Jsem fakt impotent?! 2. díl

V prvním díle si chudák hrdina chtěl dát pořádné jídlo, ale podivná nymfa s ním začala flirtovat. Unese to jeho ego? Uteče nebo naopak situaci využije?


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700


První díl najdete ZDE

„Pojď, broučku,“ chytla mě za ruku, usmála se na Korčagina, od pingla si nechala otevřít dveře a vyvedla mě na ulici.

Přitiskla mě na dveře auta: „Teda, ty jsi ale CHLAP. Doufám, že dokážeš i víc, než jen vystrašit pár hostů v ospalý putice!“

Švihla se mnou dovnitř, energicky nastartovala a šlápla na plyn.

Její červená sukně přestala krýt plná a nádherně oblá stehna. Už jen velmi potichu jsem myslel na přeplněnou domácnost, kde jsem se mezi nádobím, laky na vlasy a prádlem na žehlení cítil aspoň trochu v bezpečí.

Unášela mě do noci atraktivní ženská, která mi soustředěně vyhrožovala něčím, o čem se mi zdávalo téměř každou noc.

Možná bych se na ni měl vrhnout, znásilnit ji tříminutovým rádoby násilím a zdrhnout z auta.

„Vy mužský jste děsně upjatí, děsně,“ usmála se a podívala na mě. Zamrazilo mě v zádech. To se mi stávalo, když máma vlítla do pokoje zrovna v momentech, kdy zrála moje mužnost.

„Upjatí,“ pokračovala, „prostě se orientujete jen na to, jak něco neudělat. Docela děsivé, nemyslíš?“

„Nechápu… nechápu, jak to myslíš! Šel jsem jen na večeři a najednou sedím s nahou ženskou v autě,“ povzdechl jsem si skoro pokorně a docela jistě i malinko ustrašeně.

„Tak tohle si přeješ?“ podívala se na mě a razantně šlápla na brzdu. Málem jsem rozbil hlavou sklo. Vystoupila a v té šílené zimě si přetáhla přes hlavu tenký rolák a stáhla sukni. Lampa na prázdné ulici drze blikala a ona tam stála nahá, pevná ňadra, temné prsní dvorce, bříško, klín i klenutá stehna.

Nastoupila, vůz vyrazil do tmavé noci a já začal tušit, že to opravdu dopadne špatně.

„Je ti líp?“ zeptala se a ruku přesunula z řadící páky na mé stehno. Zbláznilo se mi naprosto všechno, hormony, krev, hlava a vlastně celé tělo. Nebyl jsem schopný slova. Odlesky pouličních lamp klouzaly po něžně temné kůži jejích ňader a třpytily se na chloupcích nejnádhernějšího klína, co snad svět stvořil.

Dal bych milión, kdybych byl eunuchem, do Prčic. Hlavou mi proběhla vzpomínka na nudné těstoviny. Najednou jsem dostal strach sám ze sebe.

Zastavila. Jako opilý jsem seděl v sedačce, hluboko zabořený. Levou rukou držela volant, pravou položenou v mém klíně.

„Nechápu to, jste hrozně upjatí, vy mužští,“ pozorovala mě svým karamelovým pohledem a já cítil, jak mi sjíždějí slzičky bezmoci. Kdybych ztratil poslední zbytky hrdosti, chtěl bych k mamince. Jsem chlap, sakra, chlap!

„Neměj strach ze snů. Já tě chci absolutně, bez podmínek, bez zábran. Nevadí mi tvoje ponožky v koupelně, nevadí mi tvoje čtení erotických časopisů. Chci tvé tělo, chci tvou lásku, chci tebe i s tím zlomeným nosem a nebudu myslet na jiného, nebudu myslet na to, že jsem udělala chybu. Prostě chci být tvoje a chci, abys byl můj. Celý!“

Nechápal jsem, co říká. Neodporoval jsem. Dokonale submisivní chlap, bačkora, debil, nemohoucí kretén.

POKRAČOVÁNÍ JEŠTĚ DNES


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Jsem fakt impotent?! 1.díl


1.

Mám docela rád Allenovský humor a právě proto vznikla tato série povídek. V prvním vydání měla celkem tři díly. Jsem sám zvědavý, jak se vám série podivného hrdiny bude líbit.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč

Čtvrtá dekáda v životě každého chlapa je složitá. Zrcadla už začala drze upozorňovat, že i když si ráno nasadím ksicht progresivního mladíka, tak to vydrží maximálně do dvanácti. Pak přichází tradiční únava materiálu, kdy nálada a vzhled lavíruje mezi postavou houmlesáka a smrtelně nemocného muže těsně před infarktem.

Ten večer začal docela normálně. Opožděná večeře. Potomek přehrabuje vidličkou dávku nudných těstovin u sebe v pokoji při bušení progresivní rockové kapely. Kuchyň přetéká nádobím a pachy. Ta moje blondýna mě ani nevnímá, jelikož doby vzájemné pozornosti umřely patrně s Gustávem Husákem. Sedí na sedačce, kouká do televize, láduje se krmí a jen tiše do prostoru upozorní, že si mám nandat, jestli chci.

Jelikož nás všechny možnost volby kazí, tak raději ne. Stejně mám pocit, že arzenovitá chuť večeří za poslední půlrok docela stačila. Něco se přece musí stát. Fáze protestu nepřicházejí často, ale když přijdou, tak to vždycky zavání průšvihem.

Ani si nevšímá, že si beru poslední čisté spodní prádlo. Značka HANES je prý totálně IN. Mladá prodavačka po mně luskla pohledem, když jsem si je kupoval. Pro jistotu jsem zkontroloval poklopec. Tak, dneska použiji otrávenou toaletní vodu od tchyně, vezmu si přehrávač s Red Hot Chilli Peppers a v klidu odejdu na pořádnou večeři. Myslím, že doma po mně vyhlásí pátrání až po výplatě.

Kalhoty z Kenvela a sluchátka na uších ve mně dokonale konzervují pocit, že vůbec nevypadám jako blbec.

Objednávám ten nejsyrovější steak.

Lokty opřené o stůl a s prsty si koketně pohrávala před malinově plnými rty. Koukala po mně už když jsem přišel, ale teď už to přehání. Kakaové oči a dvacetiletý pobavený pohled, to zrovna potřebuju. Poklopec je v pořádku, fakt.

Usmívala se, a to mě docela štvalo. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo pozoroval, jak se vyhládlý vrhám na kousek žvance, od kterého jsem stejně očekával jen pouhou poživatelnost. Všechno ostatní byl luxus.

Ztlumil jsem přehrávač. Pořád kouká! Sakra.

„Hele, nechcete kousek zeleniny, nemám ji rád?“ nabídl jsem a ukázal na talíř.

Zavrtěla hlavou a pramínky vlasů se rozlétly jako pružné tanečnice. Poprvé mě zamrazilo. Raději jsem se soustředil na gumovou podešev, co mi neposedně poskakovala po talíři.

„Já vás dobře znám,“ řekla tiše a pořád koukala.

Příbor přistál v talíři. Tak to už je opravdu moc! Přešla mě chuť. Opřel jsem se a vracel ty tisíce pohledů. Pustil jsem na ni i několik rádoby provokativních blesků. Možná že ten pohled Michaela Douglase tak úplně nevyšel. A hlavně poklopec už tak v pořádku nebyl.

Byla sama, a tak jsem ukázal na místo u mého stolu. Pořád byla šance, že protiútok vyjde. Znuděný číšník odnesl nedojedený steak a mně proběhla hlavou vzpomínka na unuděné těstoviny doma. Málem jsem si nechal zbytky zabalit.

Přisedla.

„Tak co, kocourku, proč jsi tak sám?“ mrkla na můj vkus dost koketně, skoro jako ta prodavačka se spodním prádlem. Ženský na mě asi fakt reagujou.

