit se tý tenze.
Jako já jsem nevěděl, koho napadnu, kdy napadnu, jak napadnu, ale prostě šel jsem, musím jít a vlastně vyhledávat tu možnost prostě toho uspokojení.
Radek HROMUŠKO
A ta další teda byla jaká, jakej případ?
Jiří STRAKA
Oni byly dva v jednu noc. To já jsem vlastně, já nevím, po jak dlouhý době to bylo, jsem jel tramvají někam do Hloubětína a uviděl jsem v předním vozu ženu, která vystupuje. Vypadala atraktivně v baloňáku, vlasy blond, vypadala dobře, tak jsem šel za ní. Ale pak jsem jí napadnul a zjistil jsem, že to je starší žena. Takže vlastně jsem ustoupil od toho sexuálně se na ní uspokojit a pokusil jsem se jí, pokusil jsem se ji zabít taky, ale asi jako svědka, aby na mě neřekla, co jsem udělal, a okradl jsem jí. A vlastně jsem nastoupil do tramvaje a jel jsem znovu zpátky tím směrem za jinou ženou.
Radek HROMUŠKO
A to bylo, ona, ona vystoupila z tramvaje a tys šel znovu za ní?
Jiří STRAKA
Já jsem šel za ní a vlastně před barákem, kde asi bydlela, jsem ji napadnul. Vona, začal jsem ji potom, když jsem ji přivedl do bezvědomí, začal jsem ji svlíkat. Ona se probrala k vědomí a řekla nakonec, že bude svolná na jiným místě k pohlavní styku. Já jsem řekl, že ano a když jsme šli na to jiný místo, tak ona začala křičet o pomoc a já jsem ji napadnul zezadu, ale už takovou razancí, že prostě se k vědomí ani neprobrala. A vlastně už nějakým naučeným způsobem, když jsem se sexuálně uspokojil, jsem ji taky zabil, aby nemohla vypovídat.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Dostaňme se k tomu poslednímu případu zabití nebo vraždy. Tam to probíhalo stejně jako v těch předešlých případech? Ty už jsi u toho druhýho případu měl provázek v kapse, měl už jsi k tomu bohužel jakoby nástroj.
Jiří STRAKA
Já vím, že tam byl provázek, ale vůbec si to jako nějak nedokážu vybavit, jestli jsem si ho bral, proč jsem si ho bral, jestli jsem si ho připravoval, to teďko nevím. Jenom ví, že provázek byl. A u toho posledního případu jsem šel prostě, jsem zase celou noc chodil po Praze, ráno jsem se chtěl vrátit už na internát, ale nejel mi vlak, tak jsem se v Dejvicích šel ještě projít, než pojede vlak a vlastně narazil jsem na osamocenou ženu, co šla asi do práce, a napadnul jsem ji přímo na náměstí, úplně jako vypnuto. Najednou zničehonic jsem prostě šel, napadnul jsem ji, odtáhnul jsem ji ke vchodu, kde jsem ani nevěděl, jestli bude otevřenej, nebude otevřenej, náhodou otevřenej byl, zatáhnul jsem ji do sklepa a tam jsem na ní vykonal soulož a taky jsem ji zabil. Ale tam už to bylo úplně jak robot, tam už jsem vůbec nepřemejšlel, protože jako na náměstí, kde chodili lidi do práce, napadnout ženu a jako táhnout ji k nějakýmu vchodu, kde jsem vůbec nevěděl, jestli bude otevřýno nebo jestli z toho vchodu bude někdo vycházet, to prostě už bylo úplně pudový.
Radek HROMUŠKO
Kdy ses dozvěděl pravdu o tom, jak umřela tvoje maminka?
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Tak to, kdy vlastně moje maminka vlastně umřela, jsem se dozvěděl až dejme tomu tejden potom. Napřed prostě furt nic. A jakým způsobem umřela, to jsem se dozvěděl až asi nějakejch deset let po tom.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Jak jsi to, jaks to vnímal jako dítě?
