Tiše stojím nad místem, kde asi ležíš. Možná, já to vlastně nevím. Nikdy jsem po tom nepátral. Byl bych v řadě kondolujících ten poslední. Vlastně nevím na jaké mám stát. Buď jsem smutný pozůstalý nebo jsem jen přihlížející většina.
Naivní představa, kdy přemýšlím sám o sobě. Ani mě by v řadě těch smutných, nestálo moc lidí. V podstatě bych tam nestál ani sám sobě.
Takový je život absurdní, na toho, kdo odešel a vám to bylo jedno vám dnes chybí. A chybím i sám sobě. Neupadám do sebelítosti, jen objektivně hodnotím realitu.