„Já? Já měl prostě jen hlad, hlad… víte, co to je, slečno?“

„Klidně mi tykej, já si na to nepotrpím.“ Elegantně si připálila. „Víš, proč tu jsem já? Jsem to, co si budeš přát, jsem to, co budeš chtít…“

Nechápal jsem, kam míří. Velká whisky by mi určitě vyjasnila myšlenky v hlavě i situaci. Její ostré lokty zatížily desku stolu a ona se naklonila tak, že červnový Playboy u mé postele byl ubohou dětskou přílohou.

Pingl přinesl dvojitou dávku rozjasňovače. Prsní dvorce pod tenkým svetříkem na mě pomrkávají a ten panák, byť dvojitý, zcela jistě nebude stačit.

„Hele, vás starouše mám fakt ráda. Narvaný v kapsáčích, triko jak půjčený od Maxi, ale slipy máte zapraný a děravý. Běda jak se ženská dotkne toho vašeho ‚světa’… hned je povstání, že…“ a dotkla se bosou nohou mého „světa“. A-a-asi si pořídím suspensor.

Polkl jsem. Lehce elegantním pohybem jsem zvedl triko, to údajně od Maxi, a ukazováčkem ukázal na obrubu spodního prádla. Ta obruba je speciálně dost široká, patrně její autor také prožíval krizi středního věku. Snad kvůli mně tam nechal napsat poměrně velikým písmem značku: HANES. Musel jsem ji ohromit!

Její levý koutek vylétl uznale nahoru a oko na stejné straně jemně mrklo. Zahýbala prsty své neposedné nohy. Její palec se dotkl přímo mé mužské ješitnosti.

„Vůbec nevím, co chceš. Nechápu, o co jde. Nějaká skrytá kamera, nebo co se děje?“

„Pozoruju tě už dlouho. Tak jsem rozhodla to dnes změnit. Všechno ti splním, dokonce i to, co sám nechceš, anebo o tom nevíš, že to chceš,“ usmála se.

Vypadalo to nebezpečně. Hlavou mi proběhly erotické scény plné zrcadel, doteků a něhy…

Blbost, soused si ze mě dělá srandu! Nemůže mi odpustit, že jsem nechal jeho papírovou kokřici oplodnit od rozvášněnýho pittbula od nás z ulice. Nikdy jsem mu nevysvětlil, že kdyby neojel kokřici, patrně by ojel mě.

„Tak teď toho mám dost! Slečno, já se přišel najíst a nemám absolutně náladu! Řekněte tomu štábu tady kolem, že je konec, a ukončete tu trapnost! Vrchní, PLATÍM!“

Dost dobrý vystoupení, zaujal jsem na první pokus. Číšník i hosté se probrali z letargie, a režisér žádný! Jen majitel s jasnou ruskou muskulaturou se zatvářil, že mám minutu, jinak si k útratě připočtu i účet za zubaře.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Spartakiádní vrah 2005 aneb jak to bylo doopravdy – 3. díl

Spartakiádní vrah… 1. díl a Spartakiádní vrah… 2. díl

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP


Samozřejmě, že než se novinář vydá na stopu a dává dohromady „reportáž“ nebo „dokument“ musí udělat řádné rešerše a sběr dokumentů. O Strakovi toho bylo kupodivu opravdu hodně. Díky době, teď myslím „spartakiáda“, bylo to téma velmi „horké“. Rok 1985 byl už velmi neklidný a společnost reagovala na každý podnět a za druhé do Prahy mířilo tisíce cvičenek, tedy žen, které měly obavy.

SNB, tehdejší policie musela reagovat na zvěrstva, které Straka páchal. Na Pankráci seděl souzený bestiální vrah Hojer, kterého dostal tehdy elitní kriminalista Jiří Markovič, šéf pražské „mordparty“. Celá společnost byla vyděšená a vládnoucí garnitura povolila otěže novinářům a ti policii dýchali na záda.

A to ještě na všechny čekalo odhalení další „bestie“ a to vraha důchodců Jaroslava Malého. Na „socialistickou“ společnost toho bylo dost. Musíme si uvědomit, že na začátku stalinistické éry po druhé světové válce bylo vládnoucí garniturou prohlašováno, že v „ráji“ se nevraždí a když už ano, tak je to práce západních agentů. Oddělení vražd bylo v Sovětské svazu založeno až řadu let po válce.

Více o tom vypovídá film a kniha Dítě číslo 44 s Tomem Hardym v hlavní roli. „V zemi, kde byla podobná zvěrstva, jako je vražda, vymýcena a dochází tak pouze k politováníhodným nehodám. A pokud by už k něčemu takovému přeci jen došlo, je to jistě dílo duševně nemocného člověka nebo se jedná o záškodnickou akci kapitalistických mocností, které SSSR závidí její poklidný a spokojený funkční aparát.“ (Cituji úvod ke knize Toma Roba Smitha).

Řeknete si, že rok 1986 byl vzdálený od roku 1950. Není tomu tak. I společnost v roce 1985 razila podobná hesla a preventivně trestala asociály, kteří se nevešli do společenských požadavků.

Jenže těch bestiální vražd přibývalo a proto také vzniklo „specializované“ oddělení v podstatě s celorepublikovým vlivem.

Právě Jiří Markovič a jeho oddělení byl ten důležitý důvod toho, že byl Straka chycen. Dal dohromady hlášení z celé Prahy a našel spojitost mezi případy. Ve složkách nakonec objevil hlášení z přepadení jedné dívky z Prahy 8. A ta žila… To byl konec řádění Straky.

Já v té době nacvičoval na spartakiádu. Nijak jsem ty informace nevyhledával, ale věděl jsem, že to v Praze nebude jednoduché.

A nebylo. Straka už byl od 16.5.1985 ve vězení a byly mu prokázáno napadení 11 žen, z toho tři bestiálně zavraždil. Navíc byl obviněn z dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží.

Samozřejmě, že všechno se tehdy ven nedostalo, ale spekulací bylo v Praze dost a dost. Spartakiádníci se o své ženy a dívky starali. Já jsem projížděl Prahou 8 i Dejvicemi a pohyboval se v místech jeho řádění. Vražda byla tehdy pro mne neuchopitelné téma. Bylo to něco naprosto vyloučeného, nepřijatelného, ale vnímal jsem, že se „brutalita“ ve společnosti zvyšuje.

Tehdy mne nenapadlo, že po dvaceti letech se budu Strakou zabývat a hledat důvody jeho řádění.

Seděl jsem na těmi dokumenty řadu dní a nebylo mi dobře. Těžce jsem hledal důvody té bestiality, neměl jsem pro ty činy omluvu. Hledal jsem linku, jak ten příběh vyprávět. Hledal jsem ve spisech i článcích z té doby něco, co by mi dalo motiv, jak reportáž sestavit.

Chtěl jsem o Strakovi vědět vše. Názory jeho rodiny, jeho samotného, dozorců, soudců, psychiatrů i lidí z doby jeho ústavního léčení. Věděl jsem, že i za ústavního léčení z léčebny několikrát utekl, pil, zkoušel drogy. Měl i podivný vztah s jednou pacientkou z Bohnic.

S jednou? Přemýšlel jsem, co říká těm ženám, co jim může nabídnout. Z dokumentů vysvítalo, že po kastraci a hormonální léčbě toho moc ženám nabídnout nemůže. Ale jak je možné, že Straka se za dvacet let dokázal pomalu, ale jistě vrátit do společnosti a žít v podstatě klidný život.

Udělat něco „špatného“, společensky nepřijatelného byla věc pro mne naprosto vyloučená. Nechápal jsem, jak dokáže žít se svým svědomím.

