Lehce infantilní povídka, která nikoho neurazí…
________________________________________________________
Rafinovanost žen a hloupost mužů, tak to je téma pro psychology a nejen pro ně!
Občas mám pocit, že mě moje nasranost nikdy neopustí. V práci dostala v prosinci loňského roku místo šéfové projektu holčina, co s Komenským souložila ještě v květnu, a já vyžral „zajímavou“ funkci koordinátora.
Objednal jsem se na druhou hodinu po poledni k Jirkovi. Chtěl jsem mu už konečně vysvětlit, že v pětatřiceti se mnou prostě vymetat nebude.
Nachystal jsem se jak na pohovor v personální agentuře: vzal si novou košili, vybavil se půjčeným kamarádem značky iPaq – kvůli dojmu – a vyrazil na schůzku, která měla rozhodnout o mé kariéře.
Teda, na rovinu řečeno, nejsem žádný dravec. Do oslav třicítky jsem si ani nevšiml, že něco jako kariéra existuje, a tak dostal místo šéfa právě Jirka. Bože, jak já mu záviděl. Dostal přidáno, služební auto a kancelář v rohu. Samostatnou kancelář i s asistentkou.
Hmmm, Sandra! Její tanga vypouštějící provázky koketně přes okraj kalhot mě uchvacují i ohrožují. Odhalené bříško probouzí fantazii takovým způsobem, že mi dvakrát praskl zip od kalhot.
Vždycky když procházela kolem, tak jsem se musel schovat ke kopírce a hrát, že kopíruju loňskou výroční zprávu. Stál jsem tam, mačkal palcem zelené tlačítko a představoval si, jak ona svým kouzelným zadečkem ohřívá skleněnou desku kopírky. Jó, některé ženské by měly mít na tělo zbrojní pas.
Jednou jsem se vrátil do práce pro tašku a Jirka ji tam měl usazenou a bradou mačkal tlačítko START. Evidentně nezkoumal návod, ale okamžitě mě začal přesvědčovat, že se kopírka zasekla.
Doprčic, už ani v erotických představách nejsem originální.
Sandra pak kolem mě chodila a pokaždé ironicky prohodila cosi o šmírácích, a já se klidil do rohu.
Najednou se Jirka rozhodl a ona začala svým vampířím stylem řídit další projekty – a úspěšně. Však když se jí na poradě ptal, koho si vezme jako koordinátora, tak ukázala na mě a prohlásila: „Mourka chci!“ Kolegové se smáli, až se za břicha popadali.
Tak jsem se stal koordinátorem. Trvalým koordinátorem. Nikdy jsem neměl připomínky, a když jsem jen na nějakou pomyslel, tak mi Sandra připomněla svou push-upkou, že vlastně žádnou nemám. Porady jsem přežíval jen díky klimatizaci, která mi pod stolem foukala studený vzduch na ohrožená místa.
Teď už jsem toho měl plné zuby, chci satisfakci, chci svůj projekt, mám na to!
Sedl jsem si do kanceláře k asistentce a čekal. Petra tam nebyla, zase se courá někde s holkama na cigáru. Bylo dvě hodiny pět minut a nikdo nikde. A tak jsem zaťukal.
Dále, ozvalo se rázně.
Upravil jsem si kravatu a vešel. Za Jirkovým stolem seděla Sandra. Stál jsem jako opařený. Zvedla se a vyšla mi naproti s rukou nataženou přesně ve výšce, ze které mám docela strach.
„Už jsem tě čekala. Mám tady jen minerálku, kafe si dát nemůžeš.“
„Proč?“ zeptal jsem nejhloupěji, jak jsem mohl.
„Protože jsem právě vyrazila Petru,“ vykouzlily jí dolíčky ten nejnádhernější úsměv na světě.
Uchichtl jsem se, ale okamžitě mi hlavou projel blesk. Ona mě vyhodí, dostanu padáka!
„Posaď se, Petře,“ pokynula rukou a přehodila levou nohu přes pravou. Obnažené kolínko na mě koketně pokukovalo.
Polkl jsem, posadil se, upil teplé minerálky a myslel na pracák a jeho nabídku volných míst.
„No tak povídej, proč jsi přišel?“
„Já přišel za Jirkou.“ Pohledem jsem přejížděl místnost, už evidentně bývalé Jirkovo království.