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Jako dítě jsem todle to prostě nevnímal moc. Jako jednoho dne místo do školky nepřišla máma. Přišla prostě babička a řekla prostě: „Máma prostě dneska nepřijde.“ To jako nic mi to neříkalo, jako že nepřijde máma. Já jsem říkal, tak něco prostě má důležitýho nebo tak. Ale jako že už nikdy nepřijde, to mi řečeno hnedka nebylo.
otec Jiřího Straky: Ten večer jsme byli v divadle, zrovna zůstaly děti doma samy. Nejstarší dcera a oba kluci.
matka Jiřího Straky: Jeden.
otec Jiřího Straky: Jo, jo, tak Jirka, pardon. A přišli jsme domu a dcera nám říká, že tam byli policajti se správcovou v baráku a že tam dělali nějakou domovní prohlídku a že se ráno máme dostavit do Bartolomějský na kriminálku. No, tak jsme už tušili, že se asi něco stalo, jo, no, tak jsme jeli do tý Bartolomějský, no a tam nám řekli, že Jirka zavraždil jednu ženu.
Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
Oni mi ho přivezli a jsme během pěti, deset minut navázali kontakt a prostě on začal povídat. A já jsem vydělával celej svůj krimi život na tom, že jsem detailista. Takže já jsem chtěl detaily a opravdu jsem se tomuhle trošičku věnoval. Ten první výslech, ten byl snad patnácti nebo šestistránkovej, nevím to přesně. Ale hodně dlouhej, hodně dlouhej. A v podstatě dál už potom skoro nebylo co řešit.
matka Jiřího Straky
První šok byl teda pro nás ten, že teda manžela vzali do jedný místnosti, mě vzali do druhé místnosti a teď se začali vyptávat, jo. Měla jsem obavy, že se teda jako Jirkovi něco stalo, protože měl ve středu přijet domů a nedostavil se. A já říkám, jako o co jako jde, a oni nám nic neřekli. Zkrátka se začali vyptávat na Jirku, na takový věci. A já říkám a co jako se mělo stát nebo něco, a oni mi říkali, no, váš syn zabil asi ženu, jo. A já jsem se jim ještě tenkrát vysmála, jo, protože jako říkám: „Náš Jirka? Ten, kterej když jsme v lese zašlápli mravence, na mě volal ´Mamko, pozor, mravenec, ať ho nezašlápneš´? Tomu nevěřím.“ A jako nevěřila jsem tomu do poslední chvíle jako, protože bylo to pro mě zkrátka nepochopitelný.
otec Jiřího Straky: No, pro mě taky.
Jiří MARKOVIČ, bývalý vyšetřovatel
On opravdu spolupracoval natolik, že on nám ukázal místa, kam odhazoval věci. Ty rekonstrukce, který proběhly v tý Praze, to bylo za nesmírně až drastickejch bezpečnostních opatření. Já jsem se nebál, že mně uteče, já jsem se bál, že ho někdo zabije.
Jiří STRAKA
Tak začínal jsem na Ruzyni jako na vazbě, pak jsem byl ve Valdicích. Byl jsem na Pankráci, v Horním Slavkově, v Ostrově nad Ohří a končil jsem v Bělušicích. A pak jsem byl vlastně deset let v PL Bohnice a teďkon rok v Opavě.
otec Jiřího Straky
Drželi jsme se furt za ruce a furt jsme brečeli jenom, jo, a děti k sobě jsme vzali, když jsme přijeli domů a …
matka Jiřího Straky
Co já k tomu můžu dodat? Že můžeme děkovat jedině Pánu Bohu, že jsem teda měla ještě nejmladšího kluka, protože ten asi, kdyby nebyl doma, tak tady dneska nesedíme, protože jsme pomejšleli oba dva na vraždu. Dcera v tý době už byla vdaná …
otec Jiřího Straky
Sebevraždu.
matka Jiřího Straky
Jo, a ani mě nenapadlo, že teda mě bude taky dál potřebovat, ale v ten moment jsem si to neuvědomila a opravdu …
Radek HROMUŠKO: Mysleli jste na smrt.
otec Jiřího Straky: Na smrt, ano.
matka Jiřího Straky: Nechtělo se nám žít zkrátka. Vůbec jsme neměli sílu dál žít.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Přemejšlel jsi vůbec nad tím, že bys to ukončil?