Dalším důvodem proč točit byly okolnosti soudních jednání. Ano, za bývalého systému vše proběhlo v podstatě utajeně. Vyšly jen krátké zprávy, že byl odsouzen, ale „socialistická“ šuškanda byla daleko neúprosnější.

Soud mu za jeho činy dalo maximum. Byl nezletilý a proto dostal „jen“ deset let ve vězení a ústavní sexuologickou léčbu. A to znamenalo, že v roce 1995 bude propuštěn z vězení a bude přemístěn do psychiatrické léčebny. A tam bude až dokud soud nerozhodne jinak.

Po revoluci v roce 1989 jsem k soudím řízením našel opravdu málo. Byl propuštěn z vězení po deseti letech a pak putoval léčebnami. Toto propuštění neuniklo elitním kriminalistům, tedy Jiřímu Markovičovi a Josefu Douchovi.

Navštívili ho a podle článků měli s ním velmi emotivní rozhovor.

To jsem z hloubi duše schvaloval, ale zároveň jsem cítil, že je něco špatně.

Po dvaceti letech soud v tichosti rozhodl o jeho propuštění z ústavního léčení do ambulantní péče.

To byla pro Straku vysněná svoboda.

A nová, demokratická společnost začala volat po krvi. Osobně jsem vnímal, že ta rozhodnutí jsou přinejmenším podivná. V klidu, bez veřejného projednání případu soud rozhodl.

Straka tak „splnil“ onen pověstný společenský dluh. Byl údajně resocializován.

Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jak se může resocializovat sériový vrah, který podle mne byl, je a bude výsostný „asociál“. Jako asociál bývá označován jedinec, který se není schopen začlenit do lidské společnosti. Pro to může existovat celá řada důvodů, ale nejčastěji je na vině nějaké duševní onemocnění, deviace, porucha osobnosti, psychopatie, sociopatie.

To podle mne Straka splňoval bez výhrad ale soud byl patrně jiného důvodu a mne zajímalo proč. Proč soudy vypustily vraždící bestii, která se naučila „žít“ ve vězení. Pochyboval jsem, že by se ve vězení a v ústavní léčbě vzdělával a snažil se do společnosti zařadit „normálním“ způsobem. Koho tam potkával, kdo ho formoval. Jaká autorita? Pochyboval jsem, že by na Straku měl pozitivní vliv nějaký pracovník vězeňské služby nebo jeho lékař. Straka podle mne jen plnil to k čemu byl donucen. A to nebyla cesta k „normálnímu“ životu.

Ve Velkých Losinách jsem si pouštěl řadu dokumentů a to zejména ze zahraničí. V Rusku řádil Čikatilo a soud byl neúprosný.

Kdo však měl nejvíce zkušeností, bylo USA. Sériový vrazi byli tématem nejen zpráv, ale naprosto otevřenému přístupu k soudním řízením. Vše bylo veřejné a neexistovalo, že by soud rozhodoval v utajení. Byla řada dokumentů, které monitorovali nejen soudní jednání, ale i pobyty těchto vrahů za mřížemi. Bylo to naprosto otevřené. Pro mne žijícího v realitě „nové“ doby to bylo naprosto fascinující.

Nakonec jsem si pustil tehdy deset let starý film Mrtvý muž přichází (režie Tim Robbins) s úžasnou Susan Sarandon a Seanem Pennem.

Opravdu jsem hodně přemýšlel než padla první klapka reportáže. Nechtěl pachatele sériových vražd nijak adorovat, i když jsem věděl, že část společnosti nebude souhlasit nejen s reportáží, ale i jejím obsahem.

Bude a bylo mi vyčítáno, že jsem vše udělal pro efekt a kariéru. Směšné! V roce 2005 jsem vůbec netušil, že by nějaká kariéra pro mne v médiích mohla existovat. Peníze, ne to nebyl důvod. Nebyl jsem zaměstnancem České televize a tak můj honorář bylo v podstatě jen „vrácení“ nákladů.

A že bych se chtěl nechat vyhřívat na vlně zájmu se jménem spartakiádního vraha byla pro mne věc v podstatě neuchopitelná.

Ještě jednou jsem si pustil film Tima Robbinse a bylo mi jsné, že udělám reportáž opravdu jinak, než bylo tehdy v českých médiích obvyklé.

Co totiž bylo zarážející u české justice je fakt, že postavení obětí samotných i jejich rodin je u nás ve značné nerovnováze. Soudy nejen, že se neptají rodin obětí na ejich názor, ale ani je neinformují, že vraha jejich matky zrovna vypouští na svobodu. Tento fakt bohužel platí ještě dnes v roce 2020. Stát a justice jednají s rodinami obětí tak, že vytváří sekundární viktimazaci – „Sekundární viktimizace čili druhotné zraňování je pojem, který se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích aj. Označuje např. proces, během něhož se oběť trestného činu, poté, co o ní a činu referují média, stane obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí psychicky.“ Zdroj Wikipedie.

A v případě Straky byla zdrojem sekundární viktimazece česká justice.

Soudy se rodin obětí na jejich názor neptají a tak jsem se rozhodl, že se zeptám já.

Pokračování za pár dní…


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Epiphany – Ticho před bouří

Epiphany: Silence before the storm

POKUD CHCETE MŮŽETE PODPOŘIT AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou. :o))

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


„Přejete si ještě něco?“ Zašvitořila blonďatá dívka zpoza barového pultu. Nikdo si jí ani nevšiml a bar tiše usínal dál. Host z baru vrávoravě sestoupil z barové stoličky a lehce houpavým krokem odcházel na záchod.

Poslední muž sedící u stolu se jen tiše ušklíbl a dál se věnoval svému nedopitému pivu, které už dávno ztratilo pěnu. Druhou rukou zvedl ze stolu mobil a začal si znuděně prohlížet display. Za barem stojící muž nenápadně posledního hosta prohlíží a pak otevírá dveře hostovi, který už našel cestu ze záchoda ven.

„Tak nashle,“ zašvitoří vesele k hostovi a pomalu zavírá dveře. Dívka za barem zpozorněla. Vyndavá z kapsy tyčinku jeleního loje a pomalu líbá téměř poslední zbytky bílé hmoty. Tiše pozoruje opravdu posledního hosta sedícího u stolu v rohu. Mrkne na muže u dveří a kývne směrem k poslednímu hostu.

Ten pustí dveře a projde barem až ke stolu. Opře se o něj až mu kotníky na prstech ruky zbělají.

„Tak zvedáme se,“ prohlásí rádoby drsným hlasem. Muž u stolu si jej zdánlivě nevšimne, ale přestane se věnovat svému mobilu. Odloží jej a usrkne si piva.

„Dám si ještě panáka,“ usměje se muže a z kapsy vyndá zmuchlanou stokorunu. „A varuju tě. Nebudu se bavit s tebou, ale jen s tou klisničkou za barem. Ty jsi prostě hnusnej ohyzda, co tady nemá co dělat.“

Stojící muž chtěl ještě něco dodat, ale tvrdý soupeřův pohled jej poslal se stokorunou zpátky za bar. Tam mu servírka nalila panáka a sama jej odnesla nepohodlnému hostu u rohového stolu. Sama zamkla dveře a její přítel, stojící u baru se zarputile opíral o barový stůl. Tetování na krku se mu vzdouvalo vzdorem a ponížení mu barvilo zarytou pěst.

„Neblbni na toho nemáš,“ s humorem zašeptala a jízlivě barmanka.

