Autor: Anja 14 let. Požádal jsem Anji o její textik. Líbí se mi, jak píše a tak nás Anja občas potěší, ale teď psssssst pohádka začíná.
___________________________________________________________________
___________________________________________________________________
Na kraji jedné malé vesnice stál jeden malý cihlový domek s taškovou střechou a předzahrádkou, na které rostly a kvetly keříky hortenzií. Do předzahrádky vedla dřevěná vrátka, porostlá starým břečťanem. Domek vyhlížel opravdu útulně, jako by přímo zval kolemjdoucí, aby se na chvilku zastavili a přivoněli k tmavě růžovým květům hortenzií, a bylo velmi těžké takovému vábení odolat.
V domku byl zřízen malý krámek. Za pultem tam stála usměvavá stará paní s hlubokýma modrýma očima, které toho mnoho zažily a mohly by vyprávět. Vážila zboží na přesných vahách a dávala ho do papírových pytlíků. Nebylo to obyčejné zboží, stará paní s úsměvem vážila hodiny, minuty a vteřiny. V krámku totiž prodávali čas.
Jenže ne každý si ho mohl dovolit; čas se neprodával za peníze, ale za dobré skutky, které člověk vykonal. Na jednu misku vah se dal dobrý skutek a na druhou se tak dlouho přisypávaly minuty, až byly obě misky v rovnováze. Zakoupený čas se dal využít, kdykoliv ho člověk potřeboval, ale neměl žádný vliv na ostatní dny a týdny. Mohli jste si s ním jednoduše prodloužit krásnou chvíli tak, aby vám připadala o něco delší.
Do krámku, i přes jeho jedinečnost, nechodilo moc lidí. Ne každý o něm věděl a ti, co o něm věděli, ale nemohli si čas koupit pro nedostatek dobrých skutků, nerozšiřovali jeho pověst, protože se sami za sebe styděli. Krámek měl pár stálých zákazníků a to bylo všechno.
I přes to se jednou o krámku dozvěděl velmi zámožný a velmi vážený turecký princ a rozhodl se přijet. Brzy se před krámkem objevil neskutečně dlouhý průvod vyšňořených snědých sluhů, kteří nesli truhlice s poklady, vzácné nádoby a drahé kameny. V čele průvodu šlo osm nejlépe vystrojených sluhů s nosítky, na kterých seděl turecký princ v nádherném rouchu se zlatým vyšíváním a na hlavě měl zlatý turban. Průvod zastavil před brankou a sluhové natáhli od nosítek až k domku perský koberec. Princ sestoupil z nosítek, pokynul několika nosičům s truhlicemi a vykročil k domku. Stará paní seděla na zápraží, hladila kočku na hřbetě a s úsměvem to všechno pozorovala. Nedivila se tomu, skoro jako by něco podobného očekávala. Princ došel až k ní a podíval se na ni panovačným pohledem. Paní se zeptala: „Co si přejete?“
Princ kývl na sluhu s největší truhlicí, sluha přistoupil před paní a otevřel víko. V truhlici se třpytilo drahé kamení a spousta starodávných šperků. Princ pronesl: „Chci deset let života.“ a čekal, jakou dostane odpověď. Paní se na něj podívala hlubokýma očima, usmála se a řekla: „To byste si je ale musel zasloužit.“
„Jak,“ divil se princ, „to vám všechny tyhle poklady přijdou málo?“
„Nepotřebuji šperky a drahé kamení,“ řekla paní, „abyste dostal deset let života, budete muset dát všem svým otrokům svobodu.“
Princ se velice urazil, nasupeně odkráčel zpět k nosítkům a odjel domů, do Turecka. Jenže mu to pořád vrtalo v hlavě. Najednou viděl pracující otroky všude, kam se podíval. Nosili vodu do paláce, vařili mu vzácná jídla, drhli podlahy, zkrátka byli všude. Když šel v parném slunci ven, otroci ho ovívali palmovými ratolestmi. Když se rozhodl jít na tržiště, obklopila ho skupina otroků-rozháněčů, kteří od něj odháněli zvědavé měšťany. Jednou to princ už nevydržel a šel do města na tržiště, sám, bez sluhů. Uviděl drobného chlapce, který klesal pod tíhou koberce, naloženého na zádech. Jeho pán, nějaký prodavač koberců, na něj zrovna křičel, proč se tak courá. Princ šel k chlapci a zeptal se ho: „Jak jsi starý?“
„Je mi patnáct let, pane,“ odpověděl chlapec.