Jiří STRAKA
Jako přemejšlel jsem nad tím, že bych to ukončil, ale tím vlivem, jak se ke mně chovali ostatní, tak spíš jsem si přál, aby mě zabili. Jo, protože vlastně byl jsem tlačenej k tomu, abych spáchal sebevraždu, byl jsem tlačenej k tomu, abych to nevydržel, a to mi dalo takovou tu sílu, já vám tu radost neudělám. Prostě vy na to čekáte a já to nechci udělat. Jestli mě chcete zabít, tak mě zabijte vy.
otec Jiřího Straky
Myslel jsem si, že by bylo lepší, kdyby Jirka dostal rozsudek smrti. Nevím, jakej tenkrát byl. Že by to pro něj bylo vysvobození a pro nás taky.
matka Jiřího Straky
No, já mám na to taky podobnej názor, ale já ho vyjádřím asi jinak. Přestože mám svýho syna velice ráda, tak si myslím, že by to bylo bejvalo pro něj i vysvobození, protože tím, čím on prošel za dvacet let, nebyla žádná procházka růžovým sadem. A možná by to bylo dobrý i pro tu veřejnost, že by se s tím líp vyrovnala, že zkrátka by byl odsouzenej smrt za smrt.
Jiří STRAKA
Na rodiče jsem si vzpomněl, že pro ně by to bylo asi taky vysvobození, jo, protože když za mnou jezdili na návštěvy a viděli mě v tý situaci a prostě to, co jsme prožívali a měli o mě strach, tak jsem si říkal, že kdybych umřel, že by to pro ně bylo jednodušší, že by si prostě pobrečeli, zapálili by svíčku a nemohli by s tímhle tím žít každej den a prostě prožívat to tak jako já. Najednou, když si mě vzali bachaři do parády a prostě mlátili mě, tak prostě ten bachař řekl:“Žiješ, ale souložit už nebudeš.“ A nakopal mi přirození tak, prostě že jsem měl bolesti. A vlastně utvrdilo to moje rozhodnutí podrobit se tý kastraci.
Radek HROMUŠKO
Jaký je to, jak je to těžký rozhodnutí pro mladýho kluka podepsat kastraci? Ty jsi věděl, že tě nepustí nikdy, když …
Jiří STRAKA
Tak pro mě to asi bylo jednodušší tím, protože jsem věděl, že bez kastrace se nedostanu ven ani omylem. Takže jsem věděl, že prostě tý kastraci neuteču.
Takže 29. 12. mi zemřel kamarád v kriminále, 24. 6. mi rozkopali přirození, 14. 7. 87 mě málem oběsili a 19. 1. mě vykastrovali. Jsou to takový data, který ovlivnily můj život.
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Zajímalo mě, co to bylo za člověka, kdo to byl. Zajímalo mě spousta věcí prostě. Zajímalo mě, proč jí to udělal, jestli to byla náhoda nebo prostě si ji vyhlídl nějak. Pátral jsem dá se říct všude možně, no. Pak mě to pustilo. Jeden čas prostě jsem měl velkej vztek a tomu člověkovi jsem nepřál prostě žít, že nezaslouží si to.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Představ si, že teď tady místo nás sedí ty čtyři ženy, který tvůj útok nepřežily. Co bys jim řekl?
Jiří STRAKA
Nevím, co bych řekl. Nevím, co bych řekl těm ženám, protože, já nevím, asi jediný, co mě k tomu napadá, že strašně rád bych dal svůj život za jejich, protože ony se neprovinily a mohly by žít normální život, hodnotný život, třeba měly děti a mohly by bejt dobrý mámy. Já jsem tohle zmařil a vlastně můj život posledních dvacet let, a nevím, jak to bude v budoucnu, svým způsobem neměl cenu. Prostě nebyl hodnotnej. Je to zmařenej život, který možná už nikdy pořádnej nebude, já nevím. A prostě ony měly tu šanci ho zužitkovat. Já nevím, jestli to dokážu. Rád bych ho vyměnil.
Jiří MARKOVIČ: Já mu nevěřím.
Radek HROMUŠKO: Dobře, a když se podíváš dneska na to propuštění, co si o něm myslíš?
Jiří MARKOVIČ: Já k tomu jeho propuštění, prostě si myslím, že se snad někdo zbláznil. Já to nepovažuju za rozumné řešení ani ve srandě, protože tenhle ten člověk byl odsouzenej. Takhle on měl dostat v podstatě, kdyby byl starší, tak dostal špagát. To, že nebyl starší, to ho z toho nijak nevyviňuje.