Pokračování: 

2. Epiphany – Útěk do zimy


POKUD CHCETE MŮŽETE PODPOŘIT AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou. :o))

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


„Epiphany“ – jak to bude

Ode dneška budou každý druhý den vycházet jedna část seriálu, ale pokaždé z jiné části textu,tedy dějové osy. Tedy celkem čtyři povídky a každá z nich získá další obrazy a to až k nevyhnutelnému konci. První Ticho před bouří“ začne ráno v pátek 3.7.2020 a rozehrajeme v něm napjatou situaci v jednom pražském baru.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Druhá povídka Potrestání bez hranic“ je popisem divoké scenérie vražedných emocí, které objímají celý prostor. Kde a proč je nedůležité. Důležitý je ale průběh, tedy cesta až k neodvratnému konci.

Třetí Útěk do zimy“ je návratem k normálu v nenormálním světě poškozeným už od základu neuvěřitelně tenkou prasklinou, která nás dovede až ke čtvrté tedy k Epiphany“.

K okamžiku, kdy zjistíme, jak jednoduché bylo drama povídek zastavit. Nic není nevyhnutelné, ale je potřeba se bát. Bát se sami sebe.

Není nic složitého pro čtenáře rozpoznat, že čtyři povídky jsou vlastně jediným příběhem.
Čtyři povídky mají název – Ticho před bouří/Silence before the storm – Potrestání bez hranic/Punishment without borders – Útěk do zimy/Escape to Winter a poslední díl se jmenuje Epiphany.

Držte mi palce ať vás každá část baví a rádi je čtete. Hezké čtení.

PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Pábitel za dvě pětky


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Pořád mi koukal do talíře a na půllitr a po sto padesáti pohledech jsem mu objednal porci moravského vrabce. Na znamení, že další somrování nemá smysl, jsem vytáhl poslední vydání Balzacových Ztracených iluzí.

„Díky, vrabce mám rád. Vidím, že si intelektuál. Ty já mám rád! Intelektuál je vlastně romantik. Takovej vzdělanej romantik. Švára byl inťouš. Dělal koncipienta v advokátní kanceláři a pak jednou na firemní chlastačce přefiknul šéf jeho manželku. Pepa se děsně nasral a rozmlátil mu flaškou hlavu. Flaška vydržela, ale hlava advokáta ne. A vidíš, z inťouše byl najednou basman.“

Zachechtal se smíchem zvoníka od Matky Boží a zdlábl další kolečko knedlíku.

Balzacova pointa ztrácela pomalounku náboj.

„Svět je zkurvený místo pro inťouše. Vypadáte, že víte víc, ale dostáváte přes držku na každým kroku. Víš, co ti řeknu? Celej život je jen a jen o šukačce, fakt, věř mi!“

Rozesmál jsem se a objednal mu pivo.

„No fakt, hele, ženský, když nevěděj, vo čem to jako je, tak spěchaj pod čepec, ale jak poznaj, že pták občas jen tak sedí na hnízdě, tak zvednou krovky a jdou se roztáhnout jinam. Jó, Gabika z Maďarska, ta, co tu dělá, by mohla vyprávět. Osumkrát vdaná a vždycky, když poznala, že manžílek je vlastně na hovno, tak mu nasadila parohy a bylo po manželství. Hele a to není blbá,má dokonce maturu pro průvodkyně. Fakt!“

Lupl jsem pohledem na statnou padesátnici a v duchu přemýšlel nad jejím vampírovstvím.

„Hele, prostě to ber jako fakt. Lidi chtějí tak moc šukat, až zkomplikujou život všem okolo. Nejdřív rodiče, pak děti, soudy, úředníci a nakonec sami sobě. Znal jsem jednoho blba z Libně, Kája se jmenoval. Tak moc miloval nějakou Vondruškovou z Holešovic. Starým opravil celej barák, postavil novej, mladá se k němu nastěhovala, porodila mu tři děti, a když jim jednou prdnul odpad, tak byl lásky konec. Instalatér přišel, na odpad se vysral, opravil bejvalou Vondruškovou a když přišel Karel domů, tak měl věci v garáži. Stará mu řekla, že když se sbalí a vypadne, tak dostane klíče od jejich žigulíka. A víš co, Karel se sbalil a vypadl. Soud to skoncoval na druhý stání pro nepřekonatelný odpor manželky a neplnění manželských povinností ze strany manžela. Představ si, ten debil se vzdal celýho majetku a dneska bydlí na ubytovně. Taky inťouš, dělá v autoservisu na Kolbence, vypisuje tam papíry.“

Významně zvedl obočí a zatvářil se strašně vážně. Vzal do dlaní talíř a objednal si nášup.

Trošku mě to zamrazilo. Karla jsem znal. Bylo pravdu kliďas, ale pranic jsem netušil o jeho osudu.

„Vždyť ti říkám, kdyby ten blb místo práce pořádně vyprášil starý kožich, mohl by mít klid do dneška. Jenže zkurvenej svět je jen a jen o sexu. Ženský to chtěj, ale nechaj se ukecávat a mužský ukecávaj, a pak jsou překvapený, když se jim to povede! To znám nějakýho Pepu z Modřan, ten se furt navážel do ženských, až jednou na nějakým tahu rozpálil jednu rozvedenou tak, že ji musel znásilnit na autě pod lampou. Vona se pak od něj nehla ani na krok. Nastěhoval si ji do bytu, ale druhej den po veselým stěhování ta nymfomanka přišla na to, že Pepa je schopnej jen občas, a tak se rozčílila, že ho přetáhla válečkem na nudle. Pepa má dneska platinovu místo kosti na spánku a plnej invalidní důchod, protože zblbnul.“

Páratkem si zavrtal do už tak prořídlé zubní zásoby v ústech.

„Zblbnul, protože ji furt miloval a chodil za ní jako pejsek. Až jednou si ho podal její šamstr, kterej mu urovnal varlata tak, že už je nepotřeboval. No, aspoň mu zůstal ten důchod.“

Opravdu smutný osud modřanského gigola mně donutil definitivně zavřít knihu a schovat ji do tašky. Můj host, teď už totiž byl mým hostem, si objednal další kousek a pokračoval v kouzelném vyprávění.

„Von sem chodil i jeden básník. Pořád četl, jako ty, a zamiloval se do nějaký missky. Láska jako trám. Ten kluk běhal s pugétem každej den pod balkón a představ si, že jednou ho pustila dovnitř. Vlítnul tam na něj táta a svatba měla být za čtrnáct dní. Jenže mladá najednou nikde! Byla v nemocnici a protože tady hospodskej dělával na Bulovce zřízence, tak se sem doneslo, že mladá leží na kožním! Básník se tu opíjel zoufalstvím a najednou sem vlítnul fotr tý mladý a srovnal básníkovi fasádu takovým způsobem, že mladej dneska dělá tiskovýho mluvčího u skinheadů. Prdel ovšem je, že mladá, když se vyléčila, tak fotříkovi proflákla, že potkala na mejdle nějakýho Abdula a byla z toho láska na jednu noc a kapela jak vyšitá!“

Možná si dělal srandu, ale než jsem se stačil nadechnout k reakci, tak mi poklepal špinavou rukou na předloktí.

„Ti řikám, svět je dneska jedna veliká soulož. Každej s každým a jedinej, kdo je svobodnej, je našinec. Starou jsem místo vykopnutí zakopal, prodal jsem byt a žiju na zahrádce. Úplnej klid, věř mi. Vy inťoši, to fakt na světě máte děsně těžký!“

Usmál jsem a v duchu jsem přísahal, že už nikdy nepůjdu na utopence s knížkou v ruce!

„Hele, nemáš dvě pětky vole?“

Vytáhl jsem padesátku, zaplatil útratu a vypadl do večerní ztichlé ulice. Ještě jsem po očku viděl, jak uznale obrací padesátku a pak mávl na obsluhu a objednal si další kousek.

Třeba se sem někdy vrátím a vyslechnu si pokračování.