„Mno, Jirka byl odvolán, takže když nepohrdneš mnou…“
Trapně jsem mlčel a jen jsem přemýšlel, jak se vysekat z tohohle maléru. Ledvinovou koliku jsem sehrál minulý pátek.
„Petře, já vím, proč jsi přišel, ale mám podmínku, jednu jedinou podmínku, když ji splníš, budeš šéfem úseku po mně.“
Cítil jsem se jako v base. Sandra se zvedla a přešla k oknu. Koketně se protáhla a já litoval Jirku, že jí podlehl. Chtělo se mi zmizet. Zamávat hůlkou, otočit prstenem, a být pryč. Klidně půjdu dělat na Hlavák, jen proboha nechci nic mít společného s tím vampem v ženském těle.
„Prostě si promluvíme dnes večer v šest dole u tebe, zatím si můžeš převzít kancelář po mně a připravit se,“ usmála se na mě svým kouzelným úsměvem.
Vypadl jsem beze slova. Jirka má padáka. Byl to přece kámoš generálního. Petra vyražená na ulici a Sandra si lebedila na jejich místě.
Začal jsem si psát výpověď. Jenže mi to nějak nešlo. Ta ženská mě přitahovala i děsila. Přiblížila se šestá hodina a já jen rezignovaně upíjel kafe. Najednou nade mnou stála a cuchala mi vlasy.
„Tak, Peťulko, vyrazíme,“ našpulila rty, až jsem měl pocit, že se mi rozskočí poklopec.
„K-a-am…“ zavrněl jsem nesměle.
„No na oslavu, zvu tě. Jsem teď přece šéfová, a tak trošku roztočíme repre fond. Máš něco proti tomu?“
Neměl jsem a ochotně následoval nymfu do taxíku.
Meloun byl plný omladiny; cítil jsem se hodně starý a unavený. První runda Jima Beama a tanec v rytmu hitů Michala Davida. Nějak jsem se neuměl odvázat, a tak mě odvlekla k baru.
Další dvojitá dávka mě už pomalounku uzemňovala. Došlo tedy i na nevídané taneční kreace na rytmy mého mládí.
Po další várce zlatavého moku jsem odpadl a Sandra zůstala ve víru tance snad s celým mužským osazenstvem nočního baru.
Bylo mi hrozně špatně. Nechtěně jsem vymaloval jedno z WC velmi impresionistickým obrazcem. Dlouho jsem ještě pohledem do zrcadla hledal zbytky svého obličeje i důstojnosti. Ke třetí hodině ranní mi barman jemně zaklepal na dveře.
Sakra, já ji měl jak z praku. Na zádech mi sedělo stádo horských goril a hupsalo tam jak ostravští fanoušci po sparťanské vlajce.
„Ale no tak, ono se nám to opilo,“ zasmála se, když jsem vyšel a její slova mi bušila v hlavě s tisícinásobnou ozvěnou. Jen tiše jsem vzdychl a toužil po rychlé sublimaci v čase i prostoru.
Odvlekla mě do taxíku. Z cesty si toho moc nepamatuju, jen jedno vím, že tolik barevných světel jsem v životě neviděl. Dvakrát jsem cestou značkoval svým impresionistickým štětcem a jednou jsem chtěl uprchnout. Jenže taxikář mě po pěti krocích dostihl, vsunul do taxíku a mně docházelo, že se dnes v noci jejího ironického smíchu prostě nezbavím.
Taxikář mě v náruči vynesl do jejího bytu a na její přání rovnou hodil do vany. Někdo ze mě stahoval bundu, tričko, kalhoty, a pak přišla šílená zima… Ledová voda mě pomalinku probírala. Nejdřív jsem podával ruku andělům, pak se líbal s čerticema, prosil maminku o odpuštění a najednou jsem prozřel.
Koupelna vyvedená v oslnivé bílé mě oslepovala.
„Tak vstávej, hrdino,“ hlaholila Sandra, „mám tu pro tebe kafíčko.“
Vylezl jsem z vany a posadil se na stoličku u zrcadla. Všiml jsem si, že zmizela i poslední část oděvu, která halila moje mužství. No, mužství, spíš trpaslíka zkřehlého ledovou sprchou. Natahoval jsem ruku po ručníku, ale stolička podklouzla a já narazil hlavou na roh vany. Okamžitě se mi zatmělo před očima.