Zdeněk MICHALČÍK, syn oběti
Jakmile jsem prostě zjistil, že má bejt propuštěnej, tak to jsem, prostě vztek, velkej vztek. Neměl by bejt propuštěnej volně na svobodu. Spousta kamarádů a známejch prostě, který vědí, co vlastně se stalo, tak mi říkali jako, že je to strašný a že todle to prostě si nezasloužím.
Setkání Jiřího Straky se synem jedné ze svých obětí:
Radek HROMUŠKO: Já vás seznámím.
Zdeněk MICHALČÍK: Není třeba. Nepotřebuju se seznamovat.
Radek HROMUŠKO: No, tak asi bych řekl, že teď je to na tobě, Jirko.
Jiří STRAKA: Já bych ti chtěl strašně říct, jestli nevadí, že ti tykám, že mi je hrozně líto, že jsem ti zničil život a prostě že se stalo to, co se stalo. A kdyby to šlo nějak vrátit, strašně rád bych to udělal, ale bohužel zrovna tak jako ty s tím musíš žít, tak já s tím žiju taky a ani pro mě to není jednoduchý teďkon po tý době. A já nevím, co ti říct. Chtěl bych ti toho říct strašně moc. Třeba jako, že jsem nechtěl, aby se to stalo, nebylo to nic úmyslnýho. Ale tady jsou slova asi zbytečný.
Zdeněk MICHALČÍK: Jak s tímhle můžeš žít? To nejde.
Jiří STRAKA: Jako nemysli si, hodněkrát jsem přemejšlel nad sebevraždou nebo něco takovýho, ale prostě když jsem přežil, tak prostě i já mám touhu po životě nebo něco a není jednoduchý s tím žít. Jako já žiju s výčitkama, prostě žiju, taky mám nějaký svědomí a …
Radek HROMUŠKO: Můžeš třeba vysvětlit, jak se to, proč se to stalo?
Jiří STRAKA: Proč se to stalo? Tak narodil jsem se se sexuální poruchou, no, a prostě tu jsem nezvládl a prostě ona nade mnou zvítězila. Jako nebylo to něco, co bych chtěl dělat schválně nebo něco. Prostě ovládla mě sexualita a já jsem, byl jsem mladej, nezvládnul jsem to a nevěděl jsem, co s tím. A prostě stalo se to, co se stalo. A kdybych, kdybych byl starší nebo kdybych možná něco věděl nebo kdybych věděl, jak se tomu bránit, že se to možná stát nemuselo. Já nevím.
Zdeněk MICHALČÍK: Kdyby jsi vyhledal třeba nějakou pomoc nebo něco, když jsi věděl, že prostě něco není s tebou v pořádku.
Jiří STRAKA: Když tam je problém, že já jsem strašně dlouho nevěděl, že něco není v pořádku. A když jsem pak věděl, že už něco není v pořádku, tak to nešlo zastavit. To už bylo pozdě.
Zdeněk MICHALČÍK: Ani u prvního napadení třeba? Druhý? Třetí? Čtvrtý?
Jiří STRAKA: To šlo strašně rychle. A jako asi bych mohl nebo měl bych vyhledat pomoc, ale v tu chvíli jsem nad tím nepřemejšlel. Prostě jsem byl posedlej tou sexualitou a vůbec mi nefungoval mozek. Mně bylo taky šestnáct let. Já jsem si s tím také nevěděl rady, že jo. Nebyl jsem dospělej, abych si uvědomil nějaký věci. Jako strašně problémy, že v tu dobu mi nedocházely ani následky. Prostě já jsem v tu dobu nad tím ani nepřemejšlel. Já jsem jednal pudově jako robot. Jako já nevím.
Zdeněk MICHALČÍK: Co kdyby ti někdo zabil mámu? Jak myslíš, že by si se choval?
Jiří STRAKA: Chtěl bych se pomstít, chtěl bych mu to vrátit. Určitě proto, že to je máma.
Zdeněk MICHALČÍK: Přesně nad tímhle přemejšlým já.
Jiří STRAKA: Musel bych ho nenávidět prostě a chtěl bych mu to vrátit.
Zdeněk MICHALČÍK: Upřímně, nezasloužíš si žít prostě, vůbec a vůbec vyjít zpátky mezi lidi. To je nemyslitelný.