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Prokletí 1. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Oheň zářil a hřál nás do obličejů. Cigarety poskakovaly z klína k ústům a všechno kolem bylo temně tiché. Bylo mi týden osmnáct a cítil jsem se nádherně dospělý. Karel byl o pár měsíců starší, ale byl stejný romantik jako já. Rukou si občas pročísnul blonďatou cupřinu.

„Víš, já chci víc. Už mě nebaví táhnout městem jako žízeň a vyvádět v barech. Chci víc, rozumíš mi?“

Rozuměl jsem každému slovu. Mluvilo mi z duše. Oba jsme měli všechno. Mládí, talent i partu kolem nás. Ztracení novoromantici, kteří na parketech karlovarských barů vyváděli, když jim známý „pouštěč“ desek splnil přání a dal na placku gramofonu Depeche Mode.

„Myslím na to co dál, Karle.“ Zasnil jsem se při těch slovech.

Cestovat a žít. To bylo to hlavní.

Před pár dny jsme se vrátili z prázdnin v Doxech. Bylo to super. Jela skoro celá squadra a všichni stopem. Byl to takový závod- Karlovy Vary – Doksy. Cesta na Mácháč. Pozvala nás Doxy, tedy vlastně Lenka, která z Doksy pocházela. Byla to nymfa našich dlouhých nocí a hlavně spolužačka mé velké lásky Moniky.

Velká láska, dnes to zní nadneseně, ale byl jsem do ní blázen i když mi často zanášela do cizích hnízd. Ale byl jsem do ní blázen. Když mi bylo sedmnáct, tak Monika zmizela kamsi se svým údajným bratrancem a já byl zoufalý.

Chtěl jsem bojovat, ale soupeř byl dvě stě kilometrů od Varů a já se rozhodl odejít z domova.

Mamka mne pozorovala, když jsem si balil věci. A jen tiše se zeptala, kam jdu.

Musím pryč, udusím se tady. Mami chápeš, že tady to nezvládnu. Nedýchám přežívám, chci pryč.“

Kam?“ Zeptala se se smutným úsměvem na rtech.

Doxy má nějakou mansardu ve Dvorech. Tam budu a hlavně musím vyřešit Moniku. To je teď to důležitý mami.“ Pomateně jsem si balil slipy, trika i slavnostní kalhoty, které jsem si přivezl z Budapešti.

A co škola…“

Neboj zvládám. Stejně máme praxi. Tam mě nikdo nepotřebuje.“ Byla to pravda. Měl jsem se stát elektrikářem, ale když jsem měl vysekat díru pro zásuvku, tak mi to trvalo dva dny. Věděl jsem, že elektrikářem nikdy nebudu.

Tak jo a uhni zabalím ti to.“ Mamka mne lehce odstrčila a sbalila mi tašku úhledně, tedy naprosto jinak než bych si ji sbalil já.

Ve dveřích jsem ji políbil.

Neboj mami, vrátím se.“ Vyběhl jsem z domu a pelášil na autobus do Varů.

Doxy čekala v „Efku“. Byl to bar v Thermálu pro podobné ztracence jako jsem byl já. Osazenstvo baru bylo velmi různorodé. Šlapky, jejich pasáci, vexláci i bohatí arabové, kteří si užívali přítomnosti krásných slečen.

Doxy seděla u posledního stolu a barman Franta už mi nesl jedno cinzano, nektar to básníků.

Ozvala se?“ Vyhoukl jsem, ale Doxy nečekala, vyskočila z křesla a objala mne. Byla moje druhá! Kdybych nebyl s Monikou, byl bych s Doxy. Ta byla krásnější i vnadnějsí než Monika. Měla krásné , velké oči a já se v nich občas ztrácel.

Jen občas!

Miloval jsem přece Moniku.

Usedli jsme do kožených křesel.

Ne.“ Prohlásila pevným hlasem Doxy.

Co Ne?“ Ptal jsem se jako blázen.

Chtěls vědět jestli se ozvala Monika.“ Usmívala se.

Aha jasně, ale ona se ozve…“ Doufal jsem dál.

Radku a víš, že to byl její bratranec. Vždyť je slovenka a její táta i máma má rodinu na Slovensku.“ Vyvracela mi Doxy mé pevné, romantické přesvědčení o tom, že Monika odjela do Krkonoš za rodinou.

Je to jedno. Věřím tomu. Říkala mi to. Proč by mi lhala?“

Blázínku, my ženský lžeme pořád.“ Doxy nastartovala mou Marnost na plné otáčky.

I ty mi lžeš?“

Ne, já ti nelžu. Já tě chci. Monika si tě neváží a co třeba my dva…“

Najednou jsem měl chaos v citech i myšlenkách. Všechno bylo marné.

Byl jsem sexuálním otrokem chladné blondýny, která si možná užívala někde s partou Jugoslávců a tady sedím se sbaleným uzlíkem jak „hloupý Honza“ před cestou do světa. A k tomu ještě mne začíná balit krásná žena, která mne provází už půl roku.

Uvědomil jsem si, že jsem jí nikdy s žádným klukem neviděl.

Doxy milovala mé básně, které jsem si soustředěně vpisoval do bloku s čínskými motivy. Už byl skoro celý plný.

Usmál jsem se na Doxy a otevřel blok. V rychlosti jsem tam sepsal další zamilovanou báseň. „Průvodkyně cizinců“ se jmenovala a byla o Monice.

Doxy mne pozorovala a pokorně mlčela. Autor tvořil a to by nebylo vhodné rušit. Byl jsem nafoukaný na svůj zdánlivý talent. Nikdo jiný z party ho neměl a i díky němu jsem byl „profláklou“ figurkou celého eFka.

Platíte?“ Barman Franta stál nad námi a našimi dopitými sklenkami od Cinzana. Schoval jsem blok a začal lovit stovku, kterou jsem měl v zadní kapse upnutých kalhot.

Jo…“ Procedil jsem naštvaně.

A kde máš křehotinku, básníku?“ Usmíval se Franta a já tušil, že ví víc.

Ty o ní něco víš?“ Byl jsem nedočkavý a Franta to jako zkušený znalec lidských duší i osudů věděl.

No vim. Byla tady.“ Usmíval se a to bylo nejen drzé, ale i neurvalé.

Kdy, sakra“

Před hodinou s nějakýma Jugošema, ale podle mne táhla s nimi někam do Puppu. Zaplatíš už?“

Ne Franto, napiš mi to. Večer přijdu.“ Měl jsem chaos v hlavě a musel jsem někam vypadnout. Chytil jsem tašku od maminky a pohledem vyzval Doxy. Přece je moje průvodkyně.

Někam jedeš?“ Prohodil ještě Franta, ale na to už už jsme já ani Doxy nereagovali.

Vary jsou v létě krásné, ale nás čekala cesta městskáčem na okraj obydlené zóny. Malý byt u mamky jsem vystřídal za mansardu v podkroví. To mi nevadilo, cítil jsem se nezvózně šťastně.

Doxy otevřela dveře do malého pokoje s malou postelí. V rohu bylo umyvadlo a na malém stolku dvouplotýnkový vařič. Nevím na co, vařit neumím, ale byl tam.

A velká skříň, tu nesmím zapomenout. Zabírala obrovský prostor a já si do ní uložil malou tašku.

Dáš si kafe?“ Prohodila Doxy a zapla vařič. Přikývl jsem, ale v tom klaustofobickém pokoji mne začal objímat pocit marnosti. Podléhal jsem mu a tak jsem se položil na postel a pozoroval pavučin y na stropě.

Ani nevím, kdy Doxy odešla, ale do pokoje se začínal vkrádat soumrak. U vařiče jsem měl studenou kávu a protože jsem sebou neměl ani limonádu, vzal jsem zavděk studeným turkem.