„A jak dlouho pracuješ tady u toho člověka?“ zajímal se princ.
„Deset let, pane.“
„A jakou práci bys chtěl dělat ze všeho nejvíc?“
„Přál bych si být pastýřem, pane.“
Princ se zasmál. „Proč zrovna pastýřem?“
„Chtěl bych cestovat z místa na místo, každý večer usínat jinde a neposlouchat ničí rozkazy, jen své vlastní.“
Princ se nad tím velmi podivil, rozloučil se a odešel.
Doma v paláci si hned zavolal rádce a oznámil mu své rozhodnutí. Rozkázal mu svolat všechny otroky na náměstí a říct jim, že jsou volní. Jenže rádci se to zrovna dvakrát nelíbilo. Byl zvyklý sedět celé dny na verandě a žvýkat turecký med. Kdyby neměl otroky, musel by se zvednout a sám pracovat. Musel by si sám vařit a ukízet, musel by jít na pole kosit obilí. A to je práce, to se mu nelíbilo. Proto žádné otroky nesvolal a nechal vše tak, jak to bylo dřív.
Princ byl spokojen. Vyšel na tržiště, aby se podíval, jak to tam jde bez otroků. Ale co neviděl – otroci dřeli jako dobytek, páni na ně křičeli a sem tam přidali pár ran holí. Princ běžel ke stánku obchodníka s koberci a uviděl ležícího, úplně vyčerpaného chlapce, nad kterým stál jeho pán, křičel na něj a bil ho. Princ vytrhl pánovi hůl a přetáhl ho s ní po zádech. Pomohl chlapci na nohy, vzal ho za ruku a šel s ním na náměstí. Sám svolal otroky a všechny je propustil. Řekl jim, že kdo chce, může zůstat a pracovat, ale bude za práci dostávat zaplaceno jako každý pořádný člověk. Bude moci odejít, kdy se mu zachce, bude moci mít vlastní dům i pole. A kdo nechce zůstat, může odejít. Nikdo už jim nebude rozkazovat, mají svobodnou vůli. Pak se sklonil k chlapci. Podal mu pár zlaťáků a řekl mu: „Běž a kup si stádo ovcí. Nyní můžeš být pastýřem.“
Všichni otroci stáli jako zkamenělí. Pak začali hlasitě jásat, někteří se vrhli na zem a rozplakali se štěstím. Chválili prince pro jeho moudrost. Ten ale zatím odešel do domu rádce. Okamžitě ho zbavil všech úřadů i majetku a vykázal ho ze země. Pak se sám odstěhoval z paláce, postavil si malý domek v jedné vesnici a po čase potkal dívku se sametovými vlasy a klidnýma tmavýma očima, která tam zůstala bydlet s ním.
Jednoho dne, po velmi dlouhé době, když už měl princ kupu tmavookých dětí, vypravil se s celou svou rodinou navštívit starou paní v jejím domku. Našel ji sedět na zápraží a hladit kočku na hřbetě. S úsměvem ho přivítala a ptala se, jak pořídil. Princ jí na to řekl:
„Už nechci deset let života navíc. Mám je uložené ve svých dětech, s nimi jako bych žil navěky. A krom toho jsou lidé, kteří těch deset let života potřebují mnohem víc, než já.“