Jiří STRAKA: Asi máš pravdu, z tvýho, ze svýho pohledu máš určitě pravdu. Jako mně kdyby něco takovýho udělal mámě, tak bych taky nechtěl, aby byl venku, prostě aby žil nebo něco.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Jakej je rozdíl mezi Strakou tehdy a Strakou teď?
Jiří STRAKA: Taky asi ten zásadní, že prostě dneska vím, že bych něco podobnýho už nikdy neudělal. A zestárnul jsem, zrozuměl jsem, prostě oproti dřívějšku dneska mám ty výčitky, prostě uvědomuju si, co jsem udělal, protože jsem nezničil život jenom tobě. Zničil jsem život mnoha ostatním, mnoha lidem. A žiju s tím. A ono žít s tím není, je možná pro mě složitější než umřít. Jako kdyby měl oběsil, možná by spravedlnost dostala, jako by bylo učiněno zadost. A žít s tím taky není snadný. A prostě den za dnem si to uvědomovat a dostávat od společnosti prostě, dostávat najevo, co si o mě myslí a co pro ní jsem, že jsem jenom odpad, který nemá právo žít.
Zdeněk MICHALČÍK: Co jsi plánoval, když prostě opouštíš prostě ten ústav, co jsi plánoval, že budeš dělat?
Jiří STRAKA: Já jsem neplánoval nic. Já jsem se chtěl prostě jenom dostat ven, protože jsem nechtěl zemřít za mřížema. A teprve teďkon začínám snad nějak plánovat, chtěl bych se zařadit, chtěl bych prostě dokázat, že nejsem jenom ten špatnej. I když to, co se stalo, nikdy nemůžu odčinit, prostě nemůžu to vrátit. A chtěl bych ukázat prostě, že ve mně je i něco dobrýho, že prostě jsem někde jinde.
Zdeněk MICHALČÍK: Myslíš, že ti uvěřej lidi, že je v tobě něco dobrýho?
Jiří STRAKA: Asi ne, asi mi neuvěřej, asi to budu muset dokázat. Ale tady jde zase o to, jestli dostanu šanci, třeba tu šanci nedostanu, že jo. Jsem sice venku, ale …
Zdeněk MICHALČÍK: Já myslím, že určitě ne.
Jiří STRAKA: Tu šanci dostat nemusím, že jo, na to začlenění do společnosti.
Radek HROMUŠKO: Uvědomuješ si, kolik bolesti si musel Zdeněk prožít?
Jiří STRAKA: Asi v plném rozsahu ne. Nedokážu si to asi představit. Já jsem teda svým rodičům zničil taky život a prostě on se to, bratr se stará a todle, ale oproti tomu, co jsi prožil ty, je to asi nic.
Zdeněk MICHALČÍK: Aspoň něco. Ale prostě to nejde. Co třeba ty drogy? Jak jsi se dostal k těm drogám vůbec?
Jiří STRAKA: Jako každej, chodil jsem na vycházky prostě a experimentoval jsem, utíkal jsem před svědomím, utíkal jsem sám před sebou. Chtěl jsem aspoň na chvíli zapomenout na to, kdo jsem, co jsem, co jsem spáchal. Chtěl jsem utýct před realitou.
Zdeněk MICHALČÍK: Myslíš, že to vydržíš bez drog? Třeba se k tomu vrátíš. Zase třeba někoho napadneš. Myslíš, že je správný, aby si lítal prostě venku volně?
Jiří STRAKA: Nevím, jestli je to správný, to nemůžu posoudit. Já prostě vím, že jednou jsem byl k něčemu odsouzenej, trest jsem si odseděl, léčbu jsem si odpykal a zákony a paragrafy jsme si nevymyslel. Já nevím, já si nevymyslel to, že mi bylo šestnáct let a že mě nemohli zabít.
Radek HROMUŠKO: Chtěli byste oba dva vrátit čas?
Jiří STRAKA: Já určitě.
Zdeněk MICHALČÍK: Já taky.
Jiří STRAKA: Ne kvůli sobě, kvůli tobě bych chtěl vrátit čas.
Zdeněk MICHALČÍK: To je spousta dalších prostě, mohlo to vypadat úplně jinak.
Jiří STRAKA: Netoč to, prosím tě.
