Pil jsem do čtvrtka a snad jen kvůli vnitřnímu alibi jsem si „skočil“ k Bartošovi pro antabus. Sotva jsem stál na nohou. Poněkud unaveně jsem sledoval vše kolem sebe. Spací vaky pod krví podlitýma očima dávaly jasný důkaz, že jsem toho moc nenaspal.
Sestra si ničeho nevšimla, i když jsem se malinko potácel. Stabilitu zajišťovala stejně unavená francka v pravé ruce. Trpce jsem se usmál na šumící antabus a polkl jsem ho rychle, opravdu rychle.
Pane bože, kdyby mě viděla mamka. Půl roku před padesátkou a chlastám víc než táta. Ovšem, já piju tak trochu „intelktuálněji“. Mám pro to milión důkazů, jenomže všichni svědci už dávno utekli a já stojím sám v tom Non stopu, kterému říkáme život.
Noha bolí jako čert a přidávají se třísla. Svět vidím rozmazaně a absolutně nevidím rychle procházející postavy. Puberťák na zastávce pochopil, že si musím sednout a autobus dlouho nejede.
Ruka poslepu našla telefon v kapse a display na mne protivně svítil do šedavého rána. Zapomenutí cestující jsou mi svědky, že jsem nenašel nikoho komu bych měl volat. Vlastně ani volat nechci. Mám jasný plán, přijet na Tržnici, počkat na autobus a odjet domů.
V ruce mi zavrněl telefon.
„Ano, Radek Hromuško.“
„Dobré ráno, pane Hromuško dnes máme mít schůzku týkající se možné spolupráce s naší firmou.“
Hlavou mi najednou letí tisícovka myšlenek, ale ani jedna se netýká nějaké práce. Sakra, jak se z toho dostanu?
„Ano, slyším, ale promiňte já nemohu.“ Zavrkal jsem do telefonu vážným tónem, který jsem dokázal ještě vykouzlit.
„My také voláme se žádostí o posunutí našeho setkání.“ Ten hlas klokotal, jak americký baryton.
„Mno, víte já jsem“, autobus vrzavě zabrzdil u silnice, asi mne volající neslyšel,“Víte já jsem ode dneška v nemocnici, moc se omlouvám.“ Hlas musí argument přijmout a já se jen zatetelím a nechám odjet autobus.
Práce, ta mne opravdu nezajímá, usmál jsem se pro sebe. Byl to hodně hořký úsměv.
II.
Všechno vychází podle plánu. Na tržnici přesedám na 6. a jedu vstříc domovu. Už mi asi nezavolají, pomyslel jsem si. A nezajímalo mne to. Já teď musím vyřešit sebe a pak mám čas na nějakou práci.
Na Vítězný jsem vystoupil a chvatně jsem vešel k Vietnamci u hlavní silnice. Prodavačka se usmála a já se postavil do fronty. Očima jsem sledoval ruch přede mnou a hlasy jsem vnímal jako zvuky ze sudu. Nerozuměl jsem jim. Fronta se rozplynula a já byl na řadě.
„Dvě vodky,“ pronesl jsem poněkud chvatně. Jenže nebylo kam spěchat a vietnamka se na mě podívala bezradně.
„Tu a nebo placatku?“ Usmála se a já ukázal na půllitrovku. Ani nevím, proč jsem chtěl rovnou dvě půllitrovky.
´To nevypiju za jeden večer.ˇ Proběhlo mi hlavou, ale navenek jsem jen zakroutil hlavou, prodavačka si ničeho nevšimla. Sbalil jsem láhve a vsunul je do poloprázdné tašky, která se kolíbala u francouzské hole.
Vyšel jsem chvatně ven. Jako bych se bál svědků. Ano, vyloupil jsem klid, prodal jsem sebevědomí a tušil jsem, že mi obsah tašky přinese nové existencionální drama. Už dlouho se podezírám, že to tak dělám schválně.
Ano, prostě v sobě navodím situaci zmaru a topím se v těch sračkách někdy den, někdy dva. Vím, že dnes mi jedna flaška stačit nebude. Zmateně jsem se rozhlédl a přešel ulici. Mám opravdu strach i zmatek v sobě. Kolíbající chůzí jsem došel před dům. Sousedka mi držela dveře a já myslím jen na to jestli to ví, že jsem ještě opilý a nahoře si dám další dávku umrtvovače.
Jen se tiše usmála a pozdravila. I já jsem se usmál.
Doma je opravdu vytopeno. Zapálil jsem si cigaretu a posadil jsem se do křesla a z kapsy jsem vylovil mobil. Připadal jsem si hloupě. Nepřemýšlel jsem o chlastu, ale věděl jsem, že nezavolám ani jednomu z mých dětí a po lahvi sáhnu dřív než mi dohoří cigareta.
Vodka se mazlivě tetelila ve skleničce, kterou jsem ulovil na zemi vedle postele.Sklenička se neslyšně zhoupla vzduchem a zmizela mi v ústech.
Zavolám Janě. Musím jí zavolat, běží mi myšlenky hlavou. Ne nesmím jí volat, mám přece pravidla. Mámko sakra kopni mně. Prober se Radku, máš opici a ještě jí přikrmuješ. Jseš divnej, opravdu divnej.
Telefon se mi zatetelí v ruce a pak tiše zapípá do raného odpoledne.
„No tati, ahoj.“
Mlčím zbytečně dlouho, Jana už ví, že piju. Neutajím to. Hvízdavě jsem se nadechl a vydechl do telefonu. Podruhé!
„Ahoj, jak se máš.“ Formální otázka na kterou stejně nedostanu odpověď.
„Víš, Pando, já nějak nemůžu…“
„Co nemůžeš tati?“ Myslí tu otázku vážně, já to cítím.
„Nejde mi to, mám strach…“
„Z čeho?“
„Nejde mi to, snažim se, nejde to…“ Koktám do vzduchu obarveného cigaretou.
„Tati, teď vážně. O čem to mluvíš?“ její hlas zní nervózně.
„Mno…“ Zalapám po dechu a natáhnu dalšího práska.
„Piješ?“ Zeptala se tiše. Sotva ten hlas slyším.
„Piju.“
„Proč…“
„Jen si trošku dám, ale Pando já…“
„Co…“
„…já piju od pondělka. Nevim proč, sám to nechápu. Mam najednou strach, bojim se, potřebuju spát a napil jsem se.“
„Tak je to vždycky…“
„Ne, ale je. Máš pravdu. Nevim co se děje. Spim přes den, když se napiju a v noci sedim, kouřim a piju. Stejně neusnu a mam strach, víš. Pak se potím jako blázen a mám strach i vyjít před dveře. Nikomu neotvírám. Mám strach, nemá to cenu.“ Hlas v telefonu měl smysl, ale smysl postrádala ta slova, ten obsah. Nervózně si potahuji z cigarety.
A Panda mlčí.
„Tati…“ A její hlas zněl zoufale. Uvědomuji si, že jsem jí to slyšel už tolikrát říct. Pomalu jsem ztrácel sílu pokračovat.
„Já ti zavolam… prcku.“
„Ahoj.“ Její hlas zašuměl nedůvěrou a já sedím na posteli a dolévám si další vodku.