Otevřel jsem blok a znamenával „existencionální“ pocity aniž bych věděl, co to je za pocity. Psal jsem a ani jsem nevěděl co. Slovo za slovem jsem navlékal jako korálky. Malá lampička mi dala naději světla a já si do sluchátek pustil muziku.

Myslel jsem na Moniku. Na důvody proč mi pořád uniká, proč se cítím být tak sám. Ne, nebyl jsem opuštěný, byl jsem zoufale opuštěný a to je sakra rozdíl. Všechno kolem křičelo a bolelo tak intenzivně až jsem sám ztrácel v té marnosti smysl. Slova na papíře byl únik. Jediný možný, jediný reálný.

Do tmavé noci se řítí můj křik, mé volání. Jsem ztracený, já zoufalý láskou i bolestí. Ztracený ve světě nalezenců vztahuji ruce k tobě Lásko. Vždyť jsi má jediná a já tvůj „jedinečný“. Chtěl bych být prachem po kterém šlapeš. Chtěl bych být vzduchem do kterého uléháš. Chtěl bych být vodou, která tě objímá. Jsi má jediná, spící, Láska. Jsem tvůj a udělám cokoli, abych tě probudil, Lásko.“

Slova padala na papír sama a do pokoje se vkradla noc. Nechtělo se mi jít do města, i když mne něco nutilo se zvednout a jít.

Noční autobus dávno odjel a tak jsem se probíjel z okraje města do centra pěšky. Krok za krokem. Čas jsem neměřil, hodinky nenosím, ale najednou jsem byl v centru města a pevně jsem si to zamířil do eFka.

Tam jsem zvolnil. Toužil jsem a přitom ji nechtěl potkat. Bál jsem se pravdy a přitom jsem ji chtěl znát.

V baru bylo plno. Přes zasklené stěny jsem ji neviděl. Ulevilo se mi, ale věděl jsem, že je blízko. Vešel jsem odhodlaný do baru. Měl jsem vtíravý pocit, že mne každý pozoruje.

A pozoroval!

Doxy seděla s Karlem u svého stolu. Pohledem jsem je pozdravil, ale šel jsem k baru zaplatit Frantovi Cinzano. Ten stál za barem a usmíval se. Díval jsem se mu do očí a on jen přikývl a prstem mi ukázal na první stůl.

Zastavil jsem se a zadíval se tím směrem.

Ano, seděla tam a kolem ní její „bratranci“ z Jugoslávie. Viděl jsem jejich obličeje i rádoby drsnou muskulaturu. Stál jsem tři metry od Moniky a ona jen seděla a pozorovala mne. V duchu jsem zaťal pěsti, ale v reálu jsem jen stál a pozoroval Moniku.

Byl jsem šťastný, že ji vidím a nešťastný, protože mne nechtěla obejmout. Bylo by to zoufalé se o to pokusit a zmlátit tři borce z divokého jihu bylo přinejmenším fantasmagorické. Já subtilní básník a oni s uzly svalů na těle.

Kalašnikov jsem neměl. To by asi skončilo tragédií. A ona se jen usmívala. Její soused jí hladil na předloktí.

To byl asi ten bratranec.

Bože, jak jsi ztracená, lásko. Ty moje malá průvodkyně. Udělal jsem krok k ní a najednou se ty gorily „jižní“ zvedly a začaly do mě strkat.

Vlastně nevím, co se dělo v následujících sekundách. Vím jen to, že jsem viděl dva z „bratranců“ mé lásky na zemi a Karel mne odváděl z baru. Doxy cupitala vedle mne a Karel držel láhev vodky v ruce.

Beze slova mne posadil do auta. A pak se na mne od volantu zadíval.

Neblbni, když je ona blbá, ty bejt nemusíš.“

Přikývl jsem.

Auto se rozjelo k malé mansardě ve Dvorech a já jako ve snu vystoupal ty čtyři patra.

Miloval jsem ji stále a možná ještě víc. Věřil jsem, že ji musím zachránit. Ona to chce. Byla to ztracená průvodkyně cizinců.

Vztahoval jsem k tobě ruce a nevím jestli existuješ…“ běželo mi hlavou, ale Doxy s Karlem do mne napumpovali pár panáků vodky.

Atmosféra se uvolnila. Karel, známý to karlovarský karatista, vyzkoušel na mě pár cviků a Doxy se smála.

Noc je milosrdná ke každému ztracenci. A já byl ztracený, který usnul únavou. Nade mnou se vznášel lehký opar vodky a ticho nás milosrdně objalo.

Probudil jsem se nad ránem a ležel jsem nahý. Cítil jsem tu nahotu jako hanbu. Pořádně jsem nevěděl, kde jsem.

Ohmatával jsem šedavé stíny kolem sebe a najednou jsem se dotkl nahého těla. Nevěděl jsem, co se děje, ale začal jsem tu nahou kůži zkoumat a hladit.

Monika? Ne, ta ani neví kde jsem.

Najednou se otočila.

Moje krásná a vnadná Doxy ležela vedle mne a milosrdně se usmívala.

Objala mne, držela a pomalu přicházelo ráno…

Pokračování… to víte, že bude


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 25.06.2020

Unavené ráno, ale nebyl čas lelkovat. Svatka, která je nechodící mne poslala k lékaři pro potvrzení, že je nemocná. Potřebuje to Úřad práce, aby jí schválil příspěvek na péči, který potřebuje. Jenže onu záležitost telefonicky zařizovala Svatka a tak se stalo, že lékař na potvrzení zapomněl a jeho pobočník o ničem nevěděl. Zbytečná cesta.

Téměř nechodící Svatka by zaměstnala dvě pracovnice pečovatelské služby a mne na plný úvazek.

Další fenomén, který, jak se zdá, funguje, jsou stírací losy. V prodejně tabáku stojí řada důchodců a každý bere los jeden za padesát, dva za stovku. Totéž po mě chce i Svatka a tak vystávám ty fronty a divím se, jak může dospělý zdánlivě rozumný člověk propadnout takové iluzi.

Opět jsem rozesílal CV. Mám pocit, že zbytečně. Je mi nad padesát a dokonce můj známý z Moravy mi zavolal špatnou zprávu, že na recepci, kde jsem se ucházel o místo, hledají mladé pracovníky.

Patrně mi nezbude než se zeptat mentálně retardovaného Lojzy, milenci mé také mentálně retardované sousedky, kde se dají sehnat ty tyče na mytí výloh. Už vím, že prvotní je investice a pak obcházení různých obchodů s prosbou: „Smím vám umýt výlohu?“

Tak jsem četl kdesi v tisku, že když se budou nadále zvedat důchody, tak Česko skončí jako Řecko. Nevím, lidi na východě Německa berou daleko vyšší důchody a Německo nijak nestrádá. Když někomu ze západu řeknu, že beru 500 Euro důchodu, tak jen polkne.

A k tomu na každého zoufalce na internetu čeká nabídka zajímavých úvěrů. To kdybych si sjednal, tak žiju od úvěru k úvěru a to je cesta do pekel.

Včera jsem se díval na podivný americký film, kdy chudý chlapec byl okolnostmi donucen spáchat zločin, tedy unést tři bohaté adolescenty a pak vydírat jejich rodiče. Všechno to skončilo trojnásobnou vraždou, ale hlavní hrdina měl na kontě 2 miliony dolarů. Nepochopil jsem, co nám autor snímku chtěl sdělit, ale rozhodně nebudu vyhledávat možné oběti únosu. Je prostě hrana, mez kteroun jednoduše nepřekročím. Mno, možná jsem už opravdu starý.

Volala mi večer Vlaďka, prý koupila dům u Nového Bydžova a jestli se nechci nastěhovat. Ona je na vozíku, ale je bohatá. Dostala vysoké odškodné za svůj úraz. K bytu, kde bydlí jsem ji před lety pomohl, ale stěhovat se přes půl republiky určitě nebudu.