Setkání Jiřího Straky s bývalým vyšetřovatelem Jiřím Markovičem:
Jiří STRAKA: Dobrý den.
Jiří MARKOVIČ: Dobrý den. Se vidíme po dlouhé době.
Jiří STRAKA: Asi po deseti letech.
Jiří MARKOVIČ: No, já si myslím. To bylo, naposledy jsem tě viděl, když …
Jiří STRAKA: V 96., když jste přišel …
Jiří MARKOVIČ: Když si mě pozval na svatbu, jo. Lžu, nebo nelžu?
Jiří STRAKA: Já si nepamatuji, že bych vás zval na svatbu.
Jiří MARKOVIČ: Byli jsme tam s Pepíkem Douchovým.
Jiří STRAKA: Na svatbě?
Jiří MARKOVIČ: V Bohnicích, v Bohnicích. Můžeš někomu, někomu zaručit, člověku, že nikdy už neulítneš třeba jenom na drogách a nebo někde?
Jiří STRAKA: Po sexuální stránce?
Jiří MARKOVIČ: Já se tě ptám. Po sexuální stránce, tam já nevidím problém, protože tam si nemyslím ani, že by ti to dělalo nějaký problémy. Ale vůbec …
Jiří STRAKA: Že bych se zfetoval a vraždil jen tak?
Jiří MARKOVIČ: Že bys, že by ses zfetoval. Můžeš říct, že to nikdy neuděláš a že bys nikoho nikdy už nezabil?
Jiří STRAKA: Můžu říct, že bych nikoho nezabil. Nemůžu říct, že bych se nikdy nezfetoval, to nemůžu stoprocentně říct. Tam není stoprocentní jistota, ale vím, že bych stoprocentně nezabil.
Jiří MARKOVIČ: Todle můžeš říct úplně stoprocentně?
Milan VILČ, ošetřující lékař Jiřího Straky, psychiatr
No, tak já nejsem jasnovidec. Nemohu zodpovídat do všech, ve všech souvislostech za lidské jednání. To nedovede myslím nikdo. Pan Straka je dostatečně poučen o rizikových faktorech, které by mohly znovu nějak nabudit ty skutečnosti, které, které tvoří podstatu té deviace, ano. Čili on ví, čemu se musí vyhýbat, jakým okolnostem. To nebudu dopodrobna rozvádět. On ví dobře, které eventuelní medikamenty nesmí brát, aby nedošlo k přílišnému oživení sexuální reaktivity.
Jiří MARKOVIČ: Podle mýho názoru tě měli nechat v tom blázinci do vyhasnutí pohlavních pudů. To znamená, do takovejch, já nevím, jak vyhasínají ty pohlavní pudy, ale do těch pětašedesáti …
Jiří STRAKA: Co to je, co to je vyhasnutí sexuálních pudů?
Jiří MARKOVIČ: Do těch sedmdesáti. To znamená, dokud se ti to postaví, tak bys neměl bejt na svobodě.
Radek HROMUŠKO, redaktor
Je ohrožením pro ženy ve svým okolí?
Milan VILČ, ošetřující lékař Jiřího Straky, psychiatr
Jako myslíte přijatelné riziko?
Radek HROMUŠKO, redaktor
Co je to přijatelné riziko?
Milan VILČ
No, právě. Ne, já tvrdím to, že po té medicínské stránce bylo skutečně uděláno všechno, co v současné době medicína dovede, aby ta jeho společenská nebezpečnost daná poruchou byla eliminována, to tvrdím.
Jiří MARKOVIČ: Já mám strach z toho, že prostě jednou se ti stane, že jakákoliv situace, že prostě do sebe něco hodíš a potom nebudeš vědět přesně, co uděláš. Proto se bojím o …
Jiří STRAKA: Já si myslím, že se to nestane.
Jiří MARKOVIČ: Já bych byl obrovsky rád, obrovsky rád. Těšilo by mě to nesmírně, a to nelžu.
Jiří STRAKA: Řeknu to upřímně, kdybych si nebyl jistej sám za sebe, nešel bych ven. Nešel jsem ven proto, abych se vrátil někam, kde jsem dvacet let byl a kvůli tomu jsem ven nešel.
Jiří MARKOVIČ: Jirko, teď už by to bylo doživotí. To je naprosto jasný.
matka Jiřího Straky
Já vám můžu říct, že já s touhle tou vinou budu žít do smrti. Já se tý viny do smrti nezbavím.
