PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
______________________________________________________
Jsou bolesti, v nichž člověk pouze sám si může pomoci, a silné srdce se chce jen na svou sílu spolehnout.
William Shakespeare
Teplé jarní odpoledne prořezávají modré majáky sanitky. Sám cítil, jak ho nesou. Jakoby plaval. Bože, jak dlouho neplaval a přitom vodu miluje. Možná si to jen myslí. Sanitka vyjela do nemocnice.
Kolik stojí lidský život?
Nedá se změřit, nedá se zvážit… V seznamu komodit ho nenajdete.
A přesto, když se probíráte památníkem vzpomínek, tak najdete spousty osudů.
Kapky na bílém papíře, které vám zůstanou v paměti pěkně uschované. Vy tušíte ty obrysy, ale vzpomínka se vrátí ve chvílích, kdy ji ani nehledáte.
Ztracené kapky na bílém papíře mají stejnou podstatu, ale jsou každá jiná. Stejně jako rodina, stejně jako čas a stejně jako vteřiny čekání.
Nedávno jsem si prohlížel staré fotky a sám jsem byl překvapený, jak jsou staré. Některé dvacet a některé i padesát let.
Papír vybledl, ale obrysy postav na nich jsou pořád ostré…
1953, jaro
Tiché a nudné nedělní odpoledne je opravdu ospalé. Hodiny tikají a pravidelně odbíjí svou čtvrthodinu. Sedmiletý kluk sedící na kameninovém parapetu se nosíkem opírá o sklo. Prstíkem pak na zamlžené okno maluje nesmysly, jednou jsou to dvě neforemná kola připomínající jízdní kolo, který viděl u kluka ze sousedství. Maluje malé auto, které stojí na hliněné cestě před domem. Venku prší a vládne tam jarní plískanice. Nemůže ven.
Stejně by se bál! Nikoho tady nezná, i když tady bydlí dlouho. Po očku sleduje svého otce kolem kterého krouží modrý cigaretový dým. Rádio hraje monotónní hudbu, která všechny uspává. Maminka v kuchyni střídavě oplachuje nádobí nebo sedí na starém otomanu, který vydává podivné skřípění.
Táta, kterému všichni říkají „Fotýnek“ sedí tiše na křesle a tváří se nepřítomně. Vteřiny se vlečou a on jen rytmicky oddechuje. Vteřina může trvat i minuty, tak tiše plyne nedělní brzké odpoledne. Fotýnek naprosto bez zájmu típne zežloutlý konec cigarety Lípy do popelníku a jen tak mimochodem se zadívá na malého Jirku sedícího na parapetu.
Už dávno to není ten malý uzlík, který jim přivezl Červený kříž, ale jen on sám ví, že ani na syna nečekají veselé zážitky. V hlavě mu probíhají vzpomínky na poslední dny války.
Je to tak dávno, ale zároveň tak blízko.
Pral se s bráchou o samopal po Němcích. Praly se jako koně a on vyrazil bratrovi zub. Ještě teď vidí obrys, který výhrůžně šeptá: „Zabiju tě…“ Tehdy mu to bylo jedno.
Jenže jedno nedělní odpoledne před oknem viděl, jak každý vraždí každého!
Krev mu pěnila, když dva jeho sousedi pronásledovali asi čtrnáctiletou dívku. Ona ho viděla v okně a natahovala k němu ruce. Jenže jeden ze sousedů začal pálit z pušky. Dívka padla a na zádech se jí objevily krvavé mapy. Otevřel okno a začal křičet! Možná ze strachu, možná ze zoufalství. Ani on teď už neví…
Pak druhý soused doběhl k dívce a těžkou botou jí prošlápl vaz. Hlava jen poskočila a z úst dívenky vytryskl pramínek krve. A on jen křičel, stál v okně a křičel. „Tak tam kurva nestůj a poď ty svině s náma…“ Na moment se ty pohledy setkaly. Oba plné nenávisti, strachu i zoufalství a přesto odhodlání zabíjet.
„Proč tam sedíš…“, Fotýnek se nehnul ani brvou, jen mimoděk vytáhl další cigaretu a pomalu si ji zapaluje.
„Fotýnku, prej nám umřel prezident…“, Jirka se zamyslel a pak tiše dodal: „Říkali to ve škole…“
„A ty jim rozumíš?“, otec zvedl obočí.
„Jen málo, ale prej byl nemocnnej…“
„To není tvůj prezident, to těch Čechů na který makáme.“ , rozčílil se Fotýnek.