A k tomu ještě mít starosti o ženskou.

Fakt už stárnu…

Umělé bradavky a ženská přirozenost 5. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


A tady jsou díly předešlé: Umělé… 1 díl, Umělé … 2 díl, Umělé … 3. díl a Umělé… 4. díl


Otočila se jako ve snu.

S grácií pak spustila svou něžnou postavu do modravého bazénu. Ta chvilka trvala možná vteřinu, ale já si ji přetáčel tam a zpět. Propnuté tělo se mazlilo s vodou a rukověť jejího luku připomínala práci starých mistrů. Kdyby měl sochař najít předlohu trojské Heleny, pak by musel zazvonit u jejích dveří.

Vynořila se mi u nohou a usmála se:

„Podáš mi drink?“ Beze slova jsem jí podal pití a sedl si na okraj bazénu.

„Povídej mi něco…“

„Co chceš slyšet?“

„Třeba o tom jak píšeš, proč píšeš a kde hledáš inspiraci?“ Nasál jsem brčkem osvěžující tekutinu. Neznal jsem ani jednu odpověď, ale ona měla tak kouzelně vzrušený pohled, že chtěla příběh.

Tajemný, drsný i něžný příběh s poučením na závěr.

„Jednou jsem jako kluk seděl sám pod stromem. Byl jsem na škole v přírodě a psal si tam nějaký hlouposti. Miloval jsem tehdy Rostandova Cyrana a tak jsem si dělal pro sebe poznámky, co já bych s tím Cyranem vyvedl.“

Klára se usmála a na očích jsem jí viděl, jak si to představuje.

„Moje třídní mne měla ráda. Aspoň si to myslím. Přišla ke mně a smála se na mne. Nutila mne abych knihu odložil a šel se koupat se spolužáky. A já se nerad koupal a se spolužáky jsem moc nevycházel. Zabořil jsem oči do knihy a moje třídní Dana odešla. Byla to krásná žena ajá se zamiloval.“

Teď mne pozorovala s výrazem vampa. Na zádech mi tekl potůček potu. Jasně jsem ho cítil.

„Jednou jsem k nim přišel domů a ona mi otevřela jen s přehozeným ručníkem a já se začervenal, jako malej kluk. Vlastně jsem ještě malej byl. Pátá třída! To víš, hrozně jsem se bál, ale zároveň jsem jí chtěl vidět nahou. Lehce jsem ťuknul do dveří ložnice, kde se převlíkala a pozoroval jí. Byla nádherná. Měla postavu bohyně a já se zamiloval definitivně. Ještě než přišla, tak jsem napsal další verše. Neřekl jsem jí, že jsem šmíroval, a že jsou jen a jen pro ni, ale ona přišla, pohladila mě po vlasech a řekla mi, že mám veliký talent a že musím hodně psát.“

Mojito mi došlo, ale tentokrát jsem se obsloužil sám. V baru jsem našel skotskou a zdokonalil jsem whisky třemi kousky ledy. Klára mezitím ladně vylezla z bazénu a osušila se. Sedl jsem si ke stolu a sedla si mi na klín.

„Jé, ty máš rád Cyrana?“

„Miluju ho. Je to takovej můj hrdina!“

„Já taky, když ho někde hrajou, musím ho vidět!“

„Mám to raději v písmenkách. Tak tehdy na tý škole v přírodě ke mě přišla, pohladila mě po vlasech a začetla se do toho co jsem psal. Pak si to půjčila na večer a já si mezitím psal dál. Chodila každý večer a každý večer si vzala pokračování.“

Vzpomínky mi odletěly do Pilského mlýna a já viděl ty obrazy ze školy v přírodě jako ve filmu.

„Jednou jsem se hrozně pohádal se spolužáky a ona mě zachránila před výpraskem. Přivinula mě na prsa a já byl ztracený. Krásná dětská láska a tak jsem měl motivaci psát víc a víc. Čím víc chodila, tím víc jsem psal. Pak skončila škola v přírodě, ale ona nezapomněla a já musel nosit napsané texty do školy a dokonce jsem chodil na doučování i k nim domů.“

Vzpomínal jsem si na Danu Marounkovou a usmíval jsem se při té představě.

„Pavlíku nenapínej…“

Cítil jsem její krásně ledovou kůži. Usrkl jsem a usmál se na svoji vílu. Najednou jsem byl podivuhodně klidný.

„Skončil školní rok Ona odjela na dovolenou a když jsem za ní přišel na konci července, tak jsem našel na jejích dveřích jen policejní pásky a razítka SNB. Utekla přes Jugoslávii na západ.“

Klára mě tentokrát pohladila.

„Po půl roce jsem pak od ní dostal dopis. Psala mi, že moc chtěla zůstat, ale že musela s manželem. Má prý s ním děti a on má sestru v Kanadě a tak bylo rozhodnuto za ní. Znovu opakovala, že musím psát a psát a nevzdávat to! A to vlastně dělám dodnes.“

„Ježíš to bylo krásný a nevymyslel sis to?“

Nevymyslel jsem si to, ale jen jsem se usmál. Dana mi nedávala spát ještě dneska. Často jsem na ní myslel a myslel jsem i na to její nabádání. Zavrtěl jsem hlavou. Klára se postavila a vzala mě za ruce. Stál jsem vedle ní na kraji bazénu a najednou mi došlo, co chce provést. Lehce do mě strčila a já se octnul pod hladinou. Vodním průhledem jsem viděl její alabastrovou postavu. Vynořil jsem se a ona se ke mě sklonila. Políbila mě a špičkou jazýčku si pohrála s horním rtem.

„No a když jsem byl v Americe hledal jsem na ni kontakt všude. Nenašel jsem nic, ale jednou jsem surfoval na internetu. To už jsem byl v Praze a našel jsem kontakt na jejího syna. A pointa. Byl u nich v Počátkách na kávě a dodnes si píšeme. Našel jsem ji po osmadvaceti letech.“

„A prozradil jsi jí své sladké tajemství.“ Tvářila se mazlivě.

Na moment jsem se zamyslel a přehrával si naše setkání po letech.

„No vlastně mne to ani nenapadlo. Já bývám stydlivý…“

„Pavlíku, ani nevíš, jak je snadný se do tebe zamilovat!“

Usmál jsem se, vzpomněl na bývalou manželku a bylo najednou jasné, že budu muset ukázat své moderní boxerky…

Ladně se postavila a donesla ve skleněné misce salát a položila ho mezi dvě opalovací lehátka a lehla si. Rukou mi zamávala. Sedl jsem si na lehátko vedle a pozoroval padající večer.

Myslel jsem na průvody uniknuvších milenek, na desítky minut soubojů o nepodstatné hlouposti. Myslel jsem na Petru a její úsměv, když jsem si jí před lety bral.

Nechtěl jsem být neslušný host a tak jsem pohledem lehce navázal kontakt s Klárou. Cítil jsem se příjemně a uvolněně.

A věděl jsem, že ona to ví a dokonce to chce.

Ona chtěla, abych se cítil příjemně. Nechápavě jsem pozoroval vlnky na hladině bazénu.

Ležela na boku a pozorovala mě. Pravým stehnem zakrývala svá tajemství a levou rukou měla podloženou hlavu.

„Líbí se ti se mnou Pavle?“ Přikývl jsem možná až příliš rychle. Takový jsem nebýval. Petra ze mne přiznání, že ji miluji vylamovala skoro dva roky.

„Ale já to chci slyšet…“ Jako by na mě byla napojená. Najednou mě napadlo, že možná i ona jen něco skrývá a bojí se.