Radek HROMUŠKO: Ani tý jeho?
matka Jiřího Straky:Tý jeho viny, protože já jako jsem nic neudělala, já jako se snažím žít normálně, jako každej druhej člověk, slušně, ale já si beru vinu za to, že jsem to dítě přivedla na svět, protože jako kdyby my jsme ho nezplodili a já ho nepřivedla na svět, tak se to nestalo. Z tohodle důvodu já se cejtím provinilá. A s toudle vinou budu žít do smrti.
Jiří STRAKA: Přesto mi nevěříte.
Jiří MARKOVIČ: Když mě přesvědčíš během deseti let, já se obrovsky rád s tebou potkám třeba každý tři roky a ty mně řekneš, já jsem nic neudělal. A já z toho budu mít obrovskou radost. To myslím vážně, jo.
Jiří STRAKA: Ale přesto jednu šanci byste mi dal.
Jiří MARKOVIČ: Dal, ano, ano.
Jiří STRAKA
Moje představa je nějaký baráček někde na vesnici, takový vlastní království si udělat. Možná trochu izolovanej od civilizace, protože jsem docela unavený vším tím děním. A prostě někde takový vlastní království, klid, pohoda, prostě já a samozřejmě někdo, no, ne sám se sebou.
Návštěva u Miroslava Kopřivy, starosty obce Velké Losiny
Dobrý den.
Jiří STRAKA: Dobrý den, já jsem Straka.
Miroslav KOPŘIVA: Dobrý den, pojďte dál, pane Strako.
Jiří STRAKA: Děkuju.
Miroslav KOPŘIVA: Posaďte se u nás.
Jiří STRAKA: Děkuju.
Miroslav KOPŘIVA: Takže my se vidíme poprvé, že?
Jiří STRAKA: Ano.
Miroslav KOPŘIVA: Tak čeká vás teďka nová budoucnost, předpokládáme. Jste u rodičů, bydlíte pohromadě. Rodiče se na vás těšili určitým způsobem.
Jiří STRAKA: Já vím.
Miroslav KOPŘIVA: Takže předpokládáme, že všechno se bude odehrávat podle vzájemných představ potom dál. Obec vyjde vstříc tak, aby vaši, tatínek a maminka řekněme cítili, že jsou tady občany, že jsme na ně zvyklí.
Jiří STRAKA: Já jsem chtěl zároveň taky poděkovat za to, co vyšlo vlastně v obecních listech, za ten článek, který nás podpořil a vlastně jsem hrozně rád, že stojíte za rodičema, že jim pomáháte zvládat tuto situaci a že jste teda vlastně dali i šanci i mně. Takže bych chtěl moc poděkovat.
Miroslav KOPŘIVA: Prosím.
Radek HROMUŠKO: Hele, to je bazén.
Jiří STRAKA: No, tady se koupou asi děti.
Radek HROMUŠKO: To je asi led, člověče.
Jiří STRAKA: To by mělo udržet.
Radek HROMUŠKO: Nechoď tam, to se proboří.
Jiří STRAKA: Jo, já to zkusím. To vydrží, ne. Počkej, já to zkusím. A jo, drží. Hele, ale sem za mnou radši nechoď.
Radek HROMUŠKO: Ale to je stejně jako ve tvým životě, teď seš na tenkým ledě.
Jiří STRAKA
Tak nenávidím se za to, že jsem Jiří Straka a údajně spartakiádní vrah. Za to se nenávidím. Chtěl bych bejt někdo úplně jinej.
STUDIO:
Marek WOLLNER, moderátor
Ke kauze ještě dovětek. Zdeněk Michalčík, kterého jste viděli v reportáži, žije od čtyř let bez matky. Od deseti, kdy se dozvěděl, že ji zabil Jiří Straka, trpěl poruchami spánku. Budily ho myšlenky na pomstu. Po setkání s vrahem své matky se ale stalo něco, co nečekal. Zní to jak z laciného filmu, ale je to pravda. Zdeněk se poprvé po letech vyspal bez svých nočních můr a probudil se s pocitem, že Jiřího Straku už zabít nechce. A to je pro dnešek všechno. Loučím se s vámi a za týden opět na shledanou.