Nemůže zapomenout jak vyběhl v Tatabanyi do ulic, sebral první pušku co ležela vedle mrtvého chlapa a šel zabíjet.On sám, komunista v utajení chtěl dostat ty zkurvený fašisty, kteří mu odvezli sestru do lágru.
Štefan Móry, to je on a toho musí najít. Fotýnek ví, kde se schovává. V jedné malé uličce měl Móry mladou milenku, taky fašistku. Věděl, že kdyby je našel oba dva, tak by střílel.
Vběhl do uličky a pažbou vyrazil okno obchodu a běžel do patra. Prý tam ta mladá fašistická děvka má byt. Rozkopl dveře a vběhl dovnitř. By prohledával soustředěně. Zkontroloval jestli je puška nabitá a najednou slyšel vzlyky. ozývaly se ze skříně. Pomalu k ní přišel, sáhl na držadlo a prudce trhnul.
Byla tam a plakala. Fotýnek věděl, že bude plakat. Nelitoval ji. Namířil pušku a tiše čekal. Dívka se strachy klepala a přes svůj pláč pozorovala Fotýnka.
„Kde je Móry?“, procedil skrz zavřená ústa. Dívka se ještě víc rozplakala. On neměl náladu na pláč. Namířil a vystřelil dívce ránu do stehna.
Nadskočila leknutím, sukně se jí zbarvila do ruda. Teď stála naproti němu a klepala se. Noha ještě nebolela. Dívka byla v šoku.
„On utekl, je pryč…“ zavzlykala a rukou se dotkla hlavně pušky. Přitáhla ji k sobě a přiložila ji k levému prsu.
„Kam utekl?“, Fotýnek to nechtěl vzdát.
„Tebe měli odvézt do koncetráku, ty komunistická svině.“ zaječela dívka. Byla v transu. levá noha se začala klepat a ona ztrácela čím dál více krve. Sedla si na dno skříně a vyzývavě pozorovala Fotýnka.
„Máš smůlu, já zůstal a viděl jsem tebe Móryho. Jsi fašistická děvka a proto tě teď zastřelím.“
„Hovno, komunisto, hovno. Nestřelíš ani veverku. Móry už je dávno blízko linie američanů a vzdá se. Nikdy ho nenajdeš, protože si blbej komouš!“
Fotýnek se na pár vteřin zamyslel. Viděl svou sestru s dětmi, jak je nakládají na korbu náklaďáku a když je plný odjíždí. Děti i sestra pláčou a volají: „Štefane uteč, uteč…“ Ještě teď slyší ten hlas. Bodá ho a mrazí. Ví, že je už nikdy neuvidí. Takových odvezli fašisti tisíce.
Fotýnek zvedl pušku a namířil na čelo mladé ženy. Ona plakala, rána na stehně silně krvácela a už začala bolet. Dívka se dlaní snažila zastavit krvácení, ale rudá krev jí protékala mezi prsty.
„Kam šel…“, zeptal se.
„Hovno, nic ti neřeknu, hajzle.“ zařvala dívka.
Věděl, že nepřežije. Pomoc je daleko a rána silně krvácí. Na moment přemýšlel o tom, že ji tam nechá. Dokonce složil pušku a díval se dívce do očí. Lehce se pootočil, ale pak se rozhodl.
Rychle se otočil, hlaveň opřel o dívčino čelo a vystřelil. Byl jako ve snu, nevnímal, že střela proletěla hlavou a zaryla se do dřevěného obložení, které bylo za setinu vteřiny potřísněné dívčiným mozkem a krví. Jasně slyšel, jak úlomky kostí bubnují do pažení.
Ne, nedíval se na ni. Ona se sesula do nepřirozené polohy. Ztuhla ve vteřině s hlavou zvrácenou dozadu. Ruce ležely podél těla.
Fotýnek vyšel z bytu a přemýšlel, kam se Móry vydal. Pušku skryl pod kabát a vyšel do ulic, kde každý střílel každého. Válka bez uniforem. Válka plná zášti, závisti a nenávisti.
Namířil si cestu na nádraží.
„A kdo je náš prezident Fotýnku?“ , vyzvídal malý nezbeda na okně.
„Kurva, Nikdo! my nemáme prezidenta.Poslední byl náš regent Horthy a pak nic, jen válka.“
„Ale už je po válce Fotýnku.“
„Válka Juro, válka skončila. Ale střílí se dál… Takže pokračuje, jen se o ní neví. Buď rád, že máme co jíst, že já mám práci a uživím vás a to je všechno.“ Fotýnek vytáhl další Lípu z balíčku a zapálil si.
Chlapec seskočil z parapetu, vzal uhlák a bez odmlouvání šel do sklepa pro uhlí.
PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.
číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700
______________________________________________________