Když jsem se probral, stála nade mnou Sandra jen v lehké noční košilce a lepila mi náplast na čelo. Hlava bolela, ale oči klouzaly po jejím těle.
Zatracený tanga, trpaslík rázem změnil proporce v golema a já hledal způsob, jak okamžitě upadnout do bezvědomí.
Bohužel se to nepovedlo.
Nemohl jsem pak spát další dva dny a myslel jen na křivku jejích zad. Víte, co je krásnější než ženská v tangách ležící v blankytně modrém saténovém povlečení? Přece ženská bez tang na stejném místě!
Tu noc, kdy mě Sandra unesla, vybuchl ohňostroj mé mužnosti celkem třikrát a já v sobě objevil dávno ztracenou hravost vlčího samce. Stud středněvěkého ušlápnutého sebevědomí odvál vítr a já coby loutnista uloupil její tělo a hrál nejnádhernější balkónové serenády plné něhy a pokory před krásou, kterou jsem ukradl světu.
Sandra ráno plakala, protože jsem její tanga rozcupoval a zničil.
Když jsem vyšel na ulici, nevnímal jsem ani čas, ani prostor. Koupil jsem v květinářství na rohu 57 růží, součet našich věků a vyběhl jsem do patra zpátky za Sandrou.
Otevřela ještě rozevlátá a uplakaná: „Co chceš?“
„Tebe, jen tebe!“
Nechala otevřené dveře. Tiše jsem vešel a zavřel. Stála v kuchyni a vařila si kávu. Sledoval jsem křivku jejích odhalených boků a zasnil jsem se. Byl to nádherný den, vlastně úplně ten nejnádhernější v celém životě.
Pak přišlo opět pracovní nasazení a já musel nasadit debilní úsměv hlupáka a vrátit se k počítači. Sandra mě personálně převedla na šéfa úseku a teď jsem podléhal jenom jí. Porady jsem trávil obdivnými pohledy na její tělo. Ukradla mi moje myšlenky, všechny, úplně všechny.
Jenže pak si ke mně v pátek sedl Franta s Karolínou. Karolína je naše samice a já se jí vyhýbal, jak jsem jen mohl, a Franta je firemní krasavec, který měl zakázáno chodit na pánské WC od toho dne, kdy chtěl znásilnit našeho obchodního ředitele.
„Teda Petře, ty jsi ale nabiják!“ zahlaholil přes půlku jídelny.
„J-j-já?“ zakoktal jsem.
„No jasně, že ty. Mně tady nepodá ruku ani klika od pánskýho wécé,“ usmál se. „Ty vole, jak jsi to mohl dokázat?“
„To víš, Franto, von ti to poradí a ty pak převezmeš…“ prohodila Karolína.
„Pořád nevím, o čem mluvíte,“ zkusil jsem chabou obranu.
„Hele, a víš, co je nám divný? No, že takovej nemrcouch se takhle vytáhne!“ zasmál se ďábelsky Franta.
V ten moment prošla kolem Sandra ve svých tangách a lakonicky prohodila: „Tak co, ty můj sexuální otrokáři, sejdeme se večer!“
Prohlásila to tak vzrušivě, že i homosexuál Franta polkl naprázdno a jídelna ztichla.
Raději jsem zmizel a přísahal, že to byl můj poslední oběd ve společné jídelně. V silné depresi jsem si uvařil kafe a myslel na největší trapas v mém životě. Najednou vrazila do kanceláře Karolína.
Vrhla se na mě tak zuřivě, že káva ladným obloukem přelétla nad mou hlavou a vymalovala na stěnu další impresionistický obraz. Jasně mě chtěla znásilnit.
„Ty můj samče, ta kráva v tangách mi tě neukradne!“
Fakt je, že do jejího spodního prádla by se dala zabalit svačina pro celou firmu. Nezmohl jsem se na obranu a v tukovém polštáři naší Karolíny ztratil orientaci.
Ovšem Karolína se orientovala velmi zkušeně a dvakrát mocně zařičela do tiché kanceláře.
Končila polední přestávka a za dveřmi jsem slyšel hihňání. Vtom smích ztichl a já zaslechl… průšvih.
Sandra se tvářila jako sfinga, když nám oběma dávala padáka. Mám pocit, že mě moje nasranost nikdy neopustí.
Nenávidím tanga!