„Nějak se cítím klidně a …“ Zastavil jsem se v polovině věty. Přesně takhle jsem se přece kdysi cítíval s Petrou.

„…a … jen pokračuj, někdy to potřebujeme slyšet.“ Věděla, jak se cítím. Viděla do mě. Ta mlaďounká holka viděla do všech záhybů mého mozku.

Vidličkou si nabrala trošku salátu a kousíček sýra jí padl na bříško.

Sklonil jsem se a rty jsem ten kousek ukradl. Bylo to drzé, ale já se najednou cítil tak jistý sám sebou. Cítil jsem její vůni a chtěl ji obejmout. V představách jsem to dnes udělal snad tisíckrát. V realitě jsem samozřejmě dostal strach.

„Kláro, cítím se zvláštně. Krásně i vyděšeně. Nechci, aby to skončilo nějak lacině.“

Pohladila mě hřbetem ruky na tváři.

„Ale vždyť přece nic nekončí. Ležíme tu, já jsem nahá, ty oblečený. V hlavě máme oba zmatek a povídáme si.“

Sundal jsem si kalhoty, shodil tričko a sedl si na lehátko. Takže opravdu došlo na ty nové boxerky. Polohu ležícího střelce jsem musel zaujmout velmi rafinovaně. Skoro jsem se prozradil! Pro chlapa je časem všechno složitější…

Chlap totiž vzrušení nemůže předstírat.

„Pavlíku, neřeš to. Věci se buď stanou a nebo nestanou. Všechno ostatní je zbytečné.“

Usmál jsem se a lehl si na lehátko. Pozoroval jsem šednoucí oblohu a myslel na její tělo. Klářino tělo. Ležela vedle mě a byla krásná. Věděla, že je krásná a dávala mi klid. Podivuhodný klid. V hlavě mi běželo tisíce vzrušených myšlenek.

Neměl jsem z nich strach, ale po letech jsem měl pocit, že by to mohlo mít smysl.

„Povídej mi něco hezkého, Pavlíku…“ Poprosila něžně a já cítil, jak často bývá sama a já jsem na tom vlastně stejně.

„Když jsem byl kluk, tak jsem jednou četl od Sienkiewicze knížku Quo Vadis. Miloval jsem básníka Petronia a právě ten měl na začátku knížky věštbu: Tvůj život bude odrazem dne, kdy si se narodil. Ale na konci toho co mu věštily sudičky měl i jednou krásnou větu: A pak přijde ona. Láska. Vítězná a tvá smrt bude žlutý proud s rudými pruhy.

Zapálil jsem si. Klára ležela a za zavřenými víčky schovávala myšlenky. Pozoroval jsem její prsní dvorce a myslel na lehce kakaovou barvu jejích bradavek.

Chtěl jsem se s ní milovat. Víc, než bych dokázal přiznat.

„Petronius se narodil, když explodoval Vesuv. Celý život miloval krásu a když si pro něj přišli pretoriáni, podřízl si žíly. Jeho otrokyně dostala svobodu, ale sáhla po noži s ním. Pak si rány obvázali, pomilovali se a nakonec nechali život uniknout. Spolu. Na loukách rostla žlutá květinka a obvazy na zemi byly zbrocené krví. Miluju Petronia!… ale asi to byl blázen…“

„Jsi jako on?“

Usmála se, až jí vyskočily něžné vrásky kolem rtů. Miluji, když má žena ty malinké vrásky.

„Blázen? Haha. Když jsem byl mladý, tak jsem se tak cítil. Cítil jsem se tak nezávisle a bohémsky. Věkem pak ztratíš chuť dělat ukvapená rozhodnutí. Faktem ale je, že jsem se narodil, když k nám vjížděly ruský tanky.“

„Věříš na lásku?“

„Věřit? Nevím, asi je to opravdu silné slovo. Láska?! Čím víc se v životě zklameš, tím víc chceš věřit, ale v podstatě tu víru pomalu ztrácíš!“

„Ale to my dva nebudeme ti ztracení, viď?“ Chytila mě za ruku a odvedla si mě k bazénu. Skočil jsem do vody vteřinu za ní. Vynořila se a objala mě. Silně, majetnicky a přitom krásně.

„Máš krásné boxerky, ale já jsem nahá a to není fér.“ Chytila mi je a stáhla tak obratně, že jsem se nestačil hájit. Znovu mě objala a něžně si o mne opřela svá nádherná ňadra. Musel jsem vypadat jako naivní oceánograf, který se pokouší zkrotit ve vodě kosatku. Ta moje mne zatáhla na kraj bazénu a opřela o hranu bazénu.

Nemohl a ani nechtěl jsem se bránit.

„Jsi nádherná…“ Vydechl jsem a cítil, jak si tělo dělá co chce.

Klára mne přivinula mezi svá stehna a já cítil, jak vnikám. Pomalu a něžně. Usmívala se a já hledal její něžná místečka.

Na konci měla ten nejkrásnější orgasmus, jaký jsem zažil.

Sevřela mě tak, že jsem se nemohl nadechnout. Vlastně jsem už ani dýchat nechtěl. Chtěla se mnou milovat možná víc než já s ní.

Manželský sex, přidělovaný jako forma odměny nebo trestu, vystřídala vášeň a já se cítil jako puberťák, který poprvé zaskóroval. Držel jsem ji v objetí několik minut než povolila… políbila mě na tvář.

Pak se položila na vodu a splývala.

Položil jsem se vedle ní … na nebi v prvních hvězdách jsem viděl obrysy našich těl.

Pokračování Umělé… 6. díl


PODPOŘTE AUTORA I PROJEKT Kostějův svět jakoukoli částkou.

číslo účtu Unicredit bank 1174457013/2700

IBAN: CZ20 2700 0000 0011 7445 7005

BIC: BA CX CZ PP

Stav účtu: 2 100 Kč (to já kvůli finančnímu úřadu)

Investováno: 2 100 Kč


Deník ID 24.06.2020 večer

Sousedka Svatka, která je v podstatě nemohoucí mi vyjednala program zítřejšího dopoledne. Musím jít k jejímu lékaři pro jakési potvrzení, které potřebuje pro Úřad práce, který bude rozhodovat o tom jestli má nárok na příspěvek na péči. V duchu myslím na ty, kteří nemají servis jako Svatka. Jak to vyřizují oni.

Odpoledne bylo ve znamení marného rozesílání svého CV různým firmám, které hladají zaměstnance. Dělám to vlastně jen proto abych něco dělal. Úspěšnost tohoto konání se v podstatě rovná nule.

Uvědomuji si, že jsem vlastně bez kontaktů a na většinu různých zaměstnavatelů působím já i moje CV opravdu podivně.

Vyzvedl jsem si prádlo. Vyprané čisté a připravené k uložení. Místní bytečky jsou vlastně jednopokojové komůrky kam se pračka prostě nevejde. O větším bydlení vlastně nemohu ani uvažovat. Nebyl bych schopen složit akontaci a první nájem. Ale v okolí mám vyhlídnuto pár míst, kde se dá přespat pod širákem, kdybych o toto bydlení přišel.

Sousedovi, který je větší asociál než já dnes byla odpojena elektřina. Neplatil! Tuším, že neplatí ani nájem protože nemá z čeho. Toho čeká vystěhování v dohledné době. Není mu pomoci, nedávno si ho v poutech odvedla policie. Prý ukradl nějaké mobily z auta kurýrní služby a ty pak velmi nevýhodně prodal.

Celý dům je podivná složenina sociálních případů a příběhů lidí v zoufalých životních situacích. Nenechám se tím rozhodit a na večer chystám další, tentokrát veselejší psaní.

A pustím si film, nejlépe horor.

Nicméně v hlavě mi rezonuje myšlenka, že i tento den byl v podstatě zbytečný.

Nashle zítra…